Mgr. Jan Klán

V české politice se občas objeví fenomén, který si zaslouží zvláštní pozornost. Ne proto, že by získal důvěru voličů, vyhrál volby nebo nesl odpovědnost za svá rozhodnutí. Právě naopak.

Řeč je o první dámě Evě Pavlové.

Nikdo ji nezvolil. Nekandidovala v žádných volbách. Nezískala jediný hlas od občanů. Nenese žádnou politickou odpovědnost. Přesto se stále častěji vyjadřuje k veřejným tématům, společenským sporům a politickým otázkám způsobem, který by člověk očekával spíše od ministryně vlády než od manželky prezidenta.

Zdá se, že na Pražském hradě vznikl nový úřad. Neoficiální, ale o to aktivnější. Ministerstvo morální osvěty, správných názorů a občanské převýchovy.

Jeho jedinou ministryní je Eva Pavlová.

Zatímco ministři musejí čelit interpelacím, novinářům, opozici a voličům, první dáma má komfortní pozici. Může komentovat prakticky cokoliv, aniž by za své výroky nesla jakoukoliv politickou odpovědnost. Pokud se trefí, sklidí potlesk. Pokud ne, vždy se připomene, že jde přece jen o soukromou osobu.

To je poměrně výhodné postavení.

Ještě zajímavější je finanční stránka celé věci. Funkce první dámy sice není volená ani ústavně zakotvená, přesto je spojena s významným veřejným zázemím. Kritici proto ironicky poznamenávají, že občané financují jakousi „hradní morální instituci“, která jim následně vysvětluje, co si mají myslet o aktuálních společenských otázkách.

Když se k tomu přidají mediální titulky oslavující téměř každé veřejné vystoupení první dámy jako mimořádnou společenskou událost, člověk nabývá dojmu, že se z prezidentského doprovodu stala samostatná veřejná funkce.

Nedávné články o tom, jak Eva Pavlová převzala ocenění a „nadchla fanoušky“, působí skoro jako tiskové zprávy fanouškovského klubu. Člověk už jen čeká, kdy bude vyhlášena anketa o nejvýznamnější státnický projev roku a vítězem se stane poděkování za převzetí ceny.

Samozřejmě není nic špatného na tom, když se manželka prezidenta účastní charitativních nebo společenských akcí. To je tradiční součást role první dámy po celém světě.

Otázky však vznikají ve chvíli, kdy se tato role začne posouvat směrem k pravidelnému komentování veřejného života a udělování lekcí občanům, kteří k tomu nikdy nedali demokratický mandát.

V demokratickém systému totiž platí jednoduché pravidlo: čím větší vliv chcete mít na veřejné dění, tím větší odpovědnost byste měli nést.

A právě zde se nachází největší paradox celé situace.

Politici skládají účty voličům. Ministři skládají účty parlamentu. Prezident skládá účty veřejnosti.

První dáma neskládá účty nikomu.

Přesto se občas tváří, jako by jí byla svěřena zvláštní mise napravovat myšlení národa.

A možná právě proto někteří občané získávají pocit, že na Hradě už nesídlí pouze prezident republiky, ale také nevolená vrchní inspektorka správného světonázoru. Prostě domina za 95 tisíc měsíčně.