Mgr. Jan Klán

Česká republika stárne. Rodí se historicky nejméně dětí, populace rychle stárne a důchodový systém čekají obrovské výzvy. Na tom dnes panuje široká shoda. Liší se ale odpověď na otázku, kdo má nést náklady této krize.

Zatímco obyčejným lidem jsou předkládány recepty v podobě vyššího věku odchodu do důchodu, vyšších odvodů nebo větší individuální odpovědnosti, nejbohatší vrstvy společnosti zůstávají téměř nedotčeny. Návrhy Solvo Institute, za kterým stojí Ivana Tykačová, například počítají s odchodem do důchodu až v 72 letech, vyššími odvody pro bezdětné a dalšími změnami reagujícími na nepříznivý demografický vývoj.

Jenže právě zde je třeba položit zásadní otázku. Proč se opět hledají peníze v kapsách zaměstnanců, důchodců a střední třídy, zatímco obrovské majetky českých miliardářů zůstávají prakticky mimo veřejnou debatu?

Ve stejné době zaznívají z ekonomických elit rady, které působí téměř jako moderní verze slavného výroku připisovaného Marii Antoinettě: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Historici sice upozorňují, že tento výrok královna pravděpodobně nikdy nepronesla, přesto se stal symbolem odtrženosti privilegovaných vrstev od reality běžných lidí.

Dnes jsme svědky podobného fenoménu. Guvernér České národní banky radí mladým lidem, že cestou k vlastnímu bydlení může být založení firmy a její následný výhodný prodej. Pro několik talentovaných podnikatelů může jít o inspirativní příklad. Pro většinu mladých zaměstnanců, zdravotních sester, učitelů, dělníků, prodavaček nebo hasičů je to ale rada z úplně jiného světa. Ze světa bohatých, protože miliardáři myslí naprosto jinak a ti čeští úplně. Liší se od těch západních, kteří jsou často filantropy nebo sami volají po svém zdanění. Jako například Bill Gates. Ale zpět do české reality, kterou můžeme nazvat absurdistánem, ve kterém se šíří „blbá nálada“.

To se to bohatým radí.

Skoro milion obyvatel České republiky dnes žije na hranici příjmové chudoby nebo je jí vážně ohrožen. Mnoho domácností žije od výplaty k výplatě. Mladé rodiny řeší, zda zaplatí nájem, energie nebo dětem kroužky. Právě v této situaci působí doporučení typu „založte firmu a dobře ji prodejte“ skutečně úsměvně. Je to asi stejně praktická rada jako doporučit člověku bez auta, aby si jednoduše koupil nové.

Skutečný problém totiž neleží v nedostatku podnikatelských nápadů obyčejných lidí. Leží v extrémní koncentraci bohatství. Česká ekonomika dokáže vytvářet miliardové majetky, ale současně stále více lidí zápasí s dostupností bydlení, rostoucími náklady na život i nejistotou budoucnosti.

Je proto zvláštní, že právě čeští miliardáři téměř nikdy veřejně nevolají po výraznějším zdanění vlastního bohatství. Ve světě přitom existují i opačné příklady. Řada velmi bohatých osobností, včetně Billa Gatese, dlouhodobě připouští, že lidé s nejvyššími příjmy a majetkem by měli nést větší díl daňové odpovědnosti a přispívat více na fungování společnosti.

V České republice však slyšíme především rady, jak mají větší oběti nést zaměstnanci. Ať pracují déle. Ať více spoří. Ať více podnikají. Ať si sami zajistí důchod. Ať si sami vydělají na bydlení.

Jenže společnost není součtem individuálních příběhů úspěchu. Je výsledkem společné práce milionů lidí. Žádný miliardář nezbohatl ve vzduchoprázdnu. Každý využívá veřejnou infrastrukturu, vzdělané zaměstnance, právní systém, zdravotnictví, dopravní síť i bezpečnost, které financuje celá společnost.

Proto je zcela legitimní požadovat, aby se na financování budoucnosti podíleli více také ti, kteří z ekonomického systému získali nejvíce. Nejde o trestání úspěchu. Jde o elementární solidaritu.

Levicové strany 21. století proto nabízí jinou cestu než neustálé přenášení odpovědnosti na jednotlivce. Místo prodlužování důchodového věku by měla přijít skutečně progresivní daň z velkých majetků, důslednější zdanění mimořádných zisků, tvrdší boj proti daňovým únikům a mnohem větší veřejné investice do dostupného bydlení, školek, zdravotnictví a podpory rodin.

Jestli chceme zvýšit porodnost, nestačí lidem říkat, aby měli více dětí. Mladé rodiny potřebují jistotu práce, dostupné bydlení, kvalitní veřejné služby a pocit, že je stát nenechá při první životní krizi na holičkách.

Možná právě tehdy přestanou být rady miliardářů terčem ironických úsměvů. Do té doby ale budou připomínat jediné: když lidé nemají na chleba, někdo jim z luxusních salonků radí, aby si prostě otevřeli vlastní pekárnu.