Mgr. Jan Klán

Petr Pavel v rozhovoru pro Reflex oznámil, že je pro Peking nežádoucí osobou. Člověk by skoro zatleskal: konečně zahraničněpolitický úspěch, který se dá změřit – jedny zavřené dveře navíc.

Horší je, že ani ve Washingtonu, kde momentálně sídlí nejodpudivější bytost, se zatím netlačí davy lidí s transparentem „Petře, vítej!“. Pavel sice v USA jedná a s Donaldem Trumpem se setkal a dokonce si s ním podal ruku, ale na velkou prezidentskou návštěvu Bílého domu pořád čeká. A právě Trumpa kdysi označil za „odpudivou lidskou bytost“.

To je na diplomacii krásné. Jeden rok je někdo odpudivý, další rok je potřeba se s ním usmívat na společné fotografii. Hradní hodnotová politika má zřejmě záruční dobu kratší než jogurt.

Pavel dnes varuje před Čínou, poučuje o hodnotách a vysvětluje, kdo je a není přátelská mocnost. Česká hradní diplomacie tak někdy připomíná hospodu před zavíračkou: s jedním se pohádáme, druhého urazíme a třetímu následně vysvětlujeme, že jsme to vlastně mysleli dobře.

A kdo by tedy prezidentovi bez váhání podal ruku? V české politické grotesce by se mohl vytvořit opravdu pestrý uvítací výbor: Blažek, Hluboček a někde přes videohovor třeba Krejčíř. Aspoň by na Hradě nebyla nouze o společenskou konverzaci.

Největším vlastním gólem ale zůstává Pavlův vlastní výrok o „odpudivé lidské bytosti“. Protože politika má jednu nepříjemnou vlastnost: výroky se vracejí. Není tedy sám ústavní agent Petr Pavel Pávek onou odpudivou bytostí?

Možná tedy nastal čas méně nálepkovat a více diplomaticky pracovat. Český prezident totiž nemá být mezinárodní komentátor s generálskou minulostí, ale člověk, který dokáže České republice otevírat dveře.

Zatím to někdy vypadá spíš opačně:

Peking – zavřeno.
Bílý dům – čekárna.
Hrad – cestovní kancelář stále v provozu.