Kam s prezidentem?
V české politice se občas objeví téma, které by si ani nejschopnější autoři politické satiry nevymysleli. A právě debata kolem údajné kompetenční žaloby související s účastí prezidenta na summitu NATO působí jako jeden z těch okamžiků.
Pokud by totiž někdo nabyl dojmu, že největším bezpečnostním problémem Evropy je otázka, zda se na fotografii ze summitu objeví i Petr Pavel, mohl by snadno přehlédnout, že svět mezitím řeší i jiné drobnosti. Třeba války, ekonomiku nebo energetiku.
Představte si následující scénář, kdy prezident zoufale obchází evropské kanceláře a ptá se: „A nemohl bych jet alespoň s vaší delegací?“ Po české vládě by tak přišla řada na Němce. Jenže ani tam nemusí být situace jednoduchá. Německá delegace má totiž tu nepříjemnou vlastnost, že si zpravidla vybírá své vlastní členy. A zřejmě by nepomohlo ani to, že se ústavní agent Petr Pavel Pávek, muž z první linie, pohyboval v nejvyšších strukturách NATO.
Nabízí se proto otázka, zda by nepomohlo dlouhodobé úsilí o česko-německé smiřování. Když už se v domácí debatě objevují odkazy na Sudetoněmecký Landsmanšaft, mohl by někdo navrhnout speciální diplomatickou kategorii: „host bez delegace“. Takový účastník by se mohl pohybovat mezi jednotlivými skupinami a sbírat společné fotografie se státníky jako turistické známky.
Celá situace ovšem vyvolává hlubší otázku. Má být vrcholným cílem prezidentského mandátu účast na každém významném summitu? Nebo by bylo lepší soustředit se na to, aby Česká republika měla jasně definované zájmy a jednotnou zahraniční politiku?
Zřejmě jsme dospěli do nové éry. Dříve se prezidenti přeli o směřování státu. Dnes se vedou rozsáhlé spory o místo v autobuse na summit.
A tak si lze představit závěrečnou scénu: Letadla startují, delegace odjíždějí a někde v pozadí zní povzdech: „Tak nic. Nevezmou mě Češi, nevezmou mě Němci. Nezbyde než podat další podání.“
Naštěstí je to jen virtuální realita. Nebo alespoň doufejme, že je.
