Mgr. Jan Klán

Ještě před dekádou se zdálo, že česká politika má své pevné kontury. Pravice, levice, střed, relativně stabilní elektoráty, předvídatelné přesuny hlasů. Mnohé je však již jinak. Občané, tedy voliči se přesunuli a experimentují – a hlavně: už se nevracejí tam, odkud odešli. Sociologický výzkum sociálních skupin voličů zřetelně ukazuje, že politika se proměnila v permanentní přetahovanou, kde vítězí ti, kteří momentálně dokážou přesněji oslovit více různých konkrétních sociálních skupin.

Když se na začátku minulé dekády objevilo hnutí ANO pod vedením Andreje Babiše, mnozí ho považovali za dočasný výkyv. Jenže toto hnutí dokázalo něco, co se předtím v takové míře nikomu jinému nepovedlo: vzít postupně voliče pravici i levici. Vysálo frustraci z tradičních stran, oslovilo různé sociální skupiny podle jejich potřeb, nabídlo jednoduchý jazyk a slib kompetentního řízení státu. A voliči šli. Ne proto, že by změnili ideologii, ale proto, že hledali politickou stranu nebo hnutí, které bude naslouchat jejich potřebám, komunikovat jejich jazykem a profesionálněji fungovat. To že pak politické sliby do určité míry nenaplní, je už jiná věc.

Podobný příběh se odehrál i jinde. SPD populisticky až bulvárně oslovila různé skupiny těch, kteří měli pocit, že jejich kritiky a obavy nikdo neposlouchá. Piráti si zase pomocí povrchní dredové kampaně vzali mladou generaci, která vyrůstá ve velmi odlišném světě sociálních sítí, než vyrůstali jejich rodiče.

A tradiční levicové strany, ČSSD a KSČM, mezitím zjistily, že jejich někdejší voliči už dávno stojí jinde. ČSSD pod vedením Bohuslava Sobotky a jeho nástupců zradila své dlouholeté voliče svým příklonem k neoliberalismu a havlismu. A KSČM dokázala oslovovat skoro jen sociální skupinu svých tradičních voličů v seniorním věku, kterých je však stále méně.

Společnost se proměnila. Rozpadla se na více menších sociálních skupin, které spolu často ani nemluví. Jinak uvažuje mladý člověk z velkého města, jinak dělník z regionu postiženého útlumem průmyslu, jinak senior, který se obává o své jistoty. Každý z nich žije v poněkud jiném sociálním prostředí, má jiné problémy a slyší na jiný jazyk komunikace.

Právě tady tradiční levicová politika selhala. Dlouho totiž mluvila jen jedním hlasem – a očekávala, že jí porozumí všichni občané voliči. Jenže v době fragmentované společnosti už pouhé univerzální sdělení příliš nefunguje. Co zní přesvědčivě jedné skupině, může být pro jinou prázdné, nebo dokonce odpudivé.

Nové politické strany a hnutí to pochopily rychleji. Neoslovují jen celý národ nebo jen jednu sociální třídu, ale konkrétní menší sociální skupiny. Nemluví jedním jazykem cíleným na jejich potřeby a nereprezentují se jen jedním politickým reprezentantem, ale důrazněji několika najednou. V rámci ANO Babiš oslovuje jednu sociální skupinu, další skupinu Havlíček a jinou zase Schillerová. Nějaké sociální skupině imponuje Okamura, jiné zase zástupci několika dalších stran na kandidátce SPD.

Už nejde o to, aby ve straně zvítězila jedna sekta a porazila jiná křídla strany. Naopak různá křídla strany se svými politickými reprezentanti se teď navzájem potřebují, neboť každé z nich může oslovit jiné sociální skupiny. A právě proto dokážou společně přetahovat voliče napříč spektrem a získávat dobré výsledky ve volbách. Je potřeba více tolerance a pochopení, že různí politici v jedné straně jsou třeba.

Samozřejmě žádnou stranu nelze fragmentovat a nabírat do ní chaoticky velmi různě ideologicky zaměřené politiky, to by byl opačný extrém. Každá strana musí mít svůj zastřešující program, bez kterého by se rozpadla do bezbřehosti. Ten všechny politiky ve straně spojuje a poskytuje nutnou koncepci zásadních principů a priorit. Ale to, co je nyní nové, je, že v rámci tohoto programu politická strana potřebuje zároveň také různé politické osobnosti s různými specifickými dílčími programy a jazyky komunikace pro specifické sociální skupiny.

To vede k zásadnímu důsledku. Pokud chce dnes politická strana uspět, nestačí jí jedno vyprofilované sdružení politiků s jedním poselstvím. Potřebuje také: více tváří, více dílčích programů a více stylů komunikace pro více sociálních skupin. Jednoho lídra (pokud možno s několika dalšími politiky) pro mladé, jiného pro většinové pracující v produktivním věku, dalšího pro seniory, jiného pro regiony a opět jiného pro ty, kteří hledají jednoduchá a razantní řešení. Někdy může jeden politik oslovit více sociálních skupin, ale nikdy všechny.

Dnes je prostě tento komplexnější přístup v komplexní společnosti nutností. Společnost je v současné době příliš rozrůzněná na to, aby ji dokázal oslovit jediný typ politika. Kdo toto sociologické poznání nepochopí, bude dál ztrácet – ne proto, že by měl špatný program, ale proto, že ho málokdo uslyší. Voliči se přestali chovat podle starých pravidel. Nepatří už jedné straně, nejsou dlouhodobě loajální a neváhají odejít jinam, pokud se objeví nějací politici, kteří více slyší na jejich potřeby a zájmy a mluví jejich jazykem.

Politika se tak dostává jak ke svému podstatnému, tak i zprostředkovatelskému poslání: ke schopnosti různých politiků vidět potřeby různých sociálních skupin a k různým formám komunikace, které těmto skupinám odpovídají. Jinými slovy ke schopnosti více strukturovaných politických stran oslovit různorodé sociální skupiny jejich různými jazyky. A právě v tom se dnes rozhoduje o tom, jaká politická strana přežije – a jaká zmizí z politické mapy úplně.