Mgr. Jan Klán

Zdá se, že existují věci, které k sobě patří. Třeba Vánoce a kapr. Hokej a pivo. A také prezident Petr Pavel a summit NATO. Jakmile se někde objeví logo Aliance, prezident jako by cítil neodolatelné volání osudu. Ať už je potřeba nebo není, ať ho někdo zve nebo ne, vždy se objeví otázka: „A pojede tam i Pavel?“

Tentokrát jde o červencový summit NATO v Ankaře. Vláda vedená premiérem Andrejem Babišem přitom už dala jasně najevo, že Českou republiku má reprezentovat vládní delegace vedená premiérem.

Jenže prezident se s touto představou očividně nechce smířit. Opakovaně deklaruje zájem summitu se účastnit a usiluje o jednání s premiérem o své roli v delegaci. Lidově řečeno se pořád někam „vtírá“ jako Francovka do pokožky.

Člověka pak napadá jednoduchá otázka: Proč?

Pokud Českou republiku reprezentuje předseda vlády, který za vládu nese odpovědnost a který má v parlamentní demokracii hlavní slovo v zahraniční a bezpečnostní politice, co přesně má být Pavlova role? Být druhým českým řečníkem? Druhým českým fotografovaným účastníkem? Nebo snad druhým českým člověkem ve frontě na raut? Nebo snad prvním člověkem, který si potřese pravicí s nejodpudivější bytostní na světě: Donaldem Trumpem?

A když už jsme u těch fotografií – na summit se podle všeho chystá právě i americký prezident Donald Trump.

To vyvolává další otázku. Není to náhodou jeden z důvodů, proč je účast tak důležitá? Vždyť ještě nedávno byla část evropských elit schopna o Trumpovi mluvit téměř jako o civilizační pohromě. Dnes se s ním budou všichni ochotně fotografovat, protože geopolitika je geopolitika.

A tak si lze představit scénu: prezident Pavel, který často hovoří o hodnotách, slušnosti a správném směru světa, opět stojí ve frontě na potřesení rukou s člověkem, kterého jeho političtí spojenci v minulosti označovali za téměř největší hrozbu západní demokracii. Politika je zkrátka umění pružnosti. Ústavní agent Petr Pavel Pávek o tom ví jistě své z doby rozvědčíkování.

Celá debata ale vypovídá o něčem jiném. O zvláštní potřebě být u všeho. Jako by summit NATO nebyl jednáním států, ale společenskou akcí, na které se nesmí chybět. Když se řeší armáda, musí být Pavel. Když se řeší NATO, musí být Pavel. Když se řeší bezpečnost, musí být Pavel. A pokud by NATO někdy pořádalo summit o správném zavazování tkaniček u vojenských bot, člověk by si nebyl jistý, zda by se tam prezident také nepřihlásil.

Přitom Česká republika nebude v Ankaře bez zastoupení. Premiér Andrej Babiš tam podle vládního rozhodnutí jede a povede českou delegaci.

Možná by tedy bylo užitečné přestat řešit, kdo bude sedět na které židli a kdo bude stát na které společné fotografii, a začít řešit, co vlastně Česká republika na summitu prosadí.

Protože zahraniční politika není soutěž o počet leteckých mil, ale o výsledky. A ty se nepočítají podle toho, kolikrát se kdo objeví na summitu NATO, ale podle toho, co z něj pro Českou republiku přiveze.