Mgr. Jan Klán

Tak jsme se dočkali. Jestli někdo ještě žil v domnění, že v České republice platí pro všechny stejná pravidla, mohl mu tento týden otevřít oči. Ústavní soud totiž rozhodl, že součástí české delegace na summit NATO v Ankaře musí být i prezident Petr Pavel. A tak se ukázalo, že zatímco obyčejný občan se může maximálně dohadovat s úřadem o popelnici nebo stavebním povolení, někteří lidé mají k dispozici nejvyšší soudní instanci, aby jim zajistila místo v letadle.

George Orwell by možná jen pokýval hlavou a poznamenal, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si přece jen rovnější. A zdá se, že v českém vydání Farmy zvířat patří mezi ty rovnější prezident Petr Pavel.

Celá záležitost přitom vyvolává otázku, zda skutečně šlo o prezidentovu osobní potřebu být na summitu, nebo spíše o přání jeho okolí. Od samého zvolení „loutky“ Petra Pavla do prezidentského úřadu se poukazuje na silný vliv prezidentových poradců a zejména Petra Koláře, který je úzce propojený s firmou Colt. Kdyby šlo skutečně jen o to, aby se pan Kolář podíval na summit NATO, nebylo by jednodušší to říci otevřeně? Ušetřila by se spousta právnických sporů, tiskových konferencí a dramatických prohlášení o ústavních kompetencích.

Nyní se ovšem vytváří precedent, který může budit rozpaky. Jestliže o složení delegace nerozhoduje politická odpovědnost vlády, ale nakonec soud, pak se nabízí otázka, kdo vlastně v zemi rozhoduje. Voliči? Vláda? Prezident? Nebo právníci a soudci nebo snad „třetí komora“ parlamentu, tedy Ústavní soud? Přeci jen prezident jmenuje soudce ústavního soudu se souhlasem Senátu. A zde můžeme vidět poměrně jasnou linku. Když nahlédneme do aktuálního seznamu jmenovaných ústavních soudců, zjistíme, že všichni byli jmenováni od roku 2023 do současnosti. Tedy v období nástupu ústavního agenta Petra Pavla Pávka. Navíc se souhlasem Senátu, který je ovládán pravicovými stranami. Rozhodnutí Ústavního soudu mě osobně tedy moc nepřekvapuje, ale ukazuje to na fakt, že v našem státě je hodně věcí shnilých.

Pro mnohé lidi je tento den symbolem vážného oslabení české demokracie. Jiní naopak tvrdí, že jde o obranu ústavního postavení prezidenta. Jedno je ale jisté: málokdo si ještě před pár lety představoval, že se nejvyšší ústavní instituce budou přít o místo v delegaci na mezinárodní summit, za jehož složení zodpovídá předseda vlády, nikoliv prezident.

A zatímco běžný občan řeší ceny energií, hypotéky nebo stav silnic, česká politika předvedla další dějství svého nekonečného seriálu. Tentokrát s názvem: „Kdo poletí do Ankary?“ A jak se zdá, odpověď už nezávisí jen na politické dohodě, ale i na razítku Ústavního soudu.