Mgr. Jan Klán

Výroky evropských představitelů o tom, že přijetí eura je pro Českou republiku „povinností“, znovu otevírají otázku, komu má stát vlastně sloužit. Občanům, zaměstnancům, důchodcům a malým podnikům? Nebo nadnárodním bankám, exportním korporacím a bruselským technokratům?

Debata o euru bývá často vedena tak, jako by existovala pouze jediná „správná“ cesta – vzdát se české koruny a plně se podřídit pravidlům eurozóny. Jenže z levicového pohledu není měna jen technický nástroj. Je to otázka moci, demokracie a možnosti státu chránit vlastní občany.

Koruna jako nástroj hospodářské politiky

Stát, který má vlastní měnu, si ponechává alespoň část kontroly nad ekonomikou. Česká národní banka může reagovat na krize, inflaci nebo hospodářské problémy podle potřeb české ekonomiky, nikoli podle potřeb Německa, Francie či finančních trhů.

Eurozóna je nastavena především ve prospěch silných exportních ekonomik a velkého kapitálu. Menší státy často doplácejí na jednotnou měnovou politiku, která neodpovídá jejich situaci. Stačí se podívat na zkušenosti Řecka, Itálie nebo Španělska po finanční krizi roku 2008. Evropská centrální banka tehdy nechránila obyčejné lidi, ale především bankovní sektor a věřitele.

Levice by měla být opatrná vůči systému, který omezuje schopnost státu investovat, podporovat veřejné služby a chránit sociální práva.

Euro znamená další oslabení demokracie

Zastánci eura často tvrdí, že jde o „civilizační volbu“. Ve skutečnosti však znamená další přesun rozhodování mimo dosah občanů.

O měnové politice by už nerozhodovala česká instituce, ale Evropská centrální banka, která je jednou z nejméně demokraticky kontrolovaných institucí v Evropě. Obyčejný zaměstnanec z Ostravy, zdravotní sestra z Brna nebo důchodce z Mostu mají dnes na rozhodování ECB prakticky nulový vliv.

Přitom právě měnová politika ovlivňuje ceny bydlení, úvěry, inflaci i životní úroveň.

Pokud má mít demokracie smysl, musí existovat možnost ovlivňovat ekonomická rozhodnutí na národní úrovni. Bez toho se politika mění jen na správu pokynů přicházejících shora.

Argument o „silnějším euru“ je zavádějící

Často se tvrdí, že euro přinese stabilitu a prosperitu. Jenže realita není tak jednoduchá. Ceny v mnoha zemích po zavedení eura vzrostly rychleji než mzdy. Lidé měli pocit, že se jejich život zdražil, zatímco velké firmy profitovaly z jednoduššího trhu.

Česká republika navíc není zemí, která by trpěla kolapsem měny. Koruna funguje desítky let a během krizí několikrát pomohla zmírnit ekonomické otřesy.

Problémem české ekonomiky nejsou koruny v peněženkách obyčejných lidí. Problémem jsou nízké mzdy, drahé bydlení, odliv zisků do zahraničí a ekonomika postavená na levné práci.

Euro samo o sobě nic z toho nevyřeší.

Národní měna nemusí znamenat nacionalismus

Odmítání eura nemusí být pravicový nacionalismus ani izolace. Z levicového pohledu jde především o obranu sociálního státu a demokratické kontroly nad ekonomikou.

Mezinárodní spolupráce je důležitá. Ale spolupráce není totéž co odevzdání všech nástrojů ekonomické politiky nadnárodním institucím.

Skutečně demokratická Evropa nemůže vzniknout tlakem na uniformitu a centralizaci. Musí respektovat rozdílné podmínky jednotlivých zemí a právo jejich občanů rozhodovat o vlastní ekonomické budoucnosti.

Česká koruna jako symbol i praktický nástroj

Koruna není jen kus papíru nebo číslo v mobilní aplikaci. Je symbolem toho, že stát ještě úplně nerezignoval na možnost řídit vlastní hospodářství.

V době rostoucí moci nadnárodních korporací, bank a finančních spekulantů by levice měla hájit vše, co umožňuje veřejnou kontrolu ekonomiky. Přijetí eura by naopak znamenalo další krok směrem k Evropě řízené především zájmy finančního kapitálu.

Debata o euru proto není technická otázka pro bankéře. Je to spor o to, zda budou ekonomiky sloužit lidem, nebo lidé ekonomikám.