Mgr. Jan Klán

Česká republika je zvláštní země. Ve zprávách o extremismu se pravidelně objevují lidé, kteří kritizují vládu, NATO, Evropskou unii nebo fungování některých institucí. Jenže co když skutečný extremismus nevypadá jako člověk s transparentem na náměstí? Co když nosí kravatu, prezidentskou standartu za zády a s vážnou tváří reprodukuje formulky o právním státu?

To je otázka, kterou si po některých krocích prezidenta Petra Pavla lze položit. Prezident totiž nedávno prohlásil, že zpochybňování nestrannosti soudů oslabuje důvěru veřejnosti v právní stát. Na první pohled přehledná věta. Jenže každý občan si hned může začít klást nepříjemné otázky.

Není totiž větším problémem pro důvěru občanů situace, kdy mají pocit, že pro někoho fungují instituce rychlostí formule 1, zatímco běžný občan čeká měsíce nebo roky? Není větším problémem dojem, že pravidla platí pro všechny stejně, ale někteří jsou si přece jen o něco rovnější?

Právě zde vzniká nový politologický pojem, který jsem už dříve popsal jako autokorytářství. Je to systém, v němž se moc neopírá o tanky ani cenzuru, ale o pohodlí, privilegia a přesvědčení, že státní aparát má především sloužit těm nahoře.

Model je vlastně jednoduchý. Nejprve si politik řeší finanční zabezpečení rodiny ze státních zdrojů. Poté privilegovanou účast na mezinárodních summitech. Nakonec se objeví podpora ústavního soudu realizovaná v časech, o kterých si většina občanů může nechat jen zdát. A když se někdo odváží zeptat, zda je to opravdu normální, dozví se, že ohrožuje důvěru v právní stát.

To už není ironie. To je na reflexi o extrémismu.

Přitom extremismus bývá obvykle definován jako odmítání demokratických pravidel nebo snaha měnit ústavní systém způsobem, který překračuje jeho právní rámec. Pokud tedy někdo nerespektuje ducha Ústavy nebo usiluje o posouvání ústavních zvyklostí podle své momentální politické potřeby, neměla by se stejná měřítka vztahovat na všechny bez rozdílu? Nebo existují dvě definice extremismu? Jedna pro občany. A druhá pro Pražský hrad.
Ve výročních zprávách se často dočteme o nebezpečí extremismu ve společnosti. Méně už se píše o extremismu v samotné nejvyšší politické moci. Přitom právě nositelé moci disponují prostředky, které obyčejný občan nemá. O to větší odpovědnost by měli politici nést.

Možná by tedy stálo za úvahu rozšířit příští Zprávu o extremismu o novou kapitolu. Ne o demonstrantech ani o komentářích na sociálních sítích, ale o institucionálním extremismu – tedy o situacích, kdy se ústavní instituce začnou chovat tak, že v očích veřejnosti ztrácejí nestrannost a respekt k právu. Samozřejmě by to bylo nepříjemné čtení. Je přece mnohem pohodlnější hledat extremisty mezi těmi, kdo systém kritizují, než mezi těmi, kdo jej sami utvářejí.

A tak možná ani ve zprávě za rok 2026 prezidentovo jméno nenajdeme. Ne proto, že by se podobné otázky nedaly klást. Ale proto, že v České republice se zdá, že nejbezpečnější definicí extremismu je ta, která se nikdy nevztahuje na mocné.