Mgr. Jan Klán

Česká politika zřejmě vstoupila do nové fáze historického turismu. Loni část pravicové scény znovu otevírala debaty o tom, kdo vlastně osvobodil Prahu, a veřejný prostor zaplavily ódy na Vlasovce. Letos se zase řeší historicky první sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně. Člověk už jen čeká, kdy ministerstvo kultury vyhlásí nový dotační titul „Festivaly geopolitické nostalgie“.

Do Brna má dorazit i šéf landsmanšaftu Bernd Posselt a kolem celé akce se vede ostrá politická bitva. Jedni mluví o smíření, druzí o provokaci, další o symbolickém přepisování historie. Kritici upozorňují, že nejde o obyčejné folklorní setkání s dechovkou a koláčky, ale o akci s výrazným politickým podtextem.

A tak se nabízí logická otázka: co bude dál?

Když už jsme zvládli debaty o Vlasovcích a nyní hostíme landsmanšaft v Brně, nebylo by stylové pozvat příští rok sudetoněmecké delegace i na Slavnosti svobody do Plzně? Mohla by vzniknout nová tradice. Dopoledne pietní akt, odpoledne panelová diskuse „Kdo koho vlastně osvobodil?“ a večer koncert sponzorovaný Evropskou unií pod heslem „Historie bez hranic“.

Česká pravice totiž v posledních letech působí dojmem, že chce dějiny remixovat jako DJ na vesnické pouti. Co nezapadá do aktuální geopolitické nálady, to se přepíše, zjemní nebo opatří marketingovým sloganem o smíření. Hlavně aby vše působilo evropsky, hodnotově a nejlépe s cateringem.

A pak je tu ještě kapitola sama pro sebe: Jana Černochová, přezdívaná krvavá Jana, bývalá ministryně války. Teda, pardon, obrany. Na sociálních sítích se opět rozjely debaty o poválečných přesunech hranic a obyvatelstva ve střední Evropě, včetně Poznaně po roce 1945. A internetový lid už tradičně nezklamal: když už se má pořádat landsmanšaft v Brně, proč jednou neuspořádat podobný sraz také v Polsku? Nejlépe rovnou mezinárodní konferenci s názevm „Střední Evropa hledá své bývalé hranice“.

Možná by to celé mohlo skončit velkým historickým veletrhem. Němci vzpomínají na Sudety, Poláci na Lvov, Maďaři na Uhry a Češi mezitím hledají, kdo jim vlastně ještě zůstal v učebnici dějepisu jako nezpochybnitelný spojenec.

Celá debata přitom ukazuje jednu věc: česká politika už neumí pracovat s historií jako s poučením. Zachází s ní jako s PR materiálem. Jednou se vytáhnou Vlasovci, podruhé landsmanšaft, potřetí zase někdo objeví „nový pohled“ na Mnichov. A veřejnost má jen sledovat, jak se z tragických dějin stává podivný kulturně-politický kabaret.

Brno tak letos nebude jen městem funkcionalismu a veletrhů. Na pár dní se promění v laboratoř české historické amnézie.