Mgr. Jan Klán

Po desetiletích debat o neoliberalismu, sociálním státu či konzervativním převratu přichází česká politická scéna s originálním konceptem, který by si zasloužil vlastní kapitolu v učebnicích politologie. Pracovní název? Autokorytářství. Tento nový směr má jednoduché heslo: Kdo nežebrá, není dostatečně státnický.

Když žebrá Hrad

Prezident si již dříve vybudoval pozoruhodnou pověst člověka, který dokáže myslet na potřeby nejzranitelnější skupiny české společnosti – totiž obyvatel Pražského hradu. Ve chvíli, kdy se běžní občané přou o výši mezd, důchodů a cen energií, přišel před časem Hradní pán s naléhavou otázkou: Kdo ochrání první dámu před hrozivou perspektivou, že by nedostávala stotisícový plat?

Mnohé občany to zaskočilo. V klasickém kapitalismu totiž obvykle žebrají ti, kteří jsou vykořisťováni, marginalizováni nebo alespoň nuceni počítat každou korunu. Česká politická avantgarda však ukázala, že skutečný průkopník žebrá shora, nikoli zdola. A tak se zrodil nový obraz prezidenta – nikoli jako hlavy státu, ale jako správce domácího koryta s mimořádným smyslem pro rodinné rozpočtování.

Druhá fáze: Žádost o summit

Když už se zdálo, že v oblasti veřejného žebrání bylo dosaženo vrcholu, přišla další inovace. Prezident se rozhodl bojovat o účast na summitu NATO. Nikoli nenápadně, nikoli diplomaticky, ale způsobem, který připomínal studenta dožadujícího se vstupu na školní výlet.

Veřejnost tak mohla sledovat neobvyklou podívanou: hlava státu se soudní cestou domáhá místa v delegaci, jako by šlo, o poslední volné sedadlo v autobuse na zájezd do Chorvatska.
Člověk si klade otázku, co bylo skutečným cílem této mimořádné iniciativy. Snad touha osobně na summitu připomenout prezidentovi USA, že je odpudivá bytost? Nebo potřeba znovu veřejně kritizovat českou vládu, kterou by měl prezident podle české ústavy reprezentovat a nikoli komentovat z pozice opozičního glosátora

Zázračně rychlý Ústavní soud

A pak přišel moment, který by si zasloužil zařazení mezi české administrativní zázraky. Ústavní soud, instituce známá svou pečlivostí a schopností zkoumat některé kauzy měsíce či roky, náhle objevil rychlost, za kterou by se nemusel stydět ani kurýr, rozvážející pizzu.
Zatímco běžný občan často čeká na soudní rozhodnutí tak dlouho, že mezitím stihne změnit zaměstnání, bydliště i životní partnerku, v prezidentské věci se rozhodovalo s obdivuhodnou svižností. Česká justice tak nechtěně vyslala občanům cenný signál: pokud chcete rychlé rozhodnutí, nestačí být v právu – je vhodné být hradním žebrákem.

Autokorytářský režim v praxi

Výsledkem celé operace je pozoruhodný precedens. Prezident nejprve žádá o finanční zabezpečení rodiny, poté o účast na mezinárodním summitu a nakonec získává soudní podporu rychlostí, o níž se běžným občanům může jen zdát. Politologové by mohli tento model definovat následovně: Autokorytářství. Systém, v němž se privilegovaní domáhají dalších privilegií s argumentem, že bez nich nemohou důstojně sloužit vlasti. Zatímco tradiční autoritářské režimy stavěly na síle, disciplíně a strachu, česká verze přichází s mnohem jemnější metodou: pečlivou péčí o vlastní koryto prostřednictvím žebráním a kompetenční žaloby. To nikdo od generála nečekal. To mohl skutečně vymyslet jen Pávkův přítel a lobbista Kolář.

Nová definice státnictví

Celá kauza tak nabízí fascinující pohled na proměnu české politiky. Dříve se od prezidenta očekávalo, že bude nadstranickou autoritou, symbolem státu a reprezentantem republiky. Dnes se zdá, že moderní státnictví spočívá především v tom, umět si včas zažádat – o plat, o místo v delegaci nebo o expresní soudní ochranu. A pokud někdo stále pochybuje, zda se česká politika vyvíjí, měl by uznat, že v jedné oblasti skutečně pokročila. Žebrání už dávno není výsadou chudých. V éře autokorytářství se stalo, privilegovaným nástrojem nejvyšších pater moci.
Otázkou pouze zůstává, co přijde příště. Soudní žaloba o lepší výhled z prezidentského letadla? Kompetenční spor o počet dezertů na summitu? Nebo ústavně chráněné právo na business class? V zemi, kde se z účasti na mezinárodní schůzce stává téměř otázka základních lidských práv, už totiž nelze vyloučit vůbec nic.