Mgr. Jan Klán

Česká republika se často chlubí nízkou nezaměstnaností, rostoucím HDP nebo výkonnou ekonomikou. Méně se ale mluví o jiném ukazateli, který vypovídá o skutečném stavu společnosti možná více než všechna ekonomická čísla dohromady. Podle statistik OECD patří Česká republika mezi země s nejvýraznějším nárůstem užívání antidepresiv. Současně zůstávají sebevraždy vážným společenským problémem, který si každoročně vyžádá stovky lidských životů.

To nejsou jen čísla. To je účet za společnost, která opustila solidaritu a začala vyznávat jedinou hodnotu – individualismus.

Po roce 1989 nám bylo opakovaně slibováno, že volný trh vyřeší téměř všechno. Že stát má ustoupit do pozadí, privatizovat veškerý svůj majetek a jistoty, deregulovat a přestat lidem „překážet“. Každý se měl stát podnikatelem svého vlastního života. Každý měl nést plnou odpovědnost za svůj úspěch i neúspěch.

Jenže člověk není firma.

Nežije v tabulkách ekonomů ani v motivačních příručkách. Potřebuje jistotu, bezpečí, mezilidské vztahy a pocit, že když se dostane do těžké životní situace, nezůstane na ni sám.

Právě to se však z české společnosti postupně vytrácí.

Místo sousedské a společenské solidarity nastoupila anonymita. Místo silných odborů nejistá práce. Místo dostupného bydlení spekulace s byty. Místo jistoty zaměstnání smlouvy na dobu určitou a tlak na neustálý výkon. Místo společenské sounáležitosti sociální sítě, které často vytvářejí jen iluzi kontaktu.

Výsledek?

Stále více lidí psychicky kolabuje.

Mladí lidé mají pocit, že nikdy nedosáhnou na vlastní bydlení. Rodiny počítají každou korunu. Senioři se obávají, zda jim důchod vystačí do konce měsíce. Zaměstnanci pracují přesčas, aby zvládli rostoucí životní náklady. A do toho přichází nepřetržitý proud krizí, válek, ekonomických nejistot a strachu z budoucnosti.

Politická reprezentace však místo řešení příčin nabízí řešení následků.

Neřeší se, proč lidé propadají depresím.

Řeší se, jak rychle dostanou recept na antidepresiva.

Neřeší se, proč se lidé cítí osamělí.

Řeší se, jak zvýšit kapacity psychiatrických nebo psychologických ambulancí.

Neřeší se, proč mladé rodiny odkládají děti kvůli drahému bydlení.

Řeší se marketingové kampaně o psychickém zdraví.

Samozřejmě, antidepresiva jsou pro mnoho pacientů důležitou a účinnou součástí léčby. Nikdo nezpochybňuje jejich význam tam, kde jsou potřebná. Pokud se však jejich spotřeba dlouhodobě zvyšuje, je to zároveň signál, že společnost vytváří podmínky, které psychické obtíže podporují. Léčíme jednotlivce, ale jen málo měníme prostředí, ve kterém žije. Navíc tím vzniká bludný kruh, na kterém nejvíce vydělávají farmaceutické firmy.

Stejně alarmující jsou sebevraždy. Každý takový případ má své jedinečné příčiny a nelze jej vysvětlit jediným faktorem. Přesto nelze přehlížet, že osamělost, sociální izolace, ekonomická nejistota a ztráta perspektivy patří mezi významné rizikové okolnosti.

To není selhání jednotlivců.

To je selhání společnosti a kapitalistického systému.

Neoliberalismus člověku neustále opakuje: když neuspěješ, je to tvoje vina.

Nemáš práci? Málo ses snažil.

Nemáš na bydlení? Vydělávej víc.

Jsi ve stresu? Nauč se lépe hospodařit se svým časem.

Jsi vyhořelý? Absolvuj kurz mindfulness (všímavosti).

Taková společnost přenáší odpovědnost za systémové problémy na jednotlivce. Místo aby se ptala, proč je bydlení nedostupné, proč mzdy zaostávají za životními náklady nebo proč lidé ztrácejí pocit bezpečí, nabízí návody, jak se lépe přizpůsobit stále tvrdším podmínkám.

Přitom existuje jiná cesta.

Společnost, která staví na solidaritě, investuje do dostupného bydlení, kvalitního veřejného zdravotnictví, školství, důstojných mezd, stabilního zaměstnání, podpory rodin, dostupných služeb péče o duševní zdraví a silných komunit. Chápe, že lidské zdraví nevzniká jen v ordinaci lékaře, ale také v prostředí, kde lidé žijí.

Místo soutěže potřebujeme spolupráci.

Místo kultu výkonu důstojnost.

Místo strachu jistotu.

A místo politiky „každý sám za sebe“ návrat k principu, že silná společnost se pozná podle toho, jak dokáže podržet své nejslabší.

Možná bychom pak nepotřebovali stále více antidepresiv. Možná bychom zachránili více lidských životů. A možná bychom znovu objevili něco, co se z veřejného prostoru téměř vytratilo – obyčejnou lidskou solidaritu.