Mgr. Jan Klán

V české politice se občas objeví událost, která připomíná spíše absurdní divadlo než výkon státní moci. Summit NATO v Ankaře se zdá být přesně tím případem. Nejde totiž ani tak o bezpečnost Evropy, jako o otázku, kdo bude sedět blíž k pódiu a kdo se dostane na společnou fotografii.

Prezident Petr Pavel působí dojmem, že žádná zahraniční cesta není dost vzdálená, žádný summit dost významný a žádná fotografie dost reprezentativní. Když není focení ve francouzských horách, projížďka na motorce nebo seskok padákem, vždy se najde nějaká mezinárodní akce, kde lze zaujmout objektivy kamer.

Tentokrát se však objevil drobný problém. Někdo totiž začal pokládat nepříjemnou otázku: Koho vlastně prezident v Ankaře zastupuje? Českou republiku, nebo především svůj vlastní pohled na zahraniční politiku?

V úvahách můžeme jít ale ještě dál a zeptat se, zda zastupující „spolkový protektor“ vyráží hájit české zájmy, nebo spíše potvrdit, že Česká republika bude poslušně přikyvovat všemu, co zazní z nejsilnějších evropských metropolí. V tomto případě z Německa. Ostatně muž z první linie se snaží o jakési smíření s Landsmannschaftem, tak proč není součástí německé delegace. Samozřejmě je to určitá nadsázka. Jenže každá satira bývá nejzábavnější tehdy, když se až nepříjemně blíží realitě.

Celé představení připomíná školní výlet. Jeden tvrdí, že vede delegaci, druhý se odmítá vzdát svého místa, právníci listují Ústavou a občan mezitím přemýšlí, kolik to celé bude stát. A právě účet bývá tím nejméně veselým bodem programu.

Není divu, že zaznívají hlasy, že dvě reprezentace stejného státu na jednom summitu působí poněkud komicky. Jako kdyby se na mistrovství světa dostavil fotbalový tým se dvěma kapitány, třemi trenéry a čtyřmi tiskovými mluvčími. Výsledek? Místo gólu nekonečná porada o tom, kdo bude držet pohár.

Petr Pavel přitom rád mluví o důstojnosti prezidentského úřadu. Jenže důstojnost není počet zahraničních cest ani množství podaných rukou světovým lídrům. Důstojnost spočívá také v tom, že prezident zvažuje, kdy jeho přítomnost skutečně prospívá státu a kdy už začíná připomínat spíše soutěž o mediální pozornost, která škodí všem. Petr Pavel v tomto případě šíří blbou náladu, když se pořád někam vtírá. Vpasoval se do role pokračovatele Václava Havla, ale přitom jde jen o jeho nepovedené fake.

Možná by bylo osvěžující, kdyby se jednou největší zprávou po summitu nestalo, kdo seděl v první řadě, ale co Česká republika skutečně prosadila. To by ovšem vyžadovalo méně divadla a více státnictví. A právě ono státnictví ústavní agent Petr Pavel Pávek neumí, protože je loutkou protokoláře Koláře.

Do té doby si český daňový poplatník může jen připravit peněženku a sledovat další díl seriálu „Prezident na cestách“. Destinace se mění, fotografie přibývají, ale otázka zůstává stejná: Komu tato cesta skutečně slouží?