Naše společnost v poslední době provází různá znetvoření. Ne jinak je tomu v případě přímé volby prezidenta, která budí vášně, kontroverze, rozpaky, ale i souhlasné přikyvování. Znetvoření, které se v naší společnosti objevilo spolu s přímou volbou prezidenta, (ne snad, že by neexistovalo dříve, ale bylo upozaďováno) je charakterizováno hanobením hlavy státu, tedy osoby, která daný post zastává. Tím to ale zdaleka nekončí. Rozmohlo se také hanobení prezidentské standarty jakožto vlaky prezidenta republiky a také hanobení státní vlajky, jakožto symbolu naší státnosti. Ostatně všechny státní symboly vyznačují naši státnost a máme na ně být právem hrdí. Jak už jsem uvedl výše, tak hanobení začalo vyvěrat na povrch až po roce 2013, kdy se explicitně spojilo s hlavou státu v podobě člověka, který tuto funkci vykonává – Milošem Zemanem. Mohu mít proti člověku, který zastává úřad prezidenta mnoho výhrad (měl jsem a mám), ale respektuji výsledek nejvyšší formy demokracie, tedy přímé volby. Demokrat se vždy musí smířit s výsledkem volby. Pokud výsledek nepřijme, tak je ve své podstatě antidemokrat (dnes se s tímto pojmem spojují různé demonstrace, které se konají proti prezidentovi nebo premiérovi, případně KSČM). Vraťme se ale zpět k problému hanobení.

Do dnešní doby jsou nejvíce viditelné následující hanobení. Příklad první: hanobení prezidenta. Ještě v roce 1997 znal náš právní řád institut hanobení prezidenta, ale tehdejší prezident Václav Havel jej nechal zrušit. Tento krok měl neblahé důsledky pro budoucnost, kdy si vůči hlavě státu začali lidé dovolovat mnoho věcí (od urážek, házení rajčaty, střílení kuličkovou pistolí atd.). To, že někomu vadí přímo zvolený prezident ale ještě neznamená, že jej budu hanobit a urážet (byť k tomu může často sám přispívat). Navíc volby hlavy státu před rokem 2013 byly na základě politického rozhodnutí a tam bych jako člověk (volič) měl být mnohem více rozezlený. Takže v našich podmínkách se usídlila přímá demokracie bez respektování výsledků volby a to je hodně nebezpečné, protože posléze častěji dochází k hanobení hlavy státu. Lze tedy nějakým způsobem snížit hanobení hlavy státu ze strany veřejnosti? Ano, v podobě existence zákona. Nicméně by musela být jasně dána pravidla „hry“, co je a co není hanobení. Avšak život je příliš složitý na to, abychom mohli přesně vyjmenovat všechny možnosti. Zde by tedy musel zasáhnout represivní orgán a záleželo by na jeho posouzení, zda je to či ono chování „hanobením“. Zavedení nové zákonné úpravy má však mít výchovnou funkci.

Jiný problém však nastává v případě, kdy se hanobí prezidentská standarta. Příklad druhý: zničení prezidentské standarty. Tento typ hanobení nastartovala iniciativa Ztohoven, která odcizila z Hradu prezidentskou vlaku a nahradila ji trenýrkami (je divné, že se tam vůbec nějaký člověk vůbec dostal). Prezidentskou vlajku iniciátoři posléze rozstříhali na malé kousky a ještě se tímto aktem chlubili. V tomto případě se vyskytuje jasná neúcta ke státnímu symbolu. Je zde ukrytý jistý typ fetiše, kdy si iniciátoři pravděpodobně mysleli, že když vlajku rozstříhají, tak ublíží osobě která ji v danou chvíli vlastní a je s ni spojena – tedy prezidentovi. Možná se snažili o homeopatii, kdy zničením věci, která je osobě blízká, ublížím i oné osobě. Podobné případy můžeme spatřit například u pálení americké vlajky, kdy se tímto aktem dává najevo nesouhlas s politikou dané země a spálením vlajky tím ublížím, protože zničím její státní symbol. Perverznost iniciativy Ztohoven však mířila proti prezidentovi (znova podotýkám, aby se čtenáři oprostili od osoby, která post prezidenta momentálně zastává) a také proti státnímu symbolu jako takovému. Co je to za stát, kde se může beztrestně rozstříhat vlajka prezidenta? To by se Masaryk asi hodně divil, kam jsme to s demokracií a úctou ke státním symbolům dopracovali.

Příklad třetí: hanobení státní vlajky jakožto symbolu české státnosti. Toto hanobení je ve své podstatě nejčerstvější. Do povědomí lidí se dostalo díky kontroverzí divadelní hře Naše násilí, Vaše násilí, kde je v jedné scéně vytahována státní vlajka z vagíny. Toto znevážení státního symbolu v sobě skrývá určitý typ perverze (možná to autor oné hry myslel tak, že je vlajka vytahována z lůna jakožto znovuzrození). Jak může někoho něco takového napadnout? Chápu, že umělci mají často svůj svět, ale tohle je dle mého názoru mimo. V jiných zemích by taková věc byla nemyslitelná. Vždy si vzpomenu na často proklamovaný náš vzor USA. Tam by dotyčný skončil hned ve vězení a ještě by jej při tom častovali nějakými nelichotivými slovy. V našich podmínkách se ale nic takového neaplikuje. Naopak. Mnoho lidí naopak tleská, ale často ani neví čemu. Z toho plyne, že to celé svědčí o nefunkčnosti a slabosti našeho státu, který ani není schopen si uchránit své státní symboly. Jedná se o marasmus naší společnosti, kde bude náprava hodně dlouho trvat. Usídlil se zde totiž fenomén částečné demokracie v podobě mohu si dělat, co chci, ale za případné následky už nechci nést zodpovědnost. Jsou nějaká řešení, jak docílit alespoň vyváženého stavu, kdy bude hanobení státních symbolů na minimu a budeme si těchto symbolů vážit? Nepochybně ano. Podívejme se aspoň na dvě možná řešení.

První možností je zavést do našeho právního řádu instrument hanobení státních symbolů jako celku. Jednalo by se o možnost trestat jedince za porušení předem daných pravidel, které by byly taxativně vyjmenovány v zákoně. Otázkou by ale zůstávalo, co vše by bylo hanobení. Těžko by sem patřilo například použití státní vlaky na fotbalovém utkání, kde ji můžete nechtěně v závaru fandění polít třeba pivem. Případně se u hanobení hlavy státu uvádí příklad „císař pán je vůl“ ze Švejka. Tohle jsou věci, které tropí sám život a v minulosti byly častým projevem nesouhlasu v „mezích slušnosti“. Jenže účelově ničit státní symboly, vulgárně napadat hlavu státu (ať je ji kdokoliv) by jistě hanobením bylo. Neuvažujme zde o tom, jak moc k tomuto hanobení přispívá osoba, která je v danou chvíli prezidentem.

Druhou možností by bylo, aby se zavedla obecná pravidla úcty ke státním symbolům do škol. Úctu ke státním symbolům je nutné vést už od školy. Už osvícenští filosofové o tom věděli své, kdy základní morální hodnoty se člověku vštěpovaly ve výchově. Jenže dnešní demokracie je úplně někde jinde, než jak si ji představovali filosofové jako Rousseau, Robespeierre a další. Dnešní demokracie se značně znetvořila. Není ale možné, aby pod rouškou demokracie například malé děti ve škole pokřikovaly hanebné věci proti hlavě státu. Vždy velice rád uvádím příklad z USA, jak je tato země háklivá na znevážení jejich státních symbolů. Podobně na tom jsou i jiné země a co teprve vlajka Evropské unie. Někdo může namítnout, že je to návrat do totality. Tyto kritiky musím zklamat. Nejedná se o žádný návrat do minulosti, ale o jasná dodržování pravidel, která jsou pro všechny stejná. Těmto pravidlům se říká zákony a stát si své státní symboly musí chránit. Takže obě dvě výše uvedené věci by zcela jistě snížily možnost hanobení státních symbolů, protože ten, kdo tyto symboly znevažuje (ničí, stříhá, pálí atd.), tak znevažuje jak vážnost naší země, tak i svoji, jakožto příslušníka (občana) našeho státu. To je hodně smutné.

V poslední době opět zaznívají hlasy, aby se zrušil Senát. Jedná se o hlasy veřejnosti, která je často pobouřena tím, že Senát vlastně nic nedělá. Když se podíváme do nedávné minulosti, tak zjistíme, že Senát vznikl za Václava Havla. Když budu parafrázovat jeho slova, tak vznikl jako pojistka. Nicméně si myslím, že se jedná o nadbytečnou instituci. Je pravdou, že existoval za první republiky, ale to byla úplně jiná doba i společnost. Když se ale navíc podíváme na systém před rokem 1990, tak v té době existoval jen jednokomorový Parlament a stíhal vše projednat na dvou zasedáních. To je v ostrém kontrastu s dnešní dobou, kdy máme dvoukomorový Parlament a často se zasedá i mnoho týdnů bez jasného výsledku.

Volební účast při volbách do Senátu je doslova tragická, kdy ji pouze v prvním kole navyšují souběžné volby (pokud se konají). Ve druhém kole však nastává silný sestup většinou pod 20%. Takto nízká volební účast vypovídá mnoho o tom, co si o této instituci myslí občané – vnímají ji jako nadbytečnou. Navíc Senát nemá v očích většiny voličů ani autoritu. Stačí se totiž podívat na to, kdo (až na pár výjimek) zasedá v této instituci. Máme před sebou (velmi slušně řečeno) zástup zbytečných lidí. Obyčejný člověk to bere jako „trafiku“ pro bývalé „aparátčíky“, o které se chce strana postarat. Namátkou můžeme jmenovat pány Jiřího Dientsbiera nebo Milana Štěcha a nyní předpokládám, že se o místa v Senátu bude ucházet neúspěšný kandidát na prezidenta Jiří Drahoš nebo Jan Ruml, který byl kdysi ministr vnitra za ODS. Tím však výčet zdaleka nekončí. Jsou to ve své občanské profesi neúspěšní lidé, kteří mají často pokřivený charakter. Ale abych jen nehanil, tak jsou v Senátu i lidé, kterých si vážím a uznávám je. Byť jsou z úplně jiné politické strany, než já, ale takových lidí je v Senátu poskrovnu.

Lze tedy nějakým způsobem zvýšit prestiž Senátu jako instituce? Shodneme se na tom, že ji nezvedneme nějakým nadekretováním, když už se chyba stala při zrodu Senátu. Aby se prestiž zvýšila, tak by do této instituce museli jít skutečné osobnosti, s neformální autoritou. Otázka ale zní, zda je v naší společnosti máme? Pokud je přeci jen máme, tak se musíme ptát, proč tam nejdou? Kde je chyba? Nenominují je politické strany, nebo nechtějí jít do klání samotné autority? Možná obojí. S tím úzce souvisí i otázka zrušení Senátu. Možná by to bylo jednodušší, než zvyšovat autoritu této instituce, která je narušena. Pokud by byl totiž Senát zrušen, tak by to veřejnost vnímala většinově pozitivně, protože by se přestalo „mrhat“ prostředky. Jenže samotné zrušení Senátu je poměrně obtížná věc, kdy by s tím musela vyslovit souhlas i tato instituce. Budou si kapři vypouštět sami rybník? Možná až pod tlakem veřejnosti a nebo až dojde k jevu, kdy o obsazení Senátu bude rozhodovat opravdu hrstka lidí s klesající volební účastí. To už bude Senát opravdu vnímán jako selhání demokracie po Česku. Levice by možná měla usilovat o zrušení této instituce, i když je to vázáno na další legislativní procesy. Vzpomeňme si na to, že za minulého režimu existoval jednokomorový Parlament, který stíhal naprosto s přehledem mnoho věcí. A dnes neefektivně funguje dvoukomorový Parlament. Je něco divného ve státě českém...

V USA se rozmohl nový byznys, který dříve nebo později zasáhne i další země. Jedná se o stavební boom výškových domů, kde jsou k dispozici luxusní apartmány. Do tohoto bytu Vás vyveze výtah i s vaším autem. Jedná se o službu, která se poskytuje výhradně pro bohaté z celého světa. Je evidentní, že dnešní kapitalismus přechází do své další fáze, kdy se nesmyslně vyhazují peníze do takovýchto projektů. Akumulace samotného bohatství v těchto domech dává tušit, že se přechází na silně individuální život boháčů. Ti vesměs investují do těchto komodit, protože si své bohatství chtějí užívat. Jenže vše má svůj rub a líc. K čemu těmto boháčům bude takový drahý byt, když dole pod nimi budou například probíhat sociální bouře? Přeci jen musí mít obavu, že by k tomu mohlo dříve nebo později dojít. Narážím zde na fakt, že by řekněme „hodní miliardáři“ měli více investovat do snižování nerovnosti. Někteří to samozřejmě dělají, ale na světě je stále více lidí, kteří tyjí z různých nešvarů globálního kapitalismu. Ne jinak je to i v tomto případě, kdy si luxusní byty kupují miliardáři z celého světa. Vzhledem k tomu, že se jedná o zástavbový kapitalismus, tak dříve nebo později dojde k další realitní bublině. Respektive k novému typu bubliny, která vznikne z nedostatku zemědělské půdy.

Vraťme se ale k samotnému pojetí luxusního bytu za který zaplatíte minimálně několik stovek milionů dolarů. Dost často se jedná o developerské projekty, které jsou značně drahé. Odhad ceny takové stavby je v řádech miliard dolarů. Nyní si položme otázku: opravdu je nutné stavět takto drahé byty nebo více investovat do rozvoje a bydlení v chudších částech světa? Někdo může namítnout, že to nutné není, ale já tvrdím, že to nutné je. Proč je to nutné? Jednak se tím sníží nerovnost, která posléze sníží možnost sociálních bouří a rovnovážný stav je přeci výhodný pro všechny. Tedy i pro ty, kdo staví takto megalomanské projekty. Jenže ti si tento stav asi neuvědomují a cílí jen na bohaté, kteří mají v hlavě pouze peníze. Možná si ale onen neutěšený stav uvědomují, ale nechtějí si jej připustit. K čemu Vám je, že vás do bytu vyveze výtah i s vaším autem? V reálném životě je to k ničemu, ale v logice myšlení miliardářů se jedná o nebývalý zážitek. Dostávám se tak zpátky k pojetí dnešní společnosti, která je postavena na byznysu ze zážitků v individualistickém pojetí. Ostatně právě možnost nechat si vyvést „svého motorového miláčka“ je silně individualistický prvek – osobní automobil je nejvíce individuální element dnešní doby.

Realitní makléři, kteří rovněž získávají nemalé provoze z prodeje takto drahých bytů tvrdí, že prý nakonec poptávka po takových drahých bytech nakonec klesne. Opravdu? Neřekl bych. Maximálně se sníží jejich cena, ale dokud boháči nebudou zpětně investovat do systému, tak kapitalismus jako systém, který se snaží o co nejvyšší akumulaci, vymyslí něco jiného, kde by akumuloval zisk a bohatství. Můžeme se tím pádem dočkat rozprodávání ostrovů (k tomu už postupně dochází), ničení deštných pralesů, aby se opět rozrostla nějaká města. Vše je bohužel propojené. Nejsmutnější na celé věci je, že mohutná zástavba zasáhla i naši republiku a zabírá stále více orné půdy. Právě ochrana zemědělské půdy je dalším prvkem nového socialismu, který dává důraz na humanitu a ochranu životního prostředí. Jedině v tom je budoucnost.

Postupně začíná dospívat generace, která nepamatuje rok 1989 ani dobu těsně po něm. Jedná se o lidi, kteří se narodili kolem roku 2000 a dnes se jim expresivně říká „mileniáci“ - děti nového milénia. Tito mladí lidé, kteří dokončují střední školu a chystají se buď na vysokou nebo do života najednou zjišťují, že jim bylo dětství ukradeno a budoucnost je neznámá. Čím dál více zjišťují, že demokratická možnost volby si vybrat vysněné zaměstnání, selhává. Jsou nešťastní z toho, že nakonec musí pracovat jako telefonní operátoři, smažit hranolky v nějakém rychlém občerstvení nebo pracovat sotva za 13 tisíc. To je realita dnešní doby. Tato generace se začíná bát dluhů, protože musí neustále hledat práci. Sice je médii předkládáno, že je spíš nedostatek pracovníků, než volných míst, ale často se jedná o zaměstnání, kterým mileniáci říkají „práce na ho*no“. Je to z důvodu, že v tomto zaměstnání musí často být lidé přes čas a nedostávají vysněnou mzdu nebo mzdu předkládanou médii. Jedná se o okradenou generaci, kterou můžeme klasifikovat jako nové typy konzumentů. Mají chytrý telefon, bydlí často u rodičů nebo využívají sdíleného bydlení. Nejsou tolik motivování chodit do zaměstnání, protože volba mezi tím, zda mám být doma nebo pracovat za několik tisíc korun, je téměř jasná.

Někteří ekonomové říkají, že si současná mladá generace neuvědomuje, že je šťastnější, než třeba generace narozená v 60. letech minulého století. Když totiž tato populačně silná generace vstupovala do dospělého věku, tak neexistovaly chytré telefony, cestování bylo drahé. Jenže to neznamená, že tehdejší lidé nebyli šťastní. Nepochybně byli a možná mnohem více, než dnešní mileniáci. Sice neměli chytrou elektroniku, ale o poznání měli k sobě blíž. Rovněž se nemuseli strachovat o to, že by mohli být vyloučeni z kolektivu, protože téměř všichni měli stejné výhody i nevýhody. Vzpomínám si na to, když jsem chodil na základní školu, tak většina studentů měla podobná trička. Dnes se ale bohužel soupeří v tom, zda má někdo chytřejší telefon, lepší oblečení. Nerovnost se přesunula do pozice srovnávání „hezkosti“. Těžko dnešnímu dospívajícímu člověku vysvětlíte, že jeho babička neměla smartphone a také dokázala žít. Dnešní neférové rozdělení bohatství ve společnosti bude mít negativní dopady nejen ve vztahu k mileniovým dětem. Zasáhne i ostatní generace a osoby po 50 roku života, kteří se rovněž potýkají s problémem najít zaměstnání. Kapitalistická společnost vše postavila na nerovnosti, hezkosti, úspěšnosti, bezdětnosti a byznysu. Lidé proto často vzpomínají na období sociálních států, kdy měli určité jistoty a vzhledem k tomu, že je dnešní mladí lidé nemají, tak už dopředu vědí, že na tom budou hůř, než jejich rodiče. Rovněž snaha se vzdělávat vede k propasti, protože dnes vám diplom nezaručuje jistou vstupenku mezi „elitu“ díky byznysu se vzděláním.

Dnešní dospívající generaci tedy můžeme nazvat jednak ztracenou generací stejně tak okradenou generací. Ztratila své dětství na sociálních sítích a byla okradena o sociální práva, která nyní marně hledají. Mají veškeré výhody demokracie se všemi negativními tendencemi. Mohou se volně pohybovat a hledat vysněné zaměstnání, které stejně nepřijde. Je jim dána možnost svobodně si zvolit svůj osud. To, že jim byl tento osud částečně předurčen vývojem a deformací společnosti je věc jiná, ale také velice podstatná. Tito mladí lidé mohou být hybatelé dějin, až je vše přestane bavit. Otázkou ale zůstává, zda je jejich život opravdu přestane bavit a budou chtít změnu. Zatím to na to nevypadá, protože mladí konzumenti mají všechno. Problémy začnou pociťovat ve chvíli, kdy se budou snažit založit rodinu, chtít samostatně bydlet nebo až se kapitalistický systém začne potýkat se svoji krizí.

Tak jsme se nakonec dočkali. Světoví četníci v čele s USA zaútočili na Sýrii. Záminkou pro úder byl údajný útok chemickými zbraněmi. Jenže, byl opravdu spáchán chemický útok a rakety poté zničily výrobny chemických zbraní? Nebo se nám předkládají dobře promyšlené informace od různých PR agentur, které mají ospravedlnit útoky? Pravděpodobně obojí. Jak je to možné? Naprosto jednoduše. Podobných věcí se v minulosti již událo mnoho a vždy se jednalo o propletenec USA, Velká Británie, Francie, NATO a Rada bezpečnosti OSN. Přičemž poslední zmiňovaná instituce je v daném propletenci jen do počtu, protože téměř nikdy nic nerozhodla proti výše uvedeným světovým četníkům.

Možná se ptáte, zda se budou v Sýrii hledat chemické zbraně? Věřte tomu, že nebudou. Potažmo je budou hledat zaplacené PR agentury, které budou pouštět tyto zprávy do světa. Chemické zbraně nehledali v Iráku, tak je nebudou hledat ani zde. Když navíc byly, dle médií, bombardovány sklady chemických zbraní, tak by z logiky věci měla být otrávena i syrská města v okolí těchto skladů. Byla otrávena? Nevím o tom. Dokonce ani v Iráku nebyla otrávena. Navíc mě velice pobavily záběry, kde se po údajném chemickém útoku pohybují zachránci bez ochranného oděvu. Tohle opravdu nikomu nepřijde divné? Pokud by tam totiž byl jedovatý plyn, tak by zasáhl i je samotné. Zdá se, že to celé je hra pro kamery a ovlivňování veřejného mínění, aby zásah proti tomu či onomu státu přijalo. Veřejný prostor je tím pádem „masírován“ polopravdami, aby byl nakloněn jakémukoliv útoku.

Nyní se dostávám k problému OSN. Konkrétně k Radě bezpečnosti OSN. Své opodstatnění tyto instituce měly ve svých počátcích, ale v dnešní době jsou k ničemu. Ostatně k ničemu jsou už od doby války ve Vietnamu, kdy USA použily defolianty. Co udělalo OSN? Mlčelo. Ostatně jako často poté. Je tedy nutné, aby proběhla změna těchto institucí. K tomu asi bohužel nedojde bez válečného konfliktu. Jedná se totiž o „válečné“ instituce, které byly zakládány v době druhé světové války nebo těsně po ní.

USA se často hodí, když mohou vypálit několik desítek střel s plochou dráhou letu (tzv. Tomahawky). Vždy si otestují nové prototypy. To samé udělaly v Srbsku, aby si (mimo jiné) zbrojařská lobby namastila kapsu. Z toho plyne, že v pozadí všech útoků na různé světové cíle ze strany světových četníků, je zbrojařská lobby, která má největší vliv právě v USA.

Jako občanovi  naší republiky je mi na nic, že jsme s takovou agresivní „pakáži“ v jednom spolku zvaném NATO. Naše republika tam nemá co pohledávat a my si tam vesele v roce 1999 vstoupíme bez referenda. Proč nejsme jako neutrální Rakousko? To přeci bylo rovněž po 2. světové válce obsazeno Rusy. Dokonce až do roku 1955 zde vojska pobyla a nikoho to netrápí. Navíc jsou lidé v Rakousku na své osvoboditele hrdí. Stačí se zajet podívat do Vídně na památník sovětské armády.

Ze všeho tedy plyne, že v dnešním informačním světě se jasně ukazuje, že i média dokáží rozpoutat válečný konflikt, když jsou použita pro ospravedlnění toho či onoho útoku.