Sdílené zombie

Sdílené zombie

Červenec 25, 2018

Privatizace a individualizace veřejného prostoru dosahuje dalších výšin. Když se podíváte kolem sebe, tak už máte mnoho věcí v soukromých rukou. Dokonce jsou snahy privatizovat i ty oblasti, kde má být zachován stejný přístup všem občanům bez ohledu na výši jejich příjmu. Tlak kapitálu je nicméně enormní a náš stát se zatím bohužel nijak nesnaží bojovat. Regulace jsou prý socialistický přežitek. Pokud bych citoval argumenty neoliberálních teoretiků, tak zjistíme, že se opírají o následující logiku volného trhu: pokud něco zreguluji nebo zdaním, tak korporace (firma, podnik) odejde pryč. To už dnes ale neplatí. Toto tvrzení platilo v začátcích globalizace a jedná se o argument šitý na míru pravicovým politikům. Veřejný prostor, kde se všichni pohybujeme však dosahuje další privatizace v podobě služby Uber nebo sdíleného bydlení známé pod názvem Airbnb. Jedná se o služby, kde se opět dává důraz na individualismus  a kapitál plyne do kapes jednotlivcům nebo jedné velké korporaci, která službu zajišťuje. Byť se obě dvě služby zdají být budoucností ekonomik, tak ale mají negativní dopad do společnosti jako celku.

Kupříkladu Uber, který se týká provozování taxislužeb (na taxikáře si může zahrát každý, kdo vlastní vůz a je momentálně volný) například devalvuje skutečné taxi jako řemeslo v následujících ohledech. Zejména nastává problém s místopisem. Všichni mají navigaci v chytrých telefonech a lidé, kteří jezdili po paměti najednou nejsou potřeba. Co je ale horší, tak společnost Uber ve své podstatě může tlačit státy k tomu, aby posléze byly prodány například dálnice nebo rychlostní komunikace do jejich vlastnictví. Zdá se vám nemožné? Ale kdepak. Kapitál má snahu se rozpínat a neustále expandovat. Proto se bude snažit, aby státy privatizovaly svoji veřejnou komunikační dopravní síť. Co nastane poté? Pokud nebudete mít známku Uberu, tak nikam nepojedete a stát bude jen smutným přihlížejícím v pasti kapitalismu.

Když se podíváme na opěvované sdílené bydlení, tak se jedná sice o hezkou věc, kdy třeba někomu poskytnete svůj byt na hotelovém principu. Jenže i zde nenápadně ničíte klasické pojetí hotelů nebo pronajímání bytů a to do pozice neodvádění příslušných daní. Veškerý zisk poté jde pouze osobě a společnosti, která sdílení sjednala. Všimněte si nápadné podobnosti se společností Uber, které jde rovněž o zisk a co nejméně peněz odvádět státu jako hlavní instanci. Co je však ještě horší, je to, že pro Airbnb jsou často skupovány byty a ty posléze chybí občanům – nastává jev nemít byt, ale pronajímat jej. Sdílená ekonomika by byla výhodná, kdyby byla regulována státem ve veřejném zájmu. To znamená, aby byly odváděny státu patřičné daně nebo určité příspěvky. Někdo může namítnout, že je to moje individuální věc, když chci něco pronajmout atd. To sice ano, ale pokud se zapojíte do zprostředkování přes korporaci, což Uber i platforma Airbnb jsou, tak byste měli odvádět patřičný obnos do společné kasičky. Obě dvě platformy totiž značně využívají internet k tomu, aby existovaly. Bez něj by se nikdy nezrodily. Sdílení je určitým typem zombie, která obživla na oslabených státech a jejich regulacích ve snaze ještě více privatizovat veřejné služby.

Jak tedy předejít tomu, aby internetové platformy a korporace ničily veřejný prostor a nedošlo k jeho privatizaci? Je to jednoduché. Stát musí těmto tlakům odolat, byť to nebude snadné. Nesmí se bát regulací a pokud to bude možné, aby ze sdílené ekonomiky měli prospěch všichni. V tomto případě stát, který zastřešuje nás všechny a umožňuje nám všem žít si své životy.

Kritika kapitalistické svobody

Kritika kapitalistické svobody

Červen 05, 2018

Od roku 1990 nás všechny učili, že kapitalismus je pro svobodu to nejlepší. Toto tvrzení se v našich podmínkách ustálilo do podoby „můžeme si dělat, co chceme“. Jakákoliv regulace, usměrňování zákony, vymáhání práva byly a jsou označovány jako něco špatného, co na nás všechny číhá jako kostlivec z doby před rokem 1989. Do dnešních dní tedy došlo k přetransformování naší společnosti, která je formována individuálním kapitalismem, který je spojován s možností svobodné volby. Mohu se rozhodnout, co se svým životem budu dělat, jak s ním naložím, kam budu cestovat, a nikdo mně nic nebude určovat. Dostáváme se do fáze, kdy se v naší společnosti nedostatečně dodržují zákony. Nepsaná pravidla jsou passé a jsou spíše pro smích. Svoboda naší volby je však určována samotným procesem přeměny společnosti směrem k individualismu. Naše volba je nám často vnucována zevnějšku různými korporacemi a společnostmi, které chtějí, abychom takovou volbu měli. V zásadě existuje dvojí podobenství svobody. Jedna je pozitivní a druhá negativní. V pozitivní stránce svobody můžeme vidět právě možnost si zvolit, co chceme. V negativní svobodě však jde o něco úplně jiného. Jedné se o to, aby korporace, které nám naši volbu dopředu určí, nebyly zpětně zasaženy a pokud možno nenesly žádnou zodpovědnost. Například za to, že nám díky svému jednání a na základě naší volby zničí zdraví. Jsou to právě různé korporace, které k sobě přitahují i filmové společnosti, které na obhajobu jejich jednání vytváří správný typ reklamy. Ta posléze působí na naše uvažování o svobodě naší volby.

Kapitalistická společnost dnes tvrdí, že k ní neexistuje žádná alternativa. Sama sebe prezentuje, jako zastánce svobody. Lze tedy tvrdit, kapitalismus bez svobody nemůže existovat. Dnešní mediální „hostesky“ kapitálu nám předkládají společnost, jakou chtějí vytvářet. Je to v ostrém kontrastu s naším uvažováním, protože lidé zcela jistě chtějí jinou společnost. Minimálně takovou, kde bude minimum nerovnosti. Respektive takový typ společnosti, kde budou existovat rovné podmínky pro všechny. Dostáváme se zpět na začátek, zda opravdu může existovat svoboda bez kapitalismu. Nepochybně ano, protože dnešní typ globálního kapitalismu je utvářen 1% nejbohatších lidí na planetě. Někdo mně může namítnout, že svoboda je každému člověku dána. To je pravda, ale celkové žití a vývoj společnosti ji dále utváří.

Neštěstí naší svobodné společnosti tkví v tom, že se nedostatečně vymáhají zákony a nedodržují pravidla. Respektive zákony platí jen pro někoho (např. bohatí lidé a jejich různé kličky před zákonem). Jak se lidé mění v čím dál více individualistické osobnosti, tak dochází pod rouškou svobody i k různým excesům – čím dál více útoků člověka na člověka v domnění, že si mohu dělat, co chci. Jako příklad nám může posoužit nedávný příklad ze Slovenska, kde byl brutálně ukopán k smrti člověk a tamější úřady to téměř nechaly bez povšimnutí. Teprve pod tlakem veřejnosti začaly úřady jednat. Vzniká tedy společná individualistická svoboda, kdy lidé určují, co je dobré a co špatné. Celé to svědčí o selhání kolektivní svobody, kdy se mají jasně trestat excesy, které společnost ohrožují.

Horizont komunismu

Horizont komunismu

Květen 26, 2018

V nedávné době uveřejnily sociologické agentury v USA výzkum, ve kterém se tvrdí, že lidé narození kolem roku 2000 mají raději socialismus, než kapitalismus. Jedná se o velice zajímavé zjištění a je vidět, že i mladí lidé začínají toužit po lepším světě, který bude jiný, než je ten současný. Zahleděli se do myšlenek socialismu a komunismu. Tohle samozřejmě vyděsilo mnoho pravicových politiků, kteří často přitvrzují ve své antikomunistické rétorice. Je pravdou, že na některé lidi slovo socialismus a komunismus působí jako rudý hadr na býka, protože v minulosti byla tato slova často zneužívána.  Nebo se za ně schovávaly režimy a systémy, které se diametrálně od teorie lišily a myšlenku sociálně spravedlivé společnosti deformovaly. To je bohužel minulost, kterou nelze vrátit. Více se bohužel pamatují špatné věci z doby státního socialismu. V našich podmínkách se takto nejvíce pamatují 50. léta minulého století nebo rok 1968. Jenže lze vzpomínat a pamatovat i na pozitiva, které minulý systém měl. Nebyl jen negativní, byť měl mnoho chyb.

Z chyb a deformací je komunistické a socialistické hnutí poučeno. Kapitalismus se ale ze svých chyb nepoučil a rovněž mu nelze přičítat velké úspěchy v podobě snížení nerovnosti. Dluhová společnost a společnost bez práce děsí mladé lidi. Svoji budoucnost nevidí moc optimisticky, a proto začínají snít o socialismu, který by byl bez dluhů i podřadné práce. Dost často začínají porovnávat systémy minulého státního socialismu a kapitalismu. Při tomto srovnání začínají zjišťovat klasickou pointu dnešní doby, kdy kapitalismus neustále tvrdí, že k němu neexistuje jiná alternativa. Antikomunisté se děsí jen pomyšlení na to, že by nějaká alternativa mohla existovat.

Mnoho lidí má z komunistů strach a uzpůsobují tomu i svoji rétoriku, která se nese v duchu urážek a napadání. Pokud je protikomunistická rétorika tolik rozšířená, tak to znamená, že se (nejen) pravice komunistů stále bojí. Nebojí se však ve vztahu k minulosti a návratů, ale bojí se, že by jejich kapitalistický systém přestal existovat. To je jablko sváru dnešní doby. Mladí lidé pochopili, že lze mít i jiný systém, než je dnes. Vezměte si, že dnešní kapitalismus je postaven na nekonečném růstu, ničení přírody, nezaměstnanosti a dluhu. Jedná se o smrtící koktejl, který nám namíchali korporátní kapitalisté. Pravicová politická scéna působí jako jejich hlásná trouba. Nicméně i sám kapitalismus plodí své hrobaře. O tom už psal Karel Marx v 19. století.

Socialismus a svoboda

Socialismus a svoboda

Duben 20, 2018

Téměř každý den jsem konfrontován s dotazy, které se vztahují k dnešní době. Ne jinak je tomu ve vztahu ke kapitalismu, socialismu a svobodě. Jedná se o téma, která zajímá mladého člověka, kterému je předkládáno, že socialismus je špatná věc. Vždy Vám mladí lidé odpovídají, že za socialismu se nikam nesmělo, byla omezena různá demokratická práva, omezovala se svoboda jednotlivce atd. Tento typ argumentu je utvářen vztahem k době minulé, která se zaklínala tím, že je socialistická. Ve své podstatě měla ale k socialismu hodně daleko. Z toho poté plyne ona deformace slova socialismus. Jak jste se vším konfrontováni, tak zjistíte, že dnešní generace zajímá, zda když dojde k vytvoření nového socialismu, tak zda opět dojde k omezení oněch demokratických práv. Ptají se vás ale na mnohem závažnější věci jako například: bude zamezena konkurence mezi jedinci? Nebude se smět zase jezdit do zahraničí? Bude existovat pluralita politických stran? Jedná se o velice závažná témata, na které musíme hledat odpověď. Osobně se pokusím o krátký nástin.

Budoucí socialismus, který můžeme uvést do praxe klidně už v roce 2030, musí stát na pevných pilířích. Už se nebude jednat o pilíře doby minulé, ale úplně nové. Musíme si říci, že společnost reálně zbohatla. Ostatně i Karel Marx chtěl, aby společnost byla bohatší a rovněž říkal, že z kapitalismu si musíme vzít do socialismu věci, které fungují. Zároveň musím poznamenat, že socialismus lze aplikovat pouze v rozvinutých kapitalistických zemích. Takže nyní přichází pravá chvíle k implementaci předznamenávajících institucí budoucího socialismu. Musíme do kapitalistického systému integrovat takové věci, které budou typické pro nový socialismus. Bude se jednat hlavně o zkrácení pracovní doby díky zavádění automatizace a zavedení nepodmíněného základního příjmu. Vše je z důvodu zbohatnutí společnosti a proto musí dojít k přerozdělení bohatství. Se vznikem nového socialismu budou mít lidé i více volného času. Něco podobného se odehrálo i před rokem 1989, kdy existovala téměř plná zaměstnanost. Vzhledem k tomu, že jste měli jistotu zaměstnání, tak jste nebyli nuceni být konfrontováni s hledáním volných míst. Měli jste tedy reálně více volného času, než máte dnes. Zavedením prvků budoucího socialismu dosáhneme zatím dílčího úspěchu k přeměně společnosti.

Nyní se dostávám k zásadnímu pojmu svoboda. V budoucím socialismu bude zachována svoboda jednotlivce, tak jako je tomu dnes. Řekněme, že půjde o svobodu volby. Každý člověk si bude moct dělat co chce v mezích zákonů, které budou striktně vymáhány. Jedinec si bude moci cestovat kam se mu zlíbí a užívat si života. Zcela jistě zůstane zachována pluralita politických stran, protože demokratická soutěž politických stran patří do budoucího socialismu. Pokud jde o konkurenční prostředí, tak je nutné, aby nová společnost dávala větší důraz na státní, družstevní či obecní vlastnictví. To je totiž vždy výhodné pro všechny. Klasická konkurence ve stylu kapitalistického „urvi co můžeš“ již nebude existovat, protože dojde k nástupu „přátelské“ konkurence ze které budou mít rovněž prospěch všechny strany. Bude se jednat o nový typ spolupráce. Pokud bychom se podívali do minulosti, tak na podobném principu byly postaveny vesmírné závody v 60. letech 20. století v USA.

Nesmíme se bát používat ty kapitalistické prvky, které opravdu fungují a používat je k přetvoření společnosti směrem k socialismu. Musí se zavádět inovace, které v poslední době velice stagnují. Vztah socialismu a svobody není na krátký článek, ale na dlouhé pojednání i například ve vztahu k sociálním jistotám. Svým článkem jsem se pokusil nastínit budoucí socialismus a hlavně jasně říci, že nepůjde o nějaké „retro“, ale o opravdové posunutí společnosti směrem k humanismu bez deformací, předsudků nebo návratů k minulosti.

 

Projekt ikona

Projekt ikona

Duben 03, 2018

Ještě nikdy v historii lidstva nebyla výroba a distribuce výrobků natolik efektivní, tak jako dnes. Vysokou míru efektivity zapříčinila digitální revoluce, která se datuje od 60. let 20. století a také projekt přepravní kontejnerizace. Je to jistý paradox, protože v dnešní době populační exploze ještě nikdy neměli „téměř“ všichni lidé stejnou možnost dostupnost výrobků. Nástup tohoto fenoménu má krom pozitiva, že si můžete dnes koupit téměř vše (zejména na dluh), také svá negativa. Mezi ně musíme zahrnout nástup třídní polarizace (bohatí bohatnou a chutí chudnou v globálním měřítku) a také ekologická neudržitelnost, kdy se z touhy za vyráběním vytvářejí negativní externality v podobě skleníkových plynů. To vše vede k nárůstu globální změny v podobě globálního oteplování. Kapitalistický systém tedy mezi sebou vede fatální rozpor, kdy sám sebe žene do záhuby a spolu táhne celou planetu, jakož i celé lidstvo. Na druhou stranu se snaží rozvíjet nekonečný růst.

Problémy, které sám kapitalistický systém způsobuje, ale také dokáže brilantně pro svoji záchranu maskovat. Tento jev můžeme nazvat mimikry kapitalismu. Systém, který se začíná ničit, tak objevil maskující se formy, a ty jsou předkládány veřejnosti. Podle sociologa Leslieho Sklaira je to nástup tzv. Projektu Ikona. Kapitalismus podle něj vytváří velkolepou architekturu, aby odvedl pozornost od svých rozporů (rozumějte například stavbu mrakodrapů do nebes, obrovská nákupní centra atd.). Tento typ architektury se začíná rozprostírat téměř po celém světě. Od globálního severu, až po obrovská města globálního jihu, nehledě na ropný kapitalismus arabských zemí. Jedná se o nárůst megalomanie. Vše je postaveno na stejném principu: čím větší, tím lepší. Dnes se můžeme podívat i na naše hlavní město Prahu. I zde již najdeme tzv. „pražské mrakodrapy“, které vyčnívají z městské části Pankrác. Hned vedle mrakodrapů často vyrůstají obchodní centra, která jsou uzpůsobena pro utrácení a potěšení konzumentů. Ne jinak je tomu v Praze. Setkává se zde propojení kapitálu, úspěchu, moci a spotřeby.

Jedním z důsledků kapitalistické globalizace je sociální polarizace, kdy se do chrámů konzumu dostane každý a rovněž každý si může zakoupit, co se mu zlíbí. Vše se přetransformovalo v sociální produkci a marketing. Právě tyto zhoubné procesy pro společnost do značné míry řídí nadnárodní kapitalistická elita. Ta totiž vlastní a obhospodařuje mnoho cenných zdrojů na celém světě a díky síťovému propojení dokáže on-line povelů ovládat i své pobočky po celém světě. Vše výše uvedené má jen jediný cíl. Zvyšovat a rozšiřovat ideologii konzumerismu. Tedy takové ideologie, která prosazuje názor, že skutečný smysl života se nachází ve vlastnictví majetku. Právě tento názor je základem kapitalistického dogmatu o nekonečném růstu na konečné planetě s konečnými zdroji.

Pokud použijeme myšlenku Leslieho Sklaira o ikonách kapitalismu, tak nákupní centra, kulturní sály, ohromná letiště, lesklé budovy finančních institucí a pojišťoven, ohromné megatowery po celém světě činí kapitalistickou hegemonii viditelnou i hmatatelnou. Jsou to propagátoři nekonečného růstu, touze po úspěchu. Jak dochází k čím dál většímu nárůstu obyvatel ve městech, tak se rozšiřují i různé megalomanské projekty kapitalismu. Tyto projekty mají za cíl jen jedinou věc. Upevnit hegemonii kapitalismu. Jedná se o posílení nadnárodní kapitalistické kontroly nás všech. Toho, kde žijeme, co spotřebováváme i toho, jak a co si myslíme.

Jedná se o úplně jiný obrázek světa, než toho, který jsme znali ještě před nástupem globální kapitalistické hegemonie. Otázkou zůstává, zda kapitalistická logika dostane svět na pokraj kolapsu? Dnes tomu vše nasvědčuje, protože se stále razí heslo nekonečného růstu. Nebo, zda bude kapitalistická globalizace nahrazena novým světovým uspořádáním, který můžeme nazvat novým socialismem. V tomto novém typu socialismu budou hrát prim sdílené informace na síti. Všichni z nich musí mít prospěch, dále bude zcela jistě definován poklesem výroby zbytečných věcí, které člověk „často“ nepotřebuje. Již nebude dáván důraz na kapitál, ale na lidské hodnoty. Dojde rovněž k nárůstu cest za zážitky a lidé budou obdivovat svoji civilizační historii.

Přerod

Přerod

Březen 18, 2018

Druhá polovina druhé dekády 21. století nám stále více ukazuje, že se starý proletariát tak, jak jej znali klasici, naprosto proměnil. Dělník již není tím typickým dělníkem, jak jej popisoval Marx, že pracuje někde v továrně na těžký průmysl a pomáhá kapitalistovi budovat kapitalismus. Dnes mezi dělnickou třídu, tak jak byla původně definována klasiky, můžeme zařadit i prodavačky, odborníky na informační technologie, telefonní operátorky, pracovníky služeb a mnohé další. Probíhá debata, zda je to skutečně stále proletariát s těmi samými prvky tak, jak vše definovali klasikové. Musíme si přiznat, že není. Ať se to někomu líbí, nebo ne. Použiji zde tvrzení poměrně známého francouzského myslitele Rogera Garoudyho, který byl filosofem Komunistické strany Francie. Tento filosof již v šedesátých letech 20. století prohlásil, že »dělnická třída zburžoazněla«. A již v té době měl pravdu.

Možná se ptáte, co to přesně znamená. Toto tvrzení znamená posun dělnictva směrem ke konzumní společnosti a do jisté míry převzetí hodnot střední třídy. Lze tedy tvrdit, že dnes dělník, který pracuje v určité profesi, chce vlastnit byt či dům, mít své vlastní auto, manželku, rodinu a klid. K tomu připočtěme, že chce mít slušné vybavení svého zázemí a uvidíme jasné propojení s konzumem. Netvrdím, že je to něco špatného, ale pouze poukazuji na fakt, že dělník již není dělníkem v klasickém pojetí.

S tím vším souvisí společnost založená na dluhu. Jistě mi dáte za pravdu, že hodnoty dělníků se změnily zejména díky tomu, že si mohou na vše půjčit (kapitalismus je postaven na neustálém růstu dluhů). Z toho všeho se ovšem vymyká třída, která se dnes nazývá prekariátem, a je to vlastně nový proletariát. Jsou to lidé, kteří jsou nespravedlivě odměňováni, hodně vytěžováni, málo chráněni a vykořisťovaní nadnárodním kapitálem. Jsou to tedy například pracovníci supermarketů, prodejen typu Vesna atd. Příkladů je více než dost. Jsou i poměrně organizovaní – na sociálních sítích, ulicích, na pracovištích a nejsou jim například lhostejné ekologické problémy. Jablkem sváru je tedy to, že dnes je klasických dělníků velice poskrovnu, a proto se levice musí přetransformovat (zaměřit) na tu skupinu lidí, která bohužel »zburžoazněla«, změnila své životní hodnoty a je vykořisťována nadnárodním kapitálem a oligarchy.

K tomu všemu ještě můžeme přičíst, že v dnešní době globalizovaného kapitalismu, který je založen na nerostném bohatství, vládnou (mezi)národní oligarchové (Trump, Kiska aj.). Tito oligarchové nahrazují národní politické elity. Z tohoto důvodu je nutné co nejdříve rozložit neoliberalismus a kapitalismus, který je založen na neustálém drancování nerostných zdrojů. Sílu k této přeměně bude mít jedině onen nový proletariát, který je dnes nazýván prekariátem. Pokud tedy platí, že příslušníci prekariátu jsou skutečně budoucími hybateli dějin, tak dnes jsou levicové strany zastaralé a je nutné je modernizovat. Společnost se diametrálně odlišuje od doby v roce 2000, natož v roce 1980. S těmito proměnami je nutné pracovat a chápat je v širokém kontextu.

Krycí jméno: Dymič

Krycí jméno: Dymič

Březen 18, 2018

V poslední době se v naší republice rozmáhají demonstrace snad proti všemu. Jednou vadí přímo zvolený prezident, podruhé zase předseda vlády, který je trestně stíhaný a nakonec vadí i vyjádření přímo zvoleného prezidenta směrem k veřejnoprávní televizi. Vše souvisí se vším a když budeme celou věc pozorně klíčovat, tak zjistíme, že v zákrytu se pohybují lidé, kteří jsou napojeni na Demokratický blok. Jsou to právě zástupci tohoto pseudo demokratického uskupení, kteří reálně svolávají demonstrace proti něčemu nebo někomu. Možná budu nařknut, že tomu tak není. Nicméně se stačí podívat co se provolává na oněch demonstracích. Při pohledu na demonstrující je mi někdy smutno, protože často ani nevědí, proč na náměstích vlastně jsou (dost často tam můžeme vidět nezletilé). Právě proto říkám, že kapitalistický systém zneužívá děti pro svoji obhajobu (se všemi negativy). Na prvním místě je prý ochrana demokratických práv (zřejmě je chce někdo omezit) ve smyslu výkladu Demokratickým blokem (tedy demokracie jen pro někoho). Demonstrující si bohužel pletou dojmy a pojmy a vůbec netuší, že demokratická práva chce omezit právě Demokratický blok a jeho stoupenci. Jak je to možné? Jednoduše. Stačí se podívat na jistou provázanost s následujícími lidmi: Corbyn, Babiš, Kováč a Sarkocy. Že Vám některá jména nic neříkají? Nevadí. Avšak mají jedno společné: Ján Sarkocy (krycí jméno Dymič). Poslední jmenovaný je totiž bývalým agentem Státní bezpečnosti ve Velké Británii a měl „verbovat“ nynějšího šéfa Labour Party Jeremyho Corbyna (tedy šéfa tamní levice a možného premiéra a aféra s Dymičem jej má poškodit). Navíc je korunním svědkem v případu Andreje Babiše na Slovensku, zda byl nebo nebyl veden jako agent StB. Jedná se o náhodu nebo někým řízený účel, aby vláda ANO nedostala důvěru? Je to naprostá souhra událostí? Mě se nezdá. To ale není zdaleka všechno.

Ján Sarkocy dokonce v 90. letech minulého století aktivně vystupoval proti tehdejšímu slovenskému prezidentovi Michalu Kováčovi. Prezidentovi, který byl poznamenán problémy s tehdejším předsedou tamní vlády Vladimírem Mečiarem. Vzpomeňme že v té době unesli prezidentovi jeho syna. No a v zákrytu vystupoval opět výše uvedený agent Dymič. Všechno je jen náhoda? Celé je to propletené a je zde evidentní snaha někoho nebo něčeho, aby se v našich podmínkách destabilizovala společnost (respektive byla levice ostrakizována). Možná se chystá ten nejhorší scénář ze všech: pravicový převrat pod vedením „neziskovek“, které horlivě dotuje miliardářský filantrop George Soros. Stejný člověk, který se záhadně začal angažovat na Slovensku a byl vyhnán z Maďarska. Je evidentní, že v zákrytu s Demokratickým blokem jsou někde zakomponovány neziskové organizace ani ne tak placené z našeho rozpočtu, jako spíš soukromým a zahraničním kapitálem. Povšimněme si, že protestní akce vždy svolává nějaká iniciativa, která je „naočkována“ buď mediálním humbukem, případně popostrčena lidmi z oněch neziskových organizací, nadací atd.

Z výše uvedených věcí můžeme jasně usuzovat, že v dnešní době se nedemonstruje za zachování demokratických práv, i když si to řada demonstrujících myslí. Demonstruje se za zachování demokracie jen pro někoho (ve smyslu výkladu Demokratickým blokem). Bohužel tohle si mnozí lidé nechtějí připustit, protože je jim pořád předkládáno, že se prý ohrožuje demokracie. Demonstrovat je naprosto legitimní, ale myslet si, že se tím změní výsledky voleb, je naprosto naivní a není to v pořádku. Demonstrovat mám pro něco (za něco), co by mohlo být reálně ohroženo (například sociální práva, životní prostředí atd.). Demonstrovat v jednom šiku s Demokratickým blokem v pozadí je cesta do zkázy a hrožení samotné demokracie.

Tyranie osudu

Tyranie osudu

Společenský vývoj, který sledujeme v posledních letech ukazuje, že brzy nastanou otřesy a přeměny. Nebude se jednat jen o procesy přírodní, ale také sociální. Ve společnosti, která je postavena na  neustálé spotřebě neobnovitelných zdrojů lze očekávat kolaps. Nicméně existují možnosti, jak tomuto kolapsu reálně zabránit. Paradoxně kolapsu mohou zabránit korporace i různé firmy, které dnes ovládají digitální svět. Jsou to společnosti, které v současné době deformují samotné pojetí demokracie, ale jsou zároveň natolik mocné, že mohou přeměnit budoucnost.

Podívejte se na Váš mobilní telefon, pokud jej máte v ruce. V něm je vždy nějaký operační systém od nějaké nadnárodní korporace. Chytrý telefon, tablet, počítač vás dnes spojuje s celým světem. Došlo k takové proměně společnosti ve spojení s technikou, že se postupně začíná deformovat demokracie jako společensko – politický projekt. Na to, jak mocná jsou nová média a sociální sítě ve vztahu k demokracii (případně postdemokracii) ukázaly různé revoluce v (nejen)arabských zemích. Je evidentní, že sociální sítě začínají přetvářet klasické pojetí demokracie, kdy si lidé vyměňují a sdělují své názory on-line. Je pryč doba klasických velkých manifestací na náměstích, i když k ní samozřejmě může právě pod tlakem sociálních sítí opět dojít. Nastává zde ale jeden racionální problém, kdy se na sociálních sítích stále více objevují spíše postdemokratické tendence, které můžeme nazvat ultrapravicovými. Ano, jedná se o tendence, které posléze šíří nenávist mezi lidmi, urážky a napadání. Můžeme tedy říci, že digitální propojená společnost vytvořila jakýsi druh člověka, který je sice demokratický, ale v on-line světě dokáže podporovat i myšlenky, které jdou proti klasické logice demokracie.

Co ovšem nastane po demokracii? Zda to bude tyranie osudu nebo zářná budoucnost po konci dějin? Pokud bychom použili knihu Francise Fukuyamy, tak už dějiny měly skončit dávno, protože dle něj všude zvítězila liberální demokracie. Ta je ale spíše více v troskách, než aby vítězila. Na světě se sice rozmohl kapitalismus, který je spojen buď s liberalismem nebo s určitým typem státního řízení. Takže dějiny zcela jistě pokračují a budou pokračovat i nadále. Kapitalistický propojený svět svědčí a prospívá nadnárodním společnostem a jejich produkty se dostaly snad ke všem lidem. Myslím tím mobilní telefon a v něm nahrané operační systémy, které všechny a všechno propojí. Byl to skvělý tah kapitalismu, který se tím pádem stal flexibilnějším a dostupným na každém kroku.

Budoucnost na nás nepočká, budoucnost už je tady. I to může být novým mottem socialismu. I právě nový socialismus musí využít kapitalistických prvků pro svůj rozvoj a sociální sítě tuto možnost nabízejí. Stačí toho jen využít. Nelze se vracet zpět. To, co jednou proběhlo už nikdy stejné nebude, i když se o podobnost můžeme snažit jak chceme. Socialismus už nebude, co býval. Bude jiný, progresívnější. Není možné žít ze vzpomínek, ale musíme hledět do budoucnosti. Jinak nás čeká smutný osud vzpomínek na budoucnost.

Nevoňavá unie

Nevoňavá unie

V médiích jsem zaznamenal zprávu, že mladým lidem moc nevoní Evropská unie. Dle zveřejněných výsledků sociologického šetření by pro setrvání v EU hlasovalo „jen“ 44% mladých lidí do 34 let. Ostatní dotázaní neví, jak by hlasovali. Osobně se tomuto stavu moc nedivím. Když se totiž podíváme zpětně na to, co jsme vlastně vstupem do EU získali a co ztratili, tak objektivně převažují negativa (jako výhoda se často uvádí čerpání dotací, ale to brzo skončí a my budeme naopak do EU jen přispívat). Když v roce 2003 probíhalo referendum o vstupu do Evropské unie, tak jsem hlasoval proti vstupu. Už tehdy bylo totiž jasné, že většinou to půjde s EU z kopce a nastane problém ve vztahu dvou rychlostní Evropy Německa a Francie vůči zbytku členských států.

Samotná Evropská unie nevoní kde komu. Nemusí to být právě jen mladí lidé, kteří teprve poznávají sociální realitu. Jsou to vesměs všichni lidé v České republice (a nejen zde), kteří na setrvání v Evropské unii pohlížejí velice negativně. Vždy se k tomu používá nějaký typ příměru. Například: zakázali nám používat názvy jako Rum, pomazánkové máslo, zavádí různé nesmysly jako omezování výroby klasických žárovek atd. To vše snižuje vážnost Evropské unie, která je posléze vnímána jako direktor z Bruselu. Nad tímhle se ovšem musí zamyslet Evropská komise, která fakticky vládne a je nikým nevolena (myslím voliči, protože komisaře delegují vlády členských zemí). 

Další problém v nevoňavosti spatřuji ve vztahu k patriotismu. Přeci jen se ponejvíce nejprve cítíme být Čechy (já jsem na tom stejně) a až dlouho poté se cítíme být Evropany. Je zde evidentní, že Evropská unie měla ze všech lidí v Evropě udělat ony pověstné Evropany, kteří budou hrdí na Evropu a k tomu ustavené společenství. Stal se ale pravý opak. Stále více zemí je naštváno na politiku Evropská unie, protože se čím dál více plete do tuzemské politiky a národní parlamenty jsou de facto bez jasné rozhodovací moci. Z tohoto důvodu narostlo mnoho stran a hnutí, které požadují vystoupení z Evropské unie. Jenže si musíme položit zásadní otázku: pokud bychom vystupovali z EU, tak je nutné říci ono pověstné „b“, co vlastně budeme dělat dál. Pokud si tohle neřekneme, tak na vše budeme koukat jako Britové na Brexit. Navíc mám oprávněno obavu, že pokud vystoupíme z EU, tak nastane náš ekonomický kolaps. Jsme totiž až úzce navázáni na ekonomiku Německa.

Mladí lidé mají nedůvěru k Evropské unii pravděpodobně ještě z jednoho důvodu. Je jím samotné euro jakožto společná měna. Někteří pravicově orientovaní lidé říkají, že by bylo dobré euro přijmout. To by ale v tuto chvíli byla pro nás katastrofa, protože nemáme dorovnané příjmy na úroveň Německa. Jak je možné, že v Německu mají pracující i třikrát vyšší platy, než v České republice? Vzpomínám si, jak bylo v době vstupu do EU říkáno, že doženeme pověstný „Západ“, ale nestalo se vůbec nic. Je to naopak ještě horší, protože trhy, kde jsme měli odbyt obsadil právě pravicovými politiky vychvalovaný „Západ“. Nám nezbylo nic jiného, než jen tiše protestovat a posléze se zařadit po bok celé Evropské unie.

Řešení nicméně existují. Osobně je vidím v možnosti reformovat Evropskou unii. Musíme vybojovat socialistickou Evropu. Nemůžeme být přeci poraženeckým státem. Aktivně musíme ovlivňovat své okolní státy. Naši republiku těžko někam přesuneme. Ta bude pořád ve střední Evropě a s tím musíme pořád operovat. Je nutné navázat rovněž obchodní vztahy s Čínou a Ruskem a nesmíme být jen izolovaným ostrůvkem v srdci Evropy, který jen poslušně poslouchá příkazy z Bruselu.

Proč (ne)mít více volného času?

Proč (ne)mít více volného času?

V posledních letech se stále více začíná skloňovat možnost zavedení zkráceného pracovního týdne. V minulosti se tato možnost využívala zejména po krizích. Ať už po roce 1929 nebo 2008. Dnes je ale situace odlišná. Příští rok tomu bude již 10 let, kdy svět začala pustošit finanční krize, kterou zapříčinila nenasytnost bank a ve finále ji celou museli zaplatit daňoví poplatníci. Ať už byla krize před deseti lety jakkoliv ohromná, tak do dnešních dní jsme se opět stali bohatšími. Ani ne snad my jedinci, jako spíše státy, korporace nebo úzká skupina jednotlivců. Spekulativní bubliny stále ovládají chaotický finanční trh a v turbulentním prostředí stejně dříve nebo později přijde nová krize. K tomu všemu se přidává znepokojení a frustrace lidí, kteří jsou nuceni se neustále hnát za kapitálem. Ať z důvodu, aby se uživili nebo že je to jen prostě baví, případně si chtějí splnit nějaké své sny plné zážitků. Vše je ale určováno spotřebou. 

Ještě do začátku 80. let 20. století tomu ale bylo jinak. Spotřeba a volný čas spolu tolik nekooperovali. Poté však nastal zlom. Jak postupně začal planetu ovládat globální kapitalismus, tak se nám zmenšil jednak prostor a s ním i volný čas. Souběžně se zmenšením těchto dvou atributů nám narostla spotřeba. Zavádění nového digitálního průmyslu 4.0 nám naznačuje, že v budoucnu budeme mít pravděpodobně více volného času. Naproti tomu zkušenosti z minulosti říkají, že místo toho, aby inovativní prvky v průmyslu volný čas zvýšily, tak jej naopak snížily a donutily lidi, aby ještě více zůstávali v práci. Svůj dnešní volný čas lidé většinou věnují spotřebě, která je tak s časem neúprosně spojena. V budoucím socialismu bychom volný čas ale měli věnovat rodině a sami sobě, svému osobnímu rozvoji i odpočinku. Kdysi byl volný čas výsadou elit a bohatých lidí. Dnešní svět je však jiný a umožňuje volný čas každému. Jak se ale všichni lidé (nebo většina) žene za ziskem, tak se všem zdá, že volný čas vlastně nemáme a nic nestíháme. V práci a zaměstnání trávíme přesčasy a hlídáme jeden druhého, protože se bojíme konkurence a ztráty zaměstnání. Slyšel jsem názor, že pokud se zkrátí pracovní týden, tak lidé odpracují méně a proto nemají být placeni stejně jako za 40 hodin týdně. To je sice částečně pravda, ale uvažme možnost, že existují zaměstnání, kde máte některé věci hotové třeba za 5 hodin. Proč by měl být dotyčný v práci, když už ji má hotovou? To má bezútěšně koukat do monitoru, hrát hry nebo brouzdat po sociálních sítích? Vím, že u všech zaměstnáních to nelze takto nastavit. Ale proč to alespoň nezkusit u některých nebo prostě o tom začít vážně diskutovat.

Další možností, jak vyprodukovat více volného času je zavedení tzv. sdíleného zaměstnání, kdy na jednu práci se zaměstnávají na částečný úvazek dva lidé. Z výzkumů, které se prováděly nejen v USA, se zjistilo, že se tak zvýší efektivita i produktivita práce. Navíc lidé budou mít práci rychleji hotovu a budou mít více volného času. Když jsou lidé pány svého času, tak je práce i více baví. Sociologické výzkumy, které se vedly na téma práce a volný čas ukazují na trend, že lidé chtějí v dnešní době více volného času, protože je často pronásleduje stres z důvodu přepracování. Dnešní uspěchaná doba vyprodukovala stres a jednou z možností, jak se ho zbavit je zvýšit fond volného času.

Budoucí socialismus musí být postaven také na zkracování pracovní doby. Ať už ve vztahu k průmyslu 4.0 nebo nárůstu bohatství lidstva jako celku. Ve finále vlastně můžeme přerozdělovat bohatství. Budoucnost se bude muset popasovat také s novými typy zaměstnání – turismem, službami, pečováním, ošetřováním atd. Volného času v dnešní době ale nemáme na zbyt, proto je nutné jej navyšovat ne ve vztahu k zahálce v práci, ale ve vztahu k odpočinku v divokém světě kapitalismu.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Sociologie