Magická osmička

Magická osmička

Za několik dní se přehoupneme do dalšího roku nového milénia. Ano, čeká nás roku 2018. Bude to rok, kdy si budeme připomínat různá výročí. Hezká i smutná. Ostatně jako u každého roku, který v našich podmínkách končí onou „osmičkou“. O tom ale můj článek nebude. Chci se spíše zaměřit na to, co nás pravděpodobně v příštím roce bude čekat jako celou společnost. Troufnu si tvrdit, že každý rok, který v našich podmínkách končil číslicí osm, tak znamenal nějaký zlom. Ať už šlo o vznik Československa v roce 1918, osudový rok 1938 nebo Vítězný Únor roku 1948. Z novějších let můžeme zmínit předčasné volby v roce 1998 nebo tragédii ve Studénce v roce 2008 či celosvětovou finanční krizi z téhož roku. Magická číslice v naší historii i osudech lidstva hraje nemalou roli a to nejsem žádný numerolog.

Naše česká společnost žije v blahobytu. Ano, i tak lze shrnout úspěch naší ekonomiky, která šlape na plné obrátky. Sice se zisky přelévají jinam, ale nezaměstnanost stále klesá a ve své podstatě máme všechno. Zdá se, že žijeme ve společnosti nadbytku. Obchody jsou plné k prasknutí, zboží si můžeme zakoupit kdykoliv a kdekoliv. Pokud nemáte kapitál, tak vám ochotně půjčí banky, které vás posléze budou mít v hrsti. Máme všechno, ale přeci jen se necítíme šťastni. Spotřeba antidepresiv a léků na bolest dramaticky stoupá a to v závislosti na tom, jak nám ubývá čas. Stále se nám zdá, že musíme někam spěchat, za něčím se hnát. Máme pocit, že nám něco uteče. Již dnes je celkově naakumulováno tolik celosvětového bohatství, že dříve nebo později dojde ke kolapsu. To celé spěje k úvahám, zda například nezkrátit pracovní týden na polovinu nebo zavést nepodmíněný příjem. Je přeci nutné, aby z úspěchu, který lidstvo slaví svým velkým rozvojem, měli prospěch naprosto všichni.

Lidé očekávají, že se společnost začne „řídit“ novými způsoby. Politici se však často bojí udělat nějakou změnu, protože stále nenastal onen čas na změnu – lze konstatovat, že ke změně nejsou vhodné revoluční podmínky. Jenže jak chcete dělat radikální změny, když kapitalismus i se svými neduhy „funguje“? To je zásadní otázka, která bude přetřásána v příštím roce. Změna vždy přišla s krizí. Ať už ekonomickou, sociální nebo válečnou. Všechny tři možnosti jsou ve stále propojenějším světě reálné, ale pokud by měly nastat na globální úrovni, tak nás spíše čeká záhuba, než nějaká racionální změna.

Je evidentní, že máme strach z budoucnosti. Vzpomínání na minulost je to jediné, co nás v dnešní době zachraňuje. Nestabilita, která se ukazuje být reálnou hrozbou, jako kdyby klepala na nebeskou a říkala při vstupu, že je začít měnit společnost. Jenže jak ji změnit, když máme úplně všechno a lidstvu konzumní styl života vyhovuje? Podotýkám, že my „západní civilizace“ máme všechno. Na zemi existuje mnoho lidí, kteří takové štěstí nemají, a my ještě žijeme na jejich úkor v nadbytku. Stálo by za zvážení, aby OSN začala v této věci jednat. Přijde mi totiž, že tato instituce se v poslední době podobá spíš diskuznímu klubu, než organizaci, která by měla něco řešit a rozhodovat. Ostatně už je také notně zastaralá. Vznikla jako reakce na konec druhé světové války.

Možná působím jako utopista, protože bych chtěl změnit něco, co pro jedny funguje, pro druhé je nespravedlivé a pro třetí nezajímavé. Každopádně chci věřit tomu, že příští rok, který bude opět končit magickou osmičkou, bude rokem změn k lepšímu a citlivějšímu životu k přírodě, jeden k druhému a aby z pokroku civilizace měli prospěch všichni.

Piráti, ČEZ a registr smluv

Piráti, ČEZ a registr smluv

Uskupení Pirátů nám do politické kultury vnáší prapodivný vítr. Jedná se o vítr, který je prodchnut naivitou a amatérismem. Nejhorší však je, že Piráti oznámili tažení na privatizaci zbytku státních podniků a veřejného prostoru jako celku. Vše je schováno pod rouškou registru smluv. Ptáte se, jak je to možné? Naprosto jednoduše. Piráti ústy svého místopředsedy Jakuba Michálka prohlásili, že chtějí zrušit výjimku pro ČEZ. Jejich argument si nezadá s argumenty pravicových teoretiků. Prý je nutné vidět, jak ČEZ hospodaří, prý hospodaří s veřejnými prostředky a proto občané musí vidět do jeho hospodaření pomocí registru smluv. Ale všechno popořadě.

V registru smluv musí uveřejňovat uzavřené smlouvy nad 50 tisíc korun ty subjekty, které hospodaří nebo jinak nakládají s veřejnými prostředky. Existuje několik málo výjimek pro státní a polostátní podniky, které působí na trhu. Ne jinak je to s ČEZem. Ten má úplnou výjimku a registr smluv na něj nedopadá. Je to z důvodu, že ČEZ je společnost kótovaná na burze (obchoduje se s jeho akciemi). Tolik stručné zdůvodnění, proč je nutné ČEZ chránit. Piráti ale tento stav chtějí pod rouškou transparentní společnosti změnit. Zřejmě si neuvědomují, co se posléze odehraje. Pokud by ČEZ musel uveřejňovat uzavřené smlouvy nad 50 tisíc v registru smluv, tak jej to reálně znevýhodní na trhu před dalšími elektrárenskými společnostmi. Společnost tím bude oslabena a poté snadno zprivatizována jakožto neefektivní. Takže Pirátům nejde o transparentnost, ale privatizaci (likvidaci) ČEZu. Chápu, že se ČEZ někomu nemusí líbit, že dělá i různé divné věci, ale jedná se o monopol, který je ve státních rukou. Státní monopol má jednu nespornou výhodu ve vztahu k soukromému monopolu. Státní lze regulovat státem ve veřejném zájmu. Soukromý monopol jen produkuje zisk (státní to dělá také), který posléze odvádí mimo území daného státu a ještě více akumuluje kapitál. Z této logiky je jasné, že je lepší mít státní monopol. Navíc si musíme uvědomit, že produkce ČEZu je strategická pro fungování státu. Z důvodu bezpečnosti země (například v krizovém nebo válečném stavu) bych se této společnosti nevzdával ani za cenu neefektivnosti. Jedná se totiž o strategický podnik. Nicméně pokušení jej privatizovat je natolik velké, že Piráti svoji naivitou všemu nahrávají. Zřejmě si neuvědomují, že ČEZ produkuje nemalý zisk, který se posléze rozpouští ve státním rozpočtu. V lidové hantýrce jej můžeme nazvat „slepicí, která snáší zlatá vejce“. Vím, že obhájci zrušení výjimky budou argumentovat, že si dozorčí rada uděluje vysoké odměny a že se hospodaří neefektivně. To ale není problém registru smluv. V tomto případě se jedná o problém dozorčích rad a výše odměn jejich členů. Tohle registr smluv nijak nevyřeší a ani tomu nezabrání.

Zkusme se nad tím vším zamyslet a položme si otázku, zda je nutné mít nějaký strategický monopol a to zejména v době globální kapitalistické konkurence? Nepochybně ano, protože i jiné státy si vždy ve svých rukou ponechávají strategické věci (železnice, letecké společnosti, energetiku, vodárenství atd.). Nicméně náš stát je v řadě ohledech papežtější, než papež a tak místo toho, abychom chránili své strategické podniky, tak je raději vystavíme snaze je zprivatizovat a to jen proto, že se mi to nebo ono nelíbí. Někteří to mohou nazvat Kocourkovem, ale dovolím si tvrdit, že v Kocourkově měli pořádek. V našem případě vyhovuje chaos.

Na závěr si to celé shrňme. ČEZ je strategický monopol, který je ve státních rukou. Pokud by došlo k jeho privatizaci do soukromých rukou, tak jednak stát přijde o zisk, který neskončí ve státním rozpočtu, ale v soukromých rukou. Na druhou stranu chápu, že se navenek zdá, že ČEZ často dělá nějaké nesmyslnosti. V této fázi by chtělo zlepšit jeho fungování (případně i kontrolu). Nicméně nemohu ohrozit tento strategický podnik jen proto, že se někde něco povídalo. Pirátům však jde o jednu jedinou věc (z naivity, hlouposti, nezkušenosti) a to zprivatizovat celý veřejný prostor a nad vším bude bdít Velký bratr. Ten samý Velký bratr, který po síti rozhodoval o odvolání nebo neodvolání Jakuba Michálka z postu místopředsedy Pirátské strany.

Chybné preference

Chybné preference

Proběhlé volby do Poslanecké sněmovny si nesou stín pochybností. Někteří lidé pochybují o tom, že skutečně tak drtivě vyhrál Andrej Babiš, jiní pochybují o tak velkém propadu levice. Nikdo však nečekal, že se zjistí tak veliké pochybení při samotném sčítání hlasů přímo ve volebních místnostech. Narážím zde na to, že se ve Středočeském kraji pochybilo při sčítání preferenčních hlasů v případě ODS. Jednalo se o pana Martina Kupku, který kandidoval na 31. místě jejich kandidátky a jen tak tak se podle prvních výsledků do sněmovny nedostal. Místo něj se tam dostal Petr Bendl. Jelikož byly výsledky napadeny, tak muselo dojít k přepočítávání hlasů a světe div se (nebo raději nediv) výsledky v rámci preferenčních hlasů byly značně odlišné.

Při přepočítávání vzorku Nejvyšší správní soud zjistil, že panu Martinu Kupkovi nebylo přičteno přes 100 preferenčních hlasů. Co bylo ale ještě horší, tak Petru Bendlovi bylo neprávem přičteno přes 400 preferenčních hlasů! Pokud jde o pana Kupku, tak to by se dalo vysvětlit tím, že jeho jméno bylo na zadní straně volebního lístku a snáze tak šlo přehlédnout. U Petra Bendla je to ale podivné, protože ten kandidoval na 4 místě kandidátky ODS. Tato věc ukazuje na to, že se jedná o systémovou chybu a že lze jednoduše svého „kamaráda“ lehce pošoupnout v pořadí na kandidátce. Ze zjištěných věcí a zkušeností plyne jedno ponaučení: je nutné změnit systém voleb, protože jak je nastavený, tak může být snadno zneužitelný právě při fyzickém sčítání hlasů. Všichni měli velkou obavu, že dojde ke kybernetickým útokům a problém se najednou vyskytl někde úplně jinde. Je tedy nutné začít uvažovat o novelizaci volebního zákona.

Když se podíváme na systém udělování preferenčních hlasů, tak tento systém umožňuje voliči, aby preferoval své kandidáty. Tuto možnost je nutné zanechat, protože se jedná o jistý prvek přímé demokracie, kdy volič může zasáhnout do sestavené kandidátní listiny. Mnohem lepší variantou je konání jednodenních voleb. Chápu, že v našich podmínkách jsou dvoudenní volby jistou tradicí, ale doba je opět jinde. Věřím, že kdyby se konaly jednodenní volby, tak by dorazili všichni, kdo chtějí volit. Rovněž by odpadly problémy s tím, že se nejde dostat do volební místnosti druhý den atd. Nevyřeší se tím ale špatný přepočet preferenčních hlasů. Ten je potřeba řešit řádným proškolením lidí, kteří sedí u okrskových volebních komisí. Každý člověk je omylný a občas se stane chyba, ale nesmí být natolik velká jako v případě chybně udělených 400 preferenčních hlasů! Je tedy nutné dávat důraz na přesnost a nikoliv na rychlost. Ne nadarmo se říká dvakrát měř a jednou řež.

Další možností, o které je nutné začít uvažovat, je zavedení elektronických voleb pomocí dálkového přístupu. Samozřejmě nesmíme zavádět oba dva výše uvedené atributy najednou, ale postupně. Takže nejdříve jednodenní volby a poté klidně začít testovat volby elektronické – v některých státech Evropy to tak funguje.  Tento druh voleb by mohl využívat značný počet lidí. Chápu, že mnoho lidí k nim bude mít odpor právě proto, že mohou být poměrně lehce zmanipulovány kybernetickými útoky (chcete-li informační válkou). Je ale potřeba se o těchto věcech začít reálně bavit, protože žijeme v digitální společnosti, která je protkána sítěmi různého typu. Zcela jistě lze zabezpečit síť, která bude určena pro volby, natolik, aby odolala útokům hackerů. Není to jednoduché, ale i postupné krůčky jsou řešením. Pokud totiž nedojde k nějaké změně, tak zůstane stávající stav, který je nevyhovující a do budoucna se může stát, že soud klidně zneplatní celé volby.

Prostá minulost

Prostá minulost

Náš svět se skládá ze střípků minulosti. Vzpomínáme na dobu dávno minulou a často se na ni díváme prizmatem současnosti. Politika, ekonomika, spotřeba. To vše jsou atributy, které pohybují dnešní společností. Nejistota, která je všudypřítomná nás nutí vzpomínat na dobu, která byla pro nás bezstarostná. Ať už se jednalo o naše dětství nebo dobu, kdy existovaly jistoty zaměstnání. Vše se prolíná do současnosti. Dnešní doba je však odlišná už od doby před pouhým jediným rokem. Změnilo se toho hodně. Vývojem politiky a turbulentní ekonomiky začínaje, až po znečišťování přírody konče. Vše pro potěšení lidských individuí, která se chtějí bavit a konzumovat. Pokud někdo porovnává dobu před více jak 30 lety s dnešní, tak porovnává neporovnatelné. V době „reálného“ socialismu, kdy existovala právě jedna základní jistota – práce – se žilo úplně jinak, než dnes. Navíc do našich životů dnes zasahují digitální média víc, než kdy jindy. Tato média, která nám umožňují propojení přes internet pomocí sociálních (možná spíš častěji asociálních) sítí utvářejí rovněž naše vnímání světa, stejně tak i minulosti. Žijeme ve společnosti, která je závislá na spotřebě a také sociálních sítí. Jsou to právě ony sítě, které do značné míry ovlivňují chod demokracie jako společenského zřízení. 

  Vraťme se však zpátky k porovnávání a vzpomínání na dobu, která byla pro nás bezstarostná. Na onu dobu vzpomínají lidé, kteří ji prožili. Dnešní generace, které se narodily po roce 1989, žijí ve společnosti nadbytku a tak mají i nemají na co vzpomínat. To samozřejmě berme v uvozovkách, protože „noví lidé“ budou mít zřejmě možnost vzpomínat na to, jak s někým „pařili“, hráli počítačové hry nebo komunikovali po Facebooku. Je to naprostá odlišnost od života tváří v tvář. Současné generace lidí do 25 let se již narodili do éry kapitalismu a dnešní mladí lidé žijí v digitální době a ta je provází již od jejich prvních krůčků. Pamatuji si, že mě od mých prvních krůčků provázely hračky na pískovišti. Dnes dítě provází třeba i herní konzole nebo tablet. Současnost je lemována střetem těchto dvou odlišných vnímání minulosti. Lidé ve středním věku vzpomínají na rok 1989 a také na dobu divokých privatizačních 90. let minulého století, na rok nového milénia, kdy se jim blížila plnoletost. Dnešní mladí mají své vzpomínky stále častěji naservírovány na sociálních sítích, kde tráví značnou část svého života.

  Můj esej není o skepsi, ani rozhořčení nad současnou mladou generací lidí. Je to jen analýza stavu vzpomínání na doby minulé. Kdybych se narodil do dnešní doby, tak bych na tom byl asi stejně jako dnešní mladí. Chtěl bych trávit čas na síti, užívat si bez závazku, pařit a cestovat. Prostě tito lidé využívají věci, které jim současná uspěchaná doba nabízí. Musíme si ale uvědomit, že je více, než pravděpodobné, že děti současných dětí již takové možnosti mít nebudou. Jako myslící tvorové jsme si totiž zvykli na nadbytek a už si ani neumíme představit život bez mobilů, supermarketů a když náhodou vypadne elektřina, tak jsme v koncích. Jsme totiž stále více zranitelnější a to jen proto, že si chceme usnadňovat život v chaosu.

Transparentní registr

Transparentní registr

Řada senátorů se rozhodla, že navrhne Ústavnímu soudu, aby zrušil registr smluv. Ano, ten samý registr smluv, který byl skloňovaným jménem neziskové iniciativy Rekonstrukce státu. Prý nám má vyřešit boj s korupcí a je představován jako spása naší republiky. Jenže není vše tak jednoduché a spíše se ukazuje, že registr smluv slouží k úplně jiným účelům. Již v době, kdy jsem zákon o registru smluv ostře kritizoval, tak jsem říkal, že se jedná o nástroj kapitalistické konkurence na oslabení pozice národního státu a jeho ekonomiky. Co mě k tomuto výroku vedlo? Zejména zjištění, že do registru smluv mají spadat všichni příjemci veřejných peněz a ti, co hospodaří s veřejnými penězi. Z toho plyne, že do registru musí spadat i neziskové organizace, někdy i soukromé společnosti a jiné subjekty, které přijímají veřejné peníze. Největší křiklouni z řad Rekonstrukce státu a byznysu však tvrdili, že to není nutné. Jednu dobu jsem říkal, že do registru mají spadat všichni bez rozdílu (tedy i soukromý kapitál, protože i on uzavírá smlouvy). Nepopírám jistý protikorupční potenciál registru smluv, protože se někdo může bát odhalení, když to či ono bude předražené. To ale není nijak spásné, protože nemáme funkční zákon o kontrole veřejných financí. Registrem smluv jsme se však posunuli někam úplně jinam a to do víru klasického kapitalismu, kdy právě konkurence může nahlížet do uzavřených smluv. O to tady celou dobu jde, aby soukromý kapitál viděl do karet tomu státnímu a účelově jej mohl ničit. 

Čím více transparentnosti (chcete-li průhlednosti), tak tím více byrokracie, nepřehlednosti a útoků ze strany soukromého kapitálu proti státu. Často jsem byl osočován za kritiku, že prý registr nikoho nezničil nebo nepoškodil. Je zde ale výrazné ALE. Přeci kapitál nebude svoji konkurenci ničit hned. Vše se dělá pomaloučku a polehoučku, aby to nebylo tak okaté. Nehledě na to, že informace, které jsou v registru smluv uveřejňovány, mohou být vždy někým zneužity a globalizovaný trh je natolik mocný, že hbitě dokáže zprivatizovat vše, co mu přijde pod ruku. Je smutné, že registr smluv musí mít Česká republika a Slovensko. Jiné státy jej nepotřebují. Proč asi? Přijde mi, že jsou oba dva zmíněné státy jistým typem sociální a ekonomické laboratoře, kde si nadnárodní a soukromý kapitál zkouší své tahy vůči národním ekonomikám a státům. Ostatně podobně tomu bylo už v divokých 90. letech minulého století, kdy se z naší země stal pověstný zlatý důl a jezdili nám sem radit ekonomičtí kluci z USA. 

Registrem smluv se naše společnost nechala chytit do pasti soukromým kapitálem. Ani bych neměl problém se samotným registrem smluv, protože v něm opravdu najdu zajímavé informace, ale mám problém s tím, že svléká stát do úplné nahoty. Naše republika však fungovala před registrem smluv, tak po registru smluv. Je na zvážení, zda registr smluv zrušit úplně, protože v něm nic nemusí uveřejňovat i ti lidé, kteří jsou například solárními barony. Nebo jej prostě předělat a zahrnout tam právě i ty subjekty, které po registru smluv nejvíce volaly. Obě dvě varianty jsou ve hře. Věřím, že Ústavní soud rozhodne ve prospěch státu, protože registr smluv povyšuje soukromé vlastnictví nad to státní a to je špatně. Obě dvě formy vlastnictví jsou přeci postaveny na stejnou rovinu a stát si své vlastnictví musí chránit, protože po něm dychtí soukromý kapitál a byznysmeni.

Pirátská digitalizace

Pirátská digitalizace

Tak nám v Poslanecké sněmovně vznikne nový výbor. Bude se jmenovat Výbor pro digitalizaci státní správy. S nápadem přišli Piráti, kteří chtějí zavést úplnou elektronizaci státní správy a to co nejrychleji. Osobně nemám problém s vytvořením takového Výboru, protože digitalizace je u nás poměrně pomalá a jednání je dost často roztříštěno mezi Výbor pro veřejnou správu a také Hospodářský výbor. Pes je ale zakopán někde jinde. Pokud chceme digitalizovat státní správu, tak to přeci musí být úzce provázáno s Výborem pro veřejnou správu. Problémem není veřejná správa, nýbrž samotná digitalizace.

Se zájmem jsem si pročetl „sny“ Pirátů, jak chtějí, aby se již od roku 2019 vše vyřizovalo z pohodlí domova a člověk nemusel na „otravné“ úřady. Jejich sen je sice hezký, ale nereálný. První skládačka v podobě elektronického občanského průkazu je již na světě. Nyní se čeká na další atributy. S čím však Piráti zjevně nepočítají jsou přímé dopady digitalizace státní správy. Nejen, že nám usnadní komunikaci s úřady, ale paradoxně pomůže zvýšit nezaměstnanost. Představte si klasický proces. Dojde k elektronizaci státní správy, vy si o vše zažádáte z domova a pošlete na příslušný úřad. Jelikož se vše zjednoduší, tak na úřadech budete muset mnoho úředníku buď propustit nebo přeškolit na něco úplně jiného. Jedná se o jev, kdy průmysl 4.0. začne mnohým lidem brát práci a proto se budou vehementně změnám bránit. Určitým řešením by bylo, že by na úřadech zůstal stejný počet lidí a ten by jen papíry (data) přesouval sem a tam.

Další věc, která Pirátům zřejmě nedochází (možná také některým mladším lidem, kteří se narodili a žijí v digitální době), že stále existuje značné procento lidí, kteří nemají připojení k internetu, neumějí s počítačem nebo nemají prostě k digitalizaci důvěru. Všechny tyto možnosti reálně existují. Stačí se podívat na velkou skupinu seniorů a celkově starších lidí, kteří si raději na ten úřad dojdou pro tištěný formulář. Jsou na to zvyklí. Z tohoto důvodu musí s elektronizací jít ruku v ruce tzv. přechodné období, kdy se bude digitalizace spouštět a například po dobu 10 let budou možné obě dvě varianty (tištěná i elektronická verze). Stále není dořešeno, v jaké podobě se budou žádosti (vaše osobní dokumenty) uchovávat. Zda to bude jen v ryze digitální (na disku, CD, síti atd.) podobě nebo také v tištěné formě. Sám za sebe jsem pro tištěnou podobu, protože u ní máme jistotu, že „data“ při správném skladování nezmizí. Na digitálních nosičích onu jistotu nemáme.

Digitalizace státní správy je nádherná věc a to ve vztahu občan – úřad, ale stále je zde několik elementů, které budou hrát významnou roli. Jedná se například o to jak budou zálohována data, kde budou uchovávána, jak to bude, když vypadne elektrický proud a co když teprve dojde k magnetické sluneční bouři a vše digitálně uchované se nám zničí? Vím, že někdo může říci, že se jedná o malou pravděpodobnost, ale i s tím je nutné počítat a myslet na to, když se bude zavádět digitalizace státní správy.

Tandem

Tandem

O prohraných volbách z pohledu levice toho bylo již napsáno mnoho. Nyní začíná pokus o sestavení vlády pod vedením Andreje Babiše a již se začínají objevovat první náznaky, že tentokrát bude všechno jinak. Již před volbami bylo patrné, že „téměř“ všechny strany, které se dostanou do Poslanecké sněmovny nebudou s Babišem spolupracovat. Vytvořila se tak antibabišovská hráz. To v zásadě vede k tomu, že už se ani nikdo nesnaží vytvořit většinovou vládu, ale automaticky se vytváří vláda menšinová. Dokonce prezident Miloš Zeman upouští od zvyklostí, kdy od budoucích předsedů vlád byla požadována záruka minimálně 101 podpisů poslankyň a poslanců, kteří budou hlasovat pro důvěru. Nyní je opět všechno jinak a prezident již toto nepožadoval, takže se ve své podstatě hraje vabank a je téměř jisté, že menšinová vláda důvěru nezíská. Alespoň ne na první pokus. Zde vyvstává otázka, jak to bude dál. V lednu příštího roku jsou totiž prezidentské volby a pokud Miloš Zeman obhájí svůj post, tak teoreticky může menšinová vláda vládnout bez důvěry i nadále. Vytvořil by se tak precedent, který v našich podmínkách nemá obdoby a renomovaní ústavní právníci již říkají, že taková vláda by měla vládnout maximálně v řádu týdnů a ne měsíců.

Celé to je zapeklitá situace, kdy je ve hře dvakrát prezident a poté předseda sněmovny. Do toho všeho v Ústavě chybí jasné termíny do kdy vláda bez důvěry vlastně může vládnout. Je to ponecháno na určité volnosti. Ať tak či onak, tak se naše republika rozložením sil v Poslanecké sněmovně dostává do značné nestability. Nevím, zda český volič něco takového chtěl nebo předpokládal. Osobně mi přijde, že se dostáváme opět do období nestabilních vlád, tak jako tomu bylo po roce 2002, akorát to bude v opačném menšinovém gardu. Troufnu si tvrdit, že po nějakou dobu se bude vládnout v tandemu Miloš Zeman – Andrej Babiš. Pokud se na to celé podíváte s nadhledem, tak zjistíte, že se jedná o výborný tah Miloše Zemana, který tím říká, aby jej volili lidé, kteří ve volbách podpořili hnutí ANO. Celé to na mě takhle působí.

Mnoho lidí mně říká, že žijeme v Kocourkově. Něco na tom bude a stojí to za zamyšlení, protože ve své podstatě si sami nedokážeme řádně vládnout. Ústava se dlouho neaktualizovala. Jediná věc, která se do ní zakomponovala byla právě přímá volba prezidenta bez jasných pravomocí a pravidel. Zákonodárci to v oné době mysleli určitě dobře, ale nedomysleli důsledky. Na jedné straně se tak ozývají hlasy po úpravě ústavních pravidel, pravomocí prezidenta a na straně druhé je volání po ochraně hlavy státu. Obě dvě strany mají své pro i proti. Zcela jistě stojí za zvážení úprava prezidentských pravomocí, aby odpovídala přímo volenému prezidentovi a na straně druhé stojí za zvážení větší ochrana hlavy státu. Chápu, že se někomu nemusí líbit vyjadřování přímo zvoleného prezidenta, ale to je o respektování výsledků voleb. Pokud tedy chci do našeho právního řádu zavádět více přímé demokracie, tak ale musím respektovat výsledky voleb.

Dokonale nedokonalé volby

Dokonale nedokonalé volby

Se zájmem sleduji politická vyjednávání o budoucí vládě. Občas mi to připomíná jednu písničku od Jana Buriana, kterou v roce 1989 nazval Píseň strašlivá o tom velikém dialogu, který nastal v Čechách. V písni slyšíme následující: s Frantou ne a s Karlem jo, a s Honzou ne a s Jirkou teprve ne a v dalších akordech se zpívá s Vaškem jo, s Láďou jo a s Lubošem už ne. Tehdy to popisovalo onu atmosféru revoluce, ale dnes to vystihuje současnou politickou situaci. Výsledky voleb totiž můžeme nazvat, že to byly volby dokonale nedokonalé a to pro všechna politická uskupení. 

Vzpomínám si na předvolební výzkumy, které byly v předvolební atmosféře uveřejňovány jako na běžícím páse. Jeden výzkum říkal, že tam budou Piráti, druhý říkal, že SPD, ale ani jeden nepředpovídal propad levicových stran. Nicméně v den otevření volebních místností se mi do rukou dostal výzkum, který již nemohl být uveřejněn, protože to zákon zakazuje tři dny před začátkem voleb. Výzkum ukazoval nejaktuálnější rozložení politických sil (jakož i náladu ve společnosti) a jako sociolog jsem byl zděšen, protože v tu chvíli jsem věděl, že je s levicí zle. Výzkum říkal, že vysoko bude SPD, Piráti a tratit na úkor těchto stran budou všechny ostatní strany. Výzkum se téměř trefil. Otázkou zůstává, proč se sociologické výzkumy, které se konaly měsíce před volbami, netrefily. Na to mám jednoduchou odpověď. Výzkumy už totiž často neodrážejí stav nálady ve společnosti, ale účelově se náladu snaží ovlivnit. Říká se tomu amerikanizace společnosti. W. Churchill kdysi řekl: nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval.

V realitě dnešních dní však vyvstává ještě jeden faktor. Oním faktorem je zjištění, že polovina lidí není spokojena s výsledky voleb a k tomu všemu jim vadí Andrej Babiš. Zde se tedy musím ptát, kdo jej volil, když najednou všichni říkají, že jim výsledek vadí. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že téměř 40% oprávněných voličů k volbám nešlo. To jsou podle mého názoru právě ti lidé, kteří často na všechno nadávají, jsou to i voliči levice a zůstávají raději doma, kdy si řeknou, že jejich hlas nerozhodne. V horším případě si řeknou, že se stejně nic nezmění. Ejhle, změnilo. Drtivě vyhrálo hnutí ANO a pak je velká propast mezi druhou ODS. Najednou se ukazuje, že nikdo s nikým nechce vlastně vládnout a že nám hrozí předčasné volby. Prezident Miloš Zeman se nechal slyšet, že pokud vláda nebude ani na třetí pokus, tak budou předčasné volby. Zajímavé tvrzení, když volby prezidenta jsou již v lednu. Opět se jedna o politický tah, který říká: urychleně sestavte vládu a dejte jí důvěru.  Zároveň je to jistý signál voličům Andreje Babiše, aby v prezidentských volbách volili právě Miloše Zemana. Poté by se vytvořil tandem Zeman – Babiš, kdy by prezident mohl ustanovit buď úřednickou vládu (vládu odborníků chce ostatně sestavit i sám Babiš) nebo by ustanovil takovou vládu, kterou by si de facto sám sestavil. Ostatně něco podobného jsme tady již měli v roce 2013 za vlády premiéra Jiřího Rusnoka. Dělal jsem si z té nedokonalosti občas i legraci, kdy jsem říkal, že ve finále nás čeká úřednická vláda, která bude vedena Františkem Ringo Čechem. Docela by nám to do celé skládačky zapadalo.

Přerod

Přerod

Druhá polovina druhé dekády 21. století nám stále více ukazuje, že se starý proletariát, tak jak jej znali klasici, naprosto proměnil. Dělník již není tím typickým dělníkem, jak jej popisoval Marx, že pracuje někde v továrně na těžký průmysl a pomáhá kapitalistovi budovat kapitalismus. Dnes mezi dělnickou třídu, tak jak byla původně definována klasiky, můžeme zařadit i prodavačky, odborníky na informační technologie, telefonní operátorky, pracovníky služeb a mnohé další. Probíhá debata, zda je to skutečně stále proletariát s těmi samými prvky, tak jak vše definovali klasikové. Musíme si přiznat, že není. Ať se to někomu líbí nebo ne. Použiji zde tvrzení poměrně známého francouzského myslitele Rogera Garoudy, který byl filosofem Komunistické strany Francie. Tento filosof již v 60. letech 20. století prohlásil, že „dělnická třída zburžoazněla“. A již v té době měl pravdu. Možná se ptáte, co to přesně znamená. Toto tvrzení znamená posun dělnictva směrem ke konzumní společnosti a do jisté míry převzetí hodnot střední třídy. Lze tedy tvrdit, že dnes dělník, který pracuje v určité profesi, chce vlastnit byt či dům, mít své vlastní auto, manželku, rodinu a klid. K tomu připočtěme, že chce mít slušné vybavení svého zázemí a uvidíme jasné propojení s konzumem. Netvrdím, že je to něco špatného, ale pouze poukazuji na fakt, že dělník již není dělníkem v klasickém pojetí.

S tím vším souvisí společnost založená na dluhu. Jistě mi dáte za pravdu, že hodnoty dělníků se změnili zejména díky tomu, že si mohou na vše půjčit (kapitalismus je postaven na neustálém růstu dluhů). Z toho všeho se ovšem vymyká třída, která se dnes nazývá prekariátem a je to vlastně nový proletariát. Jsou to lidé, kteří jsou nespravedlivě odměňováni, hodně vytěžováni, málo chráněni a vykořisťování nadnárodním kapitálem. Jsou to tedy například pracovníci supermarketů, prodejen typu Vesna atd. Příkladů je více než dost. Jsou i poměrně organizováni – na sociálních sítích, ulicích, na pracovištích a nejsou jim například lhostejné ekologické problémy. Jablkem sváru je tedy to, že dnes je klasických dělníků velice poskrovnu a proto se levice musí přetransformovat (zaměřit) na tu skupinu lidí, která bohužel „zburžoazněla“, změnila své životní hodnoty a je vykořisťována nadnárodním kapitálem a oligarchy.

K tomu všemu ještě můžeme přičíst, že v dnešní době globalizovaného kapitalismu, který je založen na nerostném bohatství, vládnou (mezi) národní oligarchové (Trump, Babiš aj.). Tito oligarchové nahrazují národní politické elity. Z tohoto důvodu je nutné co nejdříve rozložit neoliberalismus a kapitalismus, který je založen na neustálém drancování nerostných zdrojů. Sílu k této přeměně bude mít jedině onen nový proletariát, který je dnes nazýván prekariátem. Pokud tedy platí, že příslušníci prekariátu jsou skutečně budoucími hybateli dějin, tak dnes jsou levicové strany zastaralé a je nutné je modernizovat. Společnost se diametrálně odlišuje od doby v roce 2000, natož v roce 1980. S těmito proměnami je nutné pracovat a chápat je v širokém kontextu.

Zmocnění

Zmocnění

Levice ve sněmovních volbách zažila největší krach. Takový jsem nepředpokládal ani já sám. Čekal jsem jistý sestup, ale takhle dramatický ne. Česká republika se vydala cestou řízení státu jako firmy. To bohužel značí, že postupně bude docházet k likvidování státu jako celku a zejména to bude znamenat postupnou privatizaci základních pilířů sociálního státu. Již to nebude Česká republika, kde se u moci střídala pravice nebo levice. Bude to země, kde se vše postupně začne řídit příkazy a nařízeními. Ostatně tímto způsobem se přeci řídí firma. Nebo se snad pletu? Ve firmě vám šéf nařídí to a to. Tohle je prostě realita. Jenže stát se řídí jiným způsobem. Ale to chce hnutí ANO spolu například s Piráty úplně změnit. Jedni říkají, že sníží počet zákonodárců na polovinu, aby se prý ušetřilo. Druzí zase říkají, že je nutné úplně změnit volební systém atd. Jenže kolik ušetříte? Téměř nic. Navíc je v tom velké nebezpečí, protože se opět přiblížíme k podobenství firmy, ale co bude ještě horší, tak se přiblížíme k jisté verzi autoritářského systému.

Z historie známe případy, kdy populistická rétorika vedla k nástupu různých autoritativních stran. Uvedu klasický příklad z Německa 30. lete 20. století. V té době začal velký nástup nacistů. Chápu, že někdo může říci, že je to stará věc, ale jedna paralela existuje. Touto paralelou je tzv. zmocňovací zákon, který veškerou moc předá buď jednomu člověku, nebo úzké skupině lidí. Tím pádem je naprosto eliminována zákonodárná i kontrolní moc Parlamentu a fakticky začíná vládnout úplně někdo jiný. Zmocňovací zákony se používají často v době válek, ale pokud je mír, tak později vedou k nějakému kolapsu a nástupu „tvrdé ruky“. Upozorňuji na tuto paralelu záměrně, protože hnutí ANO se do jisté míry chová tak, že ono by chtělo vládnout samo a zmocňovací zákon by tomu ještě více nahrál.

Co očekávat od budoucnosti? Dovolím si tvrdit, že dobře už bylo. Heslo, ANO, bude líp, zde neplatí, protože postupně se začne privatizovat stát jako celek. Veškeré atributy, které stát vlastnil, budou postupně vhozeny na volný trh a jednotlivci se na nich budou snažit co nejvíce vydělat. To je osud České republiky jako firmy. Bohužel. Komunistická levice musí opět najít nový dech a představit jasná a často také radikální řešení problémů.

Voliči rozhodli, jak rozhodli. Je to nutné respektovat a dále s tím pracovat. Musí se bránit stát jako celek, protože pokud vše bude postaveno na bázi privatizace a tvrdého kapitalismu, tak na to doplatí naprosto všichni. Ostatně o to tady celou dobu jde pravicovým stranám – privatizovat zdravotnictví, sociální oblast, důchodový systém. Nemyslete si, že hnutí ANO je levicovým uskupením. Nikdy jím nebylo. Nyní je klasickým pravicovým uskupením a bude jen otázkou času, kdy začne prosazovat model řízení jako firmy. Poté snad lidé prozřou a nebudou dávat na jednoduchá a populistická řešení. Ať už je nabízí kdokoliv.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Politika