Špione, co si počneme bez tebe

Špione, co si počneme bez tebe

Leden 22, 2019

Každý stát, ať už jeho zřízení jakékoliv, si vždy zřizuje nějakou tajnou službu. V dobách studené války tyto tajné služby hledaly často špiony. Přeci se jednalo o dobu, která byla prodchnuta špionem na každém rohu. Alespoň tak je dnes vykládána. Realita ale byla určitě trochu odlišnější. Pamatuji si začátek 90. Let minulého století, kdy se u nás rušila obávaná Státní bezpečnost. Prý to byla velice obávaná instituce, která měla zvěda na každém rohu. Musíme si však připomenout, že takové služby existovaly všude. Nejen u nás. Dokonce i v USA mají takovou službu dodnes a nikomu to nevadí. Tehdejší tajné služby se snažily získat informace, kde se jen dalo. Dokonce i za použití nevhodných metod, ale taková byla prostě doba. Všude samý špion, obava před nepřítelem. Kdysi se zpívala jedna písnička, kde v refrénu bylo „estébé, estébé, co si počnem bez tebe“. Státní bezpečnost plnila roli bezpečnosti státu a monitorovala jak vnitřního, tak vnějšího nepřítele. Alois Lorenz, poslední šéf obávané instituce ji nazval ministerstvem strachu. Dnes však máme jiné služby, hezčí, ne snad ani lepší, ale hezčí. Může je kontrolovat výbor v Poslanecké sněmovně nebo jinde. Jedna taková služba, která má název Bezpečnostní služba (BIS) zcela jistě nehledá špiony. Ti už asi neexistují, protože špiony jsme my všichni. Asi vás zarazí, kde jsem na tuto hypotézu přišel.
Pokud má BIS sbírat a analyzovat informace z okolního prostředí, tak musí mít své informátory. Podobně jako to dělala tehdejší STB. Princip zůstal podobný, jen s tím rozdílem, že jsme do procesu zapojeni všichni. Věřte nebo ne, ale díky moderním technologiím vznikly i neoficiální služby, které shromažďují vaše data. Jsou jimi banky, pojišťovny, sociální sítě, Google a jiné internetové platformy. Tam všude dáváme všanc svá osobní data. Často vědomě, jindy nevědomky a to jen proto, že se nás prohlížeč ptá, zda souhlasíme se soubory cookies (rozumějte špehovacími soubory). Tehdejší STB by jistě zaplesala, kdyby měla k dispozici dnešní technologické prostředky. Nemuselo by být takové množství agentů, informátorů, důvěrníků. Dnes jsme jimi totiž naprosto všichni. Ať už si to připouštíme nebo ne. Jsme špiony ve své vlastní zemi, stejně i životě. Jsme neustále pod dohledem kamer, mobilů a jiných špionů.
Špioni jsou všude. Nenechají vás ani chvíli bez dozoru. Kontrolují a hledají, co si koupíte, kde zanecháte svoji digitální stopu. Vše kontrolují, abyste nepřekročili svůj finanční limit, kde jste nakupovali, když jste platili platební kartou. Je to pro vaše pohodlí a také bezpečnost. Co kdyby o vás měla rodina strach a nemohla vás najít? Terorista totiž rovněž číhá všude a v globálním světě se natolik rychle přesouvá, že ani ten nejlepší špion by jej stejně neodhalil. Studená válka měla jednu výhodu, existovalo vzájemně zaručené zničení z jaderných zbraní a to určovalo punc stability. Dnes v době nestability, která je plná špionů, kteří jsou fyzičtí i virtuální, existuje maximálně vzájemně zaručené sledování.
 

Hra na blázny

Hra na blázny

Listopad 13, 2018

Záhadně zmizelý a opětovně nalezený syn předsedy vlády Andreje Babiše hýbe českou politickou scénou. Opozice požaduje hlavu předsedy vlády kvůli novým informacím v kauze Čapí hnízdo. V této kauze totiž figuruje i jeho syn, který měl dle svých slov být unesen na Krym. Andrej Babiš se proti těmto věcem ostře ohradil s tím, že jeho syn má psychické potíže. Celé je to zvláštní, ale co je nejzvláštnější, že se tyto informace dostanou ven jen několik dní před 17. listopadem. Ano, přesně před dnem, kdy si budeme připomínat státní svátek, který se jmenuje: den boje za svobodu a demokracii. Že by tedy nastalo další dějství ve snaze svrhnout současnou vládu a k tomu všemu ještě prezidenta?
Když se na to všechno podíváme, tak zjistíme, že v celé skládačce figuruje snaha do celého procesu zatáhnout Rusko (viz. prohlášení syna Andreje Babiše, že jej unesli otcovi lidé na Krym). To znamená, že se u nás začíná přiživovat protiruská hysterie. Ta je primárně namířena proti prezidentovi Miloši Zemanovi a v neposlední řadě také proti předsedovi Poslanecké sněmovny, který tam byl na návštěvě. Připočíst si sem ještě můžeme ocenění Jarka Nohavici a vše nám bude perfektně sedět. Co ale nesedí, je, proč investigativní novináři, kteří vypátrali syna Andreje Babiše, s těmito věcmi nevyšli již třeba před 10 dny? Důvod je jasný: do doby připomenutí 17. listopadu by vše vyšumělo a po této události by neštěkl ani pes.
Nyní si položme otázku: jak je možné, že investigativní novináři ovlivňují politickou scénu? Respektive proč přichází s určitými „bombami“ ve správné načasování? Důvod je jednoduchý. Místo toho, aby média plnila roli hlídacího psa demokracie, tak ji přímo ovlivňují a utváří do své podoby (mediokracie). I tohle je důvod, proč neustále klesá důvěra v demokracii jako celek, protože média stále ukazují, že zřejmě demokracie nefunguje (nefungují instituce, na kterých je postavena – často pod tlakem kapitálu a korporací). Navíc média určují, kdo smí nebo nesmí být v politice a z naší demokracie se tím stává parodie na demokracii. Lidé si pak při volbách musí připadat, jako kdyby si hráli na blázny. Chodí od voleb do voleb a nic se reálně nemění. Když se ale něco chce začít měnit, tak nastupují média v roli ochránců demokracie, že ten nebo onen je zlotřilý. (Nejen) naše demokracie se nachází v hluboké agónii.
Ponechme stranou, že je Andrej Babiš oligarcha nebo zda spáchal dotační podvod. Ať tak nebo onak je současná aféra kolem jeho syna podivná. Navíc je zde určitá paralela z doby první republiky, kdy se také podobnými způsoby snažila média politiky (i bohaté) dostat z politiky jenom proto, že se jim nehodili tak říkajíc „do krámu“. Není to nic nového. Jen mě mrzí, že dnes se k tomu, aby docházelo k eskalaci napětí ve společnosti, využívají i různé historické mezníky z našich dějin (v dějinách se tak dělo opakovaně. Aspoň ve 20. století). Ostatně v sobotu 17.11.2018 se můžeme těšit na to, jak nám někteří politici a média budou neustále předkládat, že jsou Andrej Babiš, Miloš Zeman a Komunistická strana Čech a Moravy velkým nebezpečím pro demokracii. Zapomenou ovšem zmínit, že nebezpečím pro demokracii jsou sama média, která vytváří atmosféru strachu a honbu za senzacemi.

Za které životy netruchlíme?

Za které životy netruchlíme?

Srpen 11, 2018

V nedávné době zahynuli  v Afghánistánu tři naši vojáci. Jednalo se o vojáky naší armády. To je sice pravda, ale v Afghánistánu byli na vojenské misi, kde se bojuje proti terorismu. Výklad celého problému je, že v této zemi nebrání svoji vlast, ale jsou vlastně žoldnéři v boji proti terorismu. Z toho plyne, že společnost jako celek nemusí/není povinna truchlit nad ztrátou jejich životů, protože vojáci jdou s rizikem možné smrti do armády. Počítají (musí/měli by počítat) s tím, že jako žoldnéři si svůj plat musí zasloužit tím, že budou plnit rozkazy svých velitelů a ti zase poslouchat rozhodnutí politiků. Tak to prostě je. Úmrtí oněch vojáků je tedy zejména smutkem rodiny, příbuzných a známých. Pro značnou část společnosti to byli vojáci působící v cizí zemi a v neposlední řadě žoldáci, kteří do Afghánistánu nemuseli vůbec jezdit. Zcela jistě je chválihodný počin, že bojovali proti terorismu. O tom žádná. Tento boj je potřeba vést neustále, ale z jakého důvodu neustále vysíláme někam do světa mise, které nemají mandát Rady bezpečnosti OSN? Smutek z mrtvého člověka je pro cizí lidi nesdílitelný. Smutek by byl pravděpodobně sdílitelný v případě, kdyby vojáci padli při obraně vlasti. Ve své podstatě by chránili naše životy, naši zemi a tím pádem bychom se s nimi více identifikovali. To, že se v dnešní době konají padlým ceremoniály je sice z hlediska úcty k mrtvým vojákům správné, ale jinak je to pokrytecké, protože tímto způsobem se vlastenectví nevybuduje. Spíše se dosáhne pravého opaku a to mohu potvrdit, když jsem sledoval diskuzi na sociálních sítích nebo jiných fórech. Většinově lidé říkali, že jsou to žoldáci.

Je nutné zmínit ještě jeden důležitý faktor. Cizí vojska na území Afghánistánu jsou vnímána jako vojska okupační. Většina Afghánců to alespoň určitě takto vnímá. Jsme pro ně totiž nepřátelé islámu. A to je prioritní. Ať je to „umírněný“ muslim nebo extrémista. My jsme pro ně vždy nevěřící, protože oni nám jsou z pohledu Koránu nadřazeni. Tím se nijak nezastávám útoků, které se v Afghánistánu odehrávají, ale pouze ukazuji na fakt, že vojáci jsou vlastně v cizí zemi vnímáni jako okupanti. Rusové v roce 1968 u nás také nebyli občany vítáni, protože je většina lidí v té době považovala za okupanty.

Armáda má ve své podstatě plnit dvě funkce: vnitřní a vnější (alespoň je tedy do nedávné doby plnila). Vnitřní funkcí je obrana řádu daného státu. Tuto funkci naše armáda neplní. Nemá na to ani útvary. „Toulá se“ po světě. Naše armáda není klasickou armádou, jak tomu u armády je. Není totiž schopna samostatně působit (opět na to nemá útvary). Je to jakási „parodie“ na „trestní oddíly“ z doby kolonizace, přičemž plní roli „pucfleka“ pro jiné. Odtud právě ono tvrzení, že se toulá po světě v misích, které nemají často žádný mandát. Naše armáda v tom ale není sama. Mnoho evropských armád neplní vnitřní funkci, tedy obranu řádu. To vůbec armáda není schopna zabezpečit. Druhou funkcí, kterou má armáda plnit, je funkce obranná. Proti vnějšímu nepříteli, proti vnějšímu nebezpečí. Ani tuto funkci naše armáda, ani evropské armády neplní a selhávají. Na území států Evropské unie se lze totiž bez problémů dostat.

Jelikož jsou funkce armády narušeny (zničeny, porušeny, záměrně oslabovány), tak dochází k tomu, že jako společnost netruchlíme, jak jsem ukázal výše, tak vlastně ani nemůžeme, za zemřelé vojáky/žoldnéře. Nic nás k tomu nenutí, nespojuje nás. Jejich životy byly ztraceny daleko v cizině, kam se rozhodli jet naprosto dobrovolně, případně na základě rozkazu svých velitelů. S tímto vědomím ale do armády šli.

Srpen, intervence, USA a legitimita.

Srpen, intervence, USA a legitimita.

Srpen 09, 2018

S blížícím se kulatým výročím intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 se začínají vytvářet různé spekulace, neřku-li přímo fake news. Jaká ale byla pravda a proč k nám v té době vojska skutečně přišla?

Do tohoto článku vnesu trochu kritických pohledů, které se nebudou některým líbit. Předně si musíme říci, že v té době byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků. V té době více jak polovinu světa oné doby ovládá myšlenka socialismu nebo komunismu. Kapitalismus byl v defenzívě. Na našem území probíhá liberalizace poměrů a ta samozřejmě vybočuje ze zaběhlých kolejí tehdejšího modelu sovětského socialismu. Vše eskaluje v průběhu léta 1968, kdy se odehrávají jednání mezi ČSSR a SSSR, ale nakonec dojde k intervenci 21. 8. 1968. Dle mého názoru se jednalo o „bratrskou agresi“. Tehdejšímu Sovětskému svazu nic jiného totiž nezbývalo, protože si bránil svoji sféru vlivu, která mu byla určena ještě v dobách druhé světové války. Na to nesmíme zapomínat. Vojska Varšavské smlouvy by stejně přišla a to i bez zvacího dopisu, který se v dnešní době skloňuje, že měl posloužit jako alibi pro intervenci.

Opravdu šlo o to, že si Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu? Ano, skutečně. Stačí si vzpomenout, že den před intervencí, přesněji řečeno večer 20. srpna, navštívil sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin prezidenta Spojených státu Lynodona Johnsona. Ten jej informuje o vojenské intervenci do Československa. Z toho plyne, že si Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu podobně, jako to dělaly v té době USA ve Vietnamu v rámci politiky „zadržování komunismu“. Když se na to celé podíváme, tak zjistíme, že byť je intervence vojsk armád Varšavské smlouvy smutnou událostí pro naše dějiny, tak by k ní stejně došlo. Co mě k tomuto tvrzení vede? Do onoho osudného roku na našem území totiž nebyla žádná cizí vojska. Všude kolem nás byla. Sovětská v NDR, Polsku, Maďarsku a vojska USA v tehdejším Západním Německu. Takže zde jistou roli hrál i faktor, že jsme měli nejdelší hranici s tehdejším „západním blokem“.

Když si to celé shrneme, tak při intervenci vojsk Varšavské smlouvy zemřelo 137 občanů tehdejšího Československa a jedná se o smutné číslo. Tyto oběti byly způsobeny z větší míry chaosem, který zavládl onou intervencí. Nicméně pokud se podíváme, co prováděly USA ve Vietnamu, kde umírali tisíce lidí, nebo později v Grenadě, tak jsme úplně jinde a to se rovněž jednalo o intervence. Lidské oběti byly na obou stranách tehdejších mocenských bloků. To je nutné si uvědomit, než začneme dějiny paušalizovat. V dnešní době se tolik nemluví o tehdejších protestech a mrtvých na Západě, kde se nese odpor proti válce ve Vietnamu. Vlna odporu americké veřejnosti začíná nabývat na síle po masakru vesnice My-lai, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, povraždili a umučili až 500 lidí. To se rovněž odehrálo v roce 1968. Poté v roce 1969 došlo k odporu v samotných Spojených státech, kdy branci odmítali nastoupit do vojenské služby. Protesty se přesouvají až do roku 1970, kdy dojde k masakru studentů na Kentské státní univerzitě v Ohiu. V té době Národní garda zastřelí 4 studenty, když protestují proti válce ve Vietnamu. Jsem nesmírně zvědavý, zda se i tyto události budou objektivně připomínat.

Na závěr si dovolím jednu doušku. Dostal jsem otázku, zda intervence do tehdejšího Československa byla legitimní? Samozřejmě, že nebyla. Na druhou stranu se musím ptát, zda byla válka ve Vietnamu legitimní i s jejich oběťmi, které spaloval napalm? Byl legitimní útok na Grenadu? Nebo nedávno v Iráku, Jugoslávii a zase v Iráku? Bylo vše legitimní?

 

Domácí bazén kontra sucho

Domácí bazén kontra sucho

Srpen 07, 2018

Když je tak velké sucho, tak jsem se zamýšlel nad tím, proč mnoho lidí napouští své domovní bazény? Jedná se totiž o velkou spotřebu vody. Nestálo by za zvážení nějakým způsobem třeba zdanit majitele bazénů? Kupříkladu ročním paušálem 30 tisíc korun? To, že je nedostatek vody zapříčiňuje sucho, ale poté i nešetření s vodou...přeci člověk nepotřebuje mít doma vlastní bazén. K čemu jej potřebuje? Aby nemusel jít se smočit na veřejné koupaliště, do řeky, rybníka?

Osobně si pamatuji, že jsem se chodil koupat do řeky nebo hasičské nádrže. Žádný "individualistický" bazén jsme nepotřebovali. Že jej někteří potřebují na osvěžení? K tomu snad stačí sprcha nebo doma napuštěná vana. Když bylo potřeba, tak jsem si vlezl do zahradního sudu, kde byla dešťová voda. Proč tedy mít svůj vlastní bazén, který nešetří s vodou? Někdo může namítnout, že je moji vlastní věcí, kolik vody vytočím, protože si ji také zaplatím. Jedná se o svobodu volby, která v tomto případě zasahuje i do oblasti veřejného prostoru. Nešetření s vodou, kterým nepochybně napouštění bazénu je, způsobuje její nedostatek. V tu chvíli se dostáváme do oblasti, kdy stát říká, že například omezí odběr vody. Jenže, skutečně dojde k této regulaci? Opravdu stát omezí vodu? Vzhledem k tomu, že mnoho vodních zdrojů je privatizováno, tak soukromé společnosti na to nebudou brát ohled. Budou se snažit z této situace (hladu po vodě) vytěžit co nejvíce kapitálu. Až ale vyschnou vrty, tak nastane problém. K čemu vám bude pustý zahradní bazén, kde bude špatná voda? Nebo k čemu vám onen bazén bude, když jej sice budete mít napuštěný, ale nebudete mít ve studni vodu, kterou budete moci pít? Nedávno jsem slyšel příběh jedné ženy, která si na chalupě napustila bazén ze své studně, ale posléze zjistila, že už v ní žádná voda není. Takže na konec na chalupu nemůže s příbuznými jet, protože ve studni není žádná voda a balenou nechtějí kupovat. Ostatně ta je vhodná spíš na pití, ale na mytí člověka je to velký luxus.

Jak můžete vidět, tak i obyčejné vlastnictví bazénů má dopad na to, že je nedostatek vody. Jedná se totiž o vzorec individualistického způsobu života. Raději se „rochníme“ doma v bazénu, než abychom šli na veřejnou plovárnu, k rybníku, řece. Někdo může namítnout, že řeka je špinavá, stejně tak rybník. Ano, i to se může stát, když jsou extrémní vedra a neprší. Jenže situace se jen tak nezlepší. Každý rok se nám zvyšují teploty, stejně tak i globální teplota roste. Z nedostatku vody ale trpí naprosto všichni. Jak příroda, tak lidé. Náš silně individualistický způsob života má silně negativní dopad do všech oblastí. Jako lidstvo jsme silně zlenivěli a více se uzavřeli do svých „já“.

Opravdu dojde v budoucnu na nějaký typ regulace? Například zatížením daní pro majitele bazénů, regulací prodeje a jejich výstavby u rodinných domů? Může se to reálně stát, ale proti této regulaci zcela jistě vyrukují zastánci svobody volby, která je v dnešní době hnána do extrémů, kdy se hledí jen na sebe a zapomíná se na společnost jako celek. Z toho všeho plyne, že klidně člověk může mít svůj vlastní bazén, ale měl by mít tolik soudnosti, že jej v případě nedostatku vody nebude napouštět. Lidé musí být natolik morální, aby si uvědomili, že pokud tímto způsobem budou plýtvat vodou, tak se to dotkne negativně všech. Včetně jich samotných.

Budoucnost radikální levice v České republice

Budoucnost radikální levice v České republice

Srpen 06, 2018

Dnešní levice se v naší republice vyskytuje v krizi. Tu můžeme definovat jako neschopnost prosazovat v praxi zájmy vykořisťovaných a jinak marginalizovaných osob. Ve svém příspěvku se nebudu zabývat levicí sociálně demokratickou nebo zelenou, ale radikální. Tedy komunistickou. Je sice paradoxem dnešní doby, že právě levicové strany ČSSD a KSČM umožnily vznik menšinové vlády ANO a ČSSD v čele s oligarchou Andrejem Babišem. To je v médiích neustále rozebíráno. Vždy je hledán viník toho, proč vlastně vládne oligarchie s podporou komunistů. Prý se jedná o špatné spojení a nastane konec radikální levice v České republice. Všichni si ale musíme uvědomit, že žijeme v roce 2018. Je to doba diametrálně odlišná od doby před 30 lety. Naprosto se proměnila společnost i mezinárodní vztahy a jsme v prostředí globálního kapitalismu. To je potřeba mít neustále na paměti a být schopni řešit problémy této nelehké doby. To se často odráží ve volbách, které stále více vyhrávají pragmatici a ne ideologové. Lidé chtějí stále více vidět před svými zraky reálné výsledky politiky, která se jejich života dotýká snad na každém kroku.

Radikální levice v podání KSČM neměla v nových podmínkách jednoduchou situaci, protože byla často ostrakizována a často i vylučována z možnosti vládnout. To se odrazilo v tvrzení, že KSČM je odsouzena přežívat v opozici. Vše se ale změnilo v krajských volbách v roce 2012 a po sněmovnách volbách v roce 2017. V uplynulých desetiletí odvedlo vedení KSČM vynikající práci a domnívám se, že v minulých volbách jsme neudělali žádnou závažnou chybu. To, proč jsme získali něco málo nad 7% voličů, má jinou příčinu. Změnila se doba. My musíme odpovědět na nové problémy novým způsobem. Přes polovinu Poslanecké sněmovny tvoří nové strany, které říkají, že jsou antisystémové (Okamurovci, hnutí ANO, Piráti). Zde je potřeba říci, že antisystémové strany svoji existenci ospravedlňují tím, že údajně bojují proti systémové korupci a de facto kopírují v některých oblastech myšlenky radikální levice.

Když KSČM vznikala, usilovala o co nejdelší přežití v novém společensko - ekonomickém systému. Proto pochopitelně velkou roli hrála i jistá obhajoba doby minulé, ale to již dnes mnoha občanům-voličům nestačí. Právě fenomén vzpomínání byl obhajitelný přibližně do poloviny první dekády nového tisíciletí. V té době byly stále živé obrazy z divoké privatizace státního majetku v 90. letech 20. století a rovněž nás provázela poměrně vysoká nezaměstnanost, která je v současné chvíli ale passé. Poměrně značný vliv měla na radikální levici také finanční krize roku 2008. Negativně KSČM ovlivňuje pokles členské základny. Před 10 lety naše strana měla něco přes 80 tisíc členů a dnes je to necelých 40 tisíc. A za 5 let se můžeme dostat na polovinu současného stavu. Tento problém nemáme sami. Trpí jím podobně i řada dalších politických stran. Je to způsobeno zejména individualistickým způsobem života, který mladou a střední generaci odrazuje od sdružování se v kolektivních organizacích, včetně politických stran. Tento jev se začal vyskytovat již v 80. letech minulého století v USA. Nový způsob života, který je postavený na jednotlivcích a vysoké snaze život individuí kapitalizovat, vede k celkovému úpadku jak demokratických hodnot, tak i sociálních. Lze tvrdit, že v době před rokem 1989 sice v našich podmínkách byla určitým způsobem omezena individualistická práva, ale na druhou stranu byla preferována a zkvalitňována práva sociální. Naproti tomu v západních zemích té doby byla situace obrácena. Existovala práva individuální, ale omezována práva kolektivní (např. odborů). Výše uvedené faktory je nutné brát jako fakt a nastartovat novou komunistickou politiku v globalizovaném světě. Dnes se již pracující totiž neidentifikují se stejnými zájmy a hodnotami jako před rokem 1989 a často zmanipulováni masovými médii, proti svým zájmům, volí strany, které prosazují věci proti zaměstnancům. Jedná se o širokou vrstvu různě pracujících lidí a na ně KSČM musí reagovat. Neustále totiž vedeme staré války. Problémy z doby minulé jsou pro mladého člověka těžko pochopitelné, protože jednak onu dobu nezažil, a co je ještě horší, tato věc dnešní mladou generaci (jakož i nastupující) netáhne a příliš nezajímá. To je způsobeno právě probíhajícím individualistickým způsobem života, který mladé lidi žene za ziskem a konzumem. Navíc média v této věci negativně přispívají k myšlenkám radikální levice, když tvrdí, že neexistuje žádná jiná alternativa vůči současnému systému. Na obhajobu současného kapitalismu vždy uvádí negativní příklady z 50. let, ze srpna roku 1968, nebo z období vlády Stalina v Sovětském svazu. Nicméně v době mezi lety 1948-1989 se vytvořilo také mnoho kvalitních a dobrých věcí. Nelze onu období vnímat jen negativně. Mezi velké klady oné doby patří rychlá poválečná industrializace, výstavba sídlišť, prvky sociálního státu, s bezplatným zdravotnictvím a středoškolským i vysokoškolským vzděláváním atd. Jistěže se musíme neustále hlásit k dobrým věcem, kterých se v dějinách socialistického a komunistického hnutí dosáhlo. Zároveň si ovšem musíme uvědomit zásadní výzvy naší nové doby, která přináší mnoho problémů všem generacím. Z tohoto důvodu bych se soustředil na současný vývoj společnosti, která čeká, že jí my, představitelé radikální levice v České republice, přineseme řešení aktuálních palčivých problémů. Občané nečekají na to, že se budeme vnitřně hádat o tom, kdo je nebo není opravdový komunista, nebo zda doba minulá byla dobrá nebo špatná. To nechme hlavně historikům.

Ptáte se jak dál? Co vlastně dělat, abychom zvrátili negativní volební výsledky a přitáhli více občanů-voličů jako dříve nebo ještě víc? Východisko vidím jen jediné možné: přestat nostalgizovat a reagovat na zásadní výzvy nové doby. Je zřejmé, že dnes jsou úplně jiné podmínky pro fungování radikální levice. Pokud si to neuvědomíme, tak se bohužel velmi brzo dostaneme na pověstné smetiště dějin. Pokud chceme, abychom byli skutečně moderní komunistickou stranou, tak se musíme zaměřit na následující oblasti řešení problémů společnosti.

Předně si musíme uvědomit, že na světě vládne globální kapitalismus. Pokud jej chceme nahradit socialismem, musíme zavádět takové nástroje, které nám to umožní. V současné době musíme začít vytvářet předznamenávající instituce, které budou moci tvořit pilíře budoucí socialistické společnosti – socialismus 21. století.  Musíme se tedy ptát, co má KSČM vlastně dělat, aby se stala hnací silou společenského vývoje a co považuji za nutné, aby prosazovala.

Jak už jsem uvedl výše, naše politika musí odpovídat změněným společenským problémům. Zároveň musíme dále rozvíjet socialistickou a komunistickou teorii pro tuto proměnu. Problémem naší strany je, že jsme zatím nedostatečně oslovili občany ohledně problémů současného světa, které každodenně řeší. Naše teorie musí samozřejmě vycházet jak z klasiků marxismu, tak i dalších socialistických a komunistických vědců dnešní doby. Na to vše je nutné navázat v rámci kritiky současného kapitalistického systému, včetně jeho neoliberální politiky. Z kritiky poté vzejdou i následná řešení změny systému. Mezi základní prvky nového socialismu můžeme řadit například státní, krajské, městské a družstevní vlastnictví (tj. prvky samosprávného socialismu), participativní rozpočty či základní příjem. Díky většímu zavádění automatizace se musíme zaměřit na zkrácení pracovní doby na 4 denní pracovní týden přinejmenším do roku 2030, podobně jako to plánují v jiných, i západních zemích. Také další ochrana sociálních práv občanů musí být parketou KSČM. Rovněž trvalá a radikální ochrana životního prostředí musí být vlajkovou lodí naší strany. Musíme trvat na tom, aby se zavedla v ČR, EU, ale i na celém světě pomocí OSN daň z uhlíku a zaměřit se rovněž na rozvoj jaderné energetiky jakožto překlenovacího (stálého) zdroje energie do doby, než bude vylepšen nebo objeven zdroj nový a efektivnější. Naše strana musí zrudnout a zezelenat. Jedině tak dokážeme překlenout současný stav do podoby, kdy budeme hlavní levicovou silou v naší společnosti. Pokud to nedokážeme, tak nás čeká neblahý osud.

Strana musí hledět do budoucnosti, abychom oslovili současné generace, které mají nové problémy. Změnit můžeme už zítřek! Komunistická strana musí působit na všechny generace a zároveň si musíme uvědomit, že dnes už tvoří velkou část dospělé populace lidé, kteří se narodili po roce 1990 a mají nové problémy kapitalistické společnosti, jímž musí čelit. Tuto mladou a střední generaci musíme nutně oslovit, protože její většina se v současné době, proti svým zájmům, nechává zlákat  ANO, Okamurovci či Piráty, kteří všichni předstírají antisystémovost. Kapitalismus má mnoho negativních dopadů na společnost, lidé to vědí a čekají na řešení. Ta jim musíme dát co nejdříve a co nejrychleji.

Protiruská hysterie

Protiruská hysterie

Červenec 22, 2018

S blížícím se výročím 21. srpna 1968 se v naší společnosti začínají vyskytovat antiruské nálady. Média provádí vřavu, která útočí proti současnému Rusku. Dozvídáme se, že nás před 50 lety vlastně okupovali Rusové a že jsou také hrozbou pro současné dění v Evropě. Je evidentní, že mnozí lidé, kteří tyto informace šíří, asi z dějepisu moc ve škole neprospívali. Možná na hodinách dějepisu chyběli nebo tyto věci vykládal někdo z vyučujících účelově překrouceně.

Zarážející na celé věci je, že se v našich podmínkách vyskytuje hysterie proti Rusku na vysoké úrovni. Současné Rusko totiž není Sovětský svaz. Dnes se tedy můžeme například od pravicových politiků dozvědět, že v roce 1968 na naše území přišli Rusové, že je dnešní Rusko hrozbou pro naši republiku a že s touto zemí nesmíme obchodovat a mnoho dalších perel. Nejsmutnější na celé věci je, že všechny západní země s Ruskem čile obchodují a my bychom to neměli dělat? Z jakého důvodu? Pokud bychom použili logiku pravicových stran (někdy i ČSSD), abychom s Ruskem raději nic neměli, tak jsme ve své podstatě protizápadní. Jedná se o zvrácenou logiku naší politické scény, kdy se hledá nepřítel tam, kde ve skutečnosti žádný není. Vraťme se ale k tvrzení, že před 50 lety na naše území přišli Rusové. Jak tomu vlastně bylo?

Předně je nutné zmínit, že na naše území přišla vojska Varšavské smlouvy a nikoliv vojska ruská nebo sovětská. Dokonce na naše území byla poslána vojska tehdejší NDR, ale ta se musela velice brzy stáhnout. Podobně to dopadlo na území tehdejšího Slezska. Zde byla vojska Polska a ta se musela také stáhnout, protože si mnozí lidé pamatovali, jak se Poláci chovali na začátku vzniku republiky v roce 1918 (spory o Těšínsko) a také v roce 1938, kdy se postavili na stranu Hitlera. Na území Slovenska zase přišla vojska maďarská. Maďaři tak vlastně vstupovali na své bývalé území, které bylo před tím 1000 let jejich. Slovensko totiž bylo součástí Rakousko – Uherska a jako stát v této monarchii neexistovalo. Je tedy nutné neustále opakovat, že v roce 1968 k nám vstoupila vojska paktu Varšavské smlouvy. Podobně jako jsou například vojska paktu NATO v Německu.

Je tedy s podivem, proč je v naší republice taková protiruská hysterie. Rusko přeci není Sovětský svaz. Je pouze jeho nástupnickou zemí, kde dnes vládne kapitalismus. Dokonce mnoho čelních představitelů tehdejšího Sovětského svazu nebyli Rusy. Například ti, na které dnes nadáváme jako na Rusy, vůbec této národnosti nebyli. Uveďme několik známých jmen: Stalin a Berija byli Gruzínci, Chruščov byl Ukrajinec, Džerdžinskij byl Polák a Brežněv byl vlastně Ukrajinec. Takže z jakého důvodu média a politická scéna vytvářejí polopravdy proti dnešnímu Rusku, když v minulosti ani Sovětskému svazu většinou nevládli Rusové? Dle mého názoru se hledá zástupný problém a vnější nepřítel na kterého bychom vše mohli hodit. Jako terč se nabízí Rusko, které je v dnešní době označováno ze mocnost, která by chtěla rozpoutat válku. Jenže zbraněmi řinčí stát na druhém konci světa – USA. V době polopravd a fake news se například dozvídáme, že Rusko může za to, že byl někdo otráven, že někdo vyhrál nebo prohrál volby, že k nám v roce 1968 vpadlo a posléze nás okupovalo, vlastně může i za to, že se na jeho území konalo fotbalové mistrovství světa. Že to nedává logiku? Ale dává. Označování Ruska jeho nepřítele číslo jedna je pouze dobře propracovanou hrou na to, jak zatáhnout svět do konfliktu. Na planetě se totiž pohybuje tolik likvidního kapitálu, že jeho nadbytek dokáží vyčerpat jen dvě věci: válka a krize. Existuje ale ještě možnost: likvidní kapitál vymazat, protože se jedná jen o virtuální čísla. Věřme, že si to vezmou ti, kdo ovlivňují dění v našem globálním světě, k srdci. Včetně našich politiků a nebudou si zahrávat s ohněm.

Mlčící demokracie

Mlčící demokracie

Květen 21, 2018

Proběhnuvší první kolo doplňovacích voleb do Senátu ve volebním obvodě Zlín dává tušit, že je s naší demokracií něco v nepořádku. Pokud se blíže podíváme na samotné výsledky, tak zjistíme, že k prvnímu kolu těchto voleb přišlo jen 16% oprávněných voličů. Ano, čtete správně – 16%. O čem to svědčí? Hlavně o celkovém stavu společnosti a nechuti volit kandidáty do Senátu (potažmo sabotovat senátní volby jako celek). Neustále se totiž ukazuje, že Senát není vnímán jako pojistka demokracie, ale spíš jako odkladiště vysloužilých politiků (respektive, že je vlastně na nic). S tím vším se prolíná fakt, že o obsazení horní komory našeho Parlamentu rozhoduje menšina a většina demokraticky mlčí. Jedná se o paradox naší demokracie, kdy všichni budou „nadávat“ na obsazení Senátu, ale k volbám nepůjdou, protože je to podle jejich mínění  zbytečné. Kořeny tohoto problému tkví v historii vzniku samotného Senátu, kdy se skutečně nedokázaly vyjasnit jeho kompetence, aby byl zapojen do legislativního procesu hlouběji, než je tomu doposud.

Když začneme analyzovat první kolo doplňovacích voleb, tak zjistíme, že se do druhého kola vůbec nedostal levicový kandidát. Oba dva kandidáti skončili hluboko pod 10%, což je varování pro levici jako celek. Obávám se, že při změně složení naší společnosti (nové nastupující generace) budou vyhrávat ti kandidáti, kteří více či méně budou v daném regionu známí (více či méně inklinovat k současným trendům). Z logiky věci tedy plyne, že volby do Senátu by měli vyhrávat ti lidé, kteří jsou buď starosty/starostkami nebo v daném obvodu působí jako lékaři, poradci, manažeři atd. Je zde ale jeden háček. Pokud jde o lékaře, manažery a jím podobné, tak vyhrávat budou ti, kteří se pravděpodobně identifikují s pravicovou politickou scénou (případně momentálně úspěšnou politikou). U starostek a starostů je situace odlišná. Tam na stranickém dresu tolik záležet nebude, ale bude záležet na tom, jak je v daném místě onen člověk populární nebo ne. Další faktor, který lze vyčíst z těchto voleb je, že do druhého kola postoupil i člověk, který je daňovým poradcem – s největší pravděpodobností má i více peněz, než ostatní a inklinací bude maximálně pravý střed. Zajímavé je, že zde neuspěl kandidát hnutí ANO, ale je zde evidentní vysoký počet hlasů pro kandidáta hnutí STAN. Nesmíme zapomenout na to, že volební obvod Zlín je silně religiozní a tak se nemůžeme divit tomu, že první kolo vyhrála kandidátka KDU – ČSL.

Vraťme se ale zpět k pojetí demokracie při volbách do Senátu, kdy vítěz bere vše. Pokud bychom chtěli uspořit, tak by mělo logiku zavedení jednokolových voleb do Senátu. Nicméně to by volební účast nijak nezvýšilo a zůstala by pravděpodobně na hodnotách kolem 20%. Takže o složení Senátu vlastně v tomto případě rozhoduje menšina (20%) na úkor většiny (80%). Z toho je patrné, že Senát je vnímán negativně. Musíme se však na jeho existenci podívat i z druhé strany, kdy je opravdu nutný a to například při rozpuštění Poslanecké sněmovny. V tu chvíli plní úkony nezbytné pro fungování země. Stálo by za zvážení, zda Senát více nezapojit do tvorby zákonů a fungování společnosti jako celku. To je ale otázka pro zákonodárce, jakým způsobem provést tyto inovace. Pokud se nějaké neprovedou, tak se volební účast bude pořád pohybovat pod 20% a bude stále klesat, až se může stát, že o obsazení Senátu budou rozhodovat jenom stovky lidí.

Musím se ptát: pokud k tomu dojde a bude zvolen kandidát/kandidátka, který/která se nebude mlčící většině líbit, tak dojde rovněž k masovým demonstracím jako v případě volby prezidenta? Přeci by byl/byla zvolen/na v demokratických volbách podle regulí. Ukazuji zde na paradox naší demokracie, která je v poslední době plná divných deformací a zákonodárci na ně bohužel nedokáží rychle reagovat. Respektive tomu všemu dávají volný průběh. Nacházíme se ve světě, který se bohužel vyznačuje rychlostí a proto je nutné, aby se také reagovalo na změnu ukotvení Senátu v naší společnosti. Pokud k tomu nedojde, tak budou stále více zaznívat hlasy, které budou volat po jeho zrušení.

V absolutním krachu?

V absolutním krachu?

Duben 06, 2018

ČSSD oznámila, že ukončuje jednání o svém vládním angažmá s hnutím ANO. Je evidentní, že sociální demokracie nezklamala a míří do opozice. Nyní je opět na tahu premiér Babiš, zda začne s někým jednat nebo zda se naše republika přiblíží k předčasným volbám. Ty ale nechce prezident Miloš Zeman. Je si totiž vědom toho, že by nemusely dopadnout zrovna dobře a naše společnost by se dále polarizovala. Ta je ostatně „štípnuta“ už od roku 2013, kdy se na naší politické scéně objevilo právě hnutí ANO. Možná si v hlavě přemítáte, stejně jako já, kam to všechno směřuje a povede? Nabízí se hned několik scénářů.

První možností je, že se Andrej Babiš obrátí na SPD Tomia Okamury a požádá jej o podporu své vlády. To není nereálná možnost, protože ji prosazuje pan prezident. Tomu se ale vehementně brání Andrej Babiš, protože SPD je do značné míry xenofobní stranou. Možná mu ale nic jiného nezbyde.

Druhou možností je, že se ČSSD opět vrátí k jednacímu stolu (nebylo by to poprvé ani naposled) na základě tlaku členské základny, která by jim mohla říci, aby vládu podporovali, ale neseděli v ní. Varianta je to zajímavá, protože tím pádem bychom zde měli menšinovou vládu, která by se opírala o hlasy několika subjektů v Poslanecké sněmovně. Tento princip je běžný v západních zemích. U nás je to málo používaný model, protože to většinou vedlo k přeběhlictví. Zde se ještě objevuje možnost vládnout s ODS, ale to zase nechce její šéf Petr Fiala. Troufnu si tvrdit, že pokud by jí šéfoval Václav Klaus mladší, tak už spolu ANO a ODS dávno vládnou.

Třetí možností jsou předčasné volby. S těmi bych byl osobně velice opatrný, protože by sice z politické mapy asi vymazaly strany typu TOP 09, STAN a KDU-ČSL z důvodu jejich antizemanovské rétoriky, ale na druhou stranu by ještě více zvítězilo hnutí ANO. Vzhledem k tomu, že by předčasné volby (stejně jako každé jiné) musel zaplatit daňový poplatník, tak by se zde objevila značná frustrace voličů. Řekli by si, že všichni dělají Andreji Babišovi naschvály, tak mu dáme ještě více hlasů. Celé by to umocnil fakt, že politici nejsou s to se domluvit na nějakém konstruktivním řešení. Navíc by předčasnými volbami zcela jistě posílila pravice nyní prezentovaná stranami ODS a Piráti. Levice by tratila a mohlo by se stát, že by se nemusela ani dostat do sněmovny. Jak by postupně posilovalo hnutí ANO, tak by nastal velice zajímavý proces. Došlo by k tomu, že by se zde nenápadně objevil jistý typ většinového systému, kdy by jedna strana měla téměř 100 mandátů ve sněmovně. Vím, můžete říci, že je to nepravděpodobné, ale v naší zemi se uhnízdilo tvrzení: „nikdy, neříkej nikdy“. Politici by si měli tohle všechno uvědomit, než kompletně prásknou dveřmi a budou trucovat. Neobratná jednání nás všechny mohou vehnat na pověstné smetiště dějin, a proto je nutné, aby se začaly řešit problémy lidí. Na to občané přeci čekají. Je nezajímají mocenské hádky a handrkování. Těch tady bylo v minulosti více než dost.

Velké rozeštvávání

Velké rozeštvávání

Březen 27, 2018

V poslední době se i do našich vod a hájů vmísil problém přímo velmocenský. Ano, jedná se o vyhoštění některých ruských diplomatů jako reakci na otrávení dvojitého ruského agenta ve Velké Británii Sergeje Skripala. Byl otráven plynem novičok, který je prý i na našem území. Tato informace nenechala chladného snad nikoho a dokonce ani pana prezidenta. Prezident v této obavě požádal Bezpečnostní informační službu (BIS), aby celou věc prověřila. Reakce některých pravicových politiků na sebe nenechala dlouho čekat. Hrdě „vyprsení“ se do prezidenta jako první pustila odnož Miroslava Kalouska Starostové a nezávislí (STAN). Toto uskupení ústy své hlásné trouby Jana Farského uvedlo, že váženě uvažují o podání ústavní žaloby na prezidenta za velezradu. Do toho všeho se vložila naše stará známá paní Miroslava Němcová, která jako první odešla z inaugurace prezidenta a na tiskové konferenci prohlásila, že je prezident vinen. Zajímavé to propojení. „Protizemanovská“ klika tedy na sebe dlouho nenechala čekat a spojila síly v tažení proti hradu. Prý Miloš Zeman zradil naši vlast a nahrává Vladimíru Putinovi. Ostatně prezident Ruska asi může úplně za všechno. V poslední době mi přijde, že může i za to, že se naše planeta točí. Když nevíme na koho svést nějaký problém, tak jej svedeme na Putina. Ne jinak je tomu v případě tažení proti Miloši Zemanovi. Nejsmutnější na celé věci je, že protizemanovské strany jsou ve své podstatě i protizápadní. Samy totiž říkají, že nesmíme spolupracovat s Ruskem ve vztahu k obchodu, protože jsou to ti „zlí“ Rusové. Jak je ale možné, že s Ruskem spolupracují na obchodní úrovni téměř všechny státy, které jsou členy NATO? Politika je umění možného.

Položme si následující otázky: dopustil se Miloš Zeman velezrady, když řekl, že problém plynu novičok je potřeba řádně prošetřit a nedělat ukvapené závěry? Nebo naši vlast zradili ti, kdo chtěli, aby na našem území byl umístěn americký radar v Brdech? Dokonce by nám tehdy pravicové vládnoucí strany nedali možnost o tom rozhodnout v referendu (i to byla velmocenská hra). S tímto problémem úzce souvisí i to, že vlastizrádci jsou vlastně ti lidé, kteří nechali naši zemi zprivatizovat (rozumějme rozkrást). Kdo je tedy vlastizrádce? Ano, odpovídáte si správně: pravicové strany typu ODS, STAN či TOP 09, které tyly z korupce a byly a jsou spojeny s různými kmotry, kterým ani náhodu nejde o blaho republiky nebo obyčejných lidí.

K tomu všemu si můžeme připočíst současný stav rozeštvávání společnosti od stran, které jsou spojeny v pseudospolku zvaný Demokratický blok. Z toho všeho zjistíme, že nejvíce křičí ti, kdo jsou nyní odstavování od moci. Pravice zjišťuje, že ji kmotři hází přes palbu a proto vypouští oheň a páru směrem ke komukoliv, kdo je jen trochu odlišný, než oni. Dokonce i proti těm, kdo se jen lehce odchylují od jejich pojetí demokratických principů vlády (principu chaosu). Velmocenské hry navíc vrací do současnosti reálný strašák studené války, kdy byly tyto hry na denním pořádku. Dnes je tato hra velice nebezpečná už jen proto, že neexistují jen dvě velmoci, ale hned několik. Označovat Rusko za jedinou zemi, která provádí například špionské intriky by bylo zcestné.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Politika