Únor a ti druzí

Únor a ti druzí

V letošním roce si připomínáme různá kulatá výročí. Ne jinak je tomu v případě 70 let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.

 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto zcestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.

Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů ze 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthyo“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.

Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků.

Nový pohled na znárodnění po roce 1945

Nový pohled na znárodnění po roce 1945

Nejen veřejnoprávní média začínají chrlit plno informací k únorovým událostem roku 1948. Do jejich konceptu zajímavým způsobem vniká pojem znárodnění a zestátnění majetku. Média zašla dokonce tak daleko, kdy tvrdí, že zestátňovala tehdejší KSČ. Jenže jak to tak bývá, tak se pravda nalézá někde jinde. Respektive si vítězové roku 1989 vytváří takové „pokřivené“ nebo „virtuální“ dějiny k obrazu svému. Nahlédněme ale pod pokličku oněch let optikou tehdejší nálady obyvatel.

Nacházíme se v roce 1945. Končí nejhrůznější válka všech válek a společnost je v přerodu. Do tehdejší republiky se vrací Edvard Beneš z Londýna a také se vrací Klement Gottwald z Moskvy. Dvojkolejnost exilových vlád dává tušit, že spolupráce nebude snadná, ale na základních věcech se shodnou. Je nutné provést zestátnění a znárodnění. Jedná se o velice zásadní rozhodnutí, které bude mít významné dopady na celou společnost. Rozhodnutí zestátnit a znárodnit majetek je součástí Benešových dekretů. Lze tedy usuzovat, že prezident Beneš viděl a poznal principy znárodnění a zestátnění právě v Londýně a snažil se do našich podmínek implementovat základní prvky britského sociálního státu. Patrně se mohl inspirovat u lorda Beveridge, který je jedním z prvních tvůrců konceptu sociálního státu.

Co je paradoxem doby po roce 1945 je to, že po ještě větším znárodnění volali tehdejší sociální demokraté. Rozsah znárodnění před rokem 1948 byl svým rozsahem bezprecedentní ve srovnání s dalšími zeměmi západní Evropy a pravděpodobně postačoval k budování socialismu. Dnes už víme, že jeho další pokračování po roce 1948, kdy byl znárodněn každý švec, už nutné nebylo. Podobně dnes víme, jakou chybou byl zvolený rozsah a způsob kolektivizace zemědělství. Jenže minulost už nezměníme. Pouze ji můžeme vykládat, tak jak skutečně proběhla a hlavně se z ní poučit. Nástin tehdejší společnosti dává tušit, že znárodnění i zestátnění bylo nevyhnutelné po vzoru Velké Británie i Sovětského svazu. To, že poté převážil model právě ze SSSR je věc druhá, je ale nutno konstatovat, že nesovětská cesta vývoje byla obtížně představitelná za situace, kdy většinu republiky osvobodila Rudá armáda a spojenectví se SSSR nezpochybňovaly před únorem ani nekomunistické strany. Poválečná republika se také chtěla odlišit od republiky předmnichovské. Významnou roli zde hrál faktor „zrazeni“ západem a právě proto jsme se těsněji orientovali na „východ“. To všechno posouvalo Československo po roce 1945 k přijetí nikoli západního ale sovětského modelu společnosti.

Regulace po válce

Regulace po válce

Když končila druhá světová válka, tak se čím dál více volalo po regulaci kapitalismu. Důvody byly dva. Jednak se chtělo zamezit problémům, které kapitalismus způsobil v roce 1929 při hospodářské krizi a poté zde byla i logika, že neúměrné hromadění kapitálu dříve nebo později způsobí válečný konflikt. To se ostatně ukazuje do dnešních dní, kdy se kapitalismus vždy svůj nahromaděný kapitál snaží vyčerpat. Používá k tomu různé nástroje i triky a to často sebedstruktivní. Jedním nástrojem je válka a vyčerpání kapitálu pomocí zbraní. Poté je zde možnost vyvolání vleklé krize, kdy se mnoho peněz znehodnotí a všude po světě se začne šířit nouze. Po druhé světové válce byla snaha zamezit tomu, aby kapitál neúměrně investoval do zbrojení a mírotvorci chtěli, aby se investovalo do společnosti. To dalo vzniknout sociálním státům v Evropě. Do celého konceptu zapadalo i znárodnění nebo zestátnění majetku, firem, dolů, korporací atd. Tyto kroky měly zabezpečit, aby se kapitál nedostával zpět ke zbrojení. Snad i právě proto vznikla ona zlatá léta po roce 1945. Jenže začátkem 70. let minulého století se soukromému kapitálu pustila uzda a začal útok na „očesávání“ sociálních států. Později přišla i jeho privatizace, kdy se pod tlakem deregulace státy vzdávaly svých regulačních pák. Výsledek vidíme všude. Strategické věci jsou často v soukromých rukou bez možnosti regulace státem. Právě proto je dnes čím dál více slyšet hlasy, které volají například po zestátnění. Důvod je prostý. Soukromý (zahraniční) kapitál totiž zisky odvádí mimo území národních států. Co je ještě horší, tak dochází k ohromné akumulaci kapitálu, který hrozí, že přeroste v nový konflikt. Dnes se nacházíme v takové fázi vývoje lidstva, že bohatí lidé vlastní podobné bohatství jako ti samí lidé před první světovou válkou. Jsou zde evidentní vazby ke kapitalismu versus válečný konflikt. Místo toho, aby se kapitál úměrně rozdělil zpět do společnosti, tak je soukromými společnostmi akumulován a případně převáděn na zbrojení nebo znečišťování životního prostředí. Typický úkaz máme v USA, kde je toto propojení patrné již od doby konce druhé světové války.

Nyní ale několik vět k samotnému pojmu znárodnění a zestátnění oné doby po druhé světové válce. Vzhledem k tomu, že druhou světovou válku rozpoutal velkokapitál napojený na zbrojení, tak zde byla snaha jej začít po válce regulovat. Byly zde totiž německé zbrojovky, které podporovaly válku. K tomu ještě musíme připočíst některé francouzské, britské a americké firmy, které zbrojní kapitál v Německu rovněž podporovaly. Ostatně globální války jsou vedeny hlavně za účelem vyčerpání kapitálu, který se neúměrně hromadí na území jednoho státu nebo v jedněch rukou. Dnes máme situaci podobnou. Kapitál se hromadí na území kapitalistických států – USA, Velká Británie, Německo. Můžeme sem připočíst i Čínu nebo Indii, které můžeme zařadit mezi státně kapitalistické země. V divokém světě neregulovaných financí může dojít i k bleskovým krachům a vzniku milionu nezaměstnaných během několika dní. To je zásadní rozdíl od konce druhé světové války, kdy podobný jev nebyl možný. Dnes je ale situace dramaticky odlišná a pokud se nepřijde s určitým typem regulatorních zásahů, tak se dočkáme velké krize nebo konfliktu.

Magická osmička

Magická osmička

Za několik dní se přehoupneme do dalšího roku nového milénia. Ano, čeká nás roku 2018. Bude to rok, kdy si budeme připomínat různá výročí. Hezká i smutná. Ostatně jako u každého roku, který v našich podmínkách končí onou „osmičkou“. O tom ale můj článek nebude. Chci se spíše zaměřit na to, co nás pravděpodobně v příštím roce bude čekat jako celou společnost. Troufnu si tvrdit, že každý rok, který v našich podmínkách končil číslicí osm, tak znamenal nějaký zlom. Ať už šlo o vznik Československa v roce 1918, osudový rok 1938 nebo Vítězný Únor roku 1948. Z novějších let můžeme zmínit předčasné volby v roce 1998 nebo tragédii ve Studénce v roce 2008 či celosvětovou finanční krizi z téhož roku. Magická číslice v naší historii i osudech lidstva hraje nemalou roli a to nejsem žádný numerolog.

Naše česká společnost žije v blahobytu. Ano, i tak lze shrnout úspěch naší ekonomiky, která šlape na plné obrátky. Sice se zisky přelévají jinam, ale nezaměstnanost stále klesá a ve své podstatě máme všechno. Zdá se, že žijeme ve společnosti nadbytku. Obchody jsou plné k prasknutí, zboží si můžeme zakoupit kdykoliv a kdekoliv. Pokud nemáte kapitál, tak vám ochotně půjčí banky, které vás posléze budou mít v hrsti. Máme všechno, ale přeci jen se necítíme šťastni. Spotřeba antidepresiv a léků na bolest dramaticky stoupá a to v závislosti na tom, jak nám ubývá čas. Stále se nám zdá, že musíme někam spěchat, za něčím se hnát. Máme pocit, že nám něco uteče. Již dnes je celkově naakumulováno tolik celosvětového bohatství, že dříve nebo později dojde ke kolapsu. To celé spěje k úvahám, zda například nezkrátit pracovní týden na polovinu nebo zavést nepodmíněný příjem. Je přeci nutné, aby z úspěchu, který lidstvo slaví svým velkým rozvojem, měli prospěch naprosto všichni.

Lidé očekávají, že se společnost začne „řídit“ novými způsoby. Politici se však často bojí udělat nějakou změnu, protože stále nenastal onen čas na změnu – lze konstatovat, že ke změně nejsou vhodné revoluční podmínky. Jenže jak chcete dělat radikální změny, když kapitalismus i se svými neduhy „funguje“? To je zásadní otázka, která bude přetřásána v příštím roce. Změna vždy přišla s krizí. Ať už ekonomickou, sociální nebo válečnou. Všechny tři možnosti jsou ve stále propojenějším světě reálné, ale pokud by měly nastat na globální úrovni, tak nás spíše čeká záhuba, než nějaká racionální změna.

Je evidentní, že máme strach z budoucnosti. Vzpomínání na minulost je to jediné, co nás v dnešní době zachraňuje. Nestabilita, která se ukazuje být reálnou hrozbou, jako kdyby klepala na nebeskou a říkala při vstupu, že je začít měnit společnost. Jenže jak ji změnit, když máme úplně všechno a lidstvu konzumní styl života vyhovuje? Podotýkám, že my „západní civilizace“ máme všechno. Na zemi existuje mnoho lidí, kteří takové štěstí nemají, a my ještě žijeme na jejich úkor v nadbytku. Stálo by za zvážení, aby OSN začala v této věci jednat. Přijde mi totiž, že tato instituce se v poslední době podobá spíš diskuznímu klubu, než organizaci, která by měla něco řešit a rozhodovat. Ostatně už je také notně zastaralá. Vznikla jako reakce na konec druhé světové války.

Možná působím jako utopista, protože bych chtěl změnit něco, co pro jedny funguje, pro druhé je nespravedlivé a pro třetí nezajímavé. Každopádně chci věřit tomu, že příští rok, který bude opět končit magickou osmičkou, bude rokem změn k lepšímu a citlivějšímu životu k přírodě, jeden k druhému a aby z pokroku civilizace měli prospěch všichni.

Prostá minulost

Prostá minulost

Náš svět se skládá ze střípků minulosti. Vzpomínáme na dobu dávno minulou a často se na ni díváme prizmatem současnosti. Politika, ekonomika, spotřeba. To vše jsou atributy, které pohybují dnešní společností. Nejistota, která je všudypřítomná nás nutí vzpomínat na dobu, která byla pro nás bezstarostná. Ať už se jednalo o naše dětství nebo dobu, kdy existovaly jistoty zaměstnání. Vše se prolíná do současnosti. Dnešní doba je však odlišná už od doby před pouhým jediným rokem. Změnilo se toho hodně. Vývojem politiky a turbulentní ekonomiky začínaje, až po znečišťování přírody konče. Vše pro potěšení lidských individuí, která se chtějí bavit a konzumovat. Pokud někdo porovnává dobu před více jak 30 lety s dnešní, tak porovnává neporovnatelné. V době „reálného“ socialismu, kdy existovala právě jedna základní jistota – práce – se žilo úplně jinak, než dnes. Navíc do našich životů dnes zasahují digitální média víc, než kdy jindy. Tato média, která nám umožňují propojení přes internet pomocí sociálních (možná spíš častěji asociálních) sítí utvářejí rovněž naše vnímání světa, stejně tak i minulosti. Žijeme ve společnosti, která je závislá na spotřebě a také sociálních sítí. Jsou to právě ony sítě, které do značné míry ovlivňují chod demokracie jako společenského zřízení. 

  Vraťme se však zpátky k porovnávání a vzpomínání na dobu, která byla pro nás bezstarostná. Na onu dobu vzpomínají lidé, kteří ji prožili. Dnešní generace, které se narodily po roce 1989, žijí ve společnosti nadbytku a tak mají i nemají na co vzpomínat. To samozřejmě berme v uvozovkách, protože „noví lidé“ budou mít zřejmě možnost vzpomínat na to, jak s někým „pařili“, hráli počítačové hry nebo komunikovali po Facebooku. Je to naprostá odlišnost od života tváří v tvář. Současné generace lidí do 25 let se již narodili do éry kapitalismu a dnešní mladí lidé žijí v digitální době a ta je provází již od jejich prvních krůčků. Pamatuji si, že mě od mých prvních krůčků provázely hračky na pískovišti. Dnes dítě provází třeba i herní konzole nebo tablet. Současnost je lemována střetem těchto dvou odlišných vnímání minulosti. Lidé ve středním věku vzpomínají na rok 1989 a také na dobu divokých privatizačních 90. let minulého století, na rok nového milénia, kdy se jim blížila plnoletost. Dnešní mladí mají své vzpomínky stále častěji naservírovány na sociálních sítích, kde tráví značnou část svého života.

  Můj esej není o skepsi, ani rozhořčení nad současnou mladou generací lidí. Je to jen analýza stavu vzpomínání na doby minulé. Kdybych se narodil do dnešní doby, tak bych na tom byl asi stejně jako dnešní mladí. Chtěl bych trávit čas na síti, užívat si bez závazku, pařit a cestovat. Prostě tito lidé využívají věci, které jim současná uspěchaná doba nabízí. Musíme si ale uvědomit, že je více, než pravděpodobné, že děti současných dětí již takové možnosti mít nebudou. Jako myslící tvorové jsme si totiž zvykli na nadbytek a už si ani neumíme představit život bez mobilů, supermarketů a když náhodou vypadne elektřina, tak jsme v koncích. Jsme totiž stále více zranitelnější a to jen proto, že si chceme usnadňovat život v chaosu.

Přerod

Přerod

Druhá polovina druhé dekády 21. století nám stále více ukazuje, že se starý proletariát, tak jak jej znali klasici, naprosto proměnil. Dělník již není tím typickým dělníkem, jak jej popisoval Marx, že pracuje někde v továrně na těžký průmysl a pomáhá kapitalistovi budovat kapitalismus. Dnes mezi dělnickou třídu, tak jak byla původně definována klasiky, můžeme zařadit i prodavačky, odborníky na informační technologie, telefonní operátorky, pracovníky služeb a mnohé další. Probíhá debata, zda je to skutečně stále proletariát s těmi samými prvky, tak jak vše definovali klasikové. Musíme si přiznat, že není. Ať se to někomu líbí nebo ne. Použiji zde tvrzení poměrně známého francouzského myslitele Rogera Garoudy, který byl filosofem Komunistické strany Francie. Tento filosof již v 60. letech 20. století prohlásil, že „dělnická třída zburžoazněla“. A již v té době měl pravdu. Možná se ptáte, co to přesně znamená. Toto tvrzení znamená posun dělnictva směrem ke konzumní společnosti a do jisté míry převzetí hodnot střední třídy. Lze tedy tvrdit, že dnes dělník, který pracuje v určité profesi, chce vlastnit byt či dům, mít své vlastní auto, manželku, rodinu a klid. K tomu připočtěme, že chce mít slušné vybavení svého zázemí a uvidíme jasné propojení s konzumem. Netvrdím, že je to něco špatného, ale pouze poukazuji na fakt, že dělník již není dělníkem v klasickém pojetí.

S tím vším souvisí společnost založená na dluhu. Jistě mi dáte za pravdu, že hodnoty dělníků se změnili zejména díky tomu, že si mohou na vše půjčit (kapitalismus je postaven na neustálém růstu dluhů). Z toho všeho se ovšem vymyká třída, která se dnes nazývá prekariátem a je to vlastně nový proletariát. Jsou to lidé, kteří jsou nespravedlivě odměňováni, hodně vytěžováni, málo chráněni a vykořisťování nadnárodním kapitálem. Jsou to tedy například pracovníci supermarketů, prodejen typu Vesna atd. Příkladů je více než dost. Jsou i poměrně organizováni – na sociálních sítích, ulicích, na pracovištích a nejsou jim například lhostejné ekologické problémy. Jablkem sváru je tedy to, že dnes je klasických dělníků velice poskrovnu a proto se levice musí přetransformovat (zaměřit) na tu skupinu lidí, která bohužel „zburžoazněla“, změnila své životní hodnoty a je vykořisťována nadnárodním kapitálem a oligarchy.

K tomu všemu ještě můžeme přičíst, že v dnešní době globalizovaného kapitalismu, který je založen na nerostném bohatství, vládnou (mezi) národní oligarchové (Trump, Babiš aj.). Tito oligarchové nahrazují národní politické elity. Z tohoto důvodu je nutné co nejdříve rozložit neoliberalismus a kapitalismus, který je založen na neustálém drancování nerostných zdrojů. Sílu k této přeměně bude mít jedině onen nový proletariát, který je dnes nazýván prekariátem. Pokud tedy platí, že příslušníci prekariátu jsou skutečně budoucími hybateli dějin, tak dnes jsou levicové strany zastaralé a je nutné je modernizovat. Společnost se diametrálně odlišuje od doby v roce 2000, natož v roce 1980. S těmito proměnami je nutné pracovat a chápat je v širokém kontextu.

Zmocnění

Zmocnění

Levice ve sněmovních volbách zažila největší krach. Takový jsem nepředpokládal ani já sám. Čekal jsem jistý sestup, ale takhle dramatický ne. Česká republika se vydala cestou řízení státu jako firmy. To bohužel značí, že postupně bude docházet k likvidování státu jako celku a zejména to bude znamenat postupnou privatizaci základních pilířů sociálního státu. Již to nebude Česká republika, kde se u moci střídala pravice nebo levice. Bude to země, kde se vše postupně začne řídit příkazy a nařízeními. Ostatně tímto způsobem se přeci řídí firma. Nebo se snad pletu? Ve firmě vám šéf nařídí to a to. Tohle je prostě realita. Jenže stát se řídí jiným způsobem. Ale to chce hnutí ANO spolu například s Piráty úplně změnit. Jedni říkají, že sníží počet zákonodárců na polovinu, aby se prý ušetřilo. Druzí zase říkají, že je nutné úplně změnit volební systém atd. Jenže kolik ušetříte? Téměř nic. Navíc je v tom velké nebezpečí, protože se opět přiblížíme k podobenství firmy, ale co bude ještě horší, tak se přiblížíme k jisté verzi autoritářského systému.

Z historie známe případy, kdy populistická rétorika vedla k nástupu různých autoritativních stran. Uvedu klasický příklad z Německa 30. lete 20. století. V té době začal velký nástup nacistů. Chápu, že někdo může říci, že je to stará věc, ale jedna paralela existuje. Touto paralelou je tzv. zmocňovací zákon, který veškerou moc předá buď jednomu člověku, nebo úzké skupině lidí. Tím pádem je naprosto eliminována zákonodárná i kontrolní moc Parlamentu a fakticky začíná vládnout úplně někdo jiný. Zmocňovací zákony se používají často v době válek, ale pokud je mír, tak později vedou k nějakému kolapsu a nástupu „tvrdé ruky“. Upozorňuji na tuto paralelu záměrně, protože hnutí ANO se do jisté míry chová tak, že ono by chtělo vládnout samo a zmocňovací zákon by tomu ještě více nahrál.

Co očekávat od budoucnosti? Dovolím si tvrdit, že dobře už bylo. Heslo, ANO, bude líp, zde neplatí, protože postupně se začne privatizovat stát jako celek. Veškeré atributy, které stát vlastnil, budou postupně vhozeny na volný trh a jednotlivci se na nich budou snažit co nejvíce vydělat. To je osud České republiky jako firmy. Bohužel. Komunistická levice musí opět najít nový dech a představit jasná a často také radikální řešení problémů.

Voliči rozhodli, jak rozhodli. Je to nutné respektovat a dále s tím pracovat. Musí se bránit stát jako celek, protože pokud vše bude postaveno na bázi privatizace a tvrdého kapitalismu, tak na to doplatí naprosto všichni. Ostatně o to tady celou dobu jde pravicovým stranám – privatizovat zdravotnictví, sociální oblast, důchodový systém. Nemyslete si, že hnutí ANO je levicovým uskupením. Nikdy jím nebylo. Nyní je klasickým pravicovým uskupením a bude jen otázkou času, kdy začne prosazovat model řízení jako firmy. Poté snad lidé prozřou a nebudou dávat na jednoduchá a populistická řešení. Ať už je nabízí kdokoliv.

Za pět minut dvanáct

Za pět minut dvanáct

Tak jsem si vysloužil označení xenofob. Ptáte se, kdo a proč mě takhle označil? Pokud odpovím na první část otázky zcela otevřeně, tak mě tímto slovem označili moji bývalí spolužáci ze základní školy (vesměs voliči pravice). Zajímavější však je, proč mě tak označují. Je to prý za můj následující výrok, který se týká nárůstu terorismu v Evropě. Můj výrok zní následovně: ne každý islamista je terorista, ale je divné, že teroristické útoky většinou spáchal islamista. Mám zde na mysli teroristické útoky v Evropě. Od Nice, přes Berlín, až po Londýn. Všude stále stejný scénář. Najíždějící auto do lidí nebo nastražené výbušniny. Když se poté pátrá po vinících, tak se zjistí, že téměř vždy nějakým způsobem inklinovali k islámskému fundamentalismu nebo se paktují s organizací Islámský stát. Takže můj výrok popisuje jen základní stav současné doby.

Sám osobně (a určitě nejen já) mám strach o budoucnost a částečně i z budoucnosti, protože neustálý přiliv migrantů ze zemí, kde je odlišná kultura, náboženství a zvyky, bude plodit jen další konflikty. Musíme si uvědomit, že tím, kdy do Evropy přijdou miliony naprosto odlišných lidí, tak zaséváme sémě příštího konfliktu. Buď to bude konflikt, kdy se Evropané budou bránit nově příchozím, nebo se nově příchozí budou snažit ještě více ovládnout procesy v Evropě. Jistě mi dáte za pravdu, že pokud někdo někam migruje, tak když přijde do nové země, tak se musí přizpůsobit místním zákonům a pravidlům. Tomu se říká proces asimilace (včleňování). Jenže v současné době je již nově příchozích tolik, že proces včleňování nefunguje a nastává vážný problém v tom, že „noví lidé“ se snaží více prosazovat své zvyky, názory a náboženství. Evropa se tedy dostává do procesu „islamizace“ společnosti namísto toho, aby bránila své hodnoty, na kterých byla postavena. Ani se nedivím, že například v Rakousku posilují strany, které nechtějí na svém území migranty, protože se začíná ukazovat jejich negativní stránka.

Německo si svoji vítací migrační politikou částečně řeší své problémy s nízkou porodností, ale jejich kancléřka Angela Merkelová se přepočítala s celkovým počtem uprchlíků. To se jí vrací jako bumerang v podobě nárůstu teroristických útoků, protože v takovém proudu lidí nerozeznáte spící buňku nebo osamělého vlka. Poté se ani nedivím návrhům, které přicházejí z Rakouska, kde pravděpodobně nový kancléř (premiér) této země Sebastian Kurz už v roce 2016 navrhl řešení migrační krize. Jeho řešení vychází z modelu, který aplikuje Austrálie a to jasně říká, aby se čluny s uprchlíky zachycovaly již na moři a ty byly ihned vraceny do místa původu. Případně migranty internovat na nějakých ostrovech. Ano, tak to skutečně činí Austrálie. Namísto toho, aby na hranicích Evropy vždy koukali zástupci Amnesty International a jiných organizací, zda připlouvá nějaký ten člun. Austrálie přijala jasné a efektivní řešení. Bohužel politické elity Evropské unie opět spí a čekají, co se bude dít. Místo jasného řešení jen představují migrační kvóty a chtějí nesmyslně něco nařizovat. Namísto toho, aby problém migrace řešili na začátku, tak jej ještě podporují a řeší už pouze následky, ale je nutné přeci řešit příčiny. Australský model je vyzkoušený a fungující, tak proč jej nepoužít? Pravděpodobně se někomu nechce, protože současná podoba migrace tomu či onomu vyhovuje. Je potřeba s tím něco začít dělat, než bude pět minut po dvanácté.

Doba jiného světa

Doba jiného světa

Jak je možné, že bohatí bohatnou a chudí chudnou? Ano, tohle je trend současné neoliberální společnosti západního typu. Problém nerovnoměrného přerozdělování bohatství je tedy zakódován v samotném kapitalismu. Tento trend již vysledoval Karel Marx ve své knize kapitál, který letos slaví 150 let od svého prvního vydání. 

Od doby Karla Marxe se toho změnilo hodně, ale kapitalismus ve svém fungování zůstal naprosto stejný. Pouze pro své další rozšíření využil nových technologií. Zejména internetu. Celé své globální tažení tento společensko-ekonomický systém, který je postaven na dluhu, započal tvrzením, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Jedná se o jakousi mantru dnešního kapitalismu, který toto neustále razí stůj co stůj. V podmínkách České republiky se toto tvrzení poprvé objevilo v dobách kupónové privatizace a ve své podstatě posvětilo a umožnilo rozkrádání státu. Tento stav ve své podstatě trvá dodnes. Z oné doby vznikl mýtus o neustálém kradení, rozkrádání. Celé to umožnilo vzniknout pojmu, že všichni kradou. Systémově však rozkrádá kapitalismus, který koncentruje své bohatství v rukou jednotlivců.

Pojďme však v úvaze ještě dál. Kapitalismus pro ospravedlnění svého šíření používá dva prvky, které se v diskuzích hojně používají. Prvním prvkem, kterým se legitimizuje kapitalismus, je samotný pojem demokracie. Zastánci kapitalismu říkají, že bez kapitalismu demokracie není možná. V druhé fázi se ospravedlňuje propojením s volným trhem. Máme zde tedy dva faktory, které legitimizují působení kapitalismu. Položme si ale otázku obráceně. Může demokracie existovat bez volného trhu? Ano, může. Proč by nemohla. V řadě zemí existují smíšené modely trhu. S tím je spojena i druhá obrácená otázka: může existovat demokracie bez kapitalismu? Ano, může. Z historie známe několik společenských modelů a v současnosti takový jiný model můžeme nalézt například ve Vietnamu nebo Číně.

Ze všeho zde zmíněného je evidentní, že dnešní typ kapitalismu požaduje maximalizaci zisků a zároveň provádí socializaci rizik. Jednoduše řečeno se žene za rozmachem za každou cenu a negativní věci (znečištění životního prostředí) přenáší na všechny obyvatele planety. Máme zde tedy systém, který proto, aby mohl ještě více akumulovat zisk, ničí vše, co mu přijde do cesty.

Vraťme se ale ještě k tvrzení, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Všechny formy vlastnictví jsou ale postaveny na stejnou rovinu a jsou nedotknutelné. Jenže kolektivní vlastnictví se kapitalismu volného trhu nehodí tak říkajíc do krámu, protože zisky z toho vlastnictví jsou určeny všem lidem na území daného státu. Zisky nejdou jednotlivcům, ale celku. To je alfa a omega problému. Osobně si umím představit takový systém, kde budou existovat kolektivní formy vlastnictví firem, korporací atd. Bude to systém, ve kterém stát bude mít ve svém vlastnictví strategické věci typu: vodovody, letecká doprava, železnice, energetika, zemědělská výroba, potravinářství atd.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie