Protiruská hysterie

Protiruská hysterie

Červenec 22, 2018

S blížícím se výročím 21. srpna 1968 se v naší společnosti začínají vyskytovat antiruské nálady. Média provádí vřavu, která útočí proti současnému Rusku. Dozvídáme se, že nás před 50 lety vlastně okupovali Rusové a že jsou také hrozbou pro současné dění v Evropě. Je evidentní, že mnozí lidé, kteří tyto informace šíří, asi z dějepisu moc ve škole neprospívali. Možná na hodinách dějepisu chyběli nebo tyto věci vykládal někdo z vyučujících účelově překrouceně.

Zarážející na celé věci je, že se v našich podmínkách vyskytuje hysterie proti Rusku na vysoké úrovni. Současné Rusko totiž není Sovětský svaz. Dnes se tedy můžeme například od pravicových politiků dozvědět, že v roce 1968 na naše území přišli Rusové, že je dnešní Rusko hrozbou pro naši republiku a že s touto zemí nesmíme obchodovat a mnoho dalších perel. Nejsmutnější na celé věci je, že všechny západní země s Ruskem čile obchodují a my bychom to neměli dělat? Z jakého důvodu? Pokud bychom použili logiku pravicových stran (někdy i ČSSD), abychom s Ruskem raději nic neměli, tak jsme ve své podstatě protizápadní. Jedná se o zvrácenou logiku naší politické scény, kdy se hledá nepřítel tam, kde ve skutečnosti žádný není. Vraťme se ale k tvrzení, že před 50 lety na naše území přišli Rusové. Jak tomu vlastně bylo?

Předně je nutné zmínit, že na naše území přišla vojska Varšavské smlouvy a nikoliv vojska ruská nebo sovětská. Dokonce na naše území byla poslána vojska tehdejší NDR, ale ta se musela velice brzy stáhnout. Podobně to dopadlo na území tehdejšího Slezska. Zde byla vojska Polska a ta se musela také stáhnout, protože si mnozí lidé pamatovali, jak se Poláci chovali na začátku vzniku republiky v roce 1918 (spory o Těšínsko) a také v roce 1938, kdy se postavili na stranu Hitlera. Na území Slovenska zase přišla vojska maďarská. Maďaři tak vlastně vstupovali na své bývalé území, které bylo před tím 1000 let jejich. Slovensko totiž bylo součástí Rakousko – Uherska a jako stát v této monarchii neexistovalo. Je tedy nutné neustále opakovat, že v roce 1968 k nám vstoupila vojska paktu Varšavské smlouvy. Podobně jako jsou například vojska paktu NATO v Německu.

Je tedy s podivem, proč je v naší republice taková protiruská hysterie. Rusko přeci není Sovětský svaz. Je pouze jeho nástupnickou zemí, kde dnes vládne kapitalismus. Dokonce mnoho čelních představitelů tehdejšího Sovětského svazu nebyli Rusy. Například ti, na které dnes nadáváme jako na Rusy, vůbec této národnosti nebyli. Uveďme několik známých jmen: Stalin a Berija byli Gruzínci, Chruščov byl Ukrajinec, Džerdžinskij byl Polák a Brežněv byl vlastně Ukrajinec. Takže z jakého důvodu média a politická scéna vytvářejí polopravdy proti dnešnímu Rusku, když v minulosti ani Sovětskému svazu většinou nevládli Rusové? Dle mého názoru se hledá zástupný problém a vnější nepřítel na kterého bychom vše mohli hodit. Jako terč se nabízí Rusko, které je v dnešní době označováno ze mocnost, která by chtěla rozpoutat válku. Jenže zbraněmi řinčí stát na druhém konci světa – USA. V době polopravd a fake news se například dozvídáme, že Rusko může za to, že byl někdo otráven, že někdo vyhrál nebo prohrál volby, že k nám v roce 1968 vpadlo a posléze nás okupovalo, vlastně může i za to, že se na jeho území konalo fotbalové mistrovství světa. Že to nedává logiku? Ale dává. Označování Ruska jeho nepřítele číslo jedna je pouze dobře propracovanou hrou na to, jak zatáhnout svět do konfliktu. Na planetě se totiž pohybuje tolik likvidního kapitálu, že jeho nadbytek dokáží vyčerpat jen dvě věci: válka a krize. Existuje ale ještě možnost: likvidní kapitál vymazat, protože se jedná jen o virtuální čísla. Věřme, že si to vezmou ti, kdo ovlivňují dění v našem globálním světě, k srdci. Včetně našich politiků a nebudou si zahrávat s ohněm.

Poprvé?

Poprvé?

Červenec 16, 2018

Některá média jsou řádně vystrašena z toho, že Andrej Babiš přivedl k moci komunistickou stranu a to poprvé od roku 1989. To ale není žádná pravda. KSČM umožnila pouze vznik vlády a vláda je menšinová v podobě ANO a ČSSD. Nic víc a nic méně. Jedná se tedy o toleranci menšinové vlády a je k tomu uzavřena i dohoda o toleranci, která obsahuje několik stěžejních bodů. Média navíc mylně interpretují, že se k moci dostávají komunisté poprvé od roku 1989. To rovněž není pravda, protože za posledních necelých 30 let od společensko – ekonomického převratu vládli komunisté několikrát. Samozřejmě se ale nejednalo o současné komunisty, ale často o bývalé členy KSČ nebo přímo vrcholové státníky doby koncem 80. let minulého století.

Příklad první: Marián Čalfa. Tento komunistický politik umožnil, aby byl v prosinci 1989 Václav Havel zvolen prezidentem tehdejší Československé socialistické republiky. Navíc byl předsedou vlády až do roku 1992, kdy se rozdělilo tehdejší Československo. Jako odměnu si jej později Václav Havel vzal k sobě jako svého poradce. Takže média mylně interpretují jak dobu minulou, tak i současnou, protože v dnešní vládě žádní komunisté nejsou (pokud samozřejmě do této kategorie nebude zahrnovat bývalé straníky). Je tedy evidentní, že média budou stále více zkreslovat a přetvářet dobu minulou pro zvýšení negativa existence současné vlády, která dostala důvěru díky KSČM.

Příklad druhý: bývalí členové KSČ v různých vládách. Tento jev se v naší polistopadové éře vyskytoval poměrně často. Mnoho politiků, kteří po roce 1989 utvářeli chod naší republiky, bylo členy tehdejší KSČ. Jako příklad nám může posloužit Vlastimil Tlustý, který byl ministrem financí za vlády ODS Mirka Topolánka. Jako další příklad si můžeme uvést bývalého předsedu vlády Jiřího Paroubka nebo i toho současného Andreje Babiše. Lze tedy tvrdit, že „kariérní“ komunisté z doby před listopadem 1989 v naší zemi vládli poměrně často a nikomu to nevadilo.

Jak je ale možné, že současná komunistická strana tolik vadí médiím? Problém spočívá v tom, že média od roku 1990 vedla primitivní antikomunismus a najednou zjišťují, že nic z toho, co říkala, není pravda. Z tohoto důvodu média začala předkládat nový antikomunismus v podobě srovnávání a připomínání doby minulé – co vše bylo a nebylo, co vše se prý může vrátit ještě dnes atd. Vzhledem k tomu, že KSČM předkládá zákony, aby byly například potrestány privatizační zločiny, tak to se samozřejmě nelíbí médiím, která jsou vlastněna ve větší nebo menší míře právě privatizátory z 90. let. Proto probíhá tato negativní kampaň jak proti KSČM samotné, tak i současné vládě.

Napravit „zlodějiny“ z dob minulých vlád, ať už se jedná o privatizaci státního majetku nebo církevní restituce nebude jednoduché, ale je nutné, aby k tomu došlo, a KSČM se nesmí nechat zastrašit.

Svůdnost experimentu

Svůdnost experimentu

Červenec 09, 2018

Na internetu mě zaujal jeden článek, který říkal, že si studenti gymnázia z Hradce Králové zkusili žít 4 dny jako v roce 1982. Tedy v době, kdy jsem se narodil. Po přečtení článku jsem zjistil, že se jednalo o nový typ výuky dějepisu a to ve formě retro prožitku. Článek však měl v sobě ještě jednu podstatu – ukázat slovo socialismus v co nejhorším světle. Na onom táboře, kde probíhalo čtyřdenní retro se všichni museli zdravit čest práci, soudruhu a soudružko. Všude byly vlajky Sovětského svazu a různé nápisy typu se SSSR na věčné časy atd. Jenže není retro jako retro.

Vzhledem k tomu, že se blíží výročí 21. srpna 1968, tak se v médiích objevují snahy očernit tehdejší dobu do co největších rozměrů. Pedagogové se snaží studentům říkat jen negativní věci. Mezi ně patří třeba existence obchodů Tuzex nebo to, že lidé nesměli mít oblečení ze Západu (nevím, kde tohle vzali, ale to je podřadné). Když se však podíváme na onen rok 1982, tak zjistíme, že v Evropě eskaluje Studená válka rozmístěním raket Pershnig v tehdejším Západním Německu a také SS – 22 na straně druhé, například v tehdejší ČSSR. Takhle je potřeba vnímat onu dobu, která byla v onom kempu jen zkratkovitě a neúplně představena. Dle mého názoru se jedná o experiment, který má za úkol devalvovat slovo socialismus jako takové. Ostatně v samotném názvu článku je řečeno, že si studenti zkusili několik dní žít v socialismu. Abychom to uvedli na pravou míru, tak si zkusili žít jako v roce 1982, kdy zde fungoval socialismus sovětského typu, který se koncem 80. let 20. století historický vyčerpá nebo lépe řečeno selže. Z toho plyne, že není socialismus jako socialismus. S tím úzce souvisí i fakt, že se dnes čím dál více zkresluje ona doba z důvodu obhájení existence současného kapitalistického systému, který je postaven na individualitě. Ostatně studenti si prý stěžovali, že za 4 dny jim byla omezena individualita. Právě socialismus sovětského typu snižoval individualitu a dával důraz na kolektivnost. Jenže pokud je jednoho i druhého příliš, tak nastává problém. Když je společnost hodně svazována, tak ve finále začne být volání po osobních svobodách. Pokud je individuální svobody přes míru, tak začne volání po kolektivních jistotách (tento jev nazývám dvojitým paradoxem).

Studenti se prý shodli na tom, že byl pro ně kurz poučný a že by v době, ve které vyrůstali jejich rodiče, žít rozhodně nechtěli. Tak tomuhle říkám vyjádření šité na míru účelovosti. Každá doba má své výhody i nevýhody a tak je potřeba k tomu přistupovat. Co je však nejhorší, tak studentům chybí srovnávání. Musí si na misku vah dát klady i zápory. Pokud tohle neudělají, tak se jedná o účelovosti. Ostatně proč se nepořádají takovéto věci například k období první republiky a ukázat, jak to bylo například po Velké hospodářské krizi? Jaká byla bída? Nemusíme ale chodit moc daleko. Stačí, když se takový retro tábor udělá k první polovině 90. let 20. století. To by se sice nikdo nezdravil soudružko a soudruhu, ale měli by problém sehnat práci a žili by také často v chudobě, kdy by museli obracet každou korunu. Tohle se ale dělat nechce, protože je mnohem jednodušší ukázat na tehdejší dobu jako na tu nejhorší v naší historii. Ještě dovětek k výrazu „čest práci“. Zajímalo by mě, zda studentům a studentkám bylo na táboře vysvětleno, odkud tento výraz pochází a co vyjadřuje? Předpokládám, že asi nebyl. Tento výraz pochází od dělníků, kteří pracovali u Bati ve Zlíně a posléze zlidověl jako pozdrav práci a její úctě. Sice byl tento výraz až moc často používán, ale taková už prostě byla doba.

Možná se ptáte, zda bych onu dobu chtěl zažít také? Na tohle nelze objektivně odpovědět, protože jsem rád jakou dobu zažívám celkově – s jejími pozitivy i negativy. Jedno ale mohu říci určitě: doba, která byla v 80. letech 20. století byla asi tou nejlepší dobou ze všech. Bylo to období lásky, míru, klidu, ale i vojenské vyrovnanosti ve vztahu USA – SSSR, svět byl bezpečnější. Nicméně každý máme na prožitou dobu svůj osobní názor a pohled. I vy můžete mít jiný, klidně opačný i negativní. To už je úděl dějinného vývoje.

Kritický pohled na rok 1968

Kritický pohled na rok 1968

Červenec 06, 2018

Tento zlomový rok pro naše dějiny začal pondělím. Nikdo v lednu netušil, co se vlastně za tak krátkou dobu odehraje a že na jeho konci budou na našem území vojska paktu Varšavské smlouvy. Onomu 21. srpnu však přecházelo několik zásadních změn, které tehdejší systém natolik nahlodaly, že to bylo neúnosné. Z těchto změn si připomeňme například založení KAN (Klub angažovaných nestraníků), K 231 nebo snahy o zrušení Lidových milicí. K závažným změnám musíme připočíst i zrušení cenzury. To mělo značný dopad. Nicméně si musíme říci, že cenzura v podmínkách tehdejšího Československa existovala od roku 1918 až vlastně do roku 1968 (poté byla opět v určitých fázích zavedena znova). První republika rovněž zavedla cenzuru a hojně ji využívala při cenzurování kritických (nebo radikálních) názorů. Tedy i komunistických. Po roce 1948 nastal pouze pravý opak. V éře uvolnění však zrušení cenzury spíš nahlodalo tehdejší systém, který byl stavěn na sovětském vzoru na tolik, že se to nelíbilo i okolním zemím, které spadaly do sféry Sovětského svazu. Musíme si ale říci, že pokud bychom spadali do sféry vlivu USA a na našem území se zaváděly například prvky podobné sovětským, tak by nám USA s vojsky NATO pravděpodobně rovněž přišly „pomoci“, tak jako to praktikovaly a praktikují do dnešní doby.

S odstupem doby lze tvrdit, že pražské jaro 1968 bylo vlastně obdobou roku 1989. V obou dvou případech se jednalo o střet dvou křídel uvnitř tehdejší KSČ. K moci se v obou případech „drala“ nová generace, která chtěla pravděpodobně tehdejší socialismus „obrodit“. Pak byli ve straně také kariéristé a demagogové, kteří jen čekali na svoji příležitost. Byli tam i tací, kteří se kritikou k tehdejšímu režimu nijak netajili. Bohužel se tehdejší socialismus nedal obrodit. Obrodit šel jedině tím způsobem, že bychom se zřekli socialismu sovětského typu. To ale Sověti (celkem logicky, z mocenských zájmů) nemohli dopustit. Pokud by se tedy neodehrál 21. srpen 1968, tak bychom vlastně přeskočili do roku 1989 a byli bychom na stejné cestě jako jsme dnes. Možná by to bylo ještě horší, protože se v roce 1968 podle některých pamětníků  připravovaly seznamy lidí, kteří měli být popraveni nebo odstraněni z různých důvodů (osobních, politických, ekonomických atd.) Tehdy se to „obrodářům“ vymklo z ruky ať už to s tehdejším modelem socialismu mysleli jakkoliv. Alexander Dubček byl sice přesvědčený komunista, ale byl jen figurkou, protože se na něm dokázala v lednu 1968 shodnout obě křídla (reformní i protireformní). Jeho slabost byla odkryta v roce 1989, když byl odstaven od možnosti být prezidentem. Dokonce z toho všeho plakal a nedokázal bouchnout do stolu. Listopad 1989 byla obdoba pražského jara 1968, jen s tím rozdílem, že šlo o to odstavit Milouše Jakeše a nastoupit plně progorbačovskou cestu. Jenže události na Národní třídě i v celém roce 1989 se vymkly kontrole – podobně jako v roce 1968.

Nesporným faktem ale je, že se sovětský model socialismu historicky vyčerpal. Byl totiž většinově postaven na těžkém průmyslu a zbrojení. To právě pojetí socialismu deklasovalo. Sovětský model socialismu sice selhal, ale myšlenka socialismu se zdaleka nevyčerpala. Dnes je opět volání po tom, aby se společenské systémy postavily na humanismu, který je vlastní socialismu. Právě proto je nutné kriticky posuzovat také události roku 1968. Vnímat je v kontextu tehdejšího rozpoložení světa, mocenských vlivů i snahy obrodit systémy na západě i na východě.

Odkaz pro dnešní dobu je tedy následující: každý režim, chce-li existovat, se musí za a) opírat o vůli lidu a za b) lidé se nesmí nechat zmást manipulátory jakéhokoli typu.

Duch srpna

Duch srpna

Červenec 03, 2018

Nezadržitelně se nám blíží výročí srpnových událostí roku 1968. V letošním roce tomu je přesně o půl století od této události. Čím dál více se začínají vytvářet spekulace, co by se stalo, kdyby vlastně vojska Varšavské smlouvy nepřišla nebo co by bylo, kdyby uspěl „reformní socialismus sovětského typu“. Na úvod: svět se v té době nacházel přibližně uprostřed období, které se nazývá studená válka. Tehdejší Československo patřilo do východního bloku pod vedením Sovětského svazu, dnes ale ani jeden z těchto dvou států neexistuje. V té době je svět rozdělen do dvou mocenských bloků a každá z velmocí si hájí (a drží) své zájmy v jednotlivých zemích. Dělají to jak USA, tak SSSR. U nás se k tomu připojuje ještě jeden fakt. Na území tehdejšího Československa nebyla právě až do 21. srpna dislokována žádná sovětská vojska. To bylo velice zajímavé, protože ve všech okolních zemích, které určitým způsobem spadaly do sféry SSSR tato vojska byla. Navíc náš stát měl tu nevýhodu, že měl nejdelší hranice se západním světem. Z této logiky lze usuzovat, že sověti by stejně dříve nebo později přišli. Měli k tomu své zájmy (obranné i taktické). Ke svému vstupu využili tehdejší změny v Československu, které nabraly na značné rychlosti. To nebylo v Moskvě po chuti. Vzhledem k tomu, že jsme byli členy Varšavského paktu, tak vojska musela přijít. Vázal je k tomu tehdy aplikovaný socialistický internacionalismus, kdy se měla poskytovat pomoc (i vojenská) zemi, kde byl tehdejší typ socialismu ohrožen. Podle dohody na která byla Varšavská smlouva postavena, měla tato organizace právo i povinnost zasáhnout v zemi, v níž je ohrožen socialismus. Celé to vyplývalo z logiky tehdejšího světa, který byl rozdělen na dva bloky. USA dělaly to samé a to i bez paktu NATO. Američané také vojensky zasahovali tam, kde byly ohroženy jejich zájmy – Vietnam, Grenada atd. Tohle je nutné si při hodnocení a posuzování tehdejších událostí uvědomit.

Jinak řečeno: v tehdejších podmínkách rozděleného světa ani jiná možnost pro sověty nebyla, než na území tehdejšího Československa poslat vojska. Tato možnost principiálně neexistovala jen v případě, že by se SSSR vzdal svého teritoria, na kterém se dohodl se spojenci na konferencích v Teheránu a Jaltě. Ani Američané se nevzdali svých území, která obsadili v Německu. Jsou tam stále (na rozdíl od vojsk SSSR, který dnes neexistuje). Podle dohody z konce druhé světové války jim ono území patří. Sovětům v té době patřilo Československo. Také si ho nechtěli nechat vzít. To je logika imperií. Obě mocnosti se v tomto respektovaly. Když v srpnu 1968 sovětská vojska vstoupila do oblasti západních Čech, která na konci druhé světové války osvobozovali Američané, tak se z této části museli sověti stáhnout. Tam nebyly žádné sovětské posádky. Velmoci se v tomto rozdělení sfér z doby osvobozování ke konci druhé světové války respektovaly. Úvahy o tom, že by nám USA v roce 1968 přišly na pomoc jsou liché, protože nikdo nechtěl riskovat jadernou válku a rozdělení sfér vlivu bylo jasné. Dějiny je nutné vykládat podle toho, jaké skutečně byly. Že byl rok 1968 smutným rokem pro tehdejší Československo je pravdou. Lidé se chtěli vydat svoji cestou socialismu, ale tato cesta už předem byla určena k neúspěchu, protože svět byl rozdělen do dvou velmocenských bloků a každá velmoc si v té době hájila své vlastní zájmy i teritorium.

 

Rudá panika?

Rudá panika?

Červen 27, 2018

Je středa 27. 6. 2018. V onen den si připomínáme památku obětí komunistického režimu. Prý je nutné si oběti tohoto režimu připomínat. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se například pokoušíme o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 „padnul“, respektive selhal. Jeho výdobytky jsou však patrné do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik nevytvořil za celou svoji existenci od roku 1993. Naopak mnohem více věcí zničil.  Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.

Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková už prostě byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které jsou často vykonstruovány a mnohdy míří i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Josefu Slánskému. Tyto věci se dějí u nás v tehdejším Československu. Nicméně abychom zůstali objektivní, tak podobné procesy se dějí i jinde v Evropě. Nevyhnou se dokonce ani USA, kde senátor McCarthy pořádá hon na čarodějnice. V tomto honu uvízne mnoho lidí, kteří prý spolupracují se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Rosenbergovi, kteří byli popraveni za špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Byť to bylo za jiných podmínek, ale princip byl ve všech případech naprosto stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes jako neuvěřitelná věc, ale nezapomínejme, že v té době byl úplně jiný svět. Navíc bylo jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. To vše utváří dnešní pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti, která je prý ze své podstaty špatná a neuskutečnitelná. Podívejme se ale na to, kdo tyto věci tvrdí i proč to dělá?

Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z Ústavu pro studium totalitních režimů, tak toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice a neoliberálních politiků, potažmo samotní kapitalisté. Dokonce jsem se dozvěděl, že je nemístné obhajovat komunismus a socialismus v době, kdy si připomínáme památku obětí onoho režimu (který ale nebyl komunistický, jak již jsem uvedl výše). Ano, přiznávám, že se v 50. letech 20. století udělalo mnoho chyb, přehmatů, násilností atd. To je nepopiratelné. V té době byly ale oběti na všech stranách – tehdejší štvanice při honu na komunisty (čarodějnice) nebo spiklence se nevyhnula snad žádnému státu. Takový byl prostě svět začínající Studené války, která utvářela politické klima následujících 40 let. Musíme ale říci, že se jednalo o klima, které bylo bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.

Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama v tvrzení „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. To je pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.

Smutné srovnávání minulosti

Smutné srovnávání minulosti

Červen 24, 2018

Nedávno jsme si připomněli smutné výročí vyhlazení obce Lidice v okrese Kladno a také osady Ležáky v okrese Chrudim. Nebudu zde rozebírat historické souvislosti, které jsou většinou dobře známé. Zaměřím se na oblast jiného vykládání oné doby. Poslední dobou se totiž stává, že na sociálních sítích kolují zvěsti, že nacismus a komunismus je vlastně to samé. Není prý v tom žádný rozdíl nebo, že osvoboditelé ze Sovětské svazu jsou vlastně zločinci. Ano, i takové teze můžete číst na sociálních sítích a autoři se za ně ani nestydí. Všechno ale popořadě.

Když se vrátíme do roku 1939, tak zjistíme, že nacistické Německo a Sovětský svaz uzavírají pakt o neútočení zvaný Molotov-Ribbentrop. Zde už je jasné, že se rýsuje začátek konce nacismu (byť to tak zpočátku nemuselo vypadat) jako válečné ideologie, která je postavena na rasové politice. Až do roku 1941 Německo a SSSR spolu obchodují. Vede je k tomu jednoduchá logika. Hitler útočí na Západ a Sovětský svaz se uvěznil v čistkách i ve válce s Finskem. Navíc obě země mají velkou nedůvěru vůči západním zemím. Akorát každý z jiného důvodu. Hitler je nenávidí za porážku v první světové válce a Stalin zase z důvodu neochoty bojovat proti nacismu a fašismu. Nicméně nacistický režim je odhodlaný zaútočit na SSSR v rámci projektu „životního prostoru na Východě“. Tak se skutečně stalo 22.6.1941. Jelikož se zde vede bezskrupulózní válka po vzoru rasové politiky, dochází k různým zvěrstvům a velkému holokaustu. Sovětský svaz však náporu nacistů odolá a to jen díky tomu, že Stalin vládne „tvrdou rukou“. Sovětský svaz, který budoval svoji podobu komunismu, dosáhl poměrně značného rozvoje, kdy dokázal ze zemědělství přesunout lidské zdroje do průmyslu. To si samozřejmě vyžádalo i miliony lidských obětí, a ve válce, která se vedla podle zvrácených pravidel, je to o to horší. Své oběti má každý systém, který kdy v dějinách lidstva existoval. Jak systémy (možná přesněji ideologie), které bojovaly v druhé světové válce, tak i režimy předcházející a budou je mít i systémy budoucí. Stejně je na tom kapitalismus, který například vyhlazoval lidi za kolonialismu. Dokonce i koncentrační tábor je výtvor kapitalistického systému. Konkrétně Britů. To je také nutné připomenout.

Co však některé vede k tomu, že dávají rovnítko mezi nacismus a komunismus? Předně je to počet obětí, které se s těmito systémy spojují. Pokud ale nahlédneme do období druhé světové války, tak zjistíme, že desítky milionů obětí jsou na straně Sovětského svazu právě z důvodu obrany své vlasti proti agresorovi. Je ale faktem, že Sovětský svaz si zapříčinil ve 30. letech 20. století hladomor na Ukrajině svým počínáním a přesunem lidí ze zemědělství do průmyslu. To si vyžádalo množství obětí. Jenže v době druhé světové války šlo o holé přežití obyvatel, jakož i celého světa. Do jisté míry lze říci, že válka na Východě byla střetem dvou ideologií. Zvítězit mohla ale jen jedna z nich. Buďme všichni rádi, že zvítězila právě ideologie komunistická, byť celou druhou světovou válku samozřejmě vyhráli spojenci. Rádi mají být i ti, kdo tvrdí, že nacismus a komunismus jsou na stejné rovině, protože pokud by vyhrál nacismus, tak by ona slova nikdy nikdo nenapsal. To je prostě realita, kterou si někteří často odmítají připustit. Někdo dokonce tvrdí, že v rámci soupeření ideologií vyhrál druhou světovou válku skutečně komunismus, ale jen díky kapitalistické pomoci. Je to tvrzení, které se částečně zakládá na pravdě, když spojenci skutečně podporovali Sovětský svaz finančně i materiálně, ale na bojištích umírali lidé ze všech zemí. Materiálně si dokázal Sovětský svaz pomoci také sám díky své velikosti a pozici největšího státu na světě.

Je smutné, že se v dnešní době účelově vykládají dějiny. Z minulosti se zjevně někteří nepoučili a proto možná budeme muset dějiny prožít znova. Věřím, že se brzy opět bude historie vyučovat tak, jak skutečně proběhla a to bez ideologického podbarvení. Jedině tak dokážeme najít směr pro budoucnost.

7. 8. nebo 9. května?

7. 8. nebo 9. května?

Květen 08, 2018

Číslice v názvu článku dávají tušit, že se jedná o dny, kdy končila nejhorší válka všech dějin – druhá světová válka. Některé země si onen den připomínají jako „Den vítězství“ nebo „Den osvobození“ ve dvou různých dnech. Řada zemí onen den slaví 8. května, ale další země zase až 9. května. Jak je to v naší zemi? Přeci jen si někteří vzpomenou, že kdysi se „Den vítězství“ slavil 9. května, ale po roce 1990 se začal slavit 8. května. V obou dvou případech se jedná o datum státního svátku. Ať už minulého nebo současného. Z jakého důvodu se ale přešlo na slavení osvobození od fašismu z 9. května na 8. května?

Pokud se podíváme na historický vývoj, tak zjistíme, že kapitulace nacistického Německa proběhla již 7. 5. v Remeši, ale Sovětský svaz požadoval opakování kapitulace den poté v srdci agresora – Berlíně. Kapitulace tedy proběhla dne 8. května 1945 krátce před půlnocí, ale vzhledem k časovému posunu byl v Moskvě již nový den – tedy 9. květen. Právě z tohoto důvodu se v Rusku každoročně konají oslavy vítězství 9. května. Tolik krátký historický exkurz.

V bývalém Československu se „Den vítězství“ (název svátku se však několikrát měnil) slavil rovněž 9. května a to právě z důvodu, že jsme se po válce více orientovali na Sovětský svaz jako na většinového osvoboditele naší vlasti. Byť nás správně osvobodila spojenecká vojska a Rudá armáda osvobodila většinu země. Dalším argumentem pro slavení onoho svátku 9. května byl příjezd Rudé armády (ta byla v roce 1946 přejmenována na Sovětskou) do Prahy. Pro nás je tedy dnem vítězství nebo chcete-li dnem osvobození 9. květen. To, že byl tento svátek v letech 1951 – 1990 profanován a podíl spojeneckých vojsk jako celku upozaďován, je věc jiná. Nicméně ve snaze přiblížit se „Západu“ slavíme od roku 1990 jen 8. květen jakožto den osvobození.

Dnešním lidem toho moc 9. květen neřekne. Spíš si uvědomí, že 8. května skončila druhá světová válka. Pro naši zemi to znamená, že pro nás jsou obě dvě data nesmírně důležitá. 8. květen je oficiální kapitulace Německa, kdy si všichni oddychnou, protože končí válka. Je to den vítězství všech, kdo bojovali za svobodu. Tedy i tehdejšího Československa, jehož zástupci bojovali jak ve Velké Británii, Moskvě i v samotném Protektorátu Čechy a Morava i na Slovensku. Nesmíme ale zapomínat ani na 9. květen, kdy byla osvobozeno naše hlavní město. Boje na našem území však v době příjezdu Rudé armády do Prahy stále pokračují. Ty končí až 11. a 12. května 1945 v bitvě na Slivici nedaleko Příbrami.

Pro budoucí generace je důležité, aby se dozvěděly, že naše země byla osvobozena spojeneckými vojsky. Západní část osvobodila americká armáda a zbytek země od východu armáda Sovětského svazu. To je realita, kterou nelze zapřít, byť se o to někteří snaží.

V poslední době mě mrzí, že se překrucují dějiny, kdy se konají například „Dny vítězství“ v Plzni a ty se posléze berou jako základ pro šíření nepravdivých informací, že naší zemi vlastně osvobodila vojska ze západu pod vedením USA. Jenomže mnohonásobně více obětí při osvobozování naší země přinesl Sovětský svaz. Samozřejmě, že oběti byly i na straně USA. Musíme si uvědomit, že to jsou právě ti mrtví, kdo nás dnes spojují. Bez ohledu na to, zda zemřeli na straně Sovětského svazu nebo USA.

Tragédie individuality a svátek práce

Tragédie individuality a svátek práce

Květen 04, 2018

Před 50 lety znělo Francií: buďme realisté, požadujme nemožné! Jedno z ústředních hesel tehdejší revolty. Studenti hýbali dějinami a částečně uspěli, ale možná jinak, než si tehdy představovali. V té době svět zažíval další fázi globalizace a lidé chtěli individuální svobodu. Příliš státu bylo na obtíž. Změna se povedla. Dnes žijeme ve světě plných individuality. Každý člověk je v pozici svého pána a rozhoduje o svém bytí či nebytí. Tehdejší změna přinesla rozvoj jedinců na poli možnosti svobodné volby. Každý se může svobodně rozhodnout, zda bude chodit do zaměstnání nebo zda bude nezaměstnaný, zda se zadluží nebo ne atd. Pryč jsou doby, kdy se kolektivně slavil svátek práce. Proměna práce jej totiž odcizila. Stejně tak individualismus. Práce je dnes nutností a zároveň potřebou. Každý přeci musí nějak uživit sebe a svoji rodinu. To, že je mnoho práce nespravedlivě odměňováno je právě důsledkem individualismu. Nátlak kolektivních sdružení, jako jsou odbory, je malý a už nemají takovou sílu, jako právě v roce 1968. Tehdejší demonstrující zcela jistě tohle nechtěli, ale bohužel se s výsledkem svých protestů spokojili. Dnes je situace v něčem podobná: mladí lidé jsou opět znepokojeni se současným stavem společnosti, ale bohužel je nic dalšího nespojuje. V roztříštěné době, kdy se vytrácí řád a vzniká chaos, je těžké lidi zpětně spojit v kolektiv se stejnými zájmy a problémy.

Oslavy svátku práce a jeho (ne) oslavy ve velkém jsou jasným důkazem proměny práce a uvažování o práci. Jedním z možných důvodů neochoty lidí chodit na oslavy 1. května je, že před rokem 1989 byl tento svátek až příliš profanován (znábožněn). Právě proto dnes lidé s tímto svátkem většinou nechtějí nic mít. Dnes je čistě viděn jako zážitek „líbání pod rozkvetlým stromem“. Pro někoho se zase jedná o den volna a možnost si odpočinout od hektického života. Doba minulá zanechala ve společnosti negativum, byť samotný svátek s onou dobou nemá nic společného, protože vznikl v USA. Ostatně proč by lidé chodili slavit onen svátek, když je práce pro ně nutností? Respektive nevidí důvod k jeho oslavě, když často pracují za 10 tisíc. To je krutá realita individuálního života. Máme veškerá práva možnosti volby, ale kapitalistický systém vytváření práce nespravedlivě ohodnocuje práci samotnou. Jak jinak vysvětlit, že manažeři bank mají plat i stovky tisíc a uklízečka ve stejné bance sotva 10 tisíc měsíčně? Kdo v tomto případě bude slavit svátek práce? Předpokládejme, že ani jeden. Manažer z důvodu, že to prostě nepotřebuje, jelikož má dost kapitálu. Uklízečka nebude motivována k oslavě, protože práce za 10 tisíc je pro ni „utrpením“, ale může ji zase naplňovat. Individualismus vše jasně a nekompromisně proměnil. Dokonce i vnímání svátku práce jako připomenutí „boje“ za spravedlnost. Z výše uvedeného je jasné, že na oslavy svátku práce patrně dostanete onu uklízečku, která chce změnu a být spravedlivě odměňována, než manažera(samozřejmě existují výjimky).

Čím dál větší nárůst společnosti bez práce, kdy lidé budou nahrazeni stroji, přechod ke společnosti služeb a zážitků povede k dalšímu úpadku oslav svátku práce. Jedná se o problém, který se nevyřeší za rok nebo dva. Návrat k oslavám přijde až s kolektivním ohrožením sociálních práv a nespokojeností mladých lidí se svým životem. Podobně jako v roce 1968, kdy studenti chtěli změnu směrem k individualismu. Dnes je nutné zabránit úplnému rozmachu privatizace veřejného prostoru a nástupu hyperindividualismu. Musíme se na proměnu společnosti dívat komplexně a spíš posílit vliv kolektivistických organizací. Jedná se o nesmírně těžkou věc, protože mladé lidi spojuje maximálně nespravedlivě odměňovaná práce a strach z budoucna (neznáma). To z hlediska negativ. Z pozitivního hlediska jsou dnešní individua spojena touhou zážitků, bavení se, užívání si života. Alespoň na začátku dospělosti. Později, když chtějí zakládat rodinu, zjišťují, že společnost je stále více „vyhořelá“ a každý se stará jen sám o sebe a vlastní prospěch.

Přerod

Přerod

Březen 18, 2018

Druhá polovina druhé dekády 21. století nám stále více ukazuje, že se starý proletariát tak, jak jej znali klasici, naprosto proměnil. Dělník již není tím typickým dělníkem, jak jej popisoval Marx, že pracuje někde v továrně na těžký průmysl a pomáhá kapitalistovi budovat kapitalismus. Dnes mezi dělnickou třídu, tak jak byla původně definována klasiky, můžeme zařadit i prodavačky, odborníky na informační technologie, telefonní operátorky, pracovníky služeb a mnohé další. Probíhá debata, zda je to skutečně stále proletariát s těmi samými prvky tak, jak vše definovali klasikové. Musíme si přiznat, že není. Ať se to někomu líbí, nebo ne. Použiji zde tvrzení poměrně známého francouzského myslitele Rogera Garoudyho, který byl filosofem Komunistické strany Francie. Tento filosof již v šedesátých letech 20. století prohlásil, že »dělnická třída zburžoazněla«. A již v té době měl pravdu.

Možná se ptáte, co to přesně znamená. Toto tvrzení znamená posun dělnictva směrem ke konzumní společnosti a do jisté míry převzetí hodnot střední třídy. Lze tedy tvrdit, že dnes dělník, který pracuje v určité profesi, chce vlastnit byt či dům, mít své vlastní auto, manželku, rodinu a klid. K tomu připočtěme, že chce mít slušné vybavení svého zázemí a uvidíme jasné propojení s konzumem. Netvrdím, že je to něco špatného, ale pouze poukazuji na fakt, že dělník již není dělníkem v klasickém pojetí.

S tím vším souvisí společnost založená na dluhu. Jistě mi dáte za pravdu, že hodnoty dělníků se změnily zejména díky tomu, že si mohou na vše půjčit (kapitalismus je postaven na neustálém růstu dluhů). Z toho všeho se ovšem vymyká třída, která se dnes nazývá prekariátem, a je to vlastně nový proletariát. Jsou to lidé, kteří jsou nespravedlivě odměňováni, hodně vytěžováni, málo chráněni a vykořisťovaní nadnárodním kapitálem. Jsou to tedy například pracovníci supermarketů, prodejen typu Vesna atd. Příkladů je více než dost. Jsou i poměrně organizovaní – na sociálních sítích, ulicích, na pracovištích a nejsou jim například lhostejné ekologické problémy. Jablkem sváru je tedy to, že dnes je klasických dělníků velice poskrovnu, a proto se levice musí přetransformovat (zaměřit) na tu skupinu lidí, která bohužel »zburžoazněla«, změnila své životní hodnoty a je vykořisťována nadnárodním kapitálem a oligarchy.

K tomu všemu ještě můžeme přičíst, že v dnešní době globalizovaného kapitalismu, který je založen na nerostném bohatství, vládnou (mezi)národní oligarchové (Trump, Kiska aj.). Tito oligarchové nahrazují národní politické elity. Z tohoto důvodu je nutné co nejdříve rozložit neoliberalismus a kapitalismus, který je založen na neustálém drancování nerostných zdrojů. Sílu k této přeměně bude mít jedině onen nový proletariát, který je dnes nazýván prekariátem. Pokud tedy platí, že příslušníci prekariátu jsou skutečně budoucími hybateli dějin, tak dnes jsou levicové strany zastaralé a je nutné je modernizovat. Společnost se diametrálně odlišuje od doby v roce 2000, natož v roce 1980. S těmito proměnami je nutné pracovat a chápat je v širokém kontextu.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie