Řeporyjská válečná oblast

Řeporyjská válečná oblast

Prosinec 30, 2019

Řeporyje. Naprosto neznámá oblast v Praze, její městská část. Nicméně v poslední době se její starosta Pavel Novotný (ODS) zviditelnil tím, že chce na území této městské části postavit pomník Vlasovcům. Eskalace tohoto problému dokonce rezonovala i v Rusku, kdy byl starosta Novotný hostem jednoho pořadu v tamní státní televizi. Možná se jen starosta Novotný chce zviditelnit a být v budoucnu poslancem Parlamentu za onu slavnou ODS, kterou tolik reprezentuje. Na jednu stranu zde máme „moralizátory“ z ODS a na straně druhé „burany“ z ODS. Novodobý typ „buranství“ reprezentuje právě starosta Novotný, moralizátory jsou pánové typu Fiala. Starosta Novotný se ani neštítí hanit Ruskou federaci, jako kdyby jí chtěl vyhlásit válku. Stejně ani jemu, ani jeho nohsledům z ODS, nevadí jeho arogantní a vulgární chování, které šíří mediálním prostorem. To, že se vedení ODS od starosty Novotného nedistancovalo a ještě mu plácá po ramenou, svědčí o tom, jaká tato strana skutečně je a na jaké samé morální dno se propadla.
Snaha starosty Novotného postavit pomník kontroverzním Vlasovcům musela zcela jistě vyvolat negativní odezvu jak ze strany Ruska, kterých se problém Vlasovců primárně týká, tak i ze strany samotných občanů, kteří jsou touto snahou popuzeni. Říká se, že Praha je všech Čechů ráj a že zde najdeme i prapodivná individua. Díky dnešní rozvolněné společnosti a propojení Ústavu pro studium totalitních režimů s veřejnoprávní televizí, jsme svědky toho, že se historie začíná vyprávět tak, jak to dámy a pánové z výše uvedeného ústavu chtějí. Plní totiž roli „užitečných idiotů“, kteří jsou využívání k účelovému výkladu historie dle aktuální politické konstelace. Zejména té pravicové.
Jeden historik (nebo spíše hysterik) z Ústavu pro studium totalitních režimů v České televizi v pořadu Interwiev ČT 24, David Svoboda prohlásil, že: „bez Vlasovců by se Praha utopila v krvi“. Větší hloupost jsem ještě neslyšel. Renomovaný historik z ještě více renomovaného ústavu pro utváření dějin by si měl uvědomit, že Vlasovci byli zrádci, kteří chtěli prchnout na západ a ve snaze se zalíbit západním spojencům se podíleli na pražském květnovém povstání 1945. Nic jiného v tom nebylo. Jenže to, že Vlasovci pomáhali Praze, z nich nedělá hrdiny, protože zradili svou vlast a bojovali po boku Hitlera. Přeci po boku nacistů bojovat nemuseli a po válce na ně muselo být nepochybně pohlíženo jako na zrádce. Toho si byli určitě vědomi. Jejich pomoc Praze tuto zradu může maximálně mírně zlehčit, ale ne ospravedlnit.
Pomník Vlasovcům je naprosto bezprecedentní popírání výsledků druhé světové války. A ještě horší je, že se na popírání dějin podílí někteří historici, tedy ti, kdo je mají vykládat tak, jak skutečně proběhly. K tomu si ještě připočtěme „pomateného“ starostu ODS Novotného a máme zde několik individuí, které chtějí eskalovat napětí proti Rusku. Zcela jistě by určitě bojovali po boku Vlasovců a to chvíli u toho, kdo by právě vítězil, aby poté svoji zradu ospravedlnili pomocí někomu jinému. Poslední dobou se válečná vřava odehrává v městské části Praha – Řeporyje, je to plně válečná zóna, kde se jako zbraně používají slova a vyhrožování, urážení i vulgarity. Doufejme, že tato vřava brzy utichne, protože nejen, že jsme opět světu pro smích, ale nebezpečně se narušují vztahy s Ruskou federací, která by si ony slavné neporyje nepochybně „vychutnala“.

Země nové minulosti

Země nové minulosti

Prosinec 29, 2019

S větší dějinnou vzdáleností od konce druhé světové války (v roce 2020 tomu bude 75 let od jejího konce) se ve veřejném i mediálním prostoru objevují různé alternativní výklady oné doby. Od zpochybňování holocaustu, přes změny v tom, kdo byl agresor a kdo napadený. Vše pečlivě zapadá do skládačky dnešní geopolitiky světa, kdy se zejména západní státy snaží obviňovat Rusko a Čínu ze všeho možného i nemožného. Od špionáže, po ovládnutí světa. Jestliže do roku 1990 platila geopolitika vítězů druhé světové války, tak dnes do popředí vystupuje geopolitika vítězů války studené. V této nové geopolitice můžeme najít výklad alternativní historie, stejně i virtuální dějiny. Dozvídáme se, že druhou světovou válku rozpoutal Sovětský svaz a nacistické Německo spolu, dále, že Vlasovci vlastně byli „dobří přátelé“, kteří pomohli osvobodit Prahu. Tohle nenechalo klidným prezidenta Ruské federace Vladimira Putina, který jasně řekl, že druhou světovou válku začala Mnichovská dohoda (zrada) západních států vůči Československu. Tady je nutné podotknout, že ČSR mělo se SSSR uzavřenu smlouvu, ale bohužel Poláci odmítli pustit přes své území na pomoc ČSR sovětská vojska.
Ruský prezident Vladimir Putin má nepochybně pravdu, že dochází k přepisování dějin. Respektive výsledků druhé světové války, kdy nejvíce obětí na oltář svobody přinesl Sovětský svaz a jeho nástupnický stát - Rusko. Na území Sovětského svazu totiž probíhala válka ryze vyhlazovací a bez pravidel. Také víme, že přepisování dějin, ať z pohledu různých rezolucí od Evropského parlamentu (nebo spíše patlamentu) nebo stavění památníku Vlasovcům, je dalším příspěvkem k novému výkladu dějin, který chtějí určovat vítězové studené války. Ale shrňme si to.
Druhou světovou válku rozpoutalo nacistické Německo vpádem do Polska 1. 9. 1939. Francie podnikla jen malý výpad do Sárska, ale pouze na dostřel Maginotovy linie, ale pak se vojska raději stáhla. Ještě před útokem na Polsko však samo Polsko využilo Mnichovské dohody (zrady) a obsadilo část Československa - Těšínsko. Stejně dané situace využilo i Maďarsko, kdy obsadilo jižní části Slovenska a Podkarpatskou Rus. Navíc do léta roku 1939 se jak sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, tak velvyslanec ve Velké Británii Ivan Majskij snažili o uzavření paktu proti Hitlerovi, ale Francie a posléze i Anglie to odmítly. Věřily Hitlerovi, že za územní ústupky zabrání válce. Co jiného mohl poté Sovětský svaz asi dělat, když s ním nechtěly západní země uzavřít pakt? Stalin přestal západním vůdcům důvěřovat, že by kdy mohli bojovat proti Hitlerovi. Musel pakt uzavřít s úhlavním nepřítelem - nacistickým Německem. Součástí tohoto paktu bylo i rozdělení Polska, stejně i rozdělení sfér vlivu a další dodatky. Dívejme se na tyto události v historickém kontextu a nepřepisujme je dle nové geopolitiky, která má za úkol udělat z Ruska nepřítele a agresora.
Na závěr si můžeme položit otázku, kde se vlastně nachází ona historická pravda? V roce 1945 zde přeci byli vítězové a poražení, skončila nejhrůznější válka v lidských dějinách. Všichni byli hrdí na to, že nepřítel byl poražen. Poraženy byly země tzv. „Osy“ a vítězi byly země „Spojenců“, kam patřil i Sovětský svaz, který byl okolnostmi přinucen uzavřít v roce 1939 pakt o neútočení s Německem. Tohle je nezpochybnitelný fakt a Rusko jako nástupnický stát se brání přepisování dějin a dějiny vykládá tak, jak skutečně probíhaly. Z chyb svého předchůdce (SSSR) se totiž poučilo, ale bohužel tak neučinili ti, kdo se neustále snaží dějiny upravovat a přepisovat. Ti, kdo nechtějí přiznat výsledky druhé světové války, jsou nuceni žít ve svém vlastním vakuu a jsou odsouzeni svoji minulost prožít znova. Snad právě proto, aby ji neprožívali znova, si vytváří pohádky o době minulé, tak aby ospravedlnili své kroky v současnosti a budoucnosti. Země, které toto dělají, jsou země s novou minulostí. Jedná se o nebezpečí, které na nás číhá na začátku třetí dekády nového tisíciletí, protože pravda se v dnešní společnosti hledá velice těžko a pokud už je objevena, tak je často velice nepříjemná a někdy i nebezpečná.

Nový kult osobnosti

Nový kult osobnosti

Prosinec 18, 2019

Média zaplavila zpráva, že si Česká republika připomíná úmrtí prvního prezidenta po roce 1989. Prý se na domě, kde bydlel, objeví pamětní deska. Další zoufalý počin některých zastánců tohoto prezidenta, jak z něj udělat novodobou ikonu, respektive přímo kult osobnosti. Ono už nestačí, že všude možně vyrůstají lavičky nesoucí jméno Václava Havla, ale máme zde i letiště Václava Havla. Nakonec to může skončit i tím, že přejmenujeme nějaké to město. Například Havlovy Vary. Že to někomu přijde trochu mimo? Z minulosti známe příklad, kdy se ze Zlína stal Gottwaldov, takže nikdy, neříjme nikdy. Historie se často opakuje. Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. A ta fraška se právě v současnosti odehrává.
To si budeme Václava Havla neustále připomínat, až do úplného konce? Připadá mi to, že v našich podmínkách vytváříme nový kult osobnosti, akorát k jeho tvorbě používáme vysoce sofistikované nástroje. Jestliže za minulého systému trvalo vytvořit kult osobnosti několik desítek let, tak dnes jsme schopni kult osobnosti vytvořit do několika málo let. Jestliže dříve byl kultem osobnosti Stalin, který i přes svoji dobu vládnutí pomocí teroru přestál nacistický útok a lze tedy říci, že jeho kult "osvoboditele" byl do jisté míry po určitou dobu oprávněný, tak u Václava Havla podobný příklad nenajdeme. Tady můžeme vidět, že není kult jako kult. Jednou se uctíval člověk, který byl diktátorem a měl na svědomí mnoho lidských životů a byl uctíván z důvodu osvobození naší země, dále byl vnímán jako vítěz druhé světové války a zachránce.
Z jakého důvodu se z osoby Václava Havla má stát kult osobnosti? Jen proto, že se stal prvním prezidentem po roce 1989? Musím se ptát: přinesl něco užitečného naší zemi, kterou plundruje nadnárodní kapitál a stali jsme se jeho montovnou? Možná je osobnost Václava Havla vnímána některými lidmi tak, že vlastně pomohl svrhnout minulý režim, i když víme, že se jednalo o prominentního disidenta. Na postavu Václava Havla se musíme dívat tak, že v roce 1989 sliboval plno věcí, že nebude například nezaměstnanost, aby poté přihlížel rozkrádání republiky a často i některým kamarádům s disentu přitakával. Rovněž jeho zvolení v prosinci 1989 nebylo jednoznačné a do funkce jej vyneslo i tehdejší fake news, kdy OF tvrdilo, že pochází z dělnické rodiny. Hrozilo totiž, že by se prezidentem mohl stát Alexander Dubček. Možná si někteří vzpomenou, jak na náměstích hlásal, že lidé vlastně žijí v králíkárnách postavených za komunismu (dnes prodávané panelové byty minimálně za 4 miliony korun) a že je to potřeba napravit. Náprava přišla v podobě privatizace. Poté hřímal, že naše republika už nikdy nebude v žádném vojenském paktu a ejhle o deset let později jsme se šupem začlenili do NATO a to se nikdo nikoho neptal. Dle mého názoru je Václav Havel rozporuplná osobnost, když se posléze stal loutkou a schvaloval i tzv. humanitární bombardování Jugoslávie. Sice to nebyl můj prezident, ale respektoval jsem, že jím byl. Ale dělat z něj modlu a idol mně přijde přehnané. Byl to prostě a jednoduše jeden z našich prezidentů.

(S)prosté devadesátky

(S)prosté devadesátky

Listopad 27, 2019

Máme za sebou bujaré veselí, jásot, pochody, demonstrace i skandování. To vše jsme mohli vidět při oslavách 17. listopadu 1989 s názvem: 30 let svobody. Naprosto zastíněn byl 17. listopad 1939, který vlastně určil název onoho dne, jako Mezinárodní den studentstva. Neustále si připomínáme, že žijeme tři dekády v demokratické a svobodné společnosti se všemi jejími klady a zápory. S postupující globalizací však začíná nabývat na síle negativum, než pozitivum. Vraťme se ale ještě do konce listopadu 1989, kdy nastane zlom. Jedná se o pondělí 27. listopadu. Tedy den, kdy se v tehdejším Československu zastaví všechny stroje, továrny, fabriky. Ano, začala generální stávka na podporu demonstrujícím. Jenže jak je možné, že se dokázala generální stávka uskutečnit a jaké měla nakonec důsledky?
Předně si musíme říci, že generální stávka nebyla v dobách, kdy veškerý průmysl měl pod sebou stát, nic neobvyklého. Podobně tomu bylo i v roce 1948. V obou dvou případech umožňovalo vznik generální stávky to, že existovalo většinou státní, chcete-li společenské vlastnictví výrobních prostředků. Z tohoto důvodu se dokázala generální stávka v roce 1989 uskutečnit. Co však nastalo poté, je věc, kterou nikdo nečekal. Po bujarém veselí, hned druhý rok, se Československem začalo šířit, že revoluce vlastně byla ukradena. A kým? Zejména západními kapitalistickými státy, protože naši čelní představitelé začali do naší země zvát různé experty na privatizaci státního majetku. Tito experti poté dokázali přijít nejen se šokovou terapií, která nakonec poslední dekádu starého tisíciletí přejmenovala na sprosté devadesátky, ale přišli i s možností, jak oslabit celý státní sektor snižováním vážnosti odborů. Z toho logicky plyne, že pokud by na konci 80. let minulého století alespoň částečně existoval soukromý sektor, tak by ke generální stávce v tak masovém měřítku vlastně nemohlo dojít.
Tím se přesouváme do současnosti. V dnešních podmínkách, kdy neexistuje téměř žádné státní vlastnictví, tak ani nelze uskutečnit generální stávku v rozsahu roku 1989. Nebo si snad dovedete představit, jak soukromý sektor povolí stávkovat? Ten vám spíš řekne, že zítra v tom případě už nemusíte chodit do zaměstnání. Nefunkční odbory tomu všemu napomáhají. Tohle jsou následky generální stávky z roku 1989 na podporu změn ve společnosti. Z výše uvedeného myšlenkového experimentu nám tedy plyne, že pokud bychom chtěli dnes uskutečnit generální stávku, tak jako v roce 1989, musíme mít nejprve většinu výrobních prostředků státních. Ano, aby se mohlo bojovat proti kapitalismu, tak je zejména nutné provádět zestátnění výrobních prostředků. To ale není zdaleka všechno. I když budete mít státní vlastnictví, tak ke generální stávce nemusí vůbec dojít a to za předpokladu, že výrobní prostředky budou fungovat pro všechny obyvatele.
90. léta 20. století byla pro někoho prostá, pro jiného sprostá. Obrovské uvolnění napětí a zábran však dovedlo naši zemi na pokraj bilionového zadlužení, které nemá v historii naší země obdoby. I to je jeden z negativních faktorů oné generální stávky roku 1989, která to možná myslela dobře, ale nakonec vše dopadlo tak, jak jsme vlastně nechtěli. Návraty do dob minulých nikam nevedou a jedině zavádění socialistických prvků do společnosti nás osvobodí od úplného zničení. Prolínání individualismu, honby za ziskem, úspěchem totiž neprodukuje zisk pro celé společenství, ale zejména pro vlastníky a akcionáře továren, které ovládají chod globalizace.

Bankéř se svědomím?

Bankéř se svědomím?

Listopad 22, 2019

Říká se, že bankéři nemají svědomí a hledí jen na peníze. V historii lidstva tomu tak nepochybně bylo. Nicméně nalezneme i zářnou výjimku, která je stará 30 let. V době, kdy lidé ve střední a východní Evropě bujaře oslavovali příchod demokracie, svobody a budoucí prosperity, tak se v zákulisí odvíjel úplně jiný příběh. Ten nakonec předznamenal další osudy zemí, které chtěly změnu, ale byly nakonec odsouzeny ke kolonizaci kapitálem. Ve vývoji bývalých socialistických zemí byla před 30 lety klička. Při bourání pověstné Berlínské zdi se v zákulisí odehrál střet dvou frakcí, co udělat se státy, kde se jejich režim právě hroutil. Rozumějte, že šlo hlavně o získání trhů oněch zemí. Jedna skupina lidí chtěla těmto státům odpustit jejich zahraniční zadlužení. Zejména pak Sovětskému svazu, který byl v polovině 80. let enormně závislý na dovozu obilí z USA, protože se potýkal s katastrofální neúrodou. Jeden bankéř, tehdejší šéf západoněmecké banky Alfred Herrhausen, se snažil o to, aby se nové státy, která začínají psát novou etapu, etablovaly do Evropy tak říkajíc s čistým štítem. Proti němu ale stály americké finanční kruhy, které chtěly udělat z těchto zemí zajatce půjček a zadlužení. To se posléze povedlo, ale k tomu, aby tato věc prošla, musel být Alfred Herrhausen odstraněn. Je sobota 30. listopadu 1989. V tehdejším Československu se pomalu schyluje ke konci vlády KSČ, kdy den před tím byla z tehdejší socialistické Ústavy vyškrtnuta pasáž o vedoucí úloze komunistické strany a marxismu – leninismu jako vládnoucí ideologii. Do znovu sjednocení Německa zbývá necelý rok a západoněmeckým městem Bad Homburg otřásá exploze, která rozmetá osobní automobil. Cílem atentátu není nikdo jiný, než vlivný šéf Deutsche Bank Alfred Herrhausen. Zajímavé na celém atentátu je to, že byl proveden vysoce sofistikovaným způsobem. Usmrcen byl pouze šéf tehdejší ještě západoněmecké banky. Jako strůjce atentátu byla označena frakce Rudé armády, která prováděla různé atentáty v 70. letech 20. století. Při vyšetřování se ale ukáže, že to není pravda, protože ona frakce již byla notnou dobu umrtvena. Vše se někdo snažil hodit na hroutící se systémy na východ od tehdejšího západního Německa. Do dnešní doby ale nikdo neví, kdo onen atentát připravil a zosnoval. Mocenské a finanční hry při změně režimu někdy bývají nevyzpytatelné a různorodé. Mnohdy do osudů zasáhne náhoda, jindy fámy o mrtvém studentovi nebo řízené atentáty. Je ale evidentní, že někdo mocný měl zájem na tom, aby byl vlivný člověk, který prosazoval jinou politiku, než privatizaci a úvěrování, odstraněn z tohoto světa. Jak byl tento poradce Helmuta Khola, tehdejšího německého kancléře, odstraněn, tak se mohla naplno rozeběhnout etapa závislosti států, které bouraly svůj režim. Jestliže dle plánů Khola a Herrhausena měly být dluhy odpuštěny a státy měly začít očištěny od dluhů, tak posléze zvítězila mocná finanční lobby a roztočila ekonomiky bývalých socialistických zemí pomocí poskytnutí dalších a dalších půjček. To nakonec vedlo k tomu, že dnes mají všechny státy nesplatitelné zadlužení. Na závěr se musím ptát: jak by to asi dopadlo, kdyby Alfred Herrhausen nezemřel? Opravdu by byly dluhy odpuštěny? Myslím si, že ano, protože se jednalo o vlivnou osobu, které se zejména americké finanční trhy musely zbavit.

OF: očekávám funkci

OF: očekávám funkci

Listopad 20, 2019

Z celé plejády prohlášení z listopadu 1989 mě nejvíce zaujal ten, který jako kdyby byl vystřižen z dnešní doby, tedy o více, než 30 let poté.
Provolání vysokoškolských studentů k dělníkům a rolníkům před generální stávkou 27. listopadu 1989: „Obracíme se na vás, protože myslíme nejen na vaše problémy, ale i na mnohé, před čím oficiálně přivíráme nebo docela zavíráme oči, a co nelze ani vyjmenovat.
Myslíme: na dělníky a dělnice pracující v podmínkách urážejících lidskou důstojnost v textilkách, konzervárnách, slévárnách, dolech a jinde; na mladé rodiny bez bytů; na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné; na špínu korupce a stínovou ekonomiku, které se dnes už nedokáže nikdo a žádná oblast národního života vyhnout; na nezasloužená privilegia mocných; na hanebný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí; na nedostatečnou možnost cestování a styku se světem.
Musím se ptát, co se změnilo? Když se na ono prohlášení podíváte, tak mně přijde, že pasuje na dnešní dobu. Z toho plyne, že tenkrát lidé byli oklamáni a demonstrující zneužiti jako komparz pro cizí zájmy. Ve vztahu k současnosti ale ještě musíme na pravou míru uvést vztah tehdejších lidí k socialismu. Lidé chtěli lepší socialismus, ne jeho likvidaci. Navíc mimo Prahu mnoho lidí k němu neustále inklinovalo. To si uvědomovalo Občanské fórum ve chvíli, kdy chtělo dostat Václava Havla na post prezidenta. Vše se muselo odehrát v režii socialismu, kdy i o Havlovi bylo tvrzeno, že pochází z dělnické rodiny, aby OF na svoji stranu získalo i ty lidi, kteří chtěli socialismus. Poté všichni demonstrující provolávali: Havel na Hrad!
Nakonec byl Václav Havel zvolen v prosinci 1989, kdy slibuje věrnost socialismu. Kam jsme to ale za oněch pověstných 30 let svobody, demokracie, konzumu, dopracovali, se diametrálně odlišuje od výše uvedeného prohlášení tehdejších studentů VŠ. Takže listopad 1989 nebyl jen dnem boje studentů za svobodu a demokracii, ale byl využit k tomu, aby dnešní mediální prostor tvrdil, že socialismus je něco zlého. Jenže když se podíváme na ony události optikou tehdejších proměn a zvratů, tak lidé nevolali po kapitalizaci jejich životů, ale chtěli mít jistotu v tom, že budou mít práci, kvalitní zdravotnictví atd. Jestliže jste tenkrát museli čekat v pořadníku na automobil, tak dnes musíte čekat v pořadníku na operaci. Pořadníky zdánlivě zmizely z povrchu zemského, aby se objevily v jiné oblasti, kterou enormně potřebujete k životu. Paradoxů oné doby bychom našli i více. Zejména ve vztahu k OF.
Jak se postupně loučil rok 1989, tak začínalo být jasné, že OF v sobě skrývá velké trhliny. Hned po novém roce, když proběhly různé kooptace, tak se začalo ukazovat, že ono pověstné Občanské fórum ztrácí lesk na své kráse, kterou získalo v listopadových událostech. Čím dál více se v jeho řadách rekrutovali různí kariéristé a také ti, kteří chtěli úplnou nebo alespoň částečnou kapitalizaci života. Celé to poté vedlo k lidovému přejmenování OF na „očekávám funkci“. Volby v roce 1990 OF ještě vyhraje, ale již za další rok nastane jeho rozkol a posléze i samotný zánik. Pokud Marta Kubišová ještě dnes zpívá svoji Modlitbu pro Martu, kde se mimo jiné zpívá o tom, jak se vláda věcí vrátí k lidu, tak musíme uznat, že došlo jen k návratu vlády kapitalismu. V souvislosti s touto hymnou boje proti snad všemu (zejména socialismu a dalším alternativám), protože ji využívá i Milion chvilek současnosti, si otevřeně přiznejme, že vláda se lidu spíš odcizila, než aby se mu navrátila.
Obloukem se tak vracíme na úplný začátek revolučních a převratových událostí roku 1989. Jestliže se tenkrát na náměstích srocovaly davy naprosto spontánně, tak dnes toto srocování i s Modlitbou pro Martu zneužívají ti, kteří chtějí uchvátit moc a už ani nejde o to, aby se vláda věcí vrátila lidu. Pokud tenkrát lidé nadšeně cinkali klíči, tak dnes je často ani nemají, protože nemají kde bydlet. Stejné je to ve vztahu k svobodě. Svobodní jste jen do výše svého kapitálu. Jediné, co se opravdu změnilo, je ona možnost cestovat. To bychom tedy mohli uznat jako kladný bod tehdejší revoluční nálady. Nicméně i zde je pověstné „ale“, kdy musíte na cestování mít peníze nebo se výrazně zadlužit. V tu chvíli ale ztrácíte svoji vlastní svobodu. Přesně tu svobodu, pro kterou se srocovaly davy před 30 lety.

Sametová retrománie

Sametová retrománie

Listopad 17, 2019

Tak si říkám, jaký to je paradox naší demokracie. Protestuje se proti Andreji Babišovi, protože vyhrál demokratické volby. Ohrožení demokracie nehrozí, protože zde máme demokraticky zvolený parlament. Volí jej lidé a ti samí lidé opět mohou vystavit daným politikům stopku. Nu a kdo se nám to tentokrát sešel na Letné v předvečer karnevalu revoluce? Že by voliči opozice? Ano, sami chvilkaři to přiznali. Navíc vše dokazují pořízené fotografie, kdy se na řadě z nich objevuje Miroslav Kalousek a jiní představitelé opozičních stran. Nicméně se ve skrytu jedná o souboj dvou oligarchií o moc. Nic složitého v tom nehledejme. Bakalům a dalším podobným totiž vadí, že nemohou být u penězovodů. No a současné demonstrace ať už proti prezidentovi nebo předsedovi vlády plní roli onoho užitečného idiota, kde se v zákrytu ukrývá soukromý kapitál a kapitál jednotlivců, kteří si touží někde svobodně zakřičet v retrománii, že chtějí někoho hodit do koše a zopakovat si svobodné volby.
Musím si položit otázku: kdyby některý jiný oligarcha byl na stejné pozici jako Andrej Babiš, tak by se rovněž vedly demonstrace? Nebo je to vše proto, že je to ten Babiš? Demonstrovali by proti Kalouskovi? Nebo jiným miliardářům, kteří vlastní média a vlastní značný kapitál? Pokud je dle jejich tvrzení ohrožena demokracie, tak proč to nezvrátí ve volbách? To k nim nechodí? Proč demonstrujícím nevadí, že v zákrytu ohrožují naši demokracii beztrestní lobbisté, korupčníci a podvodníci? Ti ohrožují fungování demokracie, protože ji využívají pro svůj prospěch a rozdělování bohatství do svých rukou.
Za 30 let pověstné svobody jsme se přesunuli obloukem k nenaplnění revolučních ideálů roku 1989. Jedni revoluci ukradli, jiní ji využili, další zneužili ke svým bohulibým plánům. Jsme sice svobodnými lidmi ve smyslu, že si můžeme se svým životem naložit, jak se nám zlíbí. Dokonce můžeme svobodně cestovat se svojí platební kartou v honbě za zážitky. Jedná se ale o zdánlivou svobodu, protože se čím dál více stáváme otroky moderních technologií a úzce propojeného kapitálu. Jedná se o ostrý kontrast s dobou, která probíhala před třemi desítkami let, kdy vše bylo pomalejší, neuspěchané, ale plné schůzování, které nikoho nebavilo.
V době kulatého výročí onoho sametu se nacházíme na přelomu dějin. Nejedná se o pověstný konec dějin, jak naznačovala jedna teorie při rozpuštění tehdejšího východního bloku, ale přechod k novým možným budoucnostem. Lidem dle sociologických výzkumů totiž nevadí, zda tady bude systém demokratický nebo autoritativní, ale v zásadě jim jde hlavně o to, aby byli v bezpečí a byl zde pořádek. Chaos, který zde za posledních 30 let totiž vznikl, zapustil kořeny hluboko do morálky občanů. Podle prožitých zkušeností si totiž utvářejí svůj vlastní obraz současnosti, stejně i budoucnosti. Samozřejmě, že si určitě všichni přejeme demokracii a svobodu, ale tyto dva atributy nesmějí být propojeny s penězi, korupcí. V tu chvíli totiž dochází k deformacím a vzniku neuměřeného lobbingu, který se snaží ovládat veřejné peníze. Poté se všichni v rámci svobody volby můžeme cítit, jako když žijeme v době nesvobody, byť jsme utvrzováni, že je naše společnost svobodná.

Tak jsme se konečně dočkali

Tak jsme se konečně dočkali

Listopad 16, 2019

Konečně jsme se dočkali onoho slavného data – 17.11. Bujaré veselí, které se mísí se skepsí. Miliony chvilek opět demonstrují na Letné, aby odstoupil demokraticky zvolený předseda vlády, stejně i prezident. Paradox české demokracie, která se začala utvářet před 30 lety. Do toho všeho nám vstupují různí aktéři doby minulé, kteří se snaží co nejvíce zveličit události před 30 lety. Mohli jsme se tak například dozvědět, že dle bývalého studentského vůdce (předního svazáka na škole) Martina Mejstříka, byl zásah na Národní třídě proti protestujícímu davu neskutečným krveprolitím. V tomto případě se jedná o typický projev fake news (nepravdivé zprávy), která hýbe veřejným prostorem. Musíte se poté sami sebe ptát, jak to vlastně tenkrát bylo? Skutečně to byla taková řežba? Zcela jistě došlo k zákroku, protože demonstrace v oněch místech nebyla povolená, ale že by to byl nějaký masakr, se nedá říci. Jiná otázka je, zda byl tenkrát zákrok přiměřený nebo nikoliv. Měřítek můžeme použít několik.
Martin Mejstřík v pořadu Interview ČT 24 prohlásil, že se v roce 1989 bezpečnostní složky, stejně i čelní představitelé minulého systému chovali jako nacisti. Pan Mejstřík zjevně neví, co byla nacistická okupace a kolik stála životů našich občanů. Vraťme se ale k roku 1989. Jasně si musíme říci, že jakýkoliv stát má nastavena určitá pravidla hry (říkáme tomu zákony) a pokud není demonstrace povolená, tak je většinou rozpuštěna. Když se podíváme například na státy na západ od nás - Francie, Německo nebo UK, tak v té době se v oněch zemích konaly demonstrace proti omezování sociálních práv. Tyto demonstrace byly rovněž rozehnány a často použito donucovacích prostředků (obušků, vodních děl atd.). Tohle je také potřeba zmínit, abychom netvrdili, že se bezpečnostní složky v roce 1989 chovali jako nacisté, protože z logiky věci se jako nacisté v tomto případě musely chovat i bezpečnostní složky v kapitalistických zemích. Nebo tomu tak není?
Argument, že v roce 1989 zde probíhala ekonomická, ekologická, morální devastace je pravda jen z části. Problémem byla ekologie, ale když se podíváme na uplynulých 30 let, kam jsme dospěli, tak se nacházíme v době plné jedů, globálního oteplování a chátrající morálky, kdy vítězí chamtivost. I na tom má podíl pan Mejstřík. Netvrdím, že nebyla nutná změna tehdejšího systému. Byla. O tom není spor. Až se začneme dívat do budoucnosti, tak teprve poté budeme objektivně hodnotit minulost bez ideologických floskulí, polopravd a různých variant výkladů toho, proč to tenkrát prasklo. Příště se možná od něj dočkáme tvrzení, že se tam střílelo a byl i mrtvý fiktivní student Šmíd alias agent StB Zifčák.
Nejhorší na celé věci je, že vítězové z roku 1989 se vůbec neštítí tvrdit různé polopravdy, aby si obhájili své pojetí současnosti. Dokonce i někteří profesoři začali tvrdit, že za posledních 30 let vlastně mohou komunisté. Do jisté míry je to pravda, protože vývoj po roce 1989 primárně ovlivňovali ti pomýlení, kariérní komunisté, kteří v KSČ byli jen z prospěchu. Vůbec myšlence o rovnosti a sociálně spravedlivé společnosti nevěřili. To se projevilo právě v letech následujících, kdy si nejen oni poradili s privatizací státního majetku, jeho likvidací. Tatověc dala vzniknout majetné třídě v naší zemi, které v podobě zákulisních hrátek a lobbingu ovlivňuje chod naší země do současné doby. Proto jsme tam, kde jsme.

Revoluce požrala své děti

Revoluce požrala své děti

Listopad 10, 2019

Téměř každý den se střetávám s otázkou, zda systém před rokem 1989 byl zločinný, nelidský, omezující lidská práva. Nutno poznamenat, že tyto otázky často kladou současní třicátníci. Tedy lidé, kteří se narodili v době změn roku 1989. Jaký je tedy dnešní pohled na události, které jsou staré tři dekády?
Současný pohled na ony události je udáván několika faktory. Prvním je pohled, který nám předkládá klasický mediální prostor, který je prosáklý kritikou tehdejšího systému. Druhým je obraz minulosti, který je mladým lidem předkládán ve škole. Třetím je zkušenost jejich rodičů, protože oni minulý systém zažili alespoň na konci jeho selhání a konečně čtvrtým faktorem je hledání vlastního obrazu minulosti pomocí různých zdrojů, srovnávání a kritického myšlení.
Do popředí zájmu se dostává srovnávání současného a minulého systému. Jestliže minulý systém byl postaven na plné zaměstnanosti (někdy i uměle), tak ten dnešní je zase postaven na dobrovolnosti mít práci. Svobodně se můžeme rozhodnout, zda půjdeme do práce nebo zůstaneme doma a budeme pobírat podporu. Pokud ale v minulém systému absentovala svoboda ve formě se rozhodnout, zda půjdu nebo nepůjdu do práce, tak na druhou stranu jsme zde měli svobodu jistoty. Práce totiž dávala jistotu příjmu. Zajímavě také působí srovnání výstavby bytového fondu, respektive jeho vlastnické formy. Pokud před rokem 1989 existovalo různé družstevní vlastnictví, veřejné nebo obecní, tak dnes je situace opačná. Privatizace veřejného požrala své děti. Když Václav Havel mluvil o pověstných „králíkárnách“ ve kterých nikdo nechce bydlet, tak dnes jsou často placeny zlatem a to se jedná o kritizovanou výstavbu z doby před rokem 1989. Takže zcela jistě nebylo všechno tak špatné.
Rovněž může porovnat i výstavbu dálnic, silnic, metra nebo vltavské kaskády, jaderných elektráren. V době před rokem 1989 se vybudovalo mnoho věcí, které dnes využívá současný systém pro udržení svého stavu a akumulaci kapitálu. A to i tehdy, že výše uvedené věci byly stavěny zejména pro široké užití. Jinou otázkou je, že se často ničilo životní prostředí. K tomu ale docházelo i na západ od našich hranic. Byl zde jen jeden rozdíl. Zatímco v „reálném“ socialismu byl za ničitele přírody označen sám stát, tak v kapitalistických státech to byl zejména soukromý sektor. Dnes, v době, kdy absentuje stát jako regulátor a pověstný hlídač jsou to hlavně nadnárodní koncerny, kdo ničí nejen naši přírodu, ale celou planetu. Liberální kapitalismus v roce 1989 zvítězil, ale dnes je jasné, že to bylo jen díky tomu, že minulý systém byl postavený na absenci demokratických prvků. Navíc současný systém je sám o sobě neudržitelný, protože logika volného trhu byla přehodnocena a vržena do všech sfér lidského bytí.
Rodiče dnešních třicátníků, kteří se určitým způsobem podíleli na změnách a událostech v roce 1989, byli vlastně oklamáni duchem svobody, který se najednou zjevil, když moc ležela doslova na ulici. Bohužel onu svobodu využili ve svůj prospěch ti, kteří tyjí z majetku minulosti, tak i zbytků svobody volby současnosti. Každý systém si předchozí minulost určitým způsobem buď idealizuje, upravuje nebo přehodnocuje. Záleží na tom, jak kdo se vyrovnal s minulostí. Ten, kdo se s ní vyrovnal, tak nehledá na minulosti jen samá negativa, ale v rámci smíření se s minulou dobou předkládá i pozitiva, která ona minulost měla. Tak by tomu mělo být jak na školách, stejně i v médiích, abychom dnešní generaci podnítili ke kritickému uvažování. A ne jen zkratkovitě tvrdit, že doba minulá byla špatná, protože nebyla svobodná.

(Ne)čestní občané města Kutná Hora

(Ne)čestní občané města Kutná Hora

Listopad 09, 2019

Kutnohorským zastupitelům se podařil vskutku husarský kousek, který je provázán s ideologií. Odebrali čestné občanství dvěma československým prezidentům a to Klementu Gottwaldovi a Antonínu Zápotockému. A to jen proto, že jsou to dle předkladatele návrhu strůjci totalitního režimu a že k městu neměli žádný vztah.
Tak si říkám, co tohle mělo znamenat? To nemají naši radní a zastupitelé nic jiného na práci, než dělat sondy do minulosti a tu posléze upravovat pro obhájení dnešní doby? Ale zpět k problému. Radní Štěpán Drtina (Piráti) tvrdí: že důvodem, aby Klement Gottwald a Antonín Zápotocký nebyli čestnými občany, města Kutná Hora je, že se jednalo o strůjce totalitního režimu po roce 1948. Musím se ptát, proč dochází k odebrání čestného občanství až teprve nyní? 30 let to nikomu nevadilo a ejhle. Pak si někdo usmyslí (v rámci vlastního zviditelňování), že je nutné odebrat nějaká ta čestná občanství. Musím se ale ptát: změní se něco na minulosti, když někomu odebereme čestné občanství? Nezmění se vůbec, ale vůbec nic.
Čestné občanství bylo výše uvedeným uděleno v nějaké historické době na základě určitých pravidel, která se v průběhu dějin měnila. Takže musíme reálně vycházet z podmínek doby, kdy byla čestná občanství udělena a nemůžeme na to použít logiku výkladu dnešních podmínek udělení čestného občanství. Navíc Klementu Gottwaldovi bylo čestné občanství uděleno v roce 1946, kdy byl předsedou vlády a ne prezidentem. Tím samozřejmě nijak nerozporuji jeho odpovědnost za politické procesy i jeho podpisy pod rozsudky trestu smrti. Nicméně v tomto případě se jedná jen o ryze ideologický rozpor a já tvrdím, že jde jen o účelovost člena Pirátské strany. Pokud by k tomu došlo před 30 lety, tak bych to ještě chápal. Ale dnes? Předpokládám, že radní Drtina v budoucnu asi předloží nějaký obdobný návrh a to ve chvíli, až dočte publikaci o čestných občanech našeho města. Argument, že pan radní nemohl návrh předložit v minulosti je lichý, protože pokud mu čestné občanství výše uvedených prezidentů vadilo, tak mohl jako občan města apelovat na zastupitele, aby občanství odebrali, například v době výročí 25 let od listopadu 1989. Nebo snad nemohl? Pan radní Drtina si určitě najde ještě nějakou tu osobu, která se mu nebude ideologicky líbit. Nejvíce mě ale pobavil argument jednoho místního občana, který v diskuzi na sociální síti prohlásil následující: „Jsem rád, že jsem občanem města, mezi jehož čestné občany již tito dva nepatří“. Vypadá to, že onen občan zřejmě do této chvíle nebyl rád občanem města Kutná Hora. Taková zajímavá myšlenková rozepře.
Je evidentní, že nás neustále pronásledují démoni minulosti, se kterými se mnozí nevyrovnali. A co takhle místo ideologických rozepří začít řešit nějaké aktuální problémy našeho města? Nebo snad žádné nejsou? Na závěr tohoto zamyšlení krátká douška: pokud bychom se chtěli smiřovat s vlastní minulostí, tak musíme udělat více kroků, než jen bez rozmyslu a ideologicky zneplatnit čestná občanství těm nebo oněm osobám. V rámci národního smíření je nutné samozřejmě odsoudit to špatné, ale také ocenit to dobré z minulosti. Nebo se snad v minulosti nic dobrého neudálo?

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie