Nemrtví

Nemrtví

Srpen 27, 2019

Otázka problému revoluce roku 1989 a následné transformace, je stále velice živá. V dnešní době dochází ke dvěma výkladům oné minulosti – revoluční a transformační. První zmíněná říká, že revoluce přišla rychle, znenadání a trvala v řádu několika dní. Došlo prý ke zlomu, který ovlivnil další směřování tehdy ještě socialistického Československa. Jenže v době před 30 lety nic nenasvědčovalo tomu, že by k nějaké radikální změně mělo dojít. Konec léta roku 1989 byl poměrně klidný, až na události 21.8., kdy se konaly demonstrace k připomínce intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V listopadu to ale přišlo, nespokojenost přetekla. Jenže posléze začala revoluce požírat své děti, když se vymkla kontrole. Nastala nenávratná transformace, která byla v mnoha ohledech likvidační. Ta zejména postihla oblast průmyslu, ale i zemědělství. Jedná se o věci, jejichž ozvěny vnímáme do dnešní doby. Byť už je to téměř tři dekády nazpět. Lze tedy usuzovat, že revoluce vždy směřuje k nějaké transformaci, ale může to být také obráceně. Tedy, že pozvolnou transformací nakonec docílíme revoluční změny. Jelikož dnes neexistují podmínky pro konání nějakého revolučního střetu, tak je aspoň nutné požadovat transformaci dnešního systému, který z lidí dělá „nemrtvé“. Takové lidi dnešní kapitalismus, o kterém se v době převratu roku 1989 ani nesnilo, potřebuje pro svoji legitimitu. Jsme totiž neustále v nekonečném procesu inovací, internetu, ale i konzumování populární kultury.
Neustále se všude říká, že doba před rokem 1989 byla zlá, špatná, že šla proti lidem. Zde musíme jasně říci, že doba nebyla černobílá, tak jak nám ji předkládají buď média, nebo neoliberální politici typu Víta Rakušana. V době před rokem 1989 byla období, která byla špatná, a dokonce se jednalo o období (zejména 50. let), kdy byli lidé často perzekuováni. Pak byla i období relativního uvolnění a uvědomění si, že předchozí vývoj nebyl zrovna ideální. Kritika se vyskytovala zejména v šedesátých letech a posléze v letech osmdesátých. Systém, který na konci osmé dekády dvacátého století selhal po všech stránkách, vykazoval trhliny již nějakou dobu. Z minulosti je tedy nutné se poučit.
Nemyslím si, že dnešní doba by směřovala k nějakému zásadnímu zlomu. Určitá ekonomická krize může přijít kdykoliv a naše čím dál větší závislost na virtuální ekonomice, vede jen k tomu, že náš svět ovládají různé algoritmy, které se šíří po internetové síti. Dnešní systém sice rovněž vykazuje trhliny, stejně jako končící systém před 30 lety, ale stále je pozoruhodně stabilní. Neviditelná ruka trhu vládne dnem i nocí a nikomu zřejmě nevadí rostoucí ceny základních potravin. Byť na to všichni nadávají. S tím souvisí otázka, proč se v masovém měřítku nedemonstruje proti zdražování, které určuje právě neviditelná ruka trhu? Je to z prostého důvodu: nikomu se nic nechce měnit a to i tehdy, když nejsme se současným stavem společnosti spokojeni. Je to zdánlivý paradox, když nám současný systém v některých oblastech vadí, ale v jiných mu pomáháme získat legitimitu. Podobné to bylo před 30 lety. Téměř všichni nadávali na společenský systém, ale v konečném důsledku všichni udržovali jeho legitimitu.
Nic se ve spojení minulost – současnost nezměnilo. Doba je v řadě oblastí podobná době pozdního socialismu, akorát je postavena na hlavu. Tedy, že místo silnějšího státu zde máme soukromé korporace a podniky, nejistotu a narůstající rizika. Jedná se o diametrálně odlišný svět, než který končil na konci 80. let 20. století. Právě přesun rizik od státu směrem k občanům, je výsledkem oné transformace a ta je přímo odpovědná za to, že se lidé chovají jako nemrtví. Je na čase, aby začala probíhat transformace od kapitalismu neviditelné ruky směrem ke státním regulacím. Možná tomu napomůže nějaká krize, případně i sami lidé, kteří místo legitimizování současného systému začnou proti systému aktivně vystupovat. Podobně jako před 30 lety.

Totalitní dohled

Totalitní dohled

Srpen 22, 2019

S výročím 21. 8. 1968 a také 1969 vyvstává otázka, zda tehdejší systém byl opravdu totalitní nebo nebyl? Jedná se o otázku, která je v poslední době hodně skloňována a to zejména ve vztahu 30 let svobody. V mediálním prostoru se neustále skloňují slova jako špehování, hlídání, špiclování, udávání atd. Prý nás systém před rokem 1989 neustále sledoval. Měl nás prý pod drobnohledem. Mocná Státní bezpečnost věděla „prý“ o každém, kdo se nějak projevoval proti tehdejšímu režimu. Ale zdaleka nevěděla úplně o každém. I tehdejší systém narážel na své limity, kdy musel, chtě, nechtě, verbovat různé lidi, aby pro systém pracovali. Ostatně takhle to chodí i v demokraciích, kde si každý stát buduje svoji tajnou službu, která má chránit zájmy státu. Můžeme si zde jako příklad uvést CIA, StB, Stasi, KGB atd. Dnes se tyto organizace jen nacházejí v jiném hávu – BIS, SIS, BND atd. Veškeré techniky zůstaly ale při starém. Tyto zpravodajské a bezpečnostní služby jsou stále odkázány na lidi, kteří s nimi spolupracují a dodávají informace. Jenže dnes do popředí vystupuje nový jev, který bychom mohli nazvat „totalitním dohledem“. Možná se zarazíte a budete si říkat, co to tady vlastně píši, že žádný dohled nad námi neexistuje. Žijeme přeci ve svobodné zemi, kde je zaručena svoboda a demokracie jednotlivců. Ale „všechno je jinak“.
Systém, který zde v současnosti vládne, je prolezlý různými sledováními. Ani nemusíte mít obavu, že by vás ten či onen soused chtěl udat, ale ve své podstatě se udáváte sami. Už jen to, jak nás mají v hrsti technologické a internetové firmy, které sídlí kdesi v USA. Abyste mohli využívat jejich služby, tak se musíte nechat sledovat. Za oplátku vám za tento dohled naservírují věrnostní body, slevy atd. Ve své podstatě se dobrovolně připojujete k největší globální sledovací akci všech dob. Buď tedy chcete využívat oněch služeb, nebo nechcete. Je to jednoduché. V USA byl dokonce přijat zákon, že společnost jako třeba Google má předávat informace o třetích osobách tajné službě a státu jako celku. Jak ale může internetová firma předávat citlivé údaje o sledování osob, které využívají jejich služeb? Pamatujme, že jde v dnešní době jen o jedno: peníze hýbou světem. Z toho plyne, že čím více informací budete mít o různých lidech, tak tím budete cennější pro různé sledovací agentury. Před rokem 1989 jsme o takových věcech ani nesnili. Dokonce ani obávaná StB neměla takové věci, které by se nahrály do přístrojů jako mobilní telefon a počítač.
Nad různými „špehovacími“ programy ve vašich elektronických zařízeních by zcela jistě obávané tajné služby minulosti zaplesaly. Takový dohled, jaký mají dnešní technologické (soukromé) společnosti nezná mezí. Vždy, když dáte nějaký souhlas, tak o vás program ví naprosto všechno. Jaké stránky na internetu otevřete, komu voláte, kde se nacházíte atd. Pořád jste pod dohledem. Nepotřebujete ani síť agentů k tomu, abyste se o nějakém člověku dozvěděli, co vlastně dělá nebo jaké má koníčky. Dnes všichni tyto informace sdělujeme třeba mocnému Google a tato společnost si data analyzuje a servíruje vám reklamu šitou přímo na míru. A to, i když ji nechcete. Soukromé společnosti tedy uplatňují totalitní nadvládu nad informacemi, které mají k dispozici. Nikdo by asi nic nenamítal, pokud by informace shromažďovaly z důvodu bezpečnosti státu, ale jelikož s vašimi daty nakládají způsobem, aby co nejvíce vydělaly, tak je ve společnosti něco špatně.
Nyní si tedy odpovězme na otázku, která byla položena v úvodu. Byla doba před rokem 1989 opravdu dobou totality? Pokud bychom šli do detailu, tak nemohla být totalitní, protože neměla úplný dohled nad všemi občany, celou společností. Nejednalo se tedy o úplný dohled. V poslední době mně přijde, že všichni používají slovo totalita, aniž by znali pravý význam onoho slova. Dnes se totiž nacházíme v době úplné totality a to takové, která je určována soukromými korporacemi, které operují na síti, tedy internetu. Současnost je protkána sledováním, sběrem dat, informací o každém. Dnešní svět je ve své podstatě kontrolovanou společností. Ale ne proto, abyste měli lepší život, ale zejména proto, aby na procesu dohledu a totalitní nadvlády informací vydělával soukromý sektor. Jestliže obávané bezpečnosti doby minulé měly za cíl chránit státní zájmy, tak dnes, bohužel, všichni hájíme soukromé zájmy a to jen proto, že chceme být neustále ve spojení s celým světem.
 

Věčně živá historie

Věčně živá historie

Srpen 18, 2019

S blížícím se 30 výročím konce socialismu sovětského typu na našem území se nejen v mediálním prostoru začínají objevovat nové pohledy na onu dobu. Prý se jednalo o dobu nesvobody, která většinu obyvatel nějak perzekuovala. Podle některých vykladačů historie byla většina tehdejších obyvatel proti systému. Jenže nic není černobílé a je nadmíru jasné, že stabilita tehdejšího systému byla dána také tím, že se s ním lidé identifikovali.
Říká se, že vítězové píší dějiny. Ne jinak tomu je tomu v případě vítězů roku 1989. Lidé, kteří se v onu osudnou dobu postavili na stranu disentu nebo jiných odpůrců režimu, tak začali určovat chod dějin v nové dekádě budování kapitalismu v českých zemích. Naprosté odříznutí od minulosti a na oko dělaná inspirace první republikou vedla k tomu, že se do výkladu dějin začal vkrádat stín úprav. Tyto úpravy můžeme definovat jako snahu upravit minulost ve smyslu, aby nastupující generace v ní nemohla vidět téměř žádná pozitiva. Ostatně tohle se mnohokrát v naší historii již odehrálo. Ať už se jednalo o rok 1918, kdy vznikala první republika, která se snažila odříznout od minulosti Rakousko – Uherska. V roce 1939 nám pro změnu byl vnucen výklad historie podle vzoru nacistického Německa. Naproti tomu po roce 1948 došlo zase k odvrácení se od doby před rokem 1939, kdy tato doba byla vnímána jako utlačovatelská vůči dělnické třídě. Začala další úprava historie. Tentokrát ve jménu lidově demokratického zřízení. S mírnou oblevou v roce 1968 nikdo nepočítal a tak snahy o výklad a formulaci budování socialismu po roce 1948 vzaly za své. Poté přišel rok 1989. Ten předznamenal věci příští, kdy se opět nikdo nechtěl moc identifikovat s historickou epochou, která právě končila.
Jak dějiny stále pokračují, tak v rámci ideologického soupeření se vede snaha o nový výklad dějin, které provázely naší zemi. Můžeme se tak dostat do fáze, kdy se začnou popírat (a do jisté míry popírají) výsledky druhé světové války. Právě ony výsledky byly základním pilířem pro formulování historie po roce 1945, kdy zde byla jasná snaha se odříznout od doby, která předcházela druhé světové válce. Jestliže začneme popírat výsledky druhé světové války tak, jak je psali tehdejší vítězové, tak se lehce můžeme dostat do fáze popírání všeho, co se během hrůzostrašné války odehrálo. Vítězové války studené se však snaží přeformulovat historii tak, aby vyhovovala současným mocenským hrátkám. Připevňování dodatkových tabulek k pomníkům, návraty symbolů Rakousko – Uherska jsou jen začátkem. Za nedlouho se tak můžeme dočkat, že obraz minulosti bude deformován ve smyslu změn budoucnosti. Je nad míru jasné, že současný systém pro obhájení sebe sama používá svůj výklad historie. Jedná se o výklad, který v minulosti hledá jen negativní stránky tehdejšího vývoje.
Někteří politici tvrdí, že se v našich podmínkách neustále vyskytuje sovětská historiografie. Jenže co onen pojem znamená? Pokud jej rozklíčujeme, tak znamená, že druhou světovou válku vyhrál primárně Sovětský svaz. A právě dle obrazu SSSR se vykládaly minulé dějiny. Jedná se však jen o částečnou pravdu, protože primárně sovětská historiografie respektovala geopolitiku po roce 1945, byť s ideologickým podbarvením studené války. Naproti tomu dnešní historiografie se snaží přepsat minulost ve jménu změn, které přišly po roce 1989. Období před „sametovou“ revolucí je očerňováno, negativa zveličována, pozitiva jako kdyby neexistovala. Jedná se o ryzí démonizaci, která naši zemi provází již mnoho let. Vždy když dojde v našich dějinách k nějakému historickému milníku, tak z onoho střetu vzejdou vítězové a poražení. Revoluce je totiž náhlá a rychlá změna, která většinou trvá krátkou dobu, a lidé si jen pomalu uvědomují, co se vlastně stalo. Ostatně uvědomoval si někdo před 30 lety, kam to všechno dospěje? Dle mého názoru si to nikdo neuvědomoval.
A tak zde budeme mít festival svobody, který nám má ukázat, že žijeme v demokratické, svobodné zemi. Což je sice částečně pravda, ale ve své podstatě jsme stále nesvobodní, protože místo závislosti na Sovětském svazu jsme se stali závislými na našich západních přátelích, kterým šéfuje USA. Na závěr můžeme říci, že historie je věčně živá a že její úpravy ve jménu nového systému, který ve zlomový okamžik nastupuje, je pouze cestou k postupnému pošlapávání minulosti pro obhájení současnosti.

Disident současnosti

Disident současnosti

Srpen 14, 2019

Mnoho lidí má dnes slovo disident spojeno s odporem proti systému, který zde byl do konce roku 1989. V současnosti je upozaděna možnost ono slovo vykládat i jako odpor proti jakémukoliv systému. Například proti současnému systému, na který mnozí nadávají. Často slýchám názor, že kdysi bylo lépe, dnes je hůře. Nemůžeme se tomuto tvrzení divit, protože mnoho lidí, kteří se dnes blíží k důchodovému věku, začíná pozorovat, že jejich dětem se tak radostně nedaří. Pryč jsou zašlé slávy reálného socialismu nebo sociálních států západního typu. Kapitalismus vše předčil a ovládl celý svět. Dnes jsou všichni zapojeni do procesu akumulace zisku na astronomickou úroveň. Virtuální ekonomika, která je postavena na různých počítačových algoritmech, je stále vrtkavější. Nastává odklon od klasického pojetí práce a stále více kapitálových zisků odchází ze zemí, které bývaly kdysi úspěšné, pryč. Doslova se přelévají po planetě s to, že můžou každou chvíli způsobit nový krach, který by byl jen slabým odvarem krachu v roce 2008.
Je na čase, aby si lidé uvědomili, že musí vzít budoucnost do svých rukou. Musí reálně bojovat proti současnému systému, na který nadávají. Bohužel však pouhé negativní nadávky na systém nakonec vedou k tomu, že se systém sám obhájí před lidmi samotnými. Většina lidí říká, že jim současná podoba společnosti nevyhovuje a chtějí její změnu. Jenže jakým způsobem oné změny docílit, když vlastně ani nemáte kolem sebe žádné disidenty současnosti? Možná kolem sebe někoho najdete, ale v reálu je takových lidí malé množství. Před rokem 1989 disidenti bojovali proti tehdejšímu systému a jeho kritiku postavili na porušování lidských práv. S odstupem času však můžeme říci, že i když tehdejší systém lidská práva jako taková porušoval, tak dnešní systém je na tom podobně, akorát s porušováním sociálních, ale i základních lidských práv lidé tiše souhlasí. Ať už vědomě nebo nevědomě. Mnohým lidem nevadí, že musí pracovat v prekérních zaměstnáních, musí mít několik úvazků, aby uživili své rodiny. Možná jim to vadí, protože si uvědomují, že současný systém jim bere základní podstatu jejich životů. Také jim to vadit nemusí. Nicméně porušování lidských práv v kapitalismu je vlastně podobné jako v reálném socialismu sovětského typu. Před 30 lety vám samotný systém zakazoval nebo spíše omezoval jisté věci. Dnes vám nikdo nic neomezuje direktivou shora, ale zase na věci musíte mít značný finanční obnos. Začala diktatura peněz.
Kdysi jsme řádně nechápali, o čem vlastně reálný socialismus byl. Všude kolem vás byla jen negativa, která vám předkládali disidenti tehdejší doby. Mnoho lidí ale chtělo jeho změnu. Ještě začátkem roku 1990 chtěla naprostá většina lidí určitý sociální stát, řekněme skandinávského typu. Nikdo nechtěl klasický kapitalismus se všemi jeho nedostatky. Jenže jak se začal postupně hroutit socialistický tábor, tak se o to více začal proměňovat ten kapitalistický směrem k dalšímu rozmachu po světě. Žádný systém nebude ideální. Vždy se najde někdo, komu bude to či ono vadit. To je na jednu stranu. Na druhou stranu budou vždy existovat lidé, kteří se nespokojí se stavem věcí veřejných a budou neustále podrývat podstatu systému, který je dle jejich názoru špatný. Z naší vlastní historie víme, že se k rozbourání tehdejšího reálného socialismu přihlásilo mnoho lidí. Bylo to ale až ve chvíli, kdy bylo jasné, že nastává samotná přeměna. Náhlá a rychlá revoluce. Do té doby všichni spokojeně žili své životy i s disidenty tehdejšího systému. Jenže pak to přišlo. Za disidenty se označili všichni. Dokonce i ti, kteří jen prý nadávali kdesi u piva nebo bývalí členové tehdejší KSČ, kteří prý stranu rozkládali ze vnitř. Všichni se chtěli nějakým způsobem přiživit na přicházející změně. A k tomu také došlo. Z disidentů se postupně stali privatizátoři, lichváři a z veksláků často podnikatelé. To už je ale minulost, kterou nikdo nevrátí. Nyní se všichni musíme podívat do budoucnosti a být disidenty současného systému, který nás zbavuje lidství, samotné podstaty života a žene nás k naprosto vyhořelé společnosti.

Mělo to být na věčné časy

Mělo to být na věčné časy

Červenec 14, 2019

V létě roku 1989 nic nenasvědčovalo tomu, že by měla přijít změna. KSČ byla v dobré kondici, když čítala víc jak milion členů. Otázkou zůstává, zda všichni věřili v novou společnost. Poslední rok státní socialismus sovětského typu byl protkán různými demonstracemi, rostoucím vlivem disentu i ekologických hnutí. Jenže to samo o sobě pád onoho systému, který byl pro 15 milionů lidí všední realitou, nemohlo přinést. Neustále dokola se opakovala různá ideologická klišé jako například „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ nebo „cestou přestavby a demokratizace“. Zatímco první klišé bylo již v té době více méně poznamenáno změnami v SSSR pod vlivem tehdejšího generálního tajemníka Michaila Gorbačova, tak druhé ideologické klišé bylo snad denně opakováno v tehdejších sdělovacích prostředcích. Pořád se říkalo, jaké má socialismus úspěchy, ale ty byly konfrontovány s problémy centrálně plánované ekonomiky. Můžeme tvrdit, že v éře pozdního socialismu se čím dál více ukazovaly limity tehdejší ekonomiky, když bylo upozaděno alespoň částečné soukromé vlastnictví. Všichni vyhlíželi nové zítřky, které měly být lepší, než ty současné. Alespoň po těchto zítřcích volala tehdejší vládnoucí garnitura, ale reálný život jim byl na hony vzdálen a vysněný zítřek byl skryt kdesi v mlze.
Jak lidé prožívali poslední rok státního socialismu, tak se ukazovala i negativní tvář systému, který s občany uzavřel „společenskou smlouvu“. Tato smlouva byla uzavřena v roce 1969, kdy se do popředí dostává Gustáv Husák a ve své podstatě znamenala „normalizování“ veřejného života. Všichni si žili své denní životy, které byly utvářeny denními starostmi. Systém totiž nabízel vysokou škálu sociálních jistot výměnou za upozaďování hodnot individuálních, případně demokratických svobod. Na konci 80. let se tato společenská smlouva ale zažíná bortit, když nastávají demonstrace „nespokojených“ lidí v centru Prahy. Jestliže do té doby bylo „násilí“ skryté, když společnost byla sledována například tajnou policií a „několik“ disidentů bylo zavřeno ve vězení, tak změna se rýsovala při potlačování těchto demonstrací. Pokud nahlédneme do dobových fotografií, tak neuvidíme, že tehdejší svět byl omšelý, ale měl i svoji pestrost. Dokonce „tajní agenti“ Státní bezpečnosti z fotografií nevyhlížejí jako nějací darebáčci, ale spíše působí jako přísní otcové, kteří mají také své denní problémy. Lze tvrdit, že potlačování demonstrací v roce 1989 nahlodalo samotný systém natolik, že se blížilo jeho zhroucení. Léto tehdejšího roku ale nic nenasvědčovalo. 15 milionů lidí rozhodně nebylo disidenty, ale všichni se snažili nějak vypořádat s denními starostmi. Museli se postarat o svoji rodinu, dostat děti do škol, dopravit se do zaměstnání atd. Nějaké demonstrace a prohlášení disidentů je až tolik nezajímala. Sociologické výzkumy té doby ukazovaly na názorové posuny obyvatelstva. Ať už se jednalo o systém zásobování nebo fungování KSČ, která se čím dál více odcizovala společnosti. Přechodové rituály, které v tehdejší době existovaly v pojetí manifestací oslav Svátku práce nebo Vítězného února, utvrzovaly samotnou vládnoucí elitu, že je vše v pořádku a všichni jsou spokojeni. Jenže nebyli.
Jestliže v tehdejší době bylo posvátnou mantrou „kolektivní“ hospodaření i vnímání reality, tak na západě té doby bylo (a dodnes je) posvátnou mantrou „soukromé“ a „individuální“ vnímání. Jednalo se o dva různé světy, ale oba dva měly společné to, že se koncem 80. let dostavila krize. Sice v každém systému byla jiná, ale v zásadě měla společné rysy v tom, že si společnost přála změny. Jednak ve směru konzumerismu a volného cestování. Na západě tomu zase bylo v oblasti sociálních práv. Zhroucení státního socialismu, kterému uškodila přílišná vazba na Sovětský svaz, dalo vzniknout silám, které se později utrhly ze řetězu a znemožnění československé cesty k socialismu posléze vedlo i k rozpadu společného státu. Politické elity té doby nám říkaly: „bude to na věčné časy“. Ono to tak ještě v létě roku 1989 skutečně vypadalo. Jenže pak všechno skončilo.

Soupeření dvou světů

Soupeření dvou světů

Červenec 03, 2019

Před 30 lety se hroutil svět. Značné trhliny obsahoval druhý svět (svět socialistické soustavy), ale i první svět (svět kapitalistické soustavy). Přežít toto soupeření mohl jen jeden z nich. Snad i právě proto oba dva světy vedly zástupné války ve třetím světě (rozvojových zemích). Souhrou mnoha faktorů došlo před 30 lety k velkým svárům a problémům, které se projevovaly v tehdejší Přestavbě. Vše nasvědčovalo tomu, že se blíží změna. Nikdo však nepředpokládal rychlý konec starého systému, který měl téměř vše pod dohledem. Jestliže se do roku 1989 vedla studená válka mezi prvním a druhým světem, tak bylo jasné, že jakýkoliv válečný konflikt musí skončit vítězství jedné nebo druhé strany. I když v té době stále existovala možnost vzájemně zaručeného zničení. Jednalo se o šílenství, které by přivodilo odpálení všech jaderných zbraní na planetě a zničení veškerého života na zemi. K zažehnutí tohoto šílenství několikrát mnoho nechybělo a pád jednoho ze dvou soupeřících světů ukazoval nový směr. Měl to být jednolitý svět, svět kapitalismu, ničení a upozaďování své vlastní minulosti, stejně i minulého systému. Někteří autoři (zejména Francis Fukuyama) dokonce prorokovali postupný konec dějin, protože zvítězila liberální demokracie a socialismus byl poražen. Jenže v následujícím vývoji se ukázalo, že tomu tak není. Dějiny se vyvíjely pořád dál a čas začal nabírat na obrátkách. Jestliže na konci 80. let minulého století nastávala postupná krize socialistické modernity – onu dobu můžeme nazvat pozdně „přestavbovou“, tak krize následující dekády spočívala v nálepkování toho, kdo byl nebo nebyl komunista. Nastalo dělení na „my“, kteří jsme zvítězili a postavili jsme se na stranu prvního světa. A na „oni“, kteří prohráli a nemají co pohledávat ve veřejných funkcích. Oni byli právě ti vládci minulého světa, který skončil. Všichni byli postupně upozaďováni a nastoupila nová elita a s ní i nový životní styl.
Když se zhroutil druhý svět, tak se zdálo, že nastane období relativního klidu. Všude měla zavládnout svoboda, mír, ale o spravedlnosti se moc nemluvilo. Socialismus byl označen za špatnou věc a doba mezi lety 1948 – 1989 byla zákonem označena jako protiprávní. Zajímavým způsobem se tehdejší zákonodárci vypořádali s minulostí. Stejně sem můžeme zahrnout i platnost lustračních zákonů, které jsou v dnešní době irelevantní a byly ryze diskriminující, protože mnoho bývalých kariérních komunistů nastartovalo své nové kariéry v nových kabátech. Schovávání se za výroky, že já byl někde z donucení nebo já tam byl ze své hlouposti, jsou stejně směšné jako autoři oněch výroků. Dobu minulou nelze jen tak „šmahem“ označit za protiprávní, byť se v době její existence vedlo mnoho procesů, bezpráví, což poté silně devalvovalo myšlenku socialismu. Nemůžeme ji nazvat ani dobou nesvobody, byť tomu tak podle pravicových politiků bylo, protože každé individuum bylo svobodné. Nicméně individuální svoboda, která je hnacím motorem dnešní doby, byla upozaďována nad kolektivními zájmy a to posléze zapříčinilo pád druhého světa. Přílišné bazírování na společném vlastnictví i tam, kde by bylo mnohem výhodnější individuální vedlo k velkým trhlinám ve společnosti. Přestavba tohle nemohla změnit, ani zachránit, byť se o to částečně snažila.
Když se díváme do zpětného zrcátka, tak si musíme připustit, že každou prožitou minulost si často idealizujeme více, než je zdrávo. Je ale faktem, že naše společnost, která se měnila před třemi dekádami, byla naprosto odlišnou společností, než v jaké žijeme v dnešní době. V době konzumerismu, liberální demokracie, ničení sociálních práv, omezování práv zaměstnanců. Lidé čím dál více chtějí jen své individuální hodnoty a svobody. Na tom je postavena idea liberální demokracie. Dnes ale víme, že i liberální demokracie je na pokraji svého zhroucení. Toho brilantně využívají různí extrémisté, což hrozí přerůst v nový střet. Je na čase hledat nové možnosti řízení společnosti i bez toho, že by opět měl začít souboj mezi dvěma nebo více světy.

Globální protektor

Globální protektor

Červen 30, 2019

Skupina poslanců v čele s Janem Bartoškem a Jiřím Miholou (oba KDU – ČSL) předložila návrh, aby se 21. srpen 1968 stal významným dnem. Ať už je záměr předkladatelů jakýkoliv, tak velkou roli zde hraje ideologie. Jedná se o typicky ideologizovaný návrh. Každý režim si něco ideologizuje. Dělala to první republika, stejně i doba po roce 1948. Pozadu nezůstává ani dnešní společnost. Pečlivě je do toho promíchána antiruská propaganda, kdy antiruští politici tím u části veřejnosti získávají kladné body. Má tedy význam zavádět 21. srpen jako významný den, když už z něj média dělají „významný“ den bez ohledu na to, zda to bude uvedeno v zákoně? Zajímavou paralelu v tomto ohledu nabízí okupace z března 1939, kdy také došlo k invazi cizího vojska. Tento den totiž není také významným dnem, byť šlo o větší zlo, než byla intervence sovětů v roce 1968. Už jen z toho pohledu, že po okupaci roku 1939 šlo Čechům (nekolaborantům) o jejich holé přežití. Avšak zásah Sovětského svazu do vnitřních poměrů Československa v roce 1968 způsobil obrovské škody ve vědomí lidí. Dodnes jsou totiž Sověti (Rusové) vnímáni jako nepřátelé, byť nás z větší části v roce 1945 osvobodili od okupace nacistického Německa.
Celá 60. léta 20. století byla dekádou překotných změn. Dospívala generace lidí, která se narodila po skončení druhé světové války. Ne jinak tomu bylo v tehdejším Československu. Společnost té doby si žádala změny a tehdejší politické elity to, byť s obtížemi, dokázaly pochopit. Opět se začíná ozývat: československá cesta k socialismu. Přesně ta cesta, kterou až do roku 1946 prosazoval Klement Gottwald. Společnost tyto posuny vítá s nadšením. Jenže v Sovětském svazu (i v okolních státech) jsou politické špičky s tímto vývojem nespokojeny. Československo totiž patří do sféry vlivu Sovětského svazu a je na něj navázán jak ekonomicky tak vojensky. Události kolem roku 1968 vedly k tomu, k čemu vedl listopad 1989. To Sověti nechtěli dovolit, protože by se jim celý blok začal rozpadat. Sověti v té době měli jen dvě možnosti: buď jako v roce 1989 Gorbačov pustit východní země (ve smyslu je to vaše věc) nebo jak se rozhodl Brežněv – zasáhnout.
V této věci je nutné poznamenat, že dnešní Rusko není Sovětský svaz. Byť je nepochybně imperiální mocností, obdobně jako USA. Obě dvě země si i dnes udržují svoji sféru vlivu – ať už politickou, vojenskou nebo stále více ekonomickou. Válka se vede jinými, sofistikovanějšími, prostředky. Z událostí roku 1968 tedy vyplývá, že násilím nelze natrvalo zvrátit vývoj v dané zemi. Zásah vojsk Varšavské smlouvy způsobil obrovské škody ve vědomí lidí. Tento stav se bude napravovat ještě několik generací. Všechna výročí je možné si připomínat, stejně i fašistickou porobu, ale i jiná výročí, než ta z 20. století. Kupříkladu je dobré si připomínat i Bílou horu, ale ta byla a je ideologizována dosud.
Na závěr si zkusme jeden myšlenkový experiment, který nám objasní, v jaké pozici jsme tenkrát byli. Česká republika se rozhodla vystoupit z NATO a stát se neutrálním státem (podobně jako Rakousko). Jak by na tento stav reagoval náš dnešní protektor? Nechal by to tak? Nebo by zasáhl podobně jako Sověti v roce 1968? Z toho plyne: chceme neutrální Českou republiku. Nechceme být v područí žádné imperiální mocnosti.

Levicová národní hrdost

Levicová národní hrdost

Červen 24, 2019

Ve veřejném prostoru se neustále objevují slova jako nacionalismus, vlastenectví, patriotismus. Existuje však pojem, který je dnes upozaďován nebo přehlušen výše uvedenými slovy. Je jím národní hrdost. Někomu to může připomínat patriotismus, ale to je spíše americký termín, než evropský. Národní hrdost by měla být neustále rozvíjena. Podobně jako ve Švýcarsku. K tomu ale potřebujeme novou koncepci občanské výchovy ve školách. Pamatuji si, že když jsem chodil na základní školu, tak jsme museli znát naše státní svátky, kdo je prezident, jak se volí atd. Jednalo se o divoká devadesátá léta. Rovněž nám byla kladena úcta ke státním symbolům a byli jsme vedeni k tomu, abychom byli na svoji vlast hrdí.
Národní hrdost má několik států na světě. Vedle Švýcarska, které by pro nás mohlo být vzorem, se národní hrdost vyskytuje ještě u Američanů i Britů. K té americké národní hrdosti mám ale výhrady, protože tuto svoji národní hrdost spojují se svým protektorstvím nad celým světem. Jsou ve své podstatě hrdi na to, že ovládají celý svět. USA jsou něco jako starověký Řím, který vládl nad „barbary“, jak oni nazývali „Neřímany“. Dnešní novodobý starověký Řím v podobě USA svoji národní hrdost vtělil do vývozu demokracie liberálních hodnot. Stačí se podívat na to, jak samotní Američané hovoří ke své vlasti ve vztahu náboženství: bůh ochraňuj Ameriku! Z toho je patrné, že do jejich národní hrdosti je zapojen i náboženský faktor, který by je měl ochránit i jinde (všude) na světě, když budou exportovat svoji kulturu a boj za demokratická práva klidně i pomocí zbraní.
U nás je ale národní hrdost velmi malá. Není divu. Kašleme (možná ještě něco horšího) totiž na vlastní symboly – prezidenta, státní vlajku, hymnu atd. To je něco nemyslitelného například v národně hrdé Velké Británii. Je smutné a nepochopitelné, jak se naši lidé dokáží chovat ke státním symbolům. Schylují se k urážkám hlavy státu, zničení prezidentské standarty atd. Tohle je začátek neúcty ve společnosti jako celku. Nebudu zde polemizovat o tom, kdo je nebo není prezidentem, ale je potřeba si říci, že i prezident je jedním ze symbolů našeho státu.
Moderní nacionalismus, který vznikl v době osvícenství, se ale ve 20. století stal hnacím motorem obludných válek a vyhlazování národů. Proto sousloví nacionalismus v politické sféře vnáší jako takové negativní konotace. Levicová strana tedy nesmí mít ve volebním programu „nacionalismus“, protože by se stala terčem kritiky z jiných stran. Tomu je nutné se vyvarovat. Klement Gottwald až do roku 1946, kdy proběhla Žilinská konference, prosazoval československou cestu k socialismu s národní hrdostí. Nechtěl sovětský model, ale kostky již byly vrženy. Patřili jsme do sféry Sovětského svazu a to předznamenalo další vývoj.
Pokud chce radikální levice zapracovat do svého volebního programu národní hrdost, tak je nejvyšší čas, protože strach lidí z neznáma dosahuje vysokých čísel. Musí se razit hesla jako být hrdý na své státní symboly, uznávat je a také chránit. Když totiž začne levice chránit tyto symboly a hodnoty, tak si lidé uvědomí, že levice je na jejich straně. Úcta ke státním symbolům začíná ve škole, výchovou. Pokud tato část selhává, tak se nám výsledky dostavují ve své nahotě dnes a denně.

Walderode a čas minulý

Walderode a čas minulý

Červen 21, 2019

Naše soudnictví asi není evidentně v dobré kondici. Odvolací soud totiž svým rozsudkem umožnil šlechtickému rodu Walderode, aby se jim do vlastnictví vrátila řada nemovitostí v celkovém objemu přes 3 miliardy korun (mimo jiné zámek Hrubý Rohozec). Jedná se o vleklý spor, který se točí kolem toho, zda jejich rod kolaboroval nebo nekolaboroval s nacisty. Ať už tomu tak bylo nebo ne, tak rozsudek, který umožňuje návrat majetku tomuto šlechtickému rodu, ukazuje na fakt, že se u nás může člověk neustále odvolávat a odvolávat do doby, než to nakonec vyjde. Jenže minulost už nezměníme, a pokud byl výše uvedenému rodu zabaven majetek na základě Benešových dekretů, tak na tom nelze nic měnit. Jenže ve společnosti, kde se neustále hledají nepřátelé, vytahují problémy minulosti ve snaze se s ní vyrovnat, se jedná o nebezpečí ve vztahu přepisování minulosti, v tomto případě výsledků druhé světové války.
Pamatujme, že za vším hledej peníze. Tak zní naše české přísloví. K tomu si ještě musíme říci, že šlechtické tituly byly u nás zakázány již za první republiky a po roce 1945 byl majetek kolaborujícím lidem zabaven na základě Benešových dekretů. Ty by někteří nejraději chtěli zrušit a získat tím přístup k majetkům. Jenže pokud by k tomu došlo, tak by začalo vyslovené „rabování“ státu jako celku. Z tohoto důvodu musí být Benešovy dekrety neměnné a mají zůstat v minulosti. Pokud tedy byl někomu na jejich základě zabaven majetek, tak to prostě v této fázi zůstane. Nikdo by se nesměl ohánět tím, že dekrety byly nebo nebyly neoprávněné. Jednou pro vždy za tím udělat tečku, ale bohužel žijeme v Čechách, kde je možné naprosto všechno. Mnoho věcí se stává normou, i když jdou často normálnímu uvažování.
Rozsudky našeho soudnictví jsou někdy tristní. Někdy vám z toho zůstává rozum stát. Stejně jako v případě rodu Walderode. Tímto případem je totiž ohrožena minulost a geopolitika doby po roce 1945. V zásadě lze říci, že výše uvedeným rozsudkem nastává postupné nahlodávání a eroze 1) Benešových dekretů, podle kterých byl majetek kolaborujícím zabavován, 2) výsledků druhé světové války, která jasně určila vítěze a poražené. Dnes ale dochází k alternativním výkladům historie a je zde i snaha udělat z vítězů poražené a z poražených, vítěze, 3) posuzování toho, kdo byl nebo nebyl za války kolaborant. Tohle stejně už nezjistíme, protože jsme se od inkriminovaného roku natolik vzdálili, že už tolik pamětníků nežije. Navíc archívní materiály říkají jedno i druhé. Pamatujme na to, že se po roce 1945 všichni snažili vyrovnat s nejhorší válkou v dějinách lidstva. Samozřejmě, že docházelo k různým excesům, ale tomu se pohledem zpět nelze divit.
Pro naši budoucnost je nutné, aby nedocházelo k přehodnocování minulosti. Ta byla taková, jaká byla. Zrušení zákonů, které utvářely naši historii i další osud by bylo nejen nezodpovědné, ale v rozporu s právem. Umožnilo by to totiž nový výklad dějin. Takový výklad dějin, který předkládají vítězové jiné války – té studené. Těmto vítězům, kteří si mysleli, že nastal konec dějin, však nejde o blaho našeho státu, ale o blaho těch, kteří třímají v rukou peníze a případně moc.

Památný to den: bratrská agrese 1968?

Památný to den: bratrská agrese 1968?

Červen 17, 2019

V našem kalendáři nalezneme celkem 14 významných dní. Nejedná se o státní svátky nebo ostatní svátky, ale o dny, kdy se onen den událo něco významného. Každý systém si takové významné dny vytváří. Naše republika není výjimkou. Možná naopak. Nějak jsme našli zálibu ve vytváření významných dní. Na počet státních svátků jsme pomalu nejchudší v Evropě, ale za to významných dní máme docela hodně. Do výčtu má přibýt nový významný den: 21. 8. 1968 jako „památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“. Jako důvod předložení tohoto návrhu se uvádí, že současná ruská propaganda říká, že Rusko chce, aby se z vojáků, kteří intervenovali do tehdejšího Československa, stali váleční veteráni. Z toho vyplývá, že se jedná o ideologický spor, než že by se jednalo o určité vyrovnání se s minulostí. Logiku by to mělo v době kulatého výročí srpnových událostí roku 1968, ale nechávat se zatahovat do ideologických sporů je pouze odvádění pozornosti jinam. Na tomto místě si musíme jasně říci, že okupace roku 1968 nebyla klasickou okupací. Spíše se jednalo o intervenci v rámci udržení sféry vlivu Sovětského svazu, byť může být v některých intencích vnímána jako okupace. Je nesporným faktem, že intervence vojsk měla za následek deformaci socialismu jako společenského systému a zanechala na něm stigma, že socialismus je pouze násilný a udržuje se u moci silou. Srpnová intervence vojsk Varšavské smlouvy měla dalekosáhlé důsledky na mezinárodní dělnické hnutí, stejně i na poměry v tehdejším Československu.
Pokud předkladatelé návrhu zákona chtějí odsuzovat „okupaci“ roku 1968, tak musí odsoudit i okupaci roku 1939. Rozdíl mezi těmito roky je ten, že okupace roku 1939 byla tragédií pro náš národ, kdy nám posléze pod tíhou nacistického Německa hrozilo vyhlazení, ale rok 1968 musíme vnímat jako rozdělení bipolárního světa a na sféru USA a SSSR. Je tedy jasné, že pokud by se významným dnem měl stát 21. srpen 1968, tak se jím musí stát i 15. březen 1939. Jinak vše ztrácí smysl. Nyní se nacházíme v zajímavé situaci, kdy naše politická reprezentace upozaďuje události března 1939 (případně i Mnichovskou dohodu) s odůvodněním, že se jedná o dávnou minulost, která už je hodně daleko a pamětníků již moc nežije. Kdežto u roku 1968 zde máme pamětníků poměrně hodně a v rámci strašení démony minulosti je pro současný systém vždy bližší tragická událost, než ta dávno minulá, byť byla tragičtější. Spíš mě ale přijde logičtější vysvětlení tohoto posunu, že se z Německa stal náš přítel (i v rámci integrace EU), kdežto Rusko jakožto nástupnický stát Sovětského svazu, je nepřítel. Toto škatulkování je velice nebezpečné, protože zamezuje se plně vyrovnat s minulostí.
Nyní se přeneseme k malému myšlenkovému experimentu: představte si, že Československo patří do sféry USA. Ne jeho území nejsou od konce druhé světové války cizí vojska. Svět je rozdělen na soupeření dvou mocenských bloků a Evropu se táhne „železná opona“. A nyní si představte, že byste nějakým způsobem vybočovali z nastavené linie ze strany USA. Zcela jistě by na vás dělali různé bu,bu,bu. Pokud byste neuposlechli, tak by zcela jistě (v rámci udržení své sféry vlivu) na vaše území poslali svá vojska. Buď pod tlakem, nebo legitimně ve vztahu boje proti ideologickému nepříteli. Pokud by k těmto virtuálním dějinám skutečně došlo, tak stojí za otázku: kdyby nás intervenovala vojska USA a poté z naší vlasti odešla, tak bychom rovněž trvali na tom, že bychom ze dne jejich intervence chtěli vytvořit památný den? Nebo: trvali bychom na tom, aby z našeho území vojska USA odešla? Jenže dějiny se vydaly jiným směrem. Z Ruska se stal nepřítel, z Německa přítel. Geopolitické uspořádání po druhé světové válce dnes vzalo za své. Upozaďujeme pro nás mnohem tragičtější výročí, ale oživujeme (v rámci ideologického boje) výročí jiná.
Pokud by tedy někdo chtěl odmítnout srpnovou „okupaci“ roku 1968, tak logicky vzato musí odmítnout i březnovou okupaci 1939. Návrh na významný den 15. 3. 1939 by zněl: památný den obětí okupace nacistickým Německem. Není na tom nic složitého, ale pokud se chci plně vyrovnávat s minulostí, jak se dnes tendenčně říká, tak musím odsoudit tyto dvě okupace stejně, protože na naše území přišla cizí vojska. Byť lze polemizovat o tom, že v roce 1968 se vlastně jednalo o spojence, kdyžto v roce 1939 o agresory. Snad i proto se srpnovým událostem 1968 říká „bratrská agrese“.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie