Nad soumrakem bohů

Nad soumrakem bohů

Květen 21, 2020

Přesně před 30 lety se v tehdejším Československu schylovalo k prvním „svobodným“ volbám po roce 1989. Bylo nad míru jasné, že zvítězí Občanské fórum, které ztělesňoval tehdejší prezident Václav Havel. Ostatně v tomto svobodomyslném fóru se schovali snad úplně všichni. Od disidentů, až po bývalé kariérní komunisty. Nastala doba převlékání kabátů a ukazování na ty lidi, kteří zůstali věrni myšlence sociálně spravedlivé společnosti. Volby před 30 lety nám ukázaly, jak to s naší zemí bude vlastně dál. Skutečně tyto volby vyhrálo Občanské fórum, ale uspěla i Komunistická strana Československa. S nadsázkou můžeme říci, že v té době nastal soumrak bohů, stejně i našeho státu a státního majetku. Tehdejší předvolební kampaň se stále vedla v duchu, že nepřátelé jsou komunisté a my „revolucionáři“ listopadu 1989 jsme vítězi. Tento trend se přesunul i do dnešní doby, kdy můžeme v médiích vidět a slyšet, že ten a onen člověk za „komunismu“ trpěl, že nikam nemohl vycestovat a nastává ostré srovnávání s nacismem a komunismem. Byť tyto dva systému spolu nemají nic společného, tak dnes je snaha je spojovat do jednoho. Tato věc byla zaseta již v roce 1990, kdy se vše neustále točilo kolem „zlých“ komunistů. Do jisté míry to byla náhoda, do určité míry záměr tehdejších politických elit, které vzešly z Občanského fóra. Dokonce i pozdější privatizátoři byli v tomto společenství pro všechny nenápadně schovaní. Mnoho lidí se cítilo být vítězi, ale mnoho se jich cítilo poraženo. K tomu dodejme, že i když volby dokázalo ovládnout Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí, tak ani jeden politický subjekt ve svém programu neměl rozdělení Československa nebo privatizaci státního majetku. Lidé se naivně domnívali, že vlastně nastane jakýsi kapitalismus s lidskou tváří, kdy se do našich podmínek přestěhuje západní konzum, ale zůstanou všechny vymoženosti socialismu. Nastalo ale úplně něco jiného. Do naší země se vysloveně „nakvartýroval“ západní kapitál a zavedl ryze tržní hospodářství, kde je vše postaveno na nabídce a poptávce. Dokonce i partnerské vztahy nebo sex. Dnes se v mnohých bývalých socialistických zemích traduje následující rčení: za minulého režimu nám o komunismu lhali, ale o kapitalismu nám říkali pravdu. Mnoho lidí v době roku 1990 toužilo po neustálém nakupování, protože v mnohých oblastech centrální ekonomika selhávala. Všichni si mysleli, že nastane ráj pro všechny, kde bude všeho dostatek, ale namísto toho se přinesly veškeré negativní jevy kapitalistického způsobu života – od honby za ziskem, přes nezaměstnanost, privatizace, tunely, nárůst duševních onemocnění, kolonizaci, až po ztrátu suverenity v rámci Evropské unie.
Pubertu jsem prožíval v divokých devadesátkách na vesnici, kde bylo JZD, třídírna brambor, kruhárna zelí, vepřín. Viděl jsem tedy, jak vše postupně skomírá a přechází do soukromých rukou. Mnohé z toho ještě vydrželo po celá devadesátá léta, ale již ani jedna věc nepřežila první dekádu nového tisíciletí, kdy naši republiku ještě více kolonizoval konzumní kapitalismus. Od soběstačnosti jsme se přesunuli k závislosti na dovozu potravin z druhého konce světa. Jestliže téměř každá vesnice měla ve svém místě potenciální zaměstnavatele, tak dnes tomu tak není. Je jen málo obcí, kde je tomu jinak. Všude ale vesměs stojí opuštěné kravíny, vepříny, sila. Stojí v krajině jako němí svědkové oné doby, kdy nastal zlom, kdy lidé chtěli věřit ve vysněnou budoucnost. Ta jim ale byla ukradena právě lidmi, kteří se narychlo přesunuli do Občanského fóra, aby byli u toho, až se zhasne a začne se „loupit“. Byli to právě lidé typu Viktora Koženého a jeho pověstných Harvardských fondů, kteří vypouštěli vějičku vábného úspěchu a zbohatnutí. Tito lidé byli přímo napojeni na politické elity té doby, měli přístup k informacím a zákony, které se tenkrát utvářely, byly ryze účelové, aby mnohá politická rozhodnutí totiž nemohla být trestná. Nastal soumrak bohů podruhé, kdy i ostatní lidé přestali věřit, že nastane zářná budoucnost. Před 30 lety nám říkali, že musíme dohnat Německo a Rakousko. Položme si ale závěrečnou otázku: kde jsou dnes tyto země? A jestliže jsme měly tyto země dostihnout, tak se z logiky věci nesměly nikam vyvinout. Opak se ale stal pravdou. Z Německa je určující ekonomická síla v Evropě a Rakousko si libuje ve své neutralitě. Naproti tomu se Československo rozpadlo, proběhla likvidační privatizace a stali jsme se kolonií a otroky západního kapitálu.

Dějinné paradoxy

Dějinné paradoxy

Květen 06, 2020

V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo výstavbu Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup. Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrací zpět. Co bude tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocňuje výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.
Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už bude nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 30 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 30 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.
Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.
 

Noční vlci versus Mirek Kalousek

Noční vlci versus Mirek Kalousek

Květen 05, 2020

Rok se s rokem sešel a na našem území opět zavítají motorkáři, kteří si říkají Noční vlci. Jedni je vítají, druzí je hanobí a odsuzují jako agenty Putina a některým je to naprosto jedno. Mezi nejhorlivější „křiklouny“ proti připomínce konce druhé světové války tímto způsobem a toho, kdo ji vyhrál v roli spojeneckých vojsk (Sovětský svaz měl nejvíce obětí), vystupují zejména pravicoví politici. Pokud nahlédneme na facebookový profil Miroslava Kalouska, tak zjistíme, že se již k tomuto tématu vyjádřil. Ocitujme si jeho příspěvek přesně: „Žádám Policii ČR, aby zasáhla. Pro svobodomyslné občany je tohle stejně nepřijatelná provokace, jako by na českých silnicích vlála vlajka s hákovým křížem. Stejně tak to vnímá i náš právní řád. V naší zemi nebude nikdo ani heilovat, ani mávat rudou vlajkou se srpem a kladivem“. Tolik doslovná citace vyjádření Miroslava Kalouska k návštěvě Nočních vlků, kteří s sebou vozí i vlajky bývalého Sovětského svazu. Nyní si ale rozeberme myšlenkové pochody pravicového „guru“ v této věci trochu podrobně.
Z jeho výroku je patrné, že se snaží srovnat dva systémy. Německý nacionální socialismus a sovětský socialismus. Dává mezi ně jasné rovnítko. Pro něj jsou jedno a totéž. Jenže ono tomu tak není. Vyložím zde několik argumentů, které ukáží na to, že tyto dva systémy nelze srovnávat. Musíme si na úvod uvědomit, že druhou světovou válku rozpoutalo nacistické Německo útokem na Polsko. Někdo může namítnout, že poté na Polsko zaútočil i Sovětský svaz. To je pravda, ale musíme si uvědomit, proč tomu tak bylo a že pakt Molotov – Ribbentrop byl uzavřen proto, že se SSSR nechtěly mít západní země nic společného. A tak vznikl „pakt s ďáblem“, který později zaútočí i na Sovětský svaz a povede vskutku vyhlazovací válku. Faktickým a nikoliv domnělým vítězem tohoto konfliktu byl právě Sovětský svaz, který přinesl nejvíce obětí a osvobodil značnou část území Evropy. Z tohoto důvodu nemůžeme dávat rovnítko mezi nacionální socialismus a sovětský socialismus. Byť oba dva systémy měly na svědomí nezměrné lidské utrpení, ale válečný konflikt mohl přežít jen jeden z nich. Buďme rádi, že jej vyhráli spojenci, protože pokud by nastal opak, tak zde je úplně jiný svět, pokud by vůbec nějaký existoval. V roce 1945 všichni horečně oslavovali Sovětský svaz jako vítěznou mocnost a úspěchy ve Velké vlastenecké válce. Všude byly vztyčeny jeho vlaky se srpem a kladivem. Přesně ty vlajky, které dnes některým vadí. Jenže co kritikům vlajky vadí? Srp a kladivo? Nebo jen to, že se jedná o vlajku mocnosti, která vyhrála válku, byť měla za sebou i miliony mrtvých. Bude to pravděpodobně právě srovnání počtu obětí dvou lidí: Stalina a Hitlera. Oba dva totiž zneužívali své postavení k tomu, že si často vyřizovali „účty“ i s mnohými nevinnými lidmi. Na čem tedy selhaly oba dva systémy? Zde můžeme použít výklad britského historika Iana Kershawa, který to definuje následovně: zatímco nacismus ztroskotal proto, že dělal, to co dělat měl, tak socialismus ztroskotal na tom, co dělat měl, ale nedělal. Dle mého názoru je to výstižná definice. Nacismus selhal proto, že již od začátku byl zločinný a vedl rasovou vyhlazovací válku a to zejména díky „totálnímu rauši“ (abych parafrázoval stejnojmennou knihu Normana Ohlera), kdy téměř všichni Němci byli pod vlivem drog – pervitinu a sovětský socialismus selhal proto, že místo zavádění největší humanity, což myšlenka socialismu je, vytvořil systém, který byl v mnoha ohledech nehumánní. I když byl dle tvrzení mnohých historiků nelidský, tak nesmí být zapomínáno, že vyhrál vyhlazovací válku, která byla proti němu vedena a to nemůže nikdo zpochybnit – ani Miroslav Kalousek.
Lze srovnávat vlajku s hákovým křížem a vlajku se srpem a kladivem? Ani tohle nelze, protože svastika byl hinduistický symbol, který nacisté zneužili a je od roku 1945 odsouzen jako „symbol zla“. Zatímco srp a kladivo jsou symbolika, která má reprezentovat dělníky a rolníky. Navíc je to symbolika, která vystihovala Sovětský svaz až někam do 60. let minulého století. A nejedná se o symboliku poražené mocnosti, ale mocnosti vítězné. Naši pravicoví politici však celou věc zjednodušují, když používají rétoriku vítězů „studené války“, kterou Sovětský svaz neustál. Postupně se tato vítězná mocnost druhé světové války v roce 1991 rozpadla. Naše země nezůstala v tomto ohledu pozadu a rozpadla se v roce 1993. Pozadu jsme nezůstali ani v odmítnutí systému před rokem 1989, který byl označen jako protiprávní. Zakázala se symbolika minulého režimu, byť se jednalo o symboliku, která ukazovala na to, kdo vlastně vyhrál nejstrašnější válku dějin. Šmahem se do našeho právního řádu dostal zákon, který ve své podstatě odsoudil minulost, tak jako kdyby se jí chtěl navždy zbavit. Jenže jak ozvěny nacismu, stejně i ozvěny vítězů druhé světové války jsou dodnes patrné a to zejména v době výročí osvobození a konce války v Evropě (jinak se pohlíží na válku proti Japonsku, i když i Japonci dělali zvěrstva, tak jako nacisté).
 Možná by se tedy Mirek Kalousek měl zamyslet nad tím, jak to ve skutečnosti bylo, kdo vyhrál a kdo prohrál druhou světovou válku. Musíme vždy pamatovat na to, že dějiny píší vítězové a všechny uběhlé roky jsou v budoucnu vždy vykládány velice nejistě a to zejména v částech, které jsou sporné. Buďme hrdí na to, že jsme byli osvobozeni od útlaku nacistů a to bez ohledu na to, kdo nás osvobodil, protože své životy na oltář zachování lidstva položili jak lidé na východě, stejně i na západě, jakož i vlastenci na našem území. Až se osvobodíme od démonů minulosti, tak poté se budeme moci teprve dívat do budoucnosti, které se mnozí bojí.
 

Mýtus dnešní reality

Mýtus dnešní reality

Květen 03, 2020

Před 30 lety se tehdejší Československo chystalo na volby, které se konaly od převratu roku 1989. Očekával se fenomenální návrat „demokracie“ po vzoru první republiky a nástup Občanského fóra, které ztělesňovalo tehdejší vítěze. Souběžně s tímto procesem se začali přejmenovávat ulice a bořit sochy a památníky. Ještě před několika měsíci opěvovaní velikáni mezinárodního dělnického a komunistického hnutí skončili, když ne ve šrotu, tak v depozitáři. Odstranění symbolů předcházejícího režimu se v té době dalo vcelku pochopit. Začínala přeci nová éra (podobně jako v roce 1918 nebo 1948). Jenže je těžko pochopitelné, proč je dnes snaha odstraňovat památníky, které nemají co dočinění s minulým režimem (tedy krom jejich vzniku). Dokonce už asi nikdo moc dnes nepochopí, proč se například hluboko v devadesátkách odstranila bronzová socha Jana Švermy, který měl velké zásluhy v Slovenském národním povstání. Podotýkám, že to bylo v Praze. V našem hlavním městě, kde se tímto krokem chtěla zviditelnit tehdejší politická reprezentace Prahy 1. Rok se s rokem sešel, politické garnitury se obměnili, ale strašák minulosti zůstal stále přítomen. Alespoň v Praze, kde se v poslední době vytváří mýty o době dávno minulé. Netvrdím, že je tomu tak v celé Praze, ale minimálně v Praze 6 a Praze – Řeporyjích jsou různé mýty na vzestupu. Jedná se o dva mýty. První říká, že Prahu osvobodili Vlasovci a druhý zase tvrdí, že maršál Koněv se po druhé světové válce podílel i na jiných akcích tehdejšího Sovětského svazu (nikdo nepopírá jeho velení v roce 1956 v Maďarsku) a to včetně invaze vojsk v roce 1968 do Československa (to je právě onen mýtus).
Jak je možné, že více jak 30 let od změny režimu, se v našich podmínkách někdo neustále snaží zpochybňovat výsledky druhé světové války? Pravděpodobně je to způsobeno chybným výkladem slova demokracie, která se v naší zemi vykládá v sousloví, že si mohu dělat, co chci a vykládat si také, co chci. Tímto způsobem vzniká hybridní demokracie, která nemá řád, ale řád přechází v chaos. Proč nechal starosta Novotný k památníku Vlasovcům nainstalovat kamerový systém? Že by se bál jeho zničení? Zde se nabízí otázka, proč stejný systém elektronické ochrany nebyl nainstalován u sochy Koněva (nebo jiných památníků, které se staly terčem poškozování či hanobení), kde bylo jako argument pro její odstranění použito tvrzení, že je socha neustále terčem vandalů. Že by na tom nebyl zájem, ale chránit pomníky nové pravdy se může? Na takové věci se najdou peníze? Není to přinejmenším divné? Když přeci někdo může ničit památníky osvoboditelů, tak pokud pan Novotný vyzdvihuje Vlasovce jako osvoboditele a jiní ne, tak jako formu protestu přeci mohu památník polít třeba barvou. Samozřejmě, že se to nesmí, ale když někdo za osvoboditele nepovažuje Sověty a hanobí jejich památníky, tak proč by někdo nemohl hanobit pomník skutečných zrádců (Vlasovců), které nepovažuje za osvoboditele? Ten samý příměr můžeme použít i u památníků americké armády v západních Čechách. Mohl bych teoreticky hanobit jejich památníky za jejich angažmá ve Vietnamu a v jiných ilegálních válkách, ale logicky to neudělám, protože se na osvobození naší vlasti také podíleli, podobně jako Sověti.
Je nezpochybnitelnou pravdou, že režim před rokem 1989 zveličoval podíl sovětských osvoboditelů a ty západní odsunul do pozadí (například letce RAF). Naproti tomu režim po roce 1989 odsunul do pozadí podíl sovětských osvoboditelů a zveličil až neúměrně podíl těch západních. Zůstala jen regionální historie, kde je doložitelná role partyzánských skupin. Kdysi se jednalo o velice známá jména, kterým byl vzdáván hold, ale dnes se velebí jen západní bojovníci s nacismem. Jako kdyby východní odboj nikdy neexistoval. Jedná se o paradox našich dějin, který je dnes zneužíván některými podivíny pro svoje zviditelnění. Pravdou ale je, že ve své podstatě existovaly tři formy odboje: západní, východní a domácí.
Opravdu pana Novotného ohrožují nějací tajní agenti s teplou vodou, kteří byli prý posláni ze samotného Ruska, a proto musí mít policejní ochranu? To si nemyslím, ale pan starosta musí za své konání nést zodpovědnost - politickou i morální. Nesmí se nikdo divit reakci Ruska, které na oltář záchrany lidstva přineslo v nejtemnějších dobách nejvíce obětí. A nyní se v Praze objeví památník zrádcům Sovětského svazu, Vlasovcům a to v době 75 let od konce druhé světové války. Tento krok nemá v naší historii obdoby a je nutné jej odsoudit. Neumím si představit, že by podobný pomník postavili tam, kde operovali Vlasovci, když bojovali na straně nacistů. Překrucování a vytváření nové minulosti vede jen k tomu, že se eskaluje napětí, které ve společnosti dříme, do takových rozměrů, že to zasahuje i do mezinárodních vztahů a to je velice nebezpečné. Jako republika jsme se stali obětí mýtů dnešní reality, které nemají nic společného s historiografií, ani dějinami, ale jsou některými „podivíny“ pečlivě předkládány jako realita minulosti v soukolí „ideologické“ války proti Rusku.

Halucinační minulost

Halucinační minulost

Duben 25, 2020

V letošním roce si připomínáme 75. výročí osvobození naší vlasti spojeneckými vojsky od okupace nacistickým Německem. Do různých oslav a pietních aktů ale negativně zasáhla současná situace kolem šíření nového typu koronaviru, která znemožňuje si dané výročí řádně připomenout. Letošní připomínka výročí osvobození bude tedy jiná. Je odložena přehlídka na Rudém náměstí a země, které bojovaly proti nacismu a fašismu jsou zaneprázdněny novým bojem a to bojem proti neviditelnému nepříteli. Možná se v budoucnu dočkáme i oslav vítězství nad novým virem, nevím. Každopádně je nutné si připomínat vítězství nad fašismem a nacismem. Tedy systémy, které rozpoutaly nejhorší válku v lidských dějinách. Jak se postupně vzdalujeme od roku 1945, tak se zejména v našich podmínkách objevují čím dál více různí podivíni, kteří chtějí historii přepsat nebo si na tématu „druhá světová válka“ udělat politickou reklamu. Ano, mám na mysli „pány podivíny“ starosty městských částí v Praze – Ondřeje Koláře (TOP 09), starostu Prahy 6 a Pavla Novotného (ODS), starostu Prahy – Řeporyje.
První jmenovaný se neštítil zneužít nouzového stavu, který vyhlásila vláda v důsledku zamezení šíření nového koronaviru, aby odstranil sochu osvoboditele Prahy maršála Koněva. Jednalo se o bezprecedentní krok, kdy starosta sáhl ke kroku ve chvíli, kdy bylo zamezeno shromažďování lidí. Občané se tak nemohli sejít před sochou a bránit tak jejímu odstranění. V této souvislosti je nutné připomenout, že daná socha byla odhalena u příležitosti 35. výročí osvobození a přežila i rok 1989. Takže proč socha začala někomu vadit? S největší pravděpodobností začala vadit jen proto, že na daném místě má být něco jiného. Určitou roli hraje antiruská propaganda z rezervoáru pravicových stran. Mnozí lidé si poté myslí, že v roce 1945 nás nakonec z valné většiny neosvobodili sověti, ale úplně někdo jiný. V horším případě jsou sověti vykreslováni jako ti, kdo naši zemi nechtěli zachránit, ale okupovat. Tato věc se dává do souvislosti s rokem 1968 a Koněv je vždy vykreslován jako ten, kdo se podílel na všem možném, i když to mnohdy není pravda.
To druhý uvedený starosta je jiný kádr. Ten o sobě již dal vědět mnohem dříve, než jeho pravicový kolega. Proslavil se snahou postavit pomník Vlasovcům. Tedy zrádcům tehdejšího Sovětského svazu, vojákům, kteří bojovali na straně nacistického Německa proti Stalinovi. V tomto případě jde o deformaci minulosti, kdy se ze zrádců stávají hrdinové a skuteční hrdinové jsou vykreslováni jako nežádoucí, případně jako barbaři. Problém Vlasovců je v našich podmínkách dlouhodobě diskutován. Je pravdou, že se určitým způsobem podíleli na Pražském povstání a pomáhali při bojích, ale jejich účast na něm nemůže jejich zradu ospravedlnit. Maximálně ji může mírně zlehčit, ale nic to nemění na tom, že se jednalo o zrádce, kteří zradili svoji vlast, když se vedla vyhlazovací válka na východní frontě. Nelze se v tomto případě divit, že se proti výstavbě pomníku ohradilo Rusko, protože se jedná o poctu zrádcům.
Ať už je záměr starostů Koláře a Novotného jakýkoliv, tak je zjevné, že trpí určitou halucinací minulosti. Minulost vidí takovou, jaká nebyla a upravují si její průběh pro utvrzení své vlastní halucinace. Ve své podstatě tato halucinace nahrazuje fašizující tendence, které jsou v dnešní chaotické demokracii na vzestupu. Asi se touto halucinací chtějí někomu zavděčit. Možná USA, jejichž vojska nás také skutečně osvobodila nebo i dalším vítězům druhé světové války. Každopádně v našich podmínkách platí, že oba dva pánové danou záležitost používají pro šíření svého pověstného PR a je jim vcelku jedno, jaké to má mezinárodní dopady ve vztahu k Rusku, případně jiným zemím. Falzum minulosti vzkvétá na hybridní demokracii, kterou dnes prožíváme a tak i oba výše citovaní starostové vytváří fake news, kdy šíří polopravdy ve snaze halucinačně vytvořit jinou minulost.

Nová vlna cenzury

Nová vlna cenzury

Duben 03, 2020

Při současném stavu věcí se zdálo, že se někam vypařili kritici Ruska, Číny, různých památníků, soch nebo jiných připomínek konce druhé světové války. Vše bylo jen zdání, když jsme všichni „šokováni“ současnou krizí, která je vyvolaná šířením nového typu koronaviru. Této situace využila (nebo spíše zneužila) radnice Prahy 6 v čele se starostou Ondřejem Kolářem za TOP 09 a nechala odstranit sochu maršála Koněva, která byla na náměstí Interbrigády. Socha osvoboditele většiny území tehdejšího Československa byla terčem hanebných nápisů nebo jiného poškozování. Toto bylo použita pro odstranění sochy. Prý aby nebyla více poškozována. Nicméně si položme otázku, proč se nechala socha odstranit nyní, když je naše země v nouzovém stavu? Odpověď je nasnadě – společnost jako celek je šokována jinou situací a jak je neustále v šoku, tak se nenápadně uskutečňují různé podivné věci. Od privatizací, až po odstraňování soch. K tomu si musíme připočíst fakt, že se lidé nemohou srocovat a protestovat proti odstranění toho či onoho, protože je limituje opatření zamezující volnému pohybu osob. Snad nejhanebnější bylo vyjádření starosty Koláře, proč musí socha maršála Koněva pryč. Na svém Twitter účtu napsal: „Neměl roušku. Pravidla platí pro všechny stejně. Ven jen s rouškou nebo jinou překrývkou úst a nosu“. Pan starosta zřejmě sršel humorem a byl štěstím bez sebe, jaký se mu to povedl bravurní kousek. Osobně pochybuji, že se tomuto humoru někdo zasmál. Odstranění sochy maršála Koněva má však ještě jiné, skryté a často neviditelné konsekvence.
Jednou takovou konsekvencí je nenápadné zavádění nové cenzury. Začalo to umisťováním dodatkových tabulek a končí to novým výkladem minulosti, kdy je záměrně upozaďována role sovětů na osvobozování naší vlasti. Jak by se asi tvářili lidé v Plzni, kdyby někdo navrhl odstranit památník americké armádě? Je nutné si uvědomit, že naši vlast osvobodila spojenecká vojska a k tomu je také nutno takto přistupovat. Spojují nás mrtví na obou stranách. Je evidentní, že více jak 30 let od převratu roku 1989 si zastánci kapitalismu přestávají věřit. Jeho samotný triumfalismus nad celým světem zmizel již při finanční krizi roku 2008 a nyní se objevila úzkost z delegitimizace, která se projevuje právě odstraňováním soch nebo odebíráním čestných občanství lidem, kteří se nehodí do nového výkladu dějin. Případně se jedná o lidi, které dnešní systém označuje pojmy jako „vrah“, „zrádce“ nebo ten, kdo „má na rukou krev“. Všichni tito lidé minulosti jsou dnešním systémem vyloučeni z historie a to jen proto, aby se obhájilo fungování dnešního systému. Ten je poté představován jako jediný možný, fungující, i když kolabující a plodící chudobu a sociální vyloučení.
Abychom pochopili celou skládačku problému, tak musíme říci, že odstraněním sochy Koněva to jistě nekončí. Jedná se totiž o lukrativní místo, kde určitě vyroste nějaký ten developerský projekt, který „posype“ hodně kapitálu – třeba podzemní garáže. Další dějství určitě přinese starosta Prahy – Řeporyje Novotný z ODS, který možná v nouzovém stavu stihne postavit pomník Vlasovcům, protože společnost bude nadále v šoku ze současného stavu. Tohle bude další díl skládačky do procesu zavádění nové cenzury, která má za cíl jednak společnost udržet ve strachu, šoku a vytvářet domnělé nepřátele, kteří nepřáteli vůbec nejsou. Za zmínku stojí, že v této hře o novou cenzuru hrají roli pravicové strany typu ODS a TOP 09. Proč asi? Že by to bylo jen tak, aby se někdo zviditelnil? Ale kdepak. Jak se dnešní systém kapitalismu pomalu začíná rozkládat, tak se v logice pravicových stran musí vytvořit taková podoba minulosti, která pomůže obhájit jejich pozici ve věčně ničeném světě. Jehož ničení nabírá na obrátkách v podobě neutuchající touhy nejbohatších lidí být ještě bohatší.

Norimberk pro globální kapitalismus

Norimberk pro globální kapitalismus

Březen 31, 2020

Před nedávnou dobou proběhlo mediálním prostorem nenápadné vyjádření některých odborníků napříč zeměmi Evropy, že je nutné zavést různé tribunály pro t, kteří mají na svědomí „zlovůli“ z doby před rokem 1989. Samozřejmě, že prý mají být souzeni jen ti lidé, kteří určitým způsobem byli zakomponováni nejen ve státní správě tehdejších socialistických zemí. Československo nevyjímaje. Z logiky z výše uvedené věci se mají zavést Norimberské procesy pro ty, kteří prý mohou za to, že na hranicích tehdejší železné opony byli zastřeleni lidé, kteří se snažili uprchnout na vysněný Západ. V našich poměrech tak chtějí soudit starce jako například Miloše Jakeše, ne jinak je tomu i v jiných zemích. Jenže opravdu má smysl zavádět tribunály, jako byly po konci druhé světové války? Vždyť tenkrát socialismus a myšlenka komunismu zvítězila v nejhorší válce v lidských dějinách, aby se nakonec z různých důvodů rozpadla. Dnes je snaha myšlenku sociálně spravedlivé společnosti některými veřejnými politiky ještě více odsuzovat, protože je podle jejich názoru nedemokratická a nelidská. Co je ale nelidského na ekonomické rovnosti a snižování míry chudoby?
Podle odborníků z různých „ústavů“, jako například v našem případě z Ústavu pro studium totalitních režimů, se musíme vyrovnat se svoji minulostí a přenést se v čase více než 30 let nazpět. Na základě této retroaktivity, která je u nás zakázána, máme prý soudit ty, kteří tenkrát stáli v čele různých států a politických uskupení (v našem případě v čele tehdejší KSČ). Pokud bychom ale na tohle někdy přistoupili, tak musíme před tribunál přivést také ty, kteří v době mezi lety 1945 – 1991 stáli na druhé straně pověstné barikády studené války. I tam se totiž děly různé přehmaty, omyly a tragédie. Na lavici obžalovaných se tím pádem musí přivést tedy ti, kdo rozpoutali v USA běsnění v rámci „honu na čarodějnice“ a nejen za Mccarthismu se podíleli na válce ve Vietnamu, Koreji, případně brutálně intervenovali v dalších zemích v Africe nebo Latinské Americe. V neposlední řadě ale musí na lavici obviněných usednout i současní „váleční zločinci“ typu expremiéra Velké Británie Tonyho Blaira, exprezidenta USA George W. Bushe a další politiky, kteří rozpoutali ilegální války v Iráku a jinde, případně rozeseli chaos v Africe. Evropa a okolní svět nyní sklízí plody těchto nesnází v podobě migrace na své území.
Pokud by někdy v budoucnu došlo k přehodnocování minulosti a úpravě výkladu historie a tím pádem ke vzniku různých tribunálů „pro úpravu minulosti“, tak bude nutné prosazovat stejné procesy a tribunály pro zločiny kapitalismu. Prošetření zločinů kolonialismu, drancování kolonií, až po různé vojenské šarvátky v době zástupných válek. A nemám zde na mysli jen kolonie tehdejšího Britského impéria, ale také Francie, Španělska, Portugalska, Holandska a mnohé další země. Dále zločiny od války ve Vietnamu, až po sebevraždy lidí z ekonomických důvodů, kam je zahnal současný systém. Dále uveďme, že kapitalismus jako takový zvyšuje farmakologickou závislost lidí na uklidňujících lécích, aby na ně nedopadala současné tíha starostí.
Je evidentní, že globální kapitalismus je v krizi a tak se snaží hledat chyby jinde a odvádět pozornost jinam. Místo toho, abychom řešili současnost a budoucnost, tak budeme pořád řešit minulost, protože budoucnosti se asi mnozí bojí. Když už řešit minulost, tak potřebujeme nový Norimberk pro globální kapitalismus!
 

Historie věčně živá

Historie věčně živá

Únor 21, 2020

Je tomu už 30 let, co naše země započala první rok budování kapitalismu. Sice v té době nikdo netušil, co se odehraje za ony tři desítky let, ale i tak bylo hned v roce 1990 možné odhadnout, co se bude dít. Vypadá to, že tři dekády jsou věčnost, ale není tomu tak. Čas letí čím dál rychleji a v záplavě různých informací se ztrácejí i ty podstatné. Ne jinak tomu je v případě osobnosti Václava Havla coby prezidenta. Mnoho lidí zapomnělo, jak to vlastně bylo s jeho zvolením za prezidenta v roce 1989, stejně se pomalu zapomíná i na to, proč jako svoji první velkou zahraniční cestu uskutečnil do USA. Vraťme se tedy do oné doby, která byla prodchnuta euforií ze změn, které přinesl listopad 1989.
V historických souvislostech musíme mít na paměti, že v roce 1990 stále existuje Sovětský svaz, stejně i Varšavská smlouva co by protiváha NATO. Pokud někdo tvrdí, že tomu tak není, nechť si zopakuje dějepis nejnovějších dějin. Možná někoho může mást ta Varšavská smlouva, ale ta zaniká až roku následujícího. Pokud by chtěl někdo rozporovat, že to nebyla protiváha NATO, tak by si měl uvědomit historickou posloupnost založení oněch paktů. V roce 1949 vzniká NATO a teprve roku 1955 Varšavská smlouva. Ale zpět k Václavu Havlovi. Tento kdysi prominentní disident a rádoby dramatik se na konci prosince roku 1989 stal prezidentem tehdy stále Československé socialistické republiky. Ano, skutečně přísahal na socialistickou Ústavu a do své funkce jej zvolili tehdejší komunisté. To je reálný fakt. Do funkce prezidenta mu pomohl tehdejší prominentní komunista a předseda vlády, Marián Čalfa. Tento člověk domluvil zákulisní hrátky, aby poté všichni, kdo mohli volit prezidenta, zvedli ruku právě pro Václava Havla. Z hlediska tehdy platné ústavy byl tento krok ale protiústavní a začalo tak horečné porušování platných zákonů, které trvá dodnes. Zde můžeme uvést menší paralelu s rokem 1948, kdy tehdejší předseda vlády Klement Gottwald využil tehdy platné Ústavy a vyřešil vládní krizi. Mnoho historiků totiž tvrdí, že únor roku 1948 byl puč anebo převrat, ale musíme podotknout, že v režii Ústavy. Kdežto události roku 1989 byly zcela mimo ústavu a vše se domlouvalo v systému „já na bráchu a brácha na mě“.
Zde se dostáváme k otázce, proč Václav Havel podnikl cestu do USA tak brzo po svém zvolení? Že by se chtěl blýsknout a poděkovat USA jakže to zatočily s tím „zlým“ Sovětským svazem – impériem zla, jak jej nazval americký prezident Ronald Reagan? Zcela jistě je to možné a dost tomu nahrává naše česká povaha – kam vítr, tam plášť. A jelikož se jedno impérium pomalu hroutilo pod tíhou svých problémů, tak bylo nutné (a pověstný západ na to čekal, protože jej trápila systémová krize z nadvýroby) se rychle přeorientovat na konzumní logiku impéria druhého. Tuto logiku tady máme dodnes. Když se ale podíváme zpětně na to, co vlastně Václav Havel říkal v Kongresu USA, tak zjistíme, že to byla vesměs prázdná bezobsažná slova. Všichni přítomní tomu tleskali, protože už dávno věděli, že to bude jejich člověk, který ani nebude moc protestovat proti tomu, že se do Československa pošle chicagská parta kluků, kteří pomohou připravit největší podvod v novodobých dějinách – kupónovou privatizaci. A tak se také stalo. Zastánci volného trhu vtrhli do tehdejšího Československa a zbyla po nich země bez vlastního průmyslu a téměř plně závislá na dodávkách konzumního zboží ze zahraničí. Němá torza oné doby můžeme ještě dnes vidět kolem sebe. Téměř na každé vesnici chátrající zemědělské usedlosti, bývalá JZD, kruhárny zelí, třídírny brambor, vepříny a kravíny, továrny a fabriky atd. Tohle všechno bylo zničeno (řekněme si narovinu, že účelově) a to jen proto, že první zahraniční cesta Václava Havla vedla do USA. Ta totiž připravila předpolí pro stav věcí, které zde máme dnes – plnou závislost na zahraničním kapitálu s minimem vlastní produkce čehokoliv.
 

Prapore hvězd a pruhů, vítej! Volume 2

Prapore hvězd a pruhů, vítej! Volume 2

Leden 19, 2020

Vzpomínáte si na zpívající ministryni obrany Vlastu Parkanovou? Já celkem živě. Hlavně na song, který nesl název: Vítej, prapore hvězd a pruhů, který nazpívala společně s Honzou Vyčítalem. Tento hit vešel do dějin v době, když se na našem území měla stavět americká základna s radarem v Brdech. Z toho ale posléze sešlo, když se na odpor postavila nejen laická veřejnost. Mnoho let se zdálo, že snahy o americkou základnu na našem území jsou ty tam, ale stejně ve skrytu duše někteří doufali, že nastane možná změna. 
Od roku 2008, kdy eskaloval odpor proti americkému radaru v Brdech, se událo mnohé. A to nejen na území naší republiky. Značnou rychlostí jsme se přesunuli na startovní čáru nového desetiletí, abychom v politickém prostoru mohli opětovně najít záblesky snah, aby na našem území byla vojenská základna USA. Touto snahou se snaží zviditelnit nově zvolený místopředseda a europoslanec ODS Alexandr Vondra, který v pořadu Otázky Václava Moravce dne 19. 1. 2020 prohlásil, že Ostravě by právě pomohla ona základna. Musím se ptát, k čemu by nám pomohla? Možná k tomu, abychom se stali poslušnou ovečkou NATO v čele s USA. Přeci jen by byla umístěna co nejblíže Rusku, které je vnímáno jako nepřítel – alespoň v logice USA.
Na skok se vraťme do historie. Někdo může namítnout, že americké základny jsou v Německu a Polsku, kde z toho tamní rozpočty mají příjem. Jiní mohou kontrovat, že kdysi na našem území byly základny Sovětského svazu a nikdo neprotestoval. Ano, obojí je sice pravda, ale dnes je úplně jiná situace. Srovnávat základny Sovětského svazu na našem území a základny USA je argument jak vyšitý z nějaké ideologické příručky z doby studené války vytvořené v USA. Tenkrát byl snad svět rozdělen na dva tábory a určující mocnosti si udržovaly své sféry vlivu a to za jakoukoliv cenu. Ať už vedením válek, politicky zadržování jeden druhého nebo budováním základen na cizích územích. Dnes je ale situace naprosto odlišná. Neexistuje Sovětský svaz, ale USA existují stále, byť jim pomalu dochází dech a jako vítězové onoho soupeření z doby studené války se snaží rozšiřovat svůj vojenský a obchodní vliv. K této taktice používají USA v každé zemi různé přisluhovače, tak jako v našem případě osobu Alexandra Vondry.
V současnosti se v multipolárním světě všichni snaží vyhnout nějakému konfliktu. Jednou se vedou války obchodní, jindy kybernetické. Vše je naprosto jiné, než v dobách před rokem 1991, kdy ještě existovaly dvě vojenské aliance – NATO a Varšavská smlouva. Nicméně USA se pořád snaží hledat nějakého nepřítele. Jednou je to Ruská federace, jindy Čína a některé naše politické elity (zejména ty pravicové nebo i sociálně demokratické) se snaží tuto velice ošemetnou hru hrát a to jen proto, aby se zalíbily USA. Nerad bych se dočkal, aby na našem území někdy vznikla nějaká cizí vojenská základna. Ať už s radarem nebo bez něj. Mnoho let trvalo, než zmizely ty sovětské a jen proto, že dnes máme nové „přátele“, tak zde máme budovat jejich základny? Věřím, že další song, který by vítal prapor hvězd a pruhů již nevznikne a spíš budeme zpívat USA Go Home! (USA jdi domů!) a to z celé Evropy.

Hybridní smutek

Hybridní smutek

Leden 02, 2020

Začal nám rok 2020 a všichni očekáváme, že nadcházející dekáda bude lepší a úspěšnější, než ta odcházející. Začíná však vyvstávat nejeden problém, který způsobuje probíhající globalizace, kapitalizace života a nové vnímání času a prostoru. Jestliže dříve byl čas vnímán mechanicky, tak dnes je vnímán digitálně. Prožíváte vteřiny, které ubíhají na displeji. To ale není zdaleka všechno. Jak konkurence v celé společnosti nabírá na obrátkách, tak jsou postiženi všichni: muži, ženy i děti. Všichni jsou pohlceni konkurencí. Jedná se o výrazný odklon od doby socialismu, kdy jsme v rámci kolektivního žití, každý věděl, kde máme své místo ve společnosti. To v individualizované společnosti současného typu chybí a nastává proces odlidštění a odcizení. V nedávné době bylo zjištěno, že za socialismu prožívaly ženy lepší sex, než je tomu dnes. S touto teorií přišla etnografka Kristen Ghodseeová, která procestovala bývalé socialistické státy a vyptávala se žen, jak se jim žilo za socialismu, který je dnes tolik haněn. Mnoho žen jí odpovědělo, že jim bylo lépe, protože jim stát umožňoval starat se o rodinu, měly zaměstnání, které nebylo postaveno na výkonu a konkurenci. Socialistický systém jim umožnil se emancipovat, což dosahovalo vysoké úrovně. Dnes je situace opačná. Žena je nucena být součástí kapitalistického způsobu života, musí chodit na směny a podávat nejlepší výkony, aby ve společnosti obstála. To se poté negativně projevuje v partnerském vztahu, kdy jednak žena odkládá rození prvního dítěte a následně nemá na sex ani pomyšlení, když přijde domů úplně vyřízená. Stejně je na tom muž, takže se těžko mohou plodit děti, když systém zamezuje zdravému sexuálnímu životu. Nastává tak hybridní smutek, kdy jsou základní živočišné pudy potlačeny, protože je člověk nucen se nejprve kapitálově zajistit (což ale často není možné) a až poté mít děti. Jinak tomu ale bylo v dobách sociálního státu a socialismu.
Můžeme tvrdit, že západní společenská stabilita byla po druhé světové válce do jisté míry dílem komunismu. Západní země totiž před strachem z radikalizace obyvatel přijímaly různá opatření, aby této radikalizaci a vzestupu socialistických a komunistických myšlenek zamezily. Díky tomu vznikl sociální stát, tak jak jej známe. Ten ale v dnešní době čím dál vice koroduje. Je tedy jasné, že kdyby neexistovaly socialistické státy, kde se budovala nová společnost, tak by ani neexistoval sociální stát. To se ale mění s rokem 1989, kdy socialistická „hrozba“ skončila a začala se všude po světě šířit mantra deregulace do všech oblastí lidského života. Trend se obrátil. Místo toho, aby byly rozvíjeny programy na ochranu sociálně slabých, žen, vyloučených lokalit atd., tak došlo k pravému opaku. Dnes jsou ženy, matky samoživitelky, děti z chudších rodin čím dál více ohroženy sociálním vyloučením a sexuální vztahy se opět pojí s materiálním zajištěním. Dnes je často žena nucena provozovat prostituci nebo dělat sexuální otrokyni a to jen proto, aby například uživila svoji rodinu. Jedná se o negativum současného kapitalismu, kdy se žena a její tělo stává objektem touhy a vlastnictvím kapitálu samotného, což je v ostrém kontrastu s dobou socialismu, stejně i sociálních států, kdy ženské tělo přestalo být vlastnictvím někoho jiného. Je tedy jasné, že mnohé socialistické státy (Československo nevyjímaje) udělaly pro ženskou otázku více, než současný systém, který vše postavil na privatizaci, deregulaci, individualizaci a paradoxním štěstí, kdy si můžeme užívat až do středního věku, ale za cenu toho, že se nerodí děti, protože si je mnozí nemohou dovolit, případně na ně nemají ani pomyšlení.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie