Vzájemně zaručené zničení

Vzájemně zaručené zničení

Květen 25, 2019

Od konce soupeření dvou bloků Západ – Východ uplyne již 30 let. Svět se diametrálně proměnil. Některé státy již neexistují, jiné jsou na vzestupu. Nicméně pozůstatky Studené války, jak je období let 1945 – 1991 nazýváno, se objevují dodnes. Dokonce i dozvuky geopolitiky vítězů druhé světové války neustále rezonují a to na základě rozdělení sfér vlivu. Když totiž druhá světová válka končila, tak bylo předem rozhodnuto, které státy budou patřit do té nebo oné sféry. Ať už šlo o sféru Sovětského svazu nebo USA. Po vzájemném soupeření těchto dvou velmocí zůstala funkční jen jedna – USA. A ta toho patřičně využívá při udržení sfér vlivu po světě. Jestliže největšího vrcholu doznala síla USA v roce 1945 svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, tak dnes je v úpadku a zaměřuje se na obchodní války ve vztahu k nově nastupujícím velmocím.
V dobách studené války byl svět relativně bezpečnější, než je ten dnešní. Všichni totiž žili ve světě, který byl rozdělen na přátele a nepřátele. Všichni byli jasně identifikovatelní. Ruku v ruce šla s dobou i doktrína, která se nazývala MAD (vzájemně zaručené zničení). To znamenalo, že nikdo nemohl stisknout tlačítko k odpálení jaderných střel, protože by to znamenalo odplatu a všichni by se zničili. Z tohoto důvodu byl svět bezpečnější. Po roce 1990, kdy se začíná rozpadat úhlavní nepřítel USA, SSSR, tak se svět ocitl ve fázi, kdy se nevědělo, co s vojenskými pakty, které stály proti sobě. NATO a Varšavská smlouva byly úhlavními nepřáteli, a když se jeden svět hroutil, tak dostal příslib, že když v propadlišti dějin zmizí Varšavská smlouva, zmizí i NATO. Ale nestalo se tak. Za posledních 30 let jsme byli svědky přetransformování NATO z ochranného a obranného paktu na útočný, potažmo střežící různé produktovody, případně naleziště nerostných zdrojů. Zejména ropy a zemního plynu.
Ve středu Evropy se neustále odehrávají mocenské tahanice USA versus nástupce SSSR, Ruska. Vše je zasazeno do kontextu, že Rusko je nepřítel a USA přítel. Naše republika vždy balancovala na rozhraní velmocenských her. Ne jinak je tomu dnes. Jestliže se po našem území před rokem 1990 „proháněla“ vojska Varšavské smlouvy, tak dnes jsou to vojska NATO a USA. I když tenkrát byla vojska spíš jen na určitých místech (Milovice) a jen tak se po našem území nemohla prohánět. Dnes nicméně vojska USA podnikají pověstná tour z jednoho cvičení na druhé, aby se ukázalo: my se Ruska nebojíme. Rázem jsme se všichni ocitli v demokracii, která je určována silou nejen NATO. Nakonec si všechny státy v Evropě nechávají líbit průjezdy konvojů USA po svých územích a to jen proto, že se jedná o spojence. Jenže jací to jsou spojenci, když vedou ilegální války po světě, případně se vměšují do záležitostí jiných zemí? Pamatujme, že demokracie i svoboda, amerického typu je úzce svázána s ekonomickými, vojenskými, strategickými a mocenskými zájmy. Je to přesně ona svoboda, kterou jsme si v roce 1989 nechali vnutit, a nyní jsme v ní zakomponováni natolik, že USA jsou naším přítelem stůj, co stůj. Jedná se o svobodu, která je určována ekonomikou, byznysem a korupcí. Tento mix je nastaven pro ty, kteří z něj chtějí těžit a těží. Jestliže se lidé v roce 1989 těšili na svobodu a stín minulosti měl zmizet v propadlišti dějin, tak jsme se všichni nově ocitli na prahu nového vzájemného zničení. Jen s tím rozdílem, že nevíme, kdo nás zničí dříve. Zda příroda, válka, jaderná katastrofa nebo jiné nezamýšlené důsledky zamýšlených událostí.

Obrácení Václava Havla

Obrácení Václava Havla

Květen 23, 2019

Je tomu 30 let, co byl naposledy z vězení propuštěn tehdejší disident Václav Havel. Dnešní média tohoto člověka vzývají jako ikonu svobody a dokonce na něj vytvářejí různé komiksy. Tak si říkám, že když je to vlastně komiks, tak to bude (nebo byla) asi pěkná legrace. Mediální společnost začíná vytvářet mytické dějiny, které se staly asi jen na půl. To, že Václav Havel byl ve vězení, je nesporná pravda. Druhá pravda je taková, že se jednalo o prominentního disidenta. Byl to disident, který podrýval tehdejší režim, až jej ten samý režim na konci roku 1989 zvolí svým prezidentem. Zajímavé to osudy Václava Havla a samotného systému, který jej nejprve věznil a poté zvolil do nejvyšší funkce.
Jenže nic není černobílé. Dokonce ani politika tehdejšího disentu, jehož nejvyšší ikona se stane mantrou následující doby, nebyla růžová. Zejména v roce 1990 došlo k zajímavému jevu, kdy Václav Havel řeční v americkém kongresu. V onom proslovu k tehdejším zákonodárcům USA vyzdvihne jejich politiku proti nepříteli, SSSR. Zároveň obhajuje americkou zahraniční politiku jinde na světě. Tedy obhajuje ilegální války, které byly vedeny v zájmu národní bezpečnosti USA. Dokonce obhajuje zásah proti disidentům v Salvadoru. Jaké to zajímavé zjištění. Nicméně náš bývalý prezident se takovými prohlášeními jen stkví. Stejně je tomu i v případě bombardování Jugoslávie v roce 1999. Jak je ale možné, že bývalý disident ve svém projevu v USA těsně po pádu „berlínské zdi“ obhajuje násilí na disidentech jinde na světě? Zřejmě není disident jako disident a rychle jsme se zařadili k těm, co se po konci studené války přesunuli na pověstný západ.
Na výroky dějin se rychle zapomíná ve vřavě různých informací. Jednou za čas je potřeba si ale různé kontroverzní výroky připomenout. Nebo si snad umíte představit, že nějaký jiný disident by přijel do Moskvy, kde by řečnil, jak je dobré násilí a politika proti nepříteli? Samozřejmě by k tomu došlo až poté, co by několik disidentů přišlo o život. V našem případě by se jednalo o naše disidenty a samotného Václava Havla. Zajímavý scénář, který se ale nenaplnil. Nicméně se naplnil scénář opačný, který byl popsán výše.
Dějiny se od té doby posunuly na jinou stranu. Amerika začíná ztrácet dech, i když si myslí, že je pořád světovou jedničkou. Snaží se dokonce nenápadně zvěčňovat ikony doby před 30 lety. Onou ikonou je Václav Havel, který je vzýván jako ten, kdo vybojoval svobodu, kterou zde máme. Jenže opravdu máme svobodu, kterou si všichni přáli v roce 1989? Případně v roce 1990, kdy u nás zvoní na zvon svobody tehdejší prezident USA George Bush starší? Nebo nám spíš byla americká svoboda vnucena? Ať už tomu bylo jakkoliv, tak je nutné si uvědomit, že i svoboda, zejména v podání USA, může být i násilná.

Chameleón svobody

Chameleón svobody

Květen 12, 2019

V letošním roce si připomínáme 30 let od událostí, které naprostým způsobem změnily naši společnost. Je otázkou, zda k lepšímu nebo horšímu. Nový systém, který zde byl nastolen změnami po onom zlomovém roce, zde existuje již o dekádu déle, než existovala pověstná první republika. Za další dekádu bude existovat stejně dlouho, jak zde existoval reálný socialismus právě do onoho zlomového roku. Jestliže si letošní rok budeme připomínat jako „festival svobody“, tak je nutné poznamenat, že za oněch 30 let došlo k výrazné změně výkladu slova „svoboda“. Ještě v roce 1989 se neustále provolávalo: cestou přestavby a demokratizace. Aby hned na konci onoho roku bylo provoláváno: svobodu a svobodné volby. Obojího jsme se skutečně dočkali, ale za cenu omezení svých vlastních práv. Byť to nemusí být na první pohled patrné. Ocitli jsme se ve společnosti „svobody volby“, kdy si můžete se svým životem nakládat, jak se vám zlíbí. Politickou reprezentaci si můžete svobodně zvolit ve svobodných a demokratických volbách. Existuje pluralita politických stran i názorů. Tohle všechno bylo před oním pověstným rokem 1989 upozaďováno. Některým lidem to samozřejmě vyhovovalo, ale bylo stejně jasné, že reálný socialismus, respektive socialismus sovětského typu v oné době postihla eroze. Mnozí si totiž mysleli, že zde bude navždy, stejně jako Sovětský svaz. Obojí ale postihla katastrofa.

Po 30 letech záplavy svobody, jsme ocitli v nové historické fázi, kdy na svobodu musíte mít finanční prostředky. Dovolit si můžete všechno, nezaměstnanost je na nejnižší úrovni za poslední dvě dekády, cestovat můžete po celém světě, stejně se můžete svobodně rozhodnout znečišťovat životní prostředí. Vše je na vás. Samozřejmě, že existují i jistá pravidla, které říkáme zákony. Ty jsou ale pod tlakem zájmových skupin, lobbistů, korporací i kapitálu, vytvářeny tak, aby vyhovovaly těmto skupinám. Opět zde máme skupinu lidí, kterým dnešní systém vyhovuje. Je to džungle, kde se pohybuje chameleón svobody. Svobody se totiž v průběhu času mění, stejně jako onen chameleón. Zatímco v roce 1989 si lidé svobodu představovali tak, že budou naplněny jejich konzumní požitky, tak dnes si lidé svobodu představují jako svoji vlastní – individuální. Naprosto se zavrhla myšlenka kolektivní svobody i fungování společnosti, která byla vlastní době před 30 lety. Zkuste například dnes uspořádat v nějakém městě nějakou akci na zkrášlení prostranství. Samozřejmě, že se několik jedinců najde, ale většina lidí si řekne: zadarmo nic dělat nebudu nebo, že nemám čas. Systém před rokem 1989 byl postaven i na tomto principu, aby hned po něm byly věci, které byly budovány společně, zprivatizovány, prodány, rozkradeny nebo zničeny. Vše ve jménu svobody, kterou mnozí tak toužebně vyhlíželi.

Na rozhraní dvou epoch

Na rozhraní dvou epoch

Květen 07, 2019

Čím více se vzdalujeme od nejhorší války v dějinách lidstva, tím víc dochází k jevu, kdy si buď minulost začínáme relativizovat, ale co je horší, vykládat úplně jinak. Jedni tvrdí, že minulost špatně vykládá Rusko, druzí zase, že USA. Navíc v záplavě polopravd a lží se v tom těžko někdo dokáže vyznat. Zde je ale nutné mít se na pozoru, protože přepsání minulosti ve smyslu, že válku začal někdo jiný, vede k zasetí sémě pro válku novou. Jako typický příklad z poslední doby si můžeme uvést relativizování začátku druhé světové války, popírání holocaustu nebo i jen to, že nás osvobodili jen vojáci z USA. Tohle vše je nebezpečné a těmito různými jevy se začínáme nacházet na rozhraní dvou epoch. Minulé, kde byla pravda jasně určována výsledky druhé světové války a dnešní, kdy jsou výsledky oné války překrouceny do současného pojetí geopolitiky. Rozumějme rozdmýchávání nenávisti jednoho státu vůči druhému, které se často vede na internetu a sociálních sítích, případně médiích jako celku.
Současnou epochu můžeme nazvat dobou postpravdy. Všichni mají svoji pravdu. Je jedno v čem, ale každý má tu svoji pravdu. Pod tíhou argumentů může každý svoji pravdu upravit a také se tomu tak děje, ale čím dál více vidíme snahy přeměnit minulost k obrazu svému. V minulosti si každý systém upravoval svoji pravdu a tu posléze předával pomocí médií širokému publiku. Někdo může namítnout, že se jednalo o dobu cenzury a my jsme si museli povinně myslet jen to, co se nám řeklo. Dnes si naopak můžeme myslet, co chceme, ale ve finále se v záplavě informací ztrácíme a stejně pochybujeme i o tom, co je a co není pravda. Uvedeme si jeden příklad částečného pozměnění minulosti směrem k současnosti.
Připomínáme si 74 let od konce druhé světové války. Konají se pietní akty a každý je pojímá dle svého. Vzhledem k tomu, že zde máme několik vítězů oné války, tak i každý vítěz si řeší oslavy dle sebe. Rusko jako nástupnický stát SSSR pořádá přehlídku na Rudém náměstí a v západních zemích se konají různé piety. V naší republice „poblázněně“ slavíme Dny svobody v Plzni, abychom zapomněli na další pomníky, které patří padlým vojákům ze strany Sovětského svazu. Zde začíná první upravení minulosti, kdy je zveličováno osvobození Plzně americkými vojsky na úkor osvobození téměř celého Československa Rudou (Sovětskou) armádou. Ke všemu si ještě připočtěme jízdu Nočních vlků z Ruska do Berlína, kteří projíždějí napříč kontinentem a problém je na světě. Jedni říkají, že jsou to poslové Vladimíra Putina a mají za úkol přinášet nepravdy o minulosti, zatímco my tady vesele slavíme osvobození části republiky vojsky USA. Navíc, když se v Praze objevil plakát, který říkal, že druhou světovou válku začal Stalin. To je nebezpečné překroucení minulosti ve vtahu k budoucnosti, kdy se z vrahů dělají oběti a z obětí vrazi. Na tomto místě si ale jasně řekněme, že i v onom plakátu, který pozměňuje výklad minulosti, je část pravdy a to, že Stalin skutečně podepsal pakt Molotov – Ribbentrop v srpnu 1939 o rozdělení sfér vlivu a rozdělení Polska. Jenže tohle nebylo žádné zahájení války. Stalin pouze podepsal pakt s úhlavním nepřítelem, protože nevěřil západním demokraciím v jejich boji proti Hitlerovi. To se nakonec ukázalo v politice ústupků, které primárně vedly k zahájení nejhorší války v dějinách.
Ať už se na minulost díváme různými pohledy, tak je nutné ji vykládat objektivně, jak skutečně probíhala. Vítězové sice píší dějiny, ale všichni si musí uvědomit, že minulost už nezměníme, byť se o to v nové epoše různých pravd snažíme. Nyní se nacházíme na pomezí oněch dvou epoch, kdy jedna jasně drží dikci výkladu výsledků druhé světové války a druhá, která se onen výklad snaží minimálně upravit do podoby, že Sovětský svaz, dnes Rusko byli a jsou nepřátelé i „štváči“. Možná se brzy dočkáme podobného příběhu směrem k Číně, že nakonec Japonsko na jejím území vlastně nic neprovedlo a Čína se vlastně posléze snažila o vývoz své (násilné) revoluce po světě. Jen poté nechci vidět pochmurnou budoucnost, kdy se svět přiblíží novému fašismu a nové válce. Možná je to něčí scénář, protože jako náhoda je to nějaké divné.

Tenkrát, kdy začal včerejšek

Tenkrát, kdy začal včerejšek

Květen 03, 2019

V pondělí 1. května 1989 pochodují po Václavském náměstí davy lidí. Jedná se o poslední manifestaci pracujících v tehdejší Československé socialistické republice v rámci oslav Svátku práce. Na tribuně se střídají řečníci, kteří slibují přestavbu, ale také modernizaci. Jenže za několik málo měsíců bude všechno jinak. Svátek práce sice zůstane v kalendáři zachován, ale jeho pojetí se stane torzem a v poslední době už ani nebude připomenutím jeho původního vzniku. Před 30 lety se totiž práce slavila jinak, než jen prací. Lidé chodili do průvodů. Kdo tvrdí, že do nich musel povinně, tak nemluví pravdu. Lidé měli v onen sváteční den volno (samozřejmě některé provozy volno neměly). Dnes je volno jen na oko, byť se jedná o státní svátek. Obchody jsou všude otevřené, manifestuje se často jen sporadicky a mnoho lidí vnímá oslavy Svátku práce jako něco špatného, co se vztahuje k době minulé. Ti, kdo pochodovali onoho pondělního květnového dne roku 1989 po Václavském náměstí, neměli ani potuchy, kam se celé Československu řítí. Že už příští rok bude ve znamení očerňování minulého roku a doba minulá bude prohlášena za protiprávní. V tento moment se začala odvíjet „nová doba“, která vlastně byla dobou včerejší, protože byla známa z doby před první světovou válkou. Celá naše společnost se totiž postupem času dostala do područí kapitálu, tak jako tomu bylo mnohde na světě před rokem 1914.
Před 30 lety dospívala generace lidí, kteří se narodili v době intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nebo krátce po ní. Tato generace si přála změny ve zkostnatělém aparátu tehdejší KSČ. Dnes dospívá generace lidí, kteří se narodili na přelomu tisíciletí. Je to generace, která je naprosto odlišná od té minulé a také budoucí. Jestliže tenkrát mladá generace pojímala Svátek práce ještě v určitém kontextu jako skutečnou oslavu (v roce 1989 tomu bylo 100 let od vzniku tohoto svátku), tak dnešní lidé tento den pojímají jako den v kalendáři a to bez vážnějšího vzrušení. Vina tohoto stavu je jednak v době minulé, která oslavy Svátku práce pompézně slavila, ale taká doba následující, která je naopak upozaďovala, byť mnozí lidé, kteří pochodovali v roce 1989 po náměstích, práci ztratili v době divoké privatizace.
Kapitál, pojetí Svátku práce smrštil do pojetí, že práce je dnes pro člověka nutností, nikoliv potřebou. Jestliže dnes máme právo na práci, tak před 30 lety byla povinnost pracovat. Byť se mnohde vytvářely pracovní pozice uměle, ale člověk alespoň získal základní pracovní návyky. Dnes se pro změnu vytvářejí pracovní pozice s prací „na nic“, ve které se často cítíte vyhořelými. Naproti tomu se pojetí práce jako takové diametrálně změnilo. Jestliže před 30 lety bylo prim být zaměstnán v těžkém průmyslu nebo jako řemeslník, tak dnes se musíte zapojovat do společnosti konzumu a plnit například roli doplňovače zboží v supermarketech, pracovat jako dovozce jídla nebo v rychlém občerstvení nějaké nadnárodní korporace.
Musím se ptát, mají tito zaměstnanci vůbec chuť slavit Svátek práce? Vždyť jsou neustále v práci. Dokonce i onen svátek jsou nuceni slavit v práci a často prací pro korporace. Budou lidé opět v budoucnu slavit Svátek práce jako připomenutí skutečné práce? V době nových oborů, které nemají z prací moc společného (např. kouč volného času atd.), tomu asi tak nebude. Co ale teprve až přijde společnost bez práce? Kdy bude společnost bohatá natolik, že člověk bude mít jen volný čas. Možná teprve tehdy budeme opět slavit tento významný svátek, tak jak se má a to jako připomenutí, že jsme se konečně zbavili dřiny, kterou dnes musíme přivádět na oltář budování kapitalismu.

Ozvěny staré geopolitiky

Ozvěny staré geopolitiky

Březen 26, 2019

Zástupci Polska prohlásili, že nepozvali na pietní akci k 80. let od zahájení druhé světové války zástupce Ruska Vladimira Putina. Odůvodňují to současnou situací, kdy Rusko prý dělá vše „mimo“ pravidla slušného chování. Ano, i tak lze přeložit jejich vyjádření. Celé mi to připadá, že jim radí Američané, aby se v Evropě neustále udržoval permanentní strach z Ruska.  A tak na pietu dorazí asi všichni, mimo Ruska. Osobně si myslím, že je v tom i jistý vztah k minulosti, ale je za tím skryta současnost. Chápu, že Polsko nemá s Ruskem zrovna dobré vztahy z doby dávno minulé. Byl to právě Sovětský svaz, který si Polsko spolu s Německem rozdělil v roce 1939. Poté zde je problém Katyni, kdy bylo popraveno mnoho polských důstojníků, kteří byli zajati sověty. To všechno jsou ozvěny z minulosti, které se projevují v současnosti. Do jisté míry zde hraje roli i stará geopolitika, kdy Polsko v meziválečném období nebylo žádný svatoušek. Stačí se podívat na jejich válečné šarvátky. V roce 1919 Polsko podniká invazi na Ukrajinu a v roce 1938 se podílí spolu s nacistickým Německem na likvidaci tehdejšího Československa.
Polsko by si mělo uvědomit, že nepozvání Vladimira Putina může mít geopolitické dopady na stabilitu v Evropě. Pokud totiž pozvu zástupce zemí, které druhou světovou válku skutečně rozpoutaly, tak bych měl pozvat i faktické vítěze tohoto nejhorší konfliktu v lidských dějinách. Už jen logika věci praví, že pokud bude na pietu k zahájení druhé světové války pozván zástupce Německa, tak by měl být pozván i zástupce Ruska. Obě dvě země se totiž v roce 1939 domluvily na rozdělení a okupaci Polska. Je důležité také zmínit, že Polsko mělo v roce 1939 jiné hranice, než má v dnešní době. To hraje také svoji významnou roli. Nesmíme zapomínat na to, že Rusko (nástupnický stát zaniklého Sovětského svazu) neslo největší tíhu nacistického útoku po roce 1941 a je rovněž faktickým vítězem druhé světové války (spolu se spojenci). Takže nepozvat zástupce mocnosti, která měla nejvíce obětí ve válce je minimálně neslušné.
Celé mi to přijde dosti zamotané politickými třenicemi, kdy je Rusko vykreslováno logikou NATO jako největší nepřítel. Stejně tomu tak dělají USA. Mnozí představitelé totiž často „štvou“ proti Putinovi, Rusku nebo v poslední době i Číně. Nepozvání zástupce Ruska na pietu k zahájení druhé světové války je určitým zneuctěním mrtvých, kteří se podíleli na osvobozování Evropy. Ať už to byli vojáci Sovětského svazu, USA nebo někoho jiného. Vždy se na tyto oběti musí pohlížet stejně, protože jsou to právě oni, kdo nás spojují. Vylučování jedné země z pietních aktů, které se týkají minulosti jen za to, co prý dělá v současnosti je nejen neslušné, ale také nebezpečné pro stabilitu a zachování míru v Evropě.

Nastává konec ideologií?

Nastává konec ideologií?

Březen 24, 2019

S blížícím se výročím událostí v roce 1989 se ve veřejném prostoru neustále skloňuje slovo ideologie. Na diskuzních internetových fórech tak můžeme často vidět velkou diskuzi o tom, zda byla ideologie tehdejšího sovětského socialismu špatná nebo dobrá. Zda je dnešní neoliberální teorie o nekonečném růstu a volném trhu ta jediná správná. Nebo zda existují i jiné systémové alternativy. Možnosti tzv. československé cesty k socialismu zcela jistě byly. Akorát byly uduseny některými horlivými jedinci po roce 1948 nebo v roce 1968. V neposlední řadě i mnohými politiky v době těsně po roce 1989. Je tedy jasné, že společnost si po druhé světové válce (stejně i po roce 1989) přála jistý typ socialismu, protože nás v roce 1938 zradily západní kapitalistické země. Po roce 1989 zase velkou váhu hrálo trauma z roku 1968. Měl to být socialismus, který by reflektoval naše podmínky, ale bohužel se tak nestalo. Chyby, které se odehrály v tehdejším Sovětském svazu, se bezmyšlenkovitě převzaly i do našich podmínek. Výsledky jsme pocítily v reálném životě. Ne všechno bylo dobré, ale zase nebylo všechno špatné. Stejně i po ideologickém převratu roku 1989 není úplně všechno špatné, byť na nás všechny doléhají ozvěny minulosti, stejně i budoucnosti. Řízené hospodářství nahradila ideologie volného trhu, který má vyřešit úplně všechno. Ukazuje se, že tomu tak ale není a v poslední době selhává stejně, jako selhávala centrální plánovaná ekonomika. Nekonečný růst naráží na své limity. Dokonce i samotná ideologie volného trhu začíná mít své trhliny. Dalo se to očekávat, protože honba za ziskem, kdy se nehledí na přírodu, společnost, plodí většinou negativa.
V poslední době je v kurzu tzv. zelená ideologie ochrany přírody. Za ochranu planety stávkují studenti, aby dokázali, že jim není lhostejná budoucnost. Začínáme si uvědomovat, že neregulovaný svět, jaký jsme chtěli poznat v roce 1989, není až tak hezký, jak nám byl tenkrát vykládán. Všichni jsme si v devadesátých letech mysleli, že skončil svět ideologií. Jenže jsme byli doběhnuti, když nám byla pořád předkládána dobrá a špatná ideologie. Špatná z minulosti, dobrá z budoucnosti. Výsledkem je pošramocená planeta, která dosti krvácí a brání se. Někdo může namítnout, že u nás v republice nemusíme bojovat za zelenou politiku, protože je nás málo a největší znečišťovatelé jsou jinde. To je sice na jednu stranu pravda, ale na druhou stranu je potřeba říci, že v našich podmínkách jsou největší znečišťovatelé ty výroby a podniky, které patří nejbohatším lidem, případně zahraničnímu kapitálu. Těm nejde o ochranu životního prostředí, ale jen o to, aby z nerostného bohatství dostali co nejvíce. Už dnes totiž mají skoupeny různé pevnosti nebo bunkry, kam se chtějí uchýlit ve chvíli, kdy to všechno praskne nebo až začne planeta na svých hodinách odbíjet půlnoc. Zelená politika tedy musí být součástí moderního pojetí socialismu. Ostatně Marx s Engelsem by nám jistě dali za pravdu, že je potřeba chránit své bezprostřední okolí před neblahými důsledky kapitálu, protože i dělník (stejně jako kdokoliv jiný) chce žít svůj život v klidu, bezpečí, bez války a nestrachovat se o svůj život

NATO? NA CO?!

NATO? NA CO?!

Březen 12, 2019

Je tomu 20 let, co jsme jako republika, vstoupili do Severoatlantické aliance. Pořádají se konference, sčítají se úspěchy, ale chybí výčet neúspěchů. Nikdo se moc nepozastavuje nad tím, proč stále NATO existuje, když už neplní svoji základní funkci, která mu byla dána do vínku v době jeho vzniku. V tomto krátkém článku nabízím několik otázek k zamyšlení.
Když se podíváme do minulosti, kdy byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků, tak NATO bylo založeno v roce 1949 a Varšavská smlouva v roce 1955. Lze tedy polemizovat, který pakt reagoval na který. V průběhu existence rozděleného světa se tyto dva pakty spolu nikdy nikde nestřetly. To by totiž vedlo k faktoru vzájemně zaručeného zničení. Jaderné šílenství dosahovalo vrcholu, ale obě dvě strany si uvědomovaly, že by to byl konec všech, kdyby někdo něco odpálil. Svět byl tedy relativně bezpečnější, než je dnes.
Když v roce 1991 Varšavská smlouva zanikla, tak zůstalo jen NATO jako výhradní pakt, který byl ustaven na troskách druhé světové války. Namísto toho, aby se pakt přetransformoval a zaujal novou roli v „novém“ světě, tak začal být využíván a zároveň zneužíván USA k jejich ilegálním válkám, případně vývozu demokracie. Opravdu si někdo myslí, že je dnes, po dvou dekádách v tomto paktu, co slavit? Dle mého názoru není co. Někoho možná napadne, že NATO pomohlo ukončit „Studenou válku“ a je tedy co slavit. Já jsem ale opačného názoru. Na zbrojení se dnes vydává podobně jako v dobách studené války, a mnohdy ještě více. Vše podle taktovky našich „západních“ přátel. Namísto toho, abychom tyto finanční prostředky odváděli na prospěšnější věci (zdravotnictví, snížení chudoby, sociální oblast, infrastruktura atd.), tak USA burcují k tomu, abychom odváděli 3% HDP na zbrojení.
Myslíte si, že nás NATO ochrání? Proti komu nás má chránit? Kdo je oním nepřítelem na šachovnici světa? Zřejmě nás má chránit proti Rusku a Číně, když se všude prosazuje samé anti-ruské a anti-čínské pojetí dnešního světa. Tedy proti zemím, které například sedí vedle sebe v OSN nebo G8 spolu s USA a dalšími západními velmocemi. Jaká to ironie osudu.
NATO nás zřejmě před 20 lety nutně potřebovalo, protože máme strategickou polohu v Evropě. Jsme jejím srdcem. Tato poloha je nám dána geograficky a této strategie využíval za studené války jeden i druhý blok. Vždy jsme byli tak říkajíc „první na ráně“. Ať za Varšavské smlouvy, nebo dnes ve spolku NATO. Když je ale, dle tvrzení mnoha lidí, ve světě mír (vyjma boj proti terorismu), tak proti komu budeme válčit? Z koho máme mít strach a očekávat, že nás NATO ochrání? Podle západních teorií je válka mezi dvěma demokratickými zeměmi nemožná. Jenže, co když některý demokratický stát označí jiný demokratický stát, že je nedemokratický? Převeďme to do logiky výkladu západního liberalismu: pokud se v té či oné zemi změní jen trochu systém, tak jste nepřítel, protože jdete mimo „západní hodnoty“. To je ryze filosofická otázka. Tuto praktiku používají USA poměrně často. Řešením proti paktu NATO by bylo založení evropské armády, ale znova se musím ptát, proti komu povedeme „preventivní“ nebo „ilegální“ války? Když svět je globalizován a riziko číhá na každém kroku……

Svět, který skončil včera

Svět, který skončil včera

Březen 03, 2019

Před dvěma desítkami let byl svět odlišný, než je ten dnešní. Teroristické útoky byly ještě budoucností a Evropa byla deset let v euforii z roku 1989. Studená válka skončila, Sovětský svaz se rozpadl, Varšavská smlouva zanikla, ale NATO zůstalo. V bývalé Jugoslávii se válčilo a v České republice se horečně připravovala ratifikace vstupu do zářného paktu, který nás měl všechny ochránit – NATO. Lidé si pokládali otázku, proč NATO existuje, když bylo vytvořeno jako uskupení, které se mělo bránit jakési agresi ze strany SSSR, která stejně nikdy nepřišla. Nač mít obranný spolek, když nebezpečí pominulo? Prý se musíme bránit nějakému nepříteli, který pokud neexistuje, tak bude vymyšlen. Existuje jedna teorie, která říká, že válka mezi dvěma demokratickými zeměmi je nemožná. Jenže proti komu se tedy máme bránit, když většina světa je demokratická, mírumilovná, lidská? Už dávno je jasné, že NATO se spíše podílí na preventivních válkách, válce proti terorismu, který často pomohlo vytvořit, případně humanitárním bombardování, tak jako v roce 1999.
Před dvaceti lety se naše země nacházela na pokraji krize. Kuponová privatizace dovedla na pokraj propasti veškerý státní sektor, který byl rozprodán do zahraničních rukou, a na politické scéně už rok existovala opoziční smlouva. Právě tato smlouva do budoucna dá zasít deformacím našeho politického systému, korupci v nejvyšších patrech, kdy si strany ODS a ČSSD rozdělí pravidla moci. Tato pravidla později dají vzniknout Petru Nečasovi nebo i Andreji Babišovi. Současné věci hledejme v minulosti. Ve světě, který měl brzy skončit teroristickými útoky 11. 9. 2001, bylo mnoho velkých neznámých. Euforie z nabyté svobody před jednou dekádou ukázala, že lidé chtějí cestovat a to bez ohledu na to, co je takový zážitek bude stát. Vytvořily se cestovní kanceláře, podvodníci, společnosti šité na půjčování peněz. Všem se to začalo líbit do chvíle, než za další dekádu přijde zvrat v podobě velké finanční krize roku 2008. Hýření, legrace, půjčováni, bylo pryč. Nenávratně ztraceno ve víru globální ekonomiky. Dopady byly značné – znehodnocení peněz, nárůst nezaměstnanosti. K zodpovědnosti byli voláni daňoví poplatnici, ale vinu nesly banky. Vše odnesl obyčejný občan – riskování bankéřů, stejně i politiků.
Po třiceti letech jsme pochopili, že je všechno špatně. Jak svět, který skončil včera, stejně i ten, který začal zítra. Na koni jsou hlavně finančníci, kteří určují koloběh dějin. Evropská unie, která si myslí, že je rozhodčím i soudcem pro jednotlivé národní státy, finančníkům jen hezky přikyvuje a do svého čela si často vybírá člověka, který není moc známý. Prý, aby poslušně poslouchal, co má přesně dělat. Nesmíme propadat skepsi, protože na tu hrají právě ti, kteří v zákrytu vše ovládají. Řešení existují v podobě silnějšího státu a návraty suverenity od Bruselu zpět do center národní moci jednotlivých států.

Minulost buď pozdravena!

Minulost buď pozdravena!

Únor 27, 2019

Budova s názvem Transgas, dříve spíše známá pod názvem Ústřední dispečink tranzitního plynovodu, jde částečně k zemi. Původně se sice jednalo o chráněnou architektonickou památku z doby 70. let minulého století, ale ministerstvo kultury v roce 2016 pod vedením lidoveckého ministra, bývalého ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, Daniela Hermana, změnilo názor. Už v roce 2015 o budovu a pozemky projevila zájem společnost HB Reavis slovenského miliardáře Ivana Chrenka. Zde je nutné zdůraznit, že se jedná o spekulanty s pozemky. Podobný osud zřejmě stihne i budovu Transgasu. Namísto toho, aby tento skvost zůstal v majetku státu nebo Prahy, tak jsme jej vydali všanc spekulacím. Nyní začíná demolice. Co se stane poté? S pozemky se zcela jistě bude spekulovat. Jsou totiž na lukrativním místě – Vinohradské třídě. Tedy kousek od Václavského náměstí, které už dnes je pouze pro bohaté a turisty. Jaký je tedy skutečný záměr developerské firmy? Nikdo neví. Mlhy je tolik, že by se dala krájet.
Nevyjasněnou otázkou ale je, proč se budova prodala, když i uvnitř tohoto komplexu nalezneme různé malby od Pabla Picassa, který je věnoval tehdejšími Československu. Nevím, proč už se z budov dávno nestala turistická atrakce, když dokážeme z různých bývalých podniků udělat turistickou dominantu, tak jako ve Vítkovicích. Představte si, že by někdo ve Francii nechal zbourat budovu, kde je nějaká malba od velikána Picassa. To by určitě neprošlo. Veřejnost by byla hrda na to, že takovou budovu má. My namísto toho, abychom byli hrdi, tak vše, co je spojeno s minulostí, prodáváme, ničíme. A to jen proto, abychom se minulosti zbavili nadobro. Stále doznívají ozvěny doby těsně před 30 lety, kdy se vše, co bylo komunistické, označilo za děsivé a špatné. Ostatně pravděpodobně tato logika zastínila i mysl Danielu Hermanovi, který o osudu budovy Transgasu rozhodl. Minulost buď pozdravena!
Na závěr si ještě připomeňme, že zde byly úvahy o tom, že by se měl zbourat a znovu postavit obchodní dům Máj, dnes Tesco. Umíte si představit, že by se bourala Kotva nebo Bílá labuť a to jen proto, že vše bylo postaveno v době před rokem 1989? Možná se za několik desítek let dočkáme toho, že se budou bourat budovy, které byly postaveny po roce 1989. Zdá se vám to jako nepravděpodobné? Mě tolik ne, pokud budeme neustále používat rovnítko mezi minulostí a současností. Budovy jsou přeci jen němými svědky té doby, ve které byly postaveny. Ostatně, co dnes dělá kapitalismus? Ukazuje nám svůj úspěch, moc, bohatství právě v architektuře. Až půjdete kolem nějaké banky, pojišťovny nebo nadnárodní korporace, tak se podívejte, jaké to jsou ikony.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie