Nápodoba Západu?

Nápodoba Západu?

Srpen 29, 2020

Když v roce 1990 docházelo k dramatickým změnám, které byly určovány bujarým veselím z nově nabyté svobody, tak v zákrytu společnosti na svoji příležitost čekali ti, kdo později začnou privatizovat, rozkrádat. Všichni si v té době mysleli, že za deset nebo dvacet let budeme žít jako ve Vídni nebo Londýně. Za ony dvě dekády od roku 1990 jsme se skutečně posunuli, ale ne směrem k vysněnému západu, ale do společnosti, která je silně nespravedlivá, plná nerovností, sociálního vyloučení. Před 30 lety jsme jako republika začali napodobovat západní život. Museli jsme se přeci rychle odlišit od každodennosti „reálného socialismu“. Čekali jsme fronty na oblečení značky Nike a hlídali jsme, kdy k nám dorazí nějaká ta populární hudba tenkrát ještě na kazetách. Tehdejší nabytá demokracie a svoboda byla ztělesněna konzumem, dnešní demokracie a svoboda je ztělesněna nerovností. Jeden důležitý faktor v té době však hrál svoji významnou roli – abychom byli trochu jinačí, než společnost na západě, tak jsme se snažili vypořádat s minulou dobou po svém. Začala válka ideologií, kdy na jedné straně byl liberalismus, který k nám byl importován pod rouškovou svobody a demokracie a na straně druhé byl již zmíněný „reálný socialismus“, který stále přetrvával. Snad i proto nešla privatizace a jiné „loupežnické“ metody aplikovat do společnosti tak rychle, protože ještě do poloviny „vysněných“ devadesátek se určitým způsobem fungovalo „socialisticky“. Poté ale nastal zlom – demokracie a její výhody začaly být dostupné jen některým lidem a to zejména těm, kdo se podíleli na divoké privatizaci. Zároveň šlo ruku v ruce očerňování minulé doby, která byla (a dodnes je) vykreslována jako cosi, co bylo snad ještě horší než doba nacistické okupace. V době divokých devadesátek se říkalo, že za současný stav věcí mohou vlastně komunisté. Jednalo se o částečně pravdivé tvrzení, kdy se u moci střídal jeden bývalý komunista za druhým. Ostatně i po více jak třech dekádách jsou ve státní správě lidé, kteří byli nějakým způsobem zapojeni do struktur, které fungovaly před rokem 1989. Semena nenávisti jednoho vůči druhému byla zaseta již v listopadu 1989. Společnost se rozdělila na ty, kteří zvítězili a kdo byli poraženi. Skupina vítězů vždy očerňovala a vylučovala z veřejného života ty, kteří byli poraženi, protože věřili v lepší společnost. Nikomu nic neudělali, ale jen prostě fungovali v tehdejším veřejném aparátu. Klasickým příkladem vylučování a diskriminace jsou lustrační zákony, která platí do dnešní doby a znemožňují mnohým lidem vykonávat funkce ve státní správě. Toto je typický zákon, který tehdejší „nekomunistická“ garnitura, která byla složena povětšinou z bývalých komunistů, vytvořila, aby si pojistila posty své nebo svých známých.
Nacházíme se v roce 2020. Všichni bychom čekali, že ve společnosti nebude nevraživost, ubude různých hanobení atd. Máme přeci vysněnou demokracii, kterou mnozí tak nadšeně vítali před třiceti lety. Jenže začínáme zjišťovat, že se v demokracii českého typu začínají objevovat prvky, které do ní nepatří. Jako příklad si můžeme uvést hanobení hlavy státu, ničení státní vlajky nebo odstraňování případně ničení pomníků. To vše jsou prvky rozvratu dnešní společnosti, kterou na kusy trhá kapitál a pravicová ideologie, která vždy za své nepřátele označuje všechny, kdo nějakým způsobem pracují pro lidi, jsou komunisty, socialisty či v jejich žargonu populisty. Nenávist, která byla zrozena v roce 1990, má dalekosáhlé dopady, kdy se například v Praze ničí památníky osvoboditelů a to jenom proto, že pomník byl postaven před rokem 1989 nebo že se dotyčný nějakým způsobem podílel i na jiných věcech, než třeba osvobození naší vlasti. Pak zde nalezneme také skupinu lidí, kteří si v rámci zvýšení svého ega (někteří by řekli, že si ego honí) ničí památníky tím, že je polijí třeba červenou barvou a nezapomenou přidat nějaký ten vulgární text nebo obrázek. Tímto aktem se nejen hanobí daný památník nebo pomník, ale zneuctívá se ten, komu byl postaven. Pomníky i památníky určitým způsobem vyplňují veřejný prostor a vždy něco symbolizují. Byly doby, kdy se mnoho takových ikon odhalovalo více, než dost. Ať už se jednalo po dobu po první a poté hlavně po druhé světové válce. Dnešní systém ve své zvrácenosti často odhaluje pomníky kontroverzním osobám (bratři Mašínové), dále připomíná oběti komunismu, tedy systému, který v naší zemi nikdy nebyl. Nezapomíná ale i na dobu mnohem starší, kdy se obnovil Mariánský sloup v Praze jakožto pomník Habsburkům, kteří nás utlačovali. Ještě horší je ale fakt, že dochází i k odhalováním pomníků sudetským Němcům. Případně se jako ikona ve veřejném prostoru objevuje lavička Václava Havla. V určitých případech se jedná o zvrácenost současného systému, kdy jsou do veřejného prostoru vraceny prvky utlačovatelů a odstraňovány ikony hrdinů a osvoboditelů. Jedné se o český paradox, protože na západ od nás se dnes odstraňují sochy a ikony těch, kdo nezměrným způsobem způsobili lidské utrpení. Ať už se jednalo o válečníky nebo kolonizátory. V tomto případě provádíme nápodobu západu naruby, kdy z hrdinů děláme nepřátele a mnohdy ještě něco horšího a z vrahů a kontroverzních osobností se vytvářejí hrdinové. Je to celé postavené na hlavu. Na co jsme se ale po roce 1989 ještě zmohli, tak to bylo postavení památníku americké armádě v Plzni. Poté jsme se zmohli jen na dodávání vysvětlujících tabulek na ty pomníky, které byly v očích nové společnosti (spíš než společnosti, tak v očích vládnoucí garnitury) „závadné“. Ať už se jednalo o sochu Koněva v Praze nebo třeba památník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Navíc mnoho památníků zmizelo do depozitářů. Pokud pomineme sochy „dělnických“ prezidentů, tak zmizeli i sochy Fučíka, Švermy atd. Tedy lidí, kteří aktivně bojovali proti nacismu a fašismu a položili za svobodu jiných své vlastní životy. Jako poděkování se posmrtně objevili ve veřejném prostoru, co by sochy a památníky, ale jelikož se nově nastupující garnituře nelíbily, tak byly odstraněny.
Jistě je správné zničit a odstranit sochy agresivních válečníků, například Hitlera, nebo dalších vrahů, kteří jsou zodpovědní za genocidy, světové války, koloniální okupace apod. V poslední době se však hanobí i sochy hrdinů, kteří pomohli svět zbavit právě oněch agresorů. Je velice zajímavé, že se v našem případě vždy hanobí jen památníky doby minulé, byť mohou zobrazovat člověka, který s onou dobou neměl nic společného. Umíte si představit, že by někdo začal hanobit památníky obětí „komunismu“, respektive doby před rokem 1989? Jako příklad nám může posloužit Milada Horáková, ikona, která je používána pravicovými ideology k politickým taškařicím. Co by se stalo, kdyby její sochu někdo poničil a napsal tam cosi vulgárního? Jak by tohle společnost a média probírala? Přešla by to mlčky nebo by se dané téma rozvířilo v podobě, že je to hanba, když se ničí památka ženy, která byla nespravedlivě odsouzena a popravena? Zde nabídnu jeden příměr. Na konci srpna roku 2020 někdo poničil památník Anny Kvašové na mém mateřském okrese Kutná Hora. Jednalo se o komunistickou funkcionářku, která byla zavražděna za to, že věřila v jinou společnost a přesvědčovala občany o vstupu do zemědělského družstva. Za toto jednání zaplatila životem a dnes někdo zhanobil její památku. Také to byla žena, stejně jako Milada Horáková a byla zastřelena, protože byla komunistkou. Obě dvě tedy potkal stejný osud: byly nespravedlivě odsouzeny (první soudem), druhá bez soudu skupinkou vrahů kdesi v lese. Jedná se o dva zdánlivě nesouvisející případy, ale přesně nám zapadají do atmosféry 50. let minulého století. Na jedné straně politička Horáková a na straně druhé politička Kvašová. Ať si o tom každý udělá obrázek sám, ale mě by nikdy nenapadlo ničit nebo jinak hanobit památníky, které byly odhaleny po roce 1989. Jsou to ikony, které určitým způsobem vyjadřují aktuální situaci a náladu. Jenže my jsme asi v odstraňování a přepisování historie mistři, což není jen smutné, ale velice nebezpečné právě směrem k nárůstu nenávisti. Těžko se může budovat a vytvářet úcta jednoho člověka k druhému s jiným názorem tak, že mu začnu vyhrožovat, případně mu nějak ubližovat. Vše začíná ve škole, kde chybí úcta směrem ke kantorovi, což bylo způsobeno silnou liberalizací školství, dále je na vině i silná liberalizace v rodině, kdy jsou děti již od útlého dětství často vedeny, že není nutné nikoho poslouchat. Poté zde máme neúctu k hlavě státu a to si o ní mohu myslet, co chci. Jako vrchol „úpadku morálky“ je přímo ničení nějakého pomníku, památníku, ale i třeba hrobů. Rozdělení naší společnosti na vítěze a poražené v roce 1990 nás v současné době dohání právě v podobě nárůstu hanobení, urážení, nevraživosti a sociálního vyloučení.

Byznys s pohnutou dobou

Byznys s pohnutou dobou

Červenec 08, 2020

V poslední době se v českém prostředí objevil velice nebezpečný jev. Jedná se o nárůst projevů fašismu a nacismu ve formě vydávání knih, které by měly být dle mého názoru zakázány. Ať už jde o Mein Kampf od Adolfa Hitlera (chápu, že jeho překlad může být použit v rámci studia historie), ale jeho klasické vydání je jen byznys a oživení ducha nacionálního socialismu. Stejně je tomu i v případě knihy Jedovatá houba, která rovněž nedávno vyšla v českém překladu a ve 30. a 40. letech minulého století to byla povinná četba pro děti ve Třetí říši. Kniha je silně antisemitská a vštěpuje dětem rasovou politiku. Nedávno hladiny vod rozbouřilo vydání nástěnného kalendáře nazvaný „Osobnosti Třetí říše“. Jedná se opět o klasický projev současného kapitalistického trhu, který chce zpeněžit vše, na co přijde. Společnost se přesunula do fáze, že vše je na prodej a je jedno, zda nějaká kniha v minulosti způsobila nezměrné lidské utrpení. Používá se „nesmyslný“ argument, že kniha přeci nemůže za to, co se dělo poté. Za to mohou přeci lidé. Jenže myšlenky ve výše uvedených knihách už od počátku podněcují k určitému typu nenávisti. A nástěnný kalendář s pohlaváry Třetí říše (záměrně nazvanými slovem osobnosti) není určen jen pro sběratele, jak by někdo mohl tvrdit, ale jde jen o to, jak utržit zisk na lidech, kteří způsobili smrt milionů lidí. Jak odporné, co vše dokáže dnešní systém zpeněžit.
Jak už jsem uvedl výše, tak v českém prostředí se nedávno do prodeje dostal kalendář nazvaný „Osobnosti Třetí říše“ a vydalo jej kdysi prestižní nakladatelství Naše vojsko, které je dnes jen temným stínem své bývalé slávy. Netuším, co tím chtělo toto kdysi prestižní nakladatelství říci, ale dle mého názoru se jedná o zvrácenost – ostatně po značném mediálním humbuku kolem onoho kalendáře zasáhla i Policie. Prodávat totiž kalendář se zločinci 20. století, to už je hodně za hranou morálky. Ta se ale bohužel v současném kapitalismu, kde je vše na prodej, nenosí. Hlavní je, když z dané věci plyne zisk. Ne nadarmo se říká, že kapitalismus je schopen si sám sobě prodat provaz, na kterém bude oběšen. Tady to vidíme v praxi - vydá se kalendář s "osobnostmi Třetí říše". Tedy lidmi, kteří přímo zapříčinili vznik druhé světové války, zločiny proti lidskosti, holocaust a miliony mrtvých. Kdyby se kalendář jmenoval: kalendář zločinců Třetí říše nebo tak nějak, kde by bylo zdůrazněno, že se jednalo o zločince (i když v době existence Třetí říše to skutečně byly osobnosti, ale v roce 1945 byly odsouzeny, stejně jako jejich nacismus a Třetí říše), tak bych to v uvozovkách ještě chápal, ale i tak je to silně přes čáru. Jenže takhle to vypadá jako relativizování temné doby lidstva, snaha o její zlehčování a ukázání na to, že vlastně ony osobnosti nebyly až tak kruté, když například Josef Mengele (anděl smrti z Osvětimi) byl takový hodný "strýček", když měl rád Mozarta a jiné opery. V tomto případě se relativizují zločiny proti lidskosti. Tohle je velice nebezpečné, protože to nakonec může dospět k tomu, že (nejen) v Praze vznikne kupříkladu nějaký pomník "padlým vojákům Třetí říše na východní frontě, protože to vlastně byli bojovníci proti bolševismu a komunismu". Je to stejné jako v případě vydání antisemitské knihy pro děti: Jedovatá houba. Všechny tyto snahy o relativizaci a zlehčování období "Třetí říše" a druhé světové války tvrdě odmítám! Vydáním shora uvedeného kalendáře (a nejen jeho) to vypadá, jako kdyby druhou světovou válku vyhrála právě Třetí říše. Naštěstí tomu tak ale nebylo a buďme za to rádi.

Milada Horáková v éře poprav v USA a SSSR

Milada Horáková v éře poprav v USA a SSSR

Červen 26, 2020

Prý je nutné si oběti „komunistického“ režimu připomínat. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se někteří pokouší o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 pod vahou vnitřních příčin a vnějších tlaků skončil, ale jeho výdobytky jsou patrné až do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik za celou svoji existenci přibližně tří dekád nevytvořil. Naopak mnohem více věcí zničil. Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.
Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které byly často vykonstruovány a mnohdy mířily i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Rudolfu Slánskému. Podobné procesy se děly i jinde v Evropě. Nevyhnuly se ani USA, kde senátor McCarthy pořádal antilevicový "hon na čarodějnice". V tomto honu uvízlo mnoho lidí, kteří prý spolupracovali se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří byli v USA v roce 1953 popraveni za údajnou špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Princip byl v těchto případech stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes v Evropě neuvěřitelná, i když Assangovi dnes v USA hrozí podobný trest, neboť USA stále trest smrti nezrušily. Ale nezapomínejme, že tehdy byla ještě vyhrocenější doba, jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. Musíme rovněž uvést, že se jednalo o klima, které bylo paradoxně bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.
Dnešní prokapitalistický pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti je samozřejmě negativní. Tento pohled tvrdí, že je prý myšlenka sociálně spravedlivé společnosti ze své podstaty špatná. Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z "Ústavu" pro studium totalitních režimů, toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice. Když pravice připomíná tuto smutnou událost smrti jednoho člověka, ptejme se proč, pravice nepřipomíná výročí daleko vyhrocenější události, konkrétně například masové vraždění v ilegální válce v Iráku, kterou rozpoutaly USA a další západní země přispěchaly na pomoc. Bylo tam zavražděno nejméně půl milionu civilistů, včetně žen, dětí a seniorů. 
Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama tvrzením „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. Tato hysterická rétorika je ale pro nás vlastně dobrým znamením, neboť ukazuje, že současný systém už postrádá legitimitu, teče mu do bot a jediné, co mu zbývá, je strašit komunismem. To neměli jeho zastánci například v 90. letech zapotřebí, protože měli velké sebevědomí. To už je ale pryč, žijeme v éře kapitalistické normalizace. Smráká se. To je ten pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.
 

Koněv vs. Churchill

Koněv vs. Churchill

Červen 13, 2020

 
Zdá se, že bývalé historické osobnosti, které byly vnímány jako hrdinové a bez poskvrny, dohání jejich kontroverzní minulost. Jde o drancování kolonií, útlak tamních původních obyvatel a černošského obyvatelstva, rasismus a další podobné represe. V posledních desetiletích se o těchto tématech moc nemluvilo a byly upozaďovány. Lze říci, že ve veřejném prostoru byly v hlavních médiích téměř tabu. Zatajovaly nebo mlžily se kontroverzní kroky silných vůdců. Až brutální rasistické zákroky policie v USA v posledních týdnech rozpoutaly nepokoje proti útlaku černošského obyvatelstva a dalším skupinám obyvatel a otevřely po nějaké době opět diskusi na toto téma. Oprávněné požadavky utlačovaných se však setkaly s nepochopením na straně moci. Prezident Trump vyhrožoval, že na demonstranty pošle armádu. Demonstrace proti rasismu se však přelily do dalších zemí a vyvolaly globální vlnu odporu vůči rasismu a sociálním a politickým represím.
Když se na téma podíváme optikou historie, sochy systému, který zvítězil v roce 1989 v soupeření ideologií, jsou dnes v mnoha zemích terčem kritiky a akcí za jejich odstranění. Ukazuje se totiž represivní minulost těchto osob, například Churchilla, známého rasisty a obhájce kolonialismu, který má na svědomí životy milionů lidí při hladomoru v Bengálsku a v dalších částech britských kolonií. Dosud se u nás smělo na veřejnosti říkat jen, že nám pomohl za války.
Těsně po roce 1989 se také odstraňovaly sochy, které byly spjaty s končícím systémem. Když se nyní odstraňují po světě různé sochy, symboly kolonialismu, který současný kapitalismus nechtěl v posledních desetiletích kritizovat, možná je to znakem toho, že současný kapitalistický systém sám končí. Může to ale být i jinak. Možná se obhájci systému jen zalekli a alespoň v některých zemích raději sochy uklidí, aby posléze řekli, že dotyčný člověk měl kontroverzní minulost, ale my takoví nejsme. Stále se potom budou dít nespravedlnosti, rasismus, útlak, nerovnost. Jen do očí bijící symboly těchto represí zmizí z veřejných míst. Cílem bude upevnit současnou podobu kapitalismu, který v odstraňování soch vlastních velikánů hledá způsob, aby mohl dále fungovat a přežít.
V zemích, kde je systém stále silný, ale ani nemusí dojít k odstranění soch. V Praze byla socha Churchilla počmárána, ale zatím se radnice nemá k jejímu odstranění. Proč ale musela být odstraněna socha Koněva? Neměla by radnice postupovat stejně jako v případě Koněva? Neříkám, že s postupem radnice souhlasím, jen se ptám, proč je uplatňován dvojí metr. Socha Koněva byla prý oficiálně odstraněna proto, že byla trvale ničena vandaly. Stejnou logiku by tedy měli použít i na sochu Churchilla. Už nyní je celkem jasné, že se socha stane opět terčem kritiky a poškození. Aby ji tedy ochránili, měli by ji uložit do depozitáře. K tomu ale asi nedojde, protože politika do tohoto procesu zasahuje více, než je zdrávo.
Pamatuji si doby, že tam, kde stojí Churchill, stál Antonín Zápotocký. Ten byl ale po roce 1990 odstraněn a nahrazen právě jinou kontroverzní osobností – Churchillem. Vše bylo uskutečněno v rámci toho, aby došlo k silnému odlišení od doby minulé. Stálo by nyní za to, aby na sochu Churchilla byla umístěna vysvětlující tabulka, že i on nebyl bez poskvrny a že má na svědomí životy lidí. Ale ještě lépe, pokud bychom nechali sochu Churchilla vložit do depozitáře, ukončili bychom tím dobu minulou, plnou represí, kdy i jinde ve světě jsou strhávány sochy utlačovatelů a rasistů. Aby se tím ale jen nezapomnělo na neblahou historii kapitalismu a kolonialismu, je třeba udělat daleko víc. Je třeba trvale připomínat tento útlak, aby o něm věděly také další generace a aby se už neopakoval.

Bezpečnostní hrozby – Rusko, Kocáb a ti jiní.

Bezpečnostní hrozby – Rusko, Kocáb a ti jiní.

Červen 07, 2020

V pořadu České televize Interview ČT 24 dne 5. 6. 2020 prohlásil Michael Kocáb, že ruská ambasáda měla být odsunuta spolu se sovětskými vojsky v roce 1991. Říkám si, zda to tento pán myslí vážně nebo zda to nemá v hlavě v pořádku. Rusko je suverénní stát a je pouze jedním z nástupnických států Sovětského svazu. Zajímalo by mě, jak by chtěl odsunout ruskou ambasádu? On neví, že to nejde? Pokud použijeme tyto podivné myšlenkové pochody a aplikujeme do reality, tak by se musely odsunout ambasády všech nástupnických států po Sovětském svazu. Počínaje Ukrajinou, přes Rusko, až po Estonsko. Proč by se měla odsouvat jen ambasáda Ruská? Pravděpodobně v některých lidech dřímá silná „zapšklost“ proti Rusku. Na otázce vztahů k Rusku se mnozí politici snaží zviditelnit. Pan Kocáb byl kdysi pro některé zajímavým hudebním umělcem v Pražském výběru, aby se na sklonku 80. let začal s dalším „podivínem“ Michalem Horáčkem motat do politiky. Zajímavé to dějinné obraty. Kocáb brojí proti Rusku a Horáček pro změnu kandidoval na prezidenta naší republiky, aniž by uspěl. Michael Kocáb si v tomto vztahu hraje na stejného „burana“ jako Novotný s Kolářem. Jen si myslím, aby za chvíli neprosil o policejní ochranu, tak jako všichni rusofobové. Čeho se tito lidé bojí? Nějakých tajných agentů, kteří by je nenápadně chtěli odstranit nebo zastrašit? Už jen to, že naše diplomacie vyhostila dva ruské diplomaty kvůli kauze s ricinem je postavené na hlavu. Nejprve tady „rozjitří“ někteří politici mezinárodní vztahy s Ruskem a poté vyhostíme diplomaty. Naši „čučkaři“ (agenti BIS) tvrdí, že ruská ambasáda je bezpečnostním rizikem, protože má hodně zaměstnanců. Jak pošetilé a zbabělé. Osobně vidím bezpečnostní riziko jinde, než v Rusku. Nemusí to být nutně jen USA, ale už samotný princip „sledovacího kapitalismu“ je bezpečnostním rizikem, kdy dáváme všanc své osobní údaje a účastníme se sociálního experimentu, který řídí nadnárodní korporace.
Pan Kocáb se měl věnovat raději hudbě, než politice, které vůbec nerozumí a tvrdit, že on pomohl odsunout sovětská vojska je nesmysl, protože ona vojska se z našeho území začala stahovat už v roce 1988. Na konci 80. let se totiž uzavíraly mezi USA a SSSR různé smlouvy a dohody, kde se mluvilo i o vojscích a jejich případném odchodu. Ať už z Německa nebo právě z naší vlasti. Michail Sergejevič Gorbačov dostal od USA příslib, že tento krok udělají i oni, ale bohužel se tak nestalo a americká armáda v Německu zůstala a navíc se kvapem rozšířila do dalších zemí, které vedou „ideologickou“ válku proti Rusku – jako například Polsko.
Jen si říkám, proč je v naší zemi tolik nenávisti proti Rusku? Zemi, která zvítězila nad nacismem a pomohla osvobodit značnou část Evropy za cenu mnoha obětí. Chápu, že jako klacek je používán rok 1968, kdy se Sovětský svaz podílel na intervenci vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tento nešťastný krok Sovětského svazu ale musíme vnímat v kontextu tehdejší doby. Sféry vlivu si tenkrát udržovaly všechny velmoci - od Sovětského svazu až po USA. Pan Kocáb by si měl zopakovat dějepis a nenarušovat vztahy s Ruskem svými nesmyslnými teoriemi, tak jako to dělají jiní politici, kteří buď staví pomníky „zločincům a zrádcům“ nebo nechávají odstraňovat sochy, které nikomu nevadí.

Nad soumrakem bohů

Nad soumrakem bohů

Květen 21, 2020

Přesně před 30 lety se v tehdejším Československu schylovalo k prvním „svobodným“ volbám po roce 1989. Bylo nad míru jasné, že zvítězí Občanské fórum, které ztělesňoval tehdejší prezident Václav Havel. Ostatně v tomto svobodomyslném fóru se schovali snad úplně všichni. Od disidentů, až po bývalé kariérní komunisty. Nastala doba převlékání kabátů a ukazování na ty lidi, kteří zůstali věrni myšlence sociálně spravedlivé společnosti. Volby před 30 lety nám ukázaly, jak to s naší zemí bude vlastně dál. Skutečně tyto volby vyhrálo Občanské fórum, ale uspěla i Komunistická strana Československa. S nadsázkou můžeme říci, že v té době nastal soumrak bohů, stejně i našeho státu a státního majetku. Tehdejší předvolební kampaň se stále vedla v duchu, že nepřátelé jsou komunisté a my „revolucionáři“ listopadu 1989 jsme vítězi. Tento trend se přesunul i do dnešní doby, kdy můžeme v médiích vidět a slyšet, že ten a onen člověk za „komunismu“ trpěl, že nikam nemohl vycestovat a nastává ostré srovnávání s nacismem a komunismem. Byť tyto dva systému spolu nemají nic společného, tak dnes je snaha je spojovat do jednoho. Tato věc byla zaseta již v roce 1990, kdy se vše neustále točilo kolem „zlých“ komunistů. Do jisté míry to byla náhoda, do určité míry záměr tehdejších politických elit, které vzešly z Občanského fóra. Dokonce i pozdější privatizátoři byli v tomto společenství pro všechny nenápadně schovaní. Mnoho lidí se cítilo být vítězi, ale mnoho se jich cítilo poraženo. K tomu dodejme, že i když volby dokázalo ovládnout Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí, tak ani jeden politický subjekt ve svém programu neměl rozdělení Československa nebo privatizaci státního majetku. Lidé se naivně domnívali, že vlastně nastane jakýsi kapitalismus s lidskou tváří, kdy se do našich podmínek přestěhuje západní konzum, ale zůstanou všechny vymoženosti socialismu. Nastalo ale úplně něco jiného. Do naší země se vysloveně „nakvartýroval“ západní kapitál a zavedl ryze tržní hospodářství, kde je vše postaveno na nabídce a poptávce. Dokonce i partnerské vztahy nebo sex. Dnes se v mnohých bývalých socialistických zemích traduje následující rčení: za minulého režimu nám o komunismu lhali, ale o kapitalismu nám říkali pravdu. Mnoho lidí v době roku 1990 toužilo po neustálém nakupování, protože v mnohých oblastech centrální ekonomika selhávala. Všichni si mysleli, že nastane ráj pro všechny, kde bude všeho dostatek, ale namísto toho se přinesly veškeré negativní jevy kapitalistického způsobu života – od honby za ziskem, přes nezaměstnanost, privatizace, tunely, nárůst duševních onemocnění, kolonizaci, až po ztrátu suverenity v rámci Evropské unie.
Pubertu jsem prožíval v divokých devadesátkách na vesnici, kde bylo JZD, třídírna brambor, kruhárna zelí, vepřín. Viděl jsem tedy, jak vše postupně skomírá a přechází do soukromých rukou. Mnohé z toho ještě vydrželo po celá devadesátá léta, ale již ani jedna věc nepřežila první dekádu nového tisíciletí, kdy naši republiku ještě více kolonizoval konzumní kapitalismus. Od soběstačnosti jsme se přesunuli k závislosti na dovozu potravin z druhého konce světa. Jestliže téměř každá vesnice měla ve svém místě potenciální zaměstnavatele, tak dnes tomu tak není. Je jen málo obcí, kde je tomu jinak. Všude ale vesměs stojí opuštěné kravíny, vepříny, sila. Stojí v krajině jako němí svědkové oné doby, kdy nastal zlom, kdy lidé chtěli věřit ve vysněnou budoucnost. Ta jim ale byla ukradena právě lidmi, kteří se narychlo přesunuli do Občanského fóra, aby byli u toho, až se zhasne a začne se „loupit“. Byli to právě lidé typu Viktora Koženého a jeho pověstných Harvardských fondů, kteří vypouštěli vějičku vábného úspěchu a zbohatnutí. Tito lidé byli přímo napojeni na politické elity té doby, měli přístup k informacím a zákony, které se tenkrát utvářely, byly ryze účelové, aby mnohá politická rozhodnutí totiž nemohla být trestná. Nastal soumrak bohů podruhé, kdy i ostatní lidé přestali věřit, že nastane zářná budoucnost. Před 30 lety nám říkali, že musíme dohnat Německo a Rakousko. Položme si ale závěrečnou otázku: kde jsou dnes tyto země? A jestliže jsme měly tyto země dostihnout, tak se z logiky věci nesměly nikam vyvinout. Opak se ale stal pravdou. Z Německa je určující ekonomická síla v Evropě a Rakousko si libuje ve své neutralitě. Naproti tomu se Československo rozpadlo, proběhla likvidační privatizace a stali jsme se kolonií a otroky západního kapitálu.

Dějinné paradoxy

Dějinné paradoxy

Květen 06, 2020

V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo výstavbu Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup. Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrací zpět. Co bude tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocňuje výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.
Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už bude nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 30 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 30 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.
Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.
 

Noční vlci versus Mirek Kalousek

Noční vlci versus Mirek Kalousek

Květen 05, 2020

Rok se s rokem sešel a na našem území opět zavítají motorkáři, kteří si říkají Noční vlci. Jedni je vítají, druzí je hanobí a odsuzují jako agenty Putina a některým je to naprosto jedno. Mezi nejhorlivější „křiklouny“ proti připomínce konce druhé světové války tímto způsobem a toho, kdo ji vyhrál v roli spojeneckých vojsk (Sovětský svaz měl nejvíce obětí), vystupují zejména pravicoví politici. Pokud nahlédneme na facebookový profil Miroslava Kalouska, tak zjistíme, že se již k tomuto tématu vyjádřil. Ocitujme si jeho příspěvek přesně: „Žádám Policii ČR, aby zasáhla. Pro svobodomyslné občany je tohle stejně nepřijatelná provokace, jako by na českých silnicích vlála vlajka s hákovým křížem. Stejně tak to vnímá i náš právní řád. V naší zemi nebude nikdo ani heilovat, ani mávat rudou vlajkou se srpem a kladivem“. Tolik doslovná citace vyjádření Miroslava Kalouska k návštěvě Nočních vlků, kteří s sebou vozí i vlajky bývalého Sovětského svazu. Nyní si ale rozeberme myšlenkové pochody pravicového „guru“ v této věci trochu podrobně.
Z jeho výroku je patrné, že se snaží srovnat dva systémy. Německý nacionální socialismus a sovětský socialismus. Dává mezi ně jasné rovnítko. Pro něj jsou jedno a totéž. Jenže ono tomu tak není. Vyložím zde několik argumentů, které ukáží na to, že tyto dva systémy nelze srovnávat. Musíme si na úvod uvědomit, že druhou světovou válku rozpoutalo nacistické Německo útokem na Polsko. Někdo může namítnout, že poté na Polsko zaútočil i Sovětský svaz. To je pravda, ale musíme si uvědomit, proč tomu tak bylo a že pakt Molotov – Ribbentrop byl uzavřen proto, že se SSSR nechtěly mít západní země nic společného. A tak vznikl „pakt s ďáblem“, který později zaútočí i na Sovětský svaz a povede vskutku vyhlazovací válku. Faktickým a nikoliv domnělým vítězem tohoto konfliktu byl právě Sovětský svaz, který přinesl nejvíce obětí a osvobodil značnou část území Evropy. Z tohoto důvodu nemůžeme dávat rovnítko mezi nacionální socialismus a sovětský socialismus. Byť oba dva systémy měly na svědomí nezměrné lidské utrpení, ale válečný konflikt mohl přežít jen jeden z nich. Buďme rádi, že jej vyhráli spojenci, protože pokud by nastal opak, tak zde je úplně jiný svět, pokud by vůbec nějaký existoval. V roce 1945 všichni horečně oslavovali Sovětský svaz jako vítěznou mocnost a úspěchy ve Velké vlastenecké válce. Všude byly vztyčeny jeho vlaky se srpem a kladivem. Přesně ty vlajky, které dnes některým vadí. Jenže co kritikům vlajky vadí? Srp a kladivo? Nebo jen to, že se jedná o vlajku mocnosti, která vyhrála válku, byť měla za sebou i miliony mrtvých. Bude to pravděpodobně právě srovnání počtu obětí dvou lidí: Stalina a Hitlera. Oba dva totiž zneužívali své postavení k tomu, že si často vyřizovali „účty“ i s mnohými nevinnými lidmi. Na čem tedy selhaly oba dva systémy? Zde můžeme použít výklad britského historika Iana Kershawa, který to definuje následovně: zatímco nacismus ztroskotal proto, že dělal, to co dělat měl, tak socialismus ztroskotal na tom, co dělat měl, ale nedělal. Dle mého názoru je to výstižná definice. Nacismus selhal proto, že již od začátku byl zločinný a vedl rasovou vyhlazovací válku a to zejména díky „totálnímu rauši“ (abych parafrázoval stejnojmennou knihu Normana Ohlera), kdy téměř všichni Němci byli pod vlivem drog – pervitinu a sovětský socialismus selhal proto, že místo zavádění největší humanity, což myšlenka socialismu je, vytvořil systém, který byl v mnoha ohledech nehumánní. I když byl dle tvrzení mnohých historiků nelidský, tak nesmí být zapomínáno, že vyhrál vyhlazovací válku, která byla proti němu vedena a to nemůže nikdo zpochybnit – ani Miroslav Kalousek.
Lze srovnávat vlajku s hákovým křížem a vlajku se srpem a kladivem? Ani tohle nelze, protože svastika byl hinduistický symbol, který nacisté zneužili a je od roku 1945 odsouzen jako „symbol zla“. Zatímco srp a kladivo jsou symbolika, která má reprezentovat dělníky a rolníky. Navíc je to symbolika, která vystihovala Sovětský svaz až někam do 60. let minulého století. A nejedná se o symboliku poražené mocnosti, ale mocnosti vítězné. Naši pravicoví politici však celou věc zjednodušují, když používají rétoriku vítězů „studené války“, kterou Sovětský svaz neustál. Postupně se tato vítězná mocnost druhé světové války v roce 1991 rozpadla. Naše země nezůstala v tomto ohledu pozadu a rozpadla se v roce 1993. Pozadu jsme nezůstali ani v odmítnutí systému před rokem 1989, který byl označen jako protiprávní. Zakázala se symbolika minulého režimu, byť se jednalo o symboliku, která ukazovala na to, kdo vlastně vyhrál nejstrašnější válku dějin. Šmahem se do našeho právního řádu dostal zákon, který ve své podstatě odsoudil minulost, tak jako kdyby se jí chtěl navždy zbavit. Jenže jak ozvěny nacismu, stejně i ozvěny vítězů druhé světové války jsou dodnes patrné a to zejména v době výročí osvobození a konce války v Evropě (jinak se pohlíží na válku proti Japonsku, i když i Japonci dělali zvěrstva, tak jako nacisté).
 Možná by se tedy Mirek Kalousek měl zamyslet nad tím, jak to ve skutečnosti bylo, kdo vyhrál a kdo prohrál druhou světovou válku. Musíme vždy pamatovat na to, že dějiny píší vítězové a všechny uběhlé roky jsou v budoucnu vždy vykládány velice nejistě a to zejména v částech, které jsou sporné. Buďme hrdí na to, že jsme byli osvobozeni od útlaku nacistů a to bez ohledu na to, kdo nás osvobodil, protože své životy na oltář zachování lidstva položili jak lidé na východě, stejně i na západě, jakož i vlastenci na našem území. Až se osvobodíme od démonů minulosti, tak poté se budeme moci teprve dívat do budoucnosti, které se mnozí bojí.
 

Mýtus dnešní reality

Mýtus dnešní reality

Květen 03, 2020

Před 30 lety se tehdejší Československo chystalo na volby, které se konaly od převratu roku 1989. Očekával se fenomenální návrat „demokracie“ po vzoru první republiky a nástup Občanského fóra, které ztělesňovalo tehdejší vítěze. Souběžně s tímto procesem se začali přejmenovávat ulice a bořit sochy a památníky. Ještě před několika měsíci opěvovaní velikáni mezinárodního dělnického a komunistického hnutí skončili, když ne ve šrotu, tak v depozitáři. Odstranění symbolů předcházejícího režimu se v té době dalo vcelku pochopit. Začínala přeci nová éra (podobně jako v roce 1918 nebo 1948). Jenže je těžko pochopitelné, proč je dnes snaha odstraňovat památníky, které nemají co dočinění s minulým režimem (tedy krom jejich vzniku). Dokonce už asi nikdo moc dnes nepochopí, proč se například hluboko v devadesátkách odstranila bronzová socha Jana Švermy, který měl velké zásluhy v Slovenském národním povstání. Podotýkám, že to bylo v Praze. V našem hlavním městě, kde se tímto krokem chtěla zviditelnit tehdejší politická reprezentace Prahy 1. Rok se s rokem sešel, politické garnitury se obměnili, ale strašák minulosti zůstal stále přítomen. Alespoň v Praze, kde se v poslední době vytváří mýty o době dávno minulé. Netvrdím, že je tomu tak v celé Praze, ale minimálně v Praze 6 a Praze – Řeporyjích jsou různé mýty na vzestupu. Jedná se o dva mýty. První říká, že Prahu osvobodili Vlasovci a druhý zase tvrdí, že maršál Koněv se po druhé světové válce podílel i na jiných akcích tehdejšího Sovětského svazu (nikdo nepopírá jeho velení v roce 1956 v Maďarsku) a to včetně invaze vojsk v roce 1968 do Československa (to je právě onen mýtus).
Jak je možné, že více jak 30 let od změny režimu, se v našich podmínkách někdo neustále snaží zpochybňovat výsledky druhé světové války? Pravděpodobně je to způsobeno chybným výkladem slova demokracie, která se v naší zemi vykládá v sousloví, že si mohu dělat, co chci a vykládat si také, co chci. Tímto způsobem vzniká hybridní demokracie, která nemá řád, ale řád přechází v chaos. Proč nechal starosta Novotný k památníku Vlasovcům nainstalovat kamerový systém? Že by se bál jeho zničení? Zde se nabízí otázka, proč stejný systém elektronické ochrany nebyl nainstalován u sochy Koněva (nebo jiných památníků, které se staly terčem poškozování či hanobení), kde bylo jako argument pro její odstranění použito tvrzení, že je socha neustále terčem vandalů. Že by na tom nebyl zájem, ale chránit pomníky nové pravdy se může? Na takové věci se najdou peníze? Není to přinejmenším divné? Když přeci někdo může ničit památníky osvoboditelů, tak pokud pan Novotný vyzdvihuje Vlasovce jako osvoboditele a jiní ne, tak jako formu protestu přeci mohu památník polít třeba barvou. Samozřejmě, že se to nesmí, ale když někdo za osvoboditele nepovažuje Sověty a hanobí jejich památníky, tak proč by někdo nemohl hanobit pomník skutečných zrádců (Vlasovců), které nepovažuje za osvoboditele? Ten samý příměr můžeme použít i u památníků americké armády v západních Čechách. Mohl bych teoreticky hanobit jejich památníky za jejich angažmá ve Vietnamu a v jiných ilegálních válkách, ale logicky to neudělám, protože se na osvobození naší vlasti také podíleli, podobně jako Sověti.
Je nezpochybnitelnou pravdou, že režim před rokem 1989 zveličoval podíl sovětských osvoboditelů a ty západní odsunul do pozadí (například letce RAF). Naproti tomu režim po roce 1989 odsunul do pozadí podíl sovětských osvoboditelů a zveličil až neúměrně podíl těch západních. Zůstala jen regionální historie, kde je doložitelná role partyzánských skupin. Kdysi se jednalo o velice známá jména, kterým byl vzdáván hold, ale dnes se velebí jen západní bojovníci s nacismem. Jako kdyby východní odboj nikdy neexistoval. Jedná se o paradox našich dějin, který je dnes zneužíván některými podivíny pro svoje zviditelnění. Pravdou ale je, že ve své podstatě existovaly tři formy odboje: západní, východní a domácí.
Opravdu pana Novotného ohrožují nějací tajní agenti s teplou vodou, kteří byli prý posláni ze samotného Ruska, a proto musí mít policejní ochranu? To si nemyslím, ale pan starosta musí za své konání nést zodpovědnost - politickou i morální. Nesmí se nikdo divit reakci Ruska, které na oltář záchrany lidstva přineslo v nejtemnějších dobách nejvíce obětí. A nyní se v Praze objeví památník zrádcům Sovětského svazu, Vlasovcům a to v době 75 let od konce druhé světové války. Tento krok nemá v naší historii obdoby a je nutné jej odsoudit. Neumím si představit, že by podobný pomník postavili tam, kde operovali Vlasovci, když bojovali na straně nacistů. Překrucování a vytváření nové minulosti vede jen k tomu, že se eskaluje napětí, které ve společnosti dříme, do takových rozměrů, že to zasahuje i do mezinárodních vztahů a to je velice nebezpečné. Jako republika jsme se stali obětí mýtů dnešní reality, které nemají nic společného s historiografií, ani dějinami, ale jsou některými „podivíny“ pečlivě předkládány jako realita minulosti v soukolí „ideologické“ války proti Rusku.

Halucinační minulost

Halucinační minulost

Duben 25, 2020

V letošním roce si připomínáme 75. výročí osvobození naší vlasti spojeneckými vojsky od okupace nacistickým Německem. Do různých oslav a pietních aktů ale negativně zasáhla současná situace kolem šíření nového typu koronaviru, která znemožňuje si dané výročí řádně připomenout. Letošní připomínka výročí osvobození bude tedy jiná. Je odložena přehlídka na Rudém náměstí a země, které bojovaly proti nacismu a fašismu jsou zaneprázdněny novým bojem a to bojem proti neviditelnému nepříteli. Možná se v budoucnu dočkáme i oslav vítězství nad novým virem, nevím. Každopádně je nutné si připomínat vítězství nad fašismem a nacismem. Tedy systémy, které rozpoutaly nejhorší válku v lidských dějinách. Jak se postupně vzdalujeme od roku 1945, tak se zejména v našich podmínkách objevují čím dál více různí podivíni, kteří chtějí historii přepsat nebo si na tématu „druhá světová válka“ udělat politickou reklamu. Ano, mám na mysli „pány podivíny“ starosty městských částí v Praze – Ondřeje Koláře (TOP 09), starostu Prahy 6 a Pavla Novotného (ODS), starostu Prahy – Řeporyje.
První jmenovaný se neštítil zneužít nouzového stavu, který vyhlásila vláda v důsledku zamezení šíření nového koronaviru, aby odstranil sochu osvoboditele Prahy maršála Koněva. Jednalo se o bezprecedentní krok, kdy starosta sáhl ke kroku ve chvíli, kdy bylo zamezeno shromažďování lidí. Občané se tak nemohli sejít před sochou a bránit tak jejímu odstranění. V této souvislosti je nutné připomenout, že daná socha byla odhalena u příležitosti 35. výročí osvobození a přežila i rok 1989. Takže proč socha začala někomu vadit? S největší pravděpodobností začala vadit jen proto, že na daném místě má být něco jiného. Určitou roli hraje antiruská propaganda z rezervoáru pravicových stran. Mnozí lidé si poté myslí, že v roce 1945 nás nakonec z valné většiny neosvobodili sověti, ale úplně někdo jiný. V horším případě jsou sověti vykreslováni jako ti, kdo naši zemi nechtěli zachránit, ale okupovat. Tato věc se dává do souvislosti s rokem 1968 a Koněv je vždy vykreslován jako ten, kdo se podílel na všem možném, i když to mnohdy není pravda.
To druhý uvedený starosta je jiný kádr. Ten o sobě již dal vědět mnohem dříve, než jeho pravicový kolega. Proslavil se snahou postavit pomník Vlasovcům. Tedy zrádcům tehdejšího Sovětského svazu, vojákům, kteří bojovali na straně nacistického Německa proti Stalinovi. V tomto případě jde o deformaci minulosti, kdy se ze zrádců stávají hrdinové a skuteční hrdinové jsou vykreslováni jako nežádoucí, případně jako barbaři. Problém Vlasovců je v našich podmínkách dlouhodobě diskutován. Je pravdou, že se určitým způsobem podíleli na Pražském povstání a pomáhali při bojích, ale jejich účast na něm nemůže jejich zradu ospravedlnit. Maximálně ji může mírně zlehčit, ale nic to nemění na tom, že se jednalo o zrádce, kteří zradili svoji vlast, když se vedla vyhlazovací válka na východní frontě. Nelze se v tomto případě divit, že se proti výstavbě pomníku ohradilo Rusko, protože se jedná o poctu zrádcům.
Ať už je záměr starostů Koláře a Novotného jakýkoliv, tak je zjevné, že trpí určitou halucinací minulosti. Minulost vidí takovou, jaká nebyla a upravují si její průběh pro utvrzení své vlastní halucinace. Ve své podstatě tato halucinace nahrazuje fašizující tendence, které jsou v dnešní chaotické demokracii na vzestupu. Asi se touto halucinací chtějí někomu zavděčit. Možná USA, jejichž vojska nás také skutečně osvobodila nebo i dalším vítězům druhé světové války. Každopádně v našich podmínkách platí, že oba dva pánové danou záležitost používají pro šíření svého pověstného PR a je jim vcelku jedno, jaké to má mezinárodní dopady ve vztahu k Rusku, případně jiným zemím. Falzum minulosti vzkvétá na hybridní demokracii, kterou dnes prožíváme a tak i oba výše citovaní starostové vytváří fake news, kdy šíří polopravdy ve snaze halucinačně vytvořit jinou minulost.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie