NATO? NA CO?!

NATO? NA CO?!

Březen 12, 2019

Je tomu 20 let, co jsme jako republika, vstoupili do Severoatlantické aliance. Pořádají se konference, sčítají se úspěchy, ale chybí výčet neúspěchů. Nikdo se moc nepozastavuje nad tím, proč stále NATO existuje, když už neplní svoji základní funkci, která mu byla dána do vínku v době jeho vzniku. V tomto krátkém článku nabízím několik otázek k zamyšlení.
Když se podíváme do minulosti, kdy byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků, tak NATO bylo založeno v roce 1949 a Varšavská smlouva v roce 1955. Lze tedy polemizovat, který pakt reagoval na který. V průběhu existence rozděleného světa se tyto dva pakty spolu nikdy nikde nestřetly. To by totiž vedlo k faktoru vzájemně zaručeného zničení. Jaderné šílenství dosahovalo vrcholu, ale obě dvě strany si uvědomovaly, že by to byl konec všech, kdyby někdo něco odpálil. Svět byl tedy relativně bezpečnější, než je dnes.
Když v roce 1991 Varšavská smlouva zanikla, tak zůstalo jen NATO jako výhradní pakt, který byl ustaven na troskách druhé světové války. Namísto toho, aby se pakt přetransformoval a zaujal novou roli v „novém“ světě, tak začal být využíván a zároveň zneužíván USA k jejich ilegálním válkám, případně vývozu demokracie. Opravdu si někdo myslí, že je dnes, po dvou dekádách v tomto paktu, co slavit? Dle mého názoru není co. Někoho možná napadne, že NATO pomohlo ukončit „Studenou válku“ a je tedy co slavit. Já jsem ale opačného názoru. Na zbrojení se dnes vydává podobně jako v dobách studené války, a mnohdy ještě více. Vše podle taktovky našich „západních“ přátel. Namísto toho, abychom tyto finanční prostředky odváděli na prospěšnější věci (zdravotnictví, snížení chudoby, sociální oblast, infrastruktura atd.), tak USA burcují k tomu, abychom odváděli 3% HDP na zbrojení.
Myslíte si, že nás NATO ochrání? Proti komu nás má chránit? Kdo je oním nepřítelem na šachovnici světa? Zřejmě nás má chránit proti Rusku a Číně, když se všude prosazuje samé anti-ruské a anti-čínské pojetí dnešního světa. Tedy proti zemím, které například sedí vedle sebe v OSN nebo G8 spolu s USA a dalšími západními velmocemi. Jaká to ironie osudu.
NATO nás zřejmě před 20 lety nutně potřebovalo, protože máme strategickou polohu v Evropě. Jsme jejím srdcem. Tato poloha je nám dána geograficky a této strategie využíval za studené války jeden i druhý blok. Vždy jsme byli tak říkajíc „první na ráně“. Ať za Varšavské smlouvy, nebo dnes ve spolku NATO. Když je ale, dle tvrzení mnoha lidí, ve světě mír (vyjma boj proti terorismu), tak proti komu budeme válčit? Z koho máme mít strach a očekávat, že nás NATO ochrání? Podle západních teorií je válka mezi dvěma demokratickými zeměmi nemožná. Jenže, co když některý demokratický stát označí jiný demokratický stát, že je nedemokratický? Převeďme to do logiky výkladu západního liberalismu: pokud se v té či oné zemi změní jen trochu systém, tak jste nepřítel, protože jdete mimo „západní hodnoty“. To je ryze filosofická otázka. Tuto praktiku používají USA poměrně často. Řešením proti paktu NATO by bylo založení evropské armády, ale znova se musím ptát, proti komu povedeme „preventivní“ nebo „ilegální“ války? Když svět je globalizován a riziko číhá na každém kroku……

Svět, který skončil včera

Svět, který skončil včera

Březen 03, 2019

Před dvěma desítkami let byl svět odlišný, než je ten dnešní. Teroristické útoky byly ještě budoucností a Evropa byla deset let v euforii z roku 1989. Studená válka skončila, Sovětský svaz se rozpadl, Varšavská smlouva zanikla, ale NATO zůstalo. V bývalé Jugoslávii se válčilo a v České republice se horečně připravovala ratifikace vstupu do zářného paktu, který nás měl všechny ochránit – NATO. Lidé si pokládali otázku, proč NATO existuje, když bylo vytvořeno jako uskupení, které se mělo bránit jakési agresi ze strany SSSR, která stejně nikdy nepřišla. Nač mít obranný spolek, když nebezpečí pominulo? Prý se musíme bránit nějakému nepříteli, který pokud neexistuje, tak bude vymyšlen. Existuje jedna teorie, která říká, že válka mezi dvěma demokratickými zeměmi je nemožná. Jenže proti komu se tedy máme bránit, když většina světa je demokratická, mírumilovná, lidská? Už dávno je jasné, že NATO se spíše podílí na preventivních válkách, válce proti terorismu, který často pomohlo vytvořit, případně humanitárním bombardování, tak jako v roce 1999.
Před dvaceti lety se naše země nacházela na pokraji krize. Kuponová privatizace dovedla na pokraj propasti veškerý státní sektor, který byl rozprodán do zahraničních rukou, a na politické scéně už rok existovala opoziční smlouva. Právě tato smlouva do budoucna dá zasít deformacím našeho politického systému, korupci v nejvyšších patrech, kdy si strany ODS a ČSSD rozdělí pravidla moci. Tato pravidla později dají vzniknout Petru Nečasovi nebo i Andreji Babišovi. Současné věci hledejme v minulosti. Ve světě, který měl brzy skončit teroristickými útoky 11. 9. 2001, bylo mnoho velkých neznámých. Euforie z nabyté svobody před jednou dekádou ukázala, že lidé chtějí cestovat a to bez ohledu na to, co je takový zážitek bude stát. Vytvořily se cestovní kanceláře, podvodníci, společnosti šité na půjčování peněz. Všem se to začalo líbit do chvíle, než za další dekádu přijde zvrat v podobě velké finanční krize roku 2008. Hýření, legrace, půjčováni, bylo pryč. Nenávratně ztraceno ve víru globální ekonomiky. Dopady byly značné – znehodnocení peněz, nárůst nezaměstnanosti. K zodpovědnosti byli voláni daňoví poplatnici, ale vinu nesly banky. Vše odnesl obyčejný občan – riskování bankéřů, stejně i politiků.
Po třiceti letech jsme pochopili, že je všechno špatně. Jak svět, který skončil včera, stejně i ten, který začal zítra. Na koni jsou hlavně finančníci, kteří určují koloběh dějin. Evropská unie, která si myslí, že je rozhodčím i soudcem pro jednotlivé národní státy, finančníkům jen hezky přikyvuje a do svého čela si často vybírá člověka, který není moc známý. Prý, aby poslušně poslouchal, co má přesně dělat. Nesmíme propadat skepsi, protože na tu hrají právě ti, kteří v zákrytu vše ovládají. Řešení existují v podobě silnějšího státu a návraty suverenity od Bruselu zpět do center národní moci jednotlivých států.

Minulost buď pozdravena!

Minulost buď pozdravena!

Únor 27, 2019

Budova s názvem Transgas, dříve spíše známá pod názvem Ústřední dispečink tranzitního plynovodu, jde částečně k zemi. Původně se sice jednalo o chráněnou architektonickou památku z doby 70. let minulého století, ale ministerstvo kultury v roce 2016 pod vedením lidoveckého ministra, bývalého ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, Daniela Hermana, změnilo názor. Už v roce 2015 o budovu a pozemky projevila zájem společnost HB Reavis slovenského miliardáře Ivana Chrenka. Zde je nutné zdůraznit, že se jedná o spekulanty s pozemky. Podobný osud zřejmě stihne i budovu Transgasu. Namísto toho, aby tento skvost zůstal v majetku státu nebo Prahy, tak jsme jej vydali všanc spekulacím. Nyní začíná demolice. Co se stane poté? S pozemky se zcela jistě bude spekulovat. Jsou totiž na lukrativním místě – Vinohradské třídě. Tedy kousek od Václavského náměstí, které už dnes je pouze pro bohaté a turisty. Jaký je tedy skutečný záměr developerské firmy? Nikdo neví. Mlhy je tolik, že by se dala krájet.
Nevyjasněnou otázkou ale je, proč se budova prodala, když i uvnitř tohoto komplexu nalezneme různé malby od Pabla Picassa, který je věnoval tehdejšími Československu. Nevím, proč už se z budov dávno nestala turistická atrakce, když dokážeme z různých bývalých podniků udělat turistickou dominantu, tak jako ve Vítkovicích. Představte si, že by někdo ve Francii nechal zbourat budovu, kde je nějaká malba od velikána Picassa. To by určitě neprošlo. Veřejnost by byla hrda na to, že takovou budovu má. My namísto toho, abychom byli hrdi, tak vše, co je spojeno s minulostí, prodáváme, ničíme. A to jen proto, abychom se minulosti zbavili nadobro. Stále doznívají ozvěny doby těsně před 30 lety, kdy se vše, co bylo komunistické, označilo za děsivé a špatné. Ostatně pravděpodobně tato logika zastínila i mysl Danielu Hermanovi, který o osudu budovy Transgasu rozhodl. Minulost buď pozdravena!
Na závěr si ještě připomeňme, že zde byly úvahy o tom, že by se měl zbourat a znovu postavit obchodní dům Máj, dnes Tesco. Umíte si představit, že by se bourala Kotva nebo Bílá labuť a to jen proto, že vše bylo postaveno v době před rokem 1989? Možná se za několik desítek let dočkáme toho, že se budou bourat budovy, které byly postaveny po roce 1989. Zdá se vám to jako nepravděpodobné? Mě tolik ne, pokud budeme neustále používat rovnítko mezi minulostí a současností. Budovy jsou přeci jen němými svědky té doby, ve které byly postaveny. Ostatně, co dnes dělá kapitalismus? Ukazuje nám svůj úspěch, moc, bohatství právě v architektuře. Až půjdete kolem nějaké banky, pojišťovny nebo nadnárodní korporace, tak se podívejte, jaké to jsou ikony.

Konec hry

Konec hry

Únor 26, 2019

Na konci 80. let minulého století už téměř nikdo nevěřil, že přijde komunismus. Všichni žili, jak se dalo. Na vesnici, městě, samotě. Museli se tvářit, jako kdyby komunismus byl na dohled, ale byl stále stejně na hony vzdálený, jako byl před několika dekádami. Iluze, že přijde spása, že nás snad Sovětský svaz zachrání, vzalo rychle za své. Jenže i dnes žijeme v iluzi. Místo iluze komunismu zde máme iluzi demokracie. To, že se před třiceti lety nemohlo to nebo ono, je dnes vystřídáno tím, že můžeme to i ono. Jenže jak vše můžeme, tak se začíná vynořovat iluze demokracie, na kterou si všichni hrají. Tenkrát si většina lidí hrála na komunismus, dnes na demokracii.
Systém, který před třemi desítkami let kolaboval, byl postaven na represích a strachu. Museli jste být do jisté míry loajální se systémem, abyste měli nějaké ty výhody. V lepším případě jste mlčeli. Dnes se místo represe používá deprese jako nástroj na vynucení poslušnosti k systému. Sice nemusíte mít strach, ale musíte mít reálnou obavu, že přijdete třeba o práci. Žijeme sice v relativní hojnosti a nadbytku, ale nic z toho není rovnoměrně rozděleno mezi obyvatelstvo. Mnohé pracovní pozice jsou vám předem zapovězeny, protože nesplňujete přísná kritéria. Loajalitu ke straně vystřídala loajalita k zaměstnavateli a penězům. Nikdo si v roce 1989 nedokázal představit, že nastane stav, kdy přijdeme o systém, který zde byl od roku 1948. Že nastane doba „bez tebe“, rozpadne se Sovětský svaz a za zrádce bude označen Gorbačov, nemohl nikdo tušit. Nepředpokládali to ani odborníci v západních zemích, proto bylo velké překvapení, že se tehdejší „socialistické“ státy, které si na socialismus hrály, rozpadly. Nebyla zde příčina jen vnější, ale také vnitřní.
Dnes se nacházíme v podobné situaci. Máme sice demokratická práva, která nám byla odpírána, ale ztrácíme sociální práva, která nám tenkrát byla dávána za vzor. Společnost si hraje na demokracii, protože formálně sice existuje, ale pravidla platí opět jen pro někoho. Mnoho zákonů je napsáno takovým způsobem, aby se v nich vyznali jen renomovaní právníci. Lépe řečeno, jsou psány tak, aby se v nich nikdo nevyznal. V zarostlé džungli se pak mnoho nešvarů ztratí a vytváří se tím demokracie „pro některé“. Za krádež miliard se vám nic nestane, za krádež stovek si odsedíte víc, než za vraždu člověka. Právě proto si hrajeme na demokracii. Ta vyhovuje těm, kdo ji reálně řídí z pozadí – pánové typu Kellner, Bakala, Dospiva a další. Ostatní jen vzorně mlčí, protože co kdyby se nám opět ona práva mohla odebrat. Strašíme se minulostí navzájem a to jen proto, aby se upozadila myšlenka, že je možný i jiný systém.
Před 30 lety si ale nikdo nepřál společnost, jaká je dnes. Lidé na pozadí událostí hry konce komunismu chtěli kompromis mezi komunismem a kapitalismem. Chtěli jen více věcí ze zapovídaného západu, podívat se na dovolenou, zážitky. Nechtěli jen hru na demokracii, protože právě končila hra na komunismus.

Únor a ti druzí

Únor a ti druzí

Únor 24, 2019

V letošním roce si připomínáme 71 let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.
 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto scestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává, na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.
Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů z 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthyo“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.
Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval, byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských blok

Svěrací kazajka

Svěrací kazajka

Únor 16, 2019

Před 30 lety začali všichni šílet. Lidé, státy, elity. Těšili jsme se na demokracii, která měla brzy přijít. Prý nás všechny spasí a zachrání před tím, co zde bylo. Nic lepšího na světě neexistuje. Za oněch 30 let jsme ale začali zjišťovat, že elity, které nám posléze vládly, se nám docela odcizily. Stali jsme se všichni zajatci ve své vlastní zemi. Na pozvání k nám přišel kapitál, který nás začala kolonizovat a přetvářet jak naši ekonomiku, stejně i školství. Dotáhli jsme to stejně daleko, jako systém, který končil před 30 lety. Akorát na druhou stranu. Navíc za kratší dobu, než systém, který zde byl přes 40 let. Ne nadarmo se vypráví vtip, ve kterém se říká, že komunisté tuto zemi vedli do propasti, ale systém po roce 1989 našel zkratku.
Chyba systému, který končil, právě před třemi desítkami let byla, že školský systém byl primárně postaven jen na těžkém průmyslu. Ten, kdo byl moc intelektuální, tak byl označen buď za maloburžoazii, nebo toho, kdo nechce pracovat rukama. Ve společnosti byly vítány technické profese, zedníci, zemědělci, pokrývači, kuchaři atd. Před 30 lety ale nastal zlom. Vše, co by se mohlo identifikovat s minulým systémem, mělo být odstraněno a nastartován nový směr. Tentokrát na druhou stranu. Směrem ke vzdělanostní, služební, společnosti. Tento přesun dal vzniknout posléze oborům, které v dnešní době nemají uplatnění na trhu práce. Jedná se absolventy bakalářských a magisterských oborů filosofie, aplikované etiky a estetiky, generových studií nebo studií Václava Havla. Ano, všechny tyto obory se na našich vysokých školách vyučují. Často za státní peníze. Ti, kdo školu nakonec absolvují a honosí se „devalvovanými“ tituly, nakonec končí jako prodavači, kteří vám maximálně poradí, co si máte vzít na sebe. Za předpokladu, že ve škole nespali.
Díky přeměnám, které se nastartovaly před třiceti lety, nám chybí právě ty profese, které byly populární ve světě, který byl podle některých špatný. Firmy dnes tento problém řeší dovozem levné a nekvalifikované pracovní síly ze zahraničí. Poté můžete na stavbách vidět zahraniční dělníky, kteří jsou bez kvalifikace a mnohdy problému nerozumí. Utlumení vzdělávání technických (učebních) oborů vedlo k tomu, že se začala snižovat vážnost maturity i vysokoškolského diplomu. Nic z toho už totiž nezaručuje společenský vzestup, protože se tím honosí téměř každý. Všichni jsou tedy IN, ale v zásadě ničemu moc nerozumí. Natož, aby něco dělali.
Společenské procesy se nám postupně opakují, akorát se nám představují jako fraška. Chtěli jsme se kompletně odlišit od světa, který prý před 30 lety skončil. Výsledky se dostavují v celé své kráse i nahotě. Všichni stále křičí, volají: máme demokracii! To je to nejkrásnější a nejcennější, co můžeme mít. Ale zapomínají dodat, že na to musíme mít (hlavně peníze). Před třiceti lety si téměř všichni nasadili „svěrací kazajku“, která se dává těm, kdo začínají šílet. A v té době šílelo hodně lidí, protože říkali (někteří to říkají stále), že co je komunistické (socialistické) je špatné. Jenže to nebyla pravda, ale svěrací kazajka zůstala dodnes.

Temná mračna mediálních sebevrahů

Temná mračna mediálních sebevrahů

Leden 20, 2019

Hlavní mediální sféra to s připomínkou sebeupálení Jana Palacha před 50 lety přehnala. Několik dní na nás chrlila, jaký to byl zářný čin, který byl namířen proti tehdejšímu komunistickému režimu. Vypadalo to, jako kdyby hlavní média chtěla ukázat, že upálení je tím nejodvážnějším a nejlepším, co člověk může udělat. Odezva přišla brzy po mediální masáži. Lidé jsou v současných podmínkách nespokojeni, někteří s kapitalistickým režimem, někteří jen soukromě, i když soukromý život je samozřejmě do jisté míry také závislý na režimu. Na Václavském náměstí se pokusili upálit hned dva lidé. Jeden, se skutečně zapálil. V druhém případu tomu policie násilím zabránila. Omezila svobodu člověka a nenechalo ho vyjádřit svůj protest proti současným podmínkám. K oběma činům policie raději mlčí, protože co kdyby se navenek dostaly nějaké informace, které by znamenaly ohrožení současného kapitalistického systému. V obou dvou případech (stejně jako často v jiných případech sebevraždy) se vše svede na to, že se jednalo o nějakého podivína, který byl psychicky narušen. Pokud použijeme tento přístup k upálení se Jana Palacha, tak to musel být rovněž podivín. Někteří psychologové dokonce začínají tvrdit, že přehnaná mediální obsese, tak jako v případě úmrtí Jana Palacha, může některé jedince dohnat až ke zkratovitému jednání, nebo motivovat k politickému činu. Něco na tom přeci jen bude, protože co si máte myslet o tom, když celý týden je vám za všech možných zdrojů servírováno jaký to zářný čin udělal ten Jan Palach. Dnešní mediální prostor má ze sebevražd spíš senzaci. Honba za senzacemi a bulvárností ovládla skutečnou novinařinu. Na životě zřejmě není nic pozitivního, když se lidé takto upalují. Média hlavního proudu říkají Palach, Zajíc, to jsou skutečné oběti politické zlovůle, která zde kdysi byla. Kdo se ale upálí dnes, tak už není obětem politické zlovůle. Je pouze obětí psychické poruchy, číslem, statistikou. Je to vždy podivín a to i tehdy, když svým činem chce vyburcovat obyvatelstvo z politické letargie. Další rozdíl mezi činem upálení před 50 lety a dnes je ten, že nyní vše máme v živém přenosu. Na každém rohu kamera, v lidských rukou mobilní telefon s kamerou. Vše se vysílá téměř živě a publikum jsme my všichni. Nad naší společností, se stahují podivná temná mračna. Ta jsou spojena s naší minulostí, kterou manipulují mediální prostor. Korporátní média, v honbě za ziskem prostřednictvím senzací a v honbě za získání ideologické hegemonie, se snaží o to, abychom se udržovali v podivné letargii a to i přes to, že se v centru hlavního města kdosi pokouší upálit. Stejně jako Jan Palach před 50 lety.

Trojzubec

Trojzubec

Leden 18, 2019

S různými letošními výročími se v mediálním prostoru objevují věci, ze kterých jde mnohým lidem hlava kolem. V nedávné době jsem se pustil do diskuze na sociální síti, zpravodajské ČT 24, kde byl vložen přepis pořadu Interview ČT 24 s herečkou, disidentkou, Bárou Štěpánovou. V pořadu řekla, že by se dnes mnozí lidé vzdali svobody za tisícovku měsíčně. Asi tím narážela na to, že lidé v důchodu dostali přidáno a konečně se dočkali i valorizace. Když jsem napsal, že s lidmi, jako je tato rádo by herečka a tehdejší chartistka, byl rok 1989 tragický omyl, začala vřava. Například, to tvrdí komunista, co si to dovoluji atd. Když jsem poukázal na to, že doba po roce 1990 šla utvořit i jinak, než jaká je dnes, tak jsem byl označen za vyznavače nějaké divné organizace a myšlenky, která dnes ve společnosti nemá místo. Když jsem se snažil ozřejmit, že ve zlomovém roce existoval i levicový disent, nikdo to nechtěl slyšet. Moje tvrzení působilo jako trojzubec, který byl vysloveně pekelný a působící co by červený hadr na býka. Diskuze pokračovala dále. Když jsem hodnotil uplynulých 30 let od nabyté svobody, tak se nikdo nezmohl na víc, než jen na to, že vlastně za všechno mohou komunisté. Argument, který se běžně používá, aniž by někdo přiznal i vlastní chyby, případně chyby, která má v sobě současný systém zakódovány.
Nikdo z diskutujících mi nevysvětlil, proč dnes v naší zemi nevlastní stát (až na pár výjimek) žádné podniky, majetek? Vše v rukou drží úzká elita, která se stala prospěcháři v době kuponové privatizace, která naznačila možný konec světa. To, co lidé chtěli v roce 1989, byla změna, ale ne, že dojde k odklonu směrem ke kapitalistické laboratoři západních korporací. Dnes už i dospívající lidé, kteří se musí snažit uživit rodinu stůj co stůj a mít klidně i tři částečné úvazky, dochází k názoru, že někdy v minulosti bylo lépe. Slýchají to od svých rodičů, prarodičů. A tím pádem zde máme generaci, která je označována za ty, kteří se o sebe nedokážou postarat, že se poflakují. Jenže to je pravda jen částečně. Existuje rub i líc a navíc, pokud to systém umožňuje, proč z toho obviňujeme mladé lidi? Pokud by to systém neumožňoval, tak by nemohlo k různým manýrům docházet.
Na základě analýzy minulosti je nutné začít tvořit novou společnost, která bude lepší, než byla ta minulá. Tohle začínají chápat i lidé daleko na západě. Pouze u nás se v případě pokusu o nějakou změnu, vystrčí do popředí chartisté, disidenti a obhajoba ideálů roku 1989 a uvažování o změnách je eliminováno hned v samotném počátku. Je to špatně, protože nám všem má jít o to, abychom současný systém, který se snaží ze všeho a všech „vytřískat“ maximum ku prospěchu někoho jiného, nahradili systémem jiným. Ten se může nazývat klidně znova socialismem, ale i jinak. Nicméně musíme prosazovat jinou společnost, než je ta dnešní „vlkanózní“.

Různá jména a Palachův týden 1989

Různá jména a Palachův týden 1989

Leden 14, 2019

Je neděle 15. ledna roku 1989. Na Václavském náměstí mají být položeny květiny u sochy svatého Václava. Jedná se o pietní akt k připomínce upálení Jana Palacha před 20 lety. Bezpečnostní složky jsou v plné pohotovosti, protože je jasné, že toto výročí zneužije a využije tehdejší disent ke svolání protestů proti vládnoucí KSČ. Zatímco v neděli se jednalo o přetahovanou s bezpečnostními složkami, tak dny následující zasévají sémě velkých problémů. Bylo evidentní, že tehdejší systém zažívá svůj kolaps. Veřejnost byla nespokojena s cestou přestavby a demokratizace. To vše vyústilo v tzv. Palachův týden, který odstartovala právě ona osudná neděle před 30 lety. Nemá význam dnes říkat, co by kdyby. Je nutné na ony události nahlížet střízlivýma očima.
Pravdou je, že tehdejší systém byl primárně postaven na různých represáliích. Dával to docela patřičně najevo právě v případě potlačování různých demonstrací, kde se provolávala slova jako svobodu nebo ať žije Havel. Systém chyboval i v tom, že si sám vytvářel skupinu disidentů, kteří se spolčili v Chartě 77. Ti později přeberou moc na konci roku 1989, kdy se hlava disentu Václav Havel stane posledním prezidentem jak Československa, tak prezidentem, který přísahá na socialistickou ústavu. Historie je plná paradoxů a ta naše obzvlášť. Když si s odstupem času prohlídneme televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že na mnohých demonstracích se nám nacházejí dnes velice známé tváře: Alexandr Vondra, Bára Štěpánová, Stanislav Devátý, Martin Bursík, Šimon Pánek, Petr Placák a mnoho dalších, kteří se později objeví v politice nebo showbyznysu, případně neziskovém sektoru. Z tohoto pohledu lze na události před 30 lety nahlížet jako na zradu pracujících lidí, protože se do popředí dostanou ti, kteří posléze využijí situace ve svůj soukromý prospěch.
Lze polemizovat, zda byl zásah proti tehdejším demonstracím v pořádku z hlediska síly. Pokud probíhá poklidná demonstrace, tak se nikdy nic dít nemusí. Ale pokud se v ní vyskytnou nějací chuligáni, kteří dělají nepořádek, tak je potřeba zakročit. Není pochyb, že i v oné době se mezi těmi, kteří jen pokojně demonstrovali, vyskytly různé podivné kriminální živly a právě proto tehdejší pořádkové síly zasahovaly. Byť u toho samozřejmě spláchli nebo zpacifikovali i zcela klidné demonstranty. Tak to bohužel na demonstracích, kde se objeví i „chuligáni“ prostě bývá.
Událost, která se dnes nazývá Palachův týden, dala vzniknout i různým fámám a polopravdám. Jisté ale je, že doba následná si jako své rukojmí vzala „děti revoluce“ a ta je posléze začala sama „požírat“. Snad i právě proto je dnes často volání, že bychom si z roku 1989 měli dát reparát. Tenkrát se říkalo: všechna moc patří pracujícímu lidu. To dnes už neplatí. Dnes patří všechna moc korporacím, případně neziskovým organizacím. Navíc ve většině z nich jsou určitým způsobem zakomponováni členové a členky disentu z doby před 30 lety, případně jejich děti. Nebo vám snad výše uvedená jména z doby roku 1989 nic neříkají?

Spor o dobu minulou

Spor o dobu minulou

Leden 06, 2019

Stále více jsme konfrontováni s výkladem doby minulé, stejně tak i té současné. O budoucnosti se raději moc nemluví, protože jen málo vizionářů dokáže odhadnout, co přinese. Právě proto se nejen politické elity raději „babrají“ v minulosti a říkají, co by se stalo, kdyby. Jenže historie nezná žádné kdyby. Dějiny proběhly prostě, jak proběhly a změnit to nikdo nedokáže. Ani stroj času, po kterém lidstvo tolik touží. Dějiny vždy píší vítězové. V tu chvíli nastává časový paradox, kdy vítězové ve snaze co nejvíce očerňovat minulost, která dle jejich výkladu byla většinově negativní, zachází i do takových absurdit, že se tomu diví i sama společnost. Ano, narážím zde na výklad doby 1948 – 1990. V dnešní společnosti se má za to, že výše uvedená doby byla jen dobou zla, politických procesů, mlácení demonstrantů, společnost chudoby, bez vývoje. Tento obraz minulosti pomohla utvořit skupina vítězů po roce 1989, včetně disidentů, médií, stejně i vyučujících ve škole. Obraz doby minulé je souběžně utvářen i obrazy doby současné. Máme příliš krátkou paměť a hodně rychle zapomínáme. Navíc mladí lidé, kteří se narodili po roce 1989, stále více věří jen oněm mýtům a často se nesnaží najít určitou rovnováhu. Osnovy ve školách se o tématu reálného socialismu raději nezmiňují. Co kdyby v tom totiž někdo našel zalíbení a snažil se stát disidentem dnešní doby. Nemalou úlohu v tomto procesu sehrává i Ústav pro studium totalitních režimů, kde jsou zabydleni buď bývalí disidenti, nebo lidé, kteří nechtějí připustit, že i systém před rokem 1989 měl svůj vývoj, dynamiku. Minulost není černobílá, ale je barevná.
Stále častěji se setkávám s názorem, že dnešním třicátníkům bylo před rokem 1989 ublíženo a nemohli studovat. Ano, to je částečně pravda. Studovat nemohli, protože se narodili na konci existence reálného socialismu. Z toho plyne, že jim nemohlo být ublíženo. Komu mohlo být ublíženo, byla jejich rodina, nebo přátelé. Jenže takhle to nelze paušalizovat. Vždy vás názor mladých lidí pobaví, jak jsou mytizováni a zároveň je to celé k pláči. Nechci zde obhajovat dobu před rokem 1989. Ani já ji nezažil v její plné síle, kráse i negativu, ale vadí mi, že je pořád neustále očerňována jako nejhorší období našich dějin. To přeci není pravda. Osobně jako nejhorší období vnímám rok 1939 a druhou světovou válku, kdy se rozhodovalo o našem bytí nebo nebytí jako národa. Jenže to je minulost už hodně daleká a vítězům po roce 1989 se ji nechce moc připomínat, abychom si například neznepřátelili Německo. To raději budeme rozdmýchávat protiruskou hysterii ve vztahu k událostem po roce 1968, případně současnosti, kdy nám prý ze strany Ruska hrozí velké nebezpečí. Jako národ jsme vždy byli lokajové, služky, služební. Podívejme se hlouběji do minulosti a zjistíme, že jsme většinou byli v područí nějakého jiného národa. Co je však horší, tak jsme se z toho nikdy nepoučili. A nepoučili jsme se ani po roce 1989, kdy z nabyté svobody přišla spíš diktatura, ale ne proletariátu, ale kapitálu a strach z minulosti určil další směřování našeho státu. Ne směrem na východ, který nás podle vítězů, kteří zvítězili v roce 1989, zničil, ani k neutralitě, ale na západ, který nás v roce 1938 zradil.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie