Trojzubec

Trojzubec

Leden 18, 2019

S různými letošními výročími se v mediálním prostoru objevují věci, ze kterých jde mnohým lidem hlava kolem. V nedávné době jsem se pustil do diskuze na sociální síti, zpravodajské ČT 24, kde byl vložen přepis pořadu Interview ČT 24 s herečkou, disidentkou, Bárou Štěpánovou. V pořadu řekla, že by se dnes mnozí lidé vzdali svobody za tisícovku měsíčně. Asi tím narážela na to, že lidé v důchodu dostali přidáno a konečně se dočkali i valorizace. Když jsem napsal, že s lidmi, jako je tato rádo by herečka a tehdejší chartistka, byl rok 1989 tragický omyl, začala vřava. Například, to tvrdí komunista, co si to dovoluji atd. Když jsem poukázal na to, že doba po roce 1990 šla utvořit i jinak, než jaká je dnes, tak jsem byl označen za vyznavače nějaké divné organizace a myšlenky, která dnes ve společnosti nemá místo. Když jsem se snažil ozřejmit, že ve zlomovém roce existoval i levicový disent, nikdo to nechtěl slyšet. Moje tvrzení působilo jako trojzubec, který byl vysloveně pekelný a působící co by červený hadr na býka. Diskuze pokračovala dále. Když jsem hodnotil uplynulých 30 let od nabyté svobody, tak se nikdo nezmohl na víc, než jen na to, že vlastně za všechno mohou komunisté. Argument, který se běžně používá, aniž by někdo přiznal i vlastní chyby, případně chyby, která má v sobě současný systém zakódovány.
Nikdo z diskutujících mi nevysvětlil, proč dnes v naší zemi nevlastní stát (až na pár výjimek) žádné podniky, majetek? Vše v rukou drží úzká elita, která se stala prospěcháři v době kuponové privatizace, která naznačila možný konec světa. To, co lidé chtěli v roce 1989, byla změna, ale ne, že dojde k odklonu směrem ke kapitalistické laboratoři západních korporací. Dnes už i dospívající lidé, kteří se musí snažit uživit rodinu stůj co stůj a mít klidně i tři částečné úvazky, dochází k názoru, že někdy v minulosti bylo lépe. Slýchají to od svých rodičů, prarodičů. A tím pádem zde máme generaci, která je označována za ty, kteří se o sebe nedokážou postarat, že se poflakují. Jenže to je pravda jen částečně. Existuje rub i líc a navíc, pokud to systém umožňuje, proč z toho obviňujeme mladé lidi? Pokud by to systém neumožňoval, tak by nemohlo k různým manýrům docházet.
Na základě analýzy minulosti je nutné začít tvořit novou společnost, která bude lepší, než byla ta minulá. Tohle začínají chápat i lidé daleko na západě. Pouze u nás se v případě pokusu o nějakou změnu, vystrčí do popředí chartisté, disidenti a obhajoba ideálů roku 1989 a uvažování o změnách je eliminováno hned v samotném počátku. Je to špatně, protože nám všem má jít o to, abychom současný systém, který se snaží ze všeho a všech „vytřískat“ maximum ku prospěchu někoho jiného, nahradili systémem jiným. Ten se může nazývat klidně znova socialismem, ale i jinak. Nicméně musíme prosazovat jinou společnost, než je ta dnešní „vlkanózní“.

Různá jména a Palachův týden 1989

Různá jména a Palachův týden 1989

Leden 14, 2019

Je neděle 15. ledna roku 1989. Na Václavském náměstí mají být položeny květiny u sochy svatého Václava. Jedná se o pietní akt k připomínce upálení Jana Palacha před 20 lety. Bezpečnostní složky jsou v plné pohotovosti, protože je jasné, že toto výročí zneužije a využije tehdejší disent ke svolání protestů proti vládnoucí KSČ. Zatímco v neděli se jednalo o přetahovanou s bezpečnostními složkami, tak dny následující zasévají sémě velkých problémů. Bylo evidentní, že tehdejší systém zažívá svůj kolaps. Veřejnost byla nespokojena s cestou přestavby a demokratizace. To vše vyústilo v tzv. Palachův týden, který odstartovala právě ona osudná neděle před 30 lety. Nemá význam dnes říkat, co by kdyby. Je nutné na ony události nahlížet střízlivýma očima.
Pravdou je, že tehdejší systém byl primárně postaven na různých represáliích. Dával to docela patřičně najevo právě v případě potlačování různých demonstrací, kde se provolávala slova jako svobodu nebo ať žije Havel. Systém chyboval i v tom, že si sám vytvářel skupinu disidentů, kteří se spolčili v Chartě 77. Ti později přeberou moc na konci roku 1989, kdy se hlava disentu Václav Havel stane posledním prezidentem jak Československa, tak prezidentem, který přísahá na socialistickou ústavu. Historie je plná paradoxů a ta naše obzvlášť. Když si s odstupem času prohlídneme televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že na mnohých demonstracích se nám nacházejí dnes velice známé tváře: Alexandr Vondra, Bára Štěpánová, Stanislav Devátý, Martin Bursík, Šimon Pánek, Petr Placák a mnoho dalších, kteří se později objeví v politice nebo showbyznysu, případně neziskovém sektoru. Z tohoto pohledu lze na události před 30 lety nahlížet jako na zradu pracujících lidí, protože se do popředí dostanou ti, kteří posléze využijí situace ve svůj soukromý prospěch.
Lze polemizovat, zda byl zásah proti tehdejším demonstracím v pořádku z hlediska síly. Pokud probíhá poklidná demonstrace, tak se nikdy nic dít nemusí. Ale pokud se v ní vyskytnou nějací chuligáni, kteří dělají nepořádek, tak je potřeba zakročit. Není pochyb, že i v oné době se mezi těmi, kteří jen pokojně demonstrovali, vyskytly různé podivné kriminální živly a právě proto tehdejší pořádkové síly zasahovaly. Byť u toho samozřejmě spláchli nebo zpacifikovali i zcela klidné demonstranty. Tak to bohužel na demonstracích, kde se objeví i „chuligáni“ prostě bývá.
Událost, která se dnes nazývá Palachův týden, dala vzniknout i různým fámám a polopravdám. Jisté ale je, že doba následná si jako své rukojmí vzala „děti revoluce“ a ta je posléze začala sama „požírat“. Snad i právě proto je dnes často volání, že bychom si z roku 1989 měli dát reparát. Tenkrát se říkalo: všechna moc patří pracujícímu lidu. To dnes už neplatí. Dnes patří všechna moc korporacím, případně neziskovým organizacím. Navíc ve většině z nich jsou určitým způsobem zakomponováni členové a členky disentu z doby před 30 lety, případně jejich děti. Nebo vám snad výše uvedená jména z doby roku 1989 nic neříkají?

Spor o dobu minulou

Spor o dobu minulou

Leden 06, 2019

Stále více jsme konfrontováni s výkladem doby minulé, stejně tak i té současné. O budoucnosti se raději moc nemluví, protože jen málo vizionářů dokáže odhadnout, co přinese. Právě proto se nejen politické elity raději „babrají“ v minulosti a říkají, co by se stalo, kdyby. Jenže historie nezná žádné kdyby. Dějiny proběhly prostě, jak proběhly a změnit to nikdo nedokáže. Ani stroj času, po kterém lidstvo tolik touží. Dějiny vždy píší vítězové. V tu chvíli nastává časový paradox, kdy vítězové ve snaze co nejvíce očerňovat minulost, která dle jejich výkladu byla většinově negativní, zachází i do takových absurdit, že se tomu diví i sama společnost. Ano, narážím zde na výklad doby 1948 – 1990. V dnešní společnosti se má za to, že výše uvedená doby byla jen dobou zla, politických procesů, mlácení demonstrantů, společnost chudoby, bez vývoje. Tento obraz minulosti pomohla utvořit skupina vítězů po roce 1989, včetně disidentů, médií, stejně i vyučujících ve škole. Obraz doby minulé je souběžně utvářen i obrazy doby současné. Máme příliš krátkou paměť a hodně rychle zapomínáme. Navíc mladí lidé, kteří se narodili po roce 1989, stále více věří jen oněm mýtům a často se nesnaží najít určitou rovnováhu. Osnovy ve školách se o tématu reálného socialismu raději nezmiňují. Co kdyby v tom totiž někdo našel zalíbení a snažil se stát disidentem dnešní doby. Nemalou úlohu v tomto procesu sehrává i Ústav pro studium totalitních režimů, kde jsou zabydleni buď bývalí disidenti, nebo lidé, kteří nechtějí připustit, že i systém před rokem 1989 měl svůj vývoj, dynamiku. Minulost není černobílá, ale je barevná.
Stále častěji se setkávám s názorem, že dnešním třicátníkům bylo před rokem 1989 ublíženo a nemohli studovat. Ano, to je částečně pravda. Studovat nemohli, protože se narodili na konci existence reálného socialismu. Z toho plyne, že jim nemohlo být ublíženo. Komu mohlo být ublíženo, byla jejich rodina, nebo přátelé. Jenže takhle to nelze paušalizovat. Vždy vás názor mladých lidí pobaví, jak jsou mytizováni a zároveň je to celé k pláči. Nechci zde obhajovat dobu před rokem 1989. Ani já ji nezažil v její plné síle, kráse i negativu, ale vadí mi, že je pořád neustále očerňována jako nejhorší období našich dějin. To přeci není pravda. Osobně jako nejhorší období vnímám rok 1939 a druhou světovou válku, kdy se rozhodovalo o našem bytí nebo nebytí jako národa. Jenže to je minulost už hodně daleká a vítězům po roce 1989 se ji nechce moc připomínat, abychom si například neznepřátelili Německo. To raději budeme rozdmýchávat protiruskou hysterii ve vztahu k událostem po roce 1968, případně současnosti, kdy nám prý ze strany Ruska hrozí velké nebezpečí. Jako národ jsme vždy byli lokajové, služky, služební. Podívejme se hlouběji do minulosti a zjistíme, že jsme většinou byli v područí nějakého jiného národa. Co je však horší, tak jsme se z toho nikdy nepoučili. A nepoučili jsme se ani po roce 1989, kdy z nabyté svobody přišla spíš diktatura, ale ne proletariátu, ale kapitálu a strach z minulosti určil další směřování našeho státu. Ne směrem na východ, který nás podle vítězů, kteří zvítězili v roce 1989, zničil, ani k neutralitě, ale na západ, který nás v roce 1938 zradil.

Záblesky minulosti

Záblesky minulosti

Leden 03, 2019

Letošní rok nám přinese několik kulatých výročí. Tato výročí jsou lemována jak dobou minulou, stejně dobou nedávnou. Když se zaměříme do minulosti, zjistíme, že nejvíce se ozve rok 1969 a sebeupálení studenta Jana Palacha. To bude rezonovat ve vztahu k roku 1968 a následnému pobytu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa. Se stejnou intenzitou budou předkládány i události, které se odehrály v lednu 1989, kdy se opět ozvalo výročí Jana Palacha v podobě Palachova týdnů a demonstracemi v Praze. Právě události před 30 lety přemění směřování naší země. Odkloníme se od různých podob socialismu směrem ke kapitalismu. Disent, který postupně přebíral moc, nakonec selhal, protože se do jeho řad infiltrovalo mnoho bývalých členů KSČ, stejně i mnoho lidí, kteří si uvědomili změnu doby a možnost získat vliv nebo majetek. Jak se disent postupně měnil a rozpadal, tak došlo k umlčení levicového disentu. Na povrch se dostali jen ti, kdo chtěli naprosté odlišení od doby reálného socialismu. Společnosti bylo předloženo, že minulost byla ve všech směrech špatná a ta tuto představu akceptovala. Tehdejší euforie byla neúprosná a mnohdy negativní. Tento způsob myšlení se přesunul do dnešní doby, kdy jsme neustále konfrontováni s tím, že za vše vlastně mohou komunisté. Jenže jak by za něco mohli, když po roce 1990 zde vládli lidé v uvozovkách s disentu. Byť se často jednalo o bývalé členy KSČ. Pokud použijeme tuto logiku výkladu, tak skutečně za něco mohou bývalí komunisté, ale ti kariérní a prahnoucí po moci a majetku. Jako příklad nám může posloužit Vladimír Dlouhý, který v rozhovoru pro Českou televizi dne 16. 11. 2012 směrem ke svému členství v KSČ prohlásil: „byl jsem mladý a blbý“. Toto vždy říkají ti nejrovnější mezi rovnými, napravení a hlavně se jedná o typické zdůvodnění kariérního člena KSČ.
Záblesk z minulosti v podobě událostí kolem úmrtí studenta Jana Palacha nám podává indicie k přemýšlení, zda doba minulá byla opravdu taková, jak je nám předkládáno prizmatem doby současné. Každá doba si k obhájení své vlastní existence vytváří mýty, případně minulost vykládá takovým způsobem, aby současnost nebyla ohrožena. Stalo se to po roce 1918, stejně po roce 1948, 1968, ale zejména 1989. Vždy jsme si jako národ zadali s přejmenováváním měst, ulic, zastávek atd. A to jen proto, abychom se odlišili od doby předcházející. Možná je nám to přisouzeno, že se nám vždy chce odlišovat od vlastní minulosti. Jenže kormidlo dějin vždy v rukou třímají politické elity a ty určují jak vztah k minulosti, stejně i vztah k současnosti a možným alternativám budoucnosti.

Pražská lednová strkanice

Pražská lednová strkanice

Leden 02, 2019

Leden před 30 lety. Mrazivé počasí, že by psa nevyhnal. Společnost je v kvasu. Nakupilo se tolik neřešených problémů a to nemluvím o mezinárodních vztazích. V polovině měsíce začnou demonstrace u příležitosti výročí sebeupálení studenta Jana Palacha v roce 1969. Jedni si chtějí připomenout tuto lidskou pochodeň, která vzplála jako protest proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Druzí to ale vnímají jako pokus odstranit reálný socialismus sovětského typu a do centra Prahy jsou povolány bezpečnostní složky, aby zajistily pořádek a klid. Ať už se Jan Palach upálil na protest nebo z mladické nerozvážnosti, tak jeho oběť byla využita pro věci příští. Celý týden se v Praze protestuje s voláním svobodu, svobodu. Demonstrace ale nejsou povoleny a tak zasahují pořádkové jednotky. Na tom není nic neobvyklého. Stejný postup totiž volí i západní země, když se konají nepovolené demonstrace. Stačí si připomenout Velkou Británii a demonstrace odborů, Francii nebo tehdejší Západní Německo, kde lidé protestují proti očesávání sociálních práv. V tehdejším socialistickém Československu je ale situace obrácená. Všichni volají po svobodě a demokracii, ale v zákrytu se připravuje likvidování sociálních práv, jakož i státního majetku. Když se podíváme na televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že ve své podstatě do sebe lidé strkali a nechtěli se hýbat, když jim to pořádkové síly nařídily. Nechci a nebudu se zastávat tehdejšího systému, který měl plno chyb a vážných deformací, ale je potřeba se na celou věc dívat objektivně.
Neschopnost tehdejšího vedení KSČ reálně posoudit situaci posléze vede k tomu, že společnost se od strany odklonila. Přestala jí důvěřovat, na což poukazovaly tehdejší sociologické výzkumy, které byly tajné. Nikdo si tenkrát nechtěl připustit, že nastává problém. Lidé si žádali změny, které šly příliš pomalu. I právě proto demonstrovali. Jen je zarážející, že se k demonstracím dochází hlavně v Praze. Lze tedy usuzovat na nespokojenost Pražanů. Je to ale s podivem, protože statistické údaje říkají, že počet členů KSČ v Praze byl k 1.1.1989 necelých 157 tisíc. Celkem na začátku roku 1989 měl tehdejší KSČ celkem 1 721 085 členů, což je obrovské číslo. Jednalo se o velký kolos, který ale posléze stál na hliněných nohou a nebyl schopen pružné reakce, což se posléze ukazovalo v celém průběhu posledního roku existence reálného socialismu. Z celkového počtu členů KSČ v Praze určitě několik tisíc chodilo na tehdejší demonstrace. Ať už z důvodu, že se chtěli zviditelnit a ventilovat svůj hněv, který nedokázali říci na schůzích nebo právě z důvodu snahy něco změnit. Právě v tuto chvíli se na scéně začínají objevovat kariérní komunisté, kteří do šuplíku začínají připravovat věci příští, které naši zemi uvrhnou do náruče kapitalismu.
Tisíce lidí, kteří se začnou v lednu roku 1989 srocovat na Václavském náměstí v Praze, poslouží jako užitečný komparz v cizím zájmu. Zcela jistě si to téměř nikdo neuvědomoval, ale někteří věděli. Moc se začala povalovat na ulici a stačilo ji zvednout. To, že ji posléze zvedne disent, který čítal jak intelektuály, tak pochybné existence, způsobí nárůst moci jednotlivců. Pražská strkanice z ledna se natolik nepovede, že ke konci roku dojde k další, mnohem větší. Leden zasel sémě listopadu. Změna by určitě přišla, ale označování všeho za špatné vedlo jen k tomu, že se k moci poté dostanou prospěcháři, tuneláři a další, kteří se budou snažit zemi rozkrást. Nakonec se jim to bohužel podaří a dokonce si k tomu vytvoří i zákony. V lednu roku 1989 to ale nikdo z komparzistů, kteří se pohybovali po Václavském náměstí, netušil. Cizí zájem převážil a započala nové éra budování našeho státu na rozkládající se morálce a nakonec i samotném Československu.
 

Ve zlomu roků

Ve zlomu roků

Prosinec 29, 2018

Sobota 31. prosince 1988. Poslední den roku, kdy v tehdejším Československu funguje reálný socialismus. Druhý den, kterým bude neděle, 1. ledna 1989 začne rok, kdy se reálný socialismus nedočká jeho konce. Zkolabuje měsíc a půl před jeho koncem. V bujarém veselí končícího roku však všichni přehlédnou, že se děje něco divného, nečekaného. Společnost je v rozkolu. Přestavba a demokratizace společnosti, jak se tenkrát říkalo, je sice zajímavá, ale jde pomalu. Navíc jde spíš zpět, než dopředu a leden hrozí výbuchem společnosti. V tehdejší Československé televizi svůj poslední novoroční projev pronáší Gustáv Husák, Bohuslav Svoboda (ODS) primář porodnického oddělení v Praze říká, kolik se na Nový rok narodilo dětí, Jan Klán (KSČM) prodělává infekční mononukleózu a Václav Havel (OF) se zatím pohybuje na svobodě. Společnost je však rozladěna více, než se původně čekalo. Jisté indicie již byly zaznamenány na konci roku 1988, ale mnozí se nechali ukolébat, že se nic nestane. K vyvrcholení nespokojenosti ale skutečně došlo a to v polovině ledna roku 1989, kdy v rámci Palachova týdne proběhne řada demonstrací v hlavním městě Praze. Zajímavé je, že hlavní demonstrace byly většinou vždy v hlavní metropoli, takže bychom je mohli nazvat „pražskou strkanicí“. Osudy a dějiny naší země se tím pádem vždy odehrály v Praze.
Do poloviny roku 1989 se ještě stihne oslavit poslední Vítězný únor a také První máj, který se po 16 letech přesune z Letné zpět na Václavské náměstí. Prý kvůli tomu, aby byl zachován klid a případné narušitele veřejného pořádku mohla Veřejná bezpečnost zpacifikovat. I tak se ale oslavy svátku práce naruší. Ti, kdo bránili reálný socialismus, jej bránili, protože chtěli nebo prostě museli. Jedni věřili, druzí doufali. Jenže ani víra, ani doufání nezabránily jeho pádu na konci zlomového roku. Změny, které se odehrály na začátku roku 1989, se odehrají jednou, maximálně dvakrát za jednu lidskou generaci. Celá tehdejší společnost „východního bloku“ byla v pohybu. Vše se kolem nás měnilo tak rychle, že jsme rychlost nedokázali často ani vnímat. V centru dění to ještě možná šlo, ale na vesnici tomu bylo jinak. Nicméně změny, které byly zasety v lednu roku 1989, dávaly tušit, že dojde k většímu problému z nově nabité svobody, než se původně čekalo. Za rouškou svobody se posléze odehrají ty nejhorší privatizační zločiny, rozkrádání státního majetku, jaké v naší historii nemělo obdoby. Změny, které si společnost žádá, mohou vždy být využity i zneužity politickými elitami v jejich prospěch. Ukázkou byl 17. Listopad 1989, kdy jedni chtěli rychlé změny, druzí pomalejší. Dravost, rychlost, neznalost nás však posléze uvrhne do víru kapitalismu všedních dní, kdy namísto hrdinů socialistické práce zde máme hrdiny kapitalistické práce, boháče, hvězdy a já nevím co ještě. Jedná se o obdobu věcí z doby kolem roku 1989. Akorát je vše otočené naruby a převedeno na peníze.

Generální stávka a osud roku 1989

Generální stávka a osud roku 1989

Prosinec 17, 2018

Blíží se nám výročí devítkových událostí. Budeme si připomínat roky 1929, 1939, 1949, 1969 a 1989. Některé budou ve společnosti rezonovat více, jiné méně. Troufnu si tvrdit, že nejvíce bude rezonovat výročí 30 let od převratu v roce 1989. Nyní je nutné nejen bilancovat, ale zejména přijít s novou teorií, která by odhalila příčinu změny před 30 lety.
Samotná podstata systému před rokem 1989 byla vesměs chybná směrem k určování striktních pravidel směrem ke společnosti. Tehdejší systém byl totiž postaven výhradně na státním vlastnictví, respektive společenském vlastnictví výrobních prostředků. To se mu posléze stalo osudným. Tehdejší systém neporazily události 17. listopadu, ale generální stávka, která byla vyhlášena na 27.11.1989. Žádnou takovou stávku Československo nepamatovalo od roku 1948. Vzhledem k tomu, že existoval výhradně státní sektor, tak stávku bylo jednodušší uskutečnit a hlavně její vyhlášení znamenalo výrazný zásah do hospodářství. Taková stávka způsobila velké ztráty hospodářství i ekonomice. Zde je vidět, že slabinou téměř absolutního státního vlastnictví je možnost rychle zorganizovat stávku. Naproti tomu, když stát nevlastní žádné podniky a vše je privatizováno, tak stávku je zase obtížné organizovat, protože by ohrozila jak samotné zaměstnance, stejně i podnikatelův obrat. Z tohoto důvodu se dnes ani nemůžeme setkat s generální stávkou, protože jsou různí vlastníci výrobních prostředků. Jedinou možností by bylo, kdyby se společnost nacházela v takovém stádiu nespokojenosti, že by i soukromí vlastníci výrobních prostředků skončili na straně těch, co by stávku organizovali – například jako ve Francii roku 1968. Jenže dnes je situace složitější právě díky privatizované společnosti, která je roztříštěna na menší jednotky.
Dle mého názoru je nejlepším řešením smíšený model vlastnictví výrobních prostředků. Strategické podniky, které mají zabezpečovat veřejnou službu, musí vlastnit stát. Nesmí takové podniky nechat zprivatizovat, protože by přišel o možnost regulací a hlavně by vzdal garancí veřejné služby, která primárně není určena k tvorbě zisku. Ta má být dostupná všem stejně, byť za určitou úplatu, která má pokrýt náklady na udržování infrastruktury. Z našeho prostředí si můžeme uvést společnost ČEZ, Poštu, České dráhy atd. Zásadní chybou například bylo, když se zprivatizovaly například těžební společnosti a přírodní bohatství našeho státu se tak přesunulo do cizích rukou.
Dnes je situace naprosto odlišná od doby před 30 lety, kdy tehdejší opozice (disent) využila možnosti zorganizovat generální stávku. Lidé, kteří se té době srocovali na náměstích, byli zneužiti jako kompars v cizí prospěch, který nás zahnal do kouta. Zvolená varianta transformace znamenala téměř všeobecnou privatizaci. Ze státního majetku tak zbylo jen torzo a stali jsme se lokajem zahraničního kapitálu. Minulost nevrátíme, ale můžeme se z ní poučit a změnit budoucnost.

Privatizační zločiny stratégů nové doby

Privatizační zločiny stratégů nové doby

Prosinec 12, 2018

Privatizační zločiny představují jednu z nejhorších kapitol nejtemnějších dějin naší polistopadové historie. Téměř všechny velké „rozkrádací“ akce se děly v průběhu divokých privatizačních 90. let minulého století. Do začátku nového milénia byl téměř celý státní majetek likvidován, v konkurzu nebo v soukromých rukou. Postižena byla celá republika a kapsu si mastili podivní lidé jako Viktor Kožený a další. Každý kraj, obec nebo město mělo své specifické případy privatizačních zločinů. Středočeský kraj nebyl žádnou výjimkou, protože se na jeho území nacházelo mnoho podniků typu Poldi Kladno, ČKD, místní pivovary, výrobci dětského oblečení a mnohé další strategické podniky. Ty byly v hledáčku nenasytných stratégů nové doby.
Uvedu zde dva smutné případy podniků, které byly kdysi prosperující a nakonec likvidovány. Jsou z mého města Kutná Hora. Prvním příkladem je fabrika ČKD, která dnes má zahraničního vlastníka, ale ve své době byla výhradním zaměstnavatelem okresu. Dnes je z této kdysi prosperující výrobny jen torzo, které se často nachází v insolvenci. Podobné podniky typu ČKD byly likvidovány po celé zemi, včetně Prahy. Zahraniční kapitál se potřeboval zbavit konkurence na trhu. Ve spojení se slabými politickými elitami, které prahly po tom se co nejvíce odlišit od doby minulé, docházelo k mnohým podvodům. Zisky z prodeje různých fabrik, které se zaměřovaly na těžký průmysl, nešly do státního rozpočtu, ale do kapes privatizátorům.
Druhou ukázkou, opět z mého města, je smutný osud místního pivovaru Dačický. Tento známý pivovar byl oblíbený nejen na okrese Kutná Hora, ale i jinde. Jednalo se o majetek města Kutná Hora, který přežil privatizační éru, ale setkal se se špatným osudem za doby vlád ODS, jak na centrální úrovni, stejně i na městě. V roce 2001 město prodalo 100% společnosti Union Drinks a ta posléze v roce 2008 pivovar prodala společnosti Heineken a ta v roce 2010 výrobu tradičního piva ukončila. Místní lidé se zlobili, vedení radnice chtělo značku Dačický odkoupit, ale bezvýsledně. Pivovar byl zlikvidován, varny rozřezány. Dnes se zde sice pivo opět vaří, ale již to není klasický „dáča“. Zde vidíme další typický příklad špatné a mnohdy záměrně špatné privatizace. Ve finále na tom tratí zejména občané nebo obce, celá společnost. Kdyby byl pivovar ve vlastnictví města, tak by z prodeje piva mělo město příjem, ale pozdě bycha honiti.
Na celé věci je zarážející, že v podivných privatizačních krocích byli a jsou zapleteni politici z řad pravice – v tomto případě ODS, ale také z ČSSD. Kdybychom šli město od města v našem kraji, tak zjistíme, kde se co záměrně ničilo. Různé osudy na našem okrese potkala výroba obuvi ve Zruči nad Sázavou, kdy likvidace přišla s nástupem tržní společnosti a levných bot ze zahraničí. Například v Dobříši se vyráběly rukavice, dnes je zde jen malá společnost, která žije jen díky luxusnímu zboží.
Privatizační zločiny se ale netýkají jen podniků, ale mnohdy se týkají i bytového fondu, který byl rovněž privatizován. Obce a města se totiž zbavovaly ve velkém svých domů a bytů, ale dnes nastává problém, protože obecní výstavby je žalostně málo a nájmy jsou na vysoké úrovni. Nastává tedy efekt, kdy je privatizováno téměř vše a volný trh nás naprosto pohlcuje.

Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška – 1989 a dnešek

Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška – 1989 a dnešek

Listopad 24, 2018

Větu v názvu článku pronesl v 19. století Karel Marx ve vztahu k dějinám. Ukazuje nám, že se dějiny opakují. Poprvé jako tragédie a podruhé jsou fraškou. Ne jinak je tomu v naší zemi. Ano, narážím na vztah 17. listopadu 1989. Tenkrát se vše odehrálo jako tragédie. Aspoň pro určitou skupinu lidí, kterým se bortil svět. Tito lidé věřili v jinou společnost a posléze byli osočováni, že jsou špatní. Bylo jim často vyhrožováno, byli ponižováni. Tohle je odvrácená tvář listopadu 1989. O té se dnes moc nemluví, protože dějiny píší vítězové. Lidé, kterým v té době bylo vyhrožováno se často ničím neprovinili, nikomu neublížili. Jen prostě věřili, že lze udělat lepší společnost, kde nebude vykořisťování člověka člověkem. Druhá skupina lidí však nevěřila, chtěla změnu. Ta nastala, ale v podobě, kterou nepředpokládali. Stali jsme se otroky ve vlastní zemi. Pokud budu parafrázovat Miroslava Štěpána, který tuto větu pronesl před stávkujícími dělníky ČKD. Sice zde dnes máme demokracii, ale ta je čím dál více spojena s kapitálem. Nebudu zde rozporovat, zda Andrej Babiš tomu napomohl nebo ne, ale semínka tohoto spojení byla zaseta již těsně po tragédii v roce 1989.
Dnešní dobu můžeme nazvat fraškou. Dějiny se totiž opakují. Opět se demonstruje na náměstích. Tentokrát, aby odstoupil demokraticky zvolený předseda vlády pod tlakem fake news (polopravd, lží, nátlaku). Lidé na náměstích si vykládají demokracii ve svém stylu. Tomu všemu přihlíží donátoři, kteří vyzývají davy, aby je podporovaly. Prý jsou jediní, kdo mohou demokracii zachránit. Řízené demonstrace pokračují a předpokládám, že neskončí. Maximálně na chvíli utichnou. Neskončí ani tehdy, kdyby Andrej Babiš odstoupil, protože pověstnému davu se nebude líbit něco jiného. Pochopil bych, kdyby na náměstích probíhaly demonstrace, tak jako v roce tragédie. V té době se totiž lidé scházeli spontánně. Spojoval je jeden problém – nespokojenost se stavem společnosti, averze demokracie, útlak. Dnes, v době frašky, jsou lidé spojováni kapitálem a jako nepřítel je označován premiér a prezident. Spojení a cíl demonstrací je jasný – pokud se nám nelíbí demokraticky zvolený ústavní činitelé, tak je „my, lidé ulice“ vyženeme. Pobavilo mě, když při snaze vyslovit nedůvěru vládě zaznívala slova jako nedemokraticky zvolený premiér, nedemokratické postupy atd. Ale všichni ústavní činitelé jsou přeci zvoleni demokraticky, v demokratických volbách, případně do svých pozic jmenováni (vláda). Nejsmutnější na celé věci je, že věci o nedemokratičnosti zaznívají z úst tzv. Demokratického bloku (Demo žumpy).
Tragédie i fraška jsou spojité nádoby, kdy první nádoba po určité době začne ovlivňovat druhou. V našich podmínkách je to naprosto ukázkové. Jsme světu opět pro smích. Demokratický blok si myslí, že zachraňuje demokracii, sociální demokracie zase střílí od boku s předčasnými volbami a hnutí ANO mezi tím ve volebních průzkumech vesele posiluje, tak hodně, jak zastánci demokracie „Demokratického bloku“ chodí večer bouřit po náměstích.

Samojediný

Samojediný

Listopad 12, 2018

Pomalu se nám ke konci blíží osmičkový rok. Mnozí od něj čekali, že dojde k radikálním změnám, tak jako mnohokrát v minulosti. Tentokrát se ale nestalo nic. Lidstvo jako celek jede vesele dál močálem černým kolem bílých skal. Finanční trhy a spekulace vládnou planetě. Vytváří se virtuální demokracie pomocí alternativních zpráv. Sociální sítě jsou novým fenoménem na kterém se mnozí stávají závislými. Korupce na různých úrovních a v různých státech se stala normou. Společnosti sice nesmírně vadí, ale bojovat s ni je jako bojovat s větrnými mlýny. Příští rok nás čeká rok, který bude devítkový. I ten může být zlomový. Budeme si totiž připomínat události před 30 lety, které vedly k nástupu neoliberalismu a pádu reálného socialismu v zemích, které se orientovaly na Sovětský svaz. V té době vítězila liberální demokracie se svoji ideologií volného trhu. Zanikla proti ní alternativa v podobě reálného socialismu a centrálního plánování. To vše dalo vzniknout myšlence o „konci dějin“, kdy všude na světě zavládne klid, mír, rozvoj. Namísto toho se stalo ale úplně něco jiného. Neustále narůstá nerovnost, stále jsou konflikty, chudoba, rozvoj je často jen pro bohaté. Vládne neustálý konzumerismus a politici se honí za nárůstem HDP za každou cenu. Již přes 30 let neexistuje proti současnému tržnímu fundamentalismus (pácháme totiž všichni společně sebevraždu) relevantní alternativa.
Současný systém je dnes samojediným vládcem pokroku a rozvoje. Samozřejmě za velkou cenu – ohrožení životního prostředí. Rozvoj pohání neustálé nakupování, chrámy konzumu jsou přeplněné k prasknutí zbožím a luxusem. Oproti roku 1989 nárůst o mnoho set procent. Je dostatek všeho. Jenže tento neustálý konzum je vytvořen dluhem společnosti. Reálný socialismus na tento problém vymyslel pouze jednu věc – centrálně plánovanou ekonomiku. To byla pojistka proti nárůstu konzumu, která později selhala, protože nebyla schopna rychle reagovat na nové podmínky. Lidé jsou totiž od přírody většinou hrabiví, chtějí konzumovat, mít všechno. A můžeme si o tom myslet, co chceme. Většina lidí chce vždy více, ještě více, chce mít požitky nejen z nakupování. Ideologie nakupování ve vztahu: splníme ti veškerá tvoje přání, je mantrou dnešních dní.
Až nastane kolaps naší civilizace, tak teprve poté mnoho lidí pochopí, co vše můžeme lehce ztratit. Mám ale obavu, že to už bude pozdě. Změny, které může nastartovat velká změna, například v podobě masivního výpadku energie nebo internetu, budou nevratné. Jsme totiž stále více závislí na moderních technologií. Je na tom postavena celá naše civilizace – od zásobování chrámů konzumu, přes mobilní komunikaci, až po řízení letového provozu. Umíte si někdo představit, že by tyto věci neexistovaly? Nastal by naprostý kolaps a nejhorší je, že preventivní lék proti tomuto kolapsu je v nedohlednu, protože dnešní samojediný systém neustále obhajuje sebe sama, že je ten nejlepší. Lidé tomu samozřejmě věří, protože jim dává vše, po čem touží a pokud netouží, tak jim to nenápadně podstrčí a vnutí. Změna chápání nastane ve chvíli krize. V onu osudnou chvíli si i politické špičky, které jsou rovněž v zajetí pokroku, uvědomí, že je zde mnoho věcí špatně. Variantou proti kolapsu je ještě výchova lidí. To je ale samo o sobě problém, protože v dnešní zkratkovité době není ani snaha, natož vůle, o něčem přemýšlet. Všude totiž vládne samojediný vládce – peníze prostoupené všemi složkami našeho života. Kdysi na ně existovala jediná věc: regulace. Ta se ale nenosí, protože neoliberální ideologie kapitalismu vždy tyto myšlenky začne dusit a upozaďovat ve vztahu k minulosti. Pokud se ale regulace dělají správně a na patřičných místech, tak jsou spolehlivé. To jen někteří se jich bojí. Já ale ne...
 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie