Sametová retrománie

Sametová retrománie

Listopad 17, 2019

Tak si říkám, jaký to je paradox naší demokracie. Protestuje se proti Andreji Babišovi, protože vyhrál demokratické volby. Ohrožení demokracie nehrozí, protože zde máme demokraticky zvolený parlament. Volí jej lidé a ti samí lidé opět mohou vystavit daným politikům stopku. Nu a kdo se nám to tentokrát sešel na Letné v předvečer karnevalu revoluce? Že by voliči opozice? Ano, sami chvilkaři to přiznali. Navíc vše dokazují pořízené fotografie, kdy se na řadě z nich objevuje Miroslav Kalousek a jiní představitelé opozičních stran. Nicméně se ve skrytu jedná o souboj dvou oligarchií o moc. Nic složitého v tom nehledejme. Bakalům a dalším podobným totiž vadí, že nemohou být u penězovodů. No a současné demonstrace ať už proti prezidentovi nebo předsedovi vlády plní roli onoho užitečného idiota, kde se v zákrytu ukrývá soukromý kapitál a kapitál jednotlivců, kteří si touží někde svobodně zakřičet v retrománii, že chtějí někoho hodit do koše a zopakovat si svobodné volby.
Musím si položit otázku: kdyby některý jiný oligarcha byl na stejné pozici jako Andrej Babiš, tak by se rovněž vedly demonstrace? Nebo je to vše proto, že je to ten Babiš? Demonstrovali by proti Kalouskovi? Nebo jiným miliardářům, kteří vlastní média a vlastní značný kapitál? Pokud je dle jejich tvrzení ohrožena demokracie, tak proč to nezvrátí ve volbách? To k nim nechodí? Proč demonstrujícím nevadí, že v zákrytu ohrožují naši demokracii beztrestní lobbisté, korupčníci a podvodníci? Ti ohrožují fungování demokracie, protože ji využívají pro svůj prospěch a rozdělování bohatství do svých rukou.
Za 30 let pověstné svobody jsme se přesunuli obloukem k nenaplnění revolučních ideálů roku 1989. Jedni revoluci ukradli, jiní ji využili, další zneužili ke svým bohulibým plánům. Jsme sice svobodnými lidmi ve smyslu, že si můžeme se svým životem naložit, jak se nám zlíbí. Dokonce můžeme svobodně cestovat se svojí platební kartou v honbě za zážitky. Jedná se ale o zdánlivou svobodu, protože se čím dál více stáváme otroky moderních technologií a úzce propojeného kapitálu. Jedná se o ostrý kontrast s dobou, která probíhala před třemi desítkami let, kdy vše bylo pomalejší, neuspěchané, ale plné schůzování, které nikoho nebavilo.
V době kulatého výročí onoho sametu se nacházíme na přelomu dějin. Nejedná se o pověstný konec dějin, jak naznačovala jedna teorie při rozpuštění tehdejšího východního bloku, ale přechod k novým možným budoucnostem. Lidem dle sociologických výzkumů totiž nevadí, zda tady bude systém demokratický nebo autoritativní, ale v zásadě jim jde hlavně o to, aby byli v bezpečí a byl zde pořádek. Chaos, který zde za posledních 30 let totiž vznikl, zapustil kořeny hluboko do morálky občanů. Podle prožitých zkušeností si totiž utvářejí svůj vlastní obraz současnosti, stejně i budoucnosti. Samozřejmě, že si určitě všichni přejeme demokracii a svobodu, ale tyto dva atributy nesmějí být propojeny s penězi, korupcí. V tu chvíli totiž dochází k deformacím a vzniku neuměřeného lobbingu, který se snaží ovládat veřejné peníze. Poté se všichni v rámci svobody volby můžeme cítit, jako když žijeme v době nesvobody, byť jsme utvrzováni, že je naše společnost svobodná.

Tak jsme se konečně dočkali

Tak jsme se konečně dočkali

Listopad 16, 2019

Konečně jsme se dočkali onoho slavného data – 17.11. Bujaré veselí, které se mísí se skepsí. Miliony chvilek opět demonstrují na Letné, aby odstoupil demokraticky zvolený předseda vlády, stejně i prezident. Paradox české demokracie, která se začala utvářet před 30 lety. Do toho všeho nám vstupují různí aktéři doby minulé, kteří se snaží co nejvíce zveličit události před 30 lety. Mohli jsme se tak například dozvědět, že dle bývalého studentského vůdce (předního svazáka na škole) Martina Mejstříka, byl zásah na Národní třídě proti protestujícímu davu neskutečným krveprolitím. V tomto případě se jedná o typický projev fake news (nepravdivé zprávy), která hýbe veřejným prostorem. Musíte se poté sami sebe ptát, jak to vlastně tenkrát bylo? Skutečně to byla taková řežba? Zcela jistě došlo k zákroku, protože demonstrace v oněch místech nebyla povolená, ale že by to byl nějaký masakr, se nedá říci. Jiná otázka je, zda byl tenkrát zákrok přiměřený nebo nikoliv. Měřítek můžeme použít několik.
Martin Mejstřík v pořadu Interview ČT 24 prohlásil, že se v roce 1989 bezpečnostní složky, stejně i čelní představitelé minulého systému chovali jako nacisti. Pan Mejstřík zjevně neví, co byla nacistická okupace a kolik stála životů našich občanů. Vraťme se ale k roku 1989. Jasně si musíme říci, že jakýkoliv stát má nastavena určitá pravidla hry (říkáme tomu zákony) a pokud není demonstrace povolená, tak je většinou rozpuštěna. Když se podíváme například na státy na západ od nás - Francie, Německo nebo UK, tak v té době se v oněch zemích konaly demonstrace proti omezování sociálních práv. Tyto demonstrace byly rovněž rozehnány a často použito donucovacích prostředků (obušků, vodních děl atd.). Tohle je také potřeba zmínit, abychom netvrdili, že se bezpečnostní složky v roce 1989 chovali jako nacisté, protože z logiky věci se jako nacisté v tomto případě musely chovat i bezpečnostní složky v kapitalistických zemích. Nebo tomu tak není?
Argument, že v roce 1989 zde probíhala ekonomická, ekologická, morální devastace je pravda jen z části. Problémem byla ekologie, ale když se podíváme na uplynulých 30 let, kam jsme dospěli, tak se nacházíme v době plné jedů, globálního oteplování a chátrající morálky, kdy vítězí chamtivost. I na tom má podíl pan Mejstřík. Netvrdím, že nebyla nutná změna tehdejšího systému. Byla. O tom není spor. Až se začneme dívat do budoucnosti, tak teprve poté budeme objektivně hodnotit minulost bez ideologických floskulí, polopravd a různých variant výkladů toho, proč to tenkrát prasklo. Příště se možná od něj dočkáme tvrzení, že se tam střílelo a byl i mrtvý fiktivní student Šmíd alias agent StB Zifčák.
Nejhorší na celé věci je, že vítězové z roku 1989 se vůbec neštítí tvrdit různé polopravdy, aby si obhájili své pojetí současnosti. Dokonce i někteří profesoři začali tvrdit, že za posledních 30 let vlastně mohou komunisté. Do jisté míry je to pravda, protože vývoj po roce 1989 primárně ovlivňovali ti pomýlení, kariérní komunisté, kteří v KSČ byli jen z prospěchu. Vůbec myšlence o rovnosti a sociálně spravedlivé společnosti nevěřili. To se projevilo právě v letech následujících, kdy si nejen oni poradili s privatizací státního majetku, jeho likvidací. Tatověc dala vzniknout majetné třídě v naší zemi, které v podobě zákulisních hrátek a lobbingu ovlivňuje chod naší země do současné doby. Proto jsme tam, kde jsme.

Revoluce požrala své děti

Revoluce požrala své děti

Listopad 10, 2019

Téměř každý den se střetávám s otázkou, zda systém před rokem 1989 byl zločinný, nelidský, omezující lidská práva. Nutno poznamenat, že tyto otázky často kladou současní třicátníci. Tedy lidé, kteří se narodili v době změn roku 1989. Jaký je tedy dnešní pohled na události, které jsou staré tři dekády?
Současný pohled na ony události je udáván několika faktory. Prvním je pohled, který nám předkládá klasický mediální prostor, který je prosáklý kritikou tehdejšího systému. Druhým je obraz minulosti, který je mladým lidem předkládán ve škole. Třetím je zkušenost jejich rodičů, protože oni minulý systém zažili alespoň na konci jeho selhání a konečně čtvrtým faktorem je hledání vlastního obrazu minulosti pomocí různých zdrojů, srovnávání a kritického myšlení.
Do popředí zájmu se dostává srovnávání současného a minulého systému. Jestliže minulý systém byl postaven na plné zaměstnanosti (někdy i uměle), tak ten dnešní je zase postaven na dobrovolnosti mít práci. Svobodně se můžeme rozhodnout, zda půjdeme do práce nebo zůstaneme doma a budeme pobírat podporu. Pokud ale v minulém systému absentovala svoboda ve formě se rozhodnout, zda půjdu nebo nepůjdu do práce, tak na druhou stranu jsme zde měli svobodu jistoty. Práce totiž dávala jistotu příjmu. Zajímavě také působí srovnání výstavby bytového fondu, respektive jeho vlastnické formy. Pokud před rokem 1989 existovalo různé družstevní vlastnictví, veřejné nebo obecní, tak dnes je situace opačná. Privatizace veřejného požrala své děti. Když Václav Havel mluvil o pověstných „králíkárnách“ ve kterých nikdo nechce bydlet, tak dnes jsou často placeny zlatem a to se jedná o kritizovanou výstavbu z doby před rokem 1989. Takže zcela jistě nebylo všechno tak špatné.
Rovněž může porovnat i výstavbu dálnic, silnic, metra nebo vltavské kaskády, jaderných elektráren. V době před rokem 1989 se vybudovalo mnoho věcí, které dnes využívá současný systém pro udržení svého stavu a akumulaci kapitálu. A to i tehdy, že výše uvedené věci byly stavěny zejména pro široké užití. Jinou otázkou je, že se často ničilo životní prostředí. K tomu ale docházelo i na západ od našich hranic. Byl zde jen jeden rozdíl. Zatímco v „reálném“ socialismu byl za ničitele přírody označen sám stát, tak v kapitalistických státech to byl zejména soukromý sektor. Dnes, v době, kdy absentuje stát jako regulátor a pověstný hlídač jsou to hlavně nadnárodní koncerny, kdo ničí nejen naši přírodu, ale celou planetu. Liberální kapitalismus v roce 1989 zvítězil, ale dnes je jasné, že to bylo jen díky tomu, že minulý systém byl postavený na absenci demokratických prvků. Navíc současný systém je sám o sobě neudržitelný, protože logika volného trhu byla přehodnocena a vržena do všech sfér lidského bytí.
Rodiče dnešních třicátníků, kteří se určitým způsobem podíleli na změnách a událostech v roce 1989, byli vlastně oklamáni duchem svobody, který se najednou zjevil, když moc ležela doslova na ulici. Bohužel onu svobodu využili ve svůj prospěch ti, kteří tyjí z majetku minulosti, tak i zbytků svobody volby současnosti. Každý systém si předchozí minulost určitým způsobem buď idealizuje, upravuje nebo přehodnocuje. Záleží na tom, jak kdo se vyrovnal s minulostí. Ten, kdo se s ní vyrovnal, tak nehledá na minulosti jen samá negativa, ale v rámci smíření se s minulou dobou předkládá i pozitiva, která ona minulost měla. Tak by tomu mělo být jak na školách, stejně i v médiích, abychom dnešní generaci podnítili ke kritickému uvažování. A ne jen zkratkovitě tvrdit, že doba minulá byla špatná, protože nebyla svobodná.

(Ne)čestní občané města Kutná Hora

(Ne)čestní občané města Kutná Hora

Listopad 09, 2019

Kutnohorským zastupitelům se podařil vskutku husarský kousek, který je provázán s ideologií. Odebrali čestné občanství dvěma československým prezidentům a to Klementu Gottwaldovi a Antonínu Zápotockému. A to jen proto, že jsou to dle předkladatele návrhu strůjci totalitního režimu a že k městu neměli žádný vztah.
Tak si říkám, co tohle mělo znamenat? To nemají naši radní a zastupitelé nic jiného na práci, než dělat sondy do minulosti a tu posléze upravovat pro obhájení dnešní doby? Ale zpět k problému. Radní Štěpán Drtina (Piráti) tvrdí: že důvodem, aby Klement Gottwald a Antonín Zápotocký nebyli čestnými občany, města Kutná Hora je, že se jednalo o strůjce totalitního režimu po roce 1948. Musím se ptát, proč dochází k odebrání čestného občanství až teprve nyní? 30 let to nikomu nevadilo a ejhle. Pak si někdo usmyslí (v rámci vlastního zviditelňování), že je nutné odebrat nějaká ta čestná občanství. Musím se ale ptát: změní se něco na minulosti, když někomu odebereme čestné občanství? Nezmění se vůbec, ale vůbec nic.
Čestné občanství bylo výše uvedeným uděleno v nějaké historické době na základě určitých pravidel, která se v průběhu dějin měnila. Takže musíme reálně vycházet z podmínek doby, kdy byla čestná občanství udělena a nemůžeme na to použít logiku výkladu dnešních podmínek udělení čestného občanství. Navíc Klementu Gottwaldovi bylo čestné občanství uděleno v roce 1946, kdy byl předsedou vlády a ne prezidentem. Tím samozřejmě nijak nerozporuji jeho odpovědnost za politické procesy i jeho podpisy pod rozsudky trestu smrti. Nicméně v tomto případě se jedná jen o ryze ideologický rozpor a já tvrdím, že jde jen o účelovost člena Pirátské strany. Pokud by k tomu došlo před 30 lety, tak bych to ještě chápal. Ale dnes? Předpokládám, že radní Drtina v budoucnu asi předloží nějaký obdobný návrh a to ve chvíli, až dočte publikaci o čestných občanech našeho města. Argument, že pan radní nemohl návrh předložit v minulosti je lichý, protože pokud mu čestné občanství výše uvedených prezidentů vadilo, tak mohl jako občan města apelovat na zastupitele, aby občanství odebrali, například v době výročí 25 let od listopadu 1989. Nebo snad nemohl? Pan radní Drtina si určitě najde ještě nějakou tu osobu, která se mu nebude ideologicky líbit. Nejvíce mě ale pobavil argument jednoho místního občana, který v diskuzi na sociální síti prohlásil následující: „Jsem rád, že jsem občanem města, mezi jehož čestné občany již tito dva nepatří“. Vypadá to, že onen občan zřejmě do této chvíle nebyl rád občanem města Kutná Hora. Taková zajímavá myšlenková rozepře.
Je evidentní, že nás neustále pronásledují démoni minulosti, se kterými se mnozí nevyrovnali. A co takhle místo ideologických rozepří začít řešit nějaké aktuální problémy našeho města? Nebo snad žádné nejsou? Na závěr tohoto zamyšlení krátká douška: pokud bychom se chtěli smiřovat s vlastní minulostí, tak musíme udělat více kroků, než jen bez rozmyslu a ideologicky zneplatnit čestná občanství těm nebo oněm osobám. V rámci národního smíření je nutné samozřejmě odsoudit to špatné, ale také ocenit to dobré z minulosti. Nebo se snad v minulosti nic dobrého neudálo?

Stálo to v roce 1989 opravdu za to?

Stálo to v roce 1989 opravdu za to?

Listopad 08, 2019

Centrum pro výzkum veřejného mínění na konci října 2019 zveřejnilo výzkum, který se týkal přelomových událostí naší minulosti. Mimo jiné z výzkumu vyplynulo, že pro dvě třetiny dotázaných byly události tzv. sametové revoluce pozitivní událostí. Tento postoj zastávají zejména majetnější a vzdělanější občané.
Ani se nedivím, že systém po roce 1989 obhajují majetnější. Přeci jen se změnily vlastnické struktury, kdy dnes máme téměř vše soukromé. Jedná se o ostrý kontrast s dobou před 30 lety, kdy téměř vše (často nesmyslně, protože některé oblasti měly být dle mého názoru privátní) bylo státní (chcete-li veřejné) se všemi svými negativy i pozitivy. Nicméně s měnící se strukturou obyvatelstva (věk, vzdělání atd.), se budou postupem času měnit i odpovědi dotazovaných, protože bude dospívat generace lidí, která dobu před rokem 1989 nemohla zažít. Jako zlomový okamžik odhadují demografové rok 2035, kdy podíl lidí, kteří určitým způsobem zažili, nebo nezažili dobu před rokem 1989, bude 50% na 50%.
 Co je však nutné v souvislosti s tímto výzkumem poznamenat je to, že před rokem 1989 byly preferovány oblasti republiky, kde byl těžký nebo chemický průmysl (Moravskoslezský kraj, Ústecký kraj), aby sám posléze zmizel ve víru transformace na plně tržní ekonomiku v průběhu následující dekády. Dobu před rokem 1989 vnímají pozitivněji lidé z menších sídelních míst, což je zapříčiněno tím, že v té době měla téměř každá vesnice či město nějaký místní podnik - ať už zemědělského (převáženě) nebo i technického rázu.
Přechod ke konzumní společnosti a nástup supermarketů zapříčinil ale zánik těchto malých podniků. Stála revoluce roku 1989 tedy za to? Ptali se výzkumníci. Z dat jim vyšlo, že změny v roce 1989 stály za to pro 73% dotázaných (ano a částečně ano). Jedná se ale o pravdivé číslo? Není realita někde jinde? Výsledky průzkumu totiž značně zkreslují bohatší kraje – zejména Praha, kde valná část respondentů odpověděla, že změny stály za to. Stály ale změny v roce 1989 opravdu za to? Asi jak v čem. Dnes, když máme, co jsme chtěli, jsme sice bohatší, máme vyšší příjem, ale také vyšší ceny. Jiná otázka je, že před rokem 1989 docházelo k problémům, ve vztahu nabídka – poptávka. Takže pokud někdo tvrdí, že jsme si v roce 1989 za svoji mzdu koupili méně, než dnes, tak neříká pravdu, protože vysoký nárůst dnešních cen tahá z kapes lidí čím dál více peněz a na mnohé si poté musí půjčovat u finančních ústavů. Ty je posléze drží v šachu, pokud nejsou schopni splácet své závazky. Stačí se podívat na astronomické nájmy, ceny energií atd.
Na závěr si položím řečnickou otázku: kdy dojde k přehodnocení negativ současnosti? Dojde k nějaké nové revoluci nebo další transformaci? Jinak pro mě se nejedná ani o pozitivní ani negativní událost. Ne snad proto, že bych ji nezažil. V inkriminovaném roce mně bylo sedm let, takže si pamatuji nástup do první třídy, ale když jsem v době dospívání viděl, jak je ničen náš průmysl a zemědělství, tak jsem začal přehodnocovat. Začal jsem vidět nejen pozitiva, která jsou nám pořád zdůrazňována ve směru, že máme svobodu a demokracii, ale i negativa nové doby ve směru nárůstu nerovnosti.

(Ne)samozřejmá revoluce: sociologické aspekty listopadu 1989

(Ne)samozřejmá revoluce: sociologické aspekty listopadu 1989

Listopad 01, 2019

Když se před 30 lety končil tehdejší režim, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k restauraci kapitalismu. Jak je možné, že se tak stalo? Ještě začátkem roku 1989 tehdejší sociologické výzkumy ukazovaly, že ve společnosti stoupá nespokojenost. Sociologové té doby upozorňovali vládnoucí elity, že se tehdejší KSČ čím dál více odcizovala veřejnosti. Nicméně politické elity tyto výzkumy vnímaly jen velice okrajově a myslely si, že vše bude fungovat dál, jen pod rouškou demokratizace a přestavby tehdejší společnosti. Skutečností bylo, že se projevy politické elity o úspěšné současnosti a probíhající přestavbě odlišovaly od reality, která měla mnohé dnes všeobecné známé vady a žádná přestavba nebyla dostatečně hluboká. Lidé začali volat po změně a v odpovědích sociologům říkali, že přestavba neprobíhá řádně a je poměrně pomalá.
Pokud nahlédneme do sociologických výzkumů z května roku 1989, tak zjistíme, že na otázku, zda je v ČSSR politický systém demokratický, odpověděla polovina respondentů, že ano a druhá polovina, že nikoliv. S tím rovněž souvisela otázka, které opoziční organizace by měly mít své zastoupení v Národní frontě. Nejčetněji lidé odpovídali, že neví. Zaznívaly i odpovědi, že by své zástupce v Národní frontě měla mít Charta 77 a jiné neformální skupiny. To, že na jaře před 30 lety byl požadavek hluboké přestavby oprávněný, vyplývalo jak z neutěšeného stavu životního prostředí, z pomalého zavádění inovací a také z nedostatku svobody a demokracie.
V průběhu roku 1989 bylo čím dál více patrné, že většina lidí začíná tehdejší systém hodnotit velice kriticky. Ať už se jednalo o otázku ekologie nebo politických svobod. Rovněž volání po demokratických reformách bylo čím dál hlasitější nejen ze strany opozice ale i členů KSČ. Víc a víc lidí začalo odmítat i článek 4 tehdejší Ústavy o vedoucí úloze KSČ ve společnosti, protože KSČ nestačila adekvátně reagovat na změny ve společnosti. Nicméně přesto 50 % tehdejších respondentů uvedlo, že vedoucí úloha KSČ je ve společnosti potřebná. Je ovšem možné, že právě v této otázce se respondenti obávali říci otevřeně svůj názor a podpora zachování vedoucí úlohy strany byla ještě menší. 50 % respondentů také zpochybňovalo správnou realizaci vedoucí úlohy KSČ. To znamená, že lidé chtěli změnu vedoucí úlohy KSČ směrem k demokratizaci a nechtěli už trpět nadvládu politbyra, ačkoli se lišily jejich názory na to, zda má být nastolena celková pluralita nebo jen demokratičtější vláda KSČ. Zajímavé bylo zjištění, zda občané chtějí, aby se podniky vracely do soukromých rukou. Téměř 70 % respondentů odpovědělo, že by k tomu nemělo dojít. To je v ostrém rozporu s tím, co přišlo v následujících letech.
Přišel listopad 1989, který znamenal konec tehdejšího systému. Občané ale i tehdy stále chtěli socialistickou cestu, nebo něco mezi socialismem a kapitalismem. Kapitalistickou cestu, kde jsme v současné době, tenkrát chtěl jen zanedbatelný zlomek lidí (3 %). V tom, že socialistické státy sovětského typu prohrály v globálním soupeření s kapitalismem, hrál velkou roli i fakt, že se tehdejší politické elity neřídily tím, co tenkrát zjišťovali sociologové.

Děsivá prázdnota

Děsivá prázdnota

Říjen 18, 2019

Společnost, která si před 30 lety žádala změny, se nakonec stala obětí revoluce, která jim byla ukradena. To, že si tehdejší systém žádal změny, je reálný fakt, který nikdo ani nemůže rozporovat. Volání po větší uvolněnosti a řešení palčivých problémů se naakumulovalo do takové výše, že posléze došlo k přetečení poháru trpělivosti mnohých lidí. Na sklonku pozdního socialismu už bylo dávno jasné, že nic nebude tak jako dřív. Ke konci roku 1989 pohár netrpělivosti přetékal a této situace začaly využívat různé opoziční skupiny, potažmo skupiny zájmové. Občané se poté po 17. listopadu stali oběťmi jedné velké iluze o tom, že vlastně bude lépe. Všichni posloužili jako užitečný komparz v cizím zájmu. Na jedné straně se vyskytovali ti, kdo říkali, že je nutné jít dále socialistickou cestou a ne druhé straně zavládlo nadšení, že už je svoboda a nastalo odlišení se od doby těsně předcházející pád reálného socialismu. Vlna euforie rozmetala staré pořádky a nastolila nové. Politické elity té doby se vyměnily jen díky různým kooptacím, které vlastně ani do demokratického systému nepatří, protože jsou často ryze účelové. Tyto kooptace posléze umožnily i přípravu různých zákonů, které byly šity na míru jen malé skupině lidí, které měla mít z nové doby značný prospěch.
Celý proces se nám neustále vrací, když se blíží ono pohnuté výročí převratu roku 1989. V médiích, ale i jinde neustále dostávají prostor bývalí disidenti, kteří primárně zapříčinili stav věcí, který zde máme dnes. A tak se můžeme například dozvědět, že „zkrachovalý“ písničkách Jaroslav Hutka, který zpíval na Letné při demonstracích, kritizuje nedávno zesnulého mistra Karla Gotta s tím, že Gott byl právě ikonou normalizace. Ostatně si říkám, co čekat od pana Hutky, který nikdy nic nedokázal. Vlastně dokázal. V pravou chvíli se postavil na stranu těch, kteří v danou chvíli vítězili. Je to jeden z lidí, kteří zapříčinili to, jak se posléze revoluce roku 1989 vyvinula dál a že byla většinové společnosti ukradena. Poté nastala děsivá prázdnota a rozladění z nových poměrů.
Dodnes mnozí privatizátoři, Hutkové, umělci, hvězdy, tuneláři říkají, jak byla tehdejší doba špatná, že nic nebylo a že nejlepším obdobím byla doba poté. Nemůžeme nic namítat tvrzení, že tehdejší doba měla chyby. Ano, měla je. Každá doba je má a nese sebou i pozůstatky doby minulé. I dnes můžeme pozorovat jeden jev, který můžeme nazvat, že by lidé chtěli socialisticky pracovat, ale kapitalisticky žít. Jenže v dnešním kapitalismu se bohužel musí pracovat i žít ryze kapitalisticky. Vládne nám diktát peněz. Mnozí lidé se dnes cítí tak, že jsou vlastně těmi, kdo revoluci v roce 1989 prohráli. Jsou na straně poražených a to i přesto, že v pochmurných chvílích pozdního socialismu stáli na náměstích a provolávali Havel na Hrad nebo Jakeše do koše. Jejich prozření přišlo příliš pozdě a to až ve chvíli, kdy začali pociťovat, že i na jejich jistoty sahá nějaký privatizátor, který je chce vystrnadit z jejich domovů. To už se ale odvíjela nová dekáda úplně jiného systému. Bylo to poslední desetiletí 20. století, které s sebou přineslo nejednu velkou loupež i bourání státu.

Polistopadové deja vu

Polistopadové deja vu

Říjen 08, 2019

Jako bumerang se nám neustále vrací naše prožitá minulost. Některé dohání, jiné předhání. Celé prolínání s minulostí vrcholí v posledních dnech, kdy zemřel významný český zpěvák Karel Gott a posléze herečka Vlasta Chramostová. To tak v životě bývá. Nicméně, co se rozhořelo poté, tak nemá v naší historii obdoby. Nejprve se nemohli čelní představitelé státu domluvit, jaký to pohřeb vlastně vystaví Karlu Gottovi, aby poté došli k názoru, že nejlepší bude pohřeb se státními poctami. Přeci jen se jednalo o nejvýznamnějšího českého zpěváka a můžeme říci, že část svých životů jsme prožili v Gottově éře. Ta nyní končí. Do celého procesu ale náhle vstoupil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který řekl, že stejný pohřeb by měla mít zesnulá herečka Vlasta Chramostová a to jen proto, že se jednalo o disidentku a představitelku Charty 77. V tu chvíli přišel zajímavý myšlenkový u ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který na tuto žádost předsedy Ústavního soudu zareagoval způsobem, že je to prý samozřejmost, aby Vlasta Chramostová měla pohřeb se státními poctami. Celé mně to přijde poněkud postavené na hlavu, protože si nejsem vědom, že by Vlasta Chramostová nějakým způsobem proslavila Československo, potažmo Českou republiku, tak jako Karel Gott. Dle mého názoru se pohřby se státními poctami mají uskutečnit jen v době, kdy zemře někdo velice významný. Tam já řadím pouze Karla Gotta. V celém procesu je však zakomponován ještě jeden vztah. Jedná se o problém chartistů a antichartistů.
V roce 1977, když vznikla Charta 77, tak Karel Gott pronesl prohlášení na tzv. Antichartě. Konkrétně se jednalo o akci s názvem: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Tato věc mu byla neustále předkládána jako veliké mínus. Nicméně i tohle je minulostí, protože v listopadu 1989 ten samý Karel Gott stojí vedle Karla Kryla na balkóně hotelu Melantrich a zpívají československou hymnu. Nicméně po jeho úmrtí se ozvěna Anticharty vrátila s plnou vervou. Někteří pravicoví politici prohlásili, že pohřeb se státními poctami je trochu moc, právě proto, že Karel Gott vystoupil na výše uvedené akci proti Chartě 77. Nicméně je rozhodnuto. Jak Karel Gott, tak Vlasta Chramostová budou mít pohřeb se státními poctami. Každý ale z jiných důvodů. Zatímco Karel Gott za svoji dlouholetou kariéru v oblasti zpěvu, tak Vlasta Chramostová, dle mého názoru proto, že byla hlavně disidentkou a chartistkou. Tím ale dochází k devalvaci pojetí ceremoniálních pohřbů.
Můžeme tomu rozumět i tak, že podle nových měřítek se v budoucnosti dočkáme dalších pohřbů se státními poctami ve chvíli, když zemře nějaký bývalý disident nebo chartista? Dle mého názoru tomu tak je a v budoucnu zcela jistě zažijeme i něco překvapivějšího, než je jen vztah toho, kdo byl nebo nebyl v Chartě, zda ten či onen pracoval pro společnost nebo nikoliv. V konečném měřítku to můžeme dotáhnout tak daleko, že budeme oslavovat studentské vůdce z roku 1989 jako ikony a nastane nová éra kultu osobnosti a to vše jen pro to, abychom uctili památku těch, kteří nám přinesli dnešní svět. Vědomky i nevědomky tím ale zaséváme sémě nového konfliktu, který naši společnost ještě více rozděluje. Jak jinak si vysvětlit úpadek morálky, která je ještě více snižována různými divnými či vulgárními výroky veřejných představitelů. Společnost bez zábran, bez ostychu a bez trestu vládne naší zemi.
 

Lest dějin

Lest dějin

Říjen 06, 2019

Tak už se nám pomalu blíží výročí 30 let od 17. listopadu 1989. Kritika tehdejšího systému zaznívá dodnes. Navíc dochází k překreslování událostí před 30 lety takovým způsobem, aby vše vyhovovalo vítězům tehdejšího politického klání. Ostatně se podívejme, kde všude jsou zakomponování tehdejší studentští vůdci. Najdeme je od politiky, až po neziskový sektor. Můžeme tvrdit, že neustále zde vládnou lidé, kteří si změnu v roce 1989 utvořili k obrazu svému a aby jim plně vyhovovala. Je sice jasné, že zde vládne Andrej Babiš, coby vítěz posledních voleb do sněmovny, ale na mnoha jiných místech vládnou ti, kdo do naší země importovali ryzí kapitalismus. To, že dnes vládne oligarcha, není až tak velkým překvapením. Když se totiž podíváme o tři desítky let zpět, tak zjistíme, že sémě tohoto stavu bylo zaseto již tenkrát. Do jisté míry za to mohly tehdejší politické elity, což byli většinou spíš ideologové, než profesionálové a podle toho to tak vypadalo. Veřejný prostor té doby měl legraci z tehdejšího generálního tajemníka Milouše Jakeše, když tento nejvyšší stranický člověk mluvil na Červeném Hrádku nebo když si pletl bojlery a brojlery. Chybné kroky, které se udělaly kolem listopadových událostí před 30 lety, jsou zde patrné dodnes. Z toho můžeme usoudit, že kdyby tenkrát byl ve vedení strany profesionál a schopný člověk, který by otevřel hranice a přinesl kýžený konzum, tak by KSČ v našich podmínkách fungovala dále, byť třeba na jiném principu, než podle článku 4 tehdejší Ústavy o vedoucí úloze komunistické strany. Historie nás doběhla ve chvíli, kdy nastala lest dějin.
Dějiny nám přichystaly nemalá překvapení, kdy jsme se ze systému státně socialistické (nebo sovětského) přenesli do systému ryze kapitalistického (podle vzoru USA). To, co bylo před třemi desítkami let kolektivní, spravováno družstvy nebo bylo dostupné pro téměř všechny obyvatele, tak bylo privatizováno, protože se jednalo o oblasti, které člověk často potřebuje pro svůj život a fungování. Jestliže lidé před 30 lety volali po svobodě, tak dnes zde máme znetvořenou svobodu, která je navíc deformována penězi. Jestliže tenkrát lidé volali svobodné volby, které zde dnes máme, tak je máme natolik svobodné, že o složení Senátu rozhoduje jen „hrstka“ lidí. Dnes si demokracii vykládá každý po svém, když tvrdí, že si může dělat, co se mu zachce. Na jednu stranu je to pravda, ale musí dodržovat patřičné zákony a pravidla.
Dějiny nás všechny přelstily ještě v jedné věci: ve vztahu k světovým mocnostem. Jestliže jsme v roce 1989 vzývali se Sovětským svazem na věčné časy, tak dnes tuto logiku můžeme přenést do sousloví s USA na věčné časy a nikdy jinak. Je s podivem, že jsme si své spojence a přátele vždy vybírali podle ideologických měřítek a ne podle toho, co je pro naši zem výhodné. Vždy jsme se stočili do ideologického klání podle toho, která ideologie byla v danou chvíli v kurzu. Po událostech před 30 lety jsme se tedy ideologicky přimknuli ke kapitalistickým ekonomikám, abychom se odlišili od ideologie, kterou jsme všichni (nebo téměř všichni) určitým způsobem obhajovali před rokem 1989. Přišla osudová lest, kdy pod rouškou demokracie, svobody a karnevalu revoluce jsme se ocitli v systému, který plodí nerovnosti a v některých oblastech je ještě horší, než systém, který končil před 30 lety. Ve své podstatě se změnilo jen pár věcí. Vyměnili jsme ideologické přátele, zavedli konzumní společnost, otevřeli hranice a nechali kapitál plundrovat naši zem, která se v roce 1993 rozpadla. Následky těchto činů ale pociťujeme dodnes.

Mašínové. Minulost a budoucnost jednoho mýtu

Mašínové. Minulost a budoucnost jednoho mýtu

Září 29, 2019

Historik Ústavu pro studium totalitních režimů, Petr Blažek, v pořadu Prostor X časopisu Reflex prohlásil, že prezident vyznamenal Mašíny dávno a že si jich váží, protože zde tenkrát komunisti vyhlásili občanskou válku. Vyjádření hodné menšího rozboru. Co také čekat světoborného od člověka z Ústavu pro studium totalitních režimů, že? Jen by mě zajímalo, zda pan historik ví, že zde žádná občanská válka nebyla. Nebo snad byla? Jednalo se o dobu, která byla prodchnuta špionážemi, nepřátelstvím dvou bloků. Netvrdím, že se jednalo o idylku. Přeci je několik málo let po válce a společnost se vyrovnává s traumatem druhé světové války. Nepřátelé a kolaboranti byli snad všude.
V Lošanech na Kolínsku, kde Zdena Mašínová vlastní statek, má vzniknout Památník tří odbojů. Tento památník má připomínat protirakouský, protinacistický a protikomunistický odboj. Pan historik očividně účelově vykládá a upravuje dějiny takovým způsobem, aby se jasně ukázalo, že ať doba Rakousko - Uherska nebo ta po únoru 1948 byla jen dobou temnou, špatnou. Na čem se snad všichni shodneme, tak doba nacistické okupace byla nejhorší dobou pro naše národy. Jediné, co se sluší v této souvislosti připomenout je, že bratři Mašínové byli skutečně vrazi. Zavraždili totiž strážmistra Honzátka a poté zabili několik lidí v Německu. To jsou hrdinové? Takové lidi chce Ústav pro studium totalitních režimů obhajovat?
Hrdina byl Josef Mašín, který byl v odboji za druhé světové války. Pokud se ale někdo chce obhajovat, že zde byl nějaký protikomunistický odboj, respektive třetí odboj, tak evidentně nezná historii. Odboj se typicky vede v nějakém válečném konfliktu, tak jako za obou světových válek. Nejsem si vědom, že by nějaká horká válka byla po roce 1948? Pouze zde existoval uměle vytvořený konstrukt Studené války. Z této logiky nemohou být bratři Mašínové bráni jako odbojáři. Podívejme se na jeden zajímavý myšlenkový experiment: když budu bojovat proti současnému režimu a to i za cenu nějakých zločinů, například pozvednu zbraň, a to jen proto, že se současným systémem nesouhlasím, tak budu někdy v budoucnu také označen za odbojáře? Je to stejná logika jako v případě bratří Mašínů, akorát posunuta do jiného systému. Možná se v budoucnu dočkáme jiných ikon minulosti, protože zcela jistě „někdy“ dojde ke změně systému. Chápu, že doba po roce 1948 nebyla zrovna růžová, hlavně v 50. letech, ale účelově překroutit dějiny dle vítězů umělého konstruktu studené války, je opravdu tristní a jedná se o ryze tendenční věc.
Už tři desítky let se vyrovnáváme se svoji vlastní minulostí. Neustále jsme konfrontováni s tím, že minulost byla špatná a je hodná odsouzení. Této věci právě slouží Ústav pro studium totalitních režimů, který účelově vytváří minulost. Kdyby historici v tomto ústavu bádali a nepletli se do politiky, tak by to bylo v pořádku. Mají nám minulost předkládat takovou, jaká byla. Jinak je vytváření jakýchkoliv podobných ústavů ryze účelové, aby se nastupující systém obhájil ve vztahu k minulosti. Typickým příkladem je právě snaha vytvořit památník na Mašínově statku, kdy na jedné straně zde máme nevraživost vůči osvoboditelům a jejich památníkům a na straně druhé je zde snaha vytvořit novodobý památník, který chce minulost vyložit v logice vítězů studené války. V celé věci vidím jen účelovost, protože vzít do ruky zbraň a zabít nevinného člověka v jakékoliv době, je prostě vraždou. Na tom nikdo nic nezmění.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie