100 let komunistické strany a její obraz v novém tisíciletí

100 let komunistické strany a její obraz v novém tisíciletí

Duben 16, 2021

Kulaté výročí založení komunistické strany na území tehdejšího Československa dnes evokuje různé emoce, které cloumají nejen širokou veřejností, ale i stranickou základnou dnešní KSČM. Zdá se, že strašidlo komunismu stále obchází Evropou, jak říkal už Marx. Na danou věc je potřeba nahlížet jak politicky, ale také věcně a kriticky, protože za uplynulých 100 let existence komunistické strany a hnutí na našem území se odehrálo mnohé. Na svém kontě má KSČ, jakožto zakladatelka komunistického hnutí v našich podmínkách, řadu úspěchů, ale také špatné chvíle, na které se samozřejmě nerado vzpomíná. Tak to ostatně v dějinách bylo i v jiných hnutích, která se snažila o změnu systému. Neoddiskutovatelným kladem je sociální rovina KSČ, kdy se již za první republiky silně veřejně postavila za pracující a jejich sociální ochranu. Nesmíme zapomínat také na velice významnou úlohu komunistického odboje za druhé světové války, který je dnes upozaděn na úkor zveličování odboje západního. Bez komunistického příspěvku k odboji by totiž nebylo mnohých z nás, takže v tomto ohledu patří KSČ veliké díky.

Pokud jde o etapu po roce 1948, kdy byla KSČ zodpovědná za vládu, zde můžeme vydělit několik historických etap, které měly rozdílnou míru úspěchů a deficitů. Poválečná politická orientace občanů byla zaměřena z pochopitelných historických důvodů doleva. Světová ekonomická krize kapitalismu ve 30. letech, zrada západních zemí v Mnichovské dohodě, nástup nacismu, hrůzy druhé světové války a osvobození Rudou armádou vytvořily velkou podporu levice, včetně komunistického hnutí a strany. Důležitou roli v získání podpory občanů sehrál také Antonín Zápotocký, který byl úzce spjat s odborovým hnutím. KSČ se za této situace pokusila přinést zásadní systémovou změnu a ustavení socialismu v Československu. Snaha o racionální plánované řízení ekonomiky a důraz na budování státních podniků byly velkými experimenty, které následovaly sovětské vzory, do nichž si tehdy hodně lidí promítalo naději na spravedlivější svět.

Československo však neexistovalo v izolaci a patřilo do sovětské sféry vlivu, a to v drsných poválečných podmínkách, které vytvořily krutosti druhé světové války. Mezi negativní prvky té doby musíme řadit nástup politických procesů, kdy byli odsouzeni i nevinní lidé ve vykonstruovaných procesech a to podle Sovětského svazu. Podobné procesy ostatně probíhaly za mccarthismu například také v USA, což ale není pro české a sovětské podmínky omluvou. Samozřejmě že za tuto věc nemohla celá strana, tedy všichni členové strany, ale lidé, kteří v té době byli u moci. Vedení KSČ si tento stav věcí začalo uvědomovat za destalinizace a ještě více v době „tání“ v 60. letech minulého století, kdy probíhaly různé rehabilitace. Nová éra socialismu 60. let, která měla své skvělé projevy například také ve filmu, výtvarném umění nebo filosofii, vyvrcholila v Pražském jaru, jež se stalo mezinárodně proslulým.

Na konci šedesátých let došlo ke kvasu, který měl být návratem k československé cestě k socialismu, jak ji zdůrazňoval ještě v roce 1946 Klement Gottwald, ale tento vývoj se bohužel vymkl kontrole. Ve výčtu negativních stránek posledních 100 let existence KSČ proto nesmíme zapomenout i na části osudného roku 1968, které uštědřily myšlence socialismu a komunismu nemalý šrám, který se do dnešních dní nezhojil, když k nám intervenovala vojska Varšavské smlouvy. Potenciál roku 1968 nebyl vůbec využit ani v onom přelomovém roce, ani na konci éry vlády KSČ. Právě v letech 1967–1968 dosahovala popularita KSČ značné výše a lidé straně důvěřovali, ale bohužel po srpnových událostech a následných prověrkách po roce 1970 došlo k odklonu důvěry obyvatel a k apatii.

Mezi úspěchy nesporně patří oblast sociálního sektoru, zde vynikala oblast péče o rodinu. Byly vytvořeny jesle, které však byly po roce 1990 zničeny jako nepotřebné. Na vysoké úrovni i ve srovnání se západními zeměmi byla emancipace žen. Ženy se dostávaly na stejnou rovinu jako muži, i v zaměstnání. Mohli jsme najít například ženy v různých pozicích, včetně například jeřábnice. Žena přestala být závislá na muži. Do důchodu odcházely ženy dříve a to podle počtu vychovaných dětí. Co se týká veřejné správy jako sektoru, socialistický systém měl nespornou výhodu v tom, že vytvářel tzv. střediskové obce, z jejichž pozůstatků těží současný systém dodnes. V každé takové obci bylo většinou zdravotní středisko (tzv. OÚNZ – Okresní ústav národního zdraví.) a dále různé významnější obchody. Byla vybudována mnohá kulturní střediska, sportovní zařízení apod.

K úspěchům let, kdy vládla KSČ, je třeba řadit bytovou výstavbu pro široké skupiny obyvatelstva (bez nutnosti hypoték) ve velkém měřítku, které do té doby neměla u nás obdoby, a to zejména po roce 1970. Je třeba uvést také další úspěchy ve stavebnictví: pražské metro, vltavská kaskáda nebo podíl na výstavbě našich dvou jaderných elektráren a také na Slovensku. Dále sem můžeme řadit i masivní výstavbu těžkého průmysl, který dokázal tehdejší Československo pozvednout na špičkovou úroveň, ale bohužel jednostranné orientace techniky pouze na Sovětský svaz nebo země sdružené v RVHP vedlo k postupnému zaostávání, což byla značná škoda. Vysoká závislost na rozvoji těžkého průmyslu měla podobně jako v řadě jiných zemí svoji negativní stránku směrem k přírodě, kdy se do ovzduší vypouštělo vysoké množství zplodin, například v tzv. uhelné pánvi v oblasti Krušných hor. Na tuto věc reagovala vláda až později v 80. letech, kdy se vynořila řada ekologických hnutí například Brontosaurus. Velice významnou roli v rámci ekologie v té době hrál Socialistický svaz mládeže (SSM), který často inicioval různé ekologické akce – například čištění lesa od odpadků atd. Systém před rokem 1989 dával také silný důraz na zemědělství, kdy jsme se snažili být v mnoha ohledech soběstačnými a to včetně živočišné výroby – vepříny a kravíny. Velice významnou úlohou bylo vybudování vodních děl a to zejména na Vltavě, Labi, Moravě, Váhu.

Pokud jde o technický sektor, doba před rokem 1989 se mohla pyšnit nejen velkou výrobou zde konstruovaných a vyráběných lokomotiv, ale také autobusů, tramvají, osobních i nákladních automobilů, byť jejich dizajn postupně uvadal. Například nákladní automobily Tatra se staly světově proslulými svojí kvalitou a schopností obstát v náročných terénech. Je třeba zmínit také úspěch české kosmonautiky, kdy Vladimír Remek byl reprezentantem teprve třetího národa, který se letěl podívat do vesmíru (po SSSR a USA).

Bohužel všechny tyto úspěchy nedokázaly „přebít“ touhu některých lidí po větší spotřebě a po cestování do zahraničí. Troufnu si tvrdit, že pokud by tehdejší systém, který skončil v roce 1989, zajistil větší pestrost a množství spotřebního zboží a umožnil lidem volný pohyb do zahraničí, patrně by existoval dál. Lidé totiž s povděkem přijímali vyspělý sociální stát, byť sovětského typu, univerzální zdravotnictví, jisté zaměstnání, bytovou výstavbu, bezpečné prostředí pro sebe i pro své děti (byli jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, což je do jisté míry i v současnosti, byť se ona bezpečnost postupně zhoršuje), ve velké míře soběstačnost v potravinách a další plusy, které se přímo dotýkaly jejich života. Zde je možné zmínit jeden sociologický průzkum z roku 1989/1990, kdy se většina respondentů vyslovila pro různé verze modelu socialismu, který dnes můžeme nazvat „lepším“ socialismem. V tomto výzkumu se totiž odrážel fakt, že lidé chtěli zachovat základní socialistické prvky, ale rovněž chtěli větší osobní spotřebu a volnost.
Po roce 1989 došlo v naší zemi k dramatickým změnám a ty vedly ke vzniku nové strany – KSČM. Ta v principu navazuje na dobré věci z minulosti a distancuje se od zneužívání moci KSČ, odsuzuje jak politické procesy, tak i vojenskou intervenci roku 1968. Musíme konstatovat, že KSČM je novou politickou sranou, která navazuje na existenci komunistického hnutí a jeho úspěchy.

Nedílnou součástí nového systému, ve kterém se ustavovala KSČM, bylo co nejrychlejší zrušení paragrafu 132 trestního zákona z roku 1961, který se týkal rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento paragraf nebyl zrušen z důvodu politických změn, ale musel být z našeho právního řádu odstraněn, aby se mohla spustit divoká privatizace státního (rozuměj kolektivního) majetku, stejně tak i družstevního. Výše uvedeným paragrafem chránil stát v letech 1950 -1990 svůj majetek a hospodářství před možným zničením, což je v ostrém kontrastu s utvářením „porevolučních“ zákonů, které umožňovaly ty největší privatizační „zločiny“ a „masové“ rozkrádání v divokých devadesátkách.

Je nutné zmínit, že představitelé systému, který se ustavoval po revoluci (přesněji po převratu) roku 1989, se snažili co nejvíce odlišovat od doby předcházející a také tomu odpovídaly jeho kroky. Ty můžeme rozdělit do dvou rovin. První rovinou je odmítnutí kolektivního vlastnictví, což mělo za následek divokou privatizaci a masové tunelování státního majetku. Byl ustanoven instrument soukromého vlastnictví, které je podle pravicových stran nedotknutelné a postaveno tak výše, než vlastnictví státní. Byť jsou obě dvě vlastnictví dle Ústavy postavena na stejnou úroveň. Druhou rovinou je vytváření různých nelegitimních zákonů, které měly a dodnes mají kriminalizovat snahy o sociálně spravedlivou společnost, a mají za cíl dobu v letech 1948–1989 označovat jako protiprávní. K tomuto účelu představitelé staronového kapitalistického systému přišli s několika zákony.

Prvním je zákon č. 198/1993 Sb. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tento zákon má za cíl kriminalizovat celé období let 1948–1989 a de facto znemožňuje plně rozvinout diskuzi o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti: socialismu a komunismu. Právě kvůli tomuto zákonu nemůže KSČM plnohodnotně vykonávat svoji politiku, protože diskuze o změně systému je a priori předem tímto zákonem kriminalizována. Zde je nutno uvést, že i navzdory existenci tohoto zákona si KSČM jako jediná parlamentní strana radikálně levicového zaměření ve střední a východní Evropě ponechala ve svém názvu termín „komunistická“ na rozdíl od jiných podobných stran, které byly pod nátlakem nebo z opatrnosti vedeny ke změně názvu.

Za druhé, existují tzv. lustrační zákony zákon č. 451/1991 Sb. Velký lustrační zákon a zákon č. 279/1992 Sb. Malý lustrační zákon. Tyto zákony můžeme vnímat jako silně diskriminační, protože po roce 1989 vylučovaly z veřejné správy mnohé lidi, kteří působili ve veřejné správě před rokem 1989 a souběžně byli ve vedoucích funkcích KSČ nebo jiných organizacích státu. Jedná se o podobný případ jako s prověrkami a vylučováním z KSČ po roce 1970, protože lustrace fungovaly podobně jako vyloučení ze společnosti. Po prověrkách začátkem normalizace se také mnozí vyloučení ocitli v zaměstnáních, které nikdy vykonávat nechtěli. Stejně tomu bylo v době „lustrací“ – mnohým schopným (často profesionálům) bylo znemožněno, aby vykonávali různé funkce ve veřejné správě. Mnozí z těchto diskriminovaných osob ale postupem času díky svým zkušenostem a schopnostem našli úspěšně uplatnění v soukromé sféře. Kvůli lustračním zákonům stát ztratil profesionály a došlo k rozkrádání státního majetku těmi, kteří cítili, že stát je kvůli tomu oslaben. Na základě nových zákonů, které měly utvářet novou dobu, a pod manipulativním vlivem masových médií došlo k posunu velké části společnosti od levicových hodnot k hodnotám pravicovým. Také kvůli tomu má současná KSČM omezené možností své působnosti.

Je tedy nutné rozlišovat mezi KSČ a KSČM. Existence Komunistické strany Čech a Moravy nám všem dává naději, že myšlenka na sociálně spravedlivou společnost nebude jen vzpomínkou, ale také socialistickou a komunistickou nadějí do budoucna. Myšlenka komunismu je totiž nejvyšší fází humanity, nicméně je nutné si uvědomit, že v dnešních změněných podmínkách, kdy je určujícím hráčem globální kapitalismus, tomu všemu musí odpovídat i změna pohledu na svět. Je třeba navázat na internacionalismus a umožnit, abychom se ve jménu socialismu propojovali na národní, evropské i světové rovině. Nestačí se jen zabývat minulostí, kterou stejně již nikdo nikdy nevrátí, ale je nutné aktivně vytvářet spravedlivější budoucnost.

Dojná kráva jménem NATO proti Rusku

Dojná kráva jménem NATO proti Rusku

Duben 06, 2021

Česká pravice, Ukrajina a řada západních zemí si už nevidí ani na špičku nosu, když absurdně kritizují Rusko už i za to, že si přesouvá svá vlastní vojska na svém vlastním území. Zatímco západní země (v čele s USA a NATO) posílají vojska po celém světě do ilegálních válek a na vytváření napětí. Na tomto příkladu můžeme vidět, kdo záměrně vytváří napětí. Není to Rusko, které si na svém vlastním území může v rámci armády dělat, co chce, ale jsou to mnohé západní země, které se k Rusku přibližují svými armádami a pak ho absurdně záměrně obviňují, že eskaluje napětí. Musíme si uvědomit, že Rusko se povětšinou brání expanzi NATO směrem k jeho hranicím (jinak by se pořádaly různé přesuny vojsk přes členské země NATO, Českou republiku nevyjímaje). S tím souvisí otázka, z jakého důvodu se NATO rozrůstá právě směrem k Rusku? Kdyby mělo NATO za cíl udržení míru na světě, tak přeci Rusko pozve ke vstupu do svých struktur, nebo snad ne? O to ale tomuto spolku, kde povětšinou rozhodují USA v rámci pořádání ilegálních (a jiných) válek, nejde.

Musíme si tedy položit otázku, zda NATO bylo opravdu založeno jako obranný pakt v roce 1949, když Varšavská smlouva vznikla až v roce 1955? Na to si odpovězte každý sám. Dnes se mnohé členské země NATO po boku USA účastní ilegálních válek, které jsou pečlivě připraveny PR agenturami a médii. Ve své podstatě se v médiích nejprve ukáže na ten či onen stát, lživě se informuje například o tom, že má nebezpečné zbraně hromadného ničení (jako v případě Iráku), nebo že na jeho území jsou buď omezována lidská práva, nebo že se na jeho území zdržují teroristé, a proto je nutný zásah zvenčí, aby tato údajná nespravedlnost byla odstraněna. USA zahajují různé války, včetně ilegálních, které nemají žádné opodstatnění než vojenskostrategické, kterým USA rozšiřují sféru svého vlivu a ničí potenciální alternativní politicko-ekonomická uspořádání.

Nepřímo se na těchto ilegálních válkách podílejí členské země NATO, už jen proto, že přispívají mnoho financí (procenta ze svého HDP) na činnost tohoto paktu a jsou následně (zne)užívány těmi, kteří chtějí pořádat vojenské šarvátky, jako ochotné „dojné krávy“. Je zřejmé, že když bylo NATO vytvořeno jako obranný pakt proti Sovětskému svazu nebo Varšavské smlouvě, dnes by nemělo existovat, protože fakticky už neexistuje nic, proti čemu byl onen pakt ustaven. Ovšem po roce 1991, kdy se rozpadl jak SSSR a svoji činnost ukončila Varšavská smlouva, ale stále existuje NATO a jako nepřítele si pod vedoucí úlohou USA určilo Rusko, jakožto nástupnický stát SSSR. To znamená, že cílem NATO není mírová stabilita, ale destabilita (případně válečná stabilita) a to podle země, která zdaleka nejvíce platí kasu paktu - tedy USA. Ostatní členské země jsou hlavně donátory, kteří platí na různé vojenské hrátky, a dílem přispívají do konkrétních bojů. 

Proč tedy vlastně všichni uvedení kritizují Rusko za přesuny své armády po svém vlastním území? Je to proto, že dnes je Rusko (ale také stále více i Čína) vykreslováno zejména USA jako nesvobodný, potažmo totalitární svět. Jedná se o myšlenkovou zkratku z doby studené války, kdy se USA stavěly do pozice vůdce svobodného (čti: oligarchického) světa proti tomu jinému – v té době socialistickému. Úpadek USA se ale touto novou geopolitickou hrou nedá zastavit a USA nejsou schopny zabrzdit Rusko, Čínu a mnoho dalších zemí v jejich rozvoji.
 

Abychom nezapomněli…

Abychom nezapomněli…

Březen 19, 2021

Březen roku 2021. Svět již rok bojuje s neviditelným nepřítelem, který se jmenuje koronavirus. Jedná se o neviditelného zabijáka, který maří nejen lidské životy, ale dokáže rozvrátit i ekonomiky, které jsou postaveny na nekonečném růstu. V období pandemie se zapomíná (možná záměrně) na různé smutná výročí, která se ve 20. století odehrála. Březen byl na takové smutné události poměrně bohatý. Mezi dvě nejdůležitější události, které je nutné si připomínat, musíme identifikovat dvě. Je jím jednak okupace zbytku Československa nacistickým Německem 15. 3. 1939 a následně vznik protektorátu Čechy a Morava. Tato okupace stála statisíce lidských obětí tehdejší republiky. Druhou událostí, která stojí za výrazné připomenutí je 16. 3. 1968 a masakr vesnice My Lai ve Vietnamu, který spáchala vojska USA. Jedná se o zajímavý paradox, kdy to byly USA, které pomáhaly k ukončení bojů druhé světové války, aby později ve válce ve Vietnamu se jejich vojáci sami stali vrahy. Je potřeba si to připomínat jako memento čeho všeho jsou oni "zachránci" míru a bojovníci proti jiným myšlenkám, než je jejich pověstný individualismus ve spojení s neoliberalismem schopní. Pamatujme na to, že USA vyváží své pojetí demokracie a svobody na základě síly, vedení nelegálních válek. Neustále si hrají na světového četníka, který má hlídat bezpečnost na světě, ale je to jen díky tomu, že se vytváří nové nebezpečí a konflikty. USA a jejich zbrojní lobby totiž není schopné žít v trvalém míru a proto vytváří různé nelegální války, označuje státy za nepřátelské, a když je potřeba, tak se v rámci ochrany demokracie, svobody a tamních lidí na ten či onen stát zaútočí. Jako příklad nám může posloužit Libye, Irák, Afghánistán a v neposlední řadě Vietnam. Právě Vietnam byl jasnou ukázkou toho, čeho jsou USA schopny v rámci ochrany svého pojetí světa.

Obě dvě události ukazují na to, jak bylo 20. století turbulentní. Ať politicky nebo vojensky. Jedná se o pozůstatek, který dnešní svět pronásleduje jako démon, který se vynoří vždy, když dojde k nějakému konfliktu. Výše uvedené události jsou určitým mementem, na který se nesmí zapomenout, protože je snadné sklouznout k novým konfliktům, které sice asi nebudou typu muž proti muži, ale nové války se budou vést na poli internetu, informací, obchodu. Náznaky nových válek můžeme vidět již v dnešní době. Od výroby vakcín, které mají pomoci v boji proti neviditelnému zabijákovi, až po očerňování čínských výrobců elektroniky. Nicméně USA nyní válčí hlavně samy se sebou, když jsou nejpostiženější zemí, co se týká obětí nového typu koronaviru. Podle posledních dat, které jsou k dispozici si v USA pandemie vyžádala již více obětí, než samotná druhá světová válka. To svědčí o tom, že jejich politický, ale i ekonomický systém je velice špatný, silně nespravedlivý a současná doba jen tyto neduhy ještě více zvýraznila. Do pozadí ale odsunula smutné a často bolestivé připomínky z válek, které USA vedly a vedou do současné doby. Můžeme se jen dohadovat, proč namísto v boji proti pandemie neustále NATO požaduje od svých členských států, aby přispívaly na další zbrojení a vývoj nových zbraní. Tanky, děla, letadla, chytré zbraně nám v boji proti virům ale nepomohou. Spíš nás jen uvrhnou do další nestability, která bude hrozit přerůst v něco mnohem horšího. Cestou eskalace napětí pomocí zbraní hromadného ničení jde nyní Velká Británie, která chce více zbrojit, jako kdyby se připravovala na horkou válku, a nepřítelem není nikdo jiný, než Rusko a Čína. Že by snad Velká Británie chtěla obnovit své imperiální panství, nad kterým nezapadá slunce? Nebo snad chce jít cestou zastrašování jiných států, které vyznávají jiné hodnoty a způsob života? Pozadu nezůstávají ani USA, které ústy svého prezidenta Joeho Bidena označily Vladimira Putina za vraha, který ponese zodpovědnost za vměšování do amerických voleb roku 2020. Namísto toho, aby se věnoval boji proti pandemii, kdy jeho země skomírá, tak se raději vměšuje jinde po světě nebo minimálně vyhrožuje někomu jinému, aby ukázal svaly.

 Můžeme si představit blízkou budoucnost, kdy se povede válka o to, kdo které vakcíny dodá na trh, zda budou k dispozici za výrobní cenu a pokud vakcíny nebude dostatek, tak může propuknout i ozbrojený konflikt, který můžeme nazvat válkou za vakcíny nebo vakcinační válkou. Je to sice málo pravděpodobné, ale když se podíváme, co se kolem toho odehrává, tak můžeme tušit, že již nyní se odehrává obchodní válka o to, které vakcíny se budou ve světě používat a bohužel i naše politická scéna, jakož i ta evropská se do této taktiky, která je vytvářena v USA, nechala zatáhnout. To abychom nezapomněli…

Nápodoba Západu?

Nápodoba Západu?

Srpen 29, 2020

Když v roce 1990 docházelo k dramatickým změnám, které byly určovány bujarým veselím z nově nabyté svobody, tak v zákrytu společnosti na svoji příležitost čekali ti, kdo později začnou privatizovat, rozkrádat. Všichni si v té době mysleli, že za deset nebo dvacet let budeme žít jako ve Vídni nebo Londýně. Za ony dvě dekády od roku 1990 jsme se skutečně posunuli, ale ne směrem k vysněnému západu, ale do společnosti, která je silně nespravedlivá, plná nerovností, sociálního vyloučení. Před 30 lety jsme jako republika začali napodobovat západní život. Museli jsme se přeci rychle odlišit od každodennosti „reálného socialismu“. Čekali jsme fronty na oblečení značky Nike a hlídali jsme, kdy k nám dorazí nějaká ta populární hudba tenkrát ještě na kazetách. Tehdejší nabytá demokracie a svoboda byla ztělesněna konzumem, dnešní demokracie a svoboda je ztělesněna nerovností. Jeden důležitý faktor v té době však hrál svoji významnou roli – abychom byli trochu jinačí, než společnost na západě, tak jsme se snažili vypořádat s minulou dobou po svém. Začala válka ideologií, kdy na jedné straně byl liberalismus, který k nám byl importován pod rouškovou svobody a demokracie a na straně druhé byl již zmíněný „reálný socialismus“, který stále přetrvával. Snad i proto nešla privatizace a jiné „loupežnické“ metody aplikovat do společnosti tak rychle, protože ještě do poloviny „vysněných“ devadesátek se určitým způsobem fungovalo „socialisticky“. Poté ale nastal zlom – demokracie a její výhody začaly být dostupné jen některým lidem a to zejména těm, kdo se podíleli na divoké privatizaci. Zároveň šlo ruku v ruce očerňování minulé doby, která byla (a dodnes je) vykreslována jako cosi, co bylo snad ještě horší než doba nacistické okupace. V době divokých devadesátek se říkalo, že za současný stav věcí mohou vlastně komunisté. Jednalo se o částečně pravdivé tvrzení, kdy se u moci střídal jeden bývalý komunista za druhým. Ostatně i po více jak třech dekádách jsou ve státní správě lidé, kteří byli nějakým způsobem zapojeni do struktur, které fungovaly před rokem 1989. Semena nenávisti jednoho vůči druhému byla zaseta již v listopadu 1989. Společnost se rozdělila na ty, kteří zvítězili a kdo byli poraženi. Skupina vítězů vždy očerňovala a vylučovala z veřejného života ty, kteří byli poraženi, protože věřili v lepší společnost. Nikomu nic neudělali, ale jen prostě fungovali v tehdejším veřejném aparátu. Klasickým příkladem vylučování a diskriminace jsou lustrační zákony, která platí do dnešní doby a znemožňují mnohým lidem vykonávat funkce ve státní správě. Toto je typický zákon, který tehdejší „nekomunistická“ garnitura, která byla složena povětšinou z bývalých komunistů, vytvořila, aby si pojistila posty své nebo svých známých.
Nacházíme se v roce 2020. Všichni bychom čekali, že ve společnosti nebude nevraživost, ubude různých hanobení atd. Máme přeci vysněnou demokracii, kterou mnozí tak nadšeně vítali před třiceti lety. Jenže začínáme zjišťovat, že se v demokracii českého typu začínají objevovat prvky, které do ní nepatří. Jako příklad si můžeme uvést hanobení hlavy státu, ničení státní vlajky nebo odstraňování případně ničení pomníků. To vše jsou prvky rozvratu dnešní společnosti, kterou na kusy trhá kapitál a pravicová ideologie, která vždy za své nepřátele označuje všechny, kdo nějakým způsobem pracují pro lidi, jsou komunisty, socialisty či v jejich žargonu populisty. Nenávist, která byla zrozena v roce 1990, má dalekosáhlé dopady, kdy se například v Praze ničí památníky osvoboditelů a to jenom proto, že pomník byl postaven před rokem 1989 nebo že se dotyčný nějakým způsobem podílel i na jiných věcech, než třeba osvobození naší vlasti. Pak zde nalezneme také skupinu lidí, kteří si v rámci zvýšení svého ega (někteří by řekli, že si ego honí) ničí památníky tím, že je polijí třeba červenou barvou a nezapomenou přidat nějaký ten vulgární text nebo obrázek. Tímto aktem se nejen hanobí daný památník nebo pomník, ale zneuctívá se ten, komu byl postaven. Pomníky i památníky určitým způsobem vyplňují veřejný prostor a vždy něco symbolizují. Byly doby, kdy se mnoho takových ikon odhalovalo více, než dost. Ať už se jednalo po dobu po první a poté hlavně po druhé světové válce. Dnešní systém ve své zvrácenosti často odhaluje pomníky kontroverzním osobám (bratři Mašínové), dále připomíná oběti komunismu, tedy systému, který v naší zemi nikdy nebyl. Nezapomíná ale i na dobu mnohem starší, kdy se obnovil Mariánský sloup v Praze jakožto pomník Habsburkům, kteří nás utlačovali. Ještě horší je ale fakt, že dochází i k odhalováním pomníků sudetským Němcům. Případně se jako ikona ve veřejném prostoru objevuje lavička Václava Havla. V určitých případech se jedná o zvrácenost současného systému, kdy jsou do veřejného prostoru vraceny prvky utlačovatelů a odstraňovány ikony hrdinů a osvoboditelů. Jedné se o český paradox, protože na západ od nás se dnes odstraňují sochy a ikony těch, kdo nezměrným způsobem způsobili lidské utrpení. Ať už se jednalo o válečníky nebo kolonizátory. V tomto případě provádíme nápodobu západu naruby, kdy z hrdinů děláme nepřátele a mnohdy ještě něco horšího a z vrahů a kontroverzních osobností se vytvářejí hrdinové. Je to celé postavené na hlavu. Na co jsme se ale po roce 1989 ještě zmohli, tak to bylo postavení památníku americké armádě v Plzni. Poté jsme se zmohli jen na dodávání vysvětlujících tabulek na ty pomníky, které byly v očích nové společnosti (spíš než společnosti, tak v očích vládnoucí garnitury) „závadné“. Ať už se jednalo o sochu Koněva v Praze nebo třeba památník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Navíc mnoho památníků zmizelo do depozitářů. Pokud pomineme sochy „dělnických“ prezidentů, tak zmizeli i sochy Fučíka, Švermy atd. Tedy lidí, kteří aktivně bojovali proti nacismu a fašismu a položili za svobodu jiných své vlastní životy. Jako poděkování se posmrtně objevili ve veřejném prostoru, co by sochy a památníky, ale jelikož se nově nastupující garnituře nelíbily, tak byly odstraněny.
Jistě je správné zničit a odstranit sochy agresivních válečníků, například Hitlera, nebo dalších vrahů, kteří jsou zodpovědní za genocidy, světové války, koloniální okupace apod. V poslední době se však hanobí i sochy hrdinů, kteří pomohli svět zbavit právě oněch agresorů. Je velice zajímavé, že se v našem případě vždy hanobí jen památníky doby minulé, byť mohou zobrazovat člověka, který s onou dobou neměl nic společného. Umíte si představit, že by někdo začal hanobit památníky obětí „komunismu“, respektive doby před rokem 1989? Jako příklad nám může posloužit Milada Horáková, ikona, která je používána pravicovými ideology k politickým taškařicím. Co by se stalo, kdyby její sochu někdo poničil a napsal tam cosi vulgárního? Jak by tohle společnost a média probírala? Přešla by to mlčky nebo by se dané téma rozvířilo v podobě, že je to hanba, když se ničí památka ženy, která byla nespravedlivě odsouzena a popravena? Zde nabídnu jeden příměr. Na konci srpna roku 2020 někdo poničil památník Anny Kvašové na mém mateřském okrese Kutná Hora. Jednalo se o komunistickou funkcionářku, která byla zavražděna za to, že věřila v jinou společnost a přesvědčovala občany o vstupu do zemědělského družstva. Za toto jednání zaplatila životem a dnes někdo zhanobil její památku. Také to byla žena, stejně jako Milada Horáková a byla zastřelena, protože byla komunistkou. Obě dvě tedy potkal stejný osud: byly nespravedlivě odsouzeny (první soudem), druhá bez soudu skupinkou vrahů kdesi v lese. Jedná se o dva zdánlivě nesouvisející případy, ale přesně nám zapadají do atmosféry 50. let minulého století. Na jedné straně politička Horáková a na straně druhé politička Kvašová. Ať si o tom každý udělá obrázek sám, ale mě by nikdy nenapadlo ničit nebo jinak hanobit památníky, které byly odhaleny po roce 1989. Jsou to ikony, které určitým způsobem vyjadřují aktuální situaci a náladu. Jenže my jsme asi v odstraňování a přepisování historie mistři, což není jen smutné, ale velice nebezpečné právě směrem k nárůstu nenávisti. Těžko se může budovat a vytvářet úcta jednoho člověka k druhému s jiným názorem tak, že mu začnu vyhrožovat, případně mu nějak ubližovat. Vše začíná ve škole, kde chybí úcta směrem ke kantorovi, což bylo způsobeno silnou liberalizací školství, dále je na vině i silná liberalizace v rodině, kdy jsou děti již od útlého dětství často vedeny, že není nutné nikoho poslouchat. Poté zde máme neúctu k hlavě státu a to si o ní mohu myslet, co chci. Jako vrchol „úpadku morálky“ je přímo ničení nějakého pomníku, památníku, ale i třeba hrobů. Rozdělení naší společnosti na vítěze a poražené v roce 1990 nás v současné době dohání právě v podobě nárůstu hanobení, urážení, nevraživosti a sociálního vyloučení.

Byznys s pohnutou dobou

Byznys s pohnutou dobou

Červenec 08, 2020

V poslední době se v českém prostředí objevil velice nebezpečný jev. Jedná se o nárůst projevů fašismu a nacismu ve formě vydávání knih, které by měly být dle mého názoru zakázány. Ať už jde o Mein Kampf od Adolfa Hitlera (chápu, že jeho překlad může být použit v rámci studia historie), ale jeho klasické vydání je jen byznys a oživení ducha nacionálního socialismu. Stejně je tomu i v případě knihy Jedovatá houba, která rovněž nedávno vyšla v českém překladu a ve 30. a 40. letech minulého století to byla povinná četba pro děti ve Třetí říši. Kniha je silně antisemitská a vštěpuje dětem rasovou politiku. Nedávno hladiny vod rozbouřilo vydání nástěnného kalendáře nazvaný „Osobnosti Třetí říše“. Jedná se opět o klasický projev současného kapitalistického trhu, který chce zpeněžit vše, na co přijde. Společnost se přesunula do fáze, že vše je na prodej a je jedno, zda nějaká kniha v minulosti způsobila nezměrné lidské utrpení. Používá se „nesmyslný“ argument, že kniha přeci nemůže za to, co se dělo poté. Za to mohou přeci lidé. Jenže myšlenky ve výše uvedených knihách už od počátku podněcují k určitému typu nenávisti. A nástěnný kalendář s pohlaváry Třetí říše (záměrně nazvanými slovem osobnosti) není určen jen pro sběratele, jak by někdo mohl tvrdit, ale jde jen o to, jak utržit zisk na lidech, kteří způsobili smrt milionů lidí. Jak odporné, co vše dokáže dnešní systém zpeněžit.
Jak už jsem uvedl výše, tak v českém prostředí se nedávno do prodeje dostal kalendář nazvaný „Osobnosti Třetí říše“ a vydalo jej kdysi prestižní nakladatelství Naše vojsko, které je dnes jen temným stínem své bývalé slávy. Netuším, co tím chtělo toto kdysi prestižní nakladatelství říci, ale dle mého názoru se jedná o zvrácenost – ostatně po značném mediálním humbuku kolem onoho kalendáře zasáhla i Policie. Prodávat totiž kalendář se zločinci 20. století, to už je hodně za hranou morálky. Ta se ale bohužel v současném kapitalismu, kde je vše na prodej, nenosí. Hlavní je, když z dané věci plyne zisk. Ne nadarmo se říká, že kapitalismus je schopen si sám sobě prodat provaz, na kterém bude oběšen. Tady to vidíme v praxi - vydá se kalendář s "osobnostmi Třetí říše". Tedy lidmi, kteří přímo zapříčinili vznik druhé světové války, zločiny proti lidskosti, holocaust a miliony mrtvých. Kdyby se kalendář jmenoval: kalendář zločinců Třetí říše nebo tak nějak, kde by bylo zdůrazněno, že se jednalo o zločince (i když v době existence Třetí říše to skutečně byly osobnosti, ale v roce 1945 byly odsouzeny, stejně jako jejich nacismus a Třetí říše), tak bych to v uvozovkách ještě chápal, ale i tak je to silně přes čáru. Jenže takhle to vypadá jako relativizování temné doby lidstva, snaha o její zlehčování a ukázání na to, že vlastně ony osobnosti nebyly až tak kruté, když například Josef Mengele (anděl smrti z Osvětimi) byl takový hodný "strýček", když měl rád Mozarta a jiné opery. V tomto případě se relativizují zločiny proti lidskosti. Tohle je velice nebezpečné, protože to nakonec může dospět k tomu, že (nejen) v Praze vznikne kupříkladu nějaký pomník "padlým vojákům Třetí říše na východní frontě, protože to vlastně byli bojovníci proti bolševismu a komunismu". Je to stejné jako v případě vydání antisemitské knihy pro děti: Jedovatá houba. Všechny tyto snahy o relativizaci a zlehčování období "Třetí říše" a druhé světové války tvrdě odmítám! Vydáním shora uvedeného kalendáře (a nejen jeho) to vypadá, jako kdyby druhou světovou válku vyhrála právě Třetí říše. Naštěstí tomu tak ale nebylo a buďme za to rádi.

Milada Horáková v éře poprav v USA a SSSR

Milada Horáková v éře poprav v USA a SSSR

Červen 26, 2020

Prý je nutné si oběti „komunistického“ režimu připomínat. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se někteří pokouší o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 pod vahou vnitřních příčin a vnějších tlaků skončil, ale jeho výdobytky jsou patrné až do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik za celou svoji existenci přibližně tří dekád nevytvořil. Naopak mnohem více věcí zničil. Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.
Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které byly často vykonstruovány a mnohdy mířily i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Rudolfu Slánskému. Podobné procesy se děly i jinde v Evropě. Nevyhnuly se ani USA, kde senátor McCarthy pořádal antilevicový "hon na čarodějnice". V tomto honu uvízlo mnoho lidí, kteří prý spolupracovali se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří byli v USA v roce 1953 popraveni za údajnou špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Princip byl v těchto případech stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes v Evropě neuvěřitelná, i když Assangovi dnes v USA hrozí podobný trest, neboť USA stále trest smrti nezrušily. Ale nezapomínejme, že tehdy byla ještě vyhrocenější doba, jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. Musíme rovněž uvést, že se jednalo o klima, které bylo paradoxně bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.
Dnešní prokapitalistický pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti je samozřejmě negativní. Tento pohled tvrdí, že je prý myšlenka sociálně spravedlivé společnosti ze své podstaty špatná. Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z "Ústavu" pro studium totalitních režimů, toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice. Když pravice připomíná tuto smutnou událost smrti jednoho člověka, ptejme se proč, pravice nepřipomíná výročí daleko vyhrocenější události, konkrétně například masové vraždění v ilegální válce v Iráku, kterou rozpoutaly USA a další západní země přispěchaly na pomoc. Bylo tam zavražděno nejméně půl milionu civilistů, včetně žen, dětí a seniorů. 
Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama tvrzením „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. Tato hysterická rétorika je ale pro nás vlastně dobrým znamením, neboť ukazuje, že současný systém už postrádá legitimitu, teče mu do bot a jediné, co mu zbývá, je strašit komunismem. To neměli jeho zastánci například v 90. letech zapotřebí, protože měli velké sebevědomí. To už je ale pryč, žijeme v éře kapitalistické normalizace. Smráká se. To je ten pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.
 

Koněv vs. Churchill

Koněv vs. Churchill

Červen 13, 2020

 
Zdá se, že bývalé historické osobnosti, které byly vnímány jako hrdinové a bez poskvrny, dohání jejich kontroverzní minulost. Jde o drancování kolonií, útlak tamních původních obyvatel a černošského obyvatelstva, rasismus a další podobné represe. V posledních desetiletích se o těchto tématech moc nemluvilo a byly upozaďovány. Lze říci, že ve veřejném prostoru byly v hlavních médiích téměř tabu. Zatajovaly nebo mlžily se kontroverzní kroky silných vůdců. Až brutální rasistické zákroky policie v USA v posledních týdnech rozpoutaly nepokoje proti útlaku černošského obyvatelstva a dalším skupinám obyvatel a otevřely po nějaké době opět diskusi na toto téma. Oprávněné požadavky utlačovaných se však setkaly s nepochopením na straně moci. Prezident Trump vyhrožoval, že na demonstranty pošle armádu. Demonstrace proti rasismu se však přelily do dalších zemí a vyvolaly globální vlnu odporu vůči rasismu a sociálním a politickým represím.
Když se na téma podíváme optikou historie, sochy systému, který zvítězil v roce 1989 v soupeření ideologií, jsou dnes v mnoha zemích terčem kritiky a akcí za jejich odstranění. Ukazuje se totiž represivní minulost těchto osob, například Churchilla, známého rasisty a obhájce kolonialismu, který má na svědomí životy milionů lidí při hladomoru v Bengálsku a v dalších částech britských kolonií. Dosud se u nás smělo na veřejnosti říkat jen, že nám pomohl za války.
Těsně po roce 1989 se také odstraňovaly sochy, které byly spjaty s končícím systémem. Když se nyní odstraňují po světě různé sochy, symboly kolonialismu, který současný kapitalismus nechtěl v posledních desetiletích kritizovat, možná je to znakem toho, že současný kapitalistický systém sám končí. Může to ale být i jinak. Možná se obhájci systému jen zalekli a alespoň v některých zemích raději sochy uklidí, aby posléze řekli, že dotyčný člověk měl kontroverzní minulost, ale my takoví nejsme. Stále se potom budou dít nespravedlnosti, rasismus, útlak, nerovnost. Jen do očí bijící symboly těchto represí zmizí z veřejných míst. Cílem bude upevnit současnou podobu kapitalismu, který v odstraňování soch vlastních velikánů hledá způsob, aby mohl dále fungovat a přežít.
V zemích, kde je systém stále silný, ale ani nemusí dojít k odstranění soch. V Praze byla socha Churchilla počmárána, ale zatím se radnice nemá k jejímu odstranění. Proč ale musela být odstraněna socha Koněva? Neměla by radnice postupovat stejně jako v případě Koněva? Neříkám, že s postupem radnice souhlasím, jen se ptám, proč je uplatňován dvojí metr. Socha Koněva byla prý oficiálně odstraněna proto, že byla trvale ničena vandaly. Stejnou logiku by tedy měli použít i na sochu Churchilla. Už nyní je celkem jasné, že se socha stane opět terčem kritiky a poškození. Aby ji tedy ochránili, měli by ji uložit do depozitáře. K tomu ale asi nedojde, protože politika do tohoto procesu zasahuje více, než je zdrávo.
Pamatuji si doby, že tam, kde stojí Churchill, stál Antonín Zápotocký. Ten byl ale po roce 1990 odstraněn a nahrazen právě jinou kontroverzní osobností – Churchillem. Vše bylo uskutečněno v rámci toho, aby došlo k silnému odlišení od doby minulé. Stálo by nyní za to, aby na sochu Churchilla byla umístěna vysvětlující tabulka, že i on nebyl bez poskvrny a že má na svědomí životy lidí. Ale ještě lépe, pokud bychom nechali sochu Churchilla vložit do depozitáře, ukončili bychom tím dobu minulou, plnou represí, kdy i jinde ve světě jsou strhávány sochy utlačovatelů a rasistů. Aby se tím ale jen nezapomnělo na neblahou historii kapitalismu a kolonialismu, je třeba udělat daleko víc. Je třeba trvale připomínat tento útlak, aby o něm věděly také další generace a aby se už neopakoval.

Bezpečnostní hrozby – Rusko, Kocáb a ti jiní.

Bezpečnostní hrozby – Rusko, Kocáb a ti jiní.

Červen 07, 2020

V pořadu České televize Interview ČT 24 dne 5. 6. 2020 prohlásil Michael Kocáb, že ruská ambasáda měla být odsunuta spolu se sovětskými vojsky v roce 1991. Říkám si, zda to tento pán myslí vážně nebo zda to nemá v hlavě v pořádku. Rusko je suverénní stát a je pouze jedním z nástupnických států Sovětského svazu. Zajímalo by mě, jak by chtěl odsunout ruskou ambasádu? On neví, že to nejde? Pokud použijeme tyto podivné myšlenkové pochody a aplikujeme do reality, tak by se musely odsunout ambasády všech nástupnických států po Sovětském svazu. Počínaje Ukrajinou, přes Rusko, až po Estonsko. Proč by se měla odsouvat jen ambasáda Ruská? Pravděpodobně v některých lidech dřímá silná „zapšklost“ proti Rusku. Na otázce vztahů k Rusku se mnozí politici snaží zviditelnit. Pan Kocáb byl kdysi pro některé zajímavým hudebním umělcem v Pražském výběru, aby se na sklonku 80. let začal s dalším „podivínem“ Michalem Horáčkem motat do politiky. Zajímavé to dějinné obraty. Kocáb brojí proti Rusku a Horáček pro změnu kandidoval na prezidenta naší republiky, aniž by uspěl. Michael Kocáb si v tomto vztahu hraje na stejného „burana“ jako Novotný s Kolářem. Jen si myslím, aby za chvíli neprosil o policejní ochranu, tak jako všichni rusofobové. Čeho se tito lidé bojí? Nějakých tajných agentů, kteří by je nenápadně chtěli odstranit nebo zastrašit? Už jen to, že naše diplomacie vyhostila dva ruské diplomaty kvůli kauze s ricinem je postavené na hlavu. Nejprve tady „rozjitří“ někteří politici mezinárodní vztahy s Ruskem a poté vyhostíme diplomaty. Naši „čučkaři“ (agenti BIS) tvrdí, že ruská ambasáda je bezpečnostním rizikem, protože má hodně zaměstnanců. Jak pošetilé a zbabělé. Osobně vidím bezpečnostní riziko jinde, než v Rusku. Nemusí to být nutně jen USA, ale už samotný princip „sledovacího kapitalismu“ je bezpečnostním rizikem, kdy dáváme všanc své osobní údaje a účastníme se sociálního experimentu, který řídí nadnárodní korporace.
Pan Kocáb se měl věnovat raději hudbě, než politice, které vůbec nerozumí a tvrdit, že on pomohl odsunout sovětská vojska je nesmysl, protože ona vojska se z našeho území začala stahovat už v roce 1988. Na konci 80. let se totiž uzavíraly mezi USA a SSSR různé smlouvy a dohody, kde se mluvilo i o vojscích a jejich případném odchodu. Ať už z Německa nebo právě z naší vlasti. Michail Sergejevič Gorbačov dostal od USA příslib, že tento krok udělají i oni, ale bohužel se tak nestalo a americká armáda v Německu zůstala a navíc se kvapem rozšířila do dalších zemí, které vedou „ideologickou“ válku proti Rusku – jako například Polsko.
Jen si říkám, proč je v naší zemi tolik nenávisti proti Rusku? Zemi, která zvítězila nad nacismem a pomohla osvobodit značnou část Evropy za cenu mnoha obětí. Chápu, že jako klacek je používán rok 1968, kdy se Sovětský svaz podílel na intervenci vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tento nešťastný krok Sovětského svazu ale musíme vnímat v kontextu tehdejší doby. Sféry vlivu si tenkrát udržovaly všechny velmoci - od Sovětského svazu až po USA. Pan Kocáb by si měl zopakovat dějepis a nenarušovat vztahy s Ruskem svými nesmyslnými teoriemi, tak jako to dělají jiní politici, kteří buď staví pomníky „zločincům a zrádcům“ nebo nechávají odstraňovat sochy, které nikomu nevadí.

Nad soumrakem bohů

Nad soumrakem bohů

Květen 21, 2020

Přesně před 30 lety se v tehdejším Československu schylovalo k prvním „svobodným“ volbám po roce 1989. Bylo nad míru jasné, že zvítězí Občanské fórum, které ztělesňoval tehdejší prezident Václav Havel. Ostatně v tomto svobodomyslném fóru se schovali snad úplně všichni. Od disidentů, až po bývalé kariérní komunisty. Nastala doba převlékání kabátů a ukazování na ty lidi, kteří zůstali věrni myšlence sociálně spravedlivé společnosti. Volby před 30 lety nám ukázaly, jak to s naší zemí bude vlastně dál. Skutečně tyto volby vyhrálo Občanské fórum, ale uspěla i Komunistická strana Československa. S nadsázkou můžeme říci, že v té době nastal soumrak bohů, stejně i našeho státu a státního majetku. Tehdejší předvolební kampaň se stále vedla v duchu, že nepřátelé jsou komunisté a my „revolucionáři“ listopadu 1989 jsme vítězi. Tento trend se přesunul i do dnešní doby, kdy můžeme v médiích vidět a slyšet, že ten a onen člověk za „komunismu“ trpěl, že nikam nemohl vycestovat a nastává ostré srovnávání s nacismem a komunismem. Byť tyto dva systému spolu nemají nic společného, tak dnes je snaha je spojovat do jednoho. Tato věc byla zaseta již v roce 1990, kdy se vše neustále točilo kolem „zlých“ komunistů. Do jisté míry to byla náhoda, do určité míry záměr tehdejších politických elit, které vzešly z Občanského fóra. Dokonce i pozdější privatizátoři byli v tomto společenství pro všechny nenápadně schovaní. Mnoho lidí se cítilo být vítězi, ale mnoho se jich cítilo poraženo. K tomu dodejme, že i když volby dokázalo ovládnout Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí, tak ani jeden politický subjekt ve svém programu neměl rozdělení Československa nebo privatizaci státního majetku. Lidé se naivně domnívali, že vlastně nastane jakýsi kapitalismus s lidskou tváří, kdy se do našich podmínek přestěhuje západní konzum, ale zůstanou všechny vymoženosti socialismu. Nastalo ale úplně něco jiného. Do naší země se vysloveně „nakvartýroval“ západní kapitál a zavedl ryze tržní hospodářství, kde je vše postaveno na nabídce a poptávce. Dokonce i partnerské vztahy nebo sex. Dnes se v mnohých bývalých socialistických zemích traduje následující rčení: za minulého režimu nám o komunismu lhali, ale o kapitalismu nám říkali pravdu. Mnoho lidí v době roku 1990 toužilo po neustálém nakupování, protože v mnohých oblastech centrální ekonomika selhávala. Všichni si mysleli, že nastane ráj pro všechny, kde bude všeho dostatek, ale namísto toho se přinesly veškeré negativní jevy kapitalistického způsobu života – od honby za ziskem, přes nezaměstnanost, privatizace, tunely, nárůst duševních onemocnění, kolonizaci, až po ztrátu suverenity v rámci Evropské unie.
Pubertu jsem prožíval v divokých devadesátkách na vesnici, kde bylo JZD, třídírna brambor, kruhárna zelí, vepřín. Viděl jsem tedy, jak vše postupně skomírá a přechází do soukromých rukou. Mnohé z toho ještě vydrželo po celá devadesátá léta, ale již ani jedna věc nepřežila první dekádu nového tisíciletí, kdy naši republiku ještě více kolonizoval konzumní kapitalismus. Od soběstačnosti jsme se přesunuli k závislosti na dovozu potravin z druhého konce světa. Jestliže téměř každá vesnice měla ve svém místě potenciální zaměstnavatele, tak dnes tomu tak není. Je jen málo obcí, kde je tomu jinak. Všude ale vesměs stojí opuštěné kravíny, vepříny, sila. Stojí v krajině jako němí svědkové oné doby, kdy nastal zlom, kdy lidé chtěli věřit ve vysněnou budoucnost. Ta jim ale byla ukradena právě lidmi, kteří se narychlo přesunuli do Občanského fóra, aby byli u toho, až se zhasne a začne se „loupit“. Byli to právě lidé typu Viktora Koženého a jeho pověstných Harvardských fondů, kteří vypouštěli vějičku vábného úspěchu a zbohatnutí. Tito lidé byli přímo napojeni na politické elity té doby, měli přístup k informacím a zákony, které se tenkrát utvářely, byly ryze účelové, aby mnohá politická rozhodnutí totiž nemohla být trestná. Nastal soumrak bohů podruhé, kdy i ostatní lidé přestali věřit, že nastane zářná budoucnost. Před 30 lety nám říkali, že musíme dohnat Německo a Rakousko. Položme si ale závěrečnou otázku: kde jsou dnes tyto země? A jestliže jsme měly tyto země dostihnout, tak se z logiky věci nesměly nikam vyvinout. Opak se ale stal pravdou. Z Německa je určující ekonomická síla v Evropě a Rakousko si libuje ve své neutralitě. Naproti tomu se Československo rozpadlo, proběhla likvidační privatizace a stali jsme se kolonií a otroky západního kapitálu.

Dějinné paradoxy

Dějinné paradoxy

Květen 06, 2020

V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo výstavbu Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup. Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrací zpět. Co bude tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocňuje výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.
Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už bude nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 30 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 30 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.
Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.
 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie