Samojediný

Samojediný

Listopad 12, 2018

Pomalu se nám ke konci blíží osmičkový rok. Mnozí od něj čekali, že dojde k radikálním změnám, tak jako mnohokrát v minulosti. Tentokrát se ale nestalo nic. Lidstvo jako celek jede vesele dál močálem černým kolem bílých skal. Finanční trhy a spekulace vládnou planetě. Vytváří se virtuální demokracie pomocí alternativních zpráv. Sociální sítě jsou novým fenoménem na kterém se mnozí stávají závislými. Korupce na různých úrovních a v různých státech se stala normou. Společnosti sice nesmírně vadí, ale bojovat s ni je jako bojovat s větrnými mlýny. Příští rok nás čeká rok, který bude devítkový. I ten může být zlomový. Budeme si totiž připomínat události před 30 lety, které vedly k nástupu neoliberalismu a pádu reálného socialismu v zemích, které se orientovaly na Sovětský svaz. V té době vítězila liberální demokracie se svoji ideologií volného trhu. Zanikla proti ní alternativa v podobě reálného socialismu a centrálního plánování. To vše dalo vzniknout myšlence o „konci dějin“, kdy všude na světě zavládne klid, mír, rozvoj. Namísto toho se stalo ale úplně něco jiného. Neustále narůstá nerovnost, stále jsou konflikty, chudoba, rozvoj je často jen pro bohaté. Vládne neustálý konzumerismus a politici se honí za nárůstem HDP za každou cenu. Již přes 30 let neexistuje proti současnému tržnímu fundamentalismus (pácháme totiž všichni společně sebevraždu) relevantní alternativa.
Současný systém je dnes samojediným vládcem pokroku a rozvoje. Samozřejmě za velkou cenu – ohrožení životního prostředí. Rozvoj pohání neustálé nakupování, chrámy konzumu jsou přeplněné k prasknutí zbožím a luxusem. Oproti roku 1989 nárůst o mnoho set procent. Je dostatek všeho. Jenže tento neustálý konzum je vytvořen dluhem společnosti. Reálný socialismus na tento problém vymyslel pouze jednu věc – centrálně plánovanou ekonomiku. To byla pojistka proti nárůstu konzumu, která později selhala, protože nebyla schopna rychle reagovat na nové podmínky. Lidé jsou totiž od přírody většinou hrabiví, chtějí konzumovat, mít všechno. A můžeme si o tom myslet, co chceme. Většina lidí chce vždy více, ještě více, chce mít požitky nejen z nakupování. Ideologie nakupování ve vztahu: splníme ti veškerá tvoje přání, je mantrou dnešních dní.
Až nastane kolaps naší civilizace, tak teprve poté mnoho lidí pochopí, co vše můžeme lehce ztratit. Mám ale obavu, že to už bude pozdě. Změny, které může nastartovat velká změna, například v podobě masivního výpadku energie nebo internetu, budou nevratné. Jsme totiž stále více závislí na moderních technologií. Je na tom postavena celá naše civilizace – od zásobování chrámů konzumu, přes mobilní komunikaci, až po řízení letového provozu. Umíte si někdo představit, že by tyto věci neexistovaly? Nastal by naprostý kolaps a nejhorší je, že preventivní lék proti tomuto kolapsu je v nedohlednu, protože dnešní samojediný systém neustále obhajuje sebe sama, že je ten nejlepší. Lidé tomu samozřejmě věří, protože jim dává vše, po čem touží a pokud netouží, tak jim to nenápadně podstrčí a vnutí. Změna chápání nastane ve chvíli krize. V onu osudnou chvíli si i politické špičky, které jsou rovněž v zajetí pokroku, uvědomí, že je zde mnoho věcí špatně. Variantou proti kolapsu je ještě výchova lidí. To je ale samo o sobě problém, protože v dnešní zkratkovité době není ani snaha, natož vůle, o něčem přemýšlet. Všude totiž vládne samojediný vládce – peníze prostoupené všemi složkami našeho života. Kdysi na ně existovala jediná věc: regulace. Ta se ale nenosí, protože neoliberální ideologie kapitalismu vždy tyto myšlenky začne dusit a upozaďovat ve vztahu k minulosti. Pokud se ale regulace dělají správně a na patřičných místech, tak jsou spolehlivé. To jen někteří se jich bojí. Já ale ne...
 

Den, kdy to skončilo

Den, kdy to skončilo

Listopad 10, 2018

Patřím ke generaci lidí, kteří se narodili v reálném socialismu začátkem 80.let minulého století. Letmo si pamatuji ona léta svého dětství. Do první školy jsem nastoupil v roce zvratů – 1989. Politice jsem v té době vůbec nerozuměl a tak pro mě bylo nezvyklé, když jsem na začátku školního roku musel učitelkám říkat soudružko učitelko, ale už od prosince jsem směl říkat jen paní učitelko. Přišlo mi to zvláštní a vůbec jsem to nechápal. Stejně jako všichni ostatní prvňáci. Navíc pro děti, které vyrůstaly na venkově, byla změna poměrů kdesi v Praze hodně vzdálená. Nicméně i k nám do malé vesnice dorazil vír převratu a revoluce, která se odehrála v Praze. Nešlo jen o změnu a styl vyučování na základní škole, ale že se vesnice začala rozdělovat na „my“ versus „oni“. K oněm „my“ patřili bývalí kariérní komunisté, kteří rychle běželi do Občanského fóra a cinkat klíči. Naproti tomu „oni“ byli také komunisté, ale tací, kteří věřili ve spravedlivou společnost i sovětský socialismus, které v té době reálně selhával. V KSČ tito lidé nebyli z důvodu kariéry, ale z důvodu, že lze vybudovat spravedlivou společnost. Nastal tedy střet dvou skupin komunistů a vyhrát mohla jen jedna. Vzhledem k tomu, že historický vývoj byl nakloněn změnám, tak zvítězila skupina „my“ a začali si říkat vítězové nad „oni“ poraženými.
Lze říci, že patřím ke generaci, která je poslední generací, která byla letmo dotčena tehdejší reálně socialistickou dobou. Všude nám bylo předkládáno, že je to na vždy. Zářné zítřky, lepší život, všude mír a jistoty. Doba pozdního socialismu, který byl ztělesněn přestavbou a novým myšlením, byla nádhernou dobou. Systém se postupně začal měnit v novou společnost, aby byla zachována důvěra směrem k lidem. Ta byla totiž hodně dlouhou dobu nahlodávána ať už různými represemi, zákazy, vztahem k cestování nebo nemožností „mluvit do všeho“. Jako malé děti jsme neměly ponětí, co dospělí vyvádějí, proč i v rodinách probíhá vzrušená diskuze. Až s odstupem doby, kdy jsem začal chápat svět ve všech barvách – tedy už po převratu a to koncem „tunelářských“ 90. let 20. století – mi došlo, že s pádem reálného socialismu do naší země přišel ryzí kapitalismus. Na vesnici jsme toho stejně moc neměli a trvalo přes 20. let od roku 1989, než se opravdu něco změnilo. Vlastně se něco změnilo hned v převratovém roce: mezilidské vztahy. Ty byly převratem postiženy nejvíce a právě u nich nastalo opravdové přetočení. Do doby roku 1989 měli lidé k sobě blíž. Aspoň na malé vesnici. Byť byli k sobě tmeleni například různými restrikcemi (nutnost sedět na schůzích a poté o tom mluvit u piva). Na onu dobu, která se dnes vykládá jako špatná, nejen já vzpomínám s láskou. Ne snad ani proto, že jsem byl dítě, ale proto, že se jednalo o dobu změn, které člověk zažije maximálně jednou za život.
Pohár nedůvěry k tehdejšímu systému ale přetekl v pátek 17. listopadu 1989. Tento den si pamatuji živě, i když mně bylo sedm let. V následujícím týdnu ve škole došlo k prvním změnám. Už to najednou nebyla doba, kdy by mělo být něco na vždy. Všechno bylo jinak. Přišel totiž den, kdy to skončilo. Začala doba, kdy nic není na vždy. Doba nejistot a života bez alternativ. Snad i právě proto rád vzpomínám na své dětství, kdy sice nebyla alternativa, ale mělo to být na vždy.

Šepot listopadové minulosti

Šepot listopadové minulosti

Listopad 04, 2018

Začal nám měsíc, který je charakteristický padáním listí ze stromů. Pochmurné dny, které jsou lemovány nízkou oblačností a mlhami. Zároveň se jedná o měsíc, který se jako jeden z mála vryl nesmazatelným písmem do našich dějin. Respektive do dějin dnes již (bohužel) neexistujícího státu – Československa. Odkaz listopadových dní si musíme neustále připomínat pro budoucnost. Ať už se jedná o události roku 1939 nebo 1989. V obou dvou případech došlo k radikálním změnám. Zatímco v roce 1939 se jednalo o protest proti uzavření českých vysokých škol a nacistické okupaci, tak v roce 1989 studenti využili tuto připomínku k protestům proti politice tehdejší KSČ.
Oba dva inkriminované roky mají jedno společné: po jejich odeznění vždy došlo k přelomovým událostem v našich dějinách. Lze tedy říci, že jsou provázány určitou smyčkou. Pokud se podíváme na rok 1939, tak posléze následuje druhá světová válka. Mnoho tehdejších studentů je posláno do koncentračních táborů, kde je čeká většinou utrpení nebo smrt. Samotnému 17. listopadu 1939 předcházely protesty v den vzniku samostatného Československa 28. října, kdy je zastřelen dělník Václav Sedláček a smrtelně raněn student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal, který zemře 11. listopadu. Jeho pohřeb 15. listopadu se stane velkou manifestací proti nacistickým okupantům. Na základě těchto „nepokojů“ je rozhodnuto, že dojde k uzavření vysokých škol. Dva roky poté, tedy 17. listopadu 1941, byl v Londýně vyhlášen Mezinárodní den studentstva. I dnes se jedná o velice významný den, aby se nikdy nezapomínalo na oběti oněch dní i na to, co posléze způsobila druhá světová válka.
Naproti tomu je 17. listopad 1989 vnímán jako den, který se dnes pojí se státním svátkem České republiky – Dne boje studentů za svobodu a demokracii. Již se vytratil původní význam svátku a rok 1939 je upozaďován. Namísto toho je až obsedantně zveličován právě rok 1989 jako něco, co pomohlo do našeho státu vrátit demokracii. Bez něj bychom prý dnes neustále byli kdesi v zapomnění. Ať už to studenti a případně bezpečností složky tehdejšího Československé socialistické republiky zamýšleli jakkoliv, tak výsledkem jsou dnešní dny. Takové dny, kdy si v reálném kapitalismu žijeme své životy bez alternativ. Dokonce změna názvu onoho svátku z názvu Mezinárodní den studentstva na Den boje za svobodu a demokracii dává tušit, že nový systém, který se ustavil po roce 1989, se chce odříznout jak od původního pojetí svátku, tak od doby minulé.
Oba dva roky byly vždy charakterizovány nespokojeností lidí proti systému. V roce 1939 nám zevně vnuceného, násilného, nacismu a v roce 1989 dlouhodobě trvajícího sovětského socialismu, který měl své výhody a nevýhody. Bohužel se akumulovalo více nevýhod, a proto lidé požadovali historickou změnu. Ta nakonec přišla v podobě kapitalistických výhod svobodné volby, nadbytku, přebytku, ale musíte na to mít. Listopadové události je nutné posuzovat v historických souvislostech a ne jen zkratkovitě a tvářit se, že rok 1989 je původcem onoho svátku, když to není pravda.

Fičící vichr dějin

Fičící vichr dějin

Říjen 28, 2018

Připomínáme si 100 let od vzniku samostatného Československa. Krásné kulaté výročí, které je dobré si připomínat a to i přes to, že dnes už tento náš stát neexistuje. Jedná se o fakt, který musíme brát v potaz, když budeme připomínat vznik republiky (Slovensko totiž 28. říjen nemá jako státní svátek). Tato postarší dáma toho za svoji stoletou existenci zažila mnoho. Vzestupy, pády, válku, snahu o jinou společnost, rozpad a nástup nových republik. To vše patří k historii. Dnes existuje z Československa existuje jen Česká republika a Slovensko. Podkarpatská Rus je dnes Zakarpatskou Ukrajinou, takže z tehdejšího Československa nezbylo téměř nic. Za celou stoletou historii se mnohokrát idealizují dějiny. Vždy je píší vítězové. V roce 1918 to jsou Češi, Slováci, Rusíni a další menšiny. Nedávno jsem dostal otázku, kterou dobu naší historie bych chtěl zažít? Odpověděl jsem jasně, 60. nebo 80. léta 20. století. Nebudu zde rozebírat z jakých důvodů, ale poznamenal jsem, že bych nechtěl prožít dobu první republiky. Možná se ptáte proč?
Vznik republiky Československé znamenal důležitý přelom v našich dějinách. Nicméně ono dvacetiletí existence první republiky 1918-1938 nebylo tak růžové, jak je nám dnes mnohými předkládáno. Jedni říkají, že jsme patřili k ekonomickým tygrům Evropy, jiní zase světa. Jenže vše má svůj rub i líc. Je pravdou, že jsme měli silnou ekonomiku, ale i tak v našich poměrech vládla nezaměstnanost a národnostní spory. Ponuré byly osudy spodních vrstev a dělnické třídy, která často žila v nuzných podmínkách. Ne každý byl boháč, sedlák, Baťa nebo filmový herec. Většina lidí žila na venkově, kde vládla bída. To je odvrácená tvář první republiky, která se v dnešní době moc nezmiňuje. Dokonce se odehrávají různé stávky a při jedné z nich (1931) je zahájena střelba do stávkujících. I to je smutná realita oněch dějin, které bych rozhodně nechtěl zažít. Existence první republiky je navíc protkána územními spory, ohrožení nacistickým Německem a vše končí potupným Mnichovem, kdy nás zradí západní spojenci. Takže se nejedná o žádnou růžovou idylku. Existence Československa tak končí v roce 1938 a svět spěje k válce. Z tohoto důvodu bych nechtěl onu dobu zažít znova.
Vraťme se ještě na chvíli do ekonomického vývoje oněch let. Jak jsem již uvedl výše, tak Československo oné doby sice bylo vyspělým státem, ale zvyšující se ekonomika své klady nepřenášela na všechny obyvatele rovnoměrně. Prý patřila do první desítky vyspělých států a tuto vyspělost zničil rok 1948. Je ale nutné poznamenat, že pokud chceme porovnávat, kdy došlo k propadu s jiným obdobím, tak se musí zmínit, že do roku 1938 existuje určitý počet států, který je odlišný po roce 1948. Dojde k jejich navýšení. Navíc proběhne druhá světová válka, která má silně negativní ekonomické dopady. Dívejme se na období existence naší první republiky střízlivýma očima. Neidealizujme ono období, jako kdyby bylo růžové a nejlepší. Každá doba má své klady a zápory. To je vždy nutné zdůrazňovat při objektivním posuzování naší stoleté historie.

Mnichovský diktát ve světle zrady

Mnichovský diktát ve světle zrady

Září 23, 2018

V letošním roce uplynulo 80 let od tragických událostí, které jsou v naší historii známé jako Mnichovská dohoda, Mnichovská zrada nebo Mnichovský diktát. Právě poslední sousloví je dle mého názoru nejvýstižnější pro tehdejší dobu. 29. a 30. září 1938 se čtyři tehdejší mocnosti v Evropě rozhodly, že uspořádají konferenci ve smyslu „o nás, bez nás“. Československo mělo být použito jako obětní beránek v rámci zachování míru v tehdejší silně nestabilní Evropě na kterou si brousilo zuby nacistické Německo v čele s Adolfem Hitlerem. Léto roku 1938 bylo nesmírně horké, co se týče diplomatických jednání. V srpnu onoho roku na naše území přilétá lord Runciman a připravuje půdu pro samotný Mnichov. Nicméně k tomuto aktu se schylovalo od chvíle, kdy se Hitler v roce 1933 dostal k moci.
Samotný Mnichovský diktát upravoval odstoupení pohraničí směrem k nacistickému Německu. Navíc se na této dohodě (diktátu) přiživily i další země, které s tehdejší ČSR sousedily – Polsko a Maďarsko. Tedy státy, které si určitým způsobem již nějakou dobu vznášely územní nároky na tehdejším Československu. Od podepsání Mnichovské dohody letos uplynulo plných 80 let a její odkaz je stále aktuální. Ani ne snad proto, že by mohlo dojít k dalšímu Mnichovu, ale ve vztahu k porušování mezinárodního práva. Snad právě proto, že v té době byla onou dohodou porušeno mezinárodní právo, se vžil název diktát. Velmoci nám nadiktovaly, co máme dělat a co smíme nebo ne. Nakonec bylo Československo nuceno odstoupit části svého pohraničí tzv. Sudet, aby byl zachráněn chatrný mír. Tehdejší politické elity raději zvolily politiku ústupků Hitlerovi, než aby kvůli našemu státu riskovaly válku. Nicméně riskovat osamocenou válku by bylo nezodpovědné, protože nás spojenci „zradili“. Byť by pravděpodobně občané bojovali za svoji republiku, která měla 20 let, tak by nám pravděpodobně nikdo nepomohl. Jediný, kdo sice proti dohodě protestoval, byl Sovětský svaz, který protestuje i 15. března 1939. Bohužel nám ale nijak nemůže pomoci, protože s námi nemá společnou hranici. Polsko, přes které by nám Sovětský svaz mohl svá vojska poslat, si nárokuje na ČSR sporná území Těšínska, vstup cizích vojsk neumožní. Jinak nás s plnou parádou zradil dnes vychvalovaný „Západ“.
Následky oné doby jsou patrné dodnes. Ještě dlouho po druhé světové válce se řada států zdráhala Mnichovskou dohodu prohlásit za neplatnou. Některé státy ji učinily neplatnou ještě v průběhu války, ale například Spolková republika Německo ji stanovila jako nulitní až 11. prosince 1973. V letech 1968-1969 ji zneplatnila konference OSN o správnosti mezinárodních smluv. Je tedy evidentní, že v roce 1938 bylo porušeno mezinárodní právo ve vztahu k jednotlivým národním státům a jejich svrchovanosti. Možná to připomene určitou paralelu s rokem 1968, kdy podle kritiků bylo rovněž porušeno mezinárodní právo. Jsem jiného názoru, protože 30 let po Mnichovu došlo ke střetu dvou křídel v KSČ a vyvrcholením tohoto střetu byla intervence vojsk Varšavské smlouvy. Navíc jsme byli vázáni jinými smlouvami, než ve 30. letech 20. století.
Mnichovský diktát dodnes varuje, protože se jednalo o tragédii pro náš stát i národ. Ukazuje na fakt, že i dnes je mnohokrát porušováno mezinárodní právo a to jen proto, že je nutné šířit demokracii všude po světě. V roce 1938 se jednalo o skutečnou zradu velmocí, kdy se nás nikdo na nic neptal, i když jsme byli ochotni bojovat. Otázkou zůstává, zda by ještě větší zradou nebylo něco podobného, co se stalo v případě napadení Polska v roce 1939. Tehdy Polsko bylo ujišťováno západními velmocemi o spojenectví, formálně velmoci vyhlásily Německu válku, ale fakticky uskutečnily jen malý výpad do Sárska a poté se raději stáhly, než aby riskovaly velký konflikt.
Jsem zvědavý, zda se tyto mnohem tragičtější události, než byl rok 1968, budou objektivně a otevřeně připomínat. Zda poběží speciál v České televizi, budou jasně popsáni viníci oné tragédie. Případně zda se bude ve velkém protestovat před velvyslanectvím Německa, Itálie, Francie a Velké Británie, jakožto strůjců oné dohody.

Hysterie místo historie

Hysterie místo historie

Srpen 27, 2018

Pomalu nám vyprchává atmosféra připomínání roku 1968. Média byla vysloveně „nacpána“ k prasknutí různými pořady, které událost před 50 lety připomínaly. Vše dokonce přerostlo v demonstraci, která se odehrála před velvyslanectvím Ruské federace. Prý nás neustále Rusové ohrožují. Média vědomě (nebo nevědomě, ale věřím první možnosti) zasela geopolitiku strachu a nevraživosti vůči jinému národu. Jak je tohle možné? Z historie se totiž nakonec stává spíš hysterie, než aby se objektivně vykládala. Někdo může namítnout, že nemám co mluvit do událostí, které jsem nezažil. To je pravda velice povrchní a nakonec si každý může říci svůj názor. Měl jsem totiž to štěstí, že jsem základní školu absolvoval ještě v 90. letech minulého století a na vysoké škole měl výborné kantory, kteří vykládali dějiny, tak jak probíhaly.
Z událostí, které se odehrály 21.8.1968, se stává čím dál větší fenomén, kdy se říká, že se mělo stát to a to. Nebo lépe, že pokud by vojska Varšavské smlouvy nepřišla, tak by Československo bylo někde úplně jinde. Prý na úrovni Západu. Když se na to celé podíváme, tak kritici tehdejšího systému se asi musí dnes stydět (jim to ale divné nepřijde), když to samé nám říkali v roce 1989. Tenkrát se říkalo, že za pár let doženeme Rakousko nebo Německo. A co se stalo? Místo dohánění jsme se po roce 1990 propadli ještě níž a „vysněný“ Západ nám dal vale.
Jak se čím dál více s naší historií hysterčí, tak jsem zvědavý, zda budou podobným způsobem připomenuty události roku 1938. Opravdu bude naše televize vysílat speciální vysílání k této události, kdy nás naši dnešní (i tehdejší) „spojenci“ nechali napospas tehdejšímu nacistickému Německu? Bude připomenuto, že se jednalo o spojeneckou zradu Velké Británie a Francie? Bude se rovněž protestovat před velvyslanectvími těchto zemí za to, že způsobily utrpení našemu národu? Obávám se, že nikoliv. Vše bude prezentováno, že to prostě takhle bylo a nic jiného nešlo dělat. Možná se ptáte, co tím chci říci? Poukazuji zde na jeden významný fakt: naše média z některých výročí naší historie vytváří hysterii vůči někomu/něčemu.
Proč se však naše dějiny vytváří a upravují jednou tak a podruhé onak? Vždy záleží na tom, kdo je v danou chvíli v politice u moci. Respektive, zda je u moci zrovna ten, komu fandí média (demokracie se v tomto případě musí stydět). Nehledě na to, že se v našich podmínkách vyskytuje Ústav pro studium totalitních režimů, který do svého „výzkumu“ zahrnuje období let 1939-1989. V tom případě je divné, že pokud tento „vykladač“ minulosti říká, že celé toto období bylo „totalitní nebo nedemokratické“, tak proč média říkají, že rok 1968 takový nebyl? Pravděpodobně se jim to hodí do výkladu, když tvrdí, že socialismus je nedemokratický, protože snaha o jeho „jiný“ model skončila intervencí vojsk do Československa.
Ať tak či onak, tak zjistíme, že koncem 80. let 20. století se sovětský model socialismu vyčerpal a to i přes to, že na našem území byla sovětská vojska ve svých kasárnách. Nikdo ani moc nevěděl, že tady nějaká vojska jsou. Dokonce jsem to nevěděl ani já. Jako malý kluk, když se musela tato vojska v roce 1991 stahovat do tehdy ještě existujícího Sovětského svazu, jsem se na ně chodil s kamarády dívat na nádraží v naší vesnici kousek od Kolína. Dokonce se šuškalo, že v lese nedaleko naší vesnice mají střelnici, kam jezdí cvičit. Jinak jsme nic nevěděli.
Rok 1968, ale nejen on, je historie, ale neměla by se z toho dělat hysterie. Jenže dělá...

Zajímavý paradox naší doby

Zajímavý paradox naší doby

Srpen 22, 2018

Česká televize u příležitosti výročí událostí roku 1968 zveřejnila málo známý sociologický výzkum té doby. Tento výzkum z července onoho roku zjišťoval aktuální nálady v tehdejší československé společnosti, která byla ve velkém kvasu a dosti nepřehledná. Kromě toho, že byl populární Alexander Dubček a Ludvík Svoboda, se zjistilo, že si lidé nepřáli vznik alternativy vůči tehdejší KSČ. Má to logiku, protože strana tehdy měla důvěru většiny společnosti. Rovněž sem můžeme připočíst celkové světové uvolnění, ať už v kulturní, intelektuální nebo i sexuální sféře. Vše mělo jistý dopad na utváření veřejného mínění oné doby. Co je však nutné zmínit je, že se výzkumníci ptali i na to, jak občané vnímají zrušení cenzury. Většina lidí tento akt přivítala, ale zrušení cenzury jako takové mělo dalekosáhlé důsledky na celý vývoj společnosti.
Musíme si říci, že cenzura jako taková existovala již za Rakouska-Uherska a naše první republika ji posléze převzala. Kdo tedy tvrdí, že za doby existence Československa 1918-1938 neexistovala cenzura, tak nemluví pravdu. Kupříkladu ve 30. letech 20. století byli hojně cenzurováni radikální poslanci nejen tehdejší KSČ, ale kupříkladu i sociální demokracie nebo jiných stran. Po roce 1948 došlo k opaku. Byli cenzurováni ti, kdo cenzurovali za první republiky. Je tedy jasné, že v roce 1968 mělo zrušení cenzury velké ohlasy, když existovala od roku 1918. V tomto aktu je však skryta jedna negativní tendence. Když se do té doby přeneseme, tak zjistíme, že je 20 let od únorových událostí roku 1948. Poté je několik málo let od různých procesů (Horáková, Slánský, Husák atd.). Reálně tedy mohlo dojít k vyřizování si účtů za tyto věci (jistou roli zde hrály rehabilitace nespravedlivě odsouzených). Pamětníci dokonce tvrdí, že existovaly seznamy lidí, kteří měli být odstraněni a to dokonce fyzickou likvidací (mnozí často neměli s událostmi v 50. letech co do činění, takže se mohlo jednat o osobní půtky). Zrušení cenzury mohlo rovněž vyvolat občanskou válku. Pokud použiji slova amerického politologa Samuela Huntingtona (ten je známý zejména svoji knihou Střet civilizací), tak v létě roku 1968 došlo na našem území díky zrušení cenzury k „demokratické vlně“ na kterou nebyla společnost připravena. Došlo k tomu navíc natolik rychle a v krátkém časovém úseku, že se tehdejší Československo stalo neovladatelné co do fungování státu. Stačí si připomenout, v jak rychlém sledu přichází úvahy o zrušení Lidových milicí, zřizování Hyde Parků na náměstích a mnohé další věci. Všechno tohle nemohlo zůstat bez odezvy.
Z výše uvedeného jasně vyplývá, co vše se mohlo v naší zemi odehrát, ale naštěstí neodehrálo. Právě proto je nutné dějiny vykládat skutečně podle svého průběhu. Historie totiž nezná žádné kdyby. To jsou pouze virtuální dějiny a posuzovat tehdejší události podle dnešního práva, dnešních zákonů, je rovněž zcestné. V té době totiž existoval naprosto jiný svět, jiné zákony, jiné státy. Je nutné vše vsazovat do historického kontextu. Bez tohoto kontextu nás všechny historické události, které měly značný dopad na naši společnost, budou neustále pronásledovat jako démon. Minulost už nezměníme, ale změnit můžeme zítřek. Z minulosti si můžeme vzít ponaučení a vyvarovat se chyb. Bohužel dnešní doba více nahrává různých chybám, deformování minulosti a to jen proto, aby zastánci kapitalismu volného trhu ukázali na to, že socialismus je nereálný nebo násilný. K tomuto tvrzení využívají rovněž i události roku 1968, aniž by si uvědomili, jak to vlastně bylo (včetně sfér rozdělení vlivu USA a SSSR). Dubček byl přeci komunista, Smrkovský také, Husák i Svoboda rovněž. Přišlo mně zarážející, že tato některá jména zaznívala na Václavském náměstí, kde se konal jakýsi vzpomínkový koncert namířený proti (nebo na podporu?) událostem roku 1968. Zajímavý paradox naší doby...

Poznámka k výročí 21.8.1968

Poznámka k výročí 21.8.1968

Srpen 16, 2018

Letošní rok je protkán kulatými výročími událostí, které měly dopad na náš budoucí vývoj, stejně i osudy lidí. Ať už se jednalo o rok 1918, 1938, 1948 nebo 1968. Všechno jsou to události, které měly dopad na naši společnost. V tomto článku se zaměřím na půl století od srpnové intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší Československé socialistické republiky.

Mnoho lidí tvrdí, že sem vojska byla pozvána. Někteří tvrdí, že pokud by nebyla pozvána „zvacím dopisem“, tak by nepřišla. Osobně si to nemyslím. Vojska by přišla stejně. Co mě k tomuto tvrzení vede? Zejména fakt, že na našem území do té doby nebyla žádná cizí vojska. Přesně řečeno nebyla v ČSSR a Rakousku. Ve všech ostatních státech jinak byla. Naše země měla tu nevýhodu, že střežila nejdelší hranici s tehdejším západním světem. V té době se jednalo o nepřátele. Bylo tedy logické, že Varšavská smlouva a Sovětský svaz zvlášť, měl zájem na tom, aby zde byla lokalizována jejich vojska. Podstatnou roli v tomto případě hrálo, že Evropa byla rozdělena na sféry vlivu z doby porážky fašismu a nacismu v roce 1945. Tak si to vítězové druhé světové války prostě dohodli.

Domnívám se, že v srpnu roku 1968 Sovětskému svazu nic jiného nezbývalo, než sem vojska poslat. Vezměme si, že na západ od nás jsou „nepřátelská“ vojska NATO a Studená válka je na jednom ze svých vrcholů. Intervenci vojsk Varšavské smlouvy předcházela horečná jednání se zástupci jak ČSSR, SSSR, ale i dalších států z tehdejšího socialistického bloku. Je možné, že tehdejší představitelé Sovětského svazu postavili vedení KSČ před hotovou věc. Mohli říci, že buď zastavíte „liberalizaci“ nebo provedeme invazi jako v roce 1956 do Maďarska. Pravděpodobně něco takového řekli Jaruzelskému v roce 1980, když nastal problém v Polsku. Jenže podobné akce jako Sovětský svaz, prováděly jinde na světě USA. Jednalo se o to samé. Hlídala se sféra vlivu.

Spojené státy americké si svoji sféru vlivu hlídaly tam, kde na tom měly enormní zájem ve vztahu z toho něco mít (nebo se cítily být ohroženy). Například jim často vyhovoval chaos v zemích, které by v jejich blízkosti mohly mít jinou vládu. Jako příklad vměšování do záležitostí jiného státu si můžeme uvést USA financovaný a podporovaný převrat v Chile roku 1973, který byl velice krvavý. V tomto případě se velice angažovala CIA, která pomohla k moci diktátorovi Augusto Pinochetovi. Z logiky věci plyne, že si obě supervelmoci udržovaly sféry svého vlivu za každou cenu. Nepřipustily, aby se na periferiích jejich vlivu odehrálo něco, co by se jim nelíbilo.

Ať tak či onak, intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa znamenala deformaci myšlenek socialismu sovětského typu. Došlo k pokřivení následného vývoje, což byla škoda, protože se v 60. letech minulého století více jak třetina tehdejšího světa hlásila k budování socialismu a komunismu. Bohužel dnešní kapitalistický svět využívá  negativ tehdejšího socialismu, aby obhájil svoji vlastní existenci v současné době. Často tehdejší negativa zveličuje a svoje (která lze postavit na stejnou rovinu) upozaďuje, tak jako například kapitálem podporované převraty v různých zemích. Tyto převraty, které organizovala a přímo podporovala CIA (vlády USA) jsou rovněž negativní s mnoha obětmi. Nicméně neoliberální (kapitalisté, pravice) představitelé je upozaďují a zveličují negativa minulého socialismu (chcete-li minulé doby). I to je pozůstatek intervence vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Bohužel.

Nediskutujme o tom, co by se odehrálo, kdyby tomu tak nebylo. Historie nezná kdyby. V té době by vojska stejně přišla a nikdo by tomu nezabránil, protože svět byl rozdělen do dvou mocenských bloků a každá z velmocí si udržovala svůj vliv. 

 

Srpen, intervence, USA a legitimita.

Srpen, intervence, USA a legitimita.

Srpen 09, 2018

S blížícím se kulatým výročím intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 se začínají vytvářet různé spekulace, neřku-li přímo fake news. Jaká ale byla pravda a proč k nám v té době vojska skutečně přišla?

Do tohoto článku vnesu trochu kritických pohledů, které se nebudou některým líbit. Předně si musíme říci, že v té době byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků. V té době více jak polovinu světa oné doby ovládá myšlenka socialismu nebo komunismu. Kapitalismus byl v defenzívě. Na našem území probíhá liberalizace poměrů a ta samozřejmě vybočuje ze zaběhlých kolejí tehdejšího modelu sovětského socialismu. Vše eskaluje v průběhu léta 1968, kdy se odehrávají jednání mezi ČSSR a SSSR, ale nakonec dojde k intervenci 21. 8. 1968. Dle mého názoru se jednalo o „bratrskou agresi“. Tehdejšímu Sovětskému svazu nic jiného totiž nezbývalo, protože si bránil svoji sféru vlivu, která mu byla určena ještě v dobách druhé světové války. Na to nesmíme zapomínat. Vojska Varšavské smlouvy by stejně přišla a to i bez zvacího dopisu, který se v dnešní době skloňuje, že měl posloužit jako alibi pro intervenci.

Opravdu šlo o to, že si Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu? Ano, skutečně. Stačí si vzpomenout, že den před intervencí, přesněji řečeno večer 20. srpna, navštívil sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin prezidenta Spojených státu Lynodona Johnsona. Ten jej informuje o vojenské intervenci do Československa. Z toho plyne, že si Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu podobně, jako to dělaly v té době USA ve Vietnamu v rámci politiky „zadržování komunismu“. Když se na to celé podíváme, tak zjistíme, že byť je intervence vojsk armád Varšavské smlouvy smutnou událostí pro naše dějiny, tak by k ní stejně došlo. Co mě k tomuto tvrzení vede? Do onoho osudného roku na našem území totiž nebyla žádná cizí vojska. Všude kolem nás byla. Sovětská v NDR, Polsku, Maďarsku a vojska USA v tehdejším Západním Německu. Takže zde jistou roli hrál i faktor, že jsme měli nejdelší hranici s tehdejším „západním blokem“.

Když si to celé shrneme, tak při intervenci vojsk Varšavské smlouvy zemřelo 137 občanů tehdejšího Československa a jedná se o smutné číslo. Tyto oběti byly způsobeny z větší míry chaosem, který zavládl onou intervencí. Nicméně pokud se podíváme, co prováděly USA ve Vietnamu, kde umírali tisíce lidí, nebo později v Grenadě, tak jsme úplně jinde a to se rovněž jednalo o intervence. Lidské oběti byly na obou stranách tehdejších mocenských bloků. To je nutné si uvědomit, než začneme dějiny paušalizovat. V dnešní době se tolik nemluví o tehdejších protestech a mrtvých na Západě, kde se nese odpor proti válce ve Vietnamu. Vlna odporu americké veřejnosti začíná nabývat na síle po masakru vesnice My-lai, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, povraždili a umučili až 500 lidí. To se rovněž odehrálo v roce 1968. Poté v roce 1969 došlo k odporu v samotných Spojených státech, kdy branci odmítali nastoupit do vojenské služby. Protesty se přesouvají až do roku 1970, kdy dojde k masakru studentů na Kentské státní univerzitě v Ohiu. V té době Národní garda zastřelí 4 studenty, když protestují proti válce ve Vietnamu. Jsem nesmírně zvědavý, zda se i tyto události budou objektivně připomínat.

Na závěr si dovolím jednu doušku. Dostal jsem otázku, zda intervence do tehdejšího Československa byla legitimní? Samozřejmě, že nebyla. Na druhou stranu se musím ptát, zda byla válka ve Vietnamu legitimní i s jejich oběťmi, které spaloval napalm? Byl legitimní útok na Grenadu? Nebo nedávno v Iráku, Jugoslávii a zase v Iráku? Bylo vše legitimní?

 

Lucifer přichází

Lucifer přichází

Srpen 01, 2018

Jste připraveni na divokou jízdu? Ne? Tak to se připravte. Lucifer právě přichází. Neutuchající vedra se potulují téměř celou planetou. Nejvíce je postižena Evropa, která se ze zelené změnila na hnědou. Vědci upozorňují, že extrémní vedra budou brzy normou a máme se připravit, že nebude voda, sníží se výnosy obilovin atd. Příčinou je globální oteplování a viníkem tohoto procesu je uhlík. Pokud se spokojíme s tímto vysvětlením, tak nám ale chybí opodstatnění, kde se uhlík bere? Tento chemický prvek, který způsobuje skleníkový efekt, vzniká spalováním nerostných surovin – ropy, uhlí, dříví. Sami můžete odhadnout, že za nárůstem tohoto problému je lidská činnost. Konkrétně značný rozvoj civilizace, která je postavena na využívání nerostných, neobnovitelných zdrojů. Lze tedy tvrdit, že až do nedávna za nárůst skleníkových plynů mohla industrializace, respektive průmyslová revoluce. To se ale dnes mění, protože na naší planetě vládne systém, který nazýváme globální kapitalismus. Tento myšlenkový směr říká, že je nutné neustále akumulovat zisk a hlavně expandovat po celé planetě. Jeho ideologie je postavena na neustálém ekonomickém, technologickém nebo jiném růstu. Může ale růst do nekonečna? Zatím se zdá, že ano, ale v cestě mu stojí příroda jako celek. Z tohoto důvodu drancuje vše kolem sebe. Od deštných pralesů a jejich kácení, až po znečišťování řek chemickými látkami.

Proti nárůstu teplot má bojovat Pařížská klimatická dohoda, kde se největší znečišťovatelé dohodli, že sníží emise. Jenže máme už nějaký rok od schválení a kde nic, tu nic. Zdá se tedy, že dohoda je opět zase jen dohoda. Ekonomické zájmy kapitalismu jsou postaveny výše, než naše životní prostředí. Honbu za neustálým růstem globálního kapitalismu, ale pociťujeme všichni. Jakákoliv nadnárodní regulace je k smíchu, protože je nevymahatelná. K čemu to celé vede? Hlavně k ničení samotné planety, která nám ale připravila pěkně divokou jízdu budoucností.

Jaká tedy bude budoucnost, pokud se nezmění současné pojetí globálního kapitalismu, který je primárně zodpovědný za globální oteplování a nárůst uhlíkové stopy? Zcela jistě poroste teplota a ještě více se budou využívat klimatizace. To vede k větší spotřebě elektřiny a dalšímu nárůstu uhlíku (většina energie se získává spalováním). Začne ubývat voda, nastane sucho. Turbíny vodních elektráren se zastaví, úroda bude extrémně nízká. Ceny potravin poletí do závratných výšit a nastane společenských rozklad. Vzhledem k tomu, že je naše moderní civilizace extrémně závislá na nerostných surovinách, tak brzy zjistíme, že se budeme muset bez nich obejít. K čemu dojde? Pravděpodobně ke kolapsu, kdy se jednak povedou války o vodu, poslední zbytky zdrojů a rapidně klesne počet obyvatel na planetě. Čím více lidí totiž na planetě je, tak tím více vypouštíme jako lidstvo uhlíku. Jde o to, že státy, které byly dříve považovány za zaostalé, se začínají prudce rozvíjet a dohánějí „vysněnou“ západní civilizaci.

Řešení existuje jenom jedno – přejít na zelenou politiku, jadernou energii, hledat plně obnovitelný zdroj energie a hlavně odstranit globální kapitalismus, který v honbě za svým růstem ničí úplně vše, co se mu postaví do cesty.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie