Nespravedlnost: Kvašová, Horáková, Mašínové a další

Nespravedlnost: Kvašová, Horáková, Mašínové a další

Leden 09, 2022

10. 1. 2022 si připomínáme 70 let od vraždy funkcionářky KSČ na Kutnohorském okrese – Anny Kvašové. Ta působila v Místním národním výboru (MNV) v obci Smrk. Byly to události po druhé světové válce, které umožnily, aby se poprvé objevily starostky nebo významné funkcionářky. Tato věc ale nebyla některým po chuti – zejména lidem, kteří měli zájem se Anny Kvašové určitým způsobem zbavit za její působení v MNV. Dle archivních dokumentů ji chtěli jen postrašit, ale Antonín Lanstoff, který se v pasoval do role bojovníka proti komunismu, ji v lese poblíž obce Mirošovice chladnokrevně střelil do hlavy. Byla nespravedlivě odsouzena a popravena skupinkou lidí v lese jen za to, že byla komunistkou. Nic jiného v tom nebylo. Jednalo se o chladnokrevnou vraždu. Zde se nabízí jeden příměr s Miladou Horákovou, která byla rovněž nespravedlivě odsouzena. Rozdíl byl v tom, že Anna Kvašová byla odsouzena skupinkou vrahů kdesi v lese. Milada Horáková byla odsouzena soudem. Obě dvě potkal stejný osud, byly popraveny. Obě dvě si zaslouží svoji stejnou vzpomínku, protože se ocitly v soukolí poválečných let, které byly velice napjaté.
Jak tedy pohlížet na Annu Kvašovou a Miladu Horákovou? Naprosto stejně. Obě dvě byly nespravedlivě odsouzeny – jedna soudem, druhá skupinkou vrahů. Výsledek je v obou dvou případech stejný. Je proto nutné si obě dvě připomínat se stejnou měrou. Neukazovat prstem jen na „hrdinku“ Horákovou a na ostatní, kteří zemřeli také nespravedlivě (jako Anna Kvašová) házet vinu, že si za to mohli sami. Stejné je to i u případu skupiny bratří Mašínů, ze kterých se dnes dělají velicí bojovníci proti systému, který se zde po roce 1948 utvářel, ale upozaďuje se jejich vlastnost vrahů, protože při svém „řádění“ na území tehdejšího Československa zabili několik lidí – jejich nejznámější obětí je strážmistr Jaroslav Honzátko nebo pokladník Josef Rošický.
Dnešní systém ve své zvrácenosti často odhaluje pomníky kontroverzním osobám (bratři Mašínové), dále často připomíná oběti komunismu, tedy systému, který v naší zemi nikdy nebyl. Nezapomíná ale i na dobu mnohem starší, kdy se obnovil Mariánský sloup v Praze jakožto pomník Habsburkům, kteří nás utlačovali. Ještě horší je ale fakt, že dochází i k odhalováním pomníků sudetským Němcům. V určitých případech se jedná o zvrácenost současného systému, kdy jsou do veřejného prostoru vraceny prvky utlačovatelů a odstraňovány ikony hrdinů a osvoboditelů. Na co jsme se ale po roce 1989 ještě zmohli, tak to bylo postavení památníku americké armádě v Plzni. Poté jsme se zmohli jen na dodávání vysvětlujících tabulek na ty pomníky, které byly v očích nové společnosti (spíš než společnosti, tak v očích vládnoucí garnitury) »závadné«. Ať už se jednalo o sochu Koněva v Praze, nebo třeba památník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Navíc mnoho památníků zmizelo do depozitářů. Pokud pomineme sochy »dělnických« prezidentů, tak zmizely i sochy Fučíka, Švermy atd. Tedy lidí, kteří aktivně bojovali proti nacismu a fašismu a položili za svobodu jiných své vlastní životy. Jako poděkování se posmrtně objevili ve veřejném prostoru coby sochy a památníky, ale jelikož se nově nastupující garnituře nelíbily, tak byly odstraněny.
Věřím, že pomníček, který stojí u obce Mirošovice, jako němý svědek hrůzné vraždy Anny Kvašové zůstane na svém místě a nikdy na něj nebude dodána nějaká vysvětlující tabulka, protože vražda zůstane navždy vraždou.

Kultovní mýtus Václav Havel

Kultovní mýtus Václav Havel

Prosinec 15, 2021

Je tomu již 10 let, kdy zesnul Václav Havel. Prezident, se kterým je spojen zánik Československa, stejně tak jako jeho přísaha na socialistickou ústavu i budování kapitalismu, včetně jeho podpory zahraničních ilegálních válek. Paradoxy jeho prezidenství jsou natolik spletité, že je nutné si je po dekádě od jeho úmrtí ozřejmit a také oživit. Mnozí politici a novináři jej totiž vnímají nekriticky a přenášejí tento svůj obraz na nemálo občanů.
Jaký byl Václav Havel doopravdy? Opravdu to byl tak velký bojovník proti režimu před rokem 1989, byl opravdu statečný, nebo to byl jen okrajový spisovatel, který psal divadelní hry typu Audience, které byly přijímány s rozpaky? Ať už byl jedno nebo druhé, někteří politici a novináři si z něj udělali modlu demokracie, za kterou celý život, dle jejich tvrzení, tolik bojoval. Částečně už za jeho života a ještě více po jeho úmrtí se z něj stal kult osobnosti.  Nové jméno ruzyňského letiště v Praze je jen jedním z dokladů tohoto trendu. Mnohým to začalo připomínat minulé doby, kdy také panovaly kulty osobnosti. Jeden z těchto sovětských kultů ale, na rozdíl od Václava Havla, vyhrál druhou světovou válku nad nacistickým Německem a mohl být proto po válce vnímán (a také byl) jako osvoboditel. Přesto byl jeho kult v důsledku kritiky jeho jiných aktivit svržen. Stane se něco podobného s Václavem Havlem, když na něj pohlédneme kriticky?
Byl opravdu Václav Havel takový, jak se dnes dovídáme z většiny médií? Proč už se příliš nepřipomíná prominentní disident, který se „prohání“ po socialistických silnicích v bílém luxusním mercedesu? V prosinci 1989 to byl právě Václav Havel, kdo přísahal věrnost socialismu, aby hned ve svém prvním novoročním projevu roku 1990 oznámil tehdy československému lidu, že „naše země nevzkvétá“. Měl pravdu, bohužel. S jeho nástupem začala naše země ale ještě více upadat. Jeho velikášské prohlášení o zrušení Varšavské smlouvy společně se zrušením NATO vzalo rychle za své, když jej jeho přátelé z USA rychle vyvedli z omylu.
Nejprve tvrdil, že chce být prezidentem jen jednou na krátko a pak že předá úřad Alexandru Dubčekovi, který byl pro většinu Čechoslováků skutečným symbolem autentického Československa s odkazem na snahy o demokratický socialismus. Ten byl skutečně známý a lid by ho volil. Pak se ale prezidentem stal Havel, a to celkem čtyřikrát. Západní politici mají v oblibě kritiku prezidentů a premiérů v Asii a Africe, když se pokoušejí být znovuzvoleni do úřadu po třetí, někdy už dokonce po druhé. To je podle nich znak autoritářství a diktatury. Ale když byl prezidentem čtyřikrát Havel, byl to pro ně znak velké občanské obliby a demokracie. Dvojí metr bez uzardění. 
Při rozdělování Československa Havel raději rezignoval na post prezidenta, aby jeho podpis nebyl pod onou smlouvou o rozdělení, ale jen co vznikla samostatná Česká republika, tak se do funkce hned vrátil, aby následně mlčky přihlížel divokým rozkrádačkám státního majetku. V té době občas naznačil, že se mu něco nelíbí, ale jinak téměř veškeré zákony takové podvody umožňující podepisoval a poskytoval tehdejší politice legitimitu výkonem své prezidentské funkce.
Samozřejmě je smutné, že musel být často hospitalizován v nemocnicích pro svůj špatný zdravotní stav. Dokonce byl těsně na prahu smrti, aby jej tehdy mnozí oplakávali a drželi mu palce. Nikdo mu nic tenkrát nevyčítal, ani jej nikdo nechtěl zbavit funkce nebo jeho pravomocí. Dokonce jej nikdo pravomocí nechtěl zbavit ani ve chvíli, kdy v roce 1999 v ilegální válce USA schvaloval „humanitární bombardování“ bývalé Jugoslávie. Také podpořil americkou ilegální válku v Iráku, čímž se stal spoluzodpovědným za válečné zločiny a zničení země. Pokrytecky básnil o lidských právech, ale již nekritizoval mučení vězňů na Guantanámu apod. Dnes ale na tyto věci pravicoví politici a novináři rádi zapomínají a je vyzdvihována Havlova státnická role, která je veřejnosti vtiskována jako boj za svobodu a demokracii. O ztrátách na lidských životech a zničených zemích ani slovo.
V současné době probíhá návrat pokrytectví. Nová pravicová vláda bude skutečným úpadkem do minulosti, neboť se chce vrátit ke starým strukturám neblahých 90. let 20. století a začátku století, jejichž představitelem byl právě Václav Havel. Éra prázdného moralizování, paušalizující kritiky socialismu, masového rozkrádání veřejného majetku a vojenské agrese. A k tomuto odpudivému dědictví se máme vrátit? Dost bylo oslavování jakéhokoli kultu osobnosti, včetně Václava Havla.
 

Ve stínu 11.9.

Ve stínu 11.9.

Září 10, 2021

Je tomu již 20 let, co celý svět obletěly záběry bortících se dominant kapitalismu – dvou věží Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku a také záběry hořící budovy vojenské globální kapitalistické moci Pentagonu, do kterých narazila letadla unesená islamisty. Svět byl v šoku, stejně i mnoho lidí. Na onen den si vzpomínám docela dobře. Chodil jsem na střední školu a právě 11. září jsme měli „dílny“. Byl to poklidný den, který byl pro středoškoláka jako každý jiný. Ovšem pro mnoho lidí na celém světě to byl úplně jiný den. Když jsem z odborného výcviku přišel domů, tak jsem ihned sledoval televizní zpravodajství. Bylo to pro lidi překvapení, ale celé to navazovalo na protesty proti zasedání Světové banky a MMF, které proběhly v Seattlu roku 1999, Praze roku 2000 a Janově roku 2001. Útoky na centra globální kapitalistické moci ukázaly na problém, který probublával již delší dobu. Byla jím nadvláda USA po celém světě, jejich nezranitelnost a arogance. Říkal jsem si, že tohle snad není pravda a ve vzduchu byla cítit válka. Všichni se báli. Svět se skutečně změnil. Lidé hleděli do budoucnosti s obavami. Nevěděli, co se bude dít. Brzy však přišlo kruté vystřízlivění, které bylo lemováno Bushovým bojem proti terorismu a ilegálními válkami vedených USA po celém světě.
Když opadl prvotní šok z útoků na centra globální kapitalistické moci, tak se začaly vytvářet konspirační teorie, které říkaly, že si vlastně pověstné budovy WTC nechala sestřelit CIA a mnohé další varianty. Pravdou ale bylo, že islamisté tvrdě zasáhli srdce západního kapitalismu. Tyto útoky ukázaly na slabiny, které západní civilizace měla a stále má. Výdobytky globalizace – neomezené cestování, letadla, otevřené hranice vedly ke zničující ráně, která nakonec způsobila ilegální války po světě a další tisíce nevinných obětí, které s útoky neměly nic společného. Tehdejší jestřábi, kteří sedí ve Washingtonu v čele s válečníkem, tehdejším prezidentem USA G. W. Bushem, brzy vydávají povel k útoku na Afghánistán, kde se svými spojenci z NATO (bohužel i s našimi vojáky) zabřednou do nekonečného konfliktu, který skončí po 20 letech roku 2021 obrovským fiaskem. Následuje útok na Irák, který neměl vůbec nic společného s útoky v USA – ilegální válka, která způsobí chaos a zmar. To ale nebylo zdaleka všechno. Teroristické útoky přišly na pozadí prvního velkého kapitalistického krachu – splasknutí internetové bubliny dot.com. Zaselo se sémě, které o několik let vyroste v obrovskou finanční krizi.
Jak šel čas, tak i já jsem se přesunul ze střední školy na tu vysokou, kde jsem prožíval své radosti i starosti. Svět se oklepal z útoků 11. 9. 2001 a v médiích byly denně zprávy o tom, jak se USA a jejich spojenci snaží polapit padoucha Usámu bin Ládina. Ty byly přehlušeny další děsivou ranou kapitalistickému světovému systému – Velkou finanční krizí roku 2008. Následné krachy, které se přehnaly celým světem, jasně ukázaly na viníka – byl jim nenasytný Wall Street se svoji chamtivostí a hamižností. I v té době si člověk říkal, že tohle snad ani není možné, ale přeci jen to byla pravda. Svět se měl opět změnit, ale bohužel se nezměnil. Krachy zaplatil obyčejný občan a bankéři, kteří děsivou ruskou ruletu roztočili, zůstali vesměs nepotrestáni.
Po deseti letech přišla další rána kapitalistickému systému, která má rovněž globální charakter. Ano, je to současná pandemie koronaviru, která opět ukazuje na limity západní civilizace a problémy globalizace. Podobně jako v případě útoků z 11. 9. 2001 je jako nosič „zmaru“ použito letadlo, cestování a imigrace lidí. Tentokrát nikam letadla nenarážejí, ale lidé jsou použiti jako prostředníci (přenašeči) zmaru – neviditelného nepřítele, kterého nikdo nevidí – viru.
Můžeme vysledovat, že západní kapitalistický systém je zužován různými krizemi, které jsou mnohem více globální, než lokální a zdá se, že se cyklicky opakují přibližně po 10 letech. Všechny měly potenciál změnit svět k lepšímu, ale zatím se tak neděje. Poslední krize, která si již celosvětově vyžádala téměř 5 milionů nevinných obětí, probíhá na pozadí vzpomínek na ono 11. září roku 2001. Změní se svět i po současné pandemické krizi nebo zůstane stejný? Na tuto otázku není lehké odpovědět, protože vše máme ve svých rukou my lidé. Pokud ani tato současná krize nenabídne řešení k přechodu směrem k jiné společnosti, tak ta následující, která již probíhá na pozadí všech předchozích – klimatická – to zcela jistě udělá. Otázkou ale bude, kolik to bude stát život nevinných lidí.
 

NATO: pohrobek Studené války

NATO: pohrobek Studené války

Květen 22, 2021

V únoru tohoto roku (2021) tomu bylo 30 let od doby, kdy byla politicky rozpuštěna Varšavská smlouva. Vojenský a obranný pakt, který byl založen v roce 1955 jako reakce na založení vojenského paktu NATO v roce 1949. V době existence obou dvou paktů byl svět relativně bezpečnější, protože byl formován „divnoláskou“ a strachem ze vzájemného zničení obou dvou stran. Právě proto nikdy nedošlo ke třetí světové válce. Nicméně po rozpuštění Varšavské smlouvy se situace radikálně změnila, stejně tak se změnil i celý svět. Při utváření dějin „Studené války“, což je termín, který je používán v euroamerickém prostoru, protože jinde po světě se odehrávaly války horké (Vietnam, Angola aj.) hrály prim dva vojenské pakty – NATO a Varšavská smlouva. Jestliže jeden z paktů dnes již neexistuje, tak by logicky neměl existovat ani ten druhý, protože přeci potenciální nepřítel zmizel. Jenže opak se stal pravdou. NATO existuje do dnešních dní a po roce 1991 si hledalo své další uplatnění. Musel se vytvořit nový nepřítel. Zpočátku jím nebylo Rusko, protože za vlády Borise Jelcina bylo de facto kolonií západního kapitálu, kdy tam probíhala divoká privatizace, horší, než na našem území. Jelikož na činnost tohoto paktu nejvíce přispívá USA a Velká Británie, následována Francií, tak se již v devadesátých letech minulého století začala formovat nová strategie paktu NATO, kterým měla být jeho účast na různých ilegálních válkách. Již to neměl být obranný pakt, protože nepřítel zmizel, ale musel být nově vytvořen jiný, a to klidně na základě lží, aby se ospravedlnil zásah sil NATO.

Od roku 1999 je Česká republika také členem tohoto paktu. Vstup do něj byl ryze politickou záležitostí a dodnes na tuto skutečnost doplácíme například tím, že musíme tolerovat přesuny amerických vojsk na nesmyslná cvičení nebo že musíme přispívat na činnost tohoto paktu 600 milionů korun ročně (stav k roku 2020). Jelikož se tedy nikdo občanů v tak závažné věci, jako byl vstup do tohoto paktu, nezeptal v referendu, tak může být smlouva o vstupu nulitní, tedy neplatná. Obdobně jako tomu je u Mnichovské dohody, kdy je tato dohoda od samého počátku neplatná – rozhodovalo se totiž o nás bez nás, o naší budoucnosti bez lidu a vstup do NATO byl také bez názoru lidu. To jen pro zajímavost. Nyní se ale vraťme k tomu, zda máme být členy NATO nebo nemáme. Jelikož nebylo o vstupu rozhodnuto v referendu, tak rozhodně členy být nemáme.

NATO je dnes de facto prodloužená ruka USA, které tento pakt používají (zneužívají) k prosazování svých zájmů a ilegálních válek po světě, případně ke stupňování napětí směrem k Rusku. Ne jinak je tomu v současné době, kdy se přes naše území přesouvají američtí vojáci na cvičení do Maďarska. Je zajímavé, že pravicová politická reprezentace, stejně i ČSSD nebo Piráti nijak proti přesunu vojsk americké armády neprotestují, byť je tato armáda zodpovědná za ilegální války po světě. Ještě je navíc bujaře vítají a obdivují za skandování USA, USA, spojenci, zachránci. Zatímco Rusko, které si nedávno přesouvalo svá vlastní vojska po svém vlastním území v rámci svého vlastního cvičení, bylo vystaveno silné tuzemské pravicové, mediální i mezinárodní kritice, že eskaluje napětí. Musím se tedy ptát, kdo tedy eskaluje napěti? Zda je to Rusko, které cvičí na svém vlastním území nebo američtí vojáci, kteří se prohánějí v rámci demonstrace síly po různých zemích? Proti komu musí cvičit? Na jakou další ilegální válku se američtí vojáci připravují?

O tak závažné věci, jakou byl vstup do NATO, neměli občané ČR příležitost rozhodnout v referendu a vstup do vojenského paktu jim byl antidemokraticky vnucen. Jedná se o největší vojenskou organizaci na světě, která pod vedením USA vytváří ilegální války (Jugoslávie 1999, Irák 2003, ad.) a je zodpovědná za válečné zločiny. A teď tady máme na svém území americká vojska. Z těchto důvodů odmítám jakékoliv přesuny vojsk přes naše území a jsem jednoznačně pro vystoupení z NATO, protože o vstupu do tohoto paktu neměli občané možnost rozhodnout v referendu. Když navíc vystoupíme, tak ušetříme již uvedených 600 milionů, které můžeme dát jako odměny zdravotníkům, hasičům a záchranářům, kteří bojují proti současné pandemii.
 

Kriminalizace myšlenky sociálně spravedlivé společnosti?

Kriminalizace myšlenky sociálně spravedlivé společnosti?

Květen 15, 2021

Je tomu již 100 let od vzniku Komunistické strany Československa (KSČ), která začala být nositelkou myšlenky, která vždy byla a dodnes je velice působivá. Za onu dobu existence komunistického hnutí v naší zemi se událo mnohé. Od vzestupů a pádů samotného hnutí, přes hrozbu vyhlazení mnoha národů, až po různá tání a reformování myšlenky komunismu a socialismu. Za oněch 100 let komunistické hnutí v naší zemi vždy nějakým způsobem ovlivňovalo naši politickou scénu. Dokonce i v době druhé světové války byla KSČ jedinou politickou stranou, která se po mnichovské zradě sama nerozpustila a dokonce se ani nestala přisluhovačem nacistického Německa. Sama přešla do ilegality a pomáhala formovat domácí, potažmo východní odboj, který je dnes mnohými historiky (záměrně) upozaďován. Za celou dobu existence našeho komunistického hnutí můžeme identifikovat několik historických etap, která můžeme nazvat následovně: Masaryk a Gottwald – postavení KSČ v první republice, zastánkyně dělnictva a chudiny, Antifašismus proti nacifikaci – komunistické hnutí a jeho podíl na osvobození naší vlasti, Komunizace – nástup nové společnosti a snaha o sociálně spravedlivou společnost, Destalinizace – vyrovnání se se Stalinem a deformacemi hnutí, Demokratizace – božská šedesátá?, Normalizace – návrat k původnímu, Kriminalizace – odsouzení a zavržení minulosti, Snaha o novou budoucnost – Komunistická strana v novém tisíciletí. V tomto svém příspěvku k jednomu celému století existence komunistického hnutí se zaměřím na kriminalizaci hnutí po roce 1990, tedy nejnovější dobu a poukáži na to, proč nově nastoupivší garnitura v době popřevratové přistoupila k vytváření takových zákonů, které ztěžují prosazovat myšlenku, která je lidstvu vlastní a je zárukou jistot, míru, sociální spravedlnosti a humanity.

Nedílnou součástí nového systému, ve kterém se ustavovala KSČM coby pokračovatelka a nositelka myšlenky sociálně spravedlivé společnosti, bylo co nejrychlejší zrušení paragrafu 132 trestního zákona z roku 1961, který se týkal rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento paragraf nebyl zrušen z důvodu politických změn, ale musel být z našeho právního řádu odstraněn, aby se mohla spustit divoká privatizace státního (rozuměj kolektivního) majetku, stejně tak i družstevního. Výše uvedeným paragrafem chránil stát v letech 1950 - 1990 svůj majetek a hospodářství před možným zničením, což je v ostrém kontrastu s utvářením „porevolučních“ zákonů, které umožňovaly ty největší privatizační „zločiny“ a „masové“ rozkrádání v divokých devadesátkách.

Je nutné zmínit, že představitelé systému, který se ustavoval po revoluci (přesněji po převratu) roku 1989, se snažili co nejvíce odlišovat od doby předcházející a také tomu odpovídaly jeho kroky. Ty můžeme rozdělit do dvou rovin. První rovinou je odmítnutí kolektivního vlastnictví, což mělo za následek divokou privatizaci a masové tunelování státního majetku. Byl ustanoven instrument soukromého vlastnictví, které je podle pravicových stran nedotknutelné a postaveno tak výše, než vlastnictví státní. Byť jsou obě dvě vlastnictví dle Ústavy postavena na stejnou úroveň. Druhou rovinou je vytváření různých nelegitimních zákonů, které měly a dodnes mají kriminalizovat snahy o sociálně spravedlivou společnost, a mají za cíl dobu v letech 1948–1989 označovat jako protiprávní. K tomuto účelu představitelé staronového kapitalistického systému přišli s několika zákony.

Prvním je zákon č. 198/1993 Sb. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tento zákon má za cíl kriminalizovat celé období let 1948–1989 a de facto znemožňuje plně rozvinout diskuzi o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti: socialismu a komunismu. Právě kvůli tomuto zákonu nemůže KSČM plnohodnotně vykonávat svoji politiku, protože diskuze o změně systému je a priori předem tímto zákonem kriminalizována. Zde je nutno uvést, že i navzdory existenci tohoto zákona si KSČM jako jediná parlamentní strana radikálně levicového zaměření ve střední a východní Evropě ponechala ve svém názvu termín „komunistická“ na rozdíl od jiných podobných stran, které byly pod nátlakem nebo z opatrnosti vedeny ke změně názvu.

Za druhé, existují tzv. lustrační zákony zákon č. 451/1991 Sb. Velký lustrační zákon a zákon č. 279/1992 Sb. Malý lustrační zákon. Tyto zákony můžeme vnímat jako silně diskriminační, protože po roce 1989 vylučovaly z veřejné správy mnohé lidi, kteří působili ve veřejné správě před rokem 1989 a souběžně byli ve vedoucích funkcích KSČ nebo jiných organizacích státu. Jedná se o podobný případ jako s prověrkami a vylučováním z KSČ po roce 1970, protože lustrace fungovaly podobně jako vyloučení ze společnosti. Po prověrkách začátkem normalizace se také mnozí vyloučení ocitli v zaměstnáních, které nikdy vykonávat nechtěli. Stejně tomu bylo v době „lustrací“ – mnohým schopným (často profesionálům) bylo znemožněno, aby vykonávali různé funkce ve veřejné správě. Mnozí z těchto diskriminovaných osob ale postupem času díky svým zkušenostem a schopnostem našli úspěšně uplatnění v soukromé sféře. Kvůli lustračním zákonům stát ztratil profesionály a došlo k rozkrádání státního majetku těmi, kteří cítili, že stát je kvůli tomu oslaben. Na základě nových zákonů, které měly utvářet novou dobu, a pod manipulativním vlivem masových médií došlo k posunu velké části společnosti od levicových hodnot k hodnotám pravicovým. Také kvůli tomu má současná KSČM omezené možností své působnosti.

Je tedy nutné rozlišovat mezi KSČ a KSČM. Existence Komunistické strany Čech a Moravy nám všem dává naději, že myšlenka na sociálně spravedlivou společnost nebude jen vzpomínkou, ale také socialistickou a komunistickou nadějí do budoucna. Myšlenka komunismu je totiž nejvyšší fází humanity, nicméně je nutné si uvědomit, že v dnešních změněných podmínkách, kdy je určujícím hráčem globální kapitalismus, tomu všemu musí odpovídat i změna pohledu na svět. Je třeba navázat na internacionalismus a umožnit, abychom se ve jménu socialismu propojovali na národní, evropské i světové rovině. Nestačí se jen zabývat minulostí, kterou stejně již nikdo nikdy nevrátí, ale je nutné aktivně vytvářet spravedlivější budoucnost.
 

České studené puče

České studené puče

Květen 10, 2021

Historie států zná puče, kdy se pomocí násilí chopí někteří politici či vojáci moci. Takových „horkých“ pučů se odehrálo nespočet. V našich podmínkách ale k žádnému takovému v posledních desetiletích nedošlo. Za posledních třicet let od roku 1989 však v České republice vznikla tradice „studených pučů“, což je termín, který užívá český filosof a sociolog Marek Hrubec, když ho přenáší z analýz Latinské Ameriky na rozbory vývoje české politické scény za posledních 30 let. Studeným pučem se zde v přeneseném slova smyslu myslí změna vlády, která není způsobena pouze standardními demokratickými volbami, ale také pomocí nenásilného policejního, zpravodajského a mediálního manipulování. Toto manipulování veřejnosti, ústavy či soudů probíhá ve spolupráci s domácími a zahraničními finančními a majetkovými zájmovými skupinami. K různým manipulacím se vždy vytvoří určitý typ kauzy, který posléze rezonuje veřejným prostorem. Tyto kauzy můžeme vidět zejména v momentech, kdy se blíží nějaké důležité volby – typicky volby do Poslanecké sněmovny. Tyto změny měly vždy výrazný dopad na výsledky voleb a směřování naší země. Za poslední tři dekády můžeme v našem prostředí vysledovat tyto studené puče vždy, když se po dvou obdobích mění vlády z levicové na pravicovou a naopak (nebo přesněji ze středopravé na středolevou a naopak).

Hned historicky první studený puč se odehrál při zrodu samostatné existence České republiky v roce 1992, kdy se rozdělovalo Československo, což byla uměle vyvolaná krize tehdejšími vrcholnými politiky Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem. Následující rok (1993) nakonec došlo ke kolapsu Československa a to i přes to, že se nikdo občanů tehdejšího státu na nic neptal. Při takto důležitém aktu zániku republiky a vytvoření jiných států mělo totiž být demokraticky vyhlášeno referendum. K tomu ale nedošlo a byl antidemokraticky vytvořen první studený puč, který znamenal založení této neblahé tradice.

Studené puče mají svůj materiální základ v divoké privatizaci státního majetku. Po řadě skandálů tohoto charakteru došlo k druhému studenému puči v roce 1997, který se nazývá „sarajevským atentátem“ na tehdejšího premiéra Václava Klause. Tato krize, která vycházela z rozporů mezi politickými frakcemi v ODS, vyústila v rozpad vlády a vypsání předčasných voleb v roce 1998. Pučistům se sice nepodařilo prosadit, ale došlo ke konci Klausovy neoliberální vlády a k nástupu sociální demokracie.

Třetí studený puč se datuje do roku 2006, tedy do doby, kdy se konaly volby do Poslanecké sněmovny. Od roku 1998 vládla středolevá koaliční vláda pod vedením ČSSD a pravicová politická reprezentace toužila po moci. Jelikož hrozilo, že ČSSD opět volby drtivě vyhraje, čtyři dny před volbami se objevila tzv. Kubiceho zpráva, v níž plukovník Kubice uváděl, že organizovaný zločin prorůstá do státní správy, která v té době byla pod vládou ČSSD. Bylo ukázáno především na tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka, který měl být potenciálním viníkem tohoto procesu. Zpráva silně poznamenala volby, které nakonec skončily volebním patem, byť je ČSSD vyhrála. Nakonec se ale moci chopila neoliberální vládní koalice pod vedením ODS s pomocí přeběhlíků. Po volbách Kubiceho zpráva vyšuměla do ztracena.

Čtvrtý studený puč má řada lidí ještě dobře v živé paměti. Byla to kauza tehdejšího premiéra Petra Nečase a šéfky Úřadu vlády Jany Nagyové, dnes Nečasové, v roce 2013. Zde můžeme pozorovat úzké zapojení bezpečnostních a informačních služeb do tohoto puče. Nebýt totiž jejich informací, těžkooděnci by na Úřad vlády nepřišli. Studený puč přinesl své výsledky: kolaps vlády a opět se konaly předčasné volby, aby se poté s výsledky puče pracovalo ještě po nějakou dobu, až se postupně na něj zapomnělo a poté se vytratil do ztracena po několika soudech s manželi Nečasovými.

Pátým a zatím posledním studeným pučem je současná kauza kolem Vrbětic v roce 2021. Opět se tato kauza objevuje ve chvílích, kdy se blíží volby do Poslanecké sněmovny a opět je to po dvou volebních obdobích, kdy vládla jedna část politického spektra, nyní konkrétně středolevá vláda ANO, ČSSD s podporou KSČM. Také do tohoto puče přímo i nepřímo vstupují zpravodajské služby, které pomocí médií (více, než kdy dříve) vytvářejí svoje pojetí pravdy. BIS poslední dobou vysílá různé indicie a to zejména novinářům. Dnešní studený puč je ale nesmírně nebezpečný, protože má silný mezinárodní rozměr. Všechny předešlé puče takový rozsah neměly, vždy se jednalo především o naši tuzemskou záležitost, přestože určité mezinárodní pozadí tam bylo rovněž přítomno.

Můžeme jen odhadovat, co se stane v letošních volbách, ale vše nasvědčuje tomu, že současný probíhající studený puč jménem Vrbětice má za cíl zdiskreditovat současné vládnoucí vrcholné politiky, kteří chtějí multilaterální politiku spolupráce se všemi významnými zahraničními partnery: EU, USA, Čínou, Ruskem a dalšími. To ovšem jednostranně proamericky orientovaná pravicová opozice odmítá. Především jde o pokus o diskreditaci ČSSD, aby v nadcházejících volbách nezískala potřebných minimálních 5% a už se nedostala do Poslanecké sněmovny. Tím by po volbách ANO nemělo koaličního partnera a nemohlo by už znovu vytvořit středolevou vládu. Nástup pravice by byl patrně nevyhnutelný.

Každopádně také v současném studeném puči můžeme pozorovat definiční prvky, které se objevily v předešlých pučích: kauza s různými podezřeními a spekulacemi vytváří mediální hysterii a snahy o diskreditaci vládnoucích politiků a jejich stran za účelem jejich neúspěchu v nadcházejících sněmovních volbách. Nyní za pomoci zpravodajských služeb situaci využívá a zneužívá pravicová politická scéna, která po dvou volebních obdobích v poslanecké opozici už touží po moci. Výše uvedené případy českých studených pučů ukazují, že se cyklicky opakují po dvou volebních obdobích Poslanecké sněmovny. Od vzniku České republiky se staly tradiční stabilní součástí naší politické scény v rámci boje o moc. Marek Hrubec v této souvislosti připomíná Masarykovu tezi, která skutečně nečekaně platí i na tuto tradici: "státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily".
 

100 let komunistické strany a její obraz v novém tisíciletí

100 let komunistické strany a její obraz v novém tisíciletí

Duben 16, 2021

Kulaté výročí založení komunistické strany na území tehdejšího Československa dnes evokuje různé emoce, které cloumají nejen širokou veřejností, ale i stranickou základnou dnešní KSČM. Zdá se, že strašidlo komunismu stále obchází Evropou, jak říkal už Marx. Na danou věc je potřeba nahlížet jak politicky, ale také věcně a kriticky, protože za uplynulých 100 let existence komunistické strany a hnutí na našem území se odehrálo mnohé. Na svém kontě má KSČ, jakožto zakladatelka komunistického hnutí v našich podmínkách, řadu úspěchů, ale také špatné chvíle, na které se samozřejmě nerado vzpomíná. Tak to ostatně v dějinách bylo i v jiných hnutích, která se snažila o změnu systému. Neoddiskutovatelným kladem je sociální rovina KSČ, kdy se již za první republiky silně veřejně postavila za pracující a jejich sociální ochranu. Nesmíme zapomínat také na velice významnou úlohu komunistického odboje za druhé světové války, který je dnes upozaděn na úkor zveličování odboje západního. Bez komunistického příspěvku k odboji by totiž nebylo mnohých z nás, takže v tomto ohledu patří KSČ veliké díky.

Pokud jde o etapu po roce 1948, kdy byla KSČ zodpovědná za vládu, zde můžeme vydělit několik historických etap, které měly rozdílnou míru úspěchů a deficitů. Poválečná politická orientace občanů byla zaměřena z pochopitelných historických důvodů doleva. Světová ekonomická krize kapitalismu ve 30. letech, zrada západních zemí v Mnichovské dohodě, nástup nacismu, hrůzy druhé světové války a osvobození Rudou armádou vytvořily velkou podporu levice, včetně komunistického hnutí a strany. Důležitou roli v získání podpory občanů sehrál také Antonín Zápotocký, který byl úzce spjat s odborovým hnutím. KSČ se za této situace pokusila přinést zásadní systémovou změnu a ustavení socialismu v Československu. Snaha o racionální plánované řízení ekonomiky a důraz na budování státních podniků byly velkými experimenty, které následovaly sovětské vzory, do nichž si tehdy hodně lidí promítalo naději na spravedlivější svět.

Československo však neexistovalo v izolaci a patřilo do sovětské sféry vlivu, a to v drsných poválečných podmínkách, které vytvořily krutosti druhé světové války. Mezi negativní prvky té doby musíme řadit nástup politických procesů, kdy byli odsouzeni i nevinní lidé ve vykonstruovaných procesech a to podle Sovětského svazu. Podobné procesy ostatně probíhaly za mccarthismu například také v USA, což ale není pro české a sovětské podmínky omluvou. Samozřejmě že za tuto věc nemohla celá strana, tedy všichni členové strany, ale lidé, kteří v té době byli u moci. Vedení KSČ si tento stav věcí začalo uvědomovat za destalinizace a ještě více v době „tání“ v 60. letech minulého století, kdy probíhaly různé rehabilitace. Nová éra socialismu 60. let, která měla své skvělé projevy například také ve filmu, výtvarném umění nebo filosofii, vyvrcholila v Pražském jaru, jež se stalo mezinárodně proslulým.

Na konci šedesátých let došlo ke kvasu, který měl být návratem k československé cestě k socialismu, jak ji zdůrazňoval ještě v roce 1946 Klement Gottwald, ale tento vývoj se bohužel vymkl kontrole. Ve výčtu negativních stránek posledních 100 let existence KSČ proto nesmíme zapomenout i na části osudného roku 1968, které uštědřily myšlence socialismu a komunismu nemalý šrám, který se do dnešních dní nezhojil, když k nám intervenovala vojska Varšavské smlouvy. Potenciál roku 1968 nebyl vůbec využit ani v onom přelomovém roce, ani na konci éry vlády KSČ. Právě v letech 1967–1968 dosahovala popularita KSČ značné výše a lidé straně důvěřovali, ale bohužel po srpnových událostech a následných prověrkách po roce 1970 došlo k odklonu důvěry obyvatel a k apatii.

Mezi úspěchy nesporně patří oblast sociálního sektoru, zde vynikala oblast péče o rodinu. Byly vytvořeny jesle, které však byly po roce 1990 zničeny jako nepotřebné. Na vysoké úrovni i ve srovnání se západními zeměmi byla emancipace žen. Ženy se dostávaly na stejnou rovinu jako muži, i v zaměstnání. Mohli jsme najít například ženy v různých pozicích, včetně například jeřábnice. Žena přestala být závislá na muži. Do důchodu odcházely ženy dříve a to podle počtu vychovaných dětí. Co se týká veřejné správy jako sektoru, socialistický systém měl nespornou výhodu v tom, že vytvářel tzv. střediskové obce, z jejichž pozůstatků těží současný systém dodnes. V každé takové obci bylo většinou zdravotní středisko (tzv. OÚNZ – Okresní ústav národního zdraví.) a dále různé významnější obchody. Byla vybudována mnohá kulturní střediska, sportovní zařízení apod.

K úspěchům let, kdy vládla KSČ, je třeba řadit bytovou výstavbu pro široké skupiny obyvatelstva (bez nutnosti hypoték) ve velkém měřítku, které do té doby neměla u nás obdoby, a to zejména po roce 1970. Je třeba uvést také další úspěchy ve stavebnictví: pražské metro, vltavská kaskáda nebo podíl na výstavbě našich dvou jaderných elektráren a také na Slovensku. Dále sem můžeme řadit i masivní výstavbu těžkého průmysl, který dokázal tehdejší Československo pozvednout na špičkovou úroveň, ale bohužel jednostranné orientace techniky pouze na Sovětský svaz nebo země sdružené v RVHP vedlo k postupnému zaostávání, což byla značná škoda. Vysoká závislost na rozvoji těžkého průmyslu měla podobně jako v řadě jiných zemí svoji negativní stránku směrem k přírodě, kdy se do ovzduší vypouštělo vysoké množství zplodin, například v tzv. uhelné pánvi v oblasti Krušných hor. Na tuto věc reagovala vláda až později v 80. letech, kdy se vynořila řada ekologických hnutí například Brontosaurus. Velice významnou roli v rámci ekologie v té době hrál Socialistický svaz mládeže (SSM), který často inicioval různé ekologické akce – například čištění lesa od odpadků atd. Systém před rokem 1989 dával také silný důraz na zemědělství, kdy jsme se snažili být v mnoha ohledech soběstačnými a to včetně živočišné výroby – vepříny a kravíny. Velice významnou úlohou bylo vybudování vodních děl a to zejména na Vltavě, Labi, Moravě, Váhu.

Pokud jde o technický sektor, doba před rokem 1989 se mohla pyšnit nejen velkou výrobou zde konstruovaných a vyráběných lokomotiv, ale také autobusů, tramvají, osobních i nákladních automobilů, byť jejich dizajn postupně uvadal. Například nákladní automobily Tatra se staly světově proslulými svojí kvalitou a schopností obstát v náročných terénech. Je třeba zmínit také úspěch české kosmonautiky, kdy Vladimír Remek byl reprezentantem teprve třetího národa, který se letěl podívat do vesmíru (po SSSR a USA).

Bohužel všechny tyto úspěchy nedokázaly „přebít“ touhu některých lidí po větší spotřebě a po cestování do zahraničí. Troufnu si tvrdit, že pokud by tehdejší systém, který skončil v roce 1989, zajistil větší pestrost a množství spotřebního zboží a umožnil lidem volný pohyb do zahraničí, patrně by existoval dál. Lidé totiž s povděkem přijímali vyspělý sociální stát, byť sovětského typu, univerzální zdravotnictví, jisté zaměstnání, bytovou výstavbu, bezpečné prostředí pro sebe i pro své děti (byli jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, což je do jisté míry i v současnosti, byť se ona bezpečnost postupně zhoršuje), ve velké míře soběstačnost v potravinách a další plusy, které se přímo dotýkaly jejich života. Zde je možné zmínit jeden sociologický průzkum z roku 1989/1990, kdy se většina respondentů vyslovila pro různé verze modelu socialismu, který dnes můžeme nazvat „lepším“ socialismem. V tomto výzkumu se totiž odrážel fakt, že lidé chtěli zachovat základní socialistické prvky, ale rovněž chtěli větší osobní spotřebu a volnost.
Po roce 1989 došlo v naší zemi k dramatickým změnám a ty vedly ke vzniku nové strany – KSČM. Ta v principu navazuje na dobré věci z minulosti a distancuje se od zneužívání moci KSČ, odsuzuje jak politické procesy, tak i vojenskou intervenci roku 1968. Musíme konstatovat, že KSČM je novou politickou sranou, která navazuje na existenci komunistického hnutí a jeho úspěchy.

Nedílnou součástí nového systému, ve kterém se ustavovala KSČM, bylo co nejrychlejší zrušení paragrafu 132 trestního zákona z roku 1961, který se týkal rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento paragraf nebyl zrušen z důvodu politických změn, ale musel být z našeho právního řádu odstraněn, aby se mohla spustit divoká privatizace státního (rozuměj kolektivního) majetku, stejně tak i družstevního. Výše uvedeným paragrafem chránil stát v letech 1950 -1990 svůj majetek a hospodářství před možným zničením, což je v ostrém kontrastu s utvářením „porevolučních“ zákonů, které umožňovaly ty největší privatizační „zločiny“ a „masové“ rozkrádání v divokých devadesátkách.

Je nutné zmínit, že představitelé systému, který se ustavoval po revoluci (přesněji po převratu) roku 1989, se snažili co nejvíce odlišovat od doby předcházející a také tomu odpovídaly jeho kroky. Ty můžeme rozdělit do dvou rovin. První rovinou je odmítnutí kolektivního vlastnictví, což mělo za následek divokou privatizaci a masové tunelování státního majetku. Byl ustanoven instrument soukromého vlastnictví, které je podle pravicových stran nedotknutelné a postaveno tak výše, než vlastnictví státní. Byť jsou obě dvě vlastnictví dle Ústavy postavena na stejnou úroveň. Druhou rovinou je vytváření různých nelegitimních zákonů, které měly a dodnes mají kriminalizovat snahy o sociálně spravedlivou společnost, a mají za cíl dobu v letech 1948–1989 označovat jako protiprávní. K tomuto účelu představitelé staronového kapitalistického systému přišli s několika zákony.

Prvním je zákon č. 198/1993 Sb. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tento zákon má za cíl kriminalizovat celé období let 1948–1989 a de facto znemožňuje plně rozvinout diskuzi o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti: socialismu a komunismu. Právě kvůli tomuto zákonu nemůže KSČM plnohodnotně vykonávat svoji politiku, protože diskuze o změně systému je a priori předem tímto zákonem kriminalizována. Zde je nutno uvést, že i navzdory existenci tohoto zákona si KSČM jako jediná parlamentní strana radikálně levicového zaměření ve střední a východní Evropě ponechala ve svém názvu termín „komunistická“ na rozdíl od jiných podobných stran, které byly pod nátlakem nebo z opatrnosti vedeny ke změně názvu.

Za druhé, existují tzv. lustrační zákony zákon č. 451/1991 Sb. Velký lustrační zákon a zákon č. 279/1992 Sb. Malý lustrační zákon. Tyto zákony můžeme vnímat jako silně diskriminační, protože po roce 1989 vylučovaly z veřejné správy mnohé lidi, kteří působili ve veřejné správě před rokem 1989 a souběžně byli ve vedoucích funkcích KSČ nebo jiných organizacích státu. Jedná se o podobný případ jako s prověrkami a vylučováním z KSČ po roce 1970, protože lustrace fungovaly podobně jako vyloučení ze společnosti. Po prověrkách začátkem normalizace se také mnozí vyloučení ocitli v zaměstnáních, které nikdy vykonávat nechtěli. Stejně tomu bylo v době „lustrací“ – mnohým schopným (často profesionálům) bylo znemožněno, aby vykonávali různé funkce ve veřejné správě. Mnozí z těchto diskriminovaných osob ale postupem času díky svým zkušenostem a schopnostem našli úspěšně uplatnění v soukromé sféře. Kvůli lustračním zákonům stát ztratil profesionály a došlo k rozkrádání státního majetku těmi, kteří cítili, že stát je kvůli tomu oslaben. Na základě nových zákonů, které měly utvářet novou dobu, a pod manipulativním vlivem masových médií došlo k posunu velké části společnosti od levicových hodnot k hodnotám pravicovým. Také kvůli tomu má současná KSČM omezené možností své působnosti.

Je tedy nutné rozlišovat mezi KSČ a KSČM. Existence Komunistické strany Čech a Moravy nám všem dává naději, že myšlenka na sociálně spravedlivou společnost nebude jen vzpomínkou, ale také socialistickou a komunistickou nadějí do budoucna. Myšlenka komunismu je totiž nejvyšší fází humanity, nicméně je nutné si uvědomit, že v dnešních změněných podmínkách, kdy je určujícím hráčem globální kapitalismus, tomu všemu musí odpovídat i změna pohledu na svět. Je třeba navázat na internacionalismus a umožnit, abychom se ve jménu socialismu propojovali na národní, evropské i světové rovině. Nestačí se jen zabývat minulostí, kterou stejně již nikdo nikdy nevrátí, ale je nutné aktivně vytvářet spravedlivější budoucnost.

Dojná kráva jménem NATO proti Rusku

Dojná kráva jménem NATO proti Rusku

Duben 06, 2021

Česká pravice, Ukrajina a řada západních zemí si už nevidí ani na špičku nosu, když absurdně kritizují Rusko už i za to, že si přesouvá svá vlastní vojska na svém vlastním území. Zatímco západní země (v čele s USA a NATO) posílají vojska po celém světě do ilegálních válek a na vytváření napětí. Na tomto příkladu můžeme vidět, kdo záměrně vytváří napětí. Není to Rusko, které si na svém vlastním území může v rámci armády dělat, co chce, ale jsou to mnohé západní země, které se k Rusku přibližují svými armádami a pak ho absurdně záměrně obviňují, že eskaluje napětí. Musíme si uvědomit, že Rusko se povětšinou brání expanzi NATO směrem k jeho hranicím (jinak by se pořádaly různé přesuny vojsk přes členské země NATO, Českou republiku nevyjímaje). S tím souvisí otázka, z jakého důvodu se NATO rozrůstá právě směrem k Rusku? Kdyby mělo NATO za cíl udržení míru na světě, tak přeci Rusko pozve ke vstupu do svých struktur, nebo snad ne? O to ale tomuto spolku, kde povětšinou rozhodují USA v rámci pořádání ilegálních (a jiných) válek, nejde.

Musíme si tedy položit otázku, zda NATO bylo opravdu založeno jako obranný pakt v roce 1949, když Varšavská smlouva vznikla až v roce 1955? Na to si odpovězte každý sám. Dnes se mnohé členské země NATO po boku USA účastní ilegálních válek, které jsou pečlivě připraveny PR agenturami a médii. Ve své podstatě se v médiích nejprve ukáže na ten či onen stát, lživě se informuje například o tom, že má nebezpečné zbraně hromadného ničení (jako v případě Iráku), nebo že na jeho území jsou buď omezována lidská práva, nebo že se na jeho území zdržují teroristé, a proto je nutný zásah zvenčí, aby tato údajná nespravedlnost byla odstraněna. USA zahajují různé války, včetně ilegálních, které nemají žádné opodstatnění než vojenskostrategické, kterým USA rozšiřují sféru svého vlivu a ničí potenciální alternativní politicko-ekonomická uspořádání.

Nepřímo se na těchto ilegálních válkách podílejí členské země NATO, už jen proto, že přispívají mnoho financí (procenta ze svého HDP) na činnost tohoto paktu a jsou následně (zne)užívány těmi, kteří chtějí pořádat vojenské šarvátky, jako ochotné „dojné krávy“. Je zřejmé, že když bylo NATO vytvořeno jako obranný pakt proti Sovětskému svazu nebo Varšavské smlouvě, dnes by nemělo existovat, protože fakticky už neexistuje nic, proti čemu byl onen pakt ustaven. Ovšem po roce 1991, kdy se rozpadl jak SSSR a svoji činnost ukončila Varšavská smlouva, ale stále existuje NATO a jako nepřítele si pod vedoucí úlohou USA určilo Rusko, jakožto nástupnický stát SSSR. To znamená, že cílem NATO není mírová stabilita, ale destabilita (případně válečná stabilita) a to podle země, která zdaleka nejvíce platí kasu paktu - tedy USA. Ostatní členské země jsou hlavně donátory, kteří platí na různé vojenské hrátky, a dílem přispívají do konkrétních bojů. 

Proč tedy vlastně všichni uvedení kritizují Rusko za přesuny své armády po svém vlastním území? Je to proto, že dnes je Rusko (ale také stále více i Čína) vykreslováno zejména USA jako nesvobodný, potažmo totalitární svět. Jedná se o myšlenkovou zkratku z doby studené války, kdy se USA stavěly do pozice vůdce svobodného (čti: oligarchického) světa proti tomu jinému – v té době socialistickému. Úpadek USA se ale touto novou geopolitickou hrou nedá zastavit a USA nejsou schopny zabrzdit Rusko, Čínu a mnoho dalších zemí v jejich rozvoji.
 

Abychom nezapomněli…

Abychom nezapomněli…

Březen 19, 2021

Březen roku 2021. Svět již rok bojuje s neviditelným nepřítelem, který se jmenuje koronavirus. Jedná se o neviditelného zabijáka, který maří nejen lidské životy, ale dokáže rozvrátit i ekonomiky, které jsou postaveny na nekonečném růstu. V období pandemie se zapomíná (možná záměrně) na různé smutná výročí, která se ve 20. století odehrála. Březen byl na takové smutné události poměrně bohatý. Mezi dvě nejdůležitější události, které je nutné si připomínat, musíme identifikovat dvě. Je jím jednak okupace zbytku Československa nacistickým Německem 15. 3. 1939 a následně vznik protektorátu Čechy a Morava. Tato okupace stála statisíce lidských obětí tehdejší republiky. Druhou událostí, která stojí za výrazné připomenutí je 16. 3. 1968 a masakr vesnice My Lai ve Vietnamu, který spáchala vojska USA. Jedná se o zajímavý paradox, kdy to byly USA, které pomáhaly k ukončení bojů druhé světové války, aby později ve válce ve Vietnamu se jejich vojáci sami stali vrahy. Je potřeba si to připomínat jako memento čeho všeho jsou oni "zachránci" míru a bojovníci proti jiným myšlenkám, než je jejich pověstný individualismus ve spojení s neoliberalismem schopní. Pamatujme na to, že USA vyváží své pojetí demokracie a svobody na základě síly, vedení nelegálních válek. Neustále si hrají na světového četníka, který má hlídat bezpečnost na světě, ale je to jen díky tomu, že se vytváří nové nebezpečí a konflikty. USA a jejich zbrojní lobby totiž není schopné žít v trvalém míru a proto vytváří různé nelegální války, označuje státy za nepřátelské, a když je potřeba, tak se v rámci ochrany demokracie, svobody a tamních lidí na ten či onen stát zaútočí. Jako příklad nám může posloužit Libye, Irák, Afghánistán a v neposlední řadě Vietnam. Právě Vietnam byl jasnou ukázkou toho, čeho jsou USA schopny v rámci ochrany svého pojetí světa.

Obě dvě události ukazují na to, jak bylo 20. století turbulentní. Ať politicky nebo vojensky. Jedná se o pozůstatek, který dnešní svět pronásleduje jako démon, který se vynoří vždy, když dojde k nějakému konfliktu. Výše uvedené události jsou určitým mementem, na který se nesmí zapomenout, protože je snadné sklouznout k novým konfliktům, které sice asi nebudou typu muž proti muži, ale nové války se budou vést na poli internetu, informací, obchodu. Náznaky nových válek můžeme vidět již v dnešní době. Od výroby vakcín, které mají pomoci v boji proti neviditelnému zabijákovi, až po očerňování čínských výrobců elektroniky. Nicméně USA nyní válčí hlavně samy se sebou, když jsou nejpostiženější zemí, co se týká obětí nového typu koronaviru. Podle posledních dat, které jsou k dispozici si v USA pandemie vyžádala již více obětí, než samotná druhá světová válka. To svědčí o tom, že jejich politický, ale i ekonomický systém je velice špatný, silně nespravedlivý a současná doba jen tyto neduhy ještě více zvýraznila. Do pozadí ale odsunula smutné a často bolestivé připomínky z válek, které USA vedly a vedou do současné doby. Můžeme se jen dohadovat, proč namísto v boji proti pandemie neustále NATO požaduje od svých členských států, aby přispívaly na další zbrojení a vývoj nových zbraní. Tanky, děla, letadla, chytré zbraně nám v boji proti virům ale nepomohou. Spíš nás jen uvrhnou do další nestability, která bude hrozit přerůst v něco mnohem horšího. Cestou eskalace napětí pomocí zbraní hromadného ničení jde nyní Velká Británie, která chce více zbrojit, jako kdyby se připravovala na horkou válku, a nepřítelem není nikdo jiný, než Rusko a Čína. Že by snad Velká Británie chtěla obnovit své imperiální panství, nad kterým nezapadá slunce? Nebo snad chce jít cestou zastrašování jiných států, které vyznávají jiné hodnoty a způsob života? Pozadu nezůstávají ani USA, které ústy svého prezidenta Joeho Bidena označily Vladimira Putina za vraha, který ponese zodpovědnost za vměšování do amerických voleb roku 2020. Namísto toho, aby se věnoval boji proti pandemii, kdy jeho země skomírá, tak se raději vměšuje jinde po světě nebo minimálně vyhrožuje někomu jinému, aby ukázal svaly.

 Můžeme si představit blízkou budoucnost, kdy se povede válka o to, kdo které vakcíny dodá na trh, zda budou k dispozici za výrobní cenu a pokud vakcíny nebude dostatek, tak může propuknout i ozbrojený konflikt, který můžeme nazvat válkou za vakcíny nebo vakcinační válkou. Je to sice málo pravděpodobné, ale když se podíváme, co se kolem toho odehrává, tak můžeme tušit, že již nyní se odehrává obchodní válka o to, které vakcíny se budou ve světě používat a bohužel i naše politická scéna, jakož i ta evropská se do této taktiky, která je vytvářena v USA, nechala zatáhnout. To abychom nezapomněli…

Nápodoba Západu?

Nápodoba Západu?

Srpen 29, 2020

Když v roce 1990 docházelo k dramatickým změnám, které byly určovány bujarým veselím z nově nabyté svobody, tak v zákrytu společnosti na svoji příležitost čekali ti, kdo později začnou privatizovat, rozkrádat. Všichni si v té době mysleli, že za deset nebo dvacet let budeme žít jako ve Vídni nebo Londýně. Za ony dvě dekády od roku 1990 jsme se skutečně posunuli, ale ne směrem k vysněnému západu, ale do společnosti, která je silně nespravedlivá, plná nerovností, sociálního vyloučení. Před 30 lety jsme jako republika začali napodobovat západní život. Museli jsme se přeci rychle odlišit od každodennosti „reálného socialismu“. Čekali jsme fronty na oblečení značky Nike a hlídali jsme, kdy k nám dorazí nějaká ta populární hudba tenkrát ještě na kazetách. Tehdejší nabytá demokracie a svoboda byla ztělesněna konzumem, dnešní demokracie a svoboda je ztělesněna nerovností. Jeden důležitý faktor v té době však hrál svoji významnou roli – abychom byli trochu jinačí, než společnost na západě, tak jsme se snažili vypořádat s minulou dobou po svém. Začala válka ideologií, kdy na jedné straně byl liberalismus, který k nám byl importován pod rouškovou svobody a demokracie a na straně druhé byl již zmíněný „reálný socialismus“, který stále přetrvával. Snad i proto nešla privatizace a jiné „loupežnické“ metody aplikovat do společnosti tak rychle, protože ještě do poloviny „vysněných“ devadesátek se určitým způsobem fungovalo „socialisticky“. Poté ale nastal zlom – demokracie a její výhody začaly být dostupné jen některým lidem a to zejména těm, kdo se podíleli na divoké privatizaci. Zároveň šlo ruku v ruce očerňování minulé doby, která byla (a dodnes je) vykreslována jako cosi, co bylo snad ještě horší než doba nacistické okupace. V době divokých devadesátek se říkalo, že za současný stav věcí mohou vlastně komunisté. Jednalo se o částečně pravdivé tvrzení, kdy se u moci střídal jeden bývalý komunista za druhým. Ostatně i po více jak třech dekádách jsou ve státní správě lidé, kteří byli nějakým způsobem zapojeni do struktur, které fungovaly před rokem 1989. Semena nenávisti jednoho vůči druhému byla zaseta již v listopadu 1989. Společnost se rozdělila na ty, kteří zvítězili a kdo byli poraženi. Skupina vítězů vždy očerňovala a vylučovala z veřejného života ty, kteří byli poraženi, protože věřili v lepší společnost. Nikomu nic neudělali, ale jen prostě fungovali v tehdejším veřejném aparátu. Klasickým příkladem vylučování a diskriminace jsou lustrační zákony, která platí do dnešní doby a znemožňují mnohým lidem vykonávat funkce ve státní správě. Toto je typický zákon, který tehdejší „nekomunistická“ garnitura, která byla složena povětšinou z bývalých komunistů, vytvořila, aby si pojistila posty své nebo svých známých.
Nacházíme se v roce 2020. Všichni bychom čekali, že ve společnosti nebude nevraživost, ubude různých hanobení atd. Máme přeci vysněnou demokracii, kterou mnozí tak nadšeně vítali před třiceti lety. Jenže začínáme zjišťovat, že se v demokracii českého typu začínají objevovat prvky, které do ní nepatří. Jako příklad si můžeme uvést hanobení hlavy státu, ničení státní vlajky nebo odstraňování případně ničení pomníků. To vše jsou prvky rozvratu dnešní společnosti, kterou na kusy trhá kapitál a pravicová ideologie, která vždy za své nepřátele označuje všechny, kdo nějakým způsobem pracují pro lidi, jsou komunisty, socialisty či v jejich žargonu populisty. Nenávist, která byla zrozena v roce 1990, má dalekosáhlé dopady, kdy se například v Praze ničí památníky osvoboditelů a to jenom proto, že pomník byl postaven před rokem 1989 nebo že se dotyčný nějakým způsobem podílel i na jiných věcech, než třeba osvobození naší vlasti. Pak zde nalezneme také skupinu lidí, kteří si v rámci zvýšení svého ega (někteří by řekli, že si ego honí) ničí památníky tím, že je polijí třeba červenou barvou a nezapomenou přidat nějaký ten vulgární text nebo obrázek. Tímto aktem se nejen hanobí daný památník nebo pomník, ale zneuctívá se ten, komu byl postaven. Pomníky i památníky určitým způsobem vyplňují veřejný prostor a vždy něco symbolizují. Byly doby, kdy se mnoho takových ikon odhalovalo více, než dost. Ať už se jednalo po dobu po první a poté hlavně po druhé světové válce. Dnešní systém ve své zvrácenosti často odhaluje pomníky kontroverzním osobám (bratři Mašínové), dále připomíná oběti komunismu, tedy systému, který v naší zemi nikdy nebyl. Nezapomíná ale i na dobu mnohem starší, kdy se obnovil Mariánský sloup v Praze jakožto pomník Habsburkům, kteří nás utlačovali. Ještě horší je ale fakt, že dochází i k odhalováním pomníků sudetským Němcům. Případně se jako ikona ve veřejném prostoru objevuje lavička Václava Havla. V určitých případech se jedná o zvrácenost současného systému, kdy jsou do veřejného prostoru vraceny prvky utlačovatelů a odstraňovány ikony hrdinů a osvoboditelů. Jedné se o český paradox, protože na západ od nás se dnes odstraňují sochy a ikony těch, kdo nezměrným způsobem způsobili lidské utrpení. Ať už se jednalo o válečníky nebo kolonizátory. V tomto případě provádíme nápodobu západu naruby, kdy z hrdinů děláme nepřátele a mnohdy ještě něco horšího a z vrahů a kontroverzních osobností se vytvářejí hrdinové. Je to celé postavené na hlavu. Na co jsme se ale po roce 1989 ještě zmohli, tak to bylo postavení památníku americké armádě v Plzni. Poté jsme se zmohli jen na dodávání vysvětlujících tabulek na ty pomníky, které byly v očích nové společnosti (spíš než společnosti, tak v očích vládnoucí garnitury) „závadné“. Ať už se jednalo o sochu Koněva v Praze nebo třeba památník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Navíc mnoho památníků zmizelo do depozitářů. Pokud pomineme sochy „dělnických“ prezidentů, tak zmizeli i sochy Fučíka, Švermy atd. Tedy lidí, kteří aktivně bojovali proti nacismu a fašismu a položili za svobodu jiných své vlastní životy. Jako poděkování se posmrtně objevili ve veřejném prostoru, co by sochy a památníky, ale jelikož se nově nastupující garnituře nelíbily, tak byly odstraněny.
Jistě je správné zničit a odstranit sochy agresivních válečníků, například Hitlera, nebo dalších vrahů, kteří jsou zodpovědní za genocidy, světové války, koloniální okupace apod. V poslední době se však hanobí i sochy hrdinů, kteří pomohli svět zbavit právě oněch agresorů. Je velice zajímavé, že se v našem případě vždy hanobí jen památníky doby minulé, byť mohou zobrazovat člověka, který s onou dobou neměl nic společného. Umíte si představit, že by někdo začal hanobit památníky obětí „komunismu“, respektive doby před rokem 1989? Jako příklad nám může posloužit Milada Horáková, ikona, která je používána pravicovými ideology k politickým taškařicím. Co by se stalo, kdyby její sochu někdo poničil a napsal tam cosi vulgárního? Jak by tohle společnost a média probírala? Přešla by to mlčky nebo by se dané téma rozvířilo v podobě, že je to hanba, když se ničí památka ženy, která byla nespravedlivě odsouzena a popravena? Zde nabídnu jeden příměr. Na konci srpna roku 2020 někdo poničil památník Anny Kvašové na mém mateřském okrese Kutná Hora. Jednalo se o komunistickou funkcionářku, která byla zavražděna za to, že věřila v jinou společnost a přesvědčovala občany o vstupu do zemědělského družstva. Za toto jednání zaplatila životem a dnes někdo zhanobil její památku. Také to byla žena, stejně jako Milada Horáková a byla zastřelena, protože byla komunistkou. Obě dvě tedy potkal stejný osud: byly nespravedlivě odsouzeny (první soudem), druhá bez soudu skupinkou vrahů kdesi v lese. Jedná se o dva zdánlivě nesouvisející případy, ale přesně nám zapadají do atmosféry 50. let minulého století. Na jedné straně politička Horáková a na straně druhé politička Kvašová. Ať si o tom každý udělá obrázek sám, ale mě by nikdy nenapadlo ničit nebo jinak hanobit památníky, které byly odhaleny po roce 1989. Jsou to ikony, které určitým způsobem vyjadřují aktuální situaci a náladu. Jenže my jsme asi v odstraňování a přepisování historie mistři, což není jen smutné, ale velice nebezpečné právě směrem k nárůstu nenávisti. Těžko se může budovat a vytvářet úcta jednoho člověka k druhému s jiným názorem tak, že mu začnu vyhrožovat, případně mu nějak ubližovat. Vše začíná ve škole, kde chybí úcta směrem ke kantorovi, což bylo způsobeno silnou liberalizací školství, dále je na vině i silná liberalizace v rodině, kdy jsou děti již od útlého dětství často vedeny, že není nutné nikoho poslouchat. Poté zde máme neúctu k hlavě státu a to si o ní mohu myslet, co chci. Jako vrchol „úpadku morálky“ je přímo ničení nějakého pomníku, památníku, ale i třeba hrobů. Rozdělení naší společnosti na vítěze a poražené v roce 1990 nás v současné době dohání právě v podobě nárůstu hanobení, urážení, nevraživosti a sociálního vyloučení.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie