Krycí jméno: Dymič

Krycí jméno: Dymič

Březen 18, 2018

V poslední době se v naší republice rozmáhají demonstrace snad proti všemu. Jednou vadí přímo zvolený prezident, podruhé zase předseda vlády, který je trestně stíhaný a nakonec vadí i vyjádření přímo zvoleného prezidenta směrem k veřejnoprávní televizi. Vše souvisí se vším a když budeme celou věc pozorně klíčovat, tak zjistíme, že v zákrytu se pohybují lidé, kteří jsou napojeni na Demokratický blok. Jsou to právě zástupci tohoto pseudo demokratického uskupení, kteří reálně svolávají demonstrace proti něčemu nebo někomu. Možná budu nařknut, že tomu tak není. Nicméně se stačí podívat co se provolává na oněch demonstracích. Při pohledu na demonstrující je mi někdy smutno, protože často ani nevědí, proč na náměstích vlastně jsou (dost často tam můžeme vidět nezletilé). Právě proto říkám, že kapitalistický systém zneužívá děti pro svoji obhajobu (se všemi negativy). Na prvním místě je prý ochrana demokratických práv (zřejmě je chce někdo omezit) ve smyslu výkladu Demokratickým blokem (tedy demokracie jen pro někoho). Demonstrující si bohužel pletou dojmy a pojmy a vůbec netuší, že demokratická práva chce omezit právě Demokratický blok a jeho stoupenci. Jak je to možné? Jednoduše. Stačí se podívat na jistou provázanost s následujícími lidmi: Corbyn, Babiš, Kováč a Sarkocy. Že Vám některá jména nic neříkají? Nevadí. Avšak mají jedno společné: Ján Sarkocy (krycí jméno Dymič). Poslední jmenovaný je totiž bývalým agentem Státní bezpečnosti ve Velké Británii a měl „verbovat“ nynějšího šéfa Labour Party Jeremyho Corbyna (tedy šéfa tamní levice a možného premiéra a aféra s Dymičem jej má poškodit). Navíc je korunním svědkem v případu Andreje Babiše na Slovensku, zda byl nebo nebyl veden jako agent StB. Jedná se o náhodu nebo někým řízený účel, aby vláda ANO nedostala důvěru? Je to naprostá souhra událostí? Mě se nezdá. To ale není zdaleka všechno.

Ján Sarkocy dokonce v 90. letech minulého století aktivně vystupoval proti tehdejšímu slovenskému prezidentovi Michalu Kováčovi. Prezidentovi, který byl poznamenán problémy s tehdejším předsedou tamní vlády Vladimírem Mečiarem. Vzpomeňme že v té době unesli prezidentovi jeho syna. No a v zákrytu vystupoval opět výše uvedený agent Dymič. Všechno je jen náhoda? Celé je to propletené a je zde evidentní snaha někoho nebo něčeho, aby se v našich podmínkách destabilizovala společnost (respektive byla levice ostrakizována). Možná se chystá ten nejhorší scénář ze všech: pravicový převrat pod vedením „neziskovek“, které horlivě dotuje miliardářský filantrop George Soros. Stejný člověk, který se záhadně začal angažovat na Slovensku a byl vyhnán z Maďarska. Je evidentní, že v zákrytu s Demokratickým blokem jsou někde zakomponovány neziskové organizace ani ne tak placené z našeho rozpočtu, jako spíš soukromým a zahraničním kapitálem. Povšimněme si, že protestní akce vždy svolává nějaká iniciativa, která je „naočkována“ buď mediálním humbukem, případně popostrčena lidmi z oněch neziskových organizací, nadací atd.

Z výše uvedených věcí můžeme jasně usuzovat, že v dnešní době se nedemonstruje za zachování demokratických práv, i když si to řada demonstrujících myslí. Demonstruje se za zachování demokracie jen pro někoho (ve smyslu výkladu Demokratickým blokem). Bohužel tohle si mnozí lidé nechtějí připustit, protože je jim pořád předkládáno, že se prý ohrožuje demokracie. Demonstrovat je naprosto legitimní, ale myslet si, že se tím změní výsledky voleb, je naprosto naivní a není to v pořádku. Demonstrovat mám pro něco (za něco), co by mohlo být reálně ohroženo (například sociální práva, životní prostředí atd.). Demonstrovat v jednom šiku s Demokratickým blokem v pozadí je cesta do zkázy a hrožení samotné demokracie.

Vox Populi, Vox Dei?

Vox Populi, Vox Dei?

Březen 18, 2018

Hlas lidu, hlas boží. Tak nějak by se dala klasifikovat snaha zavést prvky přímé demokracie na úroveň volby starostů, primátorů a hejtmanů. Klasik by řekl, že se jedná o velice důležitý prvek, který v naší společnosti chybí. Ano, to je bezesporu pravda. Nicméně není vše tak růžové, jak se může na první pohled s takovou volbou zdát. Není totiž vyjasněno nemálo problémů a hlavně  by zavedení přímé volby tohoto typu mohlo přinést více škody, než užitku.

Nápad na zavedení přímé volby starostů a dalších veřejných funkcionářů není nový. Již na začátku 90.let minulého století zde byla snaha tento instrument zavést. Nakonec jej přijalo Slovensko. V dnešní době Piráti a SPD Tomia Okamury argumentují tím, že přímou volbu mají mnohé evropské země a proto je musíme následovat. To je bezesporu pravda (jen aby to pak nebylo ve stylu dohnat a předehnat- aber ty konce), ale ty jsou na jiné úrovni vyspělé demokracie, než je náš stát (kupříkladu Německo má přímou volbu starostů už od roku 1952). Na co narážím? Na problém, který se jmenuje vžitá nepřímá volba. Tedy stav, kdy se starosta volí ze středu zvolených zastupitelů. V přímé volbě by se tedy musel vyjasnit vztah jak starostu volit. Zda bude volen samostatně z kandidátů na starostu a poté se bude volit zastupitelstvo. Případně se starostou stane lídr vítězné kandidátky. Takový model mají například v Itálii. Nicméně, když se opravdu podíváme na současný stav věcí, tak starostové jsou na určitých úrovních voleni v 25 evropských zemích voleni přímo a v 19 nepřímo. Takže není pravdou, že přímá volba převažuje všude. K tomu je potřeba říci, že i země, které mají tento typ přímé volby zavedený, tak jej třeba různě kombinují. Například mají tuto volbu zavedenu jen některé spolkové země (Rakousko).

Položme si další otázku. Opravdu většina obyvatel naší republiky chce přímou volbu starostů, primátorů a hejtmanů? Ono to až tak jednoznačné nebude, protože když se v našich podmínkách k určitému typu přímé volby sáhne, tak se to vždy někomu nebude líbit. Uveďme si klasický příklad, co se může přihodit, když zrovna vyhraje člověk, který bude menšině (která prohraje) vadit. Pokud by menšina, která prohrála respektovala demokratickou volbu (a její nejvyšší formou je právě přímá volba), tak by nesvolala třeba nějakou tu demonstraci proti onomu člověku. Jenže v našich podmínkách se začíná zavádět nový prvek demokracie ve stylu: i když si tě většina zvolila, tak nám (menšině) se nelíbíš a budeme provádět veřejný lynč, protože jsi např. člen nějaké politické strany, která se nám nelíbí. V tom spatřuji úskalí přímé volby. Navíc přímá volba není žádnou spásou, protože nejsou vyjasněny kompetence starosta/rada/zastupitelstvo. Jistou logiku by mělo že starostu by vykonával člověk, který získal nejvíce preferenčních hlasů ze všech kandidátů. Ostatně v řadě obcí tomu tak skutečně je, ale může se stát, že i takto zvolený starosta by byl například loutkou většiny v zastupitelstvu.

Jak můžete vidět, tak přímá volba nemusí automaticky znamenat vyřešení například nízké volební účasti nebo, že se na obcích a městech hned něco zlepší. Vše je přeci o lidech a pokud se lidé nebudou chtít domluvit na správě věcí veřejných a řídit svoji obec levicově nebo pravicově, tak je úplně jedno, zda starosta bude volen přímo nebo nepřímo. Je pouze faktem, že přímo volený starosta by se opíral o nejvíce hlasů z voleb (jednalo by se ve své podstatě o manažera a pokud by měl v něčem rozhodovat, tak si nese s sebou problém manažerského selhání). Otázka jeho odvolatelnosti na základě manažerského selhání (kdo by posoudil jeho selhání) by tedy byla značně problematická, ale to už je námět na jiný článek.

Olympijské války

Olympijské války

Únor 14, 2018

Olympijské hry jsou vždy svátkem všech sportovců, ale také diváků. Ne jinak tomu bylo v případě skončené olympiády v jihokorejském Pchjongčchangu. Všichni očekávali úspěchy a nádherný divácký zážitek. Pro diváky však nastalo mírné zděšení, když veřejnoprávní televize sdělila, že odvysílá „pouze“ 190 hodin z tohoto sportovního svátku. Nicméně jako konzument veřejnoprávní služby jsem očekával (myslím, že nejen já), že televize bude přenášet mnohem více hodin. Nicméně většinu vysílacích práv získala soukromá společnost a veřejným televizím (po celém světě) zbyly jen oči pro pláč. Otázkou tedy zůstává, zda je dobře, že většinu vysílacích práv vlastní soukromá společnost, která na tom vydělává nemalý kapitál a stal se z toho pro ni byznys. Soukromá společnost vysílací práva totiž z logiky věci získá vždy, protože vlastní více kapitálu. Dnes je olympiáda ryze komerční záležitostí, kde se točí ohromné množství kapitálu. Chudák zakladatel moderního pojetí olympijských her Pierre de Coubertin. Tento muž to totiž takhle nemyslel. Ať je tento velikán rád, že se dnešní doby nedožil.

Dnešní sportovci, kteří se dostanou na olympiádu jsou (bohužel) profesionálové, kteří dělají svoji práci a jsou za ni slušně zaplaceni (někdy až moc a stávají se z nich superhvězdy, které ani nejsou speciálně zdaněny. Stejný princip panuje v případě menších hvězd – například v showbyznysu). Na druhou stranu je jejich vysoká odměna náklad za to, že se z nich již v mládí stanou invalidé. Lze to shrnout následovně: jedná se o tvrdě vydělané peníze za vynikající exhibice v „cirkuse“ zvané olympiáda. Je tedy evidentní, že kapitál ovládl i takový sportovní svátek jako je olympiáda. Vládnou bohužel peníze, jde jen a jen o kšeft. Do pozadí ustupuje ona touha zvítězit pro vlast. Jen abych měl nějakou tu medaili. Dnes se vše přeneslo do ryze kapitálové podoby. V dobách starověkého Řecka bývala olympiáda ryze apolitická. Dokonce se kvůli jejímu konání přerušovaly války.  Dnešní olympiáda je součástí politiky a také informačních a hlavně dopingových válek. To je dle mého názoru špatně, protože opět se nám ukazuje, jak kapitál vše deformuje.

Ať už s mým názorem souhlasíte nebo ne, tak se zkuste zamyslet nad tím, zda je dobře nebo špatně, že i do sportovního svátku pronikl kapitál a válka? Přeci se na olympiádě mají ukázat různí sportovci a třeba i pokořit nějaký ten rekord. Jenže v globalizovaném světě se ukazuje, že spíše vítězí skrytá dopingová válka. Je to o tom, že já dokážu za každou cenu ještě víc a vidinou je velký kapitál.  Ze všeho uvedeného tedy plyne, že si i soukromá (bohužel) televize zaplatí vysílací práva a vede tak skrytou válku za oslabení pozice veřejnoprávních médií, aby je mohla nahradit. Veřejnoprávní médium by ale právě v případě významných sportovních událostí mělo být preferováno. Jenže dnes je všechno odporný kšeft. Nemá to s původním sportem nic společného. To ale bohužel nezměníme, protože kapitalismus je založen na penězích a co je nejhorší, tak na neregulovaných penězích. Ty posléze pronikají i do míst, kde buď nemají co pohledávat nebo mají být zastoupeny v menší míře.

Poštovní panáček

Poštovní panáček

S novým rokem přišla jedna zásadní změna v oblasti doručování tiskovin do domácností. Tuto službu již nezabezpečuje Česká pošta, ale nově soukromá společnost. S přechodem na „nový systém“ se ale vyskytují chyby v samotném doručování, kdy do mnoha domácností nechodí předplacené noviny. Českou poštu od nového roku nahradila soukromá společnost První novinová služba (PNS). Položme si ale jinou otázku, která s přechodem na nový systém souvisí. Jak je možné, že si tento sektor nechala Česká pošta, která je vlastně státem, odebrat? A kdo je za to zodpovědný?

Pošta je vynález už poměrně starý. Jako instituce začala fungovat řádně v 19. století a byla hojně využívána hlavně ve válečných konfliktech. Ostatně pošta jako instituce byla vyvinuta právě pro potřeby armády (stejně jako internet). Postupně se z pošty stala služba pro veřejnost a velice dlouho byla vlastněna státy a byla považována za službu veřejnosti. Zároveň byly poštovní úřady zřizovány téměř v každé vesnici, aby lidé mohli mít styk se státní správou a okolním světem. S nástupem digitalizace, robotizace a privatizace však nastávají problémy. Pošta si nejprve nechá vzít systém doručování zásilek a tuto oblast přenechá různým soukromým společnostem typu PPL a DHL. Poté ale zjistí, že tento systém potřebuje zpět a tak se dává na „soupeření“ v rámci trhu. To byl první krok k privatizaci „veřejné služby“. Vzhledem k tomu, že již není „IN“ tolik posílat pohlednice nebo dopisy, tak pošta sahá ke stále narůstajícím poplatkům za jejich služby. V rámci digitalizace alespoň pošta přešla na systém Czech point, kdy si můžete na téměř každé poště nechat ověřit např. listinu a nemusíte k notáři. Vše má ale své výhody a nevýhody. Vzhledem k tomu, že pošta vyplňuje veřejný prostor a zastává co by instituce veřejnou službu, tak je značná chuť tento státní podnik privatizovat. Postupně se tento „nešvar“ děje a dalším krokem je právě odebrání doručování novin a přechod k soukromé společnosti, která ale ve veřejné prostoru selhává.

Je tedy evidentní, že oblast veřejné služby je lukrativní byznys a ten by si měl nechat pod sebou stát. To, že v řadě oblastech pošta selhává je také fakt a nelze to zapřít (zde totiž působí značně kontroverzně různé zlaté padáky nebo značné odměny manažerům atd.). V poslední době se divili čelní představitelé ČSSD, jak je možné, že soukromá společnost v doručování selhává. Možná se diví záměrně, protože za „odluku“ doručování je zodpovědné ministerstvo vnitra pod které spadá Česká pošta jakožto podnik a tomuto ministerstvu šéfoval Milan Chovanec. Takže je na místě se ptát, proč ministerstvo umožnilo tuto skrytou privatizaci provést? Vše se svádí na dnes hojně používaný pojem restrukturalizace a zefektivnění. Jenže místo toho, aby se něco zlepšilo, tak se daná věc ještě zhoršila a to pro potěšení soukromého sektoru, kdy je pošta označována jako nefunkční, protože je státu. Opět to celé nahrává soukromému kapitálu, který z logiky své věci vždy chce privatizovat veřejné statky, které mají sloužit všem lidem bez rozdílu.

Systém „tiché privatizace“ je v našich podmínkách poslední dobou hojně rozšířen. Místo toho, abychom privatizovali (rozprodali, zlikvidovali, rozkradli) celek, tak to raději uděláme postupně a v tichosti. Je něco shnilého ve státě českém a ona hniloba se projevuje právě v tichém privatizování, kdy se vytvářejí různé divize nebo odluky, které jsou vesměs privatizovány „za babku“.

Východisko je jen jediné: aby se veřejné služby neprivatizovaly a zůstávaly v rukou státu. Zde ale musí stát působit jako dobrý hospodář a starat se o své podniky řádně a nedopustit, aby se v nich rozdávaly zlaté padáky nebo existovaly jiné nešvary.

Až do morku kostí

Až do morku kostí

Před několika dny sklidil obchodní řetězec Kaufland ostrou kritiku za interní nařízení, které se dostalo na veřejnost. Interní nařízení říkalo, že jeho zaměstnanci mají konec s pitím na prodejně. Cituji přesně z interního nařízení: „Jídlo a pití se s okamžitou platností smí konzumovat výhradně na společenské místnosti nebo kuřárně.“ V nařízení se dále uvádí, že již neexistují žádné výjimky a nařízení se vztahuje i na pokladní, pult, informace. Z toho by plynulo, že například pokladní by musela přerušit pracovní výkon jen proto, aby se mohla jít napít. Absurdní interní nařízení sklidilo ostrou kritiku na sociálních sítích typu facebook a donutilo Kaufland vydat dementi, kde to částečně popírá. Prý nařízení vyšlo omylem a to kvůli chybě. Chyby se samozřejmě dějí, ale v tomto případě se zřejmě snaží řetězec o něco úplně jiného. Podobné případy totiž známe ze zahraničí. Například z USA nebo Velké Británie.

To, že jsou díky globálnímu kapitalismu očesávána zaměstnanecká práva co nejvíce, není nic nového. Dalšímu rozmachu kapitalismu totiž překáží jakákoliv práva a regulace. I když ve všech zemích existují různé typy zákonů, které chrání zaměstnance, tak se buď všelijak očesávají nebo překrucují. V některých případech se vykládají jak se to hodí nadnárodní korporaci (rozuměj kapitálu). Tím, že by se zaměstnancům vzalo jejich právo na pitný režim, který se musí dodržovat, tak by bylo popřeno základní právo. Nicméně kapitalismus dnešního typu se zavádět taková pravidla vůbec neštítí, protože mu jde o ještě větší a rychlejší obrat. Stačí se podívat na kapitalistickou logiku pokladní: pokud nebude mít možnost se napít, tak se bude pořád věnovat zákazníkovi a to z důvodu většího (i rychlejšího) obratu zboží a kapitálu. Otázkou zůstává, zda taková nařízení vydává náš tuzemský management nebo management vrcholový (zahraniční).  Ať tak nebo tak, tak nařízení je absurdní a lidsky (morálně) nepřijatelné. Jenže ze zahraničí známe děsivější případy.

Například společnost v USA, která zpracovávala drůbež nutila své zaměstnance nosit plenkové kalhotky. Zamezovala jim chodit na toaletu a to jen proto, aby měla firma větší obrat a zisk. Naproti tomu například britská společnost Sports Direct zašla ještě dále a podrobovala zaměstnance osobním prohlídkám nebo zavádění ostrého osobního hodnocení na bázi negativních černých puntíků. Vše v zájmu rozmachu kapitálu a rozšiřování fenoménu levné práce (ta hlavně vyhovuje kapitálu). To se postupně přesunulo i do našich podmínek a tuto skutečnost poodhalila Saša Uhlová. Ukázala nám to, co existuje, ale často si nechceme připustit. Takže interní nařízení obchodního řetězce je sice právně v pořádku, protože může upravit místa, kde se může konzumovat, ale omezovat někoho v pitném režimu je nemorální. Dle mého názoru zkouší obchodní řetězce (a jimi vlastněný kapitál) kam až může zajít. V této fázi se sociální síť, kde se ono nařízení začalo široce šířit, zachovala jako zpětná vazba a pomohla k tomu, aby Kaufland vše uvedl na pravou míru.

S postupujícím omezováním zaměstnaneckých práv však zcela jistě nebude dlouho trvat, kdy nějaká společnost přijde s něčím podobným. Podotýkám, že se nejedná o první případ. Prekérní zaměstnání (vesměs ale všechna zaměstnání), která jsou nejvíce zranitelná právě těmito nařízeními, vyhovují rychlejší akumulaci kapitálu a to je špatně neboť zde člověk figuruje jako oběť a otrok zároveň. Kapitál se tak nebojí zavádět i věci, které jsou buď na hraně zákonnosti nebo za hranou morálnosti. Vše to prostupuje až do morku kostí a běhá lidem mráz po zádech čeho všeho je kapitál (a jemu podřízený management) schopen. Z tohoto důvodu je nutné jasně stanovit kapitálu pravidla (např. zvýšením vlivu odborů) a ne jej nechat svévolně vládnout.

Jak na migraci?

Jak na migraci?

Opět se začíná přetřásat slovo migrace a migrační politika. Jedná se o téma, které je velice živé a neutuchající. Naopak. Téma je to velice eskalující a vzbuzující emoce. Do toho všeho Evropská unie přichází s novým nápadem tzv. nařízení Dublin IV, který má upravovat onu spornou migrační politiku. Je nespornou pravdou, že v migrační politice Evropa jako celek zaspala. K samotnému uspání vedl relativní klid od doby volného pohybu osob. Jenže onen pověstný Schengen pokulhává a naopak vytváří různé problémy, které v samotném důsledku stojí mnoho lidských životů při teroristických útocích. Evropa dokázala v reakci na celý problém vytvořit nefunkční systém kvót, které následně začala vnucovat všem členským státům Evropské unie. To nevěstilo nic dobrého, protože řada státu toto vnucování rázně odmítla. Možná právě proto se vytváří nařízení Dublin IV, které se sice tváří, že jeho schválení nevede k aktivnímu přijetí imigračních kvót. Jedno přísloví ale říká, aby se nikdy neříkalo nikdy.

Musíme si ale jasně říci, že migrační vlny, které postupují do Evropy jsou jednak z Afriky a poté z oblasti Sýrie. Samozřejmě sem ještě můžeme zahrnout Ukrajinu, ale třeba také Slovensko. I z těchto zemí k nám proudí migranti. To je nesporný fakt. Druhou stranou mince je, že se do Evropy dostává stále více nelegálních migrantů. Levicová politika by měla být ráznější a kritičtější v postoji právě vůči nelegální migraci. Výhodou naší republiky je, že se na našem území naštěstí nevyskytuje vysoký počet nelegálních migrantů. V tomto případě nevidíme důvod, abychom přijímali kvóty, protože co když se tomu či onomu člověku zde nebude líbit? K tomu si řekněme, že státy, odkud lidé migrují, jsou dost často rozvráceny válkou, krizí a to téměř vždy účelově.

Z tohoto důvodu je nutné jasně říkat, že my klidně migrační kvóty přijmeme, ale za určitých podmínek. Nemáme s tím reálně problém, ale učiníme teprve až tehdy, když se odpovědné státy veřejně omluví těm zemím, které rozvrátily. K omluvě musí připojit samozřejmě i placení válečných reparací. Co je ale nejhlavnější, tak je nutné, aby byli potrestání váleční zločinci a štváči, kteří jsou zodpovědní za rozvrácení zemí jako Libye, Sýrie, Egypt atd. Pokud se naplní tyto požadavky, tak můžeme uvažovat o migračních kvótách. Lze tedy říci, že tak učiníme až tehdy, když vy splníte naše požadavky. Vy nám přeci nemáte co nařizovat. Jsme suverénní stát, který má své hranice, i když formálně neexistující.

Svoboda pohybu osob v rámci Evropy je sice hezká věc, ale zároveň je velice diskutabilní, protože přináší problémy. Nyní se chytá kočka za ocas, když chceme více hlídat vnější hranice. To se mělo dít už dávno a ne jen sledovat, jak k nám připlouvají migranti ze zemí, které jsou rozvráceny. Samozřejmě, že se jedná o byznys zbrojařské lobby, která nejdříve vyprázdní svůj arzenál a poté v rámci šíření demokracie začne vnucovat rozvráceným státům svoji správu. Ať už nařízení Dublin IV bude přijato nebo ne, tak se musíme mít velice na pozoru a hlavně předkládat jasné podmínky za kterých ono nařízení přijmeme. Jak už jsem napsal výše, tak musíme trvat na jasných věcech a neustupovat. Musí být potrestáni ti, kdo jsou zodpovědní za rozvrácení zemí odkud pochází nejvyšší počet migrantů. To je totiž alfa a omega celého problému.

Panika elit

Panika elit

Před nedávnem se do švýcarského Davosu sjely elity současného globalizovaného světa. Od amerického prezidenta Donalda Trumpa, až po našeho předsedu vlády v demisi Andreje Babiše. Na tomto místě se každý rok schází všechny špičky světa, aby debatovaly nad budoucností našeho světa a planety. S čím dál větším znepokojením ale sleduji, že i když se zde sjedou všichni známí a neznámí, tak se vlastně nic neděje. Na fóru se pronesou aktuální data a možný další vývoj. Sem tam zazní kritické hlasy, které říkají, že je něco v nepořádku a poté se všichni zase pokojně rozjedou do svých domovů. Ne jinak tomu bylo v letoším roce. Nicméně letošní ročník tohoto fóra byl o něco málo jiný. Odlišný byl v tom směru, že zde více, než kdy jindy, zaznívaly kritické hlasy a to hned na úvod onoho rokování.

Indický premiér hned v první den jednání varoval přítomné, že globalizace začíná ztrácet přitažlivost. Musím podotknout, že on jediný věděl, o čem mluví. Varoval totiž před protekcionismem, který ovládá současnou podobu globalizace. Rovněž nezapomněl zmínit neblahý stav současného světa. Indický premiér však nemluvil jako kritik globalizace, ale její obhájce. Má totiž obavu, že když globalizace bude pozastavena nebo utlumena, tak na tom nejvíce prodělá jeho země. Má pravdu. Pokud by se globalizace utlumovala, tak nejvíce na tom budou tratit velké země, které jsou nyní v rozmachu. Ať už se jedná právě o Indii, Čínu nebo třeba USA. Je zde vidět první náznak paniky elit.

Elity, které  nastartovaly globalizaci si jsou vědomy, že pokud by došlo k její regulaci, tak na tom začnou tratit. Nicméně se zvyšující se nerovností mezi lidmi k tomu bude muset dříve nebo později stejně dojít. Globalizace nám sice přinesla řadu výhod z hlediska propojení světa a jeho dostupnosti, ale na druhou stranu vytvořila nespravedlivý systém v rámci odměňování a přerozdělování kapitálu či bohatství. Touto nespravedlností vzniká jev, kdy jsou některé země neúměrně bohaté a ještě více k sobě koncentrují kapitál z periferních oblastí. Místo toho by se ale mělo bohatství rozdělovat rovnoměrněji, aby z něj měli prospěch všichni obyvatelé planety. Tohle se ale elitám nelíbí a proto začínají panikařit, když si začínají skupovat různé ostrovy nebo místa, kde nebudou dosažitelné nebo si stěžují na různých ekonomických fórech.

Ukrýt, schovat se mimo dosah „obyčejných“ lidí. To je sen mnohých superboháčů a lidí, kteří ovládají současný svět. Chtějí se vyhnout hněvu „neprivilegovaných“. Chtějí být mimo reálný svět, který vytváří a ovlivňují, protože v něm číhají různá nebezpečí. Nejedná se o nebezpečí ryze lokální, ale právě globální. Všichni jsme postiženi stejně. Ať už jde o přelidnění lidstva, nemoci nebo globální oteplování. To vše jsou rizika, která sdílíme všichni naprosto stejně. Elity nevyjímaje. Snad právě proto se snaží najít na naší planetě místa, kde toto nehrozí. Zaseli ale vítr a nyní sklízí bouři.

Realizátorům současné podoby globalizace se nelíbí regulace volného trhu a různá opatření proti nárůstu konzumu. Není divu, protože přicházejí o nemalé zisky. Jenže závislost na konzumu nás všechny žene ke konečnému problému kterým je ničení přírody a celé naší planety. Z tohoto důvodu je potřeba konzum regulovat. Je sice hezké, když všechno máte na dosah, vše si můžete koupit, ale položte si otázku: za jakou cenu? Tuto otázku nevyřešilo ani Davoské ekonomické fórum, kde si vlivní postěžovali, jiní si zase potřásli pravicí a řekli jak jsou dobří. Nikdo však nezmínil konečnou fázi globalizace, která bude ve znamení ještě více zničeného světa, světa nerovností, násilí a bojů o nerostné bohatství nebo vodu.

Deformace reality

Deformace reality

Několik dní před druhým kolem prezidentských voleb nám začíná vybublávat na povrch skutečnost ve financování předvolební kampaně kandidátů. Z jejich transparentních účtů je patrné koho podporují velké firmy, korporace a bohatí lidé. Například můžeme zjistit, že Jiřímu Drahošovi na jeho účet „připlulo“ mnoho milionů a k dispozici má něco přes 12,5 milionu. Miloš Zeman je proti němu „žabař“, když má na účtu něco přes 4,5 milionu. V naší společnosti se tak razí trend, že lze finančně podporovat toho či onoho kandidáta. Existuje pouze finanční limit, který se nesmí překročit (hlídá to slavný Úřad pro dohled).  Jenže v západních zemích je častější, že žádnou politickou stranu ani kandidáta nesmí podporovat nějaká významná firma nebo korporace. Příklad je nasnadě. Když totiž nějaká společnost mnoha miliony podpoří nějakého kandidáta a ten bude zvolen, tak to silně zavání korupčním jednáním. Firma poté často vyžaduje od takto zvoleného člověka poslušnost a loajalitu. Nejvíce je tento jev markantní v USA, kde je mnoho lidí ve vysoké politice svázáno s nějakým typem byznysu – Donalda Trumpa nevyjímaje. Postupně se tím naše republika čím dál více blíží spíše oligarchickému státu, kde neomezeně vládnou peníze. V demokratických státech není běžné, aby  firmy korumpovaly politiky. Takový Zákon má například Francie, kde jakoukoliv podporu tvrdě regulují. Naproti tomu v oligarchiích se korupce nazývá zaobaleným souslovím: financování volební kampaně.

V našich podmínkách se tím pádem etablovala otevřená oligarchie, kdy nikdo nezakrývá, že je podporován soukromým (někdy státním) kapitálem. Nejsmutnější na celé věci je, že k etablování otevřené oligarchie pomohla ČSSD svými chybnými kroky v době vlády s hnutím ANO. Sama vláda peněz totiž ukazuje na pokleslost charakteru společnosti. Začíná to neúctou k úřadu prezidenta a hlavě státu. Ať už je prezidentem kdokoliv, tak je přeci volen přímo lidmi a ti co „prohrají“ musí svoji prohru unést a strpět. Pokud ale někomu na účtu přistanou miliony korun (rozumějte přímo desítky), tak se musím ptát koho zájmy vlastně bude hájit? Opravdu to budou zájmy „obyčejného“ člověka nebo zájmy bohatýrů, korporací a firem? Které lobby za celou věcí stojí? Zde vidíte základní propojení Jiřího Drahoše s kapitálem ryze soukromým. Je to veřejný údaj na transparentním účtu (možná jej podporují donátoři, kteří chtějí posléze nenápadně ovlivňovat politiku, když to nedokázali jinak. Pod donátorem si můžete představit i kmotra). Miloš Zeman je v tomto ohledu vnímán v režimu prezident, který nevede předvolební kampaň a nemá k tomu ani moc peněz. To se lidem velice libí a to i přes jeho občasné nevhodné chování.

Volby prezidenta jsou ve znamení střetu otevřené korupce versus demokratická realita. Demokratické volby jsou ale neslučitelné s korumpováním politiků donory. V demokraciích přeci musí být vliv každého občana stejný (postaven na stejnou rovinu i váhu). Ve své podstatě nikdo nemá disponovat většími zdroji než ostatní občané. Poté můžeme tvrdit, že volby probíhají naprosto demokraticky. Pokud se ale do všeho bude ve velké míře prosazovat kapitál, tak bude docházet ke stále větším deformacím.

Chybné preference

Chybné preference

Proběhlé volby do Poslanecké sněmovny si nesou stín pochybností. Někteří lidé pochybují o tom, že skutečně tak drtivě vyhrál Andrej Babiš, jiní pochybují o tak velkém propadu levice. Nikdo však nečekal, že se zjistí tak veliké pochybení při samotném sčítání hlasů přímo ve volebních místnostech. Narážím zde na to, že se ve Středočeském kraji pochybilo při sčítání preferenčních hlasů v případě ODS. Jednalo se o pana Martina Kupku, který kandidoval na 31. místě jejich kandidátky a jen tak tak se podle prvních výsledků do sněmovny nedostal. Místo něj se tam dostal Petr Bendl. Jelikož byly výsledky napadeny, tak muselo dojít k přepočítávání hlasů a světe div se (nebo raději nediv) výsledky v rámci preferenčních hlasů byly značně odlišné.

Při přepočítávání vzorku Nejvyšší správní soud zjistil, že panu Martinu Kupkovi nebylo přičteno přes 100 preferenčních hlasů. Co bylo ale ještě horší, tak Petru Bendlovi bylo neprávem přičteno přes 400 preferenčních hlasů! Pokud jde o pana Kupku, tak to by se dalo vysvětlit tím, že jeho jméno bylo na zadní straně volebního lístku a snáze tak šlo přehlédnout. U Petra Bendla je to ale podivné, protože ten kandidoval na 4 místě kandidátky ODS. Tato věc ukazuje na to, že se jedná o systémovou chybu a že lze jednoduše svého „kamaráda“ lehce pošoupnout v pořadí na kandidátce. Ze zjištěných věcí a zkušeností plyne jedno ponaučení: je nutné změnit systém voleb, protože jak je nastavený, tak může být snadno zneužitelný právě při fyzickém sčítání hlasů. Všichni měli velkou obavu, že dojde ke kybernetickým útokům a problém se najednou vyskytl někde úplně jinde. Je tedy nutné začít uvažovat o novelizaci volebního zákona.

Když se podíváme na systém udělování preferenčních hlasů, tak tento systém umožňuje voliči, aby preferoval své kandidáty. Tuto možnost je nutné zanechat, protože se jedná o jistý prvek přímé demokracie, kdy volič může zasáhnout do sestavené kandidátní listiny. Mnohem lepší variantou je konání jednodenních voleb. Chápu, že v našich podmínkách jsou dvoudenní volby jistou tradicí, ale doba je opět jinde. Věřím, že kdyby se konaly jednodenní volby, tak by dorazili všichni, kdo chtějí volit. Rovněž by odpadly problémy s tím, že se nejde dostat do volební místnosti druhý den atd. Nevyřeší se tím ale špatný přepočet preferenčních hlasů. Ten je potřeba řešit řádným proškolením lidí, kteří sedí u okrskových volebních komisí. Každý člověk je omylný a občas se stane chyba, ale nesmí být natolik velká jako v případě chybně udělených 400 preferenčních hlasů! Je tedy nutné dávat důraz na přesnost a nikoliv na rychlost. Ne nadarmo se říká dvakrát měř a jednou řež.

Další možností, o které je nutné začít uvažovat, je zavedení elektronických voleb pomocí dálkového přístupu. Samozřejmě nesmíme zavádět oba dva výše uvedené atributy najednou, ale postupně. Takže nejdříve jednodenní volby a poté klidně začít testovat volby elektronické – v některých státech Evropy to tak funguje.  Tento druh voleb by mohl využívat značný počet lidí. Chápu, že mnoho lidí k nim bude mít odpor právě proto, že mohou být poměrně lehce zmanipulovány kybernetickými útoky (chcete-li informační válkou). Je ale potřeba se o těchto věcech začít reálně bavit, protože žijeme v digitální společnosti, která je protkána sítěmi různého typu. Zcela jistě lze zabezpečit síť, která bude určena pro volby, natolik, aby odolala útokům hackerů. Není to jednoduché, ale i postupné krůčky jsou řešením. Pokud totiž nedojde k nějaké změně, tak zůstane stávající stav, který je nevyhovující a do budoucna se může stát, že soud klidně zneplatní celé volby.

Pirátská digitalizace

Pirátská digitalizace

Tak nám v Poslanecké sněmovně vznikne nový výbor. Bude se jmenovat Výbor pro digitalizaci státní správy. S nápadem přišli Piráti, kteří chtějí zavést úplnou elektronizaci státní správy a to co nejrychleji. Osobně nemám problém s vytvořením takového Výboru, protože digitalizace je u nás poměrně pomalá a jednání je dost často roztříštěno mezi Výbor pro veřejnou správu a také Hospodářský výbor. Pes je ale zakopán někde jinde. Pokud chceme digitalizovat státní správu, tak to přeci musí být úzce provázáno s Výborem pro veřejnou správu. Problémem není veřejná správa, nýbrž samotná digitalizace.

Se zájmem jsem si pročetl „sny“ Pirátů, jak chtějí, aby se již od roku 2019 vše vyřizovalo z pohodlí domova a člověk nemusel na „otravné“ úřady. Jejich sen je sice hezký, ale nereálný. První skládačka v podobě elektronického občanského průkazu je již na světě. Nyní se čeká na další atributy. S čím však Piráti zjevně nepočítají jsou přímé dopady digitalizace státní správy. Nejen, že nám usnadní komunikaci s úřady, ale paradoxně pomůže zvýšit nezaměstnanost. Představte si klasický proces. Dojde k elektronizaci státní správy, vy si o vše zažádáte z domova a pošlete na příslušný úřad. Jelikož se vše zjednoduší, tak na úřadech budete muset mnoho úředníku buď propustit nebo přeškolit na něco úplně jiného. Jedná se o jev, kdy průmysl 4.0. začne mnohým lidem brát práci a proto se budou vehementně změnám bránit. Určitým řešením by bylo, že by na úřadech zůstal stejný počet lidí a ten by jen papíry (data) přesouval sem a tam.

Další věc, která Pirátům zřejmě nedochází (možná také některým mladším lidem, kteří se narodili a žijí v digitální době), že stále existuje značné procento lidí, kteří nemají připojení k internetu, neumějí s počítačem nebo nemají prostě k digitalizaci důvěru. Všechny tyto možnosti reálně existují. Stačí se podívat na velkou skupinu seniorů a celkově starších lidí, kteří si raději na ten úřad dojdou pro tištěný formulář. Jsou na to zvyklí. Z tohoto důvodu musí s elektronizací jít ruku v ruce tzv. přechodné období, kdy se bude digitalizace spouštět a například po dobu 10 let budou možné obě dvě varianty (tištěná i elektronická verze). Stále není dořešeno, v jaké podobě se budou žádosti (vaše osobní dokumenty) uchovávat. Zda to bude jen v ryze digitální (na disku, CD, síti atd.) podobě nebo také v tištěné formě. Sám za sebe jsem pro tištěnou podobu, protože u ní máme jistotu, že „data“ při správném skladování nezmizí. Na digitálních nosičích onu jistotu nemáme.

Digitalizace státní správy je nádherná věc a to ve vztahu občan – úřad, ale stále je zde několik elementů, které budou hrát významnou roli. Jedná se například o to jak budou zálohována data, kde budou uchovávána, jak to bude, když vypadne elektrický proud a co když teprve dojde k magnetické sluneční bouři a vše digitálně uchované se nám zničí? Vím, že někdo může říci, že se jedná o malou pravděpodobnost, ale i s tím je nutné počítat a myslet na to, když se bude zavádět digitalizace státní správy.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy