Ve stínu minulého věku

Ve stínu minulého věku

Duben 20, 2019

S postupující demokratizací, elektronizací, kapitalizací a individualizací společnosti přecházíme na vyšší stupeň lidského vývoje. Globalizace je pojem, který je všudypřítomný a doléhající na všechny. Razí se termín, že dobře už bylo. Celé to vede ke skepsi, jako kdyby budoucnost byla více děsivá, než minulost. Sociální sítě, které používá mnoho miliard lidí, vede ke změně vnímání politiky, stejně i demokracie. Ukazuje se, že lidé by si přáli změnu politického systému, protože pokulhává za rychlými změnami. Jenže stín minulosti politické elity často děsí. Neschopnost politiků řešit problémy, které vystupují s propojení světa, nahrává různým podivným uskupením, která vyrůstají zejména z nové občanské neposlušnosti. Tato neposlušnost se vyskytuje zejména právě na internetu. Před 10 lety ještě sociální sítě nebyly tolik rozšířené, ale v současnosti, kdy se na ně můžete připojit ze svých mobilních zařízení, nastává změna. Té obratně využívají zejména různá fašizující hnutí nebo pravicoví populisté.
Obviňování úzkých skupin obyvatel z nějakého problému, různé formy diskriminace, urážky a napadání jsou na sociálních sítích, kde se můžete anonymizovat, na denním pořádku. To je právě líheň extrémních hnutí, která se rodí pomalu a hlavně nenápadně. Poté ale zaútočí plnou silou. Jako například v podobě zvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa, kdy se jeho ikona pohybovala hlavně na sociálních sítích. Ještě na začátku milénia se předvolební kampaň vedla ryze starými prostředky – televizí, rozhlasem, novinami. Dnes se volby vyhrávají hlavně na internetu. Lidé si pomocí sítí utváří svůj rozměr demokracie ve smyslu, že si tam mohu dělat, co chci. Co v reálném životě nesmím, tak ve virtualitě mohu. Jenže čím dál více se stává, že lidé neumí rozlišit mezi stavem vypnuto, zapnuto. Tento proces, se stále více stírá, v jeden život, který ovlivňují média.
Jak si lidé virtuálně utvářejí svůj pohled na novou demokracii, tak i tohoto pohledu využívají nebo spíše zneužívají ti lidé, kteří chtějí uchopit politickou moc. Například v našich podmínkách se přes sociální sítě stvořila Pirátská strana nebo SPD Tomia Okamury. Zatímco Piráti působili na lidi, kteří měli a mají strach z toho, že bude regulován internet, tak SPD účastníky virtuálního prostoru děsila vlnami uprchlíků a strachu z neznámého. Obojí má spojitost v tom, že se voliči zrodili na síti.
Do toho všeho můžeme přimíchat i extrémně bohaté lidi, kteří deformují demokracii ve svém původním pojetí. Tito lidé totiž skupují voličského hlasy tím, že skupují média a působí na občany tímto způsobem. Je to nedemokratická politika, protože všude jsou zapleteny peníze a volič je posléze manévrován do reality, která existuje v online režimu, ale v pozici vypnuto ji nemůže dohledat. I když dnes tyto dva stavy už tolik nerozlišíte. Nová sociální média nás tedy všechny spojují a zároveň rozdělují. Jaký z toho plyne závěr? Hlavně dělat politiku takovou, kterou chtějí lidé a ne politici nebo zájmové skupiny. Lidem se musí naslouchat, protože právě tohle dělají hnutí, která se zrodila na internetu. Jen do celého procesu musíme vnést více slušnosti, morálky, sociálního cítění a také porozumění jednoho k druhému.

Jací voliči levice utekli k Okamurovi a jak je získat zpět?

Jací voliči levice utekli k Okamurovi a jak je získat zpět?

Duben 18, 2019

Když vznikala strana SPD Tomia Okamury, dalo se očekávat, že se tato strana probojuje do poslanecké sněmovny. Přestože se jednalo o podnikatelský projekt, stejně jako v případě strany Úsvit, která byla v Poslanecké sněmovně od roku 2013. Strana přímé demokracie (SPD) na sebe ve volbách v roce 2017 strhla hodně voličů KSČM, ale i ČSSD. Je to logické, protože Tomio Okamura začal cílit na ty, kterým se radikální politika zdála málo radikální. Témata jako odpovědnost politiků, zadluženost občanů nebo přímá demokracie dávala tušit, že Tomio Okamura začíná lovit ve vodách, které byly donedávna výsadou hlavně levicových stran. Nicméně s marketingovým trikem a uprchlickou krizí bylo jasné, že bude tato strana působit na nespokojenost lidí a na strach lidí z neznámého. Za to do největší míry mohou předchozí vlády. Polistopadová éra přinesla občanům mnoho nejistot globálního kapitalismu, což kontrastuje s jistotou lidí v jejich zakotvení v místních a českých podmínkách před rokem 1989.
Podíváme-li se, proč stále mnoho lidí se cítí být Čechy, Moravany, Slezany, zjistíme, že vztah k vlasti byl do jisté míry umocněn dobou před rokem 1989. Tehdy vládnoucí KSČ zdůrazňovala, že občané mohou být hrdí na svoji vlast, s mnoha sociálními výdobytky a krásami. Lidé se tehdy více pohybovali po tuzemských končinách tehdejšího Československa.
Tomio Okamura tedy jasně cílil na tento pozitivní vztah. Do toho pečlivě přimíchal znechucení občanů z polistopadové politiky a strach z uprchlíků, kteří proudili do Německa, a volební úspěch byl zaručen. Radikální levice říkala, že uprchlická krize se má řešit v zemi, kde vzniká, a že je třeba potrestat západní politiky, kteří způsobili války v Iráku, Libyi a Sýrii a způsobili tak migrační krizi. Ale voliči chtěli slyšet jen jednoduchá řešení, fakticky lživé sliby. Ti před očima na svých obrazovkách, mobilních telefonech neustále viděli potenciální ohrožení a proto věřili tomu, kdo chtěl zavřít hranice. Vůbec je nezajímalo, že to technicky není možné, že je to nespravedlivé, ale byla to pro ně virtuální spása. Najednou se ale ukázalo, že skoro žádní uprchlíci do České republiky nedorazili.  Sice se občas objeví zpráva, že je někde objevili namačkané v dodávce, ale různé fake news s touto tématikou jsou upozaděny. Radikální levice, pokud chce získat zpět voliče, kteří ji utekli k SPD, musí přijít se skutečným řešením, to znamená s řešením příčin a nikoli pouze s řešením důsledků. Také po světové hospodářské krizi 1929 mnozí lidé v Německu místo skutečných řešení raději uvěřili nacistům, kteří říkali, že problém se vyřeší odstraněním Židů, Romů, Slovanů a dalších etnických skupin. Zahráli na strunu strachu z odlišného a katastrofa nastala.
Zde je potřeba ještě zmínit, že SPD má v podobě Tomia Okamury rétora, který působí na občany, i když je to demagog, který neustále dokola opakuje polopravdy, případně částečné pravdy nebo nepravdy. Ze začátku svého působení v Poslanecké sněmovně se SPD snažila o vládní angažmá, ale mnoho nešťastných, až rasistických výroků, tohle znemožnilo. Lidé důvěřovali SPD z důvodu, že je ochrání proti neznámému. To ale bohužel v době globalizace jednoduše nejde. Neznámé je totiž mnohé. Už jen noční město je mnohdy neznámé i nepřátelské zároveň. Voliči SPD budou hledat další politické strany, protože tato strana už není jednotná a pro ně přesvědčivá. Ze sociologických výzkumů víme, že část elektorátu SPD se opět přesunuje k ČSSD a něco málo ke KSČM. Je problematické na tyto voliče působit, protože se nechají lehce zmanipulovat dalšími populisty. Radikální levice musí velmi srozumitelně a na mnoha setkáních s občany vysvětlovat příčiny problémů současného systému a ukázat jim také pozitivní stránky České republiky. Tyto voliče nenadchne složitý výklad a nekritičnost k současnému systému. Ale nadchne je srozumitelnost a jistý vztah k hodnotám, které jsou naší republice vlastní.

Proč občané volí ANO a ne levici

Proč občané volí ANO a ne levici

Duben 15, 2019

Za několik málo měsíců to bude 30 let od pádu reálného socialismu v tehdejším Československu. Co nastalo po magickém datu 17. listopadu 1989 netřeba detailně připomínat. Téměř všichni se po onom listopadu zklamali z politiky, politiků, veřejných činitelů. Právě celkové zklamání pomohlo k nástupu hnutí ANO Andreje Babiše. Jeho nástup se datujeme do druhé dekády nového tisíciletí. Je to doba, kdy naši republikou zmítají dozvuky ekonomické krize, jakož i krize tehdy vládnoucích stran ODS a TOP09. Po pádu jejich vlády v roce 2013 Andrej Babiš zažívá svůj první úspěch a „vyluxuje“ voliče pravicových stran a posléze se stane stranou vládní koalice, kterou vede ČSSD. Lidé od roku 1990 zkoušeli všechny možné varianty vlád. Volili jak pravicovou ODS, stejně i levicovou ČSSD. Jenže vždy to sklouzne k nezájmu těchto stran o občany, neboť tyto strany se více starají o své zisky, o zisky sponzorujících (čti korumpujících) firem, o své známé, případně řeší své pletichy. Plných 20 let od vzniku samostatné České republiky zde vládly výše uvedené strany. Dokonce na přelomu tisíciletí zahodily všechny spory a vymyslily opoziční smlouvu. Právě v této době se rodil Andrej Babiš, jak jej známe dnes. Ostatně on sám v Poslanecké sněmovně prohlásil na adresu poslanců z těchto stran: vždyť vy jste mě pomohli zrodit. A měl pravdu. Stačí se podívat, kam až politika ODS a ČSSD republiku přivedla. Nehledě na to, že Andrej Babiš se stal velkým byznysmenem díky svým konexím s řadou politických špiček spjatých s těmito stranami, což však nebylo příliš zřetelně vidět. Jenže doba se změnila a lidem došla trpělivost.
Prvním zlomem krize tradičních stran byl rok 2010, kdy se jako podivná alternativa poprvé objevil podnikatelský projekt, konkrétně projekt strany Věci veřejné. Tento stav už ukazoval na fakt, že lidé jsou znechuceni klasickým politikařením, korupční politikou a neprofesionalitou. To nahrálo právě Andreji Babišovi, který začal hlásat, že není politik, ale profesionální podnikatel, který je ještě navíc úspěšný. V roce 2013 říkal: budu stát řídit jako firmu. To byl slogan, který mu málem vyhrál předčasné volby onoho roku. Babiš měl samozřejmě na mysli soukromou firmu, kde rozhoduje vlastník a nikoli pracovníci, jako je to možné například v družstvu vlastněném zaměstnanci. Jenže řídit stát jako takovouto firmu je nedemokratické, přímo diktátorské, protože se rozhoduje bez hlasu zaměstnanců, často rozhoduje pouze jeden člověk, vlastník. To posléze vede k manažerským selháním vzhledem k zaměstnancům. Nicméně toto si občané nepřipouští. Jsou rádi, že vidí někoho úspěšného (ponechme stranou, kde a jakým způsobem získal majetek), kdo ukazuje, co dokázal a říká, že to umí. Lidé tedy nehledají nejdemokratičtější systém vládnutí, ale stačí jim, když bude stát řídit profesionál, který zařídí, že stát bude prosperovat, a tím také občané.
Lidé již v roce 1989 patrně ani příliš nevolali tolik po demokracii, nevolali po velké svobodě, kdy si každý bude dělat, co chce, ale šlo jim primárně o zvýšení životní úrovně. Té v posledních letech konjunktury dosahují, byť se na tom podílí do nemalé míry samotný stav současné fáze ekonomiky. Lidé chtějí, aby nebyli zcela vyloučeni z rozhodovacího procesu (jednou za 4 roky se pokusí rozdat nové karty), ale demokracie jako taková je příliš netrápí. Ta pro ně není velkou metou, ale důležité pro ně je, aby měli výdobytky konzumu. Ty výdobytky, které jim v roce 1989 chyběly.
Proč lidé volí hnutí ANO? Lidé totiž chtěli mít na postu předsedu vlády profesionála a ne „brepty“ typu Bohuslava Sobotka nebo pravicové politiky typu Petra Nečase, který proslul skandály a nemyslí na nižší a střední třídy. Je jim jedno, zda je onen profesionál  trochu pošpiněný, ale je přeci úspěšný. Andrej Babiš totiž pro ně představil neideologizované řízení politiky. Příliš se nepolitikaří, a pokud se objeví nějaká vládní krize, tak ji jako ředitel společnosti vyřeší – například rychle odvolá ministry. Lidem se líbí, když ukazuje, že se nebojí řešit obratně situace. Oceňují rázné rozhodování, když se objeví nějaký problém. Oligarchové typu Andreje Babiše se navíc nebojí říci, že jsou proti systému, což lidé po třiceti letech problematického polistopadového vývoje chtějí slyšet. Paradoxně proti tomu samému systému, který je pomohl zrodit a vyhovuje jim.
Radikální levice selhala v tom, že přestala připomínat, že je proti systému. Ve své podstatě se stala jeho součástí. Je pochopitelné, že radikální levice byla po roce 1989 nejprve opatrná, ale být opatrný v době, kdy lidé ztratili iluze o polistopadovém vývoji a chtějí vůči systému alternativy, je chybou. Pro Andreje Babiše nebyl v takové situaci problém získat a zvednout moc ze země, zvednout hlasy i od levicových voličů, když začal slibovat vyšší důchody a přitom údajně bojoval proti systému. Andrej Babiš v tomto ohledu působí jako sociální kapitalista, který slíbí to, co se očekává od levice. Nevadí, že většinu nesplní, ale aspoň to slíbí. Navíc hovoří jednoduchou češtinou, které obyčejní lidé rozumí.
Pokud chce radikální levice v našich podmínkách znova uspět, tak musí voliče přesvědčit, že umí stát řídit profesionálně, navíc na základě demokratického socialismu, kde si mohou sami občané říct, co chtějí, a vše posunout na vyšší metu spravedlnosti. Nezavádět zpět ideologická klišé, protože těch mají lidé už plné zuby. Kam to totiž přehnaná ideologie dovedla, se jasně ukazuje na krizi tradičních politických stran, která jsou na přehnané ideologii primárně postavené. Pokud by však strany s přiměřenou ideologií řešily reálné problémy, neexistoval by ani Andrej Babiš ani hnutí ANO. Jenže v našich podmínkách se ukázalo, že politické strany a ideologie spíše fungují jen jako výtah k moci. Radikální levice si musí jasně říci, že jejím cílem je demokratický socialismus, který bude řízen profesionálně bez přehnaných ideologických hesel, vycházejíc z reálných problémů lidí a současné společnosti.

E-nesmrtelní

E-nesmrtelní

Duben 14, 2019

Umíte si představit svět, ve kterém nikdy nezemřete? Nemyslím teď klasický fyzický skon, který nás asi čeká všechny, ale nesmrtelnost v realitě médií. Představte si situaci, že když zemřete někdy za 80 let, tak svět bude úplně jiný, než dnes. Budete mít za sebou notnou dávku pobytu na sociálních sítích, posílání e-mailů, krátkých zpráv, telefonování, komentářů a mnoho dalšího elektronického haraburdí. To vše bude uchováváno kdesi na serverech (úložištích), takže se vaše informace uchovají navždy. Nebo alespoň do chvíle, než budou data smazána. Otázkou zůstává, kdo data smaže a jaká data budou ponechána. Nicméně pokud k tomu nedojde, tak vaše digitální stopa bude navždy zanechána v tomto kybernetickém prostoru. Dnešní doba dokonce došla i v tomhle natolik daleko, že již některým klientům v USA nabízejí možnost, aby se stali nesmrtelními. Alespoň pokud jde právě o jejich data. Specializovaná firma od roku 2011 zájemcům umísťuje na jejich náhrobní kameny tzv. QR kódy, které si zájemce může vyfotit a nahrát do svého mobilního zařízení. Po připojení na internet onen kód nalezne veškeré dostupné záznamy o zemřelém. Fyzicky tedy dotyčný již neexistuje, ale jeho elektronická duše stále putuje prostorem a časem. Zdá se vám to nereálné? Kdepak. Zkuste se třeba zamyslet, kolikrát jste něco okomentovali na nějaké sociální síti a zda tam onen komentář zůstal. Pokud ano, tak i komentář starý 10 let na internetové síti dohledáte.
Jiné je to ovšem s možností vrátit se v čase. Mnoho lidí by se rádo vrátilo i několik desítek let nazpět. Mnozí do roku 1989, kdy by provedli některé věci jinak. Hlavně by byli mladí. Proto existuje odvěká touha lidí vracet se zpět v čase. Jenže vrátit se v čase můžeme jedině pomocí nesmrtelné elektronické stopy, kterou vám nabízí třeba váš Facebook. V reálném světě to možné není, protože zde figuruje „dědečkův paradox“. Představte si, že byste se mohli vrátit v čase do doby před narozením vašeho otce a vašeho dědečka zabít. Ve své podstatě byste zabili sami sebe a tím pádem se nenarodili. Takže stroj času zcela jistě existovat nebude v podobě, že bychom měnili minulost. Je tedy evidentní, že minulost už nezměníme. Znovu nemůžeme změnit prožité, ale co můžeme změnit, je budoucnost. Tu můžeme reálně upravovat na základě rozhodnutí učiněných v současnosti. Vzpomínky nám navždy zůstanou, ale to je všechno. Pracujme tedy na tom, jak spravit budoucnost, aby byla lepší, než prožitá minulost. K tomu navíc můžeme používat i naši elektronickou nesmrtelnost. I když mám reálnou obavu, že tato podivná nesmrtelnost z nás spíše udělá otroky sociálních médií a virtuálních sítí ve prospěch kapitalismu. Alespoň do doby, než nalezneme jiný systém, který se bude pohybovat po sítích, ale nebude z nesmrtelnosti dělat byznys za každou cenu.

Nikulin, USA a my

Nikulin, USA a my

Duben 10, 2019

Možná vám jméno Jevgenij Nikulin něco říká. Možná ne. Trochu si nyní osvěžíme paměť. Jedná se o ruského občana, který byl u nás zadržen v roce 2016 na základě amerického zatykače. Tento člověk měl podle amerických vyšetřovatelů spáchat celkem devět skutků v letech 2012 – 2013. Vesměs se jednalo o útoky na sociální sítě, krádeže dat a jiných informací s cílem je prodat. Vyskytuje se zde slovo „prý“ je chtěl prodávat. Takže kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo? Ale vraťme se zpátky do naší země. Ústavní soud totiž zrušil rozhodnutí exministra spravedlnost Pelikána, kterým vydal tohoto občana do USA. Bývalý ministr podle nálezu pochybil. Jak prosté. Ostatně od samého počátku se Nikulinova aféra nějak nezdála a USA neustále tlačily, abychom jim tohoto pro ně asi cenného člověka vydali. K tomu skutečně nakonec došlo v roce 2018. Jenže když nyní Ústavní soud rozhodnutí exministra Pelikána zrušil, tak nastává nová situace. Navíc to vše otevírá cestu k náhradě škody. Otázek je najednou více. Kdo tedy bude onu škodu platit? Z logiky věci by to měl být exministr Pelikán, protože on špatně rozhodl. Navíc se Nikulin mohl vydat do Ruska a ne do USA. Proč tedy tolik povyku kolem tohoto člověka?
Dost mi to připomíná aféru Snowden, kdy vyšlo najevo, že USA po světě odposlouchávají kde koho (jednalo se o tzv. aféru WikiLeaks). Naše justice se pravděpodobně vydáním Nikulina do USA chtěla našemu spojenci v NATO zavděčit. Ostatně na vazala si naše republika (respektive vláda) hraje téměř neustále. Jenže k čemu je USA Nikulin dobrý? Trošku si to shrňme: jedná se o Rusa, který se umí nabourat do různých internetových sítí. Z toho plyne, že ho raději budou mít USA pod kontrolou, protože co kdyby se opět někdo pokusil ovlivnit volby, že? Navíc vůbec nevíme, zda je stále naživu. Je kdesi za mořem. Zda je ve vězení nebo spolupracuje s vládou USA, také přesně nevíme. Jediné, co víme je, že bývalý ministr spravedlnosti Pelikán pochybil. To je jistota. Z logiky věci by tedy měly být podniknuty takové kroky, které jednak zamezí takovému jednání a poté bude chybující potrestán. Třeba finanční pokutou. Bude tomu tak? Nemyslím si, protože se jednalo o politické rozhodnutí, byť ve spravedlnosti nemá co pohledávat. Vše směřuje k tomu, že se exministr Pelikán chtěl jen zavděčit USA, aby se ukázalo, na které straně vlastně stojíme už od roku 1990. Ostatně všechno je to negativní daň za naše členství v NATO, kde jsou USA dominující mocností.

Filosofie práce a roboti

Filosofie práce a roboti

Duben 07, 2019

V poslední době se rozmáhá v zaměstnání nový trend. Některé firmy začínají zavádět zkrácenou pracovní dobu, aniž by se snížila zaměstnancům jejich odměna za vykonanou práci. Nutno podotknout, že v západních zemích je tento proces už dávno zaváděn, jen v našich podmínkách jaksi pokulhává. Nicméně po zavedení zkrácené pracovní doby mnohé firmy zjistily, že zaměstnanci jsou spokojenější, lépe se jim pracuje a zvýšila se i produktivita samotné práce. Desetiletí to nešlo a najednou se tyto prvky začínají zavádět. Na úvod si musíme říci, že zkrácení fondu pracovní doby proběhlo naposledy v 60. letech 20. století a je tedy na čase pracovní fond opět zkracovat. Ptáte se proč? Nabízím zde několik argumentů.
Tím nejdůležitějším argumentem je zavádění robotizace a digitalizace práce. Mnoho profesí díky digitalizaci mizí, mnohé pracovní úkony jsou zautomatizovány. Jedná se o velkou revoluci, která zasahuje do všech oblastí lidského života. Vzhledem k tomu, že za nás budou řadu úkonu vykonávat roboti, tak není důvod, aby lidé trávili tolik času v pracovním procesu. Možná namítnete, že ve službách tomu tak nebude. Jenže pokrok jde tak rychle dopředu, že i některé části služeb budou zautomatizovány. Když se na celou věc podíváme i z hlediska zaměstnavatele, tak ten se logicky zkrácení pracovní doby bude bránit. Přeci by ve své logice nechtěl přijít o nějaký ten zisk. Jenže tato představa je mylná a plně odpovídá duchu kapitalismu volného trhu, protože práci, kterou nebudou dělat lidé, tak udělají stroje. Je tedy nutné, aby bylo zavedeno zdanění robotů, protože jak vidíme, bude je stále někdo vlastnit. Ať už společnost jako celek, firmy nebo jednotlivci. Alespoň v dohledné budoucnosti. I tomu se samozřejmě budou majitelé robotů bránit, protože se jim bude sahat na zisk, který jim roboti vytvoří. Jedinou výjimkou v tomto procesu je společenské vlastnictví výrobních prostředků (robotů).
Se změnou pracovního procesu nám do života vstupuje fenomén volného času, kterého máme v dnešní době poskrovnu. Lidé jsou nuceni trávit v zaměstnání mnoho hodin, přesčasů, případně musí chodit na několik úvazků, aby se alespoň dostali na průměrnou mzdu, která je nám všem předkládána jako mantra. Tomuto fenoménu se odborně říká levná práce. Ta dopadá snad na všechny zaměstnance a setkal se s ní v mediálním prostoru každý. Když vidíme, kolik zaměstnání je nespravedlivě odměňováno a v jakých podmínkách jsou lidé nuceni pracovat, tak si říkáte, zda vůbec žijeme v novém tisíciletí. Mnohé pracovní podmínky se totiž podobají těm, které už z logiky věci nemají dávno existovat. Jenže existují. Ba co více, zavádějí je některé nadnárodní korporace v zemích s levnou pracovní silou. Abychom nehanili jen naši zemi, tak se stačí podívat i na západní země, kde se vyskytlo několik nešvarů, kdy se provalilo, že některé nadnárodní korporace nutily své zaměstnance nosit plínky, protože si nemohli dojít ani na toaletu. Ano, i to je realita dnešní doby, která se nám zdá jinak naprosto růžová.
Se snižujícím se fondem pracovní doby nám vznikne více prostoru pro volný čas jednotlivce. Člověk tím získá více času pro sebe, na svůj odpočinek, čas pro rodinu. To je pravá filosofie práce. Ta má být totiž pro člověka potřebou, nikoliv nutností. Právě proto prosazuji a podporuji zavedení kratší pracovní doby.

Pít či nepít? Toť otázka!

Pít či nepít? Toť otázka!

Duben 05, 2019

ODS, ve snaze přilákat další voliče, přišla s nápadem, že řidičům povolí před jízdou požít alkohol. Jednalo by se o prolomení nulové tolerance, kterou máme v našich podmínkách zavedenu. Je pravdou, že v některých zemích jsou k použití alkoholu před jízdou tolerantnější. Ona tolerance se pohybuje v řádu 0,2 promile až přes 0,5 promile. Každý stát si tuto věc upravuje po svém. ODS se hájí tím, že nulová tolerance je zásahem do svobody jednotlivce, kterému stát striktně nařizuje, co nemá dělat. V zásadě ODS chce, aby si lidé zodpovídali za to, zda se před jízdou napijí nebo ne. Jenže jejich nápad má i další dopady směrem do společnosti. Ty si nyní trochu rozebereme.
To, že je alkohol za volantem nebezpečný, je naprosto jasné. Dokazují to různé lékařské studie. Jeho požitím se totiž snižuje pozornost. Mnohé smrtelné nehody jsou krom nepozornosti způsobeny i požitím alkoholu. Z tohoto důvodu jsem osobně stále pro nulovou toleranci. S tím souvisí i další jev. Pamatujme na to, že jsme v Čechách a tady rozhodně u dvou piv nezůstane. Všichni, kdo si jednou za čas rádi dají alkohol, tak říkají, že jdou na pověstné „jedno“ nebo „dvě“, ale pak jich z toho je mnohem více. Navíc někdo pije desítku, další dvanáctku. Objem alkoholu, se liší případ od případu. Co potom ti, kdo pijí víno nebo tvrdý alkohol? Byli by z procesu si dát před jízdou alkohol vyloučeni?
Nyní se přesuňme do problematiky provozu na pozemních komunikacích a uveďme si jeden příklad. Stane se dopravní nehoda po zavedení tolerance alkoholu za volantem. Oba dva řidiči nadýchají. Položme si otázku: kdo bude vinen, když se zjistí, že za nehodu mohl alkohol? Ten, kdo bude mít 0,3 nebo 0,4 promile? Ano, jedná se o poměrně absurdní příklad, ale i tuto věc je potřeba posuzovat. Jak to ale bude s profesionálními řidiči? Umíte si někdo představit, že by jezdil opilý řidič autobusu, trolejbusu? Osobně bych se bál do takového dopravního prostředku nastoupit, kdyby z řidiče byl cítit pověstný alkoholový odér.
Dle mého názoru už ODS zase neví kudy kam. Snaží se opět brnkat na strunu svobody jednotlivce a co největšího omezení státních zásahů. Možná uvažují i tak, aby se více pilo a stát měl větší přísun peněz z prodeje alkoholu. Ano, i to je jedna z možností. Akorát chudák zdravotnictví, až se z mnohých stanou alkoholici. Další negativní dopad svobody volby. Když si to ale celé shrneme, tak zjistíme, že na jedné straně jsme vyhnali kuřáky z restaurací ven na ulici a na straně druhé tady chceme povolit alkohol za volantem. Na jedné straně jdeme ochranou zdraví jednotlivců a na straně druhé je alkoholem chceme ničit a navíc ohrožovat bezpečnost silničního provozu. Ať si každý říká a myslí o této problematice své. I já si rád dám pivo, ale nikdy si za volant nesednu a jsem pro zachování nulové tolerance.

Stárnutí jako problém?

Stárnutí jako problém?

Duben 02, 2019

Dávno je jasné, že nejen naše, ale i evropská populace stárne. S tím se budou muset vyrovnat všechny státy po svém. V našem případě navíc hrozí kolaps systému péče o stárnoucí obyvatele. Alespoň to vychází z tvrzení řady odborníků na tuto oblast. Pokud se tedy nezačne s reformou sociálních služeb, tak v dohledné době můžeme očekávat přeplnění domovů pro seniory nebo naplnění pečovatelských služeb. Problém tedy tkví v tom, jak se k tomuto problému postavit. V tomto článku načrtnu několik možností řešení. Na začátek ale zmíním, že řešení není v tom, že neustále budeme přidávat na důchodech. I když chápu, že mnohé důchody jsou velice nízké. Na úvod by stačilo zpřehlednit systém sociální péče kupříkladu po vzoru Rakouska.
Západní země (zejména Německo) řeší svůj problém se stárnoucí populací tím, že nechávají do své země přicházet imigranty. To má svá úskalí, protože se zvyšují různé rasové nesnášenlivosti. V našem případě tato věc tolik nepřipadá v úvahu, proto musíme vytvářet nástroje jiné. Zejména natalitní, kdy se bude zvyšovat počet narozených dětí, protože je nutné, aby bylo více lidí, kteří se posléze budou starat o své druhé. Je to jistý typ mezigenerační solidarity. Pokud tedy stát nebude podporovat, aby se rodilo více dětí, tak se nebude mít kdo o starší občany starat. Na této úvaze není nic nelogického.
Další možností je rozvoj terénních pečovatelských služeb. Pro každého člověka je vždy lepší, když si své stáří prožije doma. To ale obnáší mnohá úskalí, kdy péče o blízkou osobu se nezapočítává například do důchodu, byť existuje příspěvek na péči. Navíc v této profesi většinou pracují ženy, které se tedy musí starat o své potomky (děti) a souběžně o své rodiče (seniory). Je paradoxem, že právě profese terénní sociální pracovnice není vůbec dobře finančně ohodnocena. Mnohdy se odměna pečovatelky pohybuje jen o něco výše, než je minimální mzda a když si promítnete, co vše musí žena zabezpečit, tak se často divíte, že to vůbec zvládne. Není možné, aby pečovatelky (pečovatelé) pobíraly mnohem méně peněz, než třeba manažeři nebo trenéři volného (vašeho) času. Přeci dělají společensky důležitější práci a zejména potřebnou, protože se starají o občany. Musíme se ptát, jak takový manažer dělá společensky potřebnou práci, když mnohdy spíš společnosti škodí. Stejné je to u bankéřů, finančních poradců, makléřů a dalších, kteří jen vydělávají buď na neznalosti lidí, nebo záměrně využívají chyb systému. Takže reforma terénní sociální práce ve smyslu navýšení platu nebo jiných benefitů je jistě potřebná. Samozřejmě se vše odvíjí od počtu narozených dětí, které budou v budoucnu dospělé.
Navíc si musíme uvědomit, že až do důchodu půjde digitální generace, která je neustále připojena na sítí, tak nastane další problém. Bude nutné, aby tyto lidi v digitální společnosti někdo udržoval. Budou potřebovat určitého průvodce nebo „brýle“ pro to, aby se v této společnosti vyznali. Všichni stárneme a postupně ztrácíme kognitivní funkce. Možná v době, kdy dnešní produktivní lidé půjdou do důchodu, už bude existovat robot pečovatel, který jim zkrátí jejich dlouhé chvíle. Pokud se ovšem svého důchodu dožijí a nezničí je samotná honba za penězi.

Realita postkomunismu

Realita postkomunismu

Březen 31, 2019

Tři dekády od pádu „reálného socialismu“ sovětské typu se často provádí zpětné hodnocení oné doby. Jedni ji vykreslují jako nádhernou dobu, jiní ji zase očerňují. Jak to ale většinou bývá, tak realita je někde uprostřed. To, že měl tehdejší systém chyby, je jasné. Stejně je má i ten dnešní. Při zpětném pohledu do minulosti se ale mnohdy dopouštíme zkreslení, kdy si svoji vlastní minulost idealizujeme, protože jsme kupříkladu byli mladí. Zda byla doba reálného socialismu lepší, než je ta dnešní, není až tak jasné. Záleží, kdo onu dobu posuzuje. Jinak ji vnímá člověk z venkova a jiný z města, jinak mladý, jinak starší člověk. Jaká je tedy dnes realita postkomunismu? Tu přeci můžeme posuzovat lépe, než minulost.
Médii nedávno proběhla zpráva, že sebevražd mladých lidí neubývá. Naopak. Dnešní generace Z, jak ji působivě nazývají sociologové, má na duševní problémy zaděláno už ve 14 letech a s neoliberální politikou volného trhu, který se protkal celým lidským životem, to nebude lepší. Tím nechci tvrdit, že před 30 lety mladší lidé nepáchali sebevraždy nebo je netrápilo něco jiného. Jenže tenkrát byl svět úplně jiný. Neexistoval internet, mobilní telefony a svět nebyl uspěchaný, tak jako je tomu dnes. Informace ještě nebyly komoditou a pravda byla mnohdy jen jedna (jak byla neservírována politickými elitami). To je rozdíl mezi dnešní a tehdejší dobou – dnes má totiž každý svoji pravdu a my musíme hledat v globálním bludišti, kde se nachází objektivní pravda.
V kapitalistické společnosti globálního typu je mnoho věcí špatně. Tak jako měl problémy reálný socialismu, tak je má i reálný kapitalismus. Ten si navíc mnohé problémy sám vědomě (někdy i nevědomě) vytváří, aby mohl více vyrábět, spotřebovávat a ničit. S čím dál více propojeným světem, životem na internetu (onlife), prchavé práci se prohlubuje a narůstá stres a společnost se stává vyhořelou. Vítězi se tedy v současné kapitalistické společnosti stávají farmaceutické společnosti vyrábějící antidepresiva. Tedy společnosti, které vyrábějí tišící léky na bolesti naší doby. Například v USA masově roste spotřeba léků na bolest a dokonce přesáhla spotřebu tvrdých drog. Vaším katem se ve finále stává volně prodejný prostředek na bolest z peněz, protože současný svět bolí. Hlavně z něj bolí hlava, protože máte kolem sebe tolik informací, které jsou většinou negativní. Nemyslíme pozitivně, ale negativně, protože to umožňuje rychlejší spotřebu tišících léků. Tímto způsobem se řeší jen příznaky (bolest), ale samotná příčina je zakořeněna hluboko v samotném pojetí kapitalismu (honby za ziskem v koktejlu negativních zpráv). Člověk se stává člověku vlkem a v logice volného trhu je postaven do role „urvi, co můžeš“. Pokud možno to udělej rychleji, než to udělá ten druhý a na nikoho při tom nehleď.
Léčba těchto symptomů musí probíhat ale jinak, než, že budete brát léky tišící vaši bolest, kterou způsobuje ekonomicko – politický systém. Z této logiky se musí změnit samotný systém. Pokud jej budeme konfrontovat s dobou bez připojení (před 30 a více lety), tak zjistíme, že v době minulé byly stabilizačními prvky společnosti jistota práce (stabilita života) nebo jistoty v oblasti sociálního státu. Ten je stále více oslabován, aby se rizika trhu přenesla na jedince, kterého z toho poté všechno bolí a mnohdy se stane obětí sám sebe v podobě sebevraždy, když nevidí žádné východisko. Aby mnozí utekli této realitě, tak se mnohdy vrací myšlenkami (vzpomínkami) do minulosti, jistoty svého dětství, kdy nemuseli nic řešit. Jenže, co mají dělat ti lidé, kterým bylo dětství v digitální době ukradeno? Snažit se o změnu systému!

Kola osudu

Kola osudu

Březen 28, 2019

V dnešní době je stále v kurzu kritizovat dobu před 30 lety. Neustále se ukazuje na to, jak ona doba byla špatná, prolhaná, nebezpečná, sledující, trestající, nespravedlivá, tvrdá, nemilosrdná a já ani nevím, která všechna negativa mohou být k oné době vymyšlena. Nejsmutnější na celé věci je, že tyto věci vymýšlejí lidé, kteří onu dobu nepamatují, protože jejich rodiče se v ní maximálně narodili. Z toho všeho plyne, že pro obhájení doby současné se očerňuje doba minulá, i když víme, že byla často úplně jiná, než jak je vítězi po roce 1989 vykládáno.
Položme si důležitou otázku: změnilo se od té doby něco? Zcela jistě ano. Máme rozkradenou republiku, stala se z nás montovna západního kapitálu, jsme skládkou Evropy, stejně tak i její popelnicí. Politickým elitám bylo dlouho jedno, co se s naší zemí děje, hlavně, když z toho něco „vytřískám“. A pak se zjevil Andrej Babiš. Dozajista kapitalistický filantrop, který nás prý všechny zachrání. Lidé tomu uvěřili a nutno podotknout, že stále věří. Jenže kola osudu se točí jiným směrem. Většina lidí věří, že Andrej Babiš nekrade, protože již má nakradeno. Je to přeci velice bohatý člověk, který to nepotřebuje. Jenže zde se nachází kámen úrazu. S narůstající popularitou hnutí ANO se do jeho řad vklínili lidé, kteří nějakou tu malou domů z veřejných peněz přeci jen chtějí. V kapitalismu se morálka nenosí, když je vše převedeno na logiku volného trhu. Lidé tedy čím dál více věří tomu, že bohatí lidé vyřeší jejich problémy. Před rokem 1989 byla snaha problémy společnosti řešit většinou kolektivně. Vládla tenkrát KSČ, která si mnohdy uzurpovala patent na rozum. Dnes jsou to pro změnu nejbohatší lidé, kteří si tuto roli převzali. A lidé této pohádce stále věří.
Nedávno mě pobavila předmluva jedné zahraniční knihy, kterou napsali její překladatelé z CEVRO institutu (rozumějte ODS institutu), ve které se psalo: do roku 1989 bylo všechno šedé, nikam se nesmělo. Pak přišel zázrak, zrodil se internet, narodila se Shakira, Simpsonovi atd. Autoři předmluvy očividně tvrdí, že nebýt roku 1989, tak se nic z toho nestalo. To je ale relativizování minulosti, protože řada věcí neexistovala ani na pověstném západě. Generace lidí, která nezažila dobu bez mobilních telefonů a internetu, si nedokáže vůbec představit, že tomu tak někdy bylo jinak. Všichni si myslí, že internet a mobilní telefony zde máme díky roku 1989 a že nás nejbohatší lidé vymaní z marasmu, který jsme si sami způsobili svoji demokratickou nečinností, když mnohdy nechodíme k volbám. V dnešní době se moc věcí nechce řešit kolektivním způsobem, protože je tento způsob označován za něco špatného, případně nefungujícího. Vše prý musíte řešit sami. To je mantra dnešní doby a ještě vám ji hlásají někteří politici, případně ti nejbohatší. Říkají: nemůžeme se postarat o všechny. To přeci nejde. A tak je mnoho lidí odsouzeno žít na hranici chudoby a s postupnou likvidací sociálního státu se ničí i záchranné sítě. Případně se veřejné věci privatizují pod rouškou nevýhodnosti.
Kolektivní (společné) ale přeci není špatné. Z minulosti známe mnoho kolektivních organizací, které pomáhaly lidem v nouzi. Ať už se jednalo o odbory, které jsou záměrně oslabovány. Nebo různé svazy pracujících, družstva atd. Případně sem můžeme zařadit zájmové spolky, kterých je ale dnes rovněž poskrovnu, protože se nehodí dnešnímu kapitalismu do krámu. Kola osudu se sice točí momentálně na jinou stranu. Pokud ale lidé pochopí, že je nutný i návrat ke kolektivismu, tak se posuneme k systému, který bude nejen šetrnější k životnímu prostředí, ale bude rovněž lidský.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy