Bezpečné nebezpečí

Bezpečné nebezpečí

Duben 08, 2018

Po delší době se opět spáchal na evropské půdě násilný akt, kdy narušený jedinec vjel automobilem do lidí (sobota 7. 4. 2018). Ano, scénář je stejný jako přes kopírák. Už tento příklad známe z Francie a Německa. Automobil je zde použit jako zbraň. Výsledkem je chaos, zmatek, mrtví a zranění. Je jedno, kdo tyto činy páchá a za jakým účelem. Vždy je to zavrženíhodný čin, který rozsévá jen zkázu a smrt. Má za cíl šokovat a oslabit morálku. Z jednoho úhlu pohledu má oslabit morálku většinou „západních“ lidí, když útočí například nějaký islámský fanatik a snaží se vehnat tyto lidi do strachu o své životy. Z druhého úhlu pohledu útok může spáchat i příslušník daného státu, který je buď psychicky narušený (občas se to stane) nebo člověk, jenž se určitým způsobem zradikalizoval ve vztahu k nějakému náboženství (typicky dnes islámu). Každopádně i on chtěl nějakým způsobem šokovat. Tentokrát ale ve vztahu třeba k upozornění na nějaký problém v dané společnosti. Díky těmto věcem se evropská společnost vyvinula do vyšší fáze nebezpečí. Tato nová fáze rozvoje má ale více negativ, než pozitiv.

Evropa se ve všech možných směrech chtěla podobat USA, a proto si ustavila Schengenský prostor. Ten zahrnuje volný pohyb osob, zboží a kapitálu. Vzhledem k tomu, že se v tomto prostoru může pohybovat každý, tak zákonitě narůstá riziko, že se někde něco přihodí. Je to dáno tím, že téměř nikde není nic striktně kontrolováno. Sice se nám může zdát, že žijeme v relativním bezpečí, ale vždy je to pojem pouze relativní. Necháváme se často ukolébat tím, že se vlastně nic neděje a sami sebe utvrzujeme v tom, že se ani nic stát nemůže. Máme totiž tajné služby, které nikdy nespí, ale zároveň skoro nic nezjistí. Takže se jedná o falešnou ukolébavku. Celá společnost v Evropě žije a troufnu si tvrdit, že v některých ohledech je i záměrně udržována, ve stavu trvalého nebezpečí. Jsme neustále konfrontováni s neznámým a také silně odlišným. To v nás vzbuzuje značný strach. Poté se k tomu přidají teroristické útoky a vše se nám najednou potvrdí. Trvalý stav nebezpečí totiž vyhovuje určitým skupinám, jako například teroristům, zájmovým skupinám nebo i samotnému kapitálu. Nárůst nebezpečí ve vztahu k různým vražedným útokům v Evropě je daní za volný pohyb osob bez jasného omezení.

Vím, je těžké zabránit nějakému šílenci, aby automobil použil jako vražedný nástroj. O tom žádná, ale bezpečnostní složky jakéhokoliv státu mohou těmto problémům předcházet. Lze například regulovat dostupnost automobilů. Problém ale spočívá v tom, že dnes je to natolik dostupný stroj, že jejich regulace je obtížná. Zdá se tedy, že tomuto problému zabránit nepůjde. Nicméně systematické kontroly v rámci psychologických testů by něco mohly odhalit, ale nejedná se o žádnou spásu. Ze všeho logicky plyne, že nárůst nebezpečí jako celku je daní za blahobyt, kdy individualisticky dostupné osobní auto se přeměnilo ve vražedný nástroj. Jedná se o negativum, které v dohledné době nezmizí. Pohyb lidí samozřejmě můžeme dále kontrolovat fyzicky na hranicích. V tomto případě se minimalizuje možnost, že by nějaký „podivín“ přejel z jednoho státu do druhého.

Jak jsme všichni ukolébáváni falešným pocitem bezpečí, tak vlastně žijeme ve společnost bezpečného nebezpečí. S rizikem jsme se vlastně sžili. Víme o něm, že je všude kolem nás, ale zároveň věříme tomu (byť si to někdy nepřipouštíme, že nás stát ochrání. Pokud by to totiž neudělal, tak by na něj byl vyvinut tlak, aby tyto složky privatizoval. I já věřím našim bezpečnostním složkám, i když k nim mám své výhrady, ale i díky nim je nám všem umožněno žít v naší republice své „bezpečné životy“.

V absolutním krachu?

V absolutním krachu?

Duben 06, 2018

ČSSD oznámila, že ukončuje jednání o svém vládním angažmá s hnutím ANO. Je evidentní, že sociální demokracie nezklamala a míří do opozice. Nyní je opět na tahu premiér Babiš, zda začne s někým jednat nebo zda se naše republika přiblíží k předčasným volbám. Ty ale nechce prezident Miloš Zeman. Je si totiž vědom toho, že by nemusely dopadnout zrovna dobře a naše společnost by se dále polarizovala. Ta je ostatně „štípnuta“ už od roku 2013, kdy se na naší politické scéně objevilo právě hnutí ANO. Možná si v hlavě přemítáte, stejně jako já, kam to všechno směřuje a povede? Nabízí se hned několik scénářů.

První možností je, že se Andrej Babiš obrátí na SPD Tomia Okamury a požádá jej o podporu své vlády. To není nereálná možnost, protože ji prosazuje pan prezident. Tomu se ale vehementně brání Andrej Babiš, protože SPD je do značné míry xenofobní stranou. Možná mu ale nic jiného nezbyde.

Druhou možností je, že se ČSSD opět vrátí k jednacímu stolu (nebylo by to poprvé ani naposled) na základě tlaku členské základny, která by jim mohla říci, aby vládu podporovali, ale neseděli v ní. Varianta je to zajímavá, protože tím pádem bychom zde měli menšinovou vládu, která by se opírala o hlasy několika subjektů v Poslanecké sněmovně. Tento princip je běžný v západních zemích. U nás je to málo používaný model, protože to většinou vedlo k přeběhlictví. Zde se ještě objevuje možnost vládnout s ODS, ale to zase nechce její šéf Petr Fiala. Troufnu si tvrdit, že pokud by jí šéfoval Václav Klaus mladší, tak už spolu ANO a ODS dávno vládnou.

Třetí možností jsou předčasné volby. S těmi bych byl osobně velice opatrný, protože by sice z politické mapy asi vymazaly strany typu TOP 09, STAN a KDU-ČSL z důvodu jejich antizemanovské rétoriky, ale na druhou stranu by ještě více zvítězilo hnutí ANO. Vzhledem k tomu, že by předčasné volby (stejně jako každé jiné) musel zaplatit daňový poplatník, tak by se zde objevila značná frustrace voličů. Řekli by si, že všichni dělají Andreji Babišovi naschvály, tak mu dáme ještě více hlasů. Celé by to umocnil fakt, že politici nejsou s to se domluvit na nějakém konstruktivním řešení. Navíc by předčasnými volbami zcela jistě posílila pravice nyní prezentovaná stranami ODS a Piráti. Levice by tratila a mohlo by se stát, že by se nemusela ani dostat do sněmovny. Jak by postupně posilovalo hnutí ANO, tak by nastal velice zajímavý proces. Došlo by k tomu, že by se zde nenápadně objevil jistý typ většinového systému, kdy by jedna strana měla téměř 100 mandátů ve sněmovně. Vím, můžete říci, že je to nepravděpodobné, ale v naší zemi se uhnízdilo tvrzení: „nikdy, neříkej nikdy“. Politici by si měli tohle všechno uvědomit, než kompletně prásknou dveřmi a budou trucovat. Neobratná jednání nás všechny mohou vehnat na pověstné smetiště dějin, a proto je nutné, aby se začaly řešit problémy lidí. Na to občané přeci čekají. Je nezajímají mocenské hádky a handrkování. Těch tady bylo v minulosti více než dost.

Mladí budoucnosti

Mladí budoucnosti

Duben 05, 2018

Levicová politika mladé lidi netáhne. Prý není moc sexy, cool nebo IN. K tomu všemu se přidává vyčpělost a provázanost s dobou minulou, která do jisté míry devalvovala pojetí socialismu jako směřování ke kvalitativní změně. S nedostatkem mladé generace zápasí snad všechny levicové strany a radikální levice KSČM ještě více. Ve volbách se mladí lidé, kteří mají levicové smýšlení nechali často zmást ať už Piráty, Tomio Okamurou nebo Andrejem Babišem. Možná jim tyto strany nabídly něco zajímavého a pro budoucnost významného. Jenže tomu tak není. Piráti slavili svůj úspěch na tom, že jsou jenom mladí a hlavně chtějí volnost (možná směřující k anarchii), nezávaznost. Tomio Okamura zase získal hlasy na základě strachu z budoucnosti a migrace lidí. To Andrej Babiš získal řadu levicových voličů díky tomu, že všem slíbil všechno. Tolik stručné shrnutí, proč radikální levice ve volbách neuspěla. Nyní je ale důležitá druhá část a to, jak oslovit nastupující mladou generaci, která má levicové myšlenky deformovány kapitalistickým vývojem. Musíme si uvědomit, že kapitalismus si na obhajobu své existence bere mladé jako rukojmí ve vztahu „není jiná alternativa“, abych parafrázoval výrok kapitánky britského kapitalismu Margaret Thatcherové. Nastupující generace je tedy už od dětství pod tlakem kapitálu, který tvrdí, že on je ten nejlepší a všechny pokusy o sociálně spravedlivou společnost jsou špatné nebo nereálné. Mladí lidé, ve fázi kdy dospívají, tak zjišťují, že proklamovaný kapitalismus přesto nefunguje, jak jim bylo předkládáno hlavně ve škole a médiích. Ano, sice si v poli hojnosti mohou koupit co chtějí, ale musí na to mít. Mohou se svobodně zadlužit a vehnat se do náruče lichvářů a bank. Najednou zjišťují, že realita je úplně někde jinde než předkládaný nádherný sen. Pokud si chtějí založit rodinu, tak čekají až hluboko za věk 30 let. Věnují se kariéře, která je prodchnuta kapitálem. Na tom totiž stojí svět, alespoň podle mileniových dětí, které spatřily světlo světa kolem nového milénia. Život se podle nich musí užít. Bohužel si však neuvědomují, že je potřeba mít sociální základnu. Stejně tak pole jistot, které nezabezpečí volný trh, ale silná pozice státu a jeho pilířů. Když však nastupující generaci řeknete, že chcete, aby se v naší společnosti rozvíjely levicové hodnoty, tak jste označeni za někoho zpátečnického, opozdilého ve smyslu „vrať se do hrobu“. To je realita dnešních dní. Nicméně radikální levice má jedinečnou šanci, jak nastupující generaci oslovit ve smyslu nových levicových tendencí.

Vím, radikální levice musí oslovovat všechny generace, ale nyní dospívá generace narozená v roce 2000 a na ni je také potřeba působit. Sociální stránka a lidskost jim sice není cizí, ale je upozaďována na úkor společnosti zážitku. Musí se razit heslo, zážitky klidně, cestování ano, ale napřed musíš mít práci a sociální základnu. To je totiž budoucnost společnosti. K čemu Vám bude cestování, když se poté nebudete mít kam vrátit a ještě budete zadluženi? Více, než kdy jindy mladým dochází, že se s přírodou děje něco špatného a hlavně, že kapitalismus nefunguje. Problém nespravedlivě odměňovaných prací je v dnešní době extrémní. Vezměte si jeden příklad: jak by to asi dopadlo, kdyby začali stávkovat popeláři nebo uklízečky? Nepochybně bychom se my lidé utopili v odpadcích (nehledě na to, že tento případ se už v minulosti odehrál v USA). Radikální levice tedy musí působit na mladé i v tomto ohledu, že existují zaměstnání, která nejsou moc vidět, ale jsou důležitější, než třeba manažer nadnárodní korporace.

Mezi další věci, které nesmí zapadnout je i myšlenka základního příjmu, státního a družstevního vlastnictví. Lidé musí participovat a podílet se na chodu společnosti. Na myšlence socialismu není nic špatného. Opak tvrdí vždy jen kapitalismus, který se bojí, že by přišel o své výhradní postavení na světě. Já ale říkám, že existuje alternativa a věřím, že to pochopí i nastupující mladá generace.

Zbrojařští migranti

Zbrojařští migranti

Duben 01, 2018

V médiích jsem zaregistroval zprávu, že přesun bojovníků Islámského státu (IS) z Blízkého východu do Afriky může znamenat novou migrační vlnu. Prohlásil to výkonný ředitel Světového programu OSN pro výživu David Beasley. Jedná se o velice závažné varování zejména ve vztahu k událostem roku 2015, kdy Evropou hýbala migrační krize. Troufnu si tvrdit, že další vlnu by Evropa neustála jak ekonomicky, morálně i destabilizačně. S největší pravděpodobností by došlo k různým nepokojům a nárůstu násilí. Byť by mnozí uprchlíci z daných oblastí byli například lidé, kteří utíkají před hrůzami války. Problém tedy tkví v tom, jak zabránit oné masové migrační vlně, než poté řešit vzniklé následky.

Problém migrace typicky vzniká ze dvou důvodů. Prvním důvodem je klasický vztah migrace směrem k základním lidským potřebám (potravinám a vodě). Problém s vodou bude čím dál častější a migrace za ní rovněž. Na tento problém není připraven žádný stát na světě a všichni se tváří, že k tomu nedojde. Nicméně jsme na prahu, kdy k tomu může reálně dojít a z minulosti jsou známy případy migrace lidí za vodou. Nicméně v dnešní společnosti migrace lidí vzniká nejvíce z důvodu válečného konfliktu. Lidé typicky utíkají před hrůzami válek ve snaze si zachránit životy. Otázkou ale zůstává jak moc se na tom podílí byznys a zda jsou v tom zakomponováni ekonomičtí migranti. Ekonomická migrace může (a také většinou hraje) v řadě ohledů hrát velice významnou roli, ale doutnák je vždy zapálen něčím jiným.

Vzhledem k tomu, že se Islámský stát začíná přesouvat do Afriky, tak se bude snažit destabilizovat onu oblast a tím pádem bude docházet k mnoha lidským tragédiím. S tím vším souvisí fakt, že bojovníci Islámského státu musí někde brát zbraně. Ať už je získávají legální nebo nelegální cestou, tak jablkem sváru se stává zbrojní kapitál. Jedná se o kapitál, který expanduje na mrtvých lidech a také násilí nebo destabilizaci regionů. Největším zastáncem zbrojařského kapitálu jsou USA. Skomírající velmoc, která všude zasahuje vojensky a rozvrací země. Ne jinak tomu bylo v případě Arabského jara.

Evropa má s migrační vlnou negativní zkušenosti ve vztahu k nárůstu terorismu, osobních útoků cizinců na zavedená pravidla nebo nerespektování zákonů nově příchozími. Musím se ptát, proč migranty v tak velkém měřítku jako přijímala Evropa nepřijímají arabské země? Dle mého názoru to nedovolí z důvodu ochrany svých posvátných území a dále, aby si svůj stát nenechali rozvrátit (např. těžko přijme migranty Dubaj, která žije z cestovního ruchu). Poté se vždy z jejich strany použije argument, že Evropa musí být solidární. Ptám se tedy, když Evropa musí být solidární, tak proč nejsou solidární země, které primárně pomáhají destabilizovat určité regiony (např. USA a jejich plot s Mexikem)? Nebo lidé, kteří z migrace mají prospěch a ještě si nechávají od migrantů zaplatit za to, že je přivezou do vysněné Evropy. Tito lidé mnohdy bývají napojeni na různé korporace (zbrojní) a de facto inkasují dvojnásob. První je za prodej zbraní a destabilizaci a druhý je za doprovod migrantů na jejich vysněné (případně nucené) místo.

Osobě vidím řešení tohoto problému ve snižování vývozu zbraní do chudých zemí a naopak kapitál investovat do přímé pomoci státům. Ty ale nesmí být zkorumpované a musí chtít postavit svoji zemi na nohy. Pokud totiž odstraním chudobu v daných regionech, kam se primárně přesídlil Islámský stát, tak snížím možnost migrace a také radikalizace tamních obyvatel.

Prdlačky za kačky

Prdlačky za kačky

Březen 28, 2018

Obecné nařízení o ochraně osobních údajů hýbe naší společností. Zkráceně se mu říká GDPR a je to nařízení z Evropské unie, které upravuje nakládání s osobními a citlivými údaji lidí. Samo nařízení vzniklo už v roce 2016, ale naše byrokracie čekala do poslední chvíle, zda nedojde ke změně. Bohužel nedošlo a tak se nyní narychlo připravují různé prováděcí předpisy a rovněž samotný prováděcí zákon. Je to docela smutné, protože v účinnost ono nařízení vstoupí na konci května letošního roku. Dopady budou dalekosáhlé a hlavně velice finančně náročné. Jednou z oblastí, kam ono pověstné GDPR zasáhne, je každodenní život obcí.

Zástupci obcí mají z oné normy strach. Není divu, protože je to krok do neznáma. Sice se vše může tvářit bohulibě, když budu tvrdě chránit citlivá data občanů, ale na druhou stranu si myslím, že náš vnitřní zákon o ochraně osobních údajů je naprosto dostačující. Zatím se jen ukazuje, že GDPR je jeden velký byznys pro soukromé společnosti, které provádí školení a různé audity. Na malé obci onen audit stojí i několik tisíc a to musí obec zaplatit ze svého. Určitou úlevu jim v tomto případě umožňuje Svaz místních samospráv. Z toho plyne, že do tohoto svazku začínají vstupovat obce, i když se v minulosti tomuto spolku bránili. Bránili se mu z důvodu jeho zpolitizování. Tomuto sdružení totiž často šéfují lidé z okolí STAN nebo TOP 09. Nicméně značný zásah do obecních rozpočtů vehnal některé obce právě k tomuto uskupení, protože se snaží ušetřit každou korunu.

Dalším zásahem ve vztahu k obcím je, že každá obec bude muset mít svého pověřence pro ochranu osobních údajů. Bude se jednat o člověka, který bude rovněž placen z rozpočtu obce, takže se jedná o další výdaj na víc. Soukromé společnosti tuto službu nabízejí v řádech několika tisíc za měsíc a přitom do dnešní doby bylo všechno v pořádku a nemuselo se nic řešit. Je tedy evidentní, že EU v tomto případě opět hraje roli „direktora“, když si myslí, že zpřísněním ochrany osobních údajů se vyřeší všechny problémy. Prdlačky za kačky. Naopak. Spíše bude mnohem více docházet k různým občansko – právním sporům. Umím si představit, jak neúměrně vzroste byrokracie, když každému občanovi budu muset dávat k podpisu formulář, že souhlasí se zpracováním osobních údajů. To se ostatně už nyní děje a určitě jste se mohli setkat s tím, že Vám někde dávají tento souhlas podepsat.

Nejhorší na celé věci je, že za nedodržení tohoto evropského nařízení hrozí pokuta až do výše 10 milionů euro. Takže se jedná o pokutu naprosto likvidační. Musím se ptát, zda to něčemu pomůže, když lidé své osobní údaje běžně dávají všanc všude možně? Nebo je to jen další krok k ještě větší byrokratizaci státu jako celku a to pod taktovkou Evropské unie? GDPR nemá podle mého názoru pro obce opodstatnění, protože je neúměrně zatíží a nic nevyřeší. Opodstatnění mít bude ve vztahu k soukromým korporacím (např. pojišťovnám, telefonním operátorům aj.), které s vašimi osobními daty čile obchodují. Tam právě nejvíce dochází k únikům osobních dat. Trestat obce za to, že mohou nakládat s vašimi daty, když se jedná o součást veřejné správy, mně přijde scestné.

Velké rozeštvávání

Velké rozeštvávání

Březen 27, 2018

V poslední době se i do našich vod a hájů vmísil problém přímo velmocenský. Ano, jedná se o vyhoštění některých ruských diplomatů jako reakci na otrávení dvojitého ruského agenta ve Velké Británii Sergeje Skripala. Byl otráven plynem novičok, který je prý i na našem území. Tato informace nenechala chladného snad nikoho a dokonce ani pana prezidenta. Prezident v této obavě požádal Bezpečnostní informační službu (BIS), aby celou věc prověřila. Reakce některých pravicových politiků na sebe nenechala dlouho čekat. Hrdě „vyprsení“ se do prezidenta jako první pustila odnož Miroslava Kalouska Starostové a nezávislí (STAN). Toto uskupení ústy své hlásné trouby Jana Farského uvedlo, že váženě uvažují o podání ústavní žaloby na prezidenta za velezradu. Do toho všeho se vložila naše stará známá paní Miroslava Němcová, která jako první odešla z inaugurace prezidenta a na tiskové konferenci prohlásila, že je prezident vinen. Zajímavé to propojení. „Protizemanovská“ klika tedy na sebe dlouho nenechala čekat a spojila síly v tažení proti hradu. Prý Miloš Zeman zradil naši vlast a nahrává Vladimíru Putinovi. Ostatně prezident Ruska asi může úplně za všechno. V poslední době mi přijde, že může i za to, že se naše planeta točí. Když nevíme na koho svést nějaký problém, tak jej svedeme na Putina. Ne jinak je tomu v případě tažení proti Miloši Zemanovi. Nejsmutnější na celé věci je, že protizemanovské strany jsou ve své podstatě i protizápadní. Samy totiž říkají, že nesmíme spolupracovat s Ruskem ve vztahu k obchodu, protože jsou to ti „zlí“ Rusové. Jak je ale možné, že s Ruskem spolupracují na obchodní úrovni téměř všechny státy, které jsou členy NATO? Politika je umění možného.

Položme si následující otázky: dopustil se Miloš Zeman velezrady, když řekl, že problém plynu novičok je potřeba řádně prošetřit a nedělat ukvapené závěry? Nebo naši vlast zradili ti, kdo chtěli, aby na našem území byl umístěn americký radar v Brdech? Dokonce by nám tehdy pravicové vládnoucí strany nedali možnost o tom rozhodnout v referendu (i to byla velmocenská hra). S tímto problémem úzce souvisí i to, že vlastizrádci jsou vlastně ti lidé, kteří nechali naši zemi zprivatizovat (rozumějme rozkrást). Kdo je tedy vlastizrádce? Ano, odpovídáte si správně: pravicové strany typu ODS, STAN či TOP 09, které tyly z korupce a byly a jsou spojeny s různými kmotry, kterým ani náhodu nejde o blaho republiky nebo obyčejných lidí.

K tomu všemu si můžeme připočíst současný stav rozeštvávání společnosti od stran, které jsou spojeny v pseudospolku zvaný Demokratický blok. Z toho všeho zjistíme, že nejvíce křičí ti, kdo jsou nyní odstavování od moci. Pravice zjišťuje, že ji kmotři hází přes palbu a proto vypouští oheň a páru směrem ke komukoliv, kdo je jen trochu odlišný, než oni. Dokonce i proti těm, kdo se jen lehce odchylují od jejich pojetí demokratických principů vlády (principu chaosu). Velmocenské hry navíc vrací do současnosti reálný strašák studené války, kdy byly tyto hry na denním pořádku. Dnes je tato hra velice nebezpečná už jen proto, že neexistují jen dvě velmoci, ale hned několik. Označovat Rusko za jedinou zemi, která provádí například špionské intriky by bylo zcestné.

Spřízněná volba?

Spřízněná volba?

Březen 22, 2018

Naše společnost je na tom asi velice špatně, když mnozí nechtějí respektovat výsledky voleb. Jedněm lidem se nelíbí, že vyhrál Andrej Babiš volby do Poslanecké sněmovny, dalším se nelíbí, že zase Miloš Zeman vyhrál volby prezidenta. Ve finále se některým nelíbí, že do čela komise GIBS v Poslanecké sněmovně byl zvolen komunista. Na to mají všichni samozřejmě plné právo. Dokonce mají legitimní právo protestovat ve formě peticí nebo jiných občanských aktivit. Tohle právo si lidé vymohli v roce 1989, kdy byla sice zajištěna sociální práva, ale chyběla právě ona práva demokratická. Jak se ale ukazuje, tak mnozí lidé si ona demokratická práva vykládají k obrazu svému. Stejně je tomu v případě herců, kteří najednou vystupují na obranu demokracie. Vznikají různé iniciativy, které požadují odstoupení Andreje Babiše z postu předsedy vlády nebo požadují jiné věci. Sbírají se podpisy, aby odstoupil ten či onen. Jednou se jako argument používá, že byl někdo agentem StB. Podruhé se koreluje s minulostí, že není možné, aby tady vládl bývalý komunista. Do všeho se zajímavě zaplétá vztah k minulému režimu, který je dnes irelevantní, ale herci jakožto ochránci demokracie jej používají jako strašák. Nejsmutnější na tom je, že ani neznají dějepis, když tvrdí, že se v roce 1948 uskutečnil „puč“. Nejednalo se o puč, ale převzetí moci dle tehdy platné Ústavy. Opět se nám tady účelově vykládají dějiny v pozici já vítěz, ty poražený.

Podívejme se však na ony iniciativy, které usilují o to, aby ten či onen politik odešel z funkce. Když to celé rozklíčujeme, tak zjistíme, že za všemi iniciativami stojí buď mocenské zájmy (Demokratický blok), lobbisté a kmotři, kterým najednou ujíždí vlak nebo zájmy zahraničního kapitálu. Všem těmto skupinám se nelíbí, že v nějaké funkci je ten nebo onen. Vždy budou nespokojeny, když tam nebudou mít svého člověka. Smutné na celé věci je, že se na jejich stranu nechají strhnout různí lidé a to jen proto, že iniciativa na oko chrání demokracii. Jelikož se například neziskovým organizacím, nadacím, iniciativám nelíbí určitý člověk v dané pozici, tak ihned začne tanec a očerňování oné osoby. Všem těmto lidem, kteří jsou spřízněni onou volbou nerespektovat výsledky jakýchkoli voleb, jde o jedno jediné: o moc. Respektive se snaží, aby byly demokratické volby narušeny a případně se opakovaly do doby, než na dané pozici nebudou mít svého člověka. Pokud by k tomuhle došlo, tak to už rovnou můžeme všechny druhy voleb zrušit a nastavit takový systém, který bude založen jen na tom, že se nám na dané pozici někdo bude líbit nebo ne. Otázkou ale zůstává, kdo by určoval, že se tomu nebo onomu bude daný člověk na dané pozici líbit? Mělo by to být ve vztahu k přímé volbě politiků? Tam ale rovněž rozhoduje většina, takže by stejně menšina musela srazit krovky a sledovat co se děje. Nebo by dělala to, co se děje nyní. Tedy snažila se účelově destabilizovat systém, protože by na dané pozici neměla svého koně.

Soukromí nebo transparentnost?

Soukromí nebo transparentnost?

Březen 20, 2018

Na přetřes opět přichází novela zákona o střetu zájmů. Tvrdší verze onoho zákona byla schválena minulou Poslaneckou sněmovnou a nyní už je ve druhém čtení novela, které napravuje chyby. Opět se tedy naplnilo přísloví: mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Současná verze zákona o střetu zájmů totiž zavedla tzv. Centrální registr oznámení na internetu. Do něho může nahlížet, kdo chce a tak se například můžete dozvědět co ten či onen volený funkcionář vlastní, jaké má příjmy, zda je v dozorčí radě, má cenné papíry atd. Přísná verze zákona měla snížit korupci. Oblíbený to argument na obhajobu přijetí zákonů (byť nedokonalých) v našich končinách. Nicméně se nestalo nic a navíc to přineslo nemalé problémy neplaceným funkcionářům na obcích. Argument byl jasný: proč bych se měl svlékat do naha, když se tady starám o malou obec „za pár korun“. Podle jiných je to pozvánka pro zloděje, když budu muset všechno přiznávat. Vše má svoji logiku. Je tedy vidět, že zákonodárci ve své snaze udělat co největší transparentnost si neuvědomili dopady na ty nejmenší obce a přestřelili. V tuto chvíli se ve sněmovně tedy projednává kompromisní novela zákonu o střetu zájmů, která má u starostů zavést jiný režim v centrálním registru oznámení. Všichni bez rozdílu budou muset vyplnit majetkové přiznání, ale některé citlivé údaje budou nepřístupné na internetu. Stát tedy bude mít přehled o všech věcech a veřejnost o těch nejdůležitějších (například majetku funkcionáře atd.).

Někteří zástupci by však současnou verzi zákona o střetu zájmů zrušili úplně. To by podle mého názoru byl krok špatným směrem a je potřeba hledat nepolitická funkční řešení problému. Vinu za současný zákon nese tehdejší Legislativní rada vlády pod vedením Jiřího Dientsbiera, která do legislativního procesu poslala zmetek. Nemalou úlohu v tomto procesu opět hrály neziskové organizace, které bojovaly za největší transparentnost v celém vesmíru. Dopady vidíme na vlastní oči. Všichni vědí všechno a nikdo vlastně neví nic. Někteří poslankyně a poslanci se dokonce nechali slyšet, že se budou bít za zrušení zákona do úplného konce. Respektive chtějí, aby majetek politiků zůstal tajný. Tedy i poslanců a senátorů. Zde se ale střetávají dvě roviny podle Listiny základních práv a svobod. První rovinou je ochrana soukromí. Zde můžu říci, že každý veřejný funkcionář ve své podstatě ztrácí své soukromí ve chvíli svého zvolení. To je prostě politika. Znám to ze své zkušenosti. Druhou rovinou je právo na svobodný přístup k informacím. Lidé mají mít právo vědět o svém veřejně voleném funkcionáři co nejvíce informací. Je tedy politickou otázkou, co vše se bude zveřejňovat a co ne. Jedná se o věc velice citlivou a to jak mediálně, tak i lidsky. Každý má totiž ono měřítko postavené jinde. Ovšem zamezovat lidem, aby o svém zvoleném funkcionáři nevěděli vůbec nic, je cesta do pekel.

Volení funkcionáři si musí uvědomit, že zde pracují pro občany a nemusí se bát něco přiznat. Bojí se opravdu jen ti, kteří mají asi něco bokem nebo na černo. Na závěr si však musíme uvědomit, že jiná je situace na malé vesnici, středním městě, Praze, kraji nebo u poslanců či senátorů. To vše musí být bráno v potaz a podle toho by se měl přizpůsobovat i samotný zákon.

Krycí jméno: Dymič

Krycí jméno: Dymič

Březen 18, 2018

V poslední době se v naší republice rozmáhají demonstrace snad proti všemu. Jednou vadí přímo zvolený prezident, podruhé zase předseda vlády, který je trestně stíhaný a nakonec vadí i vyjádření přímo zvoleného prezidenta směrem k veřejnoprávní televizi. Vše souvisí se vším a když budeme celou věc pozorně klíčovat, tak zjistíme, že v zákrytu se pohybují lidé, kteří jsou napojeni na Demokratický blok. Jsou to právě zástupci tohoto pseudo demokratického uskupení, kteří reálně svolávají demonstrace proti něčemu nebo někomu. Možná budu nařknut, že tomu tak není. Nicméně se stačí podívat co se provolává na oněch demonstracích. Při pohledu na demonstrující je mi někdy smutno, protože často ani nevědí, proč na náměstích vlastně jsou (dost často tam můžeme vidět nezletilé). Právě proto říkám, že kapitalistický systém zneužívá děti pro svoji obhajobu (se všemi negativy). Na prvním místě je prý ochrana demokratických práv (zřejmě je chce někdo omezit) ve smyslu výkladu Demokratickým blokem (tedy demokracie jen pro někoho). Demonstrující si bohužel pletou dojmy a pojmy a vůbec netuší, že demokratická práva chce omezit právě Demokratický blok a jeho stoupenci. Jak je to možné? Jednoduše. Stačí se podívat na jistou provázanost s následujícími lidmi: Corbyn, Babiš, Kováč a Sarkocy. Že Vám některá jména nic neříkají? Nevadí. Avšak mají jedno společné: Ján Sarkocy (krycí jméno Dymič). Poslední jmenovaný je totiž bývalým agentem Státní bezpečnosti ve Velké Británii a měl „verbovat“ nynějšího šéfa Labour Party Jeremyho Corbyna (tedy šéfa tamní levice a možného premiéra a aféra s Dymičem jej má poškodit). Navíc je korunním svědkem v případu Andreje Babiše na Slovensku, zda byl nebo nebyl veden jako agent StB. Jedná se o náhodu nebo někým řízený účel, aby vláda ANO nedostala důvěru? Je to naprostá souhra událostí? Mě se nezdá. To ale není zdaleka všechno.

Ján Sarkocy dokonce v 90. letech minulého století aktivně vystupoval proti tehdejšímu slovenskému prezidentovi Michalu Kováčovi. Prezidentovi, který byl poznamenán problémy s tehdejším předsedou tamní vlády Vladimírem Mečiarem. Vzpomeňme že v té době unesli prezidentovi jeho syna. No a v zákrytu vystupoval opět výše uvedený agent Dymič. Všechno je jen náhoda? Celé je to propletené a je zde evidentní snaha někoho nebo něčeho, aby se v našich podmínkách destabilizovala společnost (respektive byla levice ostrakizována). Možná se chystá ten nejhorší scénář ze všech: pravicový převrat pod vedením „neziskovek“, které horlivě dotuje miliardářský filantrop George Soros. Stejný člověk, který se záhadně začal angažovat na Slovensku a byl vyhnán z Maďarska. Je evidentní, že v zákrytu s Demokratickým blokem jsou někde zakomponovány neziskové organizace ani ne tak placené z našeho rozpočtu, jako spíš soukromým a zahraničním kapitálem. Povšimněme si, že protestní akce vždy svolává nějaká iniciativa, která je „naočkována“ buď mediálním humbukem, případně popostrčena lidmi z oněch neziskových organizací, nadací atd.

Z výše uvedených věcí můžeme jasně usuzovat, že v dnešní době se nedemonstruje za zachování demokratických práv, i když si to řada demonstrujících myslí. Demonstruje se za zachování demokracie jen pro někoho (ve smyslu výkladu Demokratickým blokem). Bohužel tohle si mnozí lidé nechtějí připustit, protože je jim pořád předkládáno, že se prý ohrožuje demokracie. Demonstrovat je naprosto legitimní, ale myslet si, že se tím změní výsledky voleb, je naprosto naivní a není to v pořádku. Demonstrovat mám pro něco (za něco), co by mohlo být reálně ohroženo (například sociální práva, životní prostředí atd.). Demonstrovat v jednom šiku s Demokratickým blokem v pozadí je cesta do zkázy a hrožení samotné demokracie.

Vox Populi, Vox Dei?

Vox Populi, Vox Dei?

Březen 18, 2018

Hlas lidu, hlas boží. Tak nějak by se dala klasifikovat snaha zavést prvky přímé demokracie na úroveň volby starostů, primátorů a hejtmanů. Klasik by řekl, že se jedná o velice důležitý prvek, který v naší společnosti chybí. Ano, to je bezesporu pravda. Nicméně není vše tak růžové, jak se může na první pohled s takovou volbou zdát. Není totiž vyjasněno nemálo problémů a hlavně  by zavedení přímé volby tohoto typu mohlo přinést více škody, než užitku.

Nápad na zavedení přímé volby starostů a dalších veřejných funkcionářů není nový. Již na začátku 90.let minulého století zde byla snaha tento instrument zavést. Nakonec jej přijalo Slovensko. V dnešní době Piráti a SPD Tomia Okamury argumentují tím, že přímou volbu mají mnohé evropské země a proto je musíme následovat. To je bezesporu pravda (jen aby to pak nebylo ve stylu dohnat a předehnat- aber ty konce), ale ty jsou na jiné úrovni vyspělé demokracie, než je náš stát (kupříkladu Německo má přímou volbu starostů už od roku 1952). Na co narážím? Na problém, který se jmenuje vžitá nepřímá volba. Tedy stav, kdy se starosta volí ze středu zvolených zastupitelů. V přímé volbě by se tedy musel vyjasnit vztah jak starostu volit. Zda bude volen samostatně z kandidátů na starostu a poté se bude volit zastupitelstvo. Případně se starostou stane lídr vítězné kandidátky. Takový model mají například v Itálii. Nicméně, když se opravdu podíváme na současný stav věcí, tak starostové jsou na určitých úrovních voleni v 25 evropských zemích voleni přímo a v 19 nepřímo. Takže není pravdou, že přímá volba převažuje všude. K tomu je potřeba říci, že i země, které mají tento typ přímé volby zavedený, tak jej třeba různě kombinují. Například mají tuto volbu zavedenu jen některé spolkové země (Rakousko).

Položme si další otázku. Opravdu většina obyvatel naší republiky chce přímou volbu starostů, primátorů a hejtmanů? Ono to až tak jednoznačné nebude, protože když se v našich podmínkách k určitému typu přímé volby sáhne, tak se to vždy někomu nebude líbit. Uveďme si klasický příklad, co se může přihodit, když zrovna vyhraje člověk, který bude menšině (která prohraje) vadit. Pokud by menšina, která prohrála respektovala demokratickou volbu (a její nejvyšší formou je právě přímá volba), tak by nesvolala třeba nějakou tu demonstraci proti onomu člověku. Jenže v našich podmínkách se začíná zavádět nový prvek demokracie ve stylu: i když si tě většina zvolila, tak nám (menšině) se nelíbíš a budeme provádět veřejný lynč, protože jsi např. člen nějaké politické strany, která se nám nelíbí. V tom spatřuji úskalí přímé volby. Navíc přímá volba není žádnou spásou, protože nejsou vyjasněny kompetence starosta/rada/zastupitelstvo. Jistou logiku by mělo že starostu by vykonával člověk, který získal nejvíce preferenčních hlasů ze všech kandidátů. Ostatně v řadě obcí tomu tak skutečně je, ale může se stát, že i takto zvolený starosta by byl například loutkou většiny v zastupitelstvu.

Jak můžete vidět, tak přímá volba nemusí automaticky znamenat vyřešení například nízké volební účasti nebo, že se na obcích a městech hned něco zlepší. Vše je přeci o lidech a pokud se lidé nebudou chtít domluvit na správě věcí veřejných a řídit svoji obec levicově nebo pravicově, tak je úplně jedno, zda starosta bude volen přímo nebo nepřímo. Je pouze faktem, že přímo volený starosta by se opíral o nejvíce hlasů z voleb (jednalo by se ve své podstatě o manažera a pokud by měl v něčem rozhodovat, tak si nese s sebou problém manažerského selhání). Otázka jeho odvolatelnosti na základě manažerského selhání (kdo by posoudil jeho selhání) by tedy byla značně problematická, ale to už je námět na jiný článek.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy