Pandemie COVID – 19 vs. globální oteplování

Pandemie COVID – 19 vs. globální oteplování

Srpen 01, 2021

V posledním roce, kdy jsme se jako civilizace potýkali s nástupem pandemie nového onemocnění, které později dostalo název COVID – 19 ustoupil do pozadí jiný fenomén: globální oteplování. Může se nám zdát, že tento problém vyšuměl do ztracena, když byl přehlušen nárůsty počtu obětí nového koronaviru nebo lockdowny. Nicméně problém, který lidstvo trápí bez ohledu na to, kde se daný stát nalézá, tady zůstal. Ba naopak, začal nabírat postupně na obrátkách. Jak pandemie, tak globální oteplování mají několik rysů společných. Hlavním jmenovatelem obou dvou je globálnost. Zatímco pandemie koronaviru byla primárně způsobena rychlým přesunem obyvatelstva pomocí letecké a jiné dopravy, která je globální, tak globální oteplování působí celosvětově díky tomu, že jako lidstvo vypouštíme mnoho skleníkových plynů do globálního prostředí. Rozdíl spočívá v míře rizika. Zatímco pandemie rozděluje riziko podle toho, jak který stát má dobrou vládu a zdravotní systém – tedy jak úspěšně dokáže s onemocněním bojovat, tak globální oteplování rozděluje riziko naprosto nepředvídatelně. Doléhá tedy na celou planetu a nikdy nevíte, kde udeří. Dále můžeme vystopovat zajímavou věc ohledně popíračů existence onemocnění COVID – 19 a globálního oteplování. Ve své podstatě se jedná o jedny a ty samé lidi. Jako příklad nám může posloužit bývalý prezident naší republiky Václav Klaus, který již mnoho let tvrdí, že naše planeta je modrá, nikoliv zelená a hojně se promenádoval po vědeckých konferencích, kde brojil proti existenci globálního oteplování. Posléze bylo zjištěno, že jeho vystoupení a účast hradily uhlíkové korporace, které nemají zájem na to, aby se o globálním oteplování mluvilo, případně se snaží o jeho vyvracení. A byl to jeden a ten samý Václav Klaus, který popíral onemocnění novým koronaviru, popíral účinnost karanténních opatření, až sám onen virus nakonec chytil. Na těchto příkladech můžeme vidět spojité plochy obou globálních problémů současnosti. Vypadají, jako kdyby neexistovaly, ale nakonec nás všechny dostihnou. Tím to ale zdaleka nekončí.
Média v nedávných dnech přinesla záběry hořících turistických letovisek v Turecku, meteorology varující před extrémně vysokými teplotami. To na straně jedné a na straně druhé přinášela obrázky z rychle tajícího Grónska, kde rovněž padaly historické teplotní rekordy plusových hodnot. Tyto věci museli mnoho lidí určitě zmást a možná i vyděsit. Na jedné straně světa horko, na další také. Chlad nikde. Přitom se ještě nedávno tvrdilo, že omezení letecké dopravy z důvodu jejího utlumení v rámci boje proti šíření koronaviru přineslo snížení skleníkových plynů v atmosféře. Je to tedy všechno důkaz globálního oteplování nebo jen hříčka přírody ve vývojových cyklech naší planety? Ať už je to jedno nebo druhé, tak je jasné, že se klima naší planety mění a člověk na tuto věc má nemalý vliv. Můžeme tedy tvrdit, že za globální oteplování je zodpovědný globální kapitalismus, protože je to primárně on ve spojení s fosilní lobby, kdo tvrdí, že neexistuje. Brání totiž v jeho další expanzi po planetě. Zde můžeme detekovat ještě jeden zajímavý vztah s koronavirem – šíření onemocnění zlehčovala cestovní lobby spojená s uhlíkovou lobby, když bojovala proti omezení cestování. Navíc neustálá honba za nekonečným růstem vede k tomu, že se tenčí zásoby nerostných surovin. Nemusíme věřit, že existuje globální oteplování, nemusíme věřit ničemu, čemu nechceme věřit, ale jedno je jisté: rychlé tání ledu, požáry v Turecku nebo USA, silnější bouře v Evropě jsou důsledkem toho, že se naše planeta ohřívá a přibude rizik, kdy se lidstvo ocitne nad propastí. Bude se jednat o rizika, jak zabezpečit žízeň po energii, klasickou žízeň po sladké vodě nebo jen to, jak se zachránit před vzrůstající hladinou oceánu.
Někdo může tvrdit, že ledový příkrov se v zimě zase objeví a ledu přibude, ale veškeré vědecké studie ukazují na to, že tomu tak nebude. Co jednou roztaje a přesune se do oceánů, se sice někdy někde vypaří, ale srážky spadnou úplně někde jinde, než by mohly zmrznout. Lidstvo by se mělo (stejně i lidé jakožto jednotlivci) zamyslet nad tím, proč dochází k dramatickému nárůstu teplot v oblastech, kde to není normální nebo nebylo normální do doby, než se naše země začala oteplovat. Na závěr si položme několik otázek: opravdu musíme žít ryze konzumní způsob života, který znečišťuje naši planetu? Je nutné neúměrně vypouštět skleníkové plyny do atmosféry? Můžeme najít rovnováhu mezi růstem a ekologií? Zachrání civilizaci a planetu nástup "zelených" technologií ve spojení s jadernou technologií? Věřím tomu, že jako lidstvo najdeme řešení. Je pouze otázkou, kolik úsilí a zbytečně zmařených lidských životů musí být na tento oltář odevzdáno.

Česká vetokracie

Česká vetokracie

Červenec 30, 2021

Americký politolog, který je nejvíce známý svoji teorií o konci dějin (ta tvrdila, že zvítězila liberální demokracie s volným trhem a bude následně vládnout po celém světě) z doby krátce po pádu východního bloku – Francis Fukuyama – přišel s novou teorií. Jedná se o teorii, která tvrdí, že se v USA nedaří prosazovat veřejný zájem a prospěšné projekty, protože se každý předpis dá několikrát vetovat, až se jednoduše někde zasekne. V USA tato věc nastává poměrně často a vede k selhání, které se nejvíce projevilo v současné pandemické situaci – jedná se o vztah centrální (federální) vlády a vlád místních – jednotlivých států. V našem prostředí můžeme pozorovat něco podobného, byť zde neexistuje možnost právní předpis vetovat, tak jako je tomu v USA, ale lze jej úspěšně podávat k soudu, který ve své podstatě rovněž vynese určitý typ veta (v našem právním systému vynese rozsudek). Tuto situaci můžeme definovat jako českou vetokracii, případně soudcokracii, protože namísto vlády, která má z logiky věci vládnout, rozhodují v důležitých věcech soudy. V následujících řádcích si uvedeme dva příklady naší vetokracie, kdy jeden bude reflektovat současný problém v boji proti koronaviru a druhý bude poukazovat na možnost blokovat veřejně prospěšné projekty zájmovými skupinami.
Před rokem byla naše republika „best in covid“, aby se po několika měsících rázného boje s koronavirem stala pro změnu nejhorší zemí na světě, která nedokázala nástup pandemie zvládat. Jak je to možné? Na vině je náš systém, který se začal potácet v byrokratickém soukolí, kdy jeden předpis vylučoval druhý. Navíc se často zjišťovalo, že některé předpisy vůbec nefungují. To by až tak velký problém nebyl – vždy se dal totiž napravit nebo opravit. Problém se vynořil ve chvíli, kdy na opatření vydaná vládou, potažmo ministerstvem, začali útočit právníci, kteří byli často napojeni na pravicové politické strany, které jsou v dnešní končící sněmovně v opozici. K tomu všemu se přidala i zájmová skupina podnikatelů, kterým rázná opatření vlády proti šíření koronaviru „lezla krkem“. Výsledek byl ten, že soudy rozhodly ve prospěch stěžovatelů během několika málo týdnů a přinutily ministerstva, aby svá vydaná opatření opravila. Vždy se jednalo o stěžování na politické rozhodnutí a soudy rozhodly většinou podivně rychle. Byl to výsměch těm případům, které soudy řeší léta a ukázalo na fakt, že v naší zemi, která je zahlcena právními přepisy, vládnou více soudy, než vláda nebo Parlament. V kontextu vetokracie můžeme tvrdit, že u soudu lze napadnou cokoliv, co vydá ministerstvo, aby byl přepis následně zrušen, poté vydán nový proti kterému si může opět někdo stěžovat a napadnout jej u soudu. Tento vztah můžeme definovat jako trojici veto – veto – veto.
Druhým příkladem naší vetokracie je možnost účelového blokování projednávání určité věci zájmovými skupinami, kdy tyto skupiny mohou záměrně blokovat třeba územní povolení, stavební řízení atd. Tato blokace se posléze projevuje v několikaletých průtazích výstavby dálnic, silnic nebo obchvatů měst. Nejznámějším příkladem tohoto typu je, že se k problematice mohou vyjadřovat ekologická hnutí (nic proti nim), která jsou mnohdy účelově založena. Zde můžeme pozorovat, že někteří záměrně blokují veřejný zájem a dokáží danou věc nikoliv vetovat, ale natahovat do ztracena. Tento příklad ukazuje na to, jak se díky účelovému blokování veřejně prospěšných projektů mrhají veřejné peníze.
Naše právní džungle je natolik zarostlá, že je nutné ji pořádně pročistit. Zákony, které se hemží jen samými novelizacemi a jsou nefunkční je potřeba zrušit a připravit zákony nové, které budou reagovat na dnešní dobu, která je odlišná od doby třeba z 90. let 20. století. Nejvíce nefunkčních zákonů bylo vytvořeno právě v divokých devadesátkách, kde se vytvářelo tolik zákonů, které umožnily nejen divokou privatizaci, ale celkovou destabilizaci našeho státu. Právě v této době můžeme identifikovat nástup české vetokracie, kdy se vytvořil systém, který nemohl od začátku fungovat jako klasická demokracie, protože ta nebyla po chuti těm, kdo lačnili po státním majetku. Dnes je doba jinde, ale základ zůstává stejný a jak by řekl klasik – za vším hledej peníze - takže i za českou vetokracií je nutné hledat zájem někoho jiného - často lobbistů, skupin, kterým nejde o fungování státu, případně zde můžeme najít mnoho různých „vykuků“, kteří se snaží přisát na státní peníze.

Westinghouse a „lex Dukovany“

Westinghouse a „lex Dukovany“

Červenec 25, 2021

Civilizace, která dnes obývá planetu Zemi, lační po čím dál větším množství elektrické energie. Ne jinak je tomu v naší republice, která se rozhodla vystavět další jaderný blok, který by posílil postupně „dosluhující“ jadernou elektrárnu Dukovany. Musíme si říci, že jedině jaderné elektrárny jsou v současné době stabilním zdrojem energie a jedná se o jednu z nejčistších energií, pokud pominu vznik jaderného odpadu. Na našem území dnes máme dvě jaderné elektrárny, které mají sovětské (dnes ruské) jaderné reaktory typu VVER. Z logiky věci by tedy plynulo, že v případě dostavby nějakého jaderného bloku použijeme stejnou technologii, protože se jedná o osvědčenou a fungující věc, která není lemována téměř žádnými vážnějšími nehodami. Zde je nutné objasnit jeden mýtus, který koluje ve veřejnosti a tím je, že ruská (potažmo čínská) jaderná technologie je nebezpečná, protože selhala v Černobylu. V tomto případě se jedná o účelový strašák, který není pravdivý, protože na Ukrajině v Černobylu havaroval reaktor typu RBMK a nikoliv VVER. Naproti tomu ve Fukušimě vlnu tsunami „nepřežily“ reaktory typu PWR. Nebudu zde objasňovat rozdíly mezi těmito reaktory, ale pro náš účel postačí, když si řekneme, že v posledních 5 letech se na světě postavilo nejvíce reaktorů typu VVER a buď je přímo stavěla ruská společnost Rosatom nebo stavba probíhala v nějakém konsorciu. Když si to celé shrneme a podtrhneme, tak nám musí vyjít, že dostavu našeho jaderného bloku by měl realizovat Rosatom. K tomu ale bohužel nedošlo, protože naši zákonodárci vytvořili precedent nazývaný „lex Dukovany“, kdy se přímo do zákona vsunulo ustanovení, že jadernou elektrárnu Dukovany nesmí dostavět Rusko a Čína. Zde je nutné podotknout, že to bylo přijato na nátlak řady senátorů a české pravice, které do odborných věcí motají ideologii a co více, jak Senát ve svém současném složení, tak česká pravicová scéna se staly líhní bezpečnostních rizik.
Poslední dobou mně přišlo poměrně úsměvné (spíš to bylo k breku), když z toho, že dvě světové jedničky na poli jaderné technologie se nesmějí zúčastnit tendru o dostavbu Dukovan, mají největší radost zástupci TOP 09, STAN, ODS a Pirátů za přizvukování některých zástupců z ČSSD a SPD. Všichni chtějí mít přístup k energii, ale již je nezajímá, kolik to bude stát a na jaké úrovni ona technologie bude. Ruku v ruce k tomu přišla mediální masáž, když se ve veřejném prostoru objevila informace, že tendr bude s největší pravděpodobností přidělen „strýčkovi Donaldovi“ a jeho společnosti Westinghouse, která byla nedávno v bankrotu a na území USA reaktory demontuje, než montuje. Logicky uvažující člověk musí pochopit, že v případě „nedostavby“ Dukovan sehrála roli ideologie, hysterie a nenávist některých pravicových politiků, kterým bohužel podlehla i samotná vláda Andreje Babiše a je to právě vláda, která se v tomto případě podílela na vzniku jednoho z největších bezpečnostních rizik moderní doby.
Na závěr si to tedy celé shrňme: díky tlaku pravicové opozice se vytvořil zákon „lex Dukovany“, což je precedent, protože příště si můžeme dát do zákona, že na našem území nesmí nic stavět Francie, Německo atd. Je to celé postavené na hlavu. No, a jelikož jsme tedy z tendru vyloučily dvě světové jedničky, tak se projekt Dukovan výrazně prodraží a s největší pravděpodobností ani nerealizuje. Tím pádem už rozumím tomu, proč zde má být společnost Westinghouse přítomna. Až budeme totiž naše jaderné elektrárny zavírat a likvidovat, tak budeme potřebovat jejich pomoc, protože oni jsou na to za poslední dobu ryzí experti. Díky tomu, že nám posléze vypadnou dva nejstabilnější zdroje energie, tak se staneme přímo závislými na dodávkách energie ze zahraničí. Ano, to je bezpečnostní riziko. České pravici nejde o to, kdo dostaví tu či onu elektrárnu, ale jde jí o to, abychom se stali přímo závislými na někom jiném. Doufám, že si to lidé při volbách uvědomí.

Senát se stává bezpečnostním rizikem

Senát se stává bezpečnostním rizikem

Červen 05, 2021

»Miloš Zeman není schopen vykonávat úřad prezidenta republiky,« uvedl v tomto týdnu senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. O co podle vás jde?
Podle mého názoru jde jen o to, aby se zviditelnila pravicová politická scéna. V Senátu totiž sedí osazenstvo, které je formováno ideologií antizeman nebo antibabiš, takže se něco takového dalo předvídat. Bylo jen otázkou času, kdy se s něčím takovým přijde a blížící se volby tomu daly záminku. Navíc o tažení proti prezidentovi Zemanovi již několikrát mluvila senátorka Miroslava Němcová, která byla neúspěšnou kandidátkou na předsedkyni vlády. Vzpomínáte? To bylo v průběhu prvního volebního období Miloše Zemana, krátce po jeho zvolení v roce 2013, kdy byla tehdejší vláda ODS cupována skandálem kolem Petra Nečase.
Zde tedy můžeme vidět, že na tažení proti současnému prezidentovi se podílejí zástupci pravicové politické scény, kterým leží v žaludku to, že v roce 2018 neuspěl jejich kandidát na prezidenta Jiří Drahoš.
Co říkáte na to, že předsedou onoho výboru je neúspěšný kandidát na prezidenta Pavel Fischer?
Neúspěšní kandidáti na prezidenta si lidově řečeno »posichrovali« důležité posty, které jsou do určité míry vážné a mají nějakou váhu pro média. Osobně jsem si říkal, zda to předseda tohoto výboru směrem k prezidentovi Zemanovi myslí vážně. Pokud tuto skutečnost tvrdí neúspěšný kandidát na prezidenta, tak si o tom myslím své. Nicméně se na tuto věc podívejme ještě z jiného úhlu pohledu: jak může vůbec někdo útočit na hlavu státu, která byla demokraticky zvolena v přímých volbách většinou hlasujících, a tedy prostým lidem, na který se senátoři a senátorky tolik odvolávají? Navíc by na hlavu státu Senát neměl vůbec útočit, protože jeho zástupci a zástupkyně jsou často zvoleni jen minimem hlasů a o složení Senátu tak rozhodují často jen tisíce lidí namísto milionů jako v případě prezidenta. Takže váha mandátu co do počtu hlasů/voličů je na straně prezidenta. Ve finále mě to ale nijak nepřekvapilo, protože co jiného čekat od »zhrzenců«, kteří se nikdy nedokáží smířit s porážkou v demokratických volbách? Pokud vím, tak předsedou výboru se Pavel Fischer stal na základě politických dohod uvnitř Senátu, a jelikož je Senát většinově složen ze zástupců antizeman, tak bylo jen otázkou času, kdy přijde nějaký výstřel proti Zemanovi. Jinak to samozřejmě zapadá do skládačky blížících se voleb, aby se mohl dělat PR pravicovým stranám.
O návrhu zbavit Zemana funkce rozhodne Senát příští týden, jaký očekáváte výsledek? Co vlastně bude následovat, pokud by to prošlo?
Tohle je velice záludná otázka. Mám reálnou obavu, že poprvé v historii bude podána žaloba na prezidenta, aby byl zbaven svého úřadu. Když se podíváme na to, že i současní senátoři za ČSSD jsou proti Miloši Zemanovi, a navíc se chovají ryze pravicově, tak lze očekávat, že návrh s největší pravděpodobností projde. Co bude následovat? Vzhledem k tomu, že prezident asi nebude žalován za velezradu, tak senátoři potřebují získat ještě souhlas poslanců. Pokud by však sáhli k instrumentu velezrady, tak mohou podat žalobu jako Senát bez souhlasu Poslanecké sněmovny. Jestliže se ale bude jednat o instrument hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, tak zde je nutný souhlas Poslanecké sněmovny. Uvidíme, k čemu se Senát odhodlá, ale předpokládám, že dojde k druhé variantě, aby se v Poslanecké sněmovně odehrála »komedie« pro média a širokou veřejnost.
Je to pečlivě promyšlená prezentace pravicové politické scény směrem k nadcházejícím volbám. Žaloba na prezidenta nemá s prací Senátu nic společného, protože dle mého názoru se s tímto instrumentem musí šetřit jako s šafránem. Ostatně už to, že něco takového vymysleli v Senátu, mnoho lidí vnímá velice negativně a volají po zrušení této komory našeho parlamentu. Jestliže tedy žaloba na prezidenta projde Senátem, tak to bude jen další snížení prestiže této instituce, jejíž pověst je pošramocená od samého počátku jejího ustavení.
Je podle vás ještě Senát, jak se vždy říkalo, pojistkou demokracie (pokud jí někdy byl), nebo už má dávno jinou úlohu?
Dobře položená otázka. Když byl Senát v roce 1996 založen, tak byl ustaven jakožto vámi zmíněná pojistka demokracie, ale troufnu si tvrdit, že pojistkou nikdy nebyl. Od samého počátku byl totiž vnímán jako odkladiště vysloužilých politiků. To se ale v současné době začíná měnit, protože se stále více ukazuje, jak může být horní komora našeho parlamentu zneužita pro jiné cíle, než je ustavena. Dnes tedy můžeme tvrdit, že Senát je nadbytečnou institucí a mnoho lidí volá po jeho zrušení. To, že současný Senát vymyslel určitou žalobu na prezidenta, znamená, že se de facto stal bezpečnostním rizikem pro naši republiku, protože tímto krokem se silně destabilizuje naše politická scéna. Ostatně Senát již několikrát v minulosti snížil svoji prestiž tím, že se postavil například proti Číně a Rusku, a tímto krokem se téměř vždy postavil na stranu pravicové reprezentace, která pokaždé inklinuje k USA a neoliberální politice.
Poslední ranou do prestiže byla cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan, kdy prohlásil, že je Tchajwanec s narážkou na projev J. F. Kennedyho v Berlíně v roce 1961. Vystrčilův projev byl ale namířen proti Číně, a tím pádem byl rovněž bezpečnostním rizikem, protože se útočilo proti světové ekonomické jedničce na světě, a to je velice nebezpečné.
Současný Senát je bohužel většinově složen ze zástupců zastávajících teorii antizeman a antibabiš. Z tohoto důvodu můžeme dnes druhou komoru nazvat »hlásnou troubou« těchto zástupců (rozuměj pravicových stran), kteří si dělají PR na tom, že dehonestují hlavu státu, případně předsedu vlády. O obou zmíněných si může každý myslet své, souhlasit i nesouhlasit s jejich politikou a názory. To, že senátní bezpečnostní výbor, kterému předsedá jeden z neúspěšných prezidentských kandidátů, útočí na prezidenta republiky, mě jen utvrzuje v tom, že mnoho senátorů a senátorek není schopných nebo neschopných, ale všeho schopných. Pokud by se celý Senát vyslovil pro to, aby byl prezident Zeman zbaven svého úřadu, tak by to jasně ukázalo na jednu věc: a to, že Senát v současném složení, v jakém je v dnešní době navolen, je bezpečnostním rizikem pro Českou republiku, protože záměrně destabilizuje politickou scénu a útočí na prezidenta, případně předsedu vlády. Pokud se Senát jako celek k tomuto kroku neodhodlá, tak jsou bezpečnostním rizikem ti, kdo v bezpečnostním výboru Senátu (případně na hlasování pléna Senátu) pro takovou věc, jakou je zbavení prezidenta úřadu, zvedli ruku, a proto by se měli sami vzdát mandátu.
Lze Senát nějakým způsobem reformovat k lepšímu, či dokonce, šlo by vlastně tuto instituci zrušit bez vůle jejích členů?
Odpovím pozpátku. Senát nelze zrušit bez jeho souhlasu, protože je součástí Ústavy, a tu lze upravovat a měnit jen na základě souhlasu obou komor a ještě kvalifikovanou většinou zákonodárců. Z toho plyne, že Senát jako takový zrušit jen tak nelze, ale lze udělat jinou věc, a to je, že se do Senátu zvolí jiní lidé, kteří současný svět a společnost vnímají jinak. Proto jsou volby do Senátu poslední dobou důležité. To by ale nesmělo k těmto volbám chodit tak mizivé procento voličů, kteří poté rozhodují o složení této instituce, zatímco druzí na Senát jen doma nebo v hospodě nadávají, když i mlčící většina může rozhodnout.
Tomuto paradoxu říkám mlčící demokracie, kdy k volbám do Senátu mnoho lidí nechodí (většina), aby poté mohli nadávat a přitom nevyjádřili svůj názor v hlasování. Tento paradox způsobuje, že se v Senátu objeví často lidé, kteří jsou zvoleni malým množstvím lidí a většinou jsou to lidé pravicově smýšlející, protože levicový volič na Senát nahlíží negativně až odmítavě, a přitom by mohli právě tito voliči rozhodnout o jiném složení Senátu. Lidé si musí uvědomit, že Senát zde je a bohužel bude i nadále. Neumím si představit, že by se někdy sám zrušil. Ostatně naše republika je známá tím, jak se ustavují instituce pro instituce, úřady pro úřady, a než aby se nějaký úřad rušil, tak jej nenápadně necháme fungovat, i když je nám de facto k ničemu. Stejné je to se Senátem. Je nám k ničemu, protože svoji úlohu ztratil ve chvíli, kdy byla zavedena přímá volba prezidenta, a pouze jedinkrát zastal funkci Poslanecké sněmovny, když byla v roce 2013 Sněmovna rozpuštěna, a vydával tzv. zákonná opatření, která ale stejně nová Sněmovna musela schválit nebo odmítnout. Posléze ještě zasahuje do jmenování ústavních soudců, jinak je pouze součástí legislativního procesu, a proto náš proces schvalování mnohých zákonů tolik vázne.
Jestli je možné tuto komoru reformovat? Maximálně lze upravit samotný proces voleb, kdy se může uvažovat o jednokolové variantě a zákazu úpravy senátních obvodů, protože se často stávalo, že docházelo k účelovým úpravám.

NATO: pohrobek Studené války

NATO: pohrobek Studené války

Květen 22, 2021

V únoru tohoto roku (2021) tomu bylo 30 let od doby, kdy byla politicky rozpuštěna Varšavská smlouva. Vojenský a obranný pakt, který byl založen v roce 1955 jako reakce na založení vojenského paktu NATO v roce 1949. V době existence obou dvou paktů byl svět relativně bezpečnější, protože byl formován „divnoláskou“ a strachem ze vzájemného zničení obou dvou stran. Právě proto nikdy nedošlo ke třetí světové válce. Nicméně po rozpuštění Varšavské smlouvy se situace radikálně změnila, stejně tak se změnil i celý svět. Při utváření dějin „Studené války“, což je termín, který je používán v euroamerickém prostoru, protože jinde po světě se odehrávaly války horké (Vietnam, Angola aj.) hrály prim dva vojenské pakty – NATO a Varšavská smlouva. Jestliže jeden z paktů dnes již neexistuje, tak by logicky neměl existovat ani ten druhý, protože přeci potenciální nepřítel zmizel. Jenže opak se stal pravdou. NATO existuje do dnešních dní a po roce 1991 si hledalo své další uplatnění. Musel se vytvořit nový nepřítel. Zpočátku jím nebylo Rusko, protože za vlády Borise Jelcina bylo de facto kolonií západního kapitálu, kdy tam probíhala divoká privatizace, horší, než na našem území. Jelikož na činnost tohoto paktu nejvíce přispívá USA a Velká Británie, následována Francií, tak se již v devadesátých letech minulého století začala formovat nová strategie paktu NATO, kterým měla být jeho účast na různých ilegálních válkách. Již to neměl být obranný pakt, protože nepřítel zmizel, ale musel být nově vytvořen jiný, a to klidně na základě lží, aby se ospravedlnil zásah sil NATO.

Od roku 1999 je Česká republika také členem tohoto paktu. Vstup do něj byl ryze politickou záležitostí a dodnes na tuto skutečnost doplácíme například tím, že musíme tolerovat přesuny amerických vojsk na nesmyslná cvičení nebo že musíme přispívat na činnost tohoto paktu 600 milionů korun ročně (stav k roku 2020). Jelikož se tedy nikdo občanů v tak závažné věci, jako byl vstup do tohoto paktu, nezeptal v referendu, tak může být smlouva o vstupu nulitní, tedy neplatná. Obdobně jako tomu je u Mnichovské dohody, kdy je tato dohoda od samého počátku neplatná – rozhodovalo se totiž o nás bez nás, o naší budoucnosti bez lidu a vstup do NATO byl také bez názoru lidu. To jen pro zajímavost. Nyní se ale vraťme k tomu, zda máme být členy NATO nebo nemáme. Jelikož nebylo o vstupu rozhodnuto v referendu, tak rozhodně členy být nemáme.

NATO je dnes de facto prodloužená ruka USA, které tento pakt používají (zneužívají) k prosazování svých zájmů a ilegálních válek po světě, případně ke stupňování napětí směrem k Rusku. Ne jinak je tomu v současné době, kdy se přes naše území přesouvají američtí vojáci na cvičení do Maďarska. Je zajímavé, že pravicová politická reprezentace, stejně i ČSSD nebo Piráti nijak proti přesunu vojsk americké armády neprotestují, byť je tato armáda zodpovědná za ilegální války po světě. Ještě je navíc bujaře vítají a obdivují za skandování USA, USA, spojenci, zachránci. Zatímco Rusko, které si nedávno přesouvalo svá vlastní vojska po svém vlastním území v rámci svého vlastního cvičení, bylo vystaveno silné tuzemské pravicové, mediální i mezinárodní kritice, že eskaluje napětí. Musím se tedy ptát, kdo tedy eskaluje napěti? Zda je to Rusko, které cvičí na svém vlastním území nebo američtí vojáci, kteří se prohánějí v rámci demonstrace síly po různých zemích? Proti komu musí cvičit? Na jakou další ilegální válku se američtí vojáci připravují?

O tak závažné věci, jakou byl vstup do NATO, neměli občané ČR příležitost rozhodnout v referendu a vstup do vojenského paktu jim byl antidemokraticky vnucen. Jedná se o největší vojenskou organizaci na světě, která pod vedením USA vytváří ilegální války (Jugoslávie 1999, Irák 2003, ad.) a je zodpovědná za válečné zločiny. A teď tady máme na svém území americká vojska. Z těchto důvodů odmítám jakékoliv přesuny vojsk přes naše území a jsem jednoznačně pro vystoupení z NATO, protože o vstupu do tohoto paktu neměli občané možnost rozhodnout v referendu. Když navíc vystoupíme, tak ušetříme již uvedených 600 milionů, které můžeme dát jako odměny zdravotníkům, hasičům a záchranářům, kteří bojují proti současné pandemii.
 

Pokání Miloše Zemana

Pokání Miloše Zemana

Květen 19, 2021

Před několika dny jsme si připomněli 22 let od „humanitárního bombardování“ Jugoslávie. Ano, psal se rok 1999 a naše země v dubnu onoho roku vstoupila do paktu NATO. V té době již rok vládla ČSSD v rámci opoziční smlouvy a tehdejším předsedou vlády byl současný prezident Miloš Zeman. Bylo to jen několik dní po našem politickém vstupu do paktu NATO, kdy jeho síly zahájily ilegální bombardování Jugoslávie, které se de facto rovnalo válečnému zločinu proti mezinárodnímu právu a takový skutek je nepromlčitelný. Naše země se v té době přidala na stranu NATO a povolila přelety strategických bombardérů, aby toho později hořce litovala, když se zjistilo, že vlastně bombardování vůbec nebylo potřeba. Stín tohoto omylu tehdejší vládní garnitury se táhne do dnešních dní a plně si to uvědomil i prezident Miloš Zeman, který v té době nikterak bombardování nezpochybňoval. Pokud by to totiž udělal, tak by mu zcela jistě pohrozily nějaké špičky z NATO, případně by mu bylo vyčiněno tehdejší americkou administrativou Billa Clintona, kterého v té době zmítala aféra kolem Moniky Lewinské. Po 22 letech tedy přišlo pokání Miloše Zemana, kdy se za schvalování bombardování omluvil. Je škoda, že tak neučinil již dávno, ale jedno přísloví praví, že nikdy není pozdě. Každopádně by se měli omluvit i jiní politici, kteří schvalovali a dodnes schvalují různé ilegální války, které jsou postaveny na lžích. Miloši Zemanovi patří dík, že prosazoval levicové věci nebo, že pomohl udržet levostředovou vládu, ale omluva za schvalování nějakého zločinu je málo a daná věc by měla být řešena mezinárodně a omluvit by se mělo NATO a také USA.

Nicméně jsem rád, že Miloš Zeman uznal svoji chybu z doby svého vládního angažmá předsedy vlády. Tady můžeme vidět, jaký je prezident taktik, když si uvědomuje, jak je důležité dnes utvářet politiku více azimutů a stavět mosty a ne je bourat. Ještě očekávám, že se omluví pravicoví politici, kteří v roce 1999 schvalovali "humanitární bombardování" podle vzoru tehdejšího prezidenta Václava Havla. K tomu se ale nabubřelí pravicoví panáci zcela jistě nesníží. Naopak hned zaútočili na Miloše Zemana, že jeho omluva je pokrytecká - ostatně co jiného čekat od antilevicového, antisociálního, antizemanovského a antiruského poslance Víta Rakušana (STAN a Piráti) nebo od hysteričky poslankyně Markéty Adamové Pekarové (TOP 09, Spolu)? Možná by se tito pravicoví politici a političky podobného ražení jako výše uvedení, měli omluvit za ilegální válku v Iráku z roku 2003, která byla postavena na lžích, kterým tak ochotně přikyvovala tehdejší pravice. K takové omluvě ale nedojde, protože tím by vlastně potvrdili, že všichni lhali. Navíc by se pravicoví politici měli omluvit i Rusku, když svými „velkohubými“ prohlášeními bez jasných důkazů (vše je postaveno na spekulacích a domněnkách – tedy lžích) ke kauze Vrbětice naprosto rozbourali vztahy a došlo to tak daleko, že Rusko označilo ČR za nepřátelskou zemi spolu s USA (to se teda máme čím mezinárodně chlubit!).

Navíc se stále více ukazuje, že na naši politickou scénu mají čím dál větší vliv zpravodajské a bezpečnostní služby, které vytváří různé kauzy, jež mají za cíl ovlivnit uvažování voliče v nadcházejících volbách. Ano, poukazuji na kauzu Vrbětice, která nese veškeré znaky amerického studeného puče. Jedná se o stejný scénář, jaký již několikrát proběhl v latinskoamerických zemích. Bohužel se z naší země stává banánová nebo přesněji bramborová (abychom vystihli tuzemský příměr) republika. Můžeme pozorovat úpadek politického řádu, kdy je politická scéna prodchnuta urážkami, napadáním, vulgaritami, nevraživostmi, odsuzováním jednoho a druhého, rozdělování na my a oni, my hodní a oni zlí, Zeman a Antizeman, Babiš a Antibabiš, komunisté a antikomunisté. Na tomto stavu mají podíl hlavně agresívní pravicoví politici a političky, kteří se ohánějí hlavně ideologií nebo nevraživostí vůči nějaké osobě nebo minulosti.

Miloše Zemana můžeme a nemusíme mít rádi, můžeme jej vyzdvihovat i zatracovat, nesouhlasit s jeho názory nebo jim horečně přikyvovat. Ať si vybereme jedno nebo druhé, tak musíme uznat, že svoji omluvou směrem k Srbsku je morálně i politicky výše, než pravicoví nebo i jiní politici, kteří se dodnes za nic neomluvili. Možná některým lidem chybí omluva Miloše Zemana za to, že nechal zprivatizovat banky, když byl předseda vlády, že deformoval českou politickou scénu díky opoziční smlouvě, případně že jeho vláda udělala některé nesmyslné privatizační akce. Ano, i tyto věci jsou pravda, a pokud by se prezident za ně omluvil, tak by zcela jistě zvýšil (podle mého názoru) svůj kredit a povýšil by jak morálně, jakož i politicky. Nicméně je potřeba Miloše Zemana podporovat a vidět jeho pozitivní roli dříve i dnes a do budoucna po podzimních volbách do Sněmovny a také směrem k jeho politice více azimutů – od EU, Rusko a Čínu, po USA a další země. Ale na druhou stranu je potřeba si uvědomit jeho slabiny – jako schvalovaní bombardování Jugoslávie, privatizace bank nebo vytvoření opoziční smlouvy atd. Tyto slabiny by nám ale stále neměly bránit v jeho podpoře, neboť je to strategický spojenec, daleko lepší, než pravicoví politici. Svět totiž není dokonalý a každý v životě děláme chyby. Je však nutné si je uvědomit a přiznat si je, což prezident Zeman ve svém pokání za rok 1999 udělal.  
 

Kriminalizace myšlenky sociálně spravedlivé společnosti?

Kriminalizace myšlenky sociálně spravedlivé společnosti?

Květen 15, 2021

Je tomu již 100 let od vzniku Komunistické strany Československa (KSČ), která začala být nositelkou myšlenky, která vždy byla a dodnes je velice působivá. Za onu dobu existence komunistického hnutí v naší zemi se událo mnohé. Od vzestupů a pádů samotného hnutí, přes hrozbu vyhlazení mnoha národů, až po různá tání a reformování myšlenky komunismu a socialismu. Za oněch 100 let komunistické hnutí v naší zemi vždy nějakým způsobem ovlivňovalo naši politickou scénu. Dokonce i v době druhé světové války byla KSČ jedinou politickou stranou, která se po mnichovské zradě sama nerozpustila a dokonce se ani nestala přisluhovačem nacistického Německa. Sama přešla do ilegality a pomáhala formovat domácí, potažmo východní odboj, který je dnes mnohými historiky (záměrně) upozaďován. Za celou dobu existence našeho komunistického hnutí můžeme identifikovat několik historických etap, která můžeme nazvat následovně: Masaryk a Gottwald – postavení KSČ v první republice, zastánkyně dělnictva a chudiny, Antifašismus proti nacifikaci – komunistické hnutí a jeho podíl na osvobození naší vlasti, Komunizace – nástup nové společnosti a snaha o sociálně spravedlivou společnost, Destalinizace – vyrovnání se se Stalinem a deformacemi hnutí, Demokratizace – božská šedesátá?, Normalizace – návrat k původnímu, Kriminalizace – odsouzení a zavržení minulosti, Snaha o novou budoucnost – Komunistická strana v novém tisíciletí. V tomto svém příspěvku k jednomu celému století existence komunistického hnutí se zaměřím na kriminalizaci hnutí po roce 1990, tedy nejnovější dobu a poukáži na to, proč nově nastoupivší garnitura v době popřevratové přistoupila k vytváření takových zákonů, které ztěžují prosazovat myšlenku, která je lidstvu vlastní a je zárukou jistot, míru, sociální spravedlnosti a humanity.

Nedílnou součástí nového systému, ve kterém se ustavovala KSČM coby pokračovatelka a nositelka myšlenky sociálně spravedlivé společnosti, bylo co nejrychlejší zrušení paragrafu 132 trestního zákona z roku 1961, který se týkal rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento paragraf nebyl zrušen z důvodu politických změn, ale musel být z našeho právního řádu odstraněn, aby se mohla spustit divoká privatizace státního (rozuměj kolektivního) majetku, stejně tak i družstevního. Výše uvedeným paragrafem chránil stát v letech 1950 - 1990 svůj majetek a hospodářství před možným zničením, což je v ostrém kontrastu s utvářením „porevolučních“ zákonů, které umožňovaly ty největší privatizační „zločiny“ a „masové“ rozkrádání v divokých devadesátkách.

Je nutné zmínit, že představitelé systému, který se ustavoval po revoluci (přesněji po převratu) roku 1989, se snažili co nejvíce odlišovat od doby předcházející a také tomu odpovídaly jeho kroky. Ty můžeme rozdělit do dvou rovin. První rovinou je odmítnutí kolektivního vlastnictví, což mělo za následek divokou privatizaci a masové tunelování státního majetku. Byl ustanoven instrument soukromého vlastnictví, které je podle pravicových stran nedotknutelné a postaveno tak výše, než vlastnictví státní. Byť jsou obě dvě vlastnictví dle Ústavy postavena na stejnou úroveň. Druhou rovinou je vytváření různých nelegitimních zákonů, které měly a dodnes mají kriminalizovat snahy o sociálně spravedlivou společnost, a mají za cíl dobu v letech 1948–1989 označovat jako protiprávní. K tomuto účelu představitelé staronového kapitalistického systému přišli s několika zákony.

Prvním je zákon č. 198/1993 Sb. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tento zákon má za cíl kriminalizovat celé období let 1948–1989 a de facto znemožňuje plně rozvinout diskuzi o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti: socialismu a komunismu. Právě kvůli tomuto zákonu nemůže KSČM plnohodnotně vykonávat svoji politiku, protože diskuze o změně systému je a priori předem tímto zákonem kriminalizována. Zde je nutno uvést, že i navzdory existenci tohoto zákona si KSČM jako jediná parlamentní strana radikálně levicového zaměření ve střední a východní Evropě ponechala ve svém názvu termín „komunistická“ na rozdíl od jiných podobných stran, které byly pod nátlakem nebo z opatrnosti vedeny ke změně názvu.

Za druhé, existují tzv. lustrační zákony zákon č. 451/1991 Sb. Velký lustrační zákon a zákon č. 279/1992 Sb. Malý lustrační zákon. Tyto zákony můžeme vnímat jako silně diskriminační, protože po roce 1989 vylučovaly z veřejné správy mnohé lidi, kteří působili ve veřejné správě před rokem 1989 a souběžně byli ve vedoucích funkcích KSČ nebo jiných organizacích státu. Jedná se o podobný případ jako s prověrkami a vylučováním z KSČ po roce 1970, protože lustrace fungovaly podobně jako vyloučení ze společnosti. Po prověrkách začátkem normalizace se také mnozí vyloučení ocitli v zaměstnáních, které nikdy vykonávat nechtěli. Stejně tomu bylo v době „lustrací“ – mnohým schopným (často profesionálům) bylo znemožněno, aby vykonávali různé funkce ve veřejné správě. Mnozí z těchto diskriminovaných osob ale postupem času díky svým zkušenostem a schopnostem našli úspěšně uplatnění v soukromé sféře. Kvůli lustračním zákonům stát ztratil profesionály a došlo k rozkrádání státního majetku těmi, kteří cítili, že stát je kvůli tomu oslaben. Na základě nových zákonů, které měly utvářet novou dobu, a pod manipulativním vlivem masových médií došlo k posunu velké části společnosti od levicových hodnot k hodnotám pravicovým. Také kvůli tomu má současná KSČM omezené možností své působnosti.

Je tedy nutné rozlišovat mezi KSČ a KSČM. Existence Komunistické strany Čech a Moravy nám všem dává naději, že myšlenka na sociálně spravedlivou společnost nebude jen vzpomínkou, ale také socialistickou a komunistickou nadějí do budoucna. Myšlenka komunismu je totiž nejvyšší fází humanity, nicméně je nutné si uvědomit, že v dnešních změněných podmínkách, kdy je určujícím hráčem globální kapitalismus, tomu všemu musí odpovídat i změna pohledu na svět. Je třeba navázat na internacionalismus a umožnit, abychom se ve jménu socialismu propojovali na národní, evropské i světové rovině. Nestačí se jen zabývat minulostí, kterou stejně již nikdo nikdy nevrátí, ale je nutné aktivně vytvářet spravedlivější budoucnost.
 

Obchodníci s pochybnostmi

Obchodníci s pochybnostmi

Květen 13, 2021

Jak prostupují různé kauzy naší politické scény mediálním a veřejným prostorem, můžeme vidět, jak mnohá hlavní média vytvářejí falešnou realitu, která by se podle nich měla stát nakonec pravdou. Tato média mnohdy objektivně neinformují (ani se o to nesnaží) a svoji prezentaci staví na senzacích, domněnkách, vytváření jiné pravdy. Dokonce i veřejnoprávní média, která si téměř každý z nás platí v tzv. koncesionářských poplatcích, se nesnaží o objektivitu a dost často nadržují určitým politickým subjektům nebo některé záměrně umlčují tím, že se s nimi ani nebaví. I to je strategie mnohých médií.

Na příkladu kauzy Vrbětice ve vztahu k prohlášením proti ministrovi vnitra Janu Hamáčkovi můžeme pozorovat, kam až jsou někteří novináři schopní zajít. Rád bych upozornil na vzestup české mediokracie, kdy média čím dál více ovlivňují politickou scénu a chování voličů před volbami a nesnaží se o objektivitu. Mediokracie není obvykle samonosná, spíše je bulvárním prostředkem, prostřednictvím něhož se moc přenáší od privátních transnacionálních i českých korporací a zpravodajských a dalších „služeb“. Společnost je silně přehlcena manipulativními mediálními zprávami a lidé často tápou v tom, aby rozlišili, co jsou lži a fake news a co zbytky skutečnosti. Média tím pádem můžeme označit za obchodníky s pochybnostmi.

S podivem jsem si přečetl jeden článek, který obviňuje ministra Hamáčka z toho, že měl za milion dávek vakcíny Sputnik ututlat kauzu Vrbětice. Na celém článku mě nejvíce pobavilo vyjádření onoho „reportéra“, který článek napsal. Reportér Seznam Zpráv Janek Kroupa v rozhovoru pro ČT24 uvedl, že informace, které jeho článek obsahuje, lze jednoznačně doložit: „Máme poměrně jasnou představu toho, co se odehrálo,“ zdůraznil.

Z jeho prohlášení můžeme jednoznačně vyčíst, že jednak, za prvé, nemá žádné důkazy a staví jen na pochybnostech a to i konspiračních, za druhé, má jasnou představu o tom, co se stalo. To znamená, že má jasno o tom, co se podle něj stalo a ne to, co se skutečně stalo. K tomu lze z dalších informací o kauze dodat, že za třetí, můžeme vidět, že mediální prostor vytváří poměrně hodně fake news, které jsou posléze zneužity (využity) v rámci předvolebního boje, za čtrvté, celá kauza Vrbětice stále více připomíná kauzu známou jako zpráva Jana Kubiceho z roku 2006.

Kubiceho zpráva (aféra) byla tenkrát zneužita k deformaci demokratických voleb, aby po volbách nemohla ČSSD sestavit středolevou vládu. Záhadně se objevila před volbami, podobně jako dnes kauza Vrbětice. Na celé věci dnes jasně participuje zejména pravicová politická scéna, od koalice Spolu po STAN a Piráty. Ti všichni démonizují Rusko, které je označováno za agresora, byť tomu tak ve skutečnosti není, protože chybí jasné důkazy.

Poskládejme si tedy celou mozaiku, která vedla ke kauze Vrbětice. V roce 2018 se ve veřejnosti i mediálním prostoru začala objevovat antiruská hysterie ve spojení s demonstracemi proti zvoleným politikům Andreji Babišovi a hlavně Miloši Zemanovi, který spolupracuje s EU, USA a také s Čínou a Ruskem. Jednalo se o demonstrace Milionu chvilek. Antiruská hysterie začala nabírat na obrátkách v době 75. výročí konce druhé světové války v květnu roku 2020. Stačí si připomenout přepisování historie o tom, kdo osvobodil Prahu, aféru kolem sochy Koněva nebo účast Vlasovců na povstání v Praze roku 1945 a jména primátor Hřib, starostové Novotný a Kolář.

Souběžně s tím se v roce 2020 objevila ještě větší hysterie proti Rusku a také Číně směrem k možné dostavbě jaderné elektrárny Dukovany s tvrzením, že tyto země jsou bezpečnostním rizikem. Tato aféra se živila hlavně v Senátu a v pravicových politických stranách. V roce 2021 se k tendru na Dukovany objevila i možnost získat vakcíny Sputnik V, což byl další motiv k tomu, aby se spustila kauza Vrbětice proti Rusku a proti současné české vládě.

Výsledky se dostavují v celé své nahotě, kdy pravicová politická scéna používá i takové bulvární agresivní obraty, že někdo vyjednával s teroristy (rozumějme, že za teroristy je v tomto případě označeno Rusko) nebo, že pokud by byl ministr Hamáček dříve narozený, vyhandloval by i odstoupení pohraničí Hitlerovi. Tyto výroky, které pocházejí od představitelů TOP 09, jsou nejen za hranou tolerance, ale jsou nebezpečné, protože ještě více posílají k bodu mrazu vzájemné vztahy ČR s Ruskem. Možná by si představitelé pravice měli uvědomit, že existuje „Západní terorismus", abych použila slova amerického autora Noama Chomského. Chomsky zde odkazuje například na ilegální válku v Iráku. Doporučuji jeho knihu Západní terorismus: Od Hirošimy k dronové válce.
 

České studené puče

České studené puče

Květen 10, 2021

Historie států zná puče, kdy se pomocí násilí chopí někteří politici či vojáci moci. Takových „horkých“ pučů se odehrálo nespočet. V našich podmínkách ale k žádnému takovému v posledních desetiletích nedošlo. Za posledních třicet let od roku 1989 však v České republice vznikla tradice „studených pučů“, což je termín, který užívá český filosof a sociolog Marek Hrubec, když ho přenáší z analýz Latinské Ameriky na rozbory vývoje české politické scény za posledních 30 let. Studeným pučem se zde v přeneseném slova smyslu myslí změna vlády, která není způsobena pouze standardními demokratickými volbami, ale také pomocí nenásilného policejního, zpravodajského a mediálního manipulování. Toto manipulování veřejnosti, ústavy či soudů probíhá ve spolupráci s domácími a zahraničními finančními a majetkovými zájmovými skupinami. K různým manipulacím se vždy vytvoří určitý typ kauzy, který posléze rezonuje veřejným prostorem. Tyto kauzy můžeme vidět zejména v momentech, kdy se blíží nějaké důležité volby – typicky volby do Poslanecké sněmovny. Tyto změny měly vždy výrazný dopad na výsledky voleb a směřování naší země. Za poslední tři dekády můžeme v našem prostředí vysledovat tyto studené puče vždy, když se po dvou obdobích mění vlády z levicové na pravicovou a naopak (nebo přesněji ze středopravé na středolevou a naopak).

Hned historicky první studený puč se odehrál při zrodu samostatné existence České republiky v roce 1992, kdy se rozdělovalo Československo, což byla uměle vyvolaná krize tehdejšími vrcholnými politiky Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem. Následující rok (1993) nakonec došlo ke kolapsu Československa a to i přes to, že se nikdo občanů tehdejšího státu na nic neptal. Při takto důležitém aktu zániku republiky a vytvoření jiných států mělo totiž být demokraticky vyhlášeno referendum. K tomu ale nedošlo a byl antidemokraticky vytvořen první studený puč, který znamenal založení této neblahé tradice.

Studené puče mají svůj materiální základ v divoké privatizaci státního majetku. Po řadě skandálů tohoto charakteru došlo k druhému studenému puči v roce 1997, který se nazývá „sarajevským atentátem“ na tehdejšího premiéra Václava Klause. Tato krize, která vycházela z rozporů mezi politickými frakcemi v ODS, vyústila v rozpad vlády a vypsání předčasných voleb v roce 1998. Pučistům se sice nepodařilo prosadit, ale došlo ke konci Klausovy neoliberální vlády a k nástupu sociální demokracie.

Třetí studený puč se datuje do roku 2006, tedy do doby, kdy se konaly volby do Poslanecké sněmovny. Od roku 1998 vládla středolevá koaliční vláda pod vedením ČSSD a pravicová politická reprezentace toužila po moci. Jelikož hrozilo, že ČSSD opět volby drtivě vyhraje, čtyři dny před volbami se objevila tzv. Kubiceho zpráva, v níž plukovník Kubice uváděl, že organizovaný zločin prorůstá do státní správy, která v té době byla pod vládou ČSSD. Bylo ukázáno především na tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka, který měl být potenciálním viníkem tohoto procesu. Zpráva silně poznamenala volby, které nakonec skončily volebním patem, byť je ČSSD vyhrála. Nakonec se ale moci chopila neoliberální vládní koalice pod vedením ODS s pomocí přeběhlíků. Po volbách Kubiceho zpráva vyšuměla do ztracena.

Čtvrtý studený puč má řada lidí ještě dobře v živé paměti. Byla to kauza tehdejšího premiéra Petra Nečase a šéfky Úřadu vlády Jany Nagyové, dnes Nečasové, v roce 2013. Zde můžeme pozorovat úzké zapojení bezpečnostních a informačních služeb do tohoto puče. Nebýt totiž jejich informací, těžkooděnci by na Úřad vlády nepřišli. Studený puč přinesl své výsledky: kolaps vlády a opět se konaly předčasné volby, aby se poté s výsledky puče pracovalo ještě po nějakou dobu, až se postupně na něj zapomnělo a poté se vytratil do ztracena po několika soudech s manželi Nečasovými.

Pátým a zatím posledním studeným pučem je současná kauza kolem Vrbětic v roce 2021. Opět se tato kauza objevuje ve chvílích, kdy se blíží volby do Poslanecké sněmovny a opět je to po dvou volebních obdobích, kdy vládla jedna část politického spektra, nyní konkrétně středolevá vláda ANO, ČSSD s podporou KSČM. Také do tohoto puče přímo i nepřímo vstupují zpravodajské služby, které pomocí médií (více, než kdy dříve) vytvářejí svoje pojetí pravdy. BIS poslední dobou vysílá různé indicie a to zejména novinářům. Dnešní studený puč je ale nesmírně nebezpečný, protože má silný mezinárodní rozměr. Všechny předešlé puče takový rozsah neměly, vždy se jednalo především o naši tuzemskou záležitost, přestože určité mezinárodní pozadí tam bylo rovněž přítomno.

Můžeme jen odhadovat, co se stane v letošních volbách, ale vše nasvědčuje tomu, že současný probíhající studený puč jménem Vrbětice má za cíl zdiskreditovat současné vládnoucí vrcholné politiky, kteří chtějí multilaterální politiku spolupráce se všemi významnými zahraničními partnery: EU, USA, Čínou, Ruskem a dalšími. To ovšem jednostranně proamericky orientovaná pravicová opozice odmítá. Především jde o pokus o diskreditaci ČSSD, aby v nadcházejících volbách nezískala potřebných minimálních 5% a už se nedostala do Poslanecké sněmovny. Tím by po volbách ANO nemělo koaličního partnera a nemohlo by už znovu vytvořit středolevou vládu. Nástup pravice by byl patrně nevyhnutelný.

Každopádně také v současném studeném puči můžeme pozorovat definiční prvky, které se objevily v předešlých pučích: kauza s různými podezřeními a spekulacemi vytváří mediální hysterii a snahy o diskreditaci vládnoucích politiků a jejich stran za účelem jejich neúspěchu v nadcházejících sněmovních volbách. Nyní za pomoci zpravodajských služeb situaci využívá a zneužívá pravicová politická scéna, která po dvou volebních obdobích v poslanecké opozici už touží po moci. Výše uvedené případy českých studených pučů ukazují, že se cyklicky opakují po dvou volebních obdobích Poslanecké sněmovny. Od vzniku České republiky se staly tradiční stabilní součástí naší politické scény v rámci boje o moc. Marek Hrubec v této souvislosti připomíná Masarykovu tezi, která skutečně nečekaně platí i na tuto tradici: "státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily".
 

Vrbětice: pokus o převzetí vlády zpravodajskými službami?

Vrbětice: pokus o převzetí vlády zpravodajskými službami?

Duben 25, 2021

Projev prezidenta Miloše Zemana k aktuální diplomatické roztržce mezi Českou republikou a Ruskou federací kvůli kauze Vrbětice přinesl uvážené a informačně podložené zhodnocení situace. V projevu fakticky zazněla kritika práce Bezpečnostní a informační služby (BIS), prostřednictvím které se nyní zpráva o vrbětické aféře rozšířila. Na celou věc je skutečně vhodné nahlédnout prostřednictvím aktivit této bezpečnostní služby. Služba každý rok předkládá svoji výroční zprávu, ve které ukazuje možná rizika, případně předkládá „jasné“ důkazy. V posledních letech však spíše předkládá různé domněnky, kvůli nimž ji lidé přezdívají „čučkaři“. Mnozí doufají, že svoji práci jen nedělají pořádně, ale přitom se obávají, že pracují v režii a na zadání cizích zpravodajských služeb, patrně USA. Prezident Zeman uvádí, že jsou dvě verze vyšetřování kauzy Vrbětice: buď se najdou důkazy, nebo je to hra zpravodajských služeb.

Zajímavé na celé věci je, že vyšetřování, které se vedlo v roce 2014-2015, ukázalo na to, že za oním výbuchem byla neodborná manipulace s výbušným materiálem a nikoliv ruští agenti. Proč až nyní přišla BIS s jiným tvrzením, které je spojeno s ruskými agenty? Patrně nyní vyhovuje uvést kauzu v jiných souvislostech, aby dobře zapadala do americké eskalace vztahů s Ruskem, aktuálně při americkém vyhošťování ruských diplomatů a při pořádání vojenského cvičení NATO na Ukrajině, a také do českých podmínek. Aktuální záminkou k vytvoření vnějšího nepřítele posloužil české pravicové opozici zájem Ruska o dostavbu jaderné elektrárny Dukovany a zájem naší vlády o dovoz vakcíny Sputnik V. Po celý rok 2020 se v českém Senátu pořádala antiruská představení, za přizvukování českých zpravodajců. Stačí si vzpomenout na výpady senátora Pavla Fischera a poslanců a poslankyň z řad pravicové opozice, například dnes senátorky a dříve poslankyně ODS Miroslavy Němcové nebo předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové, která označila vakcínu Sputnik V za politickou vakcínu.

Může se ještě stát, že Dukovany stále Rosatom dostaví, protože nikdo jiný nebude schopen předložit řádný projekt. Miloš Zeman ponechal v této věci otevřené dveře tím, že uvedl, že pokud se vina Ruska za Vrbětice neprokáže, Rosatom může v soutěži zůstat. Jiná situace je kolem vakcíny Sputnik V. Jelikož jsme o tuto vakcínu projevili zájem, mohli jsme ji brzy dostat a zachránit plno životů a zdraví mnoha lidí. Nyní ale asi budeme muset počkat, než se Sputnik vyrobí v Německu, kde se již domlouvá jeho výroba.

Avšak zpátky k práci BIS, které mnoho občanů nedůvěřuje. Uveďme jeden příklad. V únoru 2019 vydala svoji zprávu o rizicích a k překvapení mnoha upozornila, že bezpečnostním rizikem je výuka moderních dějin. Ty se prý učí stále podle sovětského vzoru. BIS v naší nedávné minulosti „pronikavě“ identifikovala již dřívější „agenty“, kteří určitým způsobem dodnes ovlivňují naši společnost. Jedná se o období národního obrození v 19. století, kde se vyskytovala poměrně silná náklonnost k Rusku a to zejména v oblasti literatury. Ruskými agenty se tím pádem podle BIS asi stali Dobrovský, Jungmann, Palacký a další obrozenci. Ředitel BIS pak musel veřejně vysvětlovat, že formulace jeho zpravodajské služby nebyly vhodné, aby to nevypadalo jako pokus o cenzuru výuku na školách. Jelikož na tuto bizarní kauzu se již pozapomnělo, je potřeba si ji připomenout ve vztahu k dnešní situaci.

Lze uvést další pochybení. Nedávno nebyli zpravodajci schopni odhalit problematické činy pražského imáma, nebo prezidentovi již šest měsíců nepodali žádné informace o ruských zpravodajcích, o které je prezident žádal, atd. Nelze se proto divit prezidentovi Zemanovi, že práci těchto zpravodajců dlouhodobě kritizuje.

V případě, že se nepotvrdí podezření ve vrbětické kauze, může to mít "vážné důsledky pro náš vnitřní politický život", řekl Zeman. Jinými slovy, zpravodajské služby, konkrétně BIS, a patrně pod vlivem cizích zpravodajských služeb, by významně deformovaly a destabilizovaly českou politiku, což by znamenalo fakticky pokus o řízení naší země místo vlády, jednalo by se tedy o ohrožení demokracie. Mělo by to ovšem také závažné mezinárodní důsledky ve formě rozdmychávání mezinárodního napětí, což by mohlo v případě napětí mezi USA a Ruskem v současné situaci vojenských cvičení NATO na Ukrajině vést ke spoluodpovědnosti také za případné vojenské střety a válku.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy