Děsivá prázdnota

Děsivá prázdnota

Říjen 18, 2019

Společnost, která si před 30 lety žádala změny, se nakonec stala obětí revoluce, která jim byla ukradena. To, že si tehdejší systém žádal změny, je reálný fakt, který nikdo ani nemůže rozporovat. Volání po větší uvolněnosti a řešení palčivých problémů se naakumulovalo do takové výše, že posléze došlo k přetečení poháru trpělivosti mnohých lidí. Na sklonku pozdního socialismu už bylo dávno jasné, že nic nebude tak jako dřív. Ke konci roku 1989 pohár netrpělivosti přetékal a této situace začaly využívat různé opoziční skupiny, potažmo skupiny zájmové. Občané se poté po 17. listopadu stali oběťmi jedné velké iluze o tom, že vlastně bude lépe. Všichni posloužili jako užitečný komparz v cizím zájmu. Na jedné straně se vyskytovali ti, kdo říkali, že je nutné jít dále socialistickou cestou a ne druhé straně zavládlo nadšení, že už je svoboda a nastalo odlišení se od doby těsně předcházející pád reálného socialismu. Vlna euforie rozmetala staré pořádky a nastolila nové. Politické elity té doby se vyměnily jen díky různým kooptacím, které vlastně ani do demokratického systému nepatří, protože jsou často ryze účelové. Tyto kooptace posléze umožnily i přípravu různých zákonů, které byly šity na míru jen malé skupině lidí, které měla mít z nové doby značný prospěch.
Celý proces se nám neustále vrací, když se blíží ono pohnuté výročí převratu roku 1989. V médiích, ale i jinde neustále dostávají prostor bývalí disidenti, kteří primárně zapříčinili stav věcí, který zde máme dnes. A tak se můžeme například dozvědět, že „zkrachovalý“ písničkách Jaroslav Hutka, který zpíval na Letné při demonstracích, kritizuje nedávno zesnulého mistra Karla Gotta s tím, že Gott byl právě ikonou normalizace. Ostatně si říkám, co čekat od pana Hutky, který nikdy nic nedokázal. Vlastně dokázal. V pravou chvíli se postavil na stranu těch, kteří v danou chvíli vítězili. Je to jeden z lidí, kteří zapříčinili to, jak se posléze revoluce roku 1989 vyvinula dál a že byla většinové společnosti ukradena. Poté nastala děsivá prázdnota a rozladění z nových poměrů.
Dodnes mnozí privatizátoři, Hutkové, umělci, hvězdy, tuneláři říkají, jak byla tehdejší doba špatná, že nic nebylo a že nejlepším obdobím byla doba poté. Nemůžeme nic namítat tvrzení, že tehdejší doba měla chyby. Ano, měla je. Každá doba je má a nese sebou i pozůstatky doby minulé. I dnes můžeme pozorovat jeden jev, který můžeme nazvat, že by lidé chtěli socialisticky pracovat, ale kapitalisticky žít. Jenže v dnešním kapitalismu se bohužel musí pracovat i žít ryze kapitalisticky. Vládne nám diktát peněz. Mnozí lidé se dnes cítí tak, že jsou vlastně těmi, kdo revoluci v roce 1989 prohráli. Jsou na straně poražených a to i přesto, že v pochmurných chvílích pozdního socialismu stáli na náměstích a provolávali Havel na Hrad nebo Jakeše do koše. Jejich prozření přišlo příliš pozdě a to až ve chvíli, kdy začali pociťovat, že i na jejich jistoty sahá nějaký privatizátor, který je chce vystrnadit z jejich domovů. To už se ale odvíjela nová dekáda úplně jiného systému. Bylo to poslední desetiletí 20. století, které s sebou přineslo nejednu velkou loupež i bourání státu.

Ústavní soud, církve a „obyčejný člověk“

Ústavní soud, církve a „obyčejný člověk“

Říjen 16, 2019

Ústavní soud se v některých chvílích chová jako třetí komora našeho Parlamentu. Ne jinak tomu bylo v případě zrušení zákona o zdanění finančních náhrad církvím. Chápu, že v některých ohledech se může jednat o retroaktivitu, ale na druhou stranu, proč by stát měl podporovat církve, když víra je ryze soukromou věcí a jedná se o soukromý statek? Tento soukromý statek si mají podporovat ti, kdo v něj věří.  Navíc argument, že zdanění církevních restitucí vyvolává daňovou nerovnost, je lichý, protože daně přeci musí platit všichni. Nebo snad někdo nemusí? Všichni pracující musejí odvádět daň ze mzdy, musí se platit dědická a darovací daň, je kolem vás tolik daní, že ani nevíte, k čemu vlastně pořádně slouží.
Církevní restituce byly a jsou pěkným tunelem, který umožnila vláda ODS v čele s Petrem Nečasem a Miroslavem Kalouskem. Prý se církevními restitucemi vyrovnáváme s minulostí, když církvím dáváme finanční náhrady za křivdy způsobené po roce 1948. Musím se ale ptát, o jaké křivdy se jednalo? Prý se podle různých teoretiků jednalo o dobu nesvobody a útisku, kdy se církev nemohla rozvíjet. Cožpak ale církev ve své historii byla jenom svatá, jak sama hlásá? Naopak, církev byla často proti pokroku a byla schopná pořádat různé hony na kacíře. Historie se v určitých fázích vykládá tak, jak je momentálně potřeba. Upravuje se k obrazu současnému. K výkonu svého kultu ale přeci církev peníze nepotřebuje. Nepotřebuje tuto hříšnou nádheru. Má hlásat pokoru a chudobu, nikoliv "nenažranost". Jen na okraj, Miroslav Kalousek také zdanil jako ministr financí něco, co se v principu nezdaňuje. Byly to výsluhové příspěvky vojákům zdaněné o 15 %. Transfery se totiž nezdaňují. Takže přece se dá zdanit i to, co je považováno za "nezdanitelné". Ústavní soud v tomto zklamal a umožnil existenci finančního tunelu, který nemá v naší historii obdoby.
Nicméně Ústavní soud je z povahy věci nezávislým soudem a musí se jeho rozhodnutí vzít na vědomí, ať se mi to líbí nebo ne. Každopádně v důvodové zprávě se nachází v některých větách politicko – normativní podtón, takže to vše směřuje k tomu, že se Ústavní soud nezachoval jako ochránce Ústavy, ale jako třetí komora Parlamentu, kdy vzkázal hlavně Poslanecké sněmovně, že si nemůže dělat, co se jí zlíbí. To je ale v logickém rozporu s výrokem Marka Bendy, který před několika lety prohlásil, že sněmovna je suverén a může si tedy odhlasovat, co se zamane. Když se odhlasuje, že černá bude bílá, tak to prostě je. Výklad suveréna se v určitých obdobích hodí, v jiných zase nikoliv.
Na závěr si dovolím jednu malou úvahu. Finanční náhrady církvím jsou z povahy věci veřejné peníze, protože je platí stát ze svého rozpočtu. V našem právním řádu máme zákon o registru smluv, který má za úkol snižovat korupci a zprůhlednit, na co jsou veřejné peníze vynakládány. Co takhle do registru smluv zakotvit, že církve a náboženské společnosti, jako příjemci veřejných peněz musí také uveřejňovat uzavřené smlouvy nad 50 tisíc korun? Alespoň bychom viděli, kam peníze jdou. Jedná se přeci o peníze nás všech. Troufnu si tvrdit, že tato „hříšná nádhera“ nekončí na žádných bohulibých účelech, ale buď v kapsách jednotlivců, případně Vatikánu. V jiných případech si za finanční obnos církve kupují pozemky a nemovitosti, pokud je nedostaly v jiné fázi restitucí. Osobně bych v určitých momentech neměl problém s církevními restitucemi. Ať se té či oné církvi vrátí to, co bylo jejich a je řádně doloženo a neodporuje jiným zákonům. Vyvstává zde ale jedno varování. Církve si z památek dělají byznys a k tvorbě zisku využívají veřejný prostor, který je spravován z veřejných peněz. Co to otočit a církvím jasně říci, že pokud budete využívat veřejný prostor k tvorbě zisku, tak budete odvádět příslušnou částku do daného rozpočtu? Nebo si snad církev může dělat, co se jí zlíbí? Vypadá to, jako kdyby byla nedotknutelná. Verdiktem Ústavního soudu se naše společnost rozdělila na ty, kdo musí platit daně a na ty, kteří to dělat nemusí. Je to poučení a zároveň varování pro budoucnost.

Zóny smrti

Zóny smrti

Říjen 13, 2019

S narůstající globální teplotou a změnou klimatu, se řada měst začíná měnit v zóny, kde číhá smrt. Vysoká koncentrace lidí na jednom místě, vysoká energetická náročnost, velká zástavba, všude samý beton a asfalt. Vyprazdňování zeleně a veřejného prostoru, který se dostává do područí developerů ve spolupráci s místními politickými a ekonomickými elitami. Rovněž vysoký životní standart měst hraje svoji roli, protože se zde neúměrně konzumuje, abychom mohli bezstarostně žít. Vznikají tak města zdí, kde jste jako v pasti a bude očividně hůře. Změna klimatu je opravdu reálná. Není to žádná sci-fi nebo jen historický vývoj. Je evidentní, že lidstvo za posledních 200 let vypustilo do ovzduší tolik skleníkových plynů, vyprodukovalo tolik odpadu, tak jako nevyprodukovalo do doby začátku průmyslové revoluce.
Průmyslová revoluce má svá pozitiva i negativa. Pomohla mnoha lidem si zajistit určitý příjem, který ale není mnohdy spravedlivý. Vymanit se z chudoby, eliminovat nemoci atd. Na druhou stranu ale ekonomika postavená na neustálém drancování nerostných zdrojů vede k bludnému kruhu, kdy jsou překročeny všechny meze. Jediný, kdo tvrdí, že globální oteplování neexistuje, je právě ekonomický systém, který dnes vládne světu (globální kapitalismus). Je to z důvodu, že globální oteplování je jeho překážkou k dalšímu růstu po planetě. Města v této směsici hrají významnou roli, protože jsou ukázkovými sídly kapitálu, moci i prestiže.
Jak postupně dochází k nové expanzi výroby, konzumu a kapitálu po naší planetě, tak tím více dochází k nárůstu odpadu. Ten se vyskytuje kolem nás a nejvíce jej produkují města, kde vládne současná ideologie ve smyslu „použij a zahoď“. Vyskytují se sice různé formy recyklací, ale ty nedokáží zastavit negativní trend dnešní globalizace. Ve městech se začínají vyskytovat negativní tendence, kdy jsou například vylidňována centra měst, protože jsou zde vysoké nároky na bydlení. Poté v okrajových částech vznikají chudší čtvrti a řada odborníků z řad ekologie začíná tvrdit, že naše planeta je planetou slumů.
Jak bude postupně docházet k dalšímu nárůstu obyvatel ve městech, protože zde se koncentruje kapitál, tak bude ještě více docházet k různým kolapsům. Ať už automobilové dopravy (známe i z našich měst), nárůstu smogové situace, neschopnost zpracovávat odpad, nedostatek pitné vody atd. To nejsou scénáře budoucnosti, ale reálný stav, který se odehrává v různých částech světa. Globalizace a digitalizace našich životů sice přinesla mnohé výhody a zlepšení životních podmínek lidí, ale na druhou stranu vytvořila nová negativa, která jsme dříve neznali. Abychom se v tomto případě ve městech zachránili, tak je nutné přejít na zelený typ ekonomiky, kde se bude prolínat ochrana životního prostředí, zamezení často nesmyslné výstavby v místech úrodných ploch a v centru pozornosti musí být samotný člověk a ne jen kapitalismus. Ten totiž pro své přežití udělá všechno. I za cenu toho, že se sám zničí, protože z povahy věci se jedná o neustále expandující systém do prostoru. Ale co nastane, až prostor pro expanzi zmizí nebo bude vyplněn? Bude kapitalismus expandovat do vesmíru a kolonizovat jej? Možné to je, ale než by k tomu došlo, tak bude naše země neobyvatelnou a to jen pro to, že neviditelná ruka trhu si diktuje své podmínky po celé planetě.

Polistopadové deja vu

Polistopadové deja vu

Říjen 08, 2019

Jako bumerang se nám neustále vrací naše prožitá minulost. Některé dohání, jiné předhání. Celé prolínání s minulostí vrcholí v posledních dnech, kdy zemřel významný český zpěvák Karel Gott a posléze herečka Vlasta Chramostová. To tak v životě bývá. Nicméně, co se rozhořelo poté, tak nemá v naší historii obdoby. Nejprve se nemohli čelní představitelé státu domluvit, jaký to pohřeb vlastně vystaví Karlu Gottovi, aby poté došli k názoru, že nejlepší bude pohřeb se státními poctami. Přeci jen se jednalo o nejvýznamnějšího českého zpěváka a můžeme říci, že část svých životů jsme prožili v Gottově éře. Ta nyní končí. Do celého procesu ale náhle vstoupil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který řekl, že stejný pohřeb by měla mít zesnulá herečka Vlasta Chramostová a to jen proto, že se jednalo o disidentku a představitelku Charty 77. V tu chvíli přišel zajímavý myšlenkový u ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který na tuto žádost předsedy Ústavního soudu zareagoval způsobem, že je to prý samozřejmost, aby Vlasta Chramostová měla pohřeb se státními poctami. Celé mně to přijde poněkud postavené na hlavu, protože si nejsem vědom, že by Vlasta Chramostová nějakým způsobem proslavila Československo, potažmo Českou republiku, tak jako Karel Gott. Dle mého názoru se pohřby se státními poctami mají uskutečnit jen v době, kdy zemře někdo velice významný. Tam já řadím pouze Karla Gotta. V celém procesu je však zakomponován ještě jeden vztah. Jedná se o problém chartistů a antichartistů.
V roce 1977, když vznikla Charta 77, tak Karel Gott pronesl prohlášení na tzv. Antichartě. Konkrétně se jednalo o akci s názvem: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Tato věc mu byla neustále předkládána jako veliké mínus. Nicméně i tohle je minulostí, protože v listopadu 1989 ten samý Karel Gott stojí vedle Karla Kryla na balkóně hotelu Melantrich a zpívají československou hymnu. Nicméně po jeho úmrtí se ozvěna Anticharty vrátila s plnou vervou. Někteří pravicoví politici prohlásili, že pohřeb se státními poctami je trochu moc, právě proto, že Karel Gott vystoupil na výše uvedené akci proti Chartě 77. Nicméně je rozhodnuto. Jak Karel Gott, tak Vlasta Chramostová budou mít pohřeb se státními poctami. Každý ale z jiných důvodů. Zatímco Karel Gott za svoji dlouholetou kariéru v oblasti zpěvu, tak Vlasta Chramostová, dle mého názoru proto, že byla hlavně disidentkou a chartistkou. Tím ale dochází k devalvaci pojetí ceremoniálních pohřbů.
Můžeme tomu rozumět i tak, že podle nových měřítek se v budoucnosti dočkáme dalších pohřbů se státními poctami ve chvíli, když zemře nějaký bývalý disident nebo chartista? Dle mého názoru tomu tak je a v budoucnu zcela jistě zažijeme i něco překvapivějšího, než je jen vztah toho, kdo byl nebo nebyl v Chartě, zda ten či onen pracoval pro společnost nebo nikoliv. V konečném měřítku to můžeme dotáhnout tak daleko, že budeme oslavovat studentské vůdce z roku 1989 jako ikony a nastane nová éra kultu osobnosti a to vše jen pro to, abychom uctili památku těch, kteří nám přinesli dnešní svět. Vědomky i nevědomky tím ale zaséváme sémě nového konfliktu, který naši společnost ještě více rozděluje. Jak jinak si vysvětlit úpadek morálky, která je ještě více snižována různými divnými či vulgárními výroky veřejných představitelů. Společnost bez zábran, bez ostychu a bez trestu vládne naší zemi.
 

Lest dějin

Lest dějin

Říjen 06, 2019

Tak už se nám pomalu blíží výročí 30 let od 17. listopadu 1989. Kritika tehdejšího systému zaznívá dodnes. Navíc dochází k překreslování událostí před 30 lety takovým způsobem, aby vše vyhovovalo vítězům tehdejšího politického klání. Ostatně se podívejme, kde všude jsou zakomponování tehdejší studentští vůdci. Najdeme je od politiky, až po neziskový sektor. Můžeme tvrdit, že neustále zde vládnou lidé, kteří si změnu v roce 1989 utvořili k obrazu svému a aby jim plně vyhovovala. Je sice jasné, že zde vládne Andrej Babiš, coby vítěz posledních voleb do sněmovny, ale na mnoha jiných místech vládnou ti, kdo do naší země importovali ryzí kapitalismus. To, že dnes vládne oligarcha, není až tak velkým překvapením. Když se totiž podíváme o tři desítky let zpět, tak zjistíme, že sémě tohoto stavu bylo zaseto již tenkrát. Do jisté míry za to mohly tehdejší politické elity, což byli většinou spíš ideologové, než profesionálové a podle toho to tak vypadalo. Veřejný prostor té doby měl legraci z tehdejšího generálního tajemníka Milouše Jakeše, když tento nejvyšší stranický člověk mluvil na Červeném Hrádku nebo když si pletl bojlery a brojlery. Chybné kroky, které se udělaly kolem listopadových událostí před 30 lety, jsou zde patrné dodnes. Z toho můžeme usoudit, že kdyby tenkrát byl ve vedení strany profesionál a schopný člověk, který by otevřel hranice a přinesl kýžený konzum, tak by KSČ v našich podmínkách fungovala dále, byť třeba na jiném principu, než podle článku 4 tehdejší Ústavy o vedoucí úloze komunistické strany. Historie nás doběhla ve chvíli, kdy nastala lest dějin.
Dějiny nám přichystaly nemalá překvapení, kdy jsme se ze systému státně socialistické (nebo sovětského) přenesli do systému ryze kapitalistického (podle vzoru USA). To, co bylo před třemi desítkami let kolektivní, spravováno družstvy nebo bylo dostupné pro téměř všechny obyvatele, tak bylo privatizováno, protože se jednalo o oblasti, které člověk často potřebuje pro svůj život a fungování. Jestliže lidé před 30 lety volali po svobodě, tak dnes zde máme znetvořenou svobodu, která je navíc deformována penězi. Jestliže tenkrát lidé volali svobodné volby, které zde dnes máme, tak je máme natolik svobodné, že o složení Senátu rozhoduje jen „hrstka“ lidí. Dnes si demokracii vykládá každý po svém, když tvrdí, že si může dělat, co se mu zachce. Na jednu stranu je to pravda, ale musí dodržovat patřičné zákony a pravidla.
Dějiny nás všechny přelstily ještě v jedné věci: ve vztahu k světovým mocnostem. Jestliže jsme v roce 1989 vzývali se Sovětským svazem na věčné časy, tak dnes tuto logiku můžeme přenést do sousloví s USA na věčné časy a nikdy jinak. Je s podivem, že jsme si své spojence a přátele vždy vybírali podle ideologických měřítek a ne podle toho, co je pro naši zem výhodné. Vždy jsme se stočili do ideologického klání podle toho, která ideologie byla v danou chvíli v kurzu. Po událostech před 30 lety jsme se tedy ideologicky přimknuli ke kapitalistickým ekonomikám, abychom se odlišili od ideologie, kterou jsme všichni (nebo téměř všichni) určitým způsobem obhajovali před rokem 1989. Přišla osudová lest, kdy pod rouškou demokracie, svobody a karnevalu revoluce jsme se ocitli v systému, který plodí nerovnosti a v některých oblastech je ještě horší, než systém, který končil před 30 lety. Ve své podstatě se změnilo jen pár věcí. Vyměnili jsme ideologické přátele, zavedli konzumní společnost, otevřeli hranice a nechali kapitál plundrovat naši zem, která se v roce 1993 rozpadla. Následky těchto činů ale pociťujeme dodnes.

Sdílení nemožného

Sdílení nemožného

Říjen 02, 2019

Zcela jistě jste již někde slyšeli, nebo četli o sdílené ekonomice. Ta se v posledních letech honosí velkým úspěchem, kdy existují sdílená auta (společnost Uber), sdílené byty (Airbnb) nebo v neposlední řadě třeba sdílené koloběžky (společnost Lime). Právě poslední možnost se již více než rok vyskytuje v našem hlavním městě. Sdílená ekonomika začíná pronikat i do oblastí, kde byla nepředstavitelnou. Jak narůstá počet obyvatel na planetě, tak narůstá i počet vyrobeného oblečení. Snad všichni chtějí něco na sobě nosit. Odvrácenou tváří je nárůst nepotřebného oblečení a tak sdílená ekonomika začíná pronikat i sem. Umíte si představit, že byste se na internetu zaregistrovali na určité stránce, tam zadali názvy a fotografie svého oblečení, cenu a vypustili do světa? Představitelné to je. Má to ale i negativní stránky věci. Tím nejpodstatnějším negativem je, že veškeré internetové platformy sídlí v bájném Silicon Valley (USA), kam odchází i zisk z takto sdílené ekonomiky. Nastává tedy velký problém, kdy se kapitál koncentruje na jednom místě a stát, kde k transakci došlo (lze zjistit pomocí GPS), nedostává nic. Tímto způsobem je oslabována klasická ekonomika, která je založena na prodeji a kupování.
Sdílení oblečení, které vám leží ladem ve skříni, je určitě zajímavým počinem, ale osobně v tom vidím další provázání s penězi. Určitě totiž nebudete půjčovat své věci zadarmo a internetová platforma bude také něco chtít mít z transakce. U sdíleného oblečení může ale dojít k mnohem většímu problému, než třeba v případě sdílených aut nebo bytů. Zatímco u sdílených aut jsou na celé věci nejvíce biti řidiči, kteří musí pracovat často na živnostenský list za směšnou odměnu, tak u sdílených bytů díky naopak dochází k nárůstu cen za bydlení – ať nájmů nebo ceny za nemovitost, případně způsobují vylidňování centra měst. Problém sdíleného oblečení může být například v tom, že nevíte, kdo dané oblečení před vámi nosil a to i tehdy, když bude perfektně vyprané. Může se snadno vyskytnout nějaká nemoc, která se poté začne nekontrolovaně šířit. Pokud by se i přes různé překážky začalo oblečení sdílet, tak by muselo být očipované a mít GPS, tak jako to mají auta nebo koloběžky. Tím ale dojde k dalšímu zvýšení dohledu jednotlivých osob. Naruší se tím soukromí individua, kdy vás nebude jen sledovat kamera na ulici nebo váš chytrý mobilní telefon. Budete sledování pomocí GPS ve sdíleném oblečení. Společnost bude vědět o každém vašem pohybu, když budete mít oblečení na sobě.
Je evidentní, že sdílená ekonomika bude nadále pronikat i do takových oblastí, kde byla dříve nemyslitelná. V budoucnosti se tak můžeme dočkat sdílených manželek, milenců, zvířecích mazlíčků nebo klidně i nemocí. Umím si živě představit, jak se někdo bude chtít nechat sdíleně nakazit, aby nemusel například do zaměstnání nebo do školy. Zdá se vám to nemyslitelné? Uvidíme za několik let, zda sdílená ekonomika pronikne třeba i do sexuálního života. Kapitál tím totiž začíná pronikat všude a naplňuje se známá věc, že dnešní život je prodchnut penězi a vše je na ně převedeno.
Řešení negativ sdílené ekonomiky je jednoduché. Stačí přijmout takové zákony, které budou regulovat poskytovatele sdílení. To například znamená, že se budou odvádět daně v místě, kde proběhla transakce (lze řešit přes GPS). Dále nastavit zdanění výnosů z daného sdílení. Pokud bude chtít poskytovatel služeb fungovat na daném území, tak bude zaregistrován v dané zemi a vždy odvede část zisku do příslušného rozpočtu. Do té doby bude sdílená ekonomika výhodná jen pro její poskytovatele, kteří sedí kdesi za oceánem.

Mašínové. Minulost a budoucnost jednoho mýtu

Mašínové. Minulost a budoucnost jednoho mýtu

Září 29, 2019

Historik Ústavu pro studium totalitních režimů, Petr Blažek, v pořadu Prostor X časopisu Reflex prohlásil, že prezident vyznamenal Mašíny dávno a že si jich váží, protože zde tenkrát komunisti vyhlásili občanskou válku. Vyjádření hodné menšího rozboru. Co také čekat světoborného od člověka z Ústavu pro studium totalitních režimů, že? Jen by mě zajímalo, zda pan historik ví, že zde žádná občanská válka nebyla. Nebo snad byla? Jednalo se o dobu, která byla prodchnuta špionážemi, nepřátelstvím dvou bloků. Netvrdím, že se jednalo o idylku. Přeci je několik málo let po válce a společnost se vyrovnává s traumatem druhé světové války. Nepřátelé a kolaboranti byli snad všude.
V Lošanech na Kolínsku, kde Zdena Mašínová vlastní statek, má vzniknout Památník tří odbojů. Tento památník má připomínat protirakouský, protinacistický a protikomunistický odboj. Pan historik očividně účelově vykládá a upravuje dějiny takovým způsobem, aby se jasně ukázalo, že ať doba Rakousko - Uherska nebo ta po únoru 1948 byla jen dobou temnou, špatnou. Na čem se snad všichni shodneme, tak doba nacistické okupace byla nejhorší dobou pro naše národy. Jediné, co se sluší v této souvislosti připomenout je, že bratři Mašínové byli skutečně vrazi. Zavraždili totiž strážmistra Honzátka a poté zabili několik lidí v Německu. To jsou hrdinové? Takové lidi chce Ústav pro studium totalitních režimů obhajovat?
Hrdina byl Josef Mašín, který byl v odboji za druhé světové války. Pokud se ale někdo chce obhajovat, že zde byl nějaký protikomunistický odboj, respektive třetí odboj, tak evidentně nezná historii. Odboj se typicky vede v nějakém válečném konfliktu, tak jako za obou světových válek. Nejsem si vědom, že by nějaká horká válka byla po roce 1948? Pouze zde existoval uměle vytvořený konstrukt Studené války. Z této logiky nemohou být bratři Mašínové bráni jako odbojáři. Podívejme se na jeden zajímavý myšlenkový experiment: když budu bojovat proti současnému režimu a to i za cenu nějakých zločinů, například pozvednu zbraň, a to jen proto, že se současným systémem nesouhlasím, tak budu někdy v budoucnu také označen za odbojáře? Je to stejná logika jako v případě bratří Mašínů, akorát posunuta do jiného systému. Možná se v budoucnu dočkáme jiných ikon minulosti, protože zcela jistě „někdy“ dojde ke změně systému. Chápu, že doba po roce 1948 nebyla zrovna růžová, hlavně v 50. letech, ale účelově překroutit dějiny dle vítězů umělého konstruktu studené války, je opravdu tristní a jedná se o ryze tendenční věc.
Už tři desítky let se vyrovnáváme se svoji vlastní minulostí. Neustále jsme konfrontováni s tím, že minulost byla špatná a je hodná odsouzení. Této věci právě slouží Ústav pro studium totalitních režimů, který účelově vytváří minulost. Kdyby historici v tomto ústavu bádali a nepletli se do politiky, tak by to bylo v pořádku. Mají nám minulost předkládat takovou, jaká byla. Jinak je vytváření jakýchkoliv podobných ústavů ryze účelové, aby se nastupující systém obhájil ve vztahu k minulosti. Typickým příkladem je právě snaha vytvořit památník na Mašínově statku, kdy na jedné straně zde máme nevraživost vůči osvoboditelům a jejich památníkům a na straně druhé je zde snaha vytvořit novodobý památník, který chce minulost vyložit v logice vítězů studené války. V celé věci vidím jen účelovost, protože vzít do ruky zbraň a zabít nevinného člověka v jakékoliv době, je prostě vraždou. Na tom nikdo nic nezmění.

Láskyplná žaloba

Láskyplná žaloba

Září 26, 2019

Poslanecká sněmovna se postavila na stranu hlavy státu. Alespoň někdo mel rozum a návrh ústavní žaloby na prezidenta smetl ze stolu. Jak senátoři, kteří se podepsali pod ústavní žalobu na prezidenta, stejně i pravicoví politici totiž zapomínají (někdy velice rádi) na to, že i je samotné zvolil lid. Je to ten samý lid, který je v ústavě zakotven, a pokud je jím pohrdáno, tak se dříve nebo později něco stane. Z výše uvedeného můžeme vidět, že se ve společnosti opět oživují dva tábory. Zeman a Antizeman. V případě ústavní žaloby to byl tábor prezident versus senátoři, konkrétně iniciátor Václav Láska. Právě oponentský spolek, který kritizuje prezidenta za porušování ústavy, se nebál v době vlády Petra Nečase (ODS) řadu věcí schválit v konceptu legislativní nouze, aby posléze zasáhl Ústavní soud. Když nahlédneme do ústavy, tak zjistíme, že prezident ústavu neporušuje. Pouze ji vykládá v některých bodech extenzivně a má pravdu v tom, že mu ústava často neurčuje lhůty. Je v ní pouze napsáno, že prezident odvolá ministra na návrh předsedy vlády bez zbytečného odkladu. Jenže položme si následující otázku: co když prezident usoudí, že musí být odklad?
Je to flagrantní porušení ústavního pořádku, nebo není? Kritici Miloše Zemana se odvolávají, že je to zvykové právo a prezident musí ministra odvolat. Jenže zvykové právo ale není v našich podmínkách ukotveno, a tak nezbývá nic jiného než upravit ústavu směrem ke stanovení lhůt pro různé úkony. Pokud k tomu bude ale politická vůle, protože tato věc je sice těžká, protože v Parlamentu musíte mít ústavní většinu, ale i tak to stojí aspoň za zvážení. Rozhodně je to lepší myšlenka než se vracet k nepřímé volbě prezidenta republiky nebo ústavní žaloba. Oba instrumenty jsou totiž ve společnosti vnímány velice kontroverzně, neřkuli negativně. Znovu zavedení nepřímé volby by totiž opět vedlo k podplácení, pletichám, korupci a v případě ústavní žaloby budeme spoléhat na to, že Ústavní soud jako dohlížitel nad nejposvátnější knihou řekne, jak to vlastně všechno je. Již v minulosti jsme zabředávali do problému, že Ústavní soud se někdy chová jako třetí komora Parlamentu, a to je špatně. Nemusím a také v mnoha věcech nesouhlasím s prezidentem Milošem Zemanem (i když je to můj prezident, protože jsem jej volil), ale jednou si jej zvolil lid na základě většinového volebního systému, a tak to musím respektovat. Může se mi to stokrát nelíbit, ale právě proto zde máme svobodné volby, kdy reprezentaci v politice můžeme obměnit po uplynutí volebního období, které je dáno patřičnými zákony.
Co se týká přímé volby prezidenta, tak snahy o její zrušení pocházejí od pravicových stran, a to jmenovitě ODS. Osobně si to vysvětluji tak, že v přímé volbě již dvakrát neuspěl kandidát pravice, a tak je nutné s tím začít něco dělat. Právě proto navrhují návrat k nepřímé volbě, kdy se prezident volil na společné schůzi obou komor Parlamentu. V tomto případě je totiž větší možnost, že na základě politických a zákulisních dohod projde klidně i jejich kandidát. To by opět nahrávalo korupci a vydírání. Tohle byl také jeden z argumentů pro zavedení přímé volby, kdy rozhoduje lid. Dokonce byla přímá volba přijata za vlády ODS, takže proč asi chce nyní její zrušení? Je to právě z důvodu, že se nesmířili s porážkou ve volbách a hledají různé cesty a kličky, aby na post prezidenta dosadili věru svého člověka.

Spřízněni (ne)svobodou

Spřízněni (ne)svobodou

Září 24, 2019

S blížícím se výročím listopadových událostí roku 1989 začíná do popředí zájmu vystupovat fenomén svobody.  Jenže jsme opravdu za oněch posledních 30 let svobodnými lidmi? Na jednu stranu se to tak jeví, ale na druhou stranu jsme stále více nesvobodní. Můžeme sice libovolně nakládat se svým životem (ostatně to jsme mohli vždycky, jen sem tam vystupovalo z určitých stran nějaké donucení), svobodně cestovat, pohybovat se prostorem, vyjadřovat své názory atd. Svoboda je pojem relativní a v průběhu času se mění a doznává určitých kontrastů. Jinak se na svobodu nahlíželo právě před 30 lety a jinak se na ni nahlíží v současnosti. Bujaré veselí, které nás bude čekat pod taktovkou obhájců polistopadového vývoje, zcela jistě nastíní věci příští.
Jestliže jsme byli před třemi desítkami let na našem území z nějakého důvodu „drženi“ v rámci rozdělené Evropy, tak dnes můžeme libovolně cestovat za zážitky a to bez překážek na hraničních přechodech. V tomto případě se svoboda přesunula do podoby honby za zážitky, aby nám v životě něco neuniklo. Celé se to převtělilo do konceptu, zaplať – užívej a nestarej se o budoucnost. Dnes je donucování a zásahy ze strany státu vnímáno jako nějaké negativum, které je často srovnáváno s dobou před rokem 1989. Jenže pro to, aby daná společnost fungovala, tak musí být nastaveny různé mechanismy, které budou svobodu posilovat a ne ji omezovat. Musí existovat kontrolní orgány, volení zástupci lidu, kteří jsou voleni lidmi, soudy. Ve stále složitějším světě bude ale problém najít vhodný model svobody pro všechny.
Mnozí si dnes svobodu vykládají ve smyslu, že si mohou dělat, co se jim zlíbí a tvrdí, že zákony jsou tady od toho, aby byly porušovány. To ale neznamená, že neponesu za své jednání zodpovědnost před zákony. Pokud bychom použili příměr francouzského filosofa, který inklinoval k marxismu, Rogera Garaudyho, tak svoboda jednotlivce je jako svobodná liška ve svobodném kurníku. Zcela jistě si umíte představit, co by asi taková liška napáchala, pokud by v kurníku nepanoval žádný řád a zábrany k tomu, aby do něj liška sama nevnikla. Z toho lze usuzovat, že i když se cítíme být svobodnými, tak jimi nikdy nemůžeme být, protože musíme dodržovat určitá pravidla. Tak tomu bylo i před 30 lety a je tomu i dnes. Na tom se změnilo jen to, že vymahatelnost práva je dnes tristní.
Jak se postupně vzdalujeme od událostí roku 1989, tak nám začíná docházet, že jsme se vlastně ocitli ve společnost totálního dohledu. Všichni jsme sledováni a to na každém svém kroku. Je dokonce problém najít temnou uličku ve městě, kam oko kamery nedohlédne, případně kde není signál mobilního telefonu. Stáváme se tak nesvobodnými občany, protože je pomocí dohledu narušeno naše vlastní soukromí, naše vlastní já. Tato věc mnoho lidí ale netrápí, protože ji berou jako součást dnešního světa. Jaký to paradox, když před třemi desítkami let se provolávala hesla, která v sobě měla punc svobody. Dnes, když jsou nenápadně svobodná práva narušována, tak lidé mlčí. Omezování svobody dnes nečíhá ze strany vlád nebo parlamentů, ale číhá nenápadně ukryto v digitálním světě, kdy vám mocné korporace mohou zamezit přístup k informacím, pokud za ně nezaplatíte. Právě provázanost peněz a možnosti svobodně se rozhodnout je umocněna mírou vašeho obnosu. Pokud ho máte dostatek, tak se cítíte být svobodni, pokud jej nemáte, tak jste vlastně nesvobodní, protože jste dopředu vyloučeni z určitého prostoru. Převedení života na peníze je vlastně největším úspěchem svobody za posledních 30 let, která nahrála bankovnímu sektoru, pojišťovnictví a zadlužení lidských bytostí do konce jejich života. To je realita vývoje za poslední tři dekády od karnevalu revoluce, který postihl Evropu v roce 1989.
 

Globalizace versus nacionalismus

Globalizace versus nacionalismus

Září 23, 2019

S končící druhou dekádou 21. století vyvstává otázka, zda je budoucnost ohrožována spíše nacionalismem nebo globalizací. Od skončení rozdělení světa na východ versus západ se po relativním klidu do roku 2008 vzedmula vlna kritiky a nástup pravicových sil na úkor těch levicových. Celková identifikace k levicovým hodnotám je na kriticky nízké úrovni, což dokládají i data z České republiky, kde se k levicovému smyšlení hlásí něco přes 20% obyvatel. Jedná se o dramatický pokles, protože ještě před 20 lety se toto číslo pohybovalo více než přes 50%. Jedním z faktorů odcizení se lidí od levice je fakt, že levice přestala řešit práci jako takovou, ale čím dál více se přeorientovávala na ochranu lidských práv. Na tom by nebylo nic špatného, ale vyvstává zde jedno velké ale. Vzhledem k tomu, že se dnešní nová levice snaží více zaměřit na ochranu menšin, tak začíná narážet na negativní tendence, které často vyvěrají i od jejich vlastních stoupenců. Na jedné straně existují lidé, kteří hájí klasické hodnoty, jako třeba manželství mezi mužem a ženou a na druhé straně zde máme zastánce homosexuálních svazků. Jedná se o problém, který rozděluje levici na dvě části. Jako příklady různého rozporu si můžeme uvést propast mezi vnímáním pro nebo proti tradičním hodnotám, mladí versus staří, venkov versus město, modré límečky versus bílé límečky, my versus oni nebo přistěhovalec versus rodák. Všechny tyto rozepře oslabují levicové hnutí jako celek, protože není s to se sjednotit na řešení palčivých otázek současnosti.
Postupující globalizace, která je primárně postavena na neoliberálním modelu, volném trhu, volném pohybu osob způsobuje jev, který můžeme nazvat stírání mezi pravicí a levicí. Z toho posléze vyvěrají nové pohledy na společnost, kdy se čím dál více lidí řadí k politickému středu, než aby se radikálně vymezovali na jednu nebo druhou stranu. Oslabená levice paradoxně umožňuje nástup řekněme nacionalistických stran a hnutí, protože právě tyto strany ostře kritizují negativní dopady globalizace, mizení práce nebo primárně za problémy označují přistěhovalce, kteří prý tamnímu obyvatelstvu zabírají pracovní pozice. Dnes je patrné, že s propojenou globalizací celého světa se objevují mnohá negativa, kde nejvýznamnějším negativem je nárůst majetkové a příjmové nerovnosti. Nacionalistická hnutí na tom získávají výrazný politický vliv, protože reálně ukazují na problém, ale bohužel z oněch problémů často obviňují ty nepravé, případně snadné oběti, které se nijak nemohou bránit.
Je evidentní, že se postupně rozpadá klasická třídní politika, byť třídy nezmizely, ale jen jsou v současné společnosti upozaděny. Digitalizace a proměna práce vedla k tomu, že mnoho pracovních pozic bylo buď přesunuto do jiných oblastí, v horším případě úplně zanikly. Nahrazení třídní politiky politikou xenofobní, nepřátelskou nebo hledající vnitřního nepřítele, způsobuje nárůst negativních nálad ve společnosti. Pokud je možné vůbec vybudovat životaschopnou levicovou koalici, tak to bude pravděpodobně vyžadovat nejen mnoho úsilí v roztříštěné levici, ale bude muset nastoupit úcta k našim limitům a hranicím. Levice se nyní nachází na křižovatce, na které se doposud neocitla. Je před ní rozhodnutí, zda půjde cestou akceptování současného modelu globalizace nebo zda se částečně navrátí k ochraně člověka jako pracujícího jedince a to i tehdy, když bude práce čím dál více automatizovaná. Ať tak nebo onak, tak rozbití klasického dělení na levici a pravici vede jen k tomu, že se politická kultura čím dál více propadá mimo slušnost a respekt.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy