Digitální cenzurovaná doba?

Digitální cenzurovaná doba?

Březen 21, 2019

Česká verze internetové encyklopedie Wikipedia se ve čtvrtek dne 21. 3. 2019 na jeden den vypnula. Protestovala tím proti směrnici Evropské unie, která upravuje autorská práva. Plně se připojuji k této formě protestu. Jinak to prostě nepůjde. Musí se dát jasně najevo jak Evropské komisi, která směrnici připravuje, tak i Evropskému parlamentu, který by ji určitým způsobem měl projednávat, že takhle to prostě dál nejde.
Poslední dobou mně přijde, že se tvůrci směrnice zapomněli v analogové době (tedy v době gramofonových desek, magnetofonových pásků) a myslí si, že se v dnešní digitální (CD disků, dat, flash disků atd.) době nebude kopírovat. Jenže kopírovat se bude stále, protože pokud korporace nasazují vysoké ceny na hudbu, filmy, knihy, programy, tak vždy bude snaha co nejvíce ušetřit. Nejúsměvnější na celé věci je, když se do návrhu směrnice napíše, že na citace, které budou delší, než "velmi krátké" se bude vztahovat licence. Prostě, když někde něco budete citovat, tak budete muset požádat majitele (autora) o licenci, kterou si u něj koupíte. Větší "pitomost" jsem dlouho neslyšel. Slovní spojení delší, než velmi krátké je naprosto jasné asi každému. Připomíná mi to některé naše zákony, kde se píše například: převážná většina, množství menší, než malé atd. Chápu, že se určitým způsobem musí řešit autorská práva, ale zavádět do všeho právní nejistotu, trestat de facto každého, regulovat internet v digitální době je absolutně mimo realitu. Bruselští úředníci zjevně podlehli tlaku hudebních, filmových, vydavatelských korporací, kterým by se nejen daň z citace líbila.
A co teprve zavedení filtrování obsahu? Tomu říkám pěkná cenzura. Kam se hrabe nějaká minulost. Všichni si dnes pro obhajování dnešní doby démonizují minulost, že byla cenzura a ejhle, dnes ji zde máme také. Nebo tomu snad nevěříte? Stačí se podívat na různé webové stránky, kdy vám některé prohlížeče filtrují předem určený obsah a to dle nastaveného hlídacího programu. Někdy je to záměrně pro vaši ochranu, ale podle nové směrnice by to bylo nejen na vaši ochranu, ale proto, že si to ta nebo ona korporace přeje. Digitální cenzurovaná doba. Ano, i tak by se dnešní společnost mohla nazvat. Protože vás všechny korporace nejen sledují (globálně), ale snaží se i o to, abyste dostávali na stůl jen jednu pravdu (tu jejich), protože absolutní pravda neexistuje a každý máme tu svoji.
Navrhovaná evropská směrnice o ochraně autorských práv zavádí do procesu více nejasností a zmatků, než aby byla užitečná. Navíc by se mohlo reálně stát, že snížením dostupnosti informací by se postupně snížila i kritická rozlišovací schopnost lidí a hodnota demokratického procesu jako takového. Protože jak jinak, než kritickým pohledem, se vyznat ve společnosti, ve které všichni lžou…
 

Tohle prostě smrdí

Tohle prostě smrdí

Březen 19, 2019

Když předseda vlády Andrej Babiš navštívil USA, tak měl ve své delegaci člověka z ministerstva obrany. V delegaci byl přítomen sám pan náměstek Jakub Landovský /ČSSD/ (syn známého herce Pavla Landovského). Ten potvrdil, že náš stát vyjednává s USA o dodávce vrtulníků pro naši armádu. Prý o nás mají USA enormní zájem. Vyzbrojí nás tedy vrtulníky od výrobců Sikorski nebo Bell. Celkově prý půjde o 10 strojů v nominální hodnotě něco přes 12 miliard korun. Podívejme se ale na celý problém z úplně jiné stránky, než zbrojní.
Jak může ministerstvo obrany domlouvat kontrakt za takto vysoký obnos, bez toho aniž by proběhlo řádné výběrové řízení? Výrokem, že nám vrtulníky dodají USA, ve své podstatě popíráme zákon o zadávání veřejných (respektive státních) zakázek. Státní správu, samosprávu a jiné organizace stát nutí, aby vše bylo co nejvíce transparentní a na ministerstvu obrany se „hází“ penězi bez výběrového řízení. Lze tedy tvrdit, že pokud neproběhne řádné výběrové řízení, kam se mohou přihlásit i jiní výrobci vrtulníků, tak je takové rozhodnutí diskriminační. Preferuji totiž dodavatele z jedné země (USA), která se momentálně nachází v krizi a zjevně tedy chce mít co nejvíce odbytu. Pokud bych tedy měl dodržet transparentní výběrové řízení, tak budu mít více dodavatelů (zájemců) o daný kontrakt. Odůvodnění, proč vše „prý“ zakoupíme v USA je, že se jedná o našeho spojence. Nevím, jak vám, ale mě to celé prostě nějak „smrdí“. Stačí, když se podívám do minulosti, co vše se na ministerstvu odehrálo za různé machinace. Od nákupu Pandurů, letounů Casa, až po stíhačky Gripen.
Celé je to zvláštní. Navíc, když pan Landovský tvrdí, že prý velice přitakával viceprezident USA Mike Pence, tak je to zvláštní dvojnásob. Že vám tento člověk nic neříká? Trochu vám jej přiblížím. Jedná se o člověka, který se neštítí vydělávat na lidském neštěstí. V USA je o něm známo, že vydělal jmění, na hurikánu Katrina, když posléze nechal město New Orleans rychle obnovovat soukromými korporacemi za veřejné peníze. To je další věc, která mi na celé věci prostě nesedí. USA nejde o to, že bychom byli jejich spojenci, ale primárně jim jde o odbyt a geopolitickou hru. Abychom nakonec vrtulníky nekupovali předražené (oni už beztak budou) od firmy Boeing, která je nyní v průšvihu, když má „uzemněno“ mnoho nových dopravních letadel, protože mají pravděpodobně softwarovou chybu, která je posílá střemhlav dolů. Tato chyba již má na kontě dvě zřícená letadla a stála mnoho lidských životů.
Pamatujme, že vše, co se nakupuje na ministerstvu obrany z veřejných peněz je nějakým způsobem zahaleno tajemstvím, skrytými dohodami a všude se operuje s ochranou státu. Poté to celé může dopadnout tak, jako s letouny Casa, které převážely maximálně koně Převalského a k ničemu jinému se nedaly použít. Pokud bychom ale měli řádně nastavené kontrolní mechanismy, tak by nedocházelo k velkým tunelům, které jsou u státních zakázek téměř na denním pořádku. A ministerstvo obrany nám může posloužit jako modelový příklad, jak se to nemá dělat.

Jak zdanit miliardáře

Jak zdanit miliardáře

Březen 15, 2019

Časopis Forbes před nedávnem zveřejnil žebříček nejbohatších lidí na planetě Zemi za rok 2018. Záměrně nepíši na světě (i vesmíru), protože není jasné, zda ještě někde jinde používají kapitál, tak jako my nebo mají jinou společnost postavenu na jiných základech. Mezi nejbohatší lidi naší planety se řadí šéfové internetových platforem a obchodů jako Jeff Bezos (Amazon), starý známý Bill Gates (Microsoft) nebo Mark Zukerberg (Facebook). Všichni tito lidé vlastní majetek v řádu tisíců miliard korun. Možná už to některým z nich přijde nemorální a tak volají po svém zdanění. Spíše ale začínají chápat, že kdyby se o svůj ohromný majetek nebyli ochotni alespoň trochu víc podělit s jinými lidmi, mohl by být nastolen jiný režim, v němž by mohli ztratit všechen majetek.
Jinak je tomu ale v našich podmínkách. U nás je nebohatším člověkem Petr Kellner, dále Andrej Babiš, Daniel Křetínský, Pavel Tykač nebo Marek Dospiva. Opět hráči, kteří získávají své bohatství buď ve finančním sektoru, dále v energetice, chemii, zemědělství nebo realitním odvětví. Ti nicméně po svém zdanění nevolají a zachovávají opatrnické mlčení. Vždy to zdůvodňují tím, že odvádí dost daní v naší republice. Ať je to pravda nebo není, tak by bylo vhodné zavést dolarovým miliardářům (tedy těm, co mají například více než 20 miliard Kč) speciální daň. Podotýkám, že nemá smysl zavádět milionářskou daň, protože po součtu majetku je milionářem kde kdo. Jak tedy zdanit dolarové miliardáře? V zásadě se nám nabízí několik možností: globální, makro - regionální a národní úroveň.
Pokud bychom chtěli danit dolarové miliardáře na celosvětové úrovni stejně, tak bychom museli do procesu zapojit OSN. To je organizace, která totiž působí na celosvětové úrovni. Byť tato organizace byla založena především proto, aby zachovávali všichni mír, zvláště nyní může převzít štafetu v zájmu zachování sociálního smíru a snížení rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, což jsou také úkoly OSN. Speciální daň, která by byla uvalena na nejbohatší lidi, by se poté směřovala na snížení chudoby, rozvoj vzdělání, snížení nerovnosti. Vždy by se směřovala tam, kde to bylo potřeba.
Pokud jde o makro-regionální úroveň, zde se do procesu může vložit například Evropská unie jako jeden z velkých regionů. Ta již mnoho let připravuje zákon, který by stanovil, že společnost (i virtuální), která působí na území daného státu, také určitý obnos odvede do příslušného státního rozpočtu. Podobně by to mohlo být odváděno do celkového rozpočtu EU a poté distribuováno těm nejchudším okresům EU. Jenže EU je v tomto dost pomalá a naráží se na nechuť mnohých politiků a byrokratů, respektive těch, kteří jsou nějakým způsobem zakomponováni v nadnárodním kapitalismu. Měl by se zavést zákon, který by například stanovil, že pokud na nějakém území fúzují dvě společnosti, tak se opět část fúze musí převést do příslušného rozpočtu. Například se k zodpovědnosti mohou „hnát“ bankéři a korporace, které v Evropě způsobili krizi roku 2008.
Když se podíváme na úroveň národního státu, zde se také může zavést speciální daň, i když na této rovině by to bylo nejtěžší, protože by kapitál mohl z naší malé země snadno odtéct do jiných, vedlejších zemí. Tato daň se může kombinovat s progresívním zdaněním, které by bylo nejvhodnější. Je to naprosto jednoduché. Ten, kde by vydělával nad určitou částku za rok, tak by zaplatil více. Tímto způsobem by se snížila nerovnost mezi lidmi, zachoval by se sociální smír a existoval by funkční sociální stát. Někteří lidé ale daně vnímají jako daň za svůj úspěch. Tak tomu ale není. Tento typ daně je uvalen proto, aby se ve společnosti rovnoměrně přerozdělovaly zisky, které jsou získány i prací mnoha lidí na nejnižších špatně placených pozicích, a z úspěchu měli prospěch všichni. Ne všichni mají totiž v globálním stejné příležitosti, jak je nám často tvrzeno. Značná část pracovních pozic je mnohým zapovězena, protože už dopředu jsou obsazeny majiteli či manažery velkého kapitálu. Proč tedy nezavést zdanění dolarových miliardářů? Vždyť to bude vyhovovat všem, včetně jich samotných. V tomto případě se spíš naráží na strach politiků, případně na nechuť, protože je zde těsná provázanost s finančním kapitálem. Osobně ale doufám, že se nakonec speciální daň zavede a to na jakékoliv úrovni. Jako stát totiž máme své zástupce na všech výše uvedených úrovních, takže stačí jen předkládat návrhy, diskutovat a hledat spojence.

NATO? NA CO?!

NATO? NA CO?!

Březen 12, 2019

Je tomu 20 let, co jsme jako republika, vstoupili do Severoatlantické aliance. Pořádají se konference, sčítají se úspěchy, ale chybí výčet neúspěchů. Nikdo se moc nepozastavuje nad tím, proč stále NATO existuje, když už neplní svoji základní funkci, která mu byla dána do vínku v době jeho vzniku. V tomto krátkém článku nabízím několik otázek k zamyšlení.
Když se podíváme do minulosti, kdy byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků, tak NATO bylo založeno v roce 1949 a Varšavská smlouva v roce 1955. Lze tedy polemizovat, který pakt reagoval na který. V průběhu existence rozděleného světa se tyto dva pakty spolu nikdy nikde nestřetly. To by totiž vedlo k faktoru vzájemně zaručeného zničení. Jaderné šílenství dosahovalo vrcholu, ale obě dvě strany si uvědomovaly, že by to byl konec všech, kdyby někdo něco odpálil. Svět byl tedy relativně bezpečnější, než je dnes.
Když v roce 1991 Varšavská smlouva zanikla, tak zůstalo jen NATO jako výhradní pakt, který byl ustaven na troskách druhé světové války. Namísto toho, aby se pakt přetransformoval a zaujal novou roli v „novém“ světě, tak začal být využíván a zároveň zneužíván USA k jejich ilegálním válkám, případně vývozu demokracie. Opravdu si někdo myslí, že je dnes, po dvou dekádách v tomto paktu, co slavit? Dle mého názoru není co. Někoho možná napadne, že NATO pomohlo ukončit „Studenou válku“ a je tedy co slavit. Já jsem ale opačného názoru. Na zbrojení se dnes vydává podobně jako v dobách studené války, a mnohdy ještě více. Vše podle taktovky našich „západních“ přátel. Namísto toho, abychom tyto finanční prostředky odváděli na prospěšnější věci (zdravotnictví, snížení chudoby, sociální oblast, infrastruktura atd.), tak USA burcují k tomu, abychom odváděli 3% HDP na zbrojení.
Myslíte si, že nás NATO ochrání? Proti komu nás má chránit? Kdo je oním nepřítelem na šachovnici světa? Zřejmě nás má chránit proti Rusku a Číně, když se všude prosazuje samé anti-ruské a anti-čínské pojetí dnešního světa. Tedy proti zemím, které například sedí vedle sebe v OSN nebo G8 spolu s USA a dalšími západními velmocemi. Jaká to ironie osudu.
NATO nás zřejmě před 20 lety nutně potřebovalo, protože máme strategickou polohu v Evropě. Jsme jejím srdcem. Tato poloha je nám dána geograficky a této strategie využíval za studené války jeden i druhý blok. Vždy jsme byli tak říkajíc „první na ráně“. Ať za Varšavské smlouvy, nebo dnes ve spolku NATO. Když je ale, dle tvrzení mnoha lidí, ve světě mír (vyjma boj proti terorismu), tak proti komu budeme válčit? Z koho máme mít strach a očekávat, že nás NATO ochrání? Podle západních teorií je válka mezi dvěma demokratickými zeměmi nemožná. Jenže, co když některý demokratický stát označí jiný demokratický stát, že je nedemokratický? Převeďme to do logiky výkladu západního liberalismu: pokud se v té či oné zemi změní jen trochu systém, tak jste nepřítel, protože jdete mimo „západní hodnoty“. To je ryze filosofická otázka. Tuto praktiku používají USA poměrně často. Řešením proti paktu NATO by bylo založení evropské armády, ale znova se musím ptát, proti komu povedeme „preventivní“ nebo „ilegální“ války? Když svět je globalizován a riziko číhá na každém kroku……

Moralizátoři

Moralizátoři

Březen 07, 2019

Českou politickou scénou začala hýbat uměle vytvořená kauza kolem předsedy sněmovny Radka Vondráčka. Po dvou letech se objevila fotografie z nějakého večírku, který se měl odehrávat v jednacím sále sněmovny. Radek Vondráček na ni s kolegou hraje na kytaru a přitom stojí na předsednickém stole. Reakce z opozičních stran na sebe nenechala dlouho čekat. Ozvala se stará známá Miroslava Němcová, Vít Rakušan nebo Jan Bartošek. Jejich reakce byla stejná – odstup! Jedná se prý o velký prohřešek proti státnosti a vážnosti budovy. Takhle se chovali různí dobyvatelé! Poslanec Jan Bartošek dokonce ve svém vyjádření zašel tak daleko, když napsal, že se takhle chovali bolševici, když dobyli Zimní palác. Tím si nejsem tolik jistý, protože na to nejsou důkazy, ale to nevadí. Nicméně zde je jasný důkaz, že současný předseda sněmovny hraje na kytaru. Nutno podotknout, že to jistě umí a všichni, kdo to umí, jsou dobří, protože je těžké se takovou věc naučit. Podívejme se ale na celou věc z jiné strany a to, proč všichni svorně z pravicové opozice volají po jeho odstoupení a provádějí výklad morálky, respektive moralizují.
Úpadek politiky jako takové nenastal Radkem Vondráčkem, Andrejem Babišem, Milošem Zemanem nebo Miroslavem Kalouskem. Nastal už v době, kdy se společnost rozdělovala po roce 1989 na „my“ versus „oni“. Dobří versus hodní, demokraté versus komunisté, komunisté a polepšení komunisté. Vytvořily se různé skupiny, které byly lepší, než všichni ostatní. Klasická rivalita revoluce volného trhu v politice. Dnes sklízíme různé plody hořkosti. Od vztyčeného prostředníčka Mirka Topolánka, alkoholového odéru Mirka Kalouska, přes zničení prezidentské standarty iniciativou Ztohoven (ta byla později přejmenována na trochu něco jiného, když se písmeno Z změnilo na S), až po hraní na kytaru v jednacím sále sněmovny, který v té době procházel rekonstrukcí.
Když místo prezidentské standarty vlály na hradě trenýrky, tak ti, co dnes kritizují Radka Vondráčka, mlčeli. Zneuctění a zničení státního symbolu je právě znevážení státnosti. Proč tenkrát mnozí mlčeli, ba co více, ještě takový akt schvalovali? To jim nepřišlo jako znevážení státního symbolu? Česká politika je plná paradoxů. Když se útočilo na prezidenta Miloše Zemana, tak pravicová opozice tleskala, že si to zaslouží. Dnes se opět Mirka Němcová bije v prsa za politickou kulturu, kterou pomohla se svoji stranou ODS dotáhnout do současné podoby. Výsledkem je opět moralizování, že tohle se prý v normálních demokratických zemích nenosí. Zřejmě tedy nejsme normální demokratická země (ve výkladu pravicové opozice). Nicméně můj názor je takový, že je lepší si zahrát ve sněmovně na kytaru, než se tam mlátit hlava nehlava, boxovat, házet po sobě židle a lavice, ničit majetek. Tyto příklady známe z jiných parlamentů. Takže ještě nejsme na tom tak špatně.
A co bylo ještě větší zneuctění státnosti? Tak to byla diskotéka na Vítkově v roce 2006, které se zúčastnili Mirek Topolánek, Petr Bendl nebo Miroslav Macek. Dokonce tam byly i hvězdy showbyznysu jako Iva Kubelková nebo Jan Rosák. Všem to přišlo normální, když tančili na památníku s ostatky válečných hrdinů. Tohle není úpadek morálky? Co na tohle říká Miroslava Němcová, Vít Rakušan a další moralizátoři? Asi svorně odpoví: to už je dávno a promlčené, ostatně stejně jako fotografie z roku 2017.
 

Češství versus Evropanství

Češství versus Evropanství

Březen 06, 2019

Možná jste se někdy zamýšleli nad tím, zda se cítíte být více jako Čech, Moravan, Slezan nebo jako Evropan. Osobně se nejprve cítím být Čechem, až poté jako člen evropského společenství. Jsem hrdý na svoji vlast, domovinu. I když si o jejich představitelích často mohu myslet, co chci. Někdo může namítnout, že tyto a následující řádky zavání určitou formou nacionalismu. Nicméně tomu tak není. Inklinace k hrdosti na svoji vlast není tvrdým nacionalismem, jak jej známe z 20. století. Řadím tuto inklinaci do jisté formy vlastenectví. Přeci jen jsme hrdi na své zvyky, kulturu, tradice, historii. Tohle má každý národ. Vždy jej něco spojuje a chrání si to. Pokud tomu tak není, tak buď splyne s jinou kulturou, nebo zmizí z lidských dějin. Z dějin známe oba dva případy.
K Evropanství se dnes tolik nepřihlíží, protože samotný projekt identity s Evropskou unií je chybný. Pokud bychom to vzali čistě geograficky, tak Evropany je velká rodina různých národů. Ty většinou v minulosti spolu vedly války, územní spory atd. Evropská unie měla za úkol jednotlivé státy sjednotit, aby už nedocházelo k různým národním nebo jiným třenicím. Nicméně se z unie stal byrokratický moloch, který má své centrum v Bruselu a vůbec neví, co se odehrává na periferii. Odliv národních suverenit směrem k Bruselu zasel právě problém s nacionalismem, kdy jsou na vzestupu různá extrémistická hnutí, která většinově hrají na notu silného nacionalismu. Namísto toho, aby bylo podporováno vlastenectví, kdy jsou lidé hrdi na svoji zemi, tak je buď volání po tom nacionalismus úplně vymazat jako něco špatného, nebo eliminovat. To posléze vede k rozladění občanů, kteří se začínají bát cizího. Ať už se jedná o migranty nebo různé vrstvy vlastního obyvatelstva.
Osobně nejsem žádný obdivovatel Evropské unie, ale ani nejsem zastánce rychlého opouštění tohoto spolku, protože minimálně zabezpečuje ochranu proti nějakému konfliktu na kontinentě. Pokud bychom z Evropské unie vystoupili, tak bychom neměli žádnou obranu ani zastání. Poté je koncept EU důležitý z hlediska ekonomiky. Musíme si uvědomit, že 80% našeho exportu jde do zemí EU. Británie je v tomto ohledu jinde, když vyváží 40%. Takže spěšné vystoupení by napáchalo samou škodu například zavedením cla. Jak ale říkám, tak si mohu o Bruselu myslet své, protože více nařizuje, než aby poslouchal, co trápí jednotlivé členské země. Tohle se musí změnit. Ale nezměníme to jen stěžováním nebo nadáváním. V Evropě musíme mít takové zástupce, které budou hájit primárně naše národní zájmy. Odtud právě onen koncept vlastenectví ve vztahu k češství nebo evropanství.
Troufnu si tvrdit, že lidé v naší republice se cítí být nejdříve občany svého státu, až poté občany Evropské unie. Primárně tedy staví na češství. Chrání kupříkladu měnu – korunu, před zavedením eura. Nechce, aby naše historie byla měněna a přizpůsobována měnícím se podmínkám. Jsme poslední západní Slované, kteří vždy chtěli patřit do Evropy a také tam patří. Ostatně Evropa je velký kontinent a rozdělovat ji jen na základě geopolitiky nebo politické geografie je cesta do problémů. Celé to poté může vést z pekla do pekla. Evropa a její národní státy mají svoji vlastní historii. Projekt EU žije čtvrtstoletí a od počátku se potýká v problémech. Není ale nutné jej záměrně rozbíjet, protože to by vedlo k ještě větším problémům, než jsou dnes. Je vždy jednoduché něco zničit, ale něco postavit nebo opravit je mnohem složitější.
 
 

Svět, který skončil včera

Svět, který skončil včera

Březen 03, 2019

Před dvěma desítkami let byl svět odlišný, než je ten dnešní. Teroristické útoky byly ještě budoucností a Evropa byla deset let v euforii z roku 1989. Studená válka skončila, Sovětský svaz se rozpadl, Varšavská smlouva zanikla, ale NATO zůstalo. V bývalé Jugoslávii se válčilo a v České republice se horečně připravovala ratifikace vstupu do zářného paktu, který nás měl všechny ochránit – NATO. Lidé si pokládali otázku, proč NATO existuje, když bylo vytvořeno jako uskupení, které se mělo bránit jakési agresi ze strany SSSR, která stejně nikdy nepřišla. Nač mít obranný spolek, když nebezpečí pominulo? Prý se musíme bránit nějakému nepříteli, který pokud neexistuje, tak bude vymyšlen. Existuje jedna teorie, která říká, že válka mezi dvěma demokratickými zeměmi je nemožná. Jenže proti komu se tedy máme bránit, když většina světa je demokratická, mírumilovná, lidská? Už dávno je jasné, že NATO se spíše podílí na preventivních válkách, válce proti terorismu, který často pomohlo vytvořit, případně humanitárním bombardování, tak jako v roce 1999.
Před dvaceti lety se naše země nacházela na pokraji krize. Kuponová privatizace dovedla na pokraj propasti veškerý státní sektor, který byl rozprodán do zahraničních rukou, a na politické scéně už rok existovala opoziční smlouva. Právě tato smlouva do budoucna dá zasít deformacím našeho politického systému, korupci v nejvyšších patrech, kdy si strany ODS a ČSSD rozdělí pravidla moci. Tato pravidla později dají vzniknout Petru Nečasovi nebo i Andreji Babišovi. Současné věci hledejme v minulosti. Ve světě, který měl brzy skončit teroristickými útoky 11. 9. 2001, bylo mnoho velkých neznámých. Euforie z nabyté svobody před jednou dekádou ukázala, že lidé chtějí cestovat a to bez ohledu na to, co je takový zážitek bude stát. Vytvořily se cestovní kanceláře, podvodníci, společnosti šité na půjčování peněz. Všem se to začalo líbit do chvíle, než za další dekádu přijde zvrat v podobě velké finanční krize roku 2008. Hýření, legrace, půjčováni, bylo pryč. Nenávratně ztraceno ve víru globální ekonomiky. Dopady byly značné – znehodnocení peněz, nárůst nezaměstnanosti. K zodpovědnosti byli voláni daňoví poplatnici, ale vinu nesly banky. Vše odnesl obyčejný občan – riskování bankéřů, stejně i politiků.
Po třiceti letech jsme pochopili, že je všechno špatně. Jak svět, který skončil včera, stejně i ten, který začal zítra. Na koni jsou hlavně finančníci, kteří určují koloběh dějin. Evropská unie, která si myslí, že je rozhodčím i soudcem pro jednotlivé národní státy, finančníkům jen hezky přikyvuje a do svého čela si často vybírá člověka, který není moc známý. Prý, aby poslušně poslouchal, co má přesně dělat. Nesmíme propadat skepsi, protože na tu hrají právě ti, kteří v zákrytu vše ovládají. Řešení existují v podobě silnějšího státu a návraty suverenity od Bruselu zpět do center národní moci jednotlivých států.

Minulost buď pozdravena!

Minulost buď pozdravena!

Únor 27, 2019

Budova s názvem Transgas, dříve spíše známá pod názvem Ústřední dispečink tranzitního plynovodu, jde částečně k zemi. Původně se sice jednalo o chráněnou architektonickou památku z doby 70. let minulého století, ale ministerstvo kultury v roce 2016 pod vedením lidoveckého ministra, bývalého ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, Daniela Hermana, změnilo názor. Už v roce 2015 o budovu a pozemky projevila zájem společnost HB Reavis slovenského miliardáře Ivana Chrenka. Zde je nutné zdůraznit, že se jedná o spekulanty s pozemky. Podobný osud zřejmě stihne i budovu Transgasu. Namísto toho, aby tento skvost zůstal v majetku státu nebo Prahy, tak jsme jej vydali všanc spekulacím. Nyní začíná demolice. Co se stane poté? S pozemky se zcela jistě bude spekulovat. Jsou totiž na lukrativním místě – Vinohradské třídě. Tedy kousek od Václavského náměstí, které už dnes je pouze pro bohaté a turisty. Jaký je tedy skutečný záměr developerské firmy? Nikdo neví. Mlhy je tolik, že by se dala krájet.
Nevyjasněnou otázkou ale je, proč se budova prodala, když i uvnitř tohoto komplexu nalezneme různé malby od Pabla Picassa, který je věnoval tehdejšími Československu. Nevím, proč už se z budov dávno nestala turistická atrakce, když dokážeme z různých bývalých podniků udělat turistickou dominantu, tak jako ve Vítkovicích. Představte si, že by někdo ve Francii nechal zbourat budovu, kde je nějaká malba od velikána Picassa. To by určitě neprošlo. Veřejnost by byla hrda na to, že takovou budovu má. My namísto toho, abychom byli hrdi, tak vše, co je spojeno s minulostí, prodáváme, ničíme. A to jen proto, abychom se minulosti zbavili nadobro. Stále doznívají ozvěny doby těsně před 30 lety, kdy se vše, co bylo komunistické, označilo za děsivé a špatné. Ostatně pravděpodobně tato logika zastínila i mysl Danielu Hermanovi, který o osudu budovy Transgasu rozhodl. Minulost buď pozdravena!
Na závěr si ještě připomeňme, že zde byly úvahy o tom, že by se měl zbourat a znovu postavit obchodní dům Máj, dnes Tesco. Umíte si představit, že by se bourala Kotva nebo Bílá labuť a to jen proto, že vše bylo postaveno v době před rokem 1989? Možná se za několik desítek let dočkáme toho, že se budou bourat budovy, které byly postaveny po roce 1989. Zdá se vám to jako nepravděpodobné? Mě tolik ne, pokud budeme neustále používat rovnítko mezi minulostí a současností. Budovy jsou přeci jen němými svědky té doby, ve které byly postaveny. Ostatně, co dnes dělá kapitalismus? Ukazuje nám svůj úspěch, moc, bohatství právě v architektuře. Až půjdete kolem nějaké banky, pojišťovny nebo nadnárodní korporace, tak se podívejte, jaké to jsou ikony.

Konec hry

Konec hry

Únor 26, 2019

Na konci 80. let minulého století už téměř nikdo nevěřil, že přijde komunismus. Všichni žili, jak se dalo. Na vesnici, městě, samotě. Museli se tvářit, jako kdyby komunismus byl na dohled, ale byl stále stejně na hony vzdálený, jako byl před několika dekádami. Iluze, že přijde spása, že nás snad Sovětský svaz zachrání, vzalo rychle za své. Jenže i dnes žijeme v iluzi. Místo iluze komunismu zde máme iluzi demokracie. To, že se před třiceti lety nemohlo to nebo ono, je dnes vystřídáno tím, že můžeme to i ono. Jenže jak vše můžeme, tak se začíná vynořovat iluze demokracie, na kterou si všichni hrají. Tenkrát si většina lidí hrála na komunismus, dnes na demokracii.
Systém, který před třemi desítkami let kolaboval, byl postaven na represích a strachu. Museli jste být do jisté míry loajální se systémem, abyste měli nějaké ty výhody. V lepším případě jste mlčeli. Dnes se místo represe používá deprese jako nástroj na vynucení poslušnosti k systému. Sice nemusíte mít strach, ale musíte mít reálnou obavu, že přijdete třeba o práci. Žijeme sice v relativní hojnosti a nadbytku, ale nic z toho není rovnoměrně rozděleno mezi obyvatelstvo. Mnohé pracovní pozice jsou vám předem zapovězeny, protože nesplňujete přísná kritéria. Loajalitu ke straně vystřídala loajalita k zaměstnavateli a penězům. Nikdo si v roce 1989 nedokázal představit, že nastane stav, kdy přijdeme o systém, který zde byl od roku 1948. Že nastane doba „bez tebe“, rozpadne se Sovětský svaz a za zrádce bude označen Gorbačov, nemohl nikdo tušit. Nepředpokládali to ani odborníci v západních zemích, proto bylo velké překvapení, že se tehdejší „socialistické“ státy, které si na socialismus hrály, rozpadly. Nebyla zde příčina jen vnější, ale také vnitřní.
Dnes se nacházíme v podobné situaci. Máme sice demokratická práva, která nám byla odpírána, ale ztrácíme sociální práva, která nám tenkrát byla dávána za vzor. Společnost si hraje na demokracii, protože formálně sice existuje, ale pravidla platí opět jen pro někoho. Mnoho zákonů je napsáno takovým způsobem, aby se v nich vyznali jen renomovaní právníci. Lépe řečeno, jsou psány tak, aby se v nich nikdo nevyznal. V zarostlé džungli se pak mnoho nešvarů ztratí a vytváří se tím demokracie „pro některé“. Za krádež miliard se vám nic nestane, za krádež stovek si odsedíte víc, než za vraždu člověka. Právě proto si hrajeme na demokracii. Ta vyhovuje těm, kdo ji reálně řídí z pozadí – pánové typu Kellner, Bakala, Dospiva a další. Ostatní jen vzorně mlčí, protože co kdyby se nám opět ona práva mohla odebrat. Strašíme se minulostí navzájem a to jen proto, aby se upozadila myšlenka, že je možný i jiný systém.
Před 30 lety si ale nikdo nepřál společnost, jaká je dnes. Lidé na pozadí událostí hry konce komunismu chtěli kompromis mezi komunismem a kapitalismem. Chtěli jen více věcí ze zapovídaného západu, podívat se na dovolenou, zážitky. Nechtěli jen hru na demokracii, protože právě končila hra na komunismus.

Zkonzumovaná revoluce

Zkonzumovaná revoluce

Únor 24, 2019

Někteří věří, že revoluce přijde brzy. Já tomu osobně moc nevěřím, protože podmínky pro ni vůbec nejsou. Podívejme se všude kolem sebe. Je dostatek potravin, zboží, informací. Neposuzujme nyní kvalitu a obsah sdělení, ale je tomu skutečně tak. Informační společnost, kdy všichni máme dostatek informací o všem, co se kde děje, vede k jevu, že revoluce nepřichází. Lidé dnes často nečtou blogy, příspěvky nebo články v novinách, které se týkají nějakého předvoje revoluce. Dokonce ideologie je na ústupu. Všechno je pro všechny a zároveň pro nikoho. Lidé se raději dívají na hezká videa s domácími mazlíčky, krásné ženy, muže, kriminálky, reality show. Vše v rámci konzumu. Neříkám, že všichni tohle dělají, ale v globálním měřítku tomu tak skutečně je.
Někteří utopisté věří, že revoluce přijde ze sociálních sítí, kde se lidé dokážou pomocí internetu svolávat. Podobně jako arabské revoluce, které vznikly díky sociálním sítím. Jenže nic není takové, jak se zdá. Objektivně se lidé sice na náměstích mohou sejít, ale tím to vše končí. Neexistuje žádný spouštěcí faktor, který by zadal změně systému. Západní pojetí kultury a života, ve vztahu k nadbytku, nám dává jasný signál, že žijeme v pohodě. Ale ono tomu tak není. Nežijeme v pohodě, byť jsme uchlácholeni záběry domácích mazlíčků nebo nádherných lidských těl. Zábavní průmysl nás doslova pohltil.
Konzumujeme natolik dobře, že se často zásobujeme jako onen sysel, který hrabe pod sebe, aby měl zásoby. Nadnárodní řetězce z nás mají velikou radost. Existuje zde vztah: my vás budeme zásobovat zbožím (klidně i nevalné kvality), vy bude řádně konzumovat, platit (i na dluh) a nebudete dělat žádné rozbroje. Ideologie nadbytku a dostatku nás všechny natolik ukolébává, že revoluce se doslova zkonzumovala. Nikomu se nechce nic měnit. Mnoho lidí si říká: stejně nic nezměníme, je nám dobře. Dříve nebylo lépe, než dnes, protože máme všechno. Jenže všechno zdaleka nemáme. V pohodě tedy nejsme.
To, že máme obchody naplněné k prasknutí je důkaz toho, že jsme se stali společností, která je postavena jen na nakupování a montování. I když sice ekonomika funguje a obrazně řečeno „šlape jako po másle“, tak výsledky se dostávají do rukou jen několika lidí. Funguje zde kapitalismus pro kamarády, kdy bohatí bohatnou a chudí buď chudnou, nebo zůstávají stále na své startovní čáře. Bydlení je stále dražší a stává se nedostupné pro mladé lidi, ceny začínají růst v zákrytu zkonzumované revoluce. Až nastane krize, tak se teprve objeví náznaky možné změny. Dříve tomu tak nebude, protože jsme obluzeni sítěmi, akcemi a virtuální realitou natolik, že jsme do jisté míry rezignovali na to, že změna je možná. Máme totiž naprostou svobodu, výměnou za naprosté mlčení. Není ale možné mlčet do nekonečna. Střed světa se dávno přesouvá na Východ a Západ zapadá za obzor. Dávno je pryč bipolární svět a nastoupil svět nový: multipolární. I s tím musíme počítat při posuzování dnešního stavu věcí, které jsou kolem nás. Změna je přeci možná, ale to se nesmíme nechat ukolébávat tím, že je zde společnost nadbytku. Ta totiž může rychle skončit.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy