Ve jménu normálnosti

Ve jménu normálnosti

Září 15, 2020

Za poslední desetiletí jsme konfrontováni s tím, co je vlastně v naší společnosti normální. Co bývalo před rokem 1989 normální, je dnes nenormální a obráceně. V zásadě můžeme tvrdit, že dnes je normální téměř úplně vše, co dovolují zákony, které jsou mnohdy nedokonalé. Právě nedokonalost zákonů, které lze jednoduše obcházet vede k nárůstu patologické normálnosti, kdy vyváznou bez trestu lidé, kteří rozkrádali státní majetek, obohacovali se na úkor druhých atd. Současná podoba liberální demokracie je postavena právě na těchto normálnostech, které vidíme dnes a denně v médiích. Všichni si poté říkáme, zda je tohle opravu normální? Vzpomínám si na pořad: Možná přijde i kouzelník, kde Oldřich Kaiser a Jiří Lábus hrají scénku s Luďou. Oldřich Kaiser v jednu chvíli odpovídá Luďovi: Luďo to je ale naprosto normální. Když tuto scénu napasujeme na dnešní dobu, tak normální bude všechno – od prohlížení a stahování pornografie, šíření nenávisti na sociálních sítích, ničení pomníků a odstraňování soch, deformování výkladu minulosti apod. Ano, to vše je v dnešní ryze liberálně kapitalistické společnosti onou normou. Je možné, že ne všichni to takhle vnímají a říkají si, že je to vlastně důsledek vývoje kapitalismu. Na jednu stranu je to pravda, protože kapitalismus, který je skrytý právě za liberální demokracii, kde vládne neoliberalismus jakožto ekonomický model, se snaží zpeněžit vše a akumulovat tak své zisky. Je mu v zásadě jedno, co je normální nebo nenormální. Hlavní je, když se z dané věci vytváří určitý profit. Je tedy jasné, že v dnešní společnosti se nenosí morálka, která by určovala limity normálnosti. Jedná se o silný kontrast s dobou před rokem 1989, kdy se sice ve společnosti rovněž vyskytovalo mnoho nenormálností, ale tvrdé vymáhání zákonů způsobovalo, že mnoho patologických jevů bylo trestáno a nestávalo se normou.
S nabytou svobodou po revoluci „nápodoby“ z roku 1989 jsme se jako společnost snažili co nejvíce podobat vysněnému Západu, který byl pro všechny symbolem normálnosti. Veškeré věci, které byly vlastní západním kapitalistickým zemím, jsme rychle importovali do našich podmínek ve jménu normálnosti. Nastala kapitalistická normalizace, abych obrátil vzhůru nohama klasické pojetí normalizace po roce 1970. Tento nový typ normalizace byl utvářen novou normálností, kdy se stalo běžnou praxi rozkrádání státního majetku a nástup bývalých kariérních komunistů na pozice ve státní správě. Tyto věci byly známé ze západních zemích, kdy se do rozhodovacích pozic vkradli zástupci soukromého (namísto kariérních komunistů jako v našem případě) sektoru a začala postupná likvidace státu jako takového. Nicméně naše společnost, která byla uchlácholena nastupující demokracií si těchto nenormálností nevšimla, byť se o nich často mluvilo v době před rokem 1989. Nastal tak postupný posun naší společnosti směrem k té západní se všemi svými klady i zápory. Ocitli jsme se v éře  normálních nenormálností, které si stěží někdo před desítkami let dokázal jen představit.
Otázka na závěr zní, zda lze s tímto stavem ještě něco dělat? Jedno přísloví říká: i chcíplá koza jde. Buď zakopat, nebo stáhnout z kůže. Stejné je to i v případě vývoje společnosti. Ta je totiž primárně řízena buď vládou a Parlamentem nebo autoritativně. Jestliže selhává klasické řízení pomocí demokratického státního aparátu, tak je čím dál větší volání po autoritě, která by všechny věci vzala na sebe a zařizovala chod státu a společnosti. Je tedy jasné, že pokud nezačne demokraticky volený státní aparát jasně určovat, co je ve společnosti normální s jasnými restrikcemi, tak dříve nebo později přijde „nový vůdce“, který bude postupně omezovat demokratické prvky. Z minulosti známe mnoho takových příkladů. Hitlerem počínaje a importovanými diktátory západními demokraciemi typu Pinocheta konče. I to bylo ospravedlňováno ve jménu normálnosti, respektive nenormálnosti v dané historické době.
 

Nápodoba Západu?

Nápodoba Západu?

Srpen 29, 2020

Když v roce 1990 docházelo k dramatickým změnám, které byly určovány bujarým veselím z nově nabyté svobody, tak v zákrytu společnosti na svoji příležitost čekali ti, kdo později začnou privatizovat, rozkrádat. Všichni si v té době mysleli, že za deset nebo dvacet let budeme žít jako ve Vídni nebo Londýně. Za ony dvě dekády od roku 1990 jsme se skutečně posunuli, ale ne směrem k vysněnému západu, ale do společnosti, která je silně nespravedlivá, plná nerovností, sociálního vyloučení. Před 30 lety jsme jako republika začali napodobovat západní život. Museli jsme se přeci rychle odlišit od každodennosti „reálného socialismu“. Čekali jsme fronty na oblečení značky Nike a hlídali jsme, kdy k nám dorazí nějaká ta populární hudba tenkrát ještě na kazetách. Tehdejší nabytá demokracie a svoboda byla ztělesněna konzumem, dnešní demokracie a svoboda je ztělesněna nerovností. Jeden důležitý faktor v té době však hrál svoji významnou roli – abychom byli trochu jinačí, než společnost na západě, tak jsme se snažili vypořádat s minulou dobou po svém. Začala válka ideologií, kdy na jedné straně byl liberalismus, který k nám byl importován pod rouškovou svobody a demokracie a na straně druhé byl již zmíněný „reálný socialismus“, který stále přetrvával. Snad i proto nešla privatizace a jiné „loupežnické“ metody aplikovat do společnosti tak rychle, protože ještě do poloviny „vysněných“ devadesátek se určitým způsobem fungovalo „socialisticky“. Poté ale nastal zlom – demokracie a její výhody začaly být dostupné jen některým lidem a to zejména těm, kdo se podíleli na divoké privatizaci. Zároveň šlo ruku v ruce očerňování minulé doby, která byla (a dodnes je) vykreslována jako cosi, co bylo snad ještě horší než doba nacistické okupace. V době divokých devadesátek se říkalo, že za současný stav věcí mohou vlastně komunisté. Jednalo se o částečně pravdivé tvrzení, kdy se u moci střídal jeden bývalý komunista za druhým. Ostatně i po více jak třech dekádách jsou ve státní správě lidé, kteří byli nějakým způsobem zapojeni do struktur, které fungovaly před rokem 1989. Semena nenávisti jednoho vůči druhému byla zaseta již v listopadu 1989. Společnost se rozdělila na ty, kteří zvítězili a kdo byli poraženi. Skupina vítězů vždy očerňovala a vylučovala z veřejného života ty, kteří byli poraženi, protože věřili v lepší společnost. Nikomu nic neudělali, ale jen prostě fungovali v tehdejším veřejném aparátu. Klasickým příkladem vylučování a diskriminace jsou lustrační zákony, která platí do dnešní doby a znemožňují mnohým lidem vykonávat funkce ve státní správě. Toto je typický zákon, který tehdejší „nekomunistická“ garnitura, která byla složena povětšinou z bývalých komunistů, vytvořila, aby si pojistila posty své nebo svých známých.
Nacházíme se v roce 2020. Všichni bychom čekali, že ve společnosti nebude nevraživost, ubude různých hanobení atd. Máme přeci vysněnou demokracii, kterou mnozí tak nadšeně vítali před třiceti lety. Jenže začínáme zjišťovat, že se v demokracii českého typu začínají objevovat prvky, které do ní nepatří. Jako příklad si můžeme uvést hanobení hlavy státu, ničení státní vlajky nebo odstraňování případně ničení pomníků. To vše jsou prvky rozvratu dnešní společnosti, kterou na kusy trhá kapitál a pravicová ideologie, která vždy za své nepřátele označuje všechny, kdo nějakým způsobem pracují pro lidi, jsou komunisty, socialisty či v jejich žargonu populisty. Nenávist, která byla zrozena v roce 1990, má dalekosáhlé dopady, kdy se například v Praze ničí památníky osvoboditelů a to jenom proto, že pomník byl postaven před rokem 1989 nebo že se dotyčný nějakým způsobem podílel i na jiných věcech, než třeba osvobození naší vlasti. Pak zde nalezneme také skupinu lidí, kteří si v rámci zvýšení svého ega (někteří by řekli, že si ego honí) ničí památníky tím, že je polijí třeba červenou barvou a nezapomenou přidat nějaký ten vulgární text nebo obrázek. Tímto aktem se nejen hanobí daný památník nebo pomník, ale zneuctívá se ten, komu byl postaven. Pomníky i památníky určitým způsobem vyplňují veřejný prostor a vždy něco symbolizují. Byly doby, kdy se mnoho takových ikon odhalovalo více, než dost. Ať už se jednalo po dobu po první a poté hlavně po druhé světové válce. Dnešní systém ve své zvrácenosti často odhaluje pomníky kontroverzním osobám (bratři Mašínové), dále připomíná oběti komunismu, tedy systému, který v naší zemi nikdy nebyl. Nezapomíná ale i na dobu mnohem starší, kdy se obnovil Mariánský sloup v Praze jakožto pomník Habsburkům, kteří nás utlačovali. Ještě horší je ale fakt, že dochází i k odhalováním pomníků sudetským Němcům. Případně se jako ikona ve veřejném prostoru objevuje lavička Václava Havla. V určitých případech se jedná o zvrácenost současného systému, kdy jsou do veřejného prostoru vraceny prvky utlačovatelů a odstraňovány ikony hrdinů a osvoboditelů. Jedné se o český paradox, protože na západ od nás se dnes odstraňují sochy a ikony těch, kdo nezměrným způsobem způsobili lidské utrpení. Ať už se jednalo o válečníky nebo kolonizátory. V tomto případě provádíme nápodobu západu naruby, kdy z hrdinů děláme nepřátele a mnohdy ještě něco horšího a z vrahů a kontroverzních osobností se vytvářejí hrdinové. Je to celé postavené na hlavu. Na co jsme se ale po roce 1989 ještě zmohli, tak to bylo postavení památníku americké armádě v Plzni. Poté jsme se zmohli jen na dodávání vysvětlujících tabulek na ty pomníky, které byly v očích nové společnosti (spíš než společnosti, tak v očích vládnoucí garnitury) „závadné“. Ať už se jednalo o sochu Koněva v Praze nebo třeba památník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Navíc mnoho památníků zmizelo do depozitářů. Pokud pomineme sochy „dělnických“ prezidentů, tak zmizeli i sochy Fučíka, Švermy atd. Tedy lidí, kteří aktivně bojovali proti nacismu a fašismu a položili za svobodu jiných své vlastní životy. Jako poděkování se posmrtně objevili ve veřejném prostoru, co by sochy a památníky, ale jelikož se nově nastupující garnituře nelíbily, tak byly odstraněny.
Jistě je správné zničit a odstranit sochy agresivních válečníků, například Hitlera, nebo dalších vrahů, kteří jsou zodpovědní za genocidy, světové války, koloniální okupace apod. V poslední době se však hanobí i sochy hrdinů, kteří pomohli svět zbavit právě oněch agresorů. Je velice zajímavé, že se v našem případě vždy hanobí jen památníky doby minulé, byť mohou zobrazovat člověka, který s onou dobou neměl nic společného. Umíte si představit, že by někdo začal hanobit památníky obětí „komunismu“, respektive doby před rokem 1989? Jako příklad nám může posloužit Milada Horáková, ikona, která je používána pravicovými ideology k politickým taškařicím. Co by se stalo, kdyby její sochu někdo poničil a napsal tam cosi vulgárního? Jak by tohle společnost a média probírala? Přešla by to mlčky nebo by se dané téma rozvířilo v podobě, že je to hanba, když se ničí památka ženy, která byla nespravedlivě odsouzena a popravena? Zde nabídnu jeden příměr. Na konci srpna roku 2020 někdo poničil památník Anny Kvašové na mém mateřském okrese Kutná Hora. Jednalo se o komunistickou funkcionářku, která byla zavražděna za to, že věřila v jinou společnost a přesvědčovala občany o vstupu do zemědělského družstva. Za toto jednání zaplatila životem a dnes někdo zhanobil její památku. Také to byla žena, stejně jako Milada Horáková a byla zastřelena, protože byla komunistkou. Obě dvě tedy potkal stejný osud: byly nespravedlivě odsouzeny (první soudem), druhá bez soudu skupinkou vrahů kdesi v lese. Jedná se o dva zdánlivě nesouvisející případy, ale přesně nám zapadají do atmosféry 50. let minulého století. Na jedné straně politička Horáková a na straně druhé politička Kvašová. Ať si o tom každý udělá obrázek sám, ale mě by nikdy nenapadlo ničit nebo jinak hanobit památníky, které byly odhaleny po roce 1989. Jsou to ikony, které určitým způsobem vyjadřují aktuální situaci a náladu. Jenže my jsme asi v odstraňování a přepisování historie mistři, což není jen smutné, ale velice nebezpečné právě směrem k nárůstu nenávisti. Těžko se může budovat a vytvářet úcta jednoho člověka k druhému s jiným názorem tak, že mu začnu vyhrožovat, případně mu nějak ubližovat. Vše začíná ve škole, kde chybí úcta směrem ke kantorovi, což bylo způsobeno silnou liberalizací školství, dále je na vině i silná liberalizace v rodině, kdy jsou děti již od útlého dětství často vedeny, že není nutné nikoho poslouchat. Poté zde máme neúctu k hlavě státu a to si o ní mohu myslet, co chci. Jako vrchol „úpadku morálky“ je přímo ničení nějakého pomníku, památníku, ale i třeba hrobů. Rozdělení naší společnosti na vítěze a poražené v roce 1990 nás v současné době dohání právě v podobě nárůstu hanobení, urážení, nevraživosti a sociálního vyloučení.

Jak pandemie mění pohled na svobodu

Jak pandemie mění pohled na svobodu

Srpen 20, 2020

Od 1. 9. 2020 bude opět povinné nošení roušek. Někteří se již nechali slyšet, že danou věc budou sabotovat a že se jedná o zásah do osobních (individuálních) práv každého člověka. Dle této logiky je na mě jako osobě, zda si roušku vezmu nebo ne. V tomto případě jsem ale sobecký směrem ke kolektivu, protože mohu být potenciálním přenašečem nemoci. Stát v tomto případě v zájmu ochrany kolektivu nařizuje pravidla směrem k ochraně veřejného zdraví, která musí omezit (nebo spíš musí určit) omezení individuálních svobod, zda si roušku vezmu nebo nevezmu. Ochrana veřejného zdraví je přeci postavena výše, než individuální svoboda, která v tomto případě může ohrozit celek (kolektiv). Chápu, že roušky někoho obtěžují, ale je to jedna z mála účinných zbraní proti koronaviru. V této fázi se vyskytuje mnoho konspiračních teorií nebo jiných výkladů, že roušky nejsou potřeba. Prý není medicínsky doloženo, že roušky nějak pomáhají. Nejsem sice lékař, ale stačí, když si každý odpovíme, proč roušky nosí zdravotnický personál třeba při operacích? Na parádu to určitě není. Nejsmutnější na celé věci je, že se k tomuto tématu vyjadřuje čím dál více lékařů, kteří jsou zároveň i politiky a snaží se na této věci získat politické body. V této fázi bych důvěřoval osobám nejpovolanějším (odborníkům), kteří rozumí hygieně a také šířením nemocí. Musíme si uvědomit, že nejsme odpovědní jen sami sobě, ale především kolektivu (celé společnosti). Jestliže nám stát nařizuje určitá pravidla, tak kolektiv přebírá svobodu jednotlivců, kdy se mohou rozhodnout pro nenošení roušek, ale pod hrozbou sankce. Část individuální svobody je omezena z důvodu ochrany veřejného zdraví. Zde můžeme vidět, že stále bude na každém z nás, zda bude roušku nosit nebo ne, takže individuální svoboda je ponechána, ale pokud někdo nebude chtít pravidla respektovat, tak bude potrestán pokutou. Můžeme to nazvat trestem za neposlušnost, případně sankcí za nedodržení pravidel (zákonů). Demokracie je přeci o pravidlech, která určuje stát v zájmu většiny.
Podobný problém omezení osobních svobod nalezneme u případu karantény. Když se člověk ocitne v karanténě, tak je nucen se podřídit určitým pravidlům, která určuje opět stát. Jedná se hlavně o zamezení pohybu po určitou dobu. Je zde tedy omezen volný pohyb, tedy jeden z pilířů svobody člověka. Zde můžeme vidět různé tlaky na to, aby byla doba karantény zkrácena pokud možno na co nejkratší dobu – ze 14 dní na 10. Jedná se o tlak těch lidí a skupin, kteří jsou zastánci individuálních svobod a slabého státu, který do tohoto procesu nemá co zasahovat. Dle této logiky to vypadá, jako kdyby se na vývoji pandemie měl podílet volný trh ve smyslu, že si každý může dělat, co chce, nakazit koho chce, ale již nenést odpovědnost za své jednání, které například zapříčiní smrt několika lidí. Podoba volného trhu je v pandemii ztělesněna formou promoření, kdy se nechá virus působit na obyvatelstvo a ve své podstatě přežijí jen ti nejsilnější, než se získá kolektivní imunita. Kam tento experiment vede, můžeme vidět v USA nebo Velké Británii, která ale rychle od tohoto pokusu ustoupila. Je to otázka morálky, zda lidé cítí odpovědnost jen vůči sobě, nebo společnosti. Je to stejně i otázka státu, jak moc chce (nebo nechce) provádět regulace (omezení) občanských svobod, aby se zamezilo šíření koronaviru. Se samotnou karanténou souvisí i její chytrý model, kdy dochází k rychlému trasování možných kontaktů s nakaženou osobou. I v tomto případě je vám omezena svoboda – tentokrát osobní.
Chytrá karanténa je jednou z možností, jak zamezit šíření koronaviru, protože známe možné kontakty s nakaženou osobou. Data o vašem pohybu jsou získávána od mobilních operátorů nebo poskytovatelů jiných služeb (internet). S chytrou karanténou musíte souhlasit, protože dáváte k dispozici svá osobní data (zejména o vašem pohybu). Jste pořád pod dohledem. Algoritmy vás sledují a sledují i lidi ve vašem okolí. V tomto případě, ale ztrácíte osobní svobodu v podobě soukromí. Jste pořád někomu na očích, všechno se o vás ví, jste sledováni a to na základě dobrovolnosti, protože chcete ochránit zdraví dalších lidí (kolektivu). Vzdáváte se tedy svobody soukromí, abyste pomohli dalším lidem, které by případné nakažení mohlo stát život. Zde můžeme vidět, že chytrá karanténa je nepochybně dobrá věc. Je pouze otázkou, zda má být nařizována státem nebo zda má být na základě dobrovolnosti jednotlivce. Podle mého názoru ji má nařídit stát, protože jde o ochranu veřejného zdraví (potažmo individuálního, protože se zachraňují jednotlivci). To, že ztratím část osobní svobody, není v tomto případě až tak podstatné. Jde přeci o to, aby se zamezilo šíření koronaviru, a tam musí ustoupit i svobody.
Jediné, co může někdo namítnout je, jak dlouho má omezování individuálních práv (svobod) trvat. Pandemie zde totiž může být i mnoho let a dlouhotrvající omezení by byla pro lidi silně svazující. Navíc by to mohlo vést ke zneužívání instrumentů, které omezují ony svobody – nařízení vlády a ministerstva. Ta by totiž mohla být neustále vydávána do nekonečna a případně by mohla být zneužita politickou garniturou, aby mohla zůstat u moci mnoho let, kdyby se nemohly konat volby. Všechna opatření, která určitým způsobem zasahují do práv člověka, musí platit jen po tu dobu, dokud je to nutné. Na druhou stranu si položme otázku, zda nutně musíme cestovat do zahraničí, zda musíme bezhlavě nakupovat a koncentrovat se na jednom místě v honbě za zážitky? To vše totiž určuje současnou podobu pandemie, která ovlivňuje životy nás všech.

Legitimizování korupce

Legitimizování korupce

Srpen 20, 2020

Když před třiceti lety nastupovali Češi a Slováci novou éru, tak si všichni mysleli, že „nová doba“ přinese jen samá pozitiva. Politické elity se snažily co nejvíce napodobovat vysněný západ, aby došlo k odlišení od předcházejícího vývoje. Jedním z hesel, které se nesly éterem, v roce 1990 bylo, aby se skoncovalo s korupcí a korupčním jednáním. Nicméně pomaloučku, polehoučku si politické elity vytvořily takové zákony, které ve finále umožnily ty největší privatizační zločiny. Tento stav věcí trval po několik desetiletí a ve své podstatě trvá dodnes. Téměř nikdo si za korupci nešel odpykat svůj trest, privatizační „rozkrádačky“ zůstaly bez trestu. S nástupem nového milénia se zdálo, že politické elity přestanou vytvářet korupční prostředí, ale bohužel provázanost byznysu, politiky a podsvětí vedlo k tomu, že se situace nadále zhoršovala. Ve společnosti se vytvořila skupina lidí, která byla ve své podstatě postavena v žebříčku nepostižení výše, než obyčejný řadový občan. Stačí, když si vzpomeneme na kauzu pana Janouška nebo Rittiga. Nová doba tedy nepřinesla toužebně očekávané vymizení korupčního jednání, ale naopak jeho nárůst.
Jako další příklad legitimizování korupce nám může posloužit kauza bývalého předsedy vlády Petra Nečase, který byl stíhán za korupční jednání, odposlechy a rozdávání trafik v době, kdy jeho stana ODS vládla s TOP 09 a Věcmi veřejnými. Tato věc se táhne již od roku 2013, kdy aféra vedla k pádu vlády. Jeden soud rozhodl a odsoudil manžele Nečasovi, druhý zase rozhodnutí prvního zrušil, až jsme se dozvěděli, že další soud je osvobozuje. Tato věc jednak ukazuje na soudní džungli, kdy jeden soud ruší rozhodnutí druhého a odvolávat se mohou někteří „vyvolení“ do nekonečna. Poté to ukazuje i na fakt, že „rozebírání“ a „rozkrádání“ veřejných peněz je naprosto normální. Jenže budování takového prostředí poté vytváří negativní jevy, kterými je deformována jak demokracie, stejně i celá společnost – jedná se o fenomén já na bráchu, brácha na mě. Vraťme se ale k problému bývalého předsedy vlády za ODS, Petra Nečase.
Obvodní soud pro Prahu 1 dne 20. 8. 2020 (zajímavé je, že podivné rozsudky padají hlavně v našem hlavním městě. Ať už se jedná o zrušení části mimořádných opatření v době pandemie nebo jiné podivné rozsudky atd.) osvobodil Petra Nečase a jeho ženu Janu Nečasovou v kauze tzv. trafik pro poslance. Podle soudu se skutek nepodařilo prokázat. Nevím, na základě čeho soud takto rozhodl, ale zopakujme si dané skutečnosti, protože opakování je matka modrosti. Když se loupí miliardy, rozdávají trafiky ve státní správě, tak se ve finále nikomu nic nestane. To, že bývalý premiér dal k „rozkrádačkám“ zelenou asi znamená, že to bylo v pořádku. Musíme si uvědomit, že rozdáváním (a slibováním) trafik složili ve své době mandát tři poslanci ODS, protože nechtěli zvednout ruku pro tunel tisíciletí: církevní restituce. Tím to celé začalo. Jedna zlodějina střídala druhou a obě dvě si šly ruku v ruce, tak to bylo celé fikaně promyšleno. Na Úřadu vlády si v té době paní Nagyová (dnes Nečasová) vesele nakupovala luxusní kabelky za veřejné peníze, nechala odposlouchávat kde koho a dokázala "zblbnout" i nejvyšší šajby. Dle mého názoru se jedná opět o výsměch obyčejným lidem, kdy se ukazuje, že korupce je u nás v republice de facto legitimní. Ještě zajímavější ale je, že někdo si za korupci jde sednout (Rath, Pekárek) a někdo nejde a soudy s hříšníky probíhají do nekonečna. Ještě více zarážející je, že se osvobozují od deliktů spojených s korupcí hlavně pravicoví politici – nalezneme jen pár světlých výjimek a to zejména na komunální úrovni. Je to náhoda nebo záměr? Ať tak či onak, tak to celé ukazuje na to, že je cosi shnilého ve státě českém. Rozhodnutí soudu vytváří precedent, kdy se říká, že korupce je naprosto normální a že se nejedná o nic špatného, protože se nic nedokázalo prokázat, byť je vše naprosto jasné. Nevím, jak vy, ale já si myslím, že korupce do řádně fungující, slušné společnosti nepatří a musí být řádně trestána. Na všechny se musí používat stejný metr.

Zastavený čas?

Zastavený čas?

Srpen 01, 2020

Již několik let žiji v Kutné Hoře. Mnozí lidé řeknou, že je to krásné místo k žití a založení rodiny. Když jsem v roce 2018 kandidoval do místního zastupitelstva, tak jsem byl označen za účelového kandidáta, protože jsem se narodil a žil někde jinde. Šířily se různé polopravdy a alternativní zprávy, které poukazovaly na to, že vlastně nejsem žádný Kutnohorák. Na tuto věc jsem reagoval tak, že jsem odvětil, že rodáci se v městě narodili, ale já jsem si toto město vybral k žití a proto mi není lhostejná řada věcí. Necítím vůbec žádnou zášť nebo smutek z toho, že jsem nebyl zvolen. To prostě patří k politice. Na nic jsem nezanevřel a neustále působím ve veřejném životě. Jelikož za nějaký ten měsíc uplynou dva roky od oněch voleb do místního zastupitelstva a současný koaliční slepenec, který vládne na radnici, se ocitne v polovině svého funkčního období, tak musíme začít bilancovat. Co se povedlo nebo nepovedlo? A proč město stále vypadá z více jak poloviny stejně, tak jako vypadalo před třiceti lety? Samozřejmě, až na pár výjimek, kam se peníze sypaly ve velkém. Je naprosto jasné, že když na sklonku reálného socialismu vypadalo město omšele, tak po roce 1989 někteří místní majitelé své nemovitost zvelebovali. Nicméně většina peněz od státu šla do oprav Vlašského dvora a dalších hlavních památek, případně na statiku města (podzemní práce) a na další doma a jiné věci již nebyly peníze.
Pokud nahlédneme pod pokličku současného koaličního slepence, tak zjistíme, že se de facto za dva roky nic nezměnilo. Město vypadá pořád stejně smutně, tak jako před mnoha lety. Do všeho navíc přišla krize způsobené koronavirem, kdy poklesl cestovní ruch, který stejně Kutná Hora nedokázala řádně využít, protože její památky jsou rozděleny mezi tři vlastníky – město, církev a Středočeský kraj. A všichni si většinou jeli na své triko. Bohužel. To je prostá realita. Speciální fond, kam by přispívali všichni, kdo nějakým způsobem vytváří svůj zisk na veřejném prostoru města (turisté se přeci musí k památkám dostat a kde se budou brát peníze na chodníky, silnice, dopravu po městě…?), nebyl zřízen. Tuto věc jsem navrhoval jako jeden ze stěžejních bodů, který by pomohl město trochu více zvelebit v rámci úprav veřejného prostoru.
Když se po městě rozhlédnete, tak zjistíte mnoho nedokonalostí, které neregistrujete například do doby, než máte rodinu nebo v rodině někoho, kdo je třeba tělesně postižený. Všimli jste si toho, že v mnoha městských částech nejsou zrekonstruované chodníky a u přechodů pro chodce chybí bezbariérové nájezdy? Já jsem si toho všiml mnohokrát. Musím si položit otázku: jak se má postižený člověk dostat z jednoho chodníku na druhý, když nikde není bezbariérový nájezd? To samé můžeme vztáhnout i na maminky s kočárky. Jelikož město tento stav neřeší nebo před ním zavírá oči, tak vlastně diskriminuje určitou skupinu obyvatel, které znemožňují, aby se bezpečně dostala do různých částí města. Tímto stavem trpí hlavně okraje města, ale problém se vyskytuje i v samotném centru. Je to smutný pohled, když jdete po chodníku, na kterém si málem zlomíte nohu. Proč se tento stav věcí neřeší? Že by město mělo jiné priority?
Zajímavým počinem města byl tah ohledně zvětšení návštěvnosti centrálního náměstí, kam nyní můžete vjet autem, jak se vám zlíbí. Takže nejprve jsme onu dopravu vyhnali a nyní ji opět vesele pustíme do centra města. Jedná se jen dočasné opatření, aby se „zmírnily následky“ koronaviru – tedy, aby se ukázala vstřícnost podnikatelům a turistům. Nemyslím si, že by to nějak výrazně přispělo k oživení centra, ale spíš k jeho zahlcení automobily. Mnohem prospěšnější by bylo, kdyby město začalo dělat kroky k vybudování parkovišť P + R u obou vlakových nádražích a centrum pro automobily uzavřelo (s určitou výjimkou). Lidé se přece dostanou na náměstí většinou pěšky, ale to musí být uděláno řádné turistické značení, například šipkami na chodnících, kde ještě dnes naleznete chabé kontury tohoto značení, které zde kdysi bývalo. Zde se střetávají dva názory. Jeden, který říká náměstí uzavřít a druhý, který podporuje myšlenku většího přístupu na náměstí kvůli trhům. Místní totiž často kritizují, že na rozdíl od Čáslavi jim nemožnost vjezdu do centra neumožňuje využít nákup na tržišti, což přináší další problémy – nevyužívání tržiště a z toho plynoucí jeho krátká provozní doba, malá obsazenost trhovci…. Ti by vjezd jen podpořili. Už z chystaného dopravního generelu je patrné, že jinou přístupnost centra si představují turisté, jinou podnikatelé a jinou místní, kteří zde bydlí. O místních, kteří se občas dostanou do centra, ani nemluvím. S tím souvisí i různé prapodivné jízdy místní MHD, kdy mnohé autobusy nejsou vytíženy ale, když se třeba u hlavního nádraží podíváte na jízdní řády, tak jsou téměř prázdné a to byla autobusová doprava prezentována s takovou pompou.
Někdo může namítnout, že na výše uvedené věci nejsou peníze. Na to se nabízí odpověď, že pokud jsou peníze na sportovní halu nebo park pod Vlašským dvorem, tak se zcela jistě naleznou i na úpravu místní infrastruktury. V této souvislosti jsem položil panu starostovi dotaz, zda není lepší nejprve dát do pořádku technickou stránku města a až poté stavět různé haly, i když dostavbu haly „zdědil“. Rovněž jsem poukázal na to, proč se tyto věci neúvěrují, když si město dokáže vzít úvěr na politický projekt typu sportovní haly. Zatím nedorazila žádná odpověď. Nicméně se vyjádřil jeden člověk z městského úřadu v tom smyslu, že dle jeho názoru je lepší stavět chodníky, opravovat komunikace, veřejné osvětlení z dotace, než bez dotace. Já jsem opačného názoru. Nejprve se musí dát dohromady technická infrastruktura, která nedoznala výrazných změn notná desetiletí. Ve své době to byla infrastruktura na dobré úrovni, ale zanedbávání její údržby a obměna za novou, přivedla naše město na pokraj smutku, kdy i mnozí lidé, kteří se považují za rodáky, ani řádně nehájí zájmy města. Jak jinak si totiž vyložit, že město vypadá, jak vypadá a snaha něco radikálně změnit naráží na to, že ono to není tak jednoduché nebo že to nejde. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Mimochodem paní místostarostka a její uskupení se tím také zaštiťovali a nakonec zjistili, že třeba slibované pořízení vodních prvků a jejich instalace je vlastně hodně drahá a tak ze všeho slibovaného jsou zatím jen dvě „mlžítka“ na náměstí. Zvelebování města má být prioritou každé radnice a to bez ohledu, kdo tam sedí. Jen se musí seřadit priority.

Hudba múz

Hudba múz

Červenec 28, 2020

Tak se do protestů proti současnému postupu vlády v rámci zamezení šíření nového typu koronaviru vložili hudebníci. Že to hudebníkům není "blbé", když protestují proti krokům současné vlády, kde jde primárně o ochranu veřejného zdraví. Prý přicházejí o svoji obživu a peníze. Když si představím, kolik berou hvězdy, superhvězdy, hudebníci, herci a všichni ti, kdo se cítí být dotčenými současným stavem, z branže populární kultury, tak se spíš podivuji nad tím, že nemají ze svých odměn, platů a jiných příjmů něco našetřeno na jindy? Třeba na horší časy? Každý se snaží mít něco naspořeno, aby mohl pokrýt nenadálý výpadek. Nebo snad rozhazují takové velké peníze, když pořád cestují někde po světě? Pamatuji si, jak se k tomu všemu vyjadřoval "jezevec" z Jezerky pan Hrušínský. To je jeden příklad za všechny, kdy plakal nad tím, že nemůže jeho divadlo hrát a přichází tak o peníze. Nyní je ale ještě potřeba zmínit, kdo vlastně přichází o zisky? Jsou to skutečně hudební umělci, kteří produkují "hudbu múz" a protestují nebo nějací zprostředkovatelé? Nesmíme totiž zapomenout na OSA (Ochranný svaz autorský), která vybírá nemalé poplatky a mnozí další, kde nalezneme třeba osobní agenty zpěváků nebo manažery hudebních vydavatelství. Takže si myslím, že hudebníci jsou jen nastrčenými lidmi někoho jiného, kterému jde o jeho velké zisky. S nadsázkou můžeme říci, že jsou "užitečnými idioty". Nicméně hudebníkům jde také o jejich zisky, které určitě nejsou nikterak malé. Zde si dovolím jednu vzpomínku, když Milouš Jakeš v roce 1989 směrem k hudebníkům (paní Zagorové) prohlásil: „žádnej z nás nebere takový platy“...a co se od té doby změnilo? Nic. Jen se zvětšila oblast hudební scény a platy se v této sféře astronomicky zvýšily. Takže proti čemu a za co vlastně hudebníci protestují?
Na druhou stranu v branži různých umělců najdeme i ty, kteří berou sotva zlomek toho, co jejich bohatší a slavnější kolegyně a kolegové. Jedná se o řadové lidi, kteří jsou opravdu negativně postiženi tím, že například byla divadla po nějakou dobu uzavřena. V tomto případě bych jejich protest chápal, ale nerozumím tomu, proč vše zastřešují známější umělci, protože ti z logiky věci budou mít mnohem více peněz. Za předpokladu pokud nerozhazují a hospodaří s rozumem. To nedokáži posoudit. Nicméně si musíme otevřeně říci, že se doba mění a opatřeními proti šíření koronaviru se budou měnit neustále a to i klidně ze dne na den. Všichni se musí přizpůsobit novým podmínkám, které před nás staví současná situace. Chápu, že je to nesmírně těžké, protože končí starý svět, jehož zažité vzorce se změnily doslova ze dne na den a nový svět ještě není úplně ustaven (otázkou zůstává, jak dlouho potrvá jeho ustavení).
Nyní se nacházíme na prahu nových dějin odlišného světa, kde budou po nějakou dobu platit různá opatření, která budou mít negativní dopady i do hudební nebo jiné umělecké sféry. Ta se tomu musí přizpůsobit, tak jako už to jednou v minulosti udělala, kdy měla lidově řečeno „na kahánku“. Pamatuji si dobu, kdy hudební lobby, ve spolupráci s hudebními vydavatelstvími, tvrdě brojila proti internetu, kde začínalo (nelegální) stahování hudby. Byl to první negativní dopad digitalizace do tohoto typu byznysu – v nultých letech 21. století se jednalo o aféru Napster a v poslední době zejména spor ohledně duševního vlastnictví (smlouva ACTA). Nyní umělce pro změnu ohrožuje nebo omezuje limit počtu účastníků na hudebních produkcích (akcích). Zde se nabízí, jako varianta k možnému řešení těchto negativních jevů, uskutečnit produkce v menším počtu lidí (třeba právě do 500), ale ve více opakovaní – mnozí umělci mohou bez problémů objet menší města i obce, kde mohou zahrát na klasické zábavě. Poslední možností je možnost rekvalifikace na Úřadu práce (byť nejsem zastánce rekvalifikací, ale bohužel si to digitální doba často vyžaduje. Jsem zastánce stálých úvazků u jednoho za zaměstnavatele, tak jako tomu bylo v industriálních dobách). To pokud by jim ona práce vynášela málo nebo s ni skončili úplně. Možností je samozřejmě mnohem více, ale na čem se určitě většina z nás shodne, že různé typy umělců jsou mnohdy honorovány více, než je zdrávo a poté je zde skupina umělců, kteří dřou i více jak 14 hodin denně na zkouškách a jsou honorováni takovým způsobem, že je to až k pláči.
 

Varovné signály nespravedlnosti a východiska z ní

Varovné signály nespravedlnosti a východiska z ní

Červenec 21, 2020

 
Žijeme v době, kdy by každý podle dnešních technologických možností očekával, že zmizí chudoba, nebudou exekuce, budou existovat spokojená manželství. Zmizí rasismus, sexismus nebo jiná diskriminace. Nespravedlností se ale dnešní doba jen hemží. Je jí naprosto prostoupena. Samotná nespravedlnost je dokonce privatizována, kdy je vám například nabízena v nekonečném počtu půjček. Kapitalistický systém produkuje řadu negativních jevů, které se posléze prolínají do celé společnosti. Nejvíce jsou v tomto procesu nespravedlnosti ohroženy menšiny jako takové, matky samoživitelky, otcové samoživitelé, dále lidé se zkrácenými pracovními úvazky nebo pracujících na různé formy dohody. Jiné to bylo před více než 30 lety, kdy postupně odcházel socialistický systém a nastupoval naprosto odlišný, ryze kapitalistický.
Pokud budeme na dobu socialismu před rokem 1989 nahlížet s rozumem, tak zjistíme, že tehdejší systém pro ženy dělal mnohem více, než systém následující. Ženy chodily do zaměstnání. Pro děti byly zřízeny jesle a školky a rodiče mohli pracovat. Ženy se mohli do značné míry osamostatnit a nebýt na muži existenčně závislé. To se ale mění po roce 1990. Po tři dekády bylo postupně budováno to, čemu dnes říkáme neoliberalismus, který měl v našich podmínkách jeden úkol: masivní privatizaci všeho, co jen šlo a co nejméně státních zásahů. K tomu také došlo, kdy ženy jsou opět lapeny v síti nejistoty. Když je muž opustí a stanou se z nich samoživitelky, jsou závislé na sociálním systému a do práce chodit často nemohou, protože v tak masovém měřítku jako před rokem 1989 jesle a školky neexistují. Vše bylo zprivatizováno v duchu, že se jedná o socialistický přežitek. Z mnoha školek se tak staly luxusní erotické kluby, hospody nebo prostě zejí prázdnotou a chátrají.
Podobně je to s ochranou práv menšin. Tento koncept převzala současná levice od nové levice 60. let 20. století, kdy se postupně tato agenda začala dostávat do popředí zájmu. Menšiny je jistě třeba chránit. Nicméně dnes se z této agendy stala pro některé mantra ve spojení s neoliberalismem, který si ji přivlastnil. Dokonce to došlo tak daleko, že někteří začali chránit jen menšiny a úplně zapomněli na ochranu pracujících a chudých, kteří jsou ohroženi rostoucí nejistotou, která nemusí nutně souviset jen se současnou krizí způsobenou koronavirem. Vzestup levice zpátky na výsluní není dle mého názoru možný do chvíle, než se opět vrátí ke svému klasickému pojetí ochrany práv zaměstnanců, chudých a také lidství. Ideály socialismu jsou přeci na daleko vyšší morální úrovni než egoistické ideály kapitalismu. Někteří mohou namítnout, že první pokus o socialismus plodil také nespravedlnosti. Ano, i to je potřeba přiznat. Každý systém, který se teprve etabluje, nefunguje úplně bez chyb. Kapitalismus potřeboval mnoho pokusů, aby se prosadil proti feudalismu. Mnohokrát přitom selhal. Využíval přitom vykořisťování nejen mužů a žen, ale také dětské práce. Prosazoval se nedemokratickými způsoby pomocí kolonialismu a brutálního rasistického útlaku na mnoha kontinentech, až do pádu koloniálního systému po druhé světové válce, především v 60. letech.
Nicméně na systému, který zde existoval do roku 1989, najdeme nejen negativa, ale také řadu pozitiv. Obě stránky najdeme jak v kapitalismu, tak v socialismu. Jestliže se ale socialismus primárně pokoušel o co nejmenší rozevírání nůžek, neoliberální kapitalismus je chce vyhnat do druhého extrému – největšího rozevření. To posléze vede k nárůstu počtu lidí, kteří žijí buď v chudobě, nebo na hranici chudoby. Zde se pohybují mnozí senioři, nízko příjmové rodiny s dětmi a další skupiny. Je tedy jasné, že pro všechny je nejvýhodnější určitá rovnováha, kdy se rovnoměrně přerozdělují zisky a bohatství. Nemusí se ale nutně jednat jen o vztah člověk – stát, člověk – člověk, ale také například město – obec. Nerovnosti vedou také k tomu, že venkov je odstrkován od větších měst a často vnímán jako přítěž celému systému. Kdyby se rovnoměrněji přerozdělovaly vybrané daně, řada obcí by mohla hospodařit podobně jako větší sídla.
Jedním z řešení nerovností by bylo zdanění nejbohatších lidí. Zavedení „miliardářské daně“ nebo zdanění „hvězd“ a „superhvězd“ by přineslo mnoho peněz do státního a obecního rozpočtu. Koncentrace nezměrného bohatství v rukou jednotlivců nebo úzké skupiny lidí vede k tomu, že nás všechny ovládá plutokracie. Levice by měla být v tomto nekompromisní a trvat na zavedení takovéto speciální daně.
Existují rovněž další úniky financí. Česká republika například pomáhá vychovávat a vzdělávat mnoho lidí (například lékaře), kteří patří ke světové špičce. Nicméně po vystudování mnozí naši zemi opouští, protože prý jim nejsme schopni adekvátně zaplatit platy. Praxe je následující. Medik vystuduje na naší prestižní vysoké škole. Po několika měsících praxe v nějaké nemocnici opustí naši republiku s argumentem, že se mu zde platí málo a že za jeho odbornost budou v zahraničí platit mnohem více. Nastává zde paradox, kdy stát na své útraty pomohl vychovat medika, který později zmizí pryč a s ním i investovaný kapitál. Musíme si položit důležitou otázku. Opravdu je nutné platit velké platy, když do vzdělání lékařů investoval stát nemalé peníze? Naše školství je přece na veřejných vysokých školách bezplatné. Zde by se záležitost dala narovnat zavedením nutnosti po absolvování studia pracovat v naší zemi například po stejnou dobu, jakou trvalo studium, aby stát něco získal zpět za to, že umožnil odborníka vzdělat.
K tomu, aby tyto záležitosti lidé pochopili, je nejdříve nutné identifikovat výše uvedené nespravedlnosti v naší společnosti systematickým způsobem a poté přicházet s návrhy na jejich řešení v komplexním rámci spravedlivé společnosti.

Karanténní (ne)volba

Karanténní (ne)volba

Červenec 20, 2020

S blížícími se volbami do krajských zastupitelstev a Senátu přichází na přetřes, jak umožnit nebo neumožnit lidem, kteří budou v důsledku pandemie v karanténě, v těchto volbách hlasovat. Někteří přichází s tím, aby jim toto právo bylo odepřeno. Právo, které je dáno naší Ústavou, ale neleze odepřít. Na druhou stranu ale nesmí být ohroženo zdraví obyvatelstva. Dostáváme se zde na ostrou hranu, kdy bude v karanténě mnoho lidí a to většinou nedobrovolně, protože jim je vesměs nařízena, pokud byli v kontaktu s nakaženým člověkem. Volební právo tedy lidem v karanténě nemůžeme z logiky věci odepřít. Stejně můžeme uvažovat i v případě, že se někdo bude bát k volbám jít, protože hrozí riziko nákazy. Narážím zde na fakt, že dlouhodobě jako stát neřešíme zdokonalení voleb, kdy jsme pořád nuceni chodit fyzicky do volebních místností. V zahraničí již mnoho let existuje korespondenční volba, kdy volič hlasuje pomocí písemného formuláře, který pošle poštou. Tak tomu bylo například v Jižní Koreji, která byla také postižena pandemií. U nás se o této možnosti pořád jen mluví a nic se nechce změnit. Současná pandemie ale nahrává tomu, že by k nějaké změně mohlo dojít a neuchylovat se jen ke zjednodušeným řešením, které spočívá v zákazu volby u lidí, kteří budou v karanténě. Pokud by stát na tuto možnost přistoupil, tak by de facto i de jure popřel Ústavu a případné právní spory by určitě neustál. Nabízí se ale několik možných řešení, jak předejít různým omezením/nevolbě ve volbách a nejsou to řešení ani moc drahá, natož neuskutečnitelná.
Místo toho, aby ministerstvo vnitra hledalo řešení výše uvedeného stavu, tak sáhne k zákazu a omezení. Uveďme si jeden myšlenkový experiment, který nám nastíní, co by se v případné budoucnosti mohlo odehrát: co když se v karanténě ocitne třeba milion lidí? To jim zakážeme volit? Tento krok by se rovnal účelovému ovlivňování (maření) výsledků voleb. Nebo snad ne? Upřené právo, které je dáno Ústavou by znamenalo, že si svobodně nemohu vyjádřit svůj názor a to by se rovnalo nesvobodě. Pohybujeme se opět na hraně, kdy by se mohlo stát že, karanténních opatření by bylo zneužito/využito, aby mnozí lidé byli posláni do karantény účelově a nemohli volit. To by posléze vedlo k nesvobodě, která by byla postavena na ochraně veřejného zdraví, které by bylo postaveno výše, než právo volební.  Navíc by se porušovalo jedno ze základních práv - tedy volit. V této situaci se jako řešení nabízí elektronická volba pomocí elektronického občanského průkazu. Umím si představit, že by Státní volební komise zřídila webové rozhraní, kde by mohli lidé v karanténě volit a to po zadání základních identifikátorů. Jistou možností by bylo, že lidem v karanténě by přišel dopis s kódem, kterým by se dálkově přihlásili a mohli volit. V této situaci bych se elektronické volby nebál, protože by byla uskutečněna s maximálním zabezpečením, tak jako u internetového bankovnictví. Alespoň bychom si tuto variantu budoucnosti vyzkoušeli v praxi.
Musíme si na závěr položit otázku. Které právo má větší váhu? Právo na zdraví nebo právo volit? Obě práva jsou z logiky věci postavena na stejnou rovinu, takže vlastně nastává střet dvou práv a stát by se měl chovat tak, aby neomezoval, ani neznemožňoval, výše uvedená práva. Vždy je nutné hledat řešení, která by danou situaci vyřešila. Osobně si myslím, že se toto řešení nachází jednak v korespondenční volbě pro lidi v karanténě nebo mnou výše navržené řešení, které by umožnilo v reálu vyzkoušet elektronické volby a neomezilo by ani právo na veřejné zdraví, ani právo volit ve volbách.

Morální limity soukromého vlastnictví

Morální limity soukromého vlastnictví

Červenec 18, 2020

Poslední dobou se čím dál více dostává na přetřes problematika dostupného bydlení. V našich podmínkách je dostupné bydlení znemožněno absencí zákona o sociálním bydlení, které mnohdy budí kontroverze už jen kvůli slovu „sociální“. Všichni v onom slově vidí nepřizpůsobivé občany, romské spoluobčany atd. Nikdo ale nedohlédne, že sociální bydlení je hlavně určeno pro nízko příjmové rodiny s dětmi nebo matky samoživitelky. Tento problém ale netrápí jen naši republiku. Obdobné problémy nalezneme i jinde v Evropě. Od Německa po Španělsko. Právě ve dvou městech uvedených zemí (Berlín a Barcelona) sáhly tamní vlády k bezprecedentním krokům, které můžeme označit jako silně levicové, ba přímo komunistické. V prvém případě vláda v Berlíně zastropovala na 5 let výši nájmu v soukromém vlastnictví, zatímco Barcelona šla ještě dál, kdy jasně řekla, že pokud nebude někdo byt obývat déle jak dva roky, tak mu jej tamní radnice zabaví. Je vidět, že v zahraničí se s tím nijak nemažou. Bude se i naše politická scéna inspirovat?
Z logiky věci by se tohoto tématu měla chopit levice. Krize s bydlením totiž zasáhne i naši republiku a to dříve nebo později s nastupující krizí. Tento problém už můžeme vidět v Praze, kde se mnoho bytů využívá „na kšeft“ a často se zde vyskytuje přemrštěné nájemné a mnohdy byty zejí prázdnotou. Takže proč nepřevzít koncept z Barcelony? Nic na tom přeci není. Už ale vidím horlivé zastánce demokracie kapitalismu volného trhu typu pánů Kalouska, Rakušana nebo Fialy, jak budou říkat, že se tím deformuje trh a že je to komunistický nápad (no a proč ne). Co tedy deformuje trh s bydlením? Prázdné a předražené byty nebo jejich zabavení a předání pod správu obce? Nepochybně to první. Jsem zvědavý, co bude silnější. Zda selský rozum nebo lobby vlastníků bytových fondů (tedy většinou spekulantů), kteří se budou schovávat za lidská práva a svobody, plus za tvrzení, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné a postaveno nadevše. Jenže je opravdu právo na soukromé vlastnictví nedotknutelné? Nepochybně ano, ale v dnešní době, kdy (nejen) bytové fondy skupují různí spekulanti, tak by stálo za zvážení dát do Ústavy následující: soukromé vlastnictví je nedotknutelné za podmínek, které stanoví zákon. Na příkladu z Barcelony můžeme tuto věc vidět v praxi: buď byt využívej, jak máš nebo ti jej vezmeme. Zde se neomezuje právo na soukromé vlastnictví, byt bude pořád váš, ale za určitých podmínek může být zabaven. Říká se tím, že můžeš mít bytů, kolik chceš, ale musíš je řádně spravovat, aby se nedeformovala oblast s bydlením. Je to zároveň ochrana proti Airbnb, kdy tato platforma také deformuje dostupné bydlení, protože v této platformě se sdílené bydlení používá k tvorbě zisku. Kde se tedy nachází ona pověstná meze soukromého vlastnictví? Nachází se tam, kdy je daná věc používána k tvorbě neúměrně vysokého zisku a lidé, kterým je daná věc pronajímána mnohdy nemají po zaplacení jejího pronájmu na výdaje spojené se základními lidskými potřebami. Celou situaci si demonstrujme na následujícím příkladu: vlastníte byt 3+1 v Praze, kde jej pronajímáte za 25 000, - Kč měsíčně. Je morální chtít za tento byt tak vysokou částku? Nestačilo by vám třeba o 5 nebo 10 tisíc méně? Nepochybně ano, protože základní režie takového bytu bude maximálně 10 tisíc se vším všudy. Tady tedy můžeme vidět přemrštěnou sazbu nájemného. Někdo může namítnout, že se jedná o můj byt a já si s ním mohu nakládat dle libosti ve smyslu můj dům, můj hrad. Jenže pokud jej používám k tvorbě zisku, tak musí být nastavena morální mez směrem k možným nájemcům.
Když si to shrneme, tak je nepochybně pořád zaručeno právo na soukromé vlastnictví - můžete si kupovat byty, jak se vám zlíbí, ale zákon jasně řekne, že nesmí být po nějakou dobu prázdné, případně nesmí být nájemné předražené (zmrazení výše nájemného v Berlíně). Ve své podstatě se tím říká: disponujte si se svým vlastnictvím, jak chcete, ale nesmíte porušit určitá pravidla. Což je logické a určitě by tato pravidla pomohla narovnat trh s dostupným bydlením. Právo na důstojné bydlení přeci musí být základním lidským právem a ne, aby se z toho stal bezbřehý byznys, na který doplatí 99% lidí a jediný, kdo na tom vydělá, budou nejbohatší lidé, případně úzké skupiny, které si na bydlení postavily byznys.

Privatizace (ne)bezpečí versus právo nosit zbraň

Privatizace (ne)bezpečí versus právo nosit zbraň

Červenec 14, 2020

Dovolte, abych se k tomuto problému vyjádřil jako sociolog. V zásadě nemám problém s tím, aby byla legálně držená zbraň použita při ochraně majetku nebo života, ale vše je nutné posuzovat s mírou a s možnými negativními dopady. Nicméně si myslím, že to nemusí být nutně zakotveno v Ústavě. Na tuto věc stačí speciální zákon. Ostatně i dnes může občan vlastnit zbraň za splnění daných podmínek. Podívejme se ale na daný problém trochu jinak. Co nastane, když dojde de facto k deregulaci nošení zbraní?
1) Se tím přizná, že selhávají kolektivní (státní) bezpečnostní složky, kdy kompetenci ozbrojování přeneseme na jednotlivce. Nastane privatizace bezpečí, kdy si každý bude chránit svoje. 2) Mám obavu, že se zvýšenou dostupností zbraní dojde i k nárůstu počtu různých incidentů a to včetně možné střelby na školách nebo veřejnosti. Podobně jako je tomu v zemích se silnější deregulací dostupnosti zbraní - USA. Ostatně nikdy nevíte, co se komu zrodí v hlavě. To ale platí už pro současný stav, kdy je například značná absence opakovaných psychotestů pro držitele zbraní. 3) S tím souvisí další negativní jev v podobě nárůstu ilegálního obchodu, protože s uvolněním nepochybně dojde ke zvýšené poptávce po zbraních. Tím může nakonec dojít k opačnému efektu, než zákonodárce zamýšlel. Místo nárůstu bezpečnosti poroste nebezpečí, protože zbraň bude mít téměř každý. Bude tak nastolen falešný pocit bezpečí, kdy se bezpečně budete cítit jen ozbrojen, protože nebezpečí bude číhat všude venku, kde budou další legálně ozbrojení lidé. 4) Ze státu typu USA víme, že snadný přístup ke zbraním umožňuje páchání zločinu ve větším měřítku. 5) Evropská unie svoji směrnicím směrem ke zbraním, která je definována jako odzbrojovací, negativně zasahuje do legislativy národních států. Jedná se o typ špatné regulace, která nakonec postihne i ty, kteří legálně drží zbraně dle platné národní legislativy. Z toho plyne, že by tuto věc měla EU nechat na jednotlivých členských zemích, ať si ji upraví dle svých zvyklostí speciálním zákonem.
Chápu, že si někdo chce chránit svůj majetek, ale nemusí při incidentu hned někoho usmrtit. Kdo by v tomto případě posuzoval přiměřené použití zbraně? Majitel v roli ochránce svého bezpečí, policie, soudy, zákon? Je zde mnoho neznámých. Dle mého názoru nepotřebujeme ústavní zakotvení práva nosit zbraň, protože přeci máme ozbrojené složky, které mají za úkol chránit naše bezpečí. Pokud bychom totiž roli těchto aktérů omezili, tak by došlo k nárůstu soukromé policie, která si za to, že bude chránit vaše bezpečí, nechá zaplatit nemalé částky. Podobný příklad můžeme spatřovat v evropské agentuře Frontex, která má primárně chránit vnější hranice Evropské unie a nechává si za tuto věc náležitě zaplatit a to i ve chvíli, kdy reálně tato ostraha selhává. Z toho plyne, že i když dojde k privatizaci bezpečí, tak automaticky nedojde k jejímu navýšení. Neexistuje zde přímá úměra mezi vloženým kapitálem a nárůstu bezpečí. Samozřejmě se najdou mnozí jednotlivci, kteří si za nemalé finanční prostředky najmou bezpečnostní agenturu, případně si své obydlí nechají sledovat kamerovým systémem, ale to neřeší problém absence pocitu bezpečí.
S tím vším souvisí otázka, kdy došlo k nárůstu pocitu nebezpečí? Nepochybně se tato věc dostala do popředí jednak po roce 1990, kdy došlo k masové amnestii a propouštění i různých delikventů. To byl v našich podmínkách prvotní impulz k tomu, aby se začalo diskutovat o právu nosit zbraň a mít danou věc zakotvenu v Ústavě. Ruku v ruce šlo i omezování práv policie, jakožto nástupkyně Veřejné bezpečnosti. Mnohdy byli policisté bezmocní proti různým problémům, protože by byli spojováni s ozbrojenými složkami existujícími před rokem 1989. Nicméně druhým a mnohem podstatnějším impulzem nárůstu pocitu nebezpečí byla migrační krize roku 2015, kdy se opět otevřela otázka práva na zbraň. Strach z nově příchozích byl na vysoké úrovni, protože se lidé báli o svůj domov, životy a celkově bezpečí. Právě tento druhý faktor zůstal zakořeněn do současné doby a mnoho lidí se i na tento problém dívá optikou migrační krize, byť byl prvopočátek již zaset krátce po roce 1989.
Privatizace nebezpečí je velký problém, který de facto předává násilí do soukromých rukou a z této logiky by bylo špatně takovou věc mít zakotvenu v Ústavě. Mnohem výhodnější je posílení bezpečnosti ze strany státu, který má mít pod sebou represivní složky. Ty nesmí být převedeny do soukromých rukou, protože by poté byly primárně postaveny pro zisk a ne pro ochranu obyvatel.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy