Prapore hvězd a pruhů, vítej! Volume 2

Prapore hvězd a pruhů, vítej! Volume 2

Leden 19, 2020

Vzpomínáte si na zpívající ministryni obrany Vlastu Parkanovou? Já celkem živě. Hlavně na song, který nesl název: Vítej, prapore hvězd a pruhů, který nazpívala společně s Honzou Vyčítalem. Tento hit vešel do dějin v době, když se na našem území měla stavět americká základna s radarem v Brdech. Z toho ale posléze sešlo, když se na odpor postavila nejen laická veřejnost. Mnoho let se zdálo, že snahy o americkou základnu na našem území jsou ty tam, ale stejně ve skrytu duše někteří doufali, že nastane možná změna. 
Od roku 2008, kdy eskaloval odpor proti americkému radaru v Brdech, se událo mnohé. A to nejen na území naší republiky. Značnou rychlostí jsme se přesunuli na startovní čáru nového desetiletí, abychom v politickém prostoru mohli opětovně najít záblesky snah, aby na našem území byla vojenská základna USA. Touto snahou se snaží zviditelnit nově zvolený místopředseda a europoslanec ODS Alexandr Vondra, který v pořadu Otázky Václava Moravce dne 19. 1. 2020 prohlásil, že Ostravě by právě pomohla ona základna. Musím se ptát, k čemu by nám pomohla? Možná k tomu, abychom se stali poslušnou ovečkou NATO v čele s USA. Přeci jen by byla umístěna co nejblíže Rusku, které je vnímáno jako nepřítel – alespoň v logice USA.
Na skok se vraťme do historie. Někdo může namítnout, že americké základny jsou v Německu a Polsku, kde z toho tamní rozpočty mají příjem. Jiní mohou kontrovat, že kdysi na našem území byly základny Sovětského svazu a nikdo neprotestoval. Ano, obojí je sice pravda, ale dnes je úplně jiná situace. Srovnávat základny Sovětského svazu na našem území a základny USA je argument jak vyšitý z nějaké ideologické příručky z doby studené války vytvořené v USA. Tenkrát byl snad svět rozdělen na dva tábory a určující mocnosti si udržovaly své sféry vlivu a to za jakoukoliv cenu. Ať už vedením válek, politicky zadržování jeden druhého nebo budováním základen na cizích územích. Dnes je ale situace naprosto odlišná. Neexistuje Sovětský svaz, ale USA existují stále, byť jim pomalu dochází dech a jako vítězové onoho soupeření z doby studené války se snaží rozšiřovat svůj vojenský a obchodní vliv. K této taktice používají USA v každé zemi různé přisluhovače, tak jako v našem případě osobu Alexandra Vondry.
V současnosti se v multipolárním světě všichni snaží vyhnout nějakému konfliktu. Jednou se vedou války obchodní, jindy kybernetické. Vše je naprosto jiné, než v dobách před rokem 1991, kdy ještě existovaly dvě vojenské aliance – NATO a Varšavská smlouva. Nicméně USA se pořád snaží hledat nějakého nepřítele. Jednou je to Ruská federace, jindy Čína a některé naše politické elity (zejména ty pravicové nebo i sociálně demokratické) se snaží tuto velice ošemetnou hru hrát a to jen proto, aby se zalíbily USA. Nerad bych se dočkal, aby na našem území někdy vznikla nějaká cizí vojenská základna. Ať už s radarem nebo bez něj. Mnoho let trvalo, než zmizely ty sovětské a jen proto, že dnes máme nové „přátele“, tak zde máme budovat jejich základny? Věřím, že další song, který by vítal prapor hvězd a pruhů již nevznikne a spíš budeme zpívat USA Go Home! (USA jdi domů!) a to z celé Evropy.

Návrat loupeživých

Návrat loupeživých

Leden 18, 2020

Kongres ODS skončil. Došlo k několika obměnám. Byla odstavena dosavadní první místopředsedkyně Alexandra Udženia, kterou nahradil Zbyněk Stanjura. Do vedení se chtěl ještě vyšplhat slavný „pomatený“ starosta z Prahy – Řeporyjí Pavel Novotný, který ve svém projevu doslova „blekotal“. Škoda, že nebyl zvolen. Aspoň bychom viděli, co je vlastně strana ODS za zajímavou demokratickou stranu, když právě starosta Novotný, který se prezentuje jako „nedovzdělanec“. Hlavně ve vztahu k vyhrožování a rozšiřování nenávisti. To je asi ryzí představa některých lidí v ODS. Největším překvapením však bylo zvolení Alexandra Vondry za místopředsedu.
A je to tady, pohádka nekončí, nýbrž začíná. ProMoPro a jeho ztělesněná ikona, bývalý ministr pro evropské záležitosti a také obrany Alexandr Vondra se vrací na místo činu. Před rokem 1989 horečný disident, který se účastnil různých hrátek na havlově Hrádečku, poté ministr, který v kauze ProMoPro "prošustroval" miliony korun z kapes daňových poplatníků. Posléze europoslanec a nově místopředseda této "loupeživé" strany, která by se měla hlavně omlouvat za divokou privatizaci a jiné tunely. Zajímavé to veletoče ODS. Mohli bychom to nazvat návrat "loupeživých". O čem, že kauza ProMoPro vlastně byla? Tato stejnojmenná firma vyhrála v roce 2008 zakázku na zajištění audiovizuální techniky pro české předsednictví EU a to vše bez výběrového řízení. Stát na to vše vyplatil více jak půl miliardy. Vše se odehrálo za našeho všude se vyskytujícího Alexandra Vondry.
Vraťme se ale ještě ke Kongresu ODS. Už ten samotný projev pana Fialy, že omezíme veřejné výdaje, stál opravdu za to. Kam ty ušetřené peníze asi dají? Že by k sobě do kapsy nebo na zbrojení? Děkujeme, ale nechceme takovou vládu, která chce zavést individualistickou americkou demokracii, demokracii úspor, škrtů a nadbíhání USA a korporacím. Jedna ukázka za vlády Petra Nečase a Miroslava Kalouska již stačila. Všichni víme, jak to dopadlo. Kauzou ProMoPro to začalo a luxusními kožichy a kabelkami na Úřadu vlády skončilo. Ano, to vše v režii ODS. Tyhle věci je nutné si pořád připomínat.
Z projevů nového vedení ODS bylo cítit, že chtějí ovládnout kraje a také poslaneckou sněmovnu. Opravdu? Je pravdou, že pokud by volila jen bohatá města typu Praha či Brno, tak ODS zcela jistě dostane nejvíce hlasů. Tuto stranu totiž převáženě volí „zbohatlíci“, podnikatelé, tuneláři, podporovatelé ilegálních válek našeho „věčného“ spojence USA a poté se ve skupině voličů vyskytují ti, kdo chtějí zavést pravou, ryzí individualistickou svobodu, kdy se každý má starat o sebe, minimalizovat vliv státu a nechat brázdit naší krajinou neregulovaný kapitalismus. Jiní možná mají strach z nějakého návratu komunismu nebo socialismu. Nepředpokládám ale, že by došlo v budoucnu k návratu ODS do vládních lavic. Už jen proto jakou kampaň a spojenectví tato strana zvolila. Urážení současné vlády a spojenectví s ostatními pravicovými stranami nám jasně ukazuje, co by nás v případě vítězství tohoto konglomerátu nakonec čekalo. I to jsme si všichni mohli poslechnout v projevu staronového předsedy ODS Petra Fialy.

Dvojí metr: podpora ilegálních aktivit versus Válková

Dvojí metr: podpora ilegálních aktivit versus Válková

Leden 17, 2020

Poslední dobou mediálním prostorem hýbe kauza kolem dnes již bývalé kandidátky na ombudsmanku profesorku Helenu Válkovou, kdysi ministryni spravedlnosti. Je pranýřovaná za to, že na konci 70. let minulého století napsala společně s Josefem Urválkem odborný článek o ochranném dohledu. Problém je prý v tom, že Válková napsala onen článek s tímto člověkem, který se podílel na politických procesech v 50. letech. Podle tohoto výkladu nemůže být člověk, který v takovémto spoluautorství napsal nějaký článek, jakkoliv zakomponován v současné veřejné správě. Jako kdyby profesorka Válková mohla za to, co dělal Josef Urválek. Pravicoví politici a novináři to předkládají tak, aby to vypadalo, že se podílela na justiční vraždě Milady Horákové. Zajímavé je, že když byla ministryní spravedlnosti, tak tato záležitost nikomu nevadilo, ani rádoby historikům z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Na jednu stranu zde máme profesorku Válkovou, pod jejíž odborný článek je jako spoluautor připodepsán problematický prokurátor, a na druhou stranu zde máme politiky a novináře, kteří přímo schvalovali a podporovali různé ilegální aktivity, například válku v Iráku, kde bylo zavražděno kolem půl milionu obětí, včetně žen a dětí. Od prezidenta Václava Havla až po další pravicové politiky z ODS, TOP 09 a dalších stran neměli problém podpořit tuto ilegální válku pod taktovkou USA, která znamenala válečné zločiny a masové porušování lidských práv. Dodnes sklízí v Iráku hořké plody této okupace. Toto kritikům Válkové asi nevadí a neupozorňují na to.
Kauza kolem profesorky Válkové je pouze další účelovou snahou o to, aby byla současná levicově orientovaná vláda zdiskreditována, protože ji toleruje KSČM. Koho by dnes vzhledem k současné politice zajímalo, co kdo napsal před 40 lety? Navíc i většina odborníků, kteří Válkovou kritizují, uznávají odbornost a manažerské schopnosti Válkové a mnozí také říkají, že článek o ochranném dohledu je na odborné úrovni v pořádku.
Stejný argument používali i kritici Heleny Válkové v Radě vlády pro lidská práva, které Válková předsedá. Na svém posledním jednání, které proběhlo dne 16. 1. 2020, ji skupina kritiků chtěla z tohoto postu odvolat. Nicméně po diskuzi se tato skupinka rozložila, přičemž se na stranu Heleny Válkové postavil dokonce i bývalý ministra kultury Daniel Herman. Na protest pak rezignovali na svoje členství v Radě pouze dva její členové. Naprostá většina členů Rady Válkovou podržela a nenechala se zmanipulovat mediální kampaní, v níž se vyskytly i různé lži.
Jestliže na jedné straně zde máme údajně neproblematické novináře a politiky, kteří svými články a dalšími mediálními výstupy podporují různá ilegální válečná tažení, kde jsou statisíce mrtvých, a na straně druhé paní profesorku Válkovou, která napsala za minulého systému odborný článek o ochranném dohledu a je ostrakizována za spoluautora článku, jedná se o klasický dvojí metr. Profesorka Válková přece nic neprovedla. Neschvalovala politické procesy ani neobhajovala Josefa Urválka, takže proč takový oheň na střeše? Zejména pravicová opozice běsní a lační po moci a tak se ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů dala do práce. Možná se v budoucnu ještě dočkáme nějaké další nesmyslné kauzy, že někdo třeba napsal článek s tím či oním člověkem. Třeba se objeví nějaká pseudokauza, kdy mohl někdo napsat pojednání s Gustávem Husákem a bude odsouzen a veřejně pranýřován za to, že danou věc napsal s člověkem, který prováděl v naší republice konzumní socialismus v podobě normalizace.

Kdo financuje protičínské projekty?

Kdo financuje protičínské projekty?

Leden 13, 2020

Tak jako byla kdysi záhadou dnes již bývalá devátá planeta naší sluneční soustavy, tak neméně je záhadné propojení Katedry sinologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy jednak s Taiwanem a zprostředkovaně s americkým National Endowment for Democracy. Když nahlédneme na webové stránky výše uvedené katedry, zjistíme, že její ředitelkou je Olga Lomová. Zároveň ředitelkou Mezinárodního sinologického centra Univerzity Karlovy není nikdo jiný, než paní Olga Lomová. Toto centrum je přímo napojeno na taiwanskou Tiang Ting-kuovu nadaci.
S katedrou sinologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy úzce spolupracuje AcaMedia, což je soukromá společnost, která uváděla, že vytváří společný projekt webového časopisu zvaného Sinopsis. Nedávno se ale provalilo, že se o žádný společný projekt nejedná, že neexistují žádné právní vazby mezi Filosofickou fakultou Univerzity Karlovy a webovým časopisem Sinopsis. Předsedkyní správní rady AcaMedia není nikdo jiný, než opět naše všudypřítomná paní Olga Lomová. Když se podíváme na to, kdo vlastně onu výše uvedenou soukromou společnost AcaMedia podporuje, zjistíme, že je to americká nadace National Endowment for Democracy (zkráceně NED). Tato nadace je soukromá instituce, která je placena Kongresem USA. Tuto věc významně rozvinul bývalý prezident USA Ronald Reagan. Aktivity NED dříve prováděla CIA, již jak 1. 6. 1986 v New York Times potvrdil prezident NEDu Carl Gershman.
Celé to záhadně „smrdí“ napojením části naší prestižní univerzity na výše uvedené instituce, které financují aktivity zejména v boji proti Číně. Nicméně oficiální politický postoj ČR a EU, je takový, že uznávají Čínskou lidovou republiku s hlavním městem Peking jako suverénní stát a nikoliv Taiwan, který je pouze jednou z čínských provincií. Ústav dálného východu (nyní ponížen na katedru sinologie) a projekt Sinopsis však dlouhodobě mají své hlavní partnery z Taiwanu a USA (Kongresu USA). Takováto dlouhodobá jednostranná orientace sinologie FF UK a jejího projektu Sinopsis od partnerů z izolacionisticky orientovaného Taiwanu a USA (bez hlavních partnerů na čínské pevnině) není ale v souladu s oficiálními zájmy ČR a EU.
Zde můžeme vidět, jak se nenápadně napojit pod hlavičkou vědy na šíření záměrně jiného výkladu čínské situace. Ale abychom řádně odhalili naše tajemné české Pluto, které se nenápadně ukrývá v šeru a podsvětí, tak si musíme položit několik otázek: když projekt Sinopsis uváděl, že je společným projektem Ústavu dálného východu FF UK a AcaMedia, předkládala firma AcaMedia výroční zprávy FF UK nebo UK jako celku ohledně svého financování? Nebo univerzita ani neví, jaké přesně měl její partner finance? Je univerzita informována a srozuměna o přesných finančních částkách z Kongresu USA a dalších nadací, často záhadných. Nebo je to celé netransparentní?

Českou mimorealitou kolem Číny

Českou mimorealitou kolem Číny

Leden 10, 2020

Někteří naši zákonodárci doslova bloudí mimo prostor a čas. Můžeme říci, že bloudí mimorealitou, když ve snaze se zviditelnit používají antičínskou kartu a snaží se z Číny udělat démona číslo jedna. Jedná se o předsedu bezpečnostního výboru senátu, neúspěšného prezidentského kandidáta Pavla Fischera a poté Piráta Jakuba Michálka. Oba dva mají jedno společné – mají fobii z Číny. Oba dva mají jakýsi problém s podnikatelem Petrem Kellnerem a společností Home Credit.
Zatímco některým pravicovým novinářům a politikům vadí, že Kellner zadal jen 2000 hodin mediální práce o Číně, nevadí jim, že americký National Endowment (placený Kongresem USA) a media oligarchy Bakaly šíří celá léta dlouhodobě přes Sinopsis, Aktuálně a další media celou řadu negativních protičínských článku. Vidí detaily u jiných, ale nevidí masivní břevno ve vlastním oku. Klasicky dvojí metr.
Prvním, kdo má děsný strach z Číny je Pirát Michálek (možná se bojí společně s atomovým Hřibem). Přišel s nápadem, že se založí „komis“, která má prošetřit vše se zaměřením na autoritářské režimy a systémy. Teď by mě zajímalo, jak to Michálek myslí, že se bude kontrolovat vměšování autoritářských režimů do naší politiky. Kdo určí, který režim je autoritářský? Piráti? V tomto případě bych nechal prověřit vliv USA, kdy se vměšují přes své neziskové organizace a jiné „nevládky“ do fungování naší země. Nebo to snad není potřeba, když tam vládne Donald Trump? Piráti zjevně nepochopili, že USA pomalu odcházejí ze svého dominantního postavení do historie a nyní nastupují jiné ekonomiky, jako Čína nebo Indie, a doufejme, že i naše Evropská unie. Právě vztah USA a Číny nastolil nový obchodní řád od roku 1978 dále. Navíc, proč bych s Čínou neobchodoval, když s ní obchoduje EU a západní země daleko více, než naše republika? Navíc jak ČR, tak EU uznávají jen jednu Čínu a ne nějaký Tchaiwan. Zde je důležité zmínit to, že Michálkovi asi nevadí, že naši politiku podporují kmotři, Bakalové, tuneláři atd. Ale hlavně, že hledáme nepřítele v Číně, které se početně rovnáme jejich jedním miniaturním kantonem. Hrajeme si na velmoc, kterou nejsme. V některých věcech jsme papežštější, než papež.
Dalším čínofobem je neúspěšný kandidát na prezidenta Pavel Fischer. Ten pro změnu obrátí na policii kvůli pročeským aktivitám, které si najala společnost Home Credit. Chce zahájit šetření. Když už je v tom šetření, tak by rovněž mohl prověřit proamerické akce na našem území. Nebo se snad žádné nekonají? Známe plno příkladů, kdy jsou dokonce i některé vysoké školy v zákrytu napojeny na americké neziskové organizace prostřednictvím Kongresu USA. Vzpomeňme třeba na to, jak USA špehovaly Angelu Merkelovou a další západní spojence u nás v EU. Tohle mu nevadí? Vždyť je to také vměšování. Pravděpodobně dostal od kamarádů ze CIA instrukce, že má bojovat proti nastupující ekonomické jedničce - Číně. Akorát nechápu, proč se my vždy musíme zaplést do takových hrátek. Z bývalých přátel jsme udělali nepřátele a z nepřátel přátele. Akorát nás bývalí přátelé ve všem předběhli, ať v technologiích, vývojem, ekonomikou. Čína je jedním z největších trhů na světě a v dnešním multipolárním světě je nutné spolupracovat se všemi na budoucnosti lidstva a ne si hrát na to, že s Jardou jo, s Lojzou ne a s Karlem už tuplem jo a s Bedřichem raději ne.

Planetární magor: nová kapitola

Planetární magor: nová kapitola

Leden 04, 2020

Na začátku roku 2020 USA eskalují napětí na Blízkém východě a to v oblasti Irák, Írán. Poslední dobou je hlavně Írán trnem v oku USA a neustále vůči němu řinčí zbraněmi. Jestliže prvním planetárním magorem byl George W. Bush, jak jej příhodně nazval Miroslav Grebeníček, tak novým podobným planetárním magorem je Donald Trump. Pokud G. W. Bush vedl různé ilegální války v Afghánistánu a Iráku v rámci slavného boje proti terorismu a ochraně demokracie, tak Donald Trump tuto věc ještě zdokonalil a to hlavně různými útoky na sociálních sítích. Tentokrát pořádá různé atentáty a preventivní údery, které mají za cíl odstranit ty, kteří jsou prý nebezpečím pro západní svět (rozumějme USA, které chtějí v dané oblasti prosazovat své zájmy). K jednomu takovému bezprecedentnímu atentátu došlo 3. 1. 2020, kdy USA podnikly atentát na íránského generála Kaséma Solejmáního. Tohle je pravděpodobně jiskra, která nyní zažehne válečný požár.
O co tady jde? Předně o lobby a to vojenskou lobby, která v USA hraje prim. Ostatně to není nic nového. Z historie víme, že v dobách po druhé světové válce byly do různých pozic zbrojního průmyslu (korporací) v západních zemích, hlavně v USA, dosazováni loajální generálové, kteří si chtěli všude možně vyzkoušet nové zbraně a taktiku. Tohle již vysledoval sociolog Ch. W. Mills v 50. a 60. letech minulého století a do dnešní doby se na tom nic nezměnilo. Jen se pro obhájení různého vojenského tažení využívá nových metod: jednak boj proti údajným teroristům a poté, že preventivní údery pomohou ochránit demokracii. Dříve se pro obhájení různé agrese používalo, že je nutné zadržet komunismus. Na základě tohoto tvrzení totiž USA zahájily válku ve Vietnamu. Každopádně vojenská lobby opět potřebuje vyprázdnit sklady plné munice a na bombách vyvážet svoji pověstnou demokracii pro každého. Souběžně s tím USA potřebují vyzkoušet nějaké nové tajné zbraně. Ano, i to je kapitalistický systém v USA. Vyvážet demokracii na zbraních, hlídat si zásoby ropy a k tomu všemu vést ilegální války. Česká republika se nikdy nesmí postavit na stranu USA, pokud třeba zaútočí na Írán a to i tehdy, že se jedná o naše (ne)slavné spojence z NATO. Již od doby "studené války" vedly USA politiku zadržování komunismu. Dnes je situace jiná. USA vedou politiku rozšiřování jejich demokracie (rozuměj destabilizace a chaosu) pomocí zbraní a pod rouškou ochrany lidských práv a svobod. Pokud díky tomu dojde k rozpoutání velkého konfliktu, tak musí být váleční agresoři postaveni před soud a to včetně amerického prezidenta, který by jakýkoliv útok nařídil.
Atentát na Kaséma Solejmáního byl Trumpovým neuváženým krokem, který eskaloval konflikt nejen v Iráku, ale i obecněji na Blízkém východě. Irán hned ohlásil, že je to akt agrese a porušení mezinárodního práva a že přijde odvetná reakce. (nemůžeme se této reakci divit, protože by to naznačovalo, že si USA mohou ve světě dělat, co se jim zamane v rámci pravomocí globálního četníka, jehož pravidla si samy určily). Americká vláda proto raději sama hned nařídila, aby se občané USA stáhli z Iráku. Jinými slovy se jedná o řízenou prohru. Tím, že tam teď USA pošlou o trochu víc vojáků, nic na celé situace nezmění. Měly jich tam už daleko víc a jen zhoršili situaci.
Obecněji můžeme říci, že celá účast USA je v dané lokalitě prohrou. V roce 2003 USA zahájily ilegální válku proti Iráku a výsledkem je: nejméně půl miliónu mrtvých, včetně žen a dětí, devastace a destabilizace země, vznik represivního Islámského státu na části území Iráku a Sýrie, mučení na Quantanámu atd. Dodnes nejsou trestně stíhání viníci těchto válečných zločinů ... Válka v Iráku je jakousi "vietmanskou válkou" naší generace, kterou se USA zdistreditovaly.

Hybridní smutek

Hybridní smutek

Leden 02, 2020

Začal nám rok 2020 a všichni očekáváme, že nadcházející dekáda bude lepší a úspěšnější, než ta odcházející. Začíná však vyvstávat nejeden problém, který způsobuje probíhající globalizace, kapitalizace života a nové vnímání času a prostoru. Jestliže dříve byl čas vnímán mechanicky, tak dnes je vnímán digitálně. Prožíváte vteřiny, které ubíhají na displeji. To ale není zdaleka všechno. Jak konkurence v celé společnosti nabírá na obrátkách, tak jsou postiženi všichni: muži, ženy i děti. Všichni jsou pohlceni konkurencí. Jedná se o výrazný odklon od doby socialismu, kdy jsme v rámci kolektivního žití, každý věděl, kde máme své místo ve společnosti. To v individualizované společnosti současného typu chybí a nastává proces odlidštění a odcizení. V nedávné době bylo zjištěno, že za socialismu prožívaly ženy lepší sex, než je tomu dnes. S touto teorií přišla etnografka Kristen Ghodseeová, která procestovala bývalé socialistické státy a vyptávala se žen, jak se jim žilo za socialismu, který je dnes tolik haněn. Mnoho žen jí odpovědělo, že jim bylo lépe, protože jim stát umožňoval starat se o rodinu, měly zaměstnání, které nebylo postaveno na výkonu a konkurenci. Socialistický systém jim umožnil se emancipovat, což dosahovalo vysoké úrovně. Dnes je situace opačná. Žena je nucena být součástí kapitalistického způsobu života, musí chodit na směny a podávat nejlepší výkony, aby ve společnosti obstála. To se poté negativně projevuje v partnerském vztahu, kdy jednak žena odkládá rození prvního dítěte a následně nemá na sex ani pomyšlení, když přijde domů úplně vyřízená. Stejně je na tom muž, takže se těžko mohou plodit děti, když systém zamezuje zdravému sexuálnímu životu. Nastává tak hybridní smutek, kdy jsou základní živočišné pudy potlačeny, protože je člověk nucen se nejprve kapitálově zajistit (což ale často není možné) a až poté mít děti. Jinak tomu ale bylo v dobách sociálního státu a socialismu.
Můžeme tvrdit, že západní společenská stabilita byla po druhé světové válce do jisté míry dílem komunismu. Západní země totiž před strachem z radikalizace obyvatel přijímaly různá opatření, aby této radikalizaci a vzestupu socialistických a komunistických myšlenek zamezily. Díky tomu vznikl sociální stát, tak jak jej známe. Ten ale v dnešní době čím dál vice koroduje. Je tedy jasné, že kdyby neexistovaly socialistické státy, kde se budovala nová společnost, tak by ani neexistoval sociální stát. To se ale mění s rokem 1989, kdy socialistická „hrozba“ skončila a začala se všude po světě šířit mantra deregulace do všech oblastí lidského života. Trend se obrátil. Místo toho, aby byly rozvíjeny programy na ochranu sociálně slabých, žen, vyloučených lokalit atd., tak došlo k pravému opaku. Dnes jsou ženy, matky samoživitelky, děti z chudších rodin čím dál více ohroženy sociálním vyloučením a sexuální vztahy se opět pojí s materiálním zajištěním. Dnes je často žena nucena provozovat prostituci nebo dělat sexuální otrokyni a to jen proto, aby například uživila svoji rodinu. Jedná se o negativum současného kapitalismu, kdy se žena a její tělo stává objektem touhy a vlastnictvím kapitálu samotného, což je v ostrém kontrastu s dobou socialismu, stejně i sociálních států, kdy ženské tělo přestalo být vlastnictvím někoho jiného. Je tedy jasné, že mnohé socialistické státy (Československo nevyjímaje) udělaly pro ženskou otázku více, než současný systém, který vše postavil na privatizaci, deregulaci, individualizaci a paradoxním štěstí, kdy si můžeme užívat až do středního věku, ale za cenu toho, že se nerodí děti, protože si je mnozí nemohou dovolit, případně na ně nemají ani pomyšlení.

Řeporyjská válečná oblast

Řeporyjská válečná oblast

Prosinec 30, 2019

Řeporyje. Naprosto neznámá oblast v Praze, její městská část. Nicméně v poslední době se její starosta Pavel Novotný (ODS) zviditelnil tím, že chce na území této městské části postavit pomník Vlasovcům. Eskalace tohoto problému dokonce rezonovala i v Rusku, kdy byl starosta Novotný hostem jednoho pořadu v tamní státní televizi. Možná se jen starosta Novotný chce zviditelnit a být v budoucnu poslancem Parlamentu za onu slavnou ODS, kterou tolik reprezentuje. Na jednu stranu zde máme „moralizátory“ z ODS a na straně druhé „burany“ z ODS. Novodobý typ „buranství“ reprezentuje právě starosta Novotný, moralizátory jsou pánové typu Fiala. Starosta Novotný se ani neštítí hanit Ruskou federaci, jako kdyby jí chtěl vyhlásit válku. Stejně ani jemu, ani jeho nohsledům z ODS, nevadí jeho arogantní a vulgární chování, které šíří mediálním prostorem. To, že se vedení ODS od starosty Novotného nedistancovalo a ještě mu plácá po ramenou, svědčí o tom, jaká tato strana skutečně je a na jaké samé morální dno se propadla.
Snaha starosty Novotného postavit pomník kontroverzním Vlasovcům musela zcela jistě vyvolat negativní odezvu jak ze strany Ruska, kterých se problém Vlasovců primárně týká, tak i ze strany samotných občanů, kteří jsou touto snahou popuzeni. Říká se, že Praha je všech Čechů ráj a že zde najdeme i prapodivná individua. Díky dnešní rozvolněné společnosti a propojení Ústavu pro studium totalitních režimů s veřejnoprávní televizí, jsme svědky toho, že se historie začíná vyprávět tak, jak to dámy a pánové z výše uvedeného ústavu chtějí. Plní totiž roli „užitečných idiotů“, kteří jsou využívání k účelovému výkladu historie dle aktuální politické konstelace. Zejména té pravicové.
Jeden historik (nebo spíše hysterik) z Ústavu pro studium totalitních režimů v České televizi v pořadu Interwiev ČT 24, David Svoboda prohlásil, že: „bez Vlasovců by se Praha utopila v krvi“. Větší hloupost jsem ještě neslyšel. Renomovaný historik z ještě více renomovaného ústavu pro utváření dějin by si měl uvědomit, že Vlasovci byli zrádci, kteří chtěli prchnout na západ a ve snaze se zalíbit západním spojencům se podíleli na pražském květnovém povstání 1945. Nic jiného v tom nebylo. Jenže to, že Vlasovci pomáhali Praze, z nich nedělá hrdiny, protože zradili svou vlast a bojovali po boku Hitlera. Přeci po boku nacistů bojovat nemuseli a po válce na ně muselo být nepochybně pohlíženo jako na zrádce. Toho si byli určitě vědomi. Jejich pomoc Praze tuto zradu může maximálně mírně zlehčit, ale ne ospravedlnit.
Pomník Vlasovcům je naprosto bezprecedentní popírání výsledků druhé světové války. A ještě horší je, že se na popírání dějin podílí někteří historici, tedy ti, kdo je mají vykládat tak, jak skutečně proběhly. K tomu si ještě připočtěme „pomateného“ starostu ODS Novotného a máme zde několik individuí, které chtějí eskalovat napětí proti Rusku. Zcela jistě by určitě bojovali po boku Vlasovců a to chvíli u toho, kdo by právě vítězil, aby poté svoji zradu ospravedlnili pomocí někomu jinému. Poslední dobou se válečná vřava odehrává v městské části Praha – Řeporyje, je to plně válečná zóna, kde se jako zbraně používají slova a vyhrožování, urážení i vulgarity. Doufejme, že tato vřava brzy utichne, protože nejen, že jsme opět světu pro smích, ale nebezpečně se narušují vztahy s Ruskou federací, která by si ony slavné neporyje nepochybně „vychutnala“.

Země nové minulosti

Země nové minulosti

Prosinec 29, 2019

S větší dějinnou vzdáleností od konce druhé světové války (v roce 2020 tomu bude 75 let od jejího konce) se ve veřejném i mediálním prostoru objevují různé alternativní výklady oné doby. Od zpochybňování holocaustu, přes změny v tom, kdo byl agresor a kdo napadený. Vše pečlivě zapadá do skládačky dnešní geopolitiky světa, kdy se zejména západní státy snaží obviňovat Rusko a Čínu ze všeho možného i nemožného. Od špionáže, po ovládnutí světa. Jestliže do roku 1990 platila geopolitika vítězů druhé světové války, tak dnes do popředí vystupuje geopolitika vítězů války studené. V této nové geopolitice můžeme najít výklad alternativní historie, stejně i virtuální dějiny. Dozvídáme se, že druhou světovou válku rozpoutal Sovětský svaz a nacistické Německo spolu, dále, že Vlasovci vlastně byli „dobří přátelé“, kteří pomohli osvobodit Prahu. Tohle nenechalo klidným prezidenta Ruské federace Vladimira Putina, který jasně řekl, že druhou světovou válku začala Mnichovská dohoda (zrada) západních států vůči Československu. Tady je nutné podotknout, že ČSR mělo se SSSR uzavřenu smlouvu, ale bohužel Poláci odmítli pustit přes své území na pomoc ČSR sovětská vojska.
Ruský prezident Vladimir Putin má nepochybně pravdu, že dochází k přepisování dějin. Respektive výsledků druhé světové války, kdy nejvíce obětí na oltář svobody přinesl Sovětský svaz a jeho nástupnický stát - Rusko. Na území Sovětského svazu totiž probíhala válka ryze vyhlazovací a bez pravidel. Také víme, že přepisování dějin, ať z pohledu různých rezolucí od Evropského parlamentu (nebo spíše patlamentu) nebo stavění památníku Vlasovcům, je dalším příspěvkem k novému výkladu dějin, který chtějí určovat vítězové studené války. Ale shrňme si to.
Druhou světovou válku rozpoutalo nacistické Německo vpádem do Polska 1. 9. 1939. Francie podnikla jen malý výpad do Sárska, ale pouze na dostřel Maginotovy linie, ale pak se vojska raději stáhla. Ještě před útokem na Polsko však samo Polsko využilo Mnichovské dohody (zrady) a obsadilo část Československa - Těšínsko. Stejně dané situace využilo i Maďarsko, kdy obsadilo jižní části Slovenska a Podkarpatskou Rus. Navíc do léta roku 1939 se jak sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, tak velvyslanec ve Velké Británii Ivan Majskij snažili o uzavření paktu proti Hitlerovi, ale Francie a posléze i Anglie to odmítly. Věřily Hitlerovi, že za územní ústupky zabrání válce. Co jiného mohl poté Sovětský svaz asi dělat, když s ním nechtěly západní země uzavřít pakt? Stalin přestal západním vůdcům důvěřovat, že by kdy mohli bojovat proti Hitlerovi. Musel pakt uzavřít s úhlavním nepřítelem - nacistickým Německem. Součástí tohoto paktu bylo i rozdělení Polska, stejně i rozdělení sfér vlivu a další dodatky. Dívejme se na tyto události v historickém kontextu a nepřepisujme je dle nové geopolitiky, která má za úkol udělat z Ruska nepřítele a agresora.
Na závěr si můžeme položit otázku, kde se vlastně nachází ona historická pravda? V roce 1945 zde přeci byli vítězové a poražení, skončila nejhrůznější válka v lidských dějinách. Všichni byli hrdí na to, že nepřítel byl poražen. Poraženy byly země tzv. „Osy“ a vítězi byly země „Spojenců“, kam patřil i Sovětský svaz, který byl okolnostmi přinucen uzavřít v roce 1939 pakt o neútočení s Německem. Tohle je nezpochybnitelný fakt a Rusko jako nástupnický stát se brání přepisování dějin a dějiny vykládá tak, jak skutečně probíhaly. Z chyb svého předchůdce (SSSR) se totiž poučilo, ale bohužel tak neučinili ti, kdo se neustále snaží dějiny upravovat a přepisovat. Ti, kdo nechtějí přiznat výsledky druhé světové války, jsou nuceni žít ve svém vlastním vakuu a jsou odsouzeni svoji minulost prožít znova. Snad právě proto, aby ji neprožívali znova, si vytváří pohádky o době minulé, tak aby ospravedlnili své kroky v současnosti a budoucnosti. Země, které toto dělají, jsou země s novou minulostí. Jedná se o nebezpečí, které na nás číhá na začátku třetí dekády nového tisíciletí, protože pravda se v dnešní společnosti hledá velice těžko a pokud už je objevena, tak je často velice nepříjemná a někdy i nebezpečná.

Rozhodnutí roku 2020: privatizace všeho?

Rozhodnutí roku 2020: privatizace všeho?

Prosinec 28, 2019

S blížícím se magickým datem 2020 se nám začíná ukazovat, co vše se za posledních 30 let dokázalo zprivatizovat, jak zkrachovaly různé podniky a jak se začal veřejný prostor stávat výdělečným pro jednotlivce nebo skupiny lidí. Každý stát má mít zájem na tom, aby řada věcí zůstala tak říkajíc pod ochranou státu. Tedy aby existovalo státní vlastnictví. To by mělo převažovat, protože soukromé vlastnictví plodí zisk do kapes individuí a to i přes to, když jsou na soukromý sektor uvaleny různé daně. V tomto článku si uvedeme dva příklady, kdy přílišná privatizace veřejného prostoru po roce 1989 zapříčinila, když už ne chaos, tak značné problémy.
Prvním příkladem je naše školství. To mělo do konce tisíciletí poměrně dobrý lesk, protože bylo primárně zamřeno na učňovské školství a technické obory. Naši odborníci byli známí po celém světě (např. radar Tamara). Nicméně pod tlakem peněz se ve školství postupně začalo upouštět od technických oborů směrem k humanitním, které nebyly moc prim před rokem 1989. Začaly se vytvářet různé obory, jejichž absolventi nemají žádné uplatnění a často končí jako obsluha rychlého občerstvení. Do tohoto procesu vstoupila privatizace. Sice ne ve smyslu, že by byly privatizovány státní školy, ale vytvořila se síť soukromých škol, která navíc využívá příspěvků od státu. Soukromý sektor si tak vytvořil síť výdělečně činných škol, kdy peníze získává jak od jednotlivců na daných školách studující, tak ze společné kasy – tedy státu. Díky tomu dnes máme desítky vysokých škol, které plodí absolventy s diplomem, ale bez faktického využití. Nastává devalvace diplomů, kdy je soukromý sektor natolik pokřivil, že lidé vyučení jsou mnohdy v reálném životě zručnější a mají větší přehled.
Druhý příklad je aktuální. Jedná se o privatizaci železnice. Všichni víme, že privatizace veřejné dopravy je lukrativním projektem. Zejména na vytížených tratích. I zde jde primárně o zisk. Nejde ani tolik o to, že veřejná doprava má být dostupná všem bez rozdílu výše jejich příjmu, ale jde o to, aby byl oslaben výhradní dopravce po železnici – tedy České dráhy. Ty bohužel v minulosti udělaly řadu chyb a lidé na tento státní/polostátní podnik začali být naštváni. A právem. Jelikož se v tomto podniku udělovaly zlaté padáky a šéfovali jim často neschopní nebo spíš všehoschopní ředitelé, kteří se možná lépe starali o zvířátka v zoologické zahradě. Celé to pak vedlo k určité degradaci tohoto podniku. Dravá konkurence nenápadně číhala a čekala, až tento výhradní dopravce bude oslaben a pod rouškou zkvalitnění dopravy a nového vozového parku vtrhla na české koleje. Výsledek opět vidíme v realitě. Na českých kolejích se pohybují soukromí dopravci, kteří si jednou na své triko. Samozřejmě výhradní dopravce – České dráhy jezdí na většině tras, ale národní dopravce a soukromý dopravce spolu nekomunikují, protože jde přeci o konkurenci. Absence jedné jízdenky pro všechny dopravce je hudbou roku 2020, ale i tak jdeme přesně opačnou cestou, než okolní státy jako Německo nebo Rakousko. Ty si veřejnou dopravu nechávají pod státem a posléze expandují do zahraničí. V našem případě nám jako příklad expanze může posloužit Arriva, což je součást německé Deutsche Bahn.
Z výše uvedeného plyne, že úplná nebo téměř úplná privatizace veřejného prostoru, kde se musí pohybovat lidé, má být většinou pod státním vlastnictvím. Jde totiž o všechny občany a nesmí zde jít primárně o zisk, tak jako tomu vždy jde konkurenci. Tlaky soukromého sektoru na ten státní jsou poměrně silné a záleží na tom, jak stát (ministerstva, vláda, parlament, kraje nebo obce) k tomuto nátlaku přistoupí. Zda postaví hradby a uchrání veřejný prostor nebo spíše jeho zbytky před dravou konkurencí, která odvádí zisky mimo naši zemi nebo zda se předvede a řekne, že tady jsou věci, které patří nám a musí být naše. I tato rozhodnutí budou čekat na své rozhodnutí v roce 2020.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy