Demonstrace a právo veřejného zdraví (Covidová tyranie?)

Demonstrace a právo veřejného zdraví (Covidová tyranie?)

Leden 11, 2021

V neděli 10. 1. 2021 se na Staroměstském náměstí sešlo několik tisíc lidí, aby demonstrovali proti současným vládním nařízením ohledně koronaviru. Do jisté míry demonstranty chápu. Restrikce, zákazy a omezení trvají již dlouho. Často jsou protichůdné, selhávající nebo platí jen pro někoho. Nicméně si musíme všichni uvědomit, že současná situace je zcela unikátní problém, se kterým se perou všechny země a vlády. Existují různé přístupy k řešení současného problému, ale ve své podstatě všechny vycházejí z přístupu zavádění karantény a omezení. Vždy, když něco omezuji, tak se to nebude líbit. Dnešní společnost se utvořila do podoby, kdy se všichni dovolávají různých práv, ale je upozaděna povinnost třeba směrem k celé společnosti a to třeba právě v rámci ochrany veřejného zdraví. Z logiky této věci plyne, že je nesmyslné, aby vláda tolerovala tisíce lidí na demonstracích a zakazovala chodit do škol, hospod nebo turismus. Ponechme stranou základní právo na shromažďování, protože všechna práva jsou postavena na jednu a tu samou úroveň, ale právo na ochranu veřejného zdraví je přeci ad hoc postaveno na nejvyšší příčku. Pokud bychom tedy jednotlivá práva srovnali pod sebe, protože mají všechny stejnou váhu, tak právo na ochranu veřejného zdraví napíšeme na první místo. Všechna ostatní práva – shromažďování, vyjádření názoru atd. by byla až za ním.
Druhou možností, kterou občas skloňují někteří lidé je možnost nechat společnost promořit a virus nechat volně působit s malými nebo žádnými omezeními. Tohle je ale naprostý mýtus, který nikde nefunguje. Budiž nám v tomto případě varování z doby Španělské chřipky, kdy byla omezení jen velice malá a jak virus prošel celou populací, tak to stálo život mnoha desítek milionů lidí. Tomu se snaží současné restrikce předejít. Lze tedy tvrdit, že jedině omezení a ochrana těch nejzranitelnějších je řešením, jak se se současnou situací vypořádat. Ono to zdánlivě vypadá, že je vše v pořádku a nic moc se neděje. Mnoho lidí se nechává ukolébat, že mě se to netýká, nemohu se přeci jen tak nakazit. To ale není pravda. Osobně znám několik případů, kdy lidé jezdili jen do zaměstnání a zase domů. Nikde se zbytečně nezdržovali a stejně byli nakaženi. Někteří dokonce s fatálními následky. V této části úvahy by mě zajímalo, co bude hlavní ikona demonstrací Daniel Landa (potažmo druhá ikona, exprezident Václav Klaus – mimochodem právě bývalý prezident je ryzí konspirátor, který prohlašuje, že neexistuje globální oteplování a nyní se vrhl do oblasti podceňování současné situace a to jen aby se zviditelnil, případně aby zviditelnil stranu svého syna – vše je propojeno a v zákrytu vždy hledejme něčí zájmy) dělat, až jej virus také někde překvapí? Změní názor na současnou situaci? On sice nepopírá existenci koronaviru, ale nevěří tomu, že restrikce něčemu pomohou. Představme si modelovou situaci: na demonstraci, která se svolává na protest proti současným opatřením, dorazí tisíce lidí. Je jasné, že se nemohou dodržet základní epidemiologická opatření (roušky nebudou mít na protest a rozestupy nebudou moci dodržet) a virus se začne mezi demonstranty šířit. Kdo ponese odpovědnost za případná úmrtí jedinců? Nemusí jít nutně o ty, kdo se demonstrace zúčastní, protože infikovaní lidé mohou nakazit někoho z rizikových skupin, který posléze zemře. Odpovědnost by z logiky věci tedy měla padnout na ty, kdo demonstraci svolali, protože oni jsou zodpovědní za dodržování různých omezení a opatření. Je tedy morální demonstrovat proti něčemu, co má zamezit šíření nemoci a případným úmrtím? Každý si odpovězte sám.
Věřím, že vláda a odborníci takovým podobným demonstracím neustoupí, protože se jedná o marginální a nátlakovou skupinu (můžeme se na to podívat optikou lobby), která chce rozhodovat o dění ve společnosti, ale již nechce nést žádnou odpovědnost za to, co případné silné rozvolnění způsobí.  Nicméně rozumím oněm protestům, protože naše restrikce jsou často vytvořeny jen pro někoho. Jestliže tedy někdy těžkooděnci rozhánějí nelegální party někde v Praze, tak by z logiky věci měli postupovat stejně i u případu demonstrace, kde se nebudou dodržovat základní opatření a restrikce. K tomu ale nedojde, protože naše demokracie je postavena na dodržování práva na shromažďování a právo na ochranu veřejného zdraví je upozaděno.

Restrikce a motivace

Restrikce a motivace

Leden 10, 2021

Sociologická společnost PAQ Research v nedávném výzkumu zjistila, že v současné krizové situaci se jen 33 % dotázaných vyjádřilo, že by nastoupilo do karantény, kdyby mělo rizikový kontakt s pozitivní osobou na CIVID - 19. Ostatní by chodili dále do zaměstnání a virus šířili dál, protože pokud by nastoupili do karantény, tak by je po dobu minimálně 10 dní čekalo 60 % z příjmu. To, že někdo musí do karantény, není jeho dobrovolné rozhodnutí, ale je mu nařízeno z vyšší moci (ponechme stranou dobrovolnou karanténu). Do celého procesu nám negativně vstupuje i vztah tzv. nahlášení kontaktů. Lidé tento instrument vnímají jako „udání“ kontaktů, protože dotyčnému způsobí problémy právě v podobě karantény – zde si ale lidé musí uvědomit, že nahlášením kontaktů nepřímo zahraňuji životy těch lidí, které by další nakažený člověk mohl nakazit. Z logiky věci plyne, že pokud je tedy někdo izolován z rozhodnutí vyšší moci, tak by měl mít nárok například na 80 % nebo klidně i 100 % výdělku. Česká republika je se svými 60 % ojedinělou zemí z OECD, která má karanténu takto nastavenu. Jelikož lidem v případě izolace vypadne 40 % příjmu, tak je to může reálně přesunout do příjmové chudoby, kdy nebudou mít na splácení hypoték, úvěrů, nájmu, stejně i na placení základních potřeb, které jsou spojeny se základními životními potřebami. V tomto případě se jedná o dopad restrikcí, kdy je něco zakazováno nebo omezováno. Výše uvedená sociologická agentura také zjistila, že pokud by člověk, který by musel jít do karantény, byl motivován například finančním bonusem 5 tisíc, tak by se číslo 33 % zvýšilo na 50 %. Lze tedy vidět, že finanční motivace by zvedla chuť lidí se nechat testovat, hlásit své rizikové kontakty a poté i nastoupit do případné karantény. V této souvislosti je nutné poznamenat, že podobné kompenzace mají ve Velké Británii nebo Singapuru, případně i jinde v Evropě. V našich podmínkách ale v této věci vláda selhává, kdy na jedné straně říká, že by takový postup byl neférový vůči těm, kteří jsou v izolaci z jiných důvodů, než COVID – 19 – ve své podstatě by se jednalo o diskriminaci, tedy zvýhodňování. Druhým argumentem, proč takovou věc nelze realizovat je, že by stála mnoho peněz. Tento argument je naprosto mimo, protože restrikcemi a omezeními ztrácíme jako republika měsíčně mnoho miliard. Pozitivní motivace k většímu testování a poté nástupu do karantény pomocí finančních stimulů by měla být základním pilířem levicové politiky, protože jde přeci o ochranu veřejného zdraví a záchranu životů. Jakmile by tato část boje proti pandemii fungovala, tak by se postupně otevíraly i ty provozy a sektory, které jsou současným stavem nejvíce postiženy. Vše souvisí se vším.
Další oblastí, kterou je dříve nebo později nutné vyřešit, je problematika uzavřených škol. Zahraniční studie sice ukazují na to, že školy jsou jedním z nejrizikovějších míst pro přenos infekce, ale neustále praktikovaná distanční výuka nikam nevede a slovy rakouského filosofa Konrada Liessmanna díky tomu vzniká „hodina duchů“, kdy jsou žáci na dálku připojeni, ale duchem nepřítomni (nehledě na to, že mohou žáci kantora vypnout). Čím dále jsou školy zavřené na distanční výuce, tím větší bude propad ve vzdělanosti naší společnosti – ještě více se zvětší nerovnost ve vzdělání. Žákům chybí sociální kontakt a návyky, které v minulosti získaly směrem k učení. Ty se díky současným restrikcím ale začínají vytrácet. Je teoreticky možné školy za určitých podmínek otevřít, ale na druhou stranu bych jako protiváhu volil například omezení některých provozů, kde jsou v jedné výrobní hale třeba stovky lidí. Podobné je to na příkladu hromadné dopravy. V zaměstnání jste nuceni dodržovat platná hygienická opatření, ale když se poté musíte přepravit zpět domů, tak jedete přeplněným vlakem. Ve všech těchto případech jsou blízko sebe stovky lidí a virus se tím pádem může lehce šířit. Jestliže tedy omezuji školy, tak bych měl omezit i ty provozy, kde může ve velkém docházet k sociálnímu kontaktu. Chápu, že by takové rozhodnutí mělo negativní dopad do ekonomiky, ale nemůžeme uplatňovat dvojí metr. Nehledě na to, že omezené (zanedbané) vzdělání se těžko dohání a tak do všeho vstupují i názory z opačného spektra, které říkají, že by žáci, kteří jsou nyní na distanční výuce, měli ročníky opakovat ve chvíli, kdy to bude možné. Tato představa je ale dle mého názoru nereálná, protože by do dalších ročníků nastupovali o rok a více starší děti a bylo by na ně pohlíženo jinak – nehledě na to, že by to bylo diskriminační (jedni museli a druzí nemuseli). Jako reálné mně přijde, že by nebyly letní prázdniny a žáci by tak chodili do školy a aspoň část věcí takto dohnali. Na jaře roku 2020 se to do jisté míry podařilo. Školy byly sice zavřené, ale mnoho podniků omezilo provoz, stejně se omezila hromadná doprava. V tomto případě by levice měla argumentovat, že je nutné prosazovat jeden metr na všechny s tím, že je nutné otevřít školy a to například ve chvíli, kdy dojde k proočkování učitelů.

Migrace a očkovací strategie

Migrace a očkovací strategie

Leden 08, 2021

Ve veřejném prostoru se začíná diskutovat o nových možnostech, jak zamezit šíření viru v populaci. Krom klasických uzávěr, omezení a restrikcí vstupuje do popředí zájmu zavedení očkovacího průkazu, který by byl v papírové a hlavně v elektronické podobě. Můžeme si představit, že očkovací průkaz nebude samostatná kartička, ale bude například součástí čipu v občanském průkazu, případně bude údaj o očkování uložen v základním registru, kam má elektronicky přístup (nejen) veřejná správa. Zcela jistě má každý z nás doma nějaký ten očkovací průkaz z doby svého narození, kde má uvedeno kdy a proti čemu byl vlastně očkován. V dávných dobách byl údaj o různém očkování dokonce uváděn v papírových občanských průkazech, takže když vás někdo legitimoval, tak věděl, že nemusí mít obavu o své zdraví.
Dnes je situace odlišná. Ve jménu demokracie a svobody se občanské průkazy po roce 1989 změnily a dokonce to došlo tak daleko, že údaje o očkování z onoho průkazu zmizely. Tento fakt byl udáván dvěma pohledy: 1) uvažovalo se o zvýšení ochrany soukromých dat, kam údaj o očkování patří, 2) společnost byla ukolébána tím, že očkování již pro některé nemoci není nutné, protože se je podařilo vymýtit. V dnešní situaci se ale opět vracíme k původnímu, proč se nechat očkovat – jde přeci o ochranu nás samotných jako jedinců a poté ochranu celé společnosti a těch nejzranitelnějších. Právě z tohoto důvodu se čím dál více uvažuje o zavedení například evropského (možná i celosvětového) očkovacího průkazu, kde budete mít uvedeno vše ohledně očkování. Tento krok má za cíl snížit přenos různých nemocí z kontinentu na kontinent, aby se z nějaké nemoci nestala pandemie, tak jako je tomu v současné době. Někdo může namítnout, že zavedením povinnosti mít takový očkovací průkaz vlastně nařizujeme lidem, aby se nechali očkovat, protože bez očkování se nebude moci dát například cestovat. To je nepochybně pravda, protože jedině tak dokážeme nálož viru ve společnosti snížit do takové podoby, že se společnost postupně stabilizuje. Zde vstupují do procesu dvě strategie, jak přesvědčit lidi o očkování: 1) buď jim očkování ze strany státu nařídit s možnými postihy pokud očkování odmítnou, 2) nebo vést neustále osvětu o tom, že očkování je nutné. První strategie má nevýhodu v tom, že se do střetu opět dostane svoboda jednotlivce a ochrana celku. Druhá má zase nevýhodu v tom, že se ve společnosti vždy najdou odpůrci jakéhokoliv očkování a tím pádem bude klesat i samotná účinnost přesvědčování o nutnosti se nechat očkovat. Určitou variantou by v tomto případě bylo, aby se do vysvětlovací a osvětové kampaně zapojili známí umělci, politici, sportovci a ve své podstatě různé superhvězdy (alespoň k něčemu by byly užitečné). I v tomto případě ale nalezneme různou skupinu lidí, kteří to odmítnou a budou stále tvrdit, že očkování potřeba není. Zde lze uvažovat i tom, že pokud by WHO (Světová zdravotnická organizace) řekla, že jedině očkování pomůže vrátit společnost do normálních kolejí (eventuálně by mohl být nový typ koronaviru označen za velice nebezpečný), tak by stát, co by nejvyšší garant ochrany veřejného zdraví mohl očkování nařídit. Měl by totiž oporu v nadnárodní společnosti. V tomto případě se jedná o teoretickou úvahu, co by mohlo v budoucnu nastat a má přispět k další diskuzi, abychom se posunuli směrem k lepší společnosti, než je ta současná. Ten, kdo dnes očkování odmítá, ve své podstatě zastává zastaralý konzervativní přístup, protože v Evropě se očkuje již od 18. století (lze samozřejmě tvrdit, že v populaci se vždy najde skupina lidí, kteří na vakcínu reagují špatně, ale i přes toto riziko dokázaly vakcíny zachránit miliony životů).
Určitá skupina lidí může zase tvrdit, že zavedení výhod pro očkované a nevýhod pro neočkované vede k omezení osobní svobody. Tedy, že mi stát nedává na výběr mezi tím, zda se nechat očkovat nebo ne. Pokud se nechám proti nemoci COVID – 19 očkovat, tak mi z toho budou plynout výhody například ve formě návratu omezených svobod v podobě volnějšího pohybu. Nicméně v našich podmínkách se vyskytuje určitá dvojkolejnost, kdy například někde zakazujeme s tvrdými postihy, aby se lidé shromažďovali a laicky řečeno na sebe neprskali a nepřenášeli tak virus kapénkovou cestou, tak na druhou stranu stát toleruje ono „prskání“ na různých demonstracích. Nastává zde tedy logický rozpor, kdy v určité chvíli různá práva omezujeme, abychom je následně tolerovali na často i nesmyslných demonstracích (do budoucna by podobné omezení mohlo vést k tomu, že se uspořádají on-line demonstrace). Pravděpodobně je to ze strachu, že by někdo mohl říci, že stát opět omezuje všechna práva a blížíme se tím k nějakému typu totalitního státu v duchu románu George Orwella 1984. V tomto případě by si ale jak společnost, stejně i samotný stát měl uvědomit, že čím více výjimek z restrikcí, tím větší chaos. Na západ od nás by takový přístup nebyl možný. To naznačuje, že naše pseudodemokracie je demokracií ad absurdum a to jen ve jménu toho, aby se někdo mohl svobodně „vykřičet“ někde na náměstí i za cenu dalšího šíření viru, protože umožnění demonstrací veřejně ukazuje na to, že když nemusí omezení řešit demonstrující, tak je nemusím řešit ani já.
Na závěr se vraťme ale zpět k očkovacímu průkazu. Když se na danou věc podíváme ryze sociologicky, tak můžeme vidět, že jeho povinné zavedení by s největší pravděpodobností snížilo samotnou migraci obyvatelstva po planetě. Ať už řízenou nebo neřízenou. Z toho plyne, že jeho zavedení by v budoucnu zamezilo možným migračním vlnám, kdy by byla povinnost mít to či ono očkování, které by si určily státy samostatně, potažmo nějaké nadnárodní uskupení nebo organizace – EU nebo WHO. Nemusely by se tedy nikde stavět zdi, ploty a hradby vyrůstající před cizinci. Pověstnou hradbou, virtuální neprostupnou hranicí, by byla povinnost očkování. Kdo by nebyl očkován, tak by do té či oné země nesměl. Tím, že se zavede jednotný očkovací průkaz, tak lidstvo posuneme na vyšší „level“, kdy cestování bude opět bezpečnější a pomůžeme zdravotnímu systému k tomu, aby uskutečnil třeba i zázraky a farmaceutické firmy, které vyvíjejí vakcíny, byly přívětivější k lidem a na dané věci tolik nevydělávaly. Snad i právě z tohoto důvodu by bylo výhodnější mít farmaceutické společnosti pod kontrolou státu.
Zavedení očkovacího průkazu, který by byl samostatnou kartičkou, je dnes již stará bitva, která se odehrává ve veřejné prostoru. Už dnes totiž můžeme v určitých oblastech života společnosti vidět, jak funguje život 3.0. Například na letištích dnes už ani nepotřebujete fyzicky letenku, ani očkovací průkaz. Stačí vám pas, kde se celní správa, pasová kontrola podívá do registru, kde jsou veškeré údaje uvedeny. Tato věc již funguje v několika zemích. Technologie k tomu, abychom měli většinu věcí elektronicky, již dnes existují a není potřeba se jich nějak bát.

Selhání soukromého vlastnictví

Selhání soukromého vlastnictví

Leden 06, 2021

Někteří z vás možná někdy byli svědky různých typů selhání ať už se strany státu nebo soukromého sektoru. Jako příklad si můžeme uvést selhání fungování dopravy z důvodu živelné pohromy, přerušení dodávek elektrické energie, přerušení dodávek základních potravin a pitné vody atd. Ve všech případech se jedná o selhání základní infrastruktury. Ať už státního nebo soukromého vlastnictví. Nicméně rozdíl mezi selháním státního a soukromého je podstatný rozdíl. Jestliže selže sektor, který patří státu (případně městu, obci, kraji), tak je to opět stát, který rychle napravuješ škody, aby neselhal jako celek. Naproti tomu, když například díky privatizaci rozdělím krizovou infrastrukturu mezi různé vlastníky, tak v krizové době zcela jistě nastane problém, protože soukromému vlastníkovi jde primárně o zisk a trvá mu o poznání déle, než napraví problém, který vznikl selháním. V této souvislosti si uveďme jeden příklad.
Nedávno jsem byl svědkem toho, že se místo, kde jsem pobýval, ocitlo téměř 24 hodin bez elektrické energie. Jedná se o oblast Vysočiny mezi Hlinskem a Žďárem nad Sázavou. Právě v této lokalitě se prolínají dva vlastníci sítě elektrické energie – ČEZ a E. ON. Na tom by nebylo nic zvláštního. Již mnoho let je to takto rozděleno – v této souvislosti je ale nutné zmínit, že zatímco ČEZ je polostátní společnost, kde stát drží většinu akcií, tak společnost E. ON je německá a kapitál získaný u nás plyne vesele do Německa. Vraťme se ale zpět k našemu příkladu: v daném místě, kde jsem pobýval, se udála živelné kalamita v podobě vichřice, která zapříčinila výpadek dodávky elektrické energie a ta posléze způsobila selhání obou dvou společností, kdy si ani jedna nechtěla přiznat, že porucha je na její straně. Tímto selháním poté trpěli odběratelé, protože se často potýkali i s výpadkem topení, nemožností si ohřát vodu atd. Problém v tomto případě spočívá v samotné privatizaci distribuční sítě elektrické energie. Před mnoha lety byl jen jeden vlastník, ale postupem doby se do tohoto sektoru, který býval ryze státní, vloupal sektor soukromý, protože šlo primárně o to, jak navýšit akumulaci kapitálu. Ten byl samozřejmě určen do soukromých rukou, protože kritickou infrastrukturu potřebuje stát ke svému fungování a lze tedy na ní výrazně profitovat. Díky onomu rozdělení vznikla informační centra, které sídlí třeba v Plzni a pokud tam zavoláte, tak dotyčný operátor nebo operátorka ani neví, kde se dané místo nachází, tápe na mapě atd. Právě roztříštění a oddálení daných jednotek od lidí vede k tomu, že se problém řeší složitě. Z toho plyne, že mnohem výhodnější by bylo, kdyby existovaly například v každém okresním městě ony záchytné pobočky, které by operativně řešily daný problém. Tím, jak se energetika rozdělila do soukromých rukou, tak se stát ve své podstatě vzdal možnosti regulace tohoto sektoru a do jisté míry může regulovat jen tu část, která patří polostátnímu ČEZu. Nehledě na to, že kdybychom zbytek společnosti ČEZ privatizovali, jak se o to v minulosti některé vlády snažily, tak by se stát potýkal i s výpadkem příjmů do státního rozpočtu. Právě privatizací, která v sektoru energetiky proběhla, se stát vzdal možných zisků, které by z prodeje a distribuce elektrické energie plynuly do jeho rozpočtu. Převedení do soukromých rukou (nadšeně prezentováno jako akciová společnost) vedlo jen k tomu, že se v době krize nedokáží vlastnici rozdělené přenosové soustavy dohodnout koho vlastně porucha je a zda ji mají opravit. V době krize se tedy ukazuje na to, že soukromý sektor selhává podstatně více, než sektor státní. Jestliže totiž mám dva vlastníky, tak z logiky věci jeden druhému konkuruje a přetahuje si potenciální zákazníky. Stejně tak v době kalamity spolu zásadně nekomunikují, aby závadu odstranili. Předají si sice základní informace o poruše, ale jeden na druhého nemá žádnou páku, jak přinutit toho druhého, aby závadu rychle odstranil. Člověk by doufal, že závadu odstraní ten, kdo se k ní dostane jako první a to ještě v lokalitě, kde se hranice půlí. Posléze by práci přefakturoval tomu druhému, komu daná část patří. Bohužel se tomu takto u soukromých vlastníků neděje. Z logiky věci tedy plyne, že by energetika jako celek měla být plně pod kontrolou státu a to právě kvůli eliminaci selhání rizika, které je umocňováno privatizací.
Podobné je to na příkladu dopravců na železnici, kdy jsou některé tratě obsluhovány různými dopravci a nejvytíženější tratí je ta na Ostravu, kam se uchýlili všichni, protože se zde opět ve velké míře dokáže akumulovat a vytvářet kapitál. Stát se v této části rovněž vzdal toho, aby měl tak říkajíc monopol na dopravu. Monopol jako takový je z logiky věci sice špatný. Nicméně státní monopol je výhodnější, než ten soukromý, protože jej lze regulovat státem ve veřejném zájmu. Soukromý monopol hledí jen na svůj zisk. V budoucnu by stát měl mít plně pod kontrolou základní krizovou infrastrukturu a tu řídit z centra. Můžeme tak uvažovat například o tom, aby se vodovody a kanalizace opět převedly do vlastnictví státu/krajů/obcí a nenechávat na tomto sektoru vydělávat soukromé společnosti typu Veolia. Například v Praze stačí, aby vodovody a kanalizace vlastnilo a spravovalo město Praha. Voda je přeci základní strategická surovina a nesmí být na ní uplatňován princip akumulace kapitálu. Rovněž vlastnictví vodovodního řádu soukromými společnostmi ukazuje na různá selhání, kdy v rámci zvyšování zisku se navyšuje cena vody, ale již se neinvestuje zpět do modernizace vodovodního řadu. Stejně je tomu u případu kanalizace, kdy by soukromí vlastníci nejraději zodpovědnost za údržbu přehodili například na obec. I v tomto případě je výhodnější mít strategickou infrastrukturu pod kontrolou státu, obce nebo kraje, protože v době krize ji mohu efektivně využít v rámci zachování fungování státu/obce/kraje.
V rizikové společnosti globálního typu nikdy nevíme, co přijde. Změny jsou natolik překotné a rychlé, že je často nestíháme ani vnímat, natož chápat. Turbulentní počasí, které se mění každým dnem, dává tušit, že různé kalamity, krize, budou na denním pořádku. Jelikož tyto negativní tendence budou čím dál častější, tak je nutné aby, základní kritickou infrastrukturu a veřejnou infrastrukturu spravoval a vlastnil stát, kraj nebo obec. Infrastrukturu, která již byla účelově privatizována, převést zpět pod jejich kontrolu a to ve veřejném zájmu a ochrany fungování státu jako celku.
 

Práva a povinnosti v kapitalistické společnosti

Práva a povinnosti v kapitalistické společnosti

Leden 05, 2021

Naše vláda přišla s nápadem, který se již skloňuje v řadě zemí po celé Evropě. Jedná se o návrh, že by do určitých oblastí lidského života (divadel, sportovišť nebo cestování do zahraničí) mohli jen lidé s negativním testem. Takové úvahy na sebe nenechaly dlouho čekat. Ostatně jsem dávno uvažoval o tom, že se zavede třeba evropský očkovací pas, případně na čip občanského průkazu můžeme nahrát různé informace o proběhlém očkování nebo i jiné informace, které byly kdysi uvedeny v papírových občanských průkazech. Jako velice zajímavá možnost se jeví nahrání aplikace očkovací pas do chytrého mobilního telefonu. V tomto případě ale vzniká problém ve chvíli, kdy nevlastníte talový telefon, ale určitě je daná věc k široké diskuzi. Z logiky věci se takový nástroj měl zavést již dávno a nemuseli jsme jako lidstvo čekat až na současnou situaci. Jednoduše řečeno: Ten, kdo by chtěl někam vycestovat nebo k nám přicestovat by musel mít očkování proti nemocem, které by si určila ona cílová země. Jedná se o poměrně velkou kontrolu pohybu obyvatel (ta ale probíhá již nyní, globální společnost je společností kontroly) a částečné ubírání práva se svobodně rozhodnout, kam vlastně vycestuji. Ostatně už dnes a dokonce před propuknutím pandemie jsou podobné nástroje již zavedeny. Například máte omezení cestovat do řady zemí, kam vás bez očkování nepustí. Jako příklad si můžeme uvést Etiopii, kam vás pustí jen v případě, že jste očkováni proti žluté zimnici. Takže zavedení evropského očkovacího pasu je pouze nadstavbou současných věcí, které již existují.
Podobné je to u příkladu sportu nebo kultury, kam bude moci jen ten, kdo bude mít negativní test. Ostatně již nyní například v divadlech testují každý týden své zaměstnance, když jdou na zkoušku. Balancovat můžeme na tenkém ledě jen v oblasti osobní svobody a osobních práv jako člověka. Nicméně je nutné si uvědomit, že i když máme různá práva, máme samozřejmě řadu povinností. Začneme-li těmi společenskými, lze říci, že mezi základní povinnosti patří ohleduplnost vůči druhým lidem nebo mezigenerační solidarita. Dále můžeme uvést vzdání se určitých svých práv po nezbytnou dobu v rámci ochrany celku (kolektivu společnosti) například kvůli bezpečnosti v případě války apod.
V kapitalistické společnosti se vyskytují různé povinnosti. Problematické povinnosti jsou lidem vnucovány kapitalistickým systémem například při zadlužení se hypotékou na celý život. V tomto případě se jedná o povinnost vůči systému, kdy jste k právu na bydlení (vlastnímu) nuceni formou zadlužení často až do nástupu do důchodu. Tyto povinnosti, které jsou systémem vnucovány, je nutné odstranit například výstavbou městských bytů.
Na druhé straně jsou v různých druzích rozvinutých společností, kapitalistických i socialistických, pozitivní povinnosti, které samozřejmě stát nebo systém také nařizuje, ale které jsou ve prospěch občanů, včetně povinností zdravotních. To sice kapitalismus původně neobsahoval, ale v průběhu dějin byl nucen se alespoň částečně polidštit, aby přežil. Sem můžeme řadit právě očkování, které má chránit veřejné zdraví společnosti a zároveň jednotlivce. Když jste například v karanténě, vzdáváte práva se navštívit někoho blízkého, jít ven, chráníte kolektiv a další lidi a to za předpokladu, že je vám karanténa nařízena státní mocí nebo ji vykonáváte dobrovolně. Právě vzdání nebo omezení práv jednotlivce bude hýbat různými koncepty, které budou postaveny na tom, že do určitých oblastí (restaurací, divadel, sportovišť, cestování atd.) budou moci vstoupit jen ti, kdo budou mít negativní test. Z toho plyne, že na určitou dobu vyloučím z tohoto procesu ty, kdo budou mít test pozitivní. Jakkoliv se tato věc může na první pohled jevit jako problematická, protože tím omezím jistý typ práva, tímto přístupem zachráním ale například tisíce nebo desetitisíce lidských životů. Musíme si uvědomit, že právě záchrana života je to nejcennější a je postavena na samotný vrchol společenského žebříčku. Dokonce i před práva jednotlivce jako individua, které nesmí být sobecké a zapříčinit nemoc či smrt mnoha lidí a naopak má být zodpovědné nejen vůči sobě, ale také vůči celé společnosti.
Je reálné, že v blízké budoucnosti se informace o našem očkování nahrají na elektronický občanský průkaz, případně očkovací pas (průkaz). S takto uloženou elektronickou informací přijdete do daného zařízení, kde budete prověřeni. Ostatně již dnes téměř každý využívá například pověstnou lítačku do metra, IN kartu u Českých drah nebo platbu kartou, případně vyzvednutí receptu pomocí občanského průkazu. Zde je nutné zdůraznit, že tato věc nikomu nevadí a je hojně využívána. Takže elektronická informace o vašem očkování by byla jen nadstavbou současného systému. Jednalo by se o další navýšení zdravotní bezpečnosti a hlavně zamezení rizikových kontaktů, což by posléze vedlo k oslabení pandemie. 
 

Následky konspirace

Následky konspirace

Leden 04, 2021

Již více než rok se současný svět potýká s následky pandemie šíření nového typu koronaviru. Jedná se o rychlé šíření viru, které nemá v historii lidstva obdoby. Svět totiž ještě nikdy nebyl natolik propojen, aby se virus šířil společností tak snadno. Dokonce i pověstná Španělská chřipka se šířila pomalu, protože před 100 lety cestování z kontinentu na kontinent trvalo lodí i týdny. V dnešním globalizovaném světě se z jednoho konce světa na druhý dostaneme za několik málo hodin. Právě díky tomuto procesu se virus začal šířit lavinovitě po celém světě. Nikdo takový rozsah nečekal, a jelikož nastal natolik rychle, tak plno lidí začalo věřit různým konspiračním teoriím. Mnoho lidí se tak ptá: jak je možné, že se virus rozšířil téměř rovnoměrně po celém světě? Nejedná se jen o nástroj mocných, aby ovládli svět? Je virus umělého nebo přirozeného původu? Je vakcína proti viru účinná a nechtějí nám oni mocní změnit DNA, aby nás poté mohli lépe ovládat? To jsou otázky, které se skloňují dnes a denně. Odpovědi na ně jsou téměř každý den probírány v médiích nebo odborných kruzích. Některé z těchto konspiračních otázek můžeme rovnou vyloučit. Jako například to, že je současná pandemie nástrojem mocných na ovládnutí světa. Tato teorie vychází ze svobodných zednářů, kteří prý ovládají celou planetu. Tuto věc lze vyvrátit, protože určitě mnoho mocných tohoto světa se virem stejně nakazí a někteří pravděpodobně i zemřou. Navíc by takový proces stál nezměrné úsilí a logistiku. Jiné to je v případě konspirace, zda je virus umělého nebo přírodního původu. Ať už je to tak nebo onak, tak můžeme s jistotou říci, že zde virus mezi námi je a neustále se šíří. V dnešním globalizovaném světě mohou biologické zbraně uniknout kdekoliv. Osobně se kloním k tomu, že virus je přírodního původu, protože se dnes konzumuje téměř cokoliv a zvířata, která jsou nositeli různých patogenů, se čím dál více přibližují k člověku. Toto přiblížení způsobuje samotná lidská činnost, jakož i proces globalizace a honby za nekonečným růstem kapitalismu. Díky pandemii se začíná bortit zažité paradigma posledních třiceti let, které bylo utvářeno vítězstvím liberální demokracie nad socialismem sovětského typu. Lidstvo a jeho elity si musí uvědomit, že nastal čas na změnu a že globalizace nemůže být jen ničivá, ale také prospěšná.
Jak se celou společností šíří různé konspirační teorie nebo falešné, případně alternativní zprávy, tak se do popředí zájmu dostává očkování proti koronaviru. Mnoho lidí opět věří různým konspiracím, že vakcína je pouze na oko, protože na tom chtějí vydělat farmaceutické společnosti, které z toho kasírují miliardy dolarů. Na jednu stranu je to pravda, protože farmaceutický průmysl vydělává nezměrné množství peněz, protože jemu je zdravý člověk k ničemu, a i když jste zdraví, tak jsou vám pomocí promyšlené reklamy vnucovány různé doplňky stravy, jako kdyby byly zázračné. Do farmacie tedy pronikl kapitalismus volného trhu, stejně jako pronikl i do našich životů. Musíme si všichni uvědomit, že jedině očkování nám pomůže se vrátit do určitých kolejí, kdy bude společnost moct normálně fungovat. Jestliže budeme věřit různým zprávám, že očkování není vyzkoušené atd., tak se nikam nehneme, protože z historie víme, že jedině očkování pomohlo vrátit společnost do normálního chodu. Pokud se mě někdo ptá, zda se nechám očkovat, tak odpovídám, že ano. Je to totiž jediná varianta, jak snížit šíření viru. Nic jiného v ruce není. Buď tedy budeme věřit konspiračním teoriím a necháme virus působit ve společnosti bez žádných regulací, což zcela zákonitě povede k nárůstu počtu mrtvých a je jedno, zda zemřeli s COVID – 19 nebo přímo na něj. Nebo se necháme očkovat a budeme dodržovat regulace, která zamezují šíření viru, a budeme důvěřovat farmaceutickým společnostem, které vakcínu vyvinuly. Jiná otázka je, zda musí farmaceutické firmy požadovat za vakcínu takové množství peněz. Pokud by se ve farmacii nosila spravedlnost, tak by vakcína byla prodávána jen za výrobní cenu, případně za určitý symbolický obnos. Vlády tedy musí tlačit na to, že se jedná o zdraví lidí a to je postaveno výše, než samotný byznys. Nehledě na to, že dnes sklízíme plody toho, co se neoliberální globalizací zaselo. Je třeba proti ní postavit globální spravedlnost, založenou na spolupráci mezi mnoha zeměmi, které se snaží bojovat proti pandemii koronaviru.
Za šíření konspirací kolem koronaviru jsou zodpovědná primárně média, která čím dál více sází na bulavarizaci a šíření strachu. Lidé jsou pak díky negativním zprávám dost často ve stresu a obávají se o svůj život. V době nouzového stavu, který se vyhlašuje jen v případě, když je ohrožen majetek ve velkém nebo zdraví obyvatelstva by měla mít vláda možnost jak regulovat média. To znamená, že by de facto po onu dobu trvání nouzového stavu říkala, co se bude psát a jakým způsobem se bude o oné události informovat. Tímto zásahem by samozřejmě média přišla o své zisky, které mají z reklam, protože by šokující titulky nebyly možné. Neříkám, že by se mělo zakazovat psát o dané věci kriticky, ale nevidím důvod, proč mají média denně vytvářet polopravdy, když napíší, že jednou skóre PES vyskočilo vysoko, aby za dva dny napsali, že zase pokleslo a silně danou věc dramatizují. Žijeme v době postpravdy, kdy každý má tu svoji pravdu a neexistuje jedna jediná. Je jich mnoho, a jelikož jsou poté lidé přeinformováni, tak často nevědí, čemu mají věřit a čemu zase nemají. Z logiky věci tedy plyne, že v době ohrožení státu, zdraví atd. by měl mít stát výhradní právo na svoji pravdu a to zejména z důvodu zachování klidu ve společnosti a nešířila se zbytečně panika. Je jasné, že se jedná o poměrně kontroverzní nápad, ale když se na to podíváme skrze dopady do společnosti, tak zjistíme několik věcí. 1) Lidé by díky několika informacím, které nejsou nadsazené ani přeceněné měli jasně utvořený obrázek o stávající situaci. 2) Společnost by nebyla tolik šokovaná, tak jako je tomu v současné době. Díky tomu by se odboural stres a případný nárůst psychosomatických onemocnění. 3) Stát by díky tomu získal určitý monopol na pravdu, protože by chránil zdraví obyvatel v kolektivním zájmu.
Někdo může namítnout, že by tímto krokem došlo k nastolení nové totality. To ale není pravda, protože dané opatření by mělo jen omezenou platnost po dobu trvání nouzového stavu. Můžeme vést diskuzi o tom, zda by poté nebyl nouzový stav zneužíván nebo nadužíván k tomu, aby se posléze vytvářela nějaká určitá totalita. Osobně tomu nevěřím, protože i současný ryze liberálně kapitalistický stát každého člověka něčím omezuje, aby mohl fungovat. Navíc má v sobě zakódováno několik bezpečnostních prvků, které mohou zneužívání nouzového stavu vyhlašovaném vládou zamezit (Parlament, Ústavní soud). Na tom není nic nového. Někteří lidé vidí omezení svých práv v podobě nošení roušek, případně omezování možnost si koupit určitý sortiment. Lidé si za poslední tři dekády zvykli na to, že mají jen samá práva, ale téměř žádné povinnosti a to ani ty morální. K vyvrácení stereotypu ohledně nošení roušek stačí jen jedna poznámka – virus se tímto opatřením samozřejmě nezastaví, ale eliminuje se kapenkový přenos. Jestliže tedy roušky někoho obtěžují, tak je nemusí nosit, ale v případě, že bude dotyčný nakažený a bude šířit virus bezmezně dál, tak ponese všechny následky. Musíme si říci, že nošení roušek je to nejmenší, co můžeme pro společnost jako celek udělat.
Jestliže někdo tvrdí, že je mu omezována svoboda volby, tak by si měl uvědomit, že možnost konzumovat není postavena výše, než je ochrana veřejného zdraví. Pokud se tedy někdo ohání lidskými právy ve vztahu ke konzumu (zavřené některé obchody), tak si musí uvědomit, že je to právě samotný konzumní způsob života, který utváří uvažování současného člověka a zastiňuje dopady šíření viru. Je pak jen na každém z nás, jak tuto věc uchopíme. Přeci nemusíme každý rok jezdit na dovolenou, nemusíme každý den chodit nakupovat a dokonce ani nemusíme každý týden navštěvovat příbuzné. Nic z toho nemusíme, ale jsme k tomu nuceni právě oním konzumním způsobem života, který do značné míry zapříčinil skokové šíření viru po celém světě. Je tedy otázkou, zda se lidstvo dokáže ze současné situace poučit a změnit své zaběhnuté návyky, které jsou utvářeny 30 lety budování kapitalismu nekonečného růstu.

Digitální totalita?

Digitální totalita?

Prosinec 21, 2020

S postupující digitalizací a elektronizací našich životů, jakož i celé společnosti, se ve veřejném prostoru začíná skloňovat slovo totalita. Mnozí lidé mají obavu, že s úplnou digitalizací všeho nastane nový typ nesvobody, kdy budete pod dohledem na každém kroku, stát bude o vás shromažďovat všechna soukromá data, aby vás ochránil proti případným nepřátelům, a soukromý sektor v čele s korporacemi po vás bude chtít vaše data, aby mohl zvyšovat své zisky. Zdá se vám to jako nemožné? Kdepak. Již dnes máme plno dílků skládačky digitální totality k dispozici. Kdysi se říkávalo, že má o vás stát přehled. Nebyla to ale až tak úplně pravda, protože k tomu, aby mohl shromáždit obrovská množství dat, tak musel mít různé spolupracovníky, kteří se ve společnosti pohybovali. Dnes již tolik spolupracovníků ale nepotřebuje, protože de facto spolupracujeme všichni a to dobrovolně. Stát i soukromý sektor po vás často vyžadují informace, které by nemusel vůbec potřebovat. Oba dva využívají různé typy dotazníků a formulářů. Zatímco stát vaše data shromažďuje, aby zvýšil vaši bezpečnost a zlepšil komunikaci se státní správou, tak soukromý sektor vaše data využívá k větší akumulaci svého kapitálu. Jedná se ve své podstatě o sledovací kapitalismus, kdy vám soukromý sektor po rouškou výhod, slev a honbou za věrnostními body poté šije reklamu na míru. Máme se tedy bát nástupu digitální totality, kdy bude vše pod dohledem a uloženo kdesi v datovém uložiti? Asi jak v čem. Pokud jde o stát, tak tam bych až takovou obavu neměl, ale měl bych obavu u soukromého sektoru, který vás pak bude mít pod drobnohledem a posílat vám různé nabídky, až vás nakonec zahltí nabídkami. Navíc bude čile obchodovat s vašimi osobními daty s a dalšími soukromými společnostmi a neuchrání vás ani GDPR, protože téměř vždy souhlasíte se zpracováním osobních údajů pro obchodní účely a ony obchodní podmínky zcela určitě dopodrobna nečtete, ať už z jakéhokoliv důvodu. Do celého procesu „kapitalismu dohledu“ nám vstupují protiteroristická opatření, kdy má digitalizace života zvýšit ochranu proti terorismu. Právě proto se má nově zavést úplný elektronický občanský průkaz.
S tím souvisí problém naprosté ztráty soukromí. Jdeme cestou USA, kde se tato opatření zaváděla již po 11. září 2001, kdy došlo k teroristickým útokům a bylo nutné zvýšit bezpečnost letecké dopravy – alespoň z pohledu země za oceánem. Nemám úplně problém s elektronickým občanským průkazem, ale problém bude tkvít v tom, co vše bude na čipu uloženo. Přeci jen kybernetický prostor je plný různých hackerů, kteří bojují o vaše data. Na druhou stranu dnes téměř všichni ochotně dáváme svá osobní data soukromým korporacím v rámci honby za věrnostními body a slevami. Všimli jste si, co vše od vás ony soukromé společnosti chtějí, aby vám byla poté ušita reklama přímo na míru? Stát bude nepochybně zvyšovat naši bezpečnost tím, že nás bude mít pod dohledem. Na tom by nebylo nic moc špatného, kdyby tomu tak skutečně bylo. Je tomu ale jen částečně, protože i ten nejlepší systém může být obejit nebo zneužit. Už dnes máme společnost dohledu (globálně) - kamery na každém kroku, čidla, čipy a to vše je propojeno přes síť na principu chytrých zařízení. Nicméně si nemyslím, že by zavedeních nových bezpečnostních prvků hrozbu terorismu nějak snížilo. Spíš to uklidní jen (některé) občany tím, že budou pod dohledem "velkého bratra", který bude bdít ve dne, v noci - dle některých názorů nastane nová doba temna ve spojení s digitální totalitou. S postupující digitalizací státní správy se uvažuje o tom, že by na novém občanském průkazu nebylo uvedeno rodné číslo. Jako argument pro zrušení rodného čísla se používá větší ochrana soukromých dat, případně, že v budoucnu budou vyčerpány možnosti kombinací rodného čísla. V neposlední řadě se prý jedná o přežitek. Nesdílím názor, že rodné číslo je přežitek nebo anomálie z doby Československa. Je to identifikátor, který je jedinečný. Jak je ale známo, tak využití elektronických občanských průkazů moc netáhne. Osobně bych nejprve vyjasnil, co vše bude na čipu - navrhuji údaje, které jsou potřeba jako děti nebo krevní skupinu, tak jako to bývalo v dávných dobách, kdy digitální technologie byly hudbou budoucnosti. Je otázkou, zda nás digitalizace pohltí na tolik, že nás ovládne nebo ji ukočírujeme, aby nám zůstala alespoň část soukromí a osobní identity.
Na závěr ale musíme zmínit i současný stav věcí, který se týká koronaviru, protože tato krize přímo dopadá i na využití digitálních technologií. Do praxe se zavádí projekt chytré karantény, který ale nefunguje dle představ. I v tomto případě částečně dáváte všanc svá data a to včetně vaší přesné polohy. Ona aplikace, která má chránit občany neshromažďuje žádná data o vaši osobě, ale o vašem pohybu. V tomto případě je digitální technologie využívána při ochraně veřejného zdraví a tuto skutečnost podporuji a věřím, že do budoucna bude tento varovný systém fungovat, aby nás ochránil před případnou hrozbou.
 

Východní jaderná hrozba?

Východní jaderná hrozba?

Prosinec 02, 2020

Poslední dobou se na přetřes opět dostává téma případné dostavby jaderné elektrárny v Dukovanech. K danému tématu se vyjadřují jak odborníci (Drábová), tak i četní politici, kteří fyzice vůbec nerozumí nebo jen prosazují zájmy jiných zemí. K danému tématu mám osobně co říci, protože před skoro 20 lety jsem maturoval z fyziky a moje nejoblíbenější oblast byla jaderná energetika - původním vzděláním jsem totiž elektrotechnik, než jsem se přesunul k humanitním vědám. To, že se v dnešní době do procesu dostavby Dukovan vnáší politika, je podle mého názoru nezodpovědné. Přeci jen jde o bezpečnost a jak tvrdí paní Drábová, tak ruský projekt je technicky dokonalý, takže bych se vůbec nebál jej použít. Musíme si také uvědomit, že elektrárna v Dukovanech je plně sovětskou elektrárnou s reaktory typu VVER, proto by logiku mělo dostavět další reaktor tohoto typu.
Tvrzení některých poslanců a senátorů, aby společnost Rosatom (Rusko) nebo Čína byla vyřazena z tendru je krajně nezodpovědné a vnáší do celého procesu ideologické pozadí. Zároveň bychom účelovým vyřazením těchto zemí z tendru deformovali (porušili) zákony, kdy se do výběrového řízení může přihlásit každý. Není náhodou, že tento názor zastávají hlavně politici pravicoví nebo ti, kteří jsou naklonění západu za každou cenu – kam vede příliš těsná vazba na velmoci na západě nebo východě známe z minulosti. Je pravdou, že dnes bychom bez externí pomoci těžko jadernou elektrárnu postavili, protože náš průmysl již dávno není, co býval v dobách své největší slávy. Byl totiž zprivatizován (rozkraden), případně jej zničila globalizace a zůstalo jen malé množství firem, které ale často drží zahraniční kapitál, což je pozůstatek divoké privatizace.
Jelikož tedy žijeme v globalizovaném světě, tak samozřejmě musíme využívat technologie jak ze západu, tak z východu. Nesmíme se orientovat jen na jednu stranu. Svět je diametrálně odlišný od doby před 30 lety a tomu se musí uzpůsobit i uvažování v oblasti jaderné energetiky. Vždy totiž záleží na tom, jakou uzavřeme smlouvu a jaký bude dozor nad daným projektem. Tyto věci si určuje objednatel. Takže když dostavbu Dukovan vyhraje Rosatom, tak si musíme nastavit podmínky - například, že se musí zapojit určité množství domácích firem, aby z dané věci profitovalo i naše hospodářství. To samé lze logicky použít i u jiného dodavatele stavby. Vše je o nastavení podmínek. Důležité je do celé věci nevnášet ideologické přístupy nebo strašáky typu havárie v Černobylu a tvrdit, že všechno, co je z Ruska nebo Číny, je špatné. Opak je bohužel pravdou. Obě dvě velmoci v mnoha oblastech převyšují západní země. Jako argument použiji, že současný model kapitalismu vše staví na rychlé spotřebě a zrychleném (účelovém) stárnutí. Stačí, když se podíváte na (záměrně) nekvalitně stavěné povrchy dálnic, případně různě ošizené byty, které potřebují neustálou údržbu. Z toho lze usuzovat, že dnes bude i kratší doba životnosti jaderných reaktorů, aby častěji docházelo k údržbě, než tomu bylo před třemi dekádami – v tomto případě se jedná o ryze hypotetickou otázku. Druhá stránka věci by totiž pravila, že jaderné reaktory budou raději firmy stavět na delší životnost, aby nemohlo dojít k nějaké poruše. Přeci jen by účelové zastarávání danou firmu poškozovalo, ale to nic nemění na tom, že se tato věc používá u méně závažných věcí, jako je jaderná energetika. Navíc jedno přísloví říká: nikdy, neříkej nikdy. Na rozdíl od reaktorů z doby před 30 a více lety, které byly stavěny na co nejdelší životnost – i podle toho byly často konstruovány. Zejména sovětské reaktory byl často kategorie „bolšoj“ – vysokého výkonu. Někdo může namítnout, že tomu tak není, že u reaktorů je vždy počítáno s dlouhou životností. Ano, i to je pravda, ale je potřeba si uvědomit, že dnes neexistuje vůči kapitalismu žádná protiváha, která by nejen účelové zastarávání viděla jinak. Opačný svět totiž zanikl před 30 lety, ale i přesto se zkusme zamyslet nad tím, že jiný svět je možný a že Rusko nebo Čína nejsou nepřátelé.
Z výše uvedeného je tedy patrné, že skutečnou hrozbou by pro naši zemi bylo nemít žádnou jadernou elektrárnu, protože bychom se stali přímo závislými na dodávkách ze zahraničí – i o to někomu může primárně jít. Nebýt závislý jen kapitálu, konzumu, ale i energii. Takhle aspoň energii vyvážíme, když máme v republice dvě jaderné elektrárny. Důležité je, aby byla jaderná elektrárna Dukovany dostavěna a měli jsme trvalý zdroj energie, protože energetická náročnost civilizace bude stále stoupat. Jaderná energie je totiž jedna z nejčistších forem energie (pokud pomineme jaderný odpad), která nám může posloužit do doby, než bude objeven jiný zdroj energie, který bude na stejných nebo lepších parametrech.
 

Obávané sdílení aneb neokomunismus

Obávané sdílení aneb neokomunismus

Listopad 30, 2020

Spolumajitel kdysi prosperujícího státního podniku Koh-i-noor Vlastislav Bříza mladší (tedy člověk, který je tvrdě zahleděn do USA, jak kdysi prohlásil v jednom svém článku, ve kterém tvrdí, že prý jsme na úrovni USA již 30 let. Tento člověk zároveň tvrdí, že největším zločinem v naší zemi byl rok 1948) začíná mít obavu, že se brzy objeví neokomunismus, který prý dle jeho názoru nebude vycházet z terminologie znárodnění, ale že se tomu v novém období bude říkat sdílení (sharování). Když se letmo podíváme na historii této společnosti, která se věnuje psacím a výtvarným potřebám, tak zjistíme, že byla založena již v 19. století ve Vídni. V následujících letech se přesunula do Českých Budějovic. To bylo ještě v dobách monarchie Rakousko – Uherska. V roce 1945 byla společnost znárodněna a do soukromých rukou přešla v roce 1992, tedy v dobách divoké privatizace, kdy prosperující podniky získali ziskuchtiví jedinci, kteří se v dnešní době ale bojí o své zisky nebo i o své impérium, které již v dobách svého vzniku bylo budováno jako nadnárodní nebo bylo po mnoha letech expandování takto vytvořeno. Spolumajitel Koh-i-nooru má tedy obavu, že by se někdy v budoucnu mohlo stát, že dojde ke znárodnění kapitalistických podniků.
Z toho je evidentní, že se bohatí, miliardáři, byznysmeni bojí, že by přišli o svůj zisk. Jenže je přeci nelogické, aby superbohatí drželi tak ohromné množství peněz, případně majetku. Pro stabilitu světa a společnosti je přeci nejvýhodnější rovnováha – odborně se tento termín nazývá equilibrium. Tím neříkám, že má nastat absolutní rovnost, ale není možné, aby rozdíl mezi odměnou člověka, který pracuje třeba fyzicky (pečovatelka, strojař atd.) a vlastníkem nadnárodní korporace byl i více jak stovky tisíc, když fyzicky pracující člověk odvádí pro společnost mnohem užitečnější práci, aby fungovala, než třeba bankéři nebo makléři a vlastníci korporací, kteří potenciálně myslí v rovině svého obohacení. Tímto značným rozdílem vzniká silná nerovnost, kdy se pověstné jedno procento hřeje (a posléze 0,1% onoho 1%) na slunci a zbytek společnosti jim přináší kapitál.
Z historie víme, že velkou nerovnost přinesla právě velká koncentrace kapitálu v rukou jedinců nebo úzké elity. Z dat, která jsou volně k dispozici, a často citována v různých studiích (Piketty, Scheidel) můžeme vyčíst, že nejvyšší koncentrace kapitálu v rukou nejbohatších byla těsně před začátkem první světové války. Snížit nerovnost umožnila jen válka, revoluce a také různé pandemie, které svět v minulosti potkaly. Z této logiky plyne, že by současná pandemie mohla pomoci snížit nerovnost a nastolit obávané sdílení – v terminologii levicové filosofie znárodnění/zestátnění. Teď nemám na mysli sdílení aut nebo bydlení, tak jako je tomu dnes, kdy na tom vydělávají internetové platformy sídlící kdesi za oceánem, ale sdílení myšlenek, inovací, aby z dané věci měla prospěch celá společnost a ne jen hrstka úspěšných (nejbohatších). Je nutné si uvědomit, že v dnešní společnosti neexistuje rovnost šancí, jak tvrdí pravicoví politici - stačí se podívat na problém některých pracovních míst, která jsou vám mnohdy předem zapovězena, protože nebudete splňovat nesmyslná kritéria pro přijetí atd. Volný trh sice plodí zdánlivou iluzi rovnosti šancí, ale již neříká, že na nestabilních trzích nemůže mnoho lidí vůbec uspět. Zejména ti, kdo nemají třeba přístup k informacím, jsou chudší nebo méně vzdělaní. 
Jak nejbohatší lidé v České republice a na západ od nás přišli ke svým závratným jměním? Zatímco na západ od nás byly velké společnosti většinou budovány jako nadnárodní, tak v našich podmínkách obří majetek mnozí získali v dobách divoké privatizace státního majetku v období od změny po roce 1989.
V západních zemích lidé, kteří se dnes často pyšní manažerskými tituly typu MBA atd. jsou právě součástí elity těch nejbohatších, případně přímo vlastní nějakou tu nadnárodní korporaci. Své vzdělání získali zejména na zahraničních soukromých vysokých školách (někdy dokonce takových školách, které jsou „pofidérního“ rázu nebo uměle – kapitálově – vytvořeny). Takto vzdělaná elita se naprosto odtrhla od reality žitého světa, který pomáhají řídit a utvářet. Je odtržena od normálních řadových lidí, kteří jsou nuceni mnohdy pracovat i více jak 12 hodin denně třeba za 20 tisíc. Nicméně je tato skupina lidí často prezentována jako ikona úspěchu, kdy se dle této logiky může stát bohatým úplně každý. V médiích je vytvářen obraz kapitalistických filantropů, kdy jedni zakládají neziskové organizace pro šíření „blaha“ a demokracie či svobody po světě (i za cenu násilí) a druzí poučují ty „méně“ úspěšné, jak se mají stát ještě bohatšími. Tato věc ve spojení s médii vede ke vzniku různých reality show typu: Milionář mezi námi. Jedná se o pořad, kdy je milionář nenápadně infiltrován mezi běžné obyvatele, aby věděl, jak žijí a média ukazují, zda posléze změní své návyky a pomůže chudším lidem. Uvedení tohoto pořadu má za cíl legitimizovat nadměrně bohaté lidi, kteří v pořadu ukáží svoji „zdánlivě“ lidskou tvář. Jedná se o nový pokus bohaté elity, jak ospravedlnit, že mají v rukou tak ohromné množství kapitálu.
Naproti tomu v podmínkách České republiky je situace odlišná. Své majetky získala naše nejbohatší elita v dobách divoké privatizace státního majetku v 90. letech 20. století. Jednalo se o dobu privatizačních zločinů, kdy se téměř všechen státní majetek přesunul za podivných okolností do soukromých rukou. Přesunutý majetek byl následně vytunelován, případně prodán zahraničním korporacím, které následně z těchto podniků vytvořily své místní pobočky. Naše nejbohatší elita není často tak vzdělaná jako ta na západě. Lze říci, že naše elita nezískala svůj majetek svoji vlastní pílí, ale prostě jen tím, že v dobách podvodů a chaosu dokázala ospravedlnit i ty největší machinace pod rouškou nové doby, ve které měla zářit demokracie a svoboda. V současné době probíhá předávání majetku naší elity její druhé generaci – tedy jejich dětem, které často vyrůstali v době po roce 1989 a slovo socialismus nebo sociálně spravedlivá společnost či státní majetek, jsou pro ně sprostým slovem. Právě tito lidé mají v našich podmínkách strach, že by mohli v budoucnu přijít o nashromážděný majetek (kapitál).
Oba dva výše uvedené příklady toho, jak nejbohatší lidé tohoto světa přišli ke svým majetkům a jmění, nám ukazují, že současná společnost začíná rozevírat své nůžky nerovnosti do značných rozměrů. Bohatí stále více bohatnou a chudí chudnou, byť to nemusí být na první pohled úplně zřetelné. Ve výše uvedených modelech je však jeden menší rozdíl – zatímco nejbohatší lidé na západě volají po svém zdanění, tak naše kapitalistická elita o této věci mlčí, případně přechází do protiútoku, když se začne bát o svůj majetek a začne očerňovat levicové myšlenky. To je jediný rozdíl mezi bohatými v naší republice a těmi na západě. Nic to ale nemění na tom, že koncentrace velkého bohatství a majetku v rukou jedinců nebo úzké skupiny lidí je škodlivá a hlavně nebezpečná pro stabilitu celé společnosti.
 

Za hranice minulosti

Za hranice minulosti

Listopad 27, 2020

Pomalu se blíží konec roku 2020. Magický rok z hlediska numerologie nám všem přinesl nemalé starosti, ale také radosti. Mé zamyšlení nebude o oněch radostech, ale starostech. Letošní rok nám hluboce ukázal na limity současné civilizace, která je postavena na honbě zážitky a cestování, když se blesku rychle rozšířil nový typ koronaviru. Někteří si pokládají otázku, zda virus vznikl uměle nebo se jedná o hříčku přírody. To celé vede ke vzniku konspiračních teorií, které se mnohdy zakládají na pravdě, ale jejich rozuzlení je ryze smyšlené. Můžeme se tak dozvědět, že virus mezi obyvatelstvem planety rozšiřují letadla, která jej vypouštějí z výšky a zamořují tak značná území. Jiná teorie například praví, že virus je dílem farmaceutických firem, které se posléze snaží najít vakcínu, což stojí mnoho peněz. V tuto chvíli je jedno, kdo které teorii o původu viru věří. Problémem je, že virus zde mezi námi je a jen tak nezmizí. Ba naopak, přijdou další pandemie, o kterých nemá lidstvo ani potuchy. Nejhorší na celé věci je, že si vznik pandemií lidstvo způsobuje samo, protože ničí planetu a z tajícího permafrostu (věčně zmrzlé půdy) se naprosto v klidu a pohodě může vynořit nějaký smrtící patogen. Pak už jen stačí souhra náhod, nakažení jedince, skupiny, pohyb lidí a nakažení dalších nebo jen nakažení zvířat. Vše tedy souvisí se vším, řekl by Karel Marx. Nyní je opět nutné začít přemýšlet nad tím, jak současný svět zlepšit, aby sám sebe nehnal do záhuby a přesunul se k jiné možné budoucnosti.
Problém spočívá v tom, že pokud bychom chtěli zastavit šíření viru, tak bychom museli eliminovat (případně zakázat) pohyb lidí po světě, což jen tak nejde, protože dnešní svět je propojený. Samozřejmě, že se lze úplně izolovat, ale za cenu zhroucení ekonomik a celých států. Je jisté, že existují i různá řešení tak říkajíc na půl cesty, kdy se omezuje pohyb lidí, ale přesto se mohou pohybovat. Jakékoliv zákazy, které trvají delší dobu, jsou pro obyvatele skličující a depresivní. Už jen to, že chybí prostý sociální kontakt, možnost někoho vidět nebo se prostě jen sejít s přáteli v oblíbené hospůdce. Je tedy nasnadě navrhnout určité možnosti dalšího vývoje, který by umožnil opět sociální kontakty. Dle mého názoru je nutné zavést povinné nošení roušek v období respiračních onemocnění, tak jako to mají provedeno v Číně, Japonsku atd. Poté je nutné zavést řádnou osvětu od školek po školy, kde se mají tvrdě učit základní hygienické návyky, což v našem silně liberalizovaném (nejednotném, protože chybí jednotné učební osnovy) školství chybí. No a v chřipkovém období mít v obchodech vždy dezinfekci. Jak můžete vidět, tak se jedná o prevenci šíření nemocí, která tolik nevyhovuje velkým farmaceutickým firmám, protože těm je zdravý člověk de facto k ničemu.
Žijeme v silně roztříštěné společnosti, která je navíc silně poháněna kapitálem, který je spojen s globalizací. Tento proces vytváří další a další úzkosti, které byly jen třeba před desítkou let zcela nemyslitelné, případně upozaděny. Čím dál více se zvětšila propast mezi bohatými a chudými – ať lidmi nebo státy. Jedni na globalizaci vydělávají, jiné ničí. V tomto soupeření nejsou vítězové, jsou pouze poražení. Podobně jako v dobách před rokem 1989 velmoci, které si říkaly socialistické nebo komunistické, vyvážely pověstnou revoluci o lepších zítřcích, tak dnes něco podobného dělají ryze kapitalistické státy, které jsou ovládány bankami. Všem nám nabízí světlé zítřky, hojnost, stačí si u nich jen půjčit na vysněný život. Tento vývoz pozlátka kapitalistické společnosti ale za sebou schovává i vysoké riziko, které spočívá, když už ne v nákaze, tak například v teroristickém útoku, havárii dopravního letadla, kde se můžete bez problémů ocitnout (prostě budete ve špatnou dobu na špatném místě) – riziko je tím větší, čím je společnost propojenější a více roztříštěná. Z těchto důvodů se riziko přenáší po celé zemi a nikde nejste v bezpečí. Příklad nákazy koronavirem je nám toho důkazem – nakazit se můžete od Japonska po USA. Nikde nejste v bezpečí. Dokonce ani nejbohatší tohoto světa nejsou v bezpečí, protože se mohou nakazit, byť je u nich pravděpodobnost menší, než u chudších obyvatel, protože si mohou dovolit lepší zdravotní péči nebo se prostě mohou ukrýt kdesi v horách na svých luxusních sídlech – toto můžeme sledovat v USA, kde jsou nejvíce nakaženi ti, kdo jsou chudší a jsou nuceni si platit zdravotní pojištění.
Dostáváme se za hranice minulosti, kdy nám dnes virus určuje pravidla své hry. Té hry, kterou jsme si způsobili sami svým životem, který byl postavený jen na nekonečném růstu, ničení orné půdy, přesunem výrobních prostředků do zemí s levnější pracovní silou atd. Svět už nebude takový, jako býval před začátkem pandemie. Bude určitě jiný, ale je pouze na politických, ekonomických, ale i společenských elitách, které určují fungování dnešního světa, jaký bude. Samozřejmě můžeme k řešení přispět i sami například tím, že si mohu vytouženou dovolenou odložit na přes rok nebo prostě dodržovat základní hygienické návyky a nebýt ve vleku těch společností, které tyjí ze současné globalizované společnosti

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy