Sametový odpad?

Sametový odpad?

Listopad 18, 2018

Připomněli jsme si výročí 17. listopadu. Nejvíce rezonoval rok 1989. Dalo se očekávat, že kauza Andreje Babiše bude využita ke svolání protestů. Jedná se o ohraný scénář, který je v zákrytu připravován z různých směrů. Vždy vše sklouzne v protest proti předsedovi vlády, jehož hnutí vyhrálo v demokratických volbách a proti prezidentu republiky, který byl zvolen rovněž v demokratických volbách. Ten navíc v té nejvyšší formě demokracie, kterou nazýváme přímou. Chápu, že mnozí mohou mít s těmito osobami problém. Ale právě proto se znovu opakují po určitém cyklu volby, kdy dané osoby nemusí být zvoleny (voliči jim mohou vystavit pověstnou stopku). Jedná se o demokratický proces, který není nijak ohrožen. Nicméně tento proces demokracie je ohrožen ze strany protestujících, kteří by nejraději svrhli každého, kdo se jim nelíbí. Nechtějí se smířit s demokratickou volbou většiny. Protestovat samozřejmě mohou, že se jim nelíbí to nebo ono, ale nesmí dojít k destabilizaci společnosti.
Když se podíváme zpět do doby před 29 lety, tak zjistíme, že v té době ležela moc na ulici a stačilo ji zvednout. Lidé chtěli demokratická práva (řekněme pluralitu politických stran) a dnes vše zase odmítají. Jaký to zajímavý paradox dnešní doby ve vztahu k minulosti. Navíc neúcta k představitelům politiky dosahuje nového maxima, která je ztělesněna vyhozením květin představitelů státu do odpadkového koše. To svědčí o nejhlubším morálním rozkladu ve společnosti. Když se navíc podíváme, která individua tohle provedla, tak se nemůžeme ničemu divit. Pro ně je totiž slovo demokracie vykládáno jako budit vášně a emoce ve společnosti. V této souvislosti uvádím jeden příklad: vyhození květin do odpadkových košů od pamětní desky na Národní třídě vede k popírání roku 1989. Takže si zřejmě nikdo z nich neuvědomil morální dopad. Navíc je to stejný princip, jako kdybych vyhodil květiny z hrobu člověka, kterého jsem neměl rád, abych mu vlastně ublížil a osobě, která květiny přinesla také. Nastupuje zde určitý typ kontaktní magie, kdy zničením květin chci ublížit osobě, která je na dané místo položila (v tomto případě předseda vlády, prezident atd.) Je to obdobné jako při pálení vlajky. Ta se pálí na protest a zejména, že chci ublížit danému státu. V obou dvou případech to vede k neúctě a rozdmýchávání napětí mezi lidmi.
Mám obavu, co se bude odehrávat příští rok, kdy si připomeneme 30 let od roku 1989. Opět se na Václavské náměstí svolají demonstrace proti demokraticky zvoleným lidem? Předpokládám, že ano. Navíc v pozadí budou nenápadně připraveni různí podporovatelé, kterým vyhovuje vyvolávat chaos, špatnou náladu, emoce, vulgarity a útoky nejen proti politikům. Ptáte se, kdo jsou „ti“ podporovatelé těchto věcí? Stačí se podívat, kdo sponzoruje a podporuje různé „Festivaly nebo koncerty svobody“. Zde je jejich výčet, který je k dispozici volně na internetu: US Embassy in Prague, Nadace blíž k sobě, The Sekyra Foundation, Institute for Democracy 21, Libor Malý, Nadace charty 77, TOI TOI Rodinný pivovar BERNARD, WIA spol. s.r.o. a další soukromí dárci a přispěvatelé. Takže vše jsou vlastně donátoři, kteří vykládají demokracii dle svého a chtějí ji upravit ve svém duchu. Zde je právě ono samotné ohrožení demokracie. Stačí se totiž podívat, že veškeré akce proti zvoleným představitelům podporuje Americká ambasáda v Praze (US Embassy in Prague) a vše vám musí být naprosto jasné.

Ministerstvo pravdy a lásky

Ministerstvo pravdy a lásky

Listopad 15, 2018

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Okřídlené klišé, které provolával v listopadu 1989 Václav Havel, dnes již neplatí. V dnešní době jej musíme změnit na: lež a nenávist zvítězila nad pravdou a láskou. Ano, to je realita. Lásky je hanebně málo a pravda je natolik proměnný pojem, který se převtělil do tvrzení, že každý má svoji pravdu. Pravda je tedy pojem relativní. Sklon šálit a klamat sami sebe dosahuje historického maxima. V tomhle jsme mistři.
Investigativní novinařina se v našich podmínkách naprosto liší od té na západ od nás. Tam je často pojena se zkoumáním a analýzou různých problémů, kdy se často poukazuje na nešvary korporací, státu, byznysu atd. U nás se ale přehoupla do pozice bulvarizace. Nejvíce tomu napovídá poslední aféra, která se roztočila kolem syna premiéra Andreje Babiše. Z toho plyne, že naši novináři investigativního typu jsou snad schopni všeho a to jen kvůli honbě za senzací. Natolik je narušeno soukromí lidí a musím se ptát, kdo stojí za těmito novináři? Jaký druh kapitálu je financuje, aby pomohl destabilizovat společnost? Proč naši novináři nepoukazují na věci nespravedlivě odměňovaných pracovníků, jaké jsou jejich pracovní podmínky atd.? Proč se neukazuje na znečišťování životního prostředí a napojení např. na uhelné lobby? Trnem v oku je však Andrej Babiš ve spojení s protiruskou hysterií i Milošem Zemanem.
Média jsou ministerstvy pravdy a lásky. Na základě domněnek, polopravd vytváří nové pojetí reality a fake news přetváří samotnou demokracii. Zřejmě v našich podmínkách dochází ke střetu dvou druhů kapitálu. Likvidního a státního. Právě likvidní kapitál podporuje slavný Demokratický blok a snaží se destabilizovat společnost, aby byla v šoku. Ve chvíli, kdy se společnost nachází v šoku a je destabilizovaná, tak se odehrávají ty největší zlodějiny (stačí si vzpomenout na dobu privatizace). Když se navíc podíváme, kdo veškeré demonstrace proti Andreji Babišovi, ale i prezidentovi Miloši Zemanovi svolává, tak zjistíme, že se vesměs jedná o samé nevládní neziskový sektor, podivné spolky s exotickými názvy nebo neziskové organizace mnohdy podporované zahraničním kapitálem. To se pořád dokola musíme stávat sociální laboratoří, tak jako v 90. letech minulého století?
Na případu Andreje Babiše (byť jej sám osobně nemusím) vidíme, jak alternativní (fake) zprávy utváří dnešní pojetí demokracie. Ministerstvo pravdy a lásky (média) vytváří svět, který chtějí mít a mnozí lidé na to bohužel slyší pod rouškou obrany a ochrany svobody a demokracie. V celém scénáři jde o to, aby naše společnost byla v permanentním šoku a mohlo se nenápadně „rozkrádat“ co ještě jde. Šok má přeci za úkol odvést pozornost od dnešních problémů. Likvidní kapitál chce totiž oslabit stát natolik, aby byly jeho funkce nefunkční (např. soudy rozhodovaly pod tlakem, v časovém pressu atd.). Proto využívá média, aby strhl veřejné mínění na svoji stranu ve jménu demokracie v boji proti demokracii, protože právě takhle demokracie začíná umírat.

Hra na blázny

Hra na blázny

Listopad 13, 2018

Záhadně zmizelý a opětovně nalezený syn předsedy vlády Andreje Babiše hýbe českou politickou scénou. Opozice požaduje hlavu předsedy vlády kvůli novým informacím v kauze Čapí hnízdo. V této kauze totiž figuruje i jeho syn, který měl dle svých slov být unesen na Krym. Andrej Babiš se proti těmto věcem ostře ohradil s tím, že jeho syn má psychické potíže. Celé je to zvláštní, ale co je nejzvláštnější, že se tyto informace dostanou ven jen několik dní před 17. listopadem. Ano, přesně před dnem, kdy si budeme připomínat státní svátek, který se jmenuje: den boje za svobodu a demokracii. Že by tedy nastalo další dějství ve snaze svrhnout současnou vládu a k tomu všemu ještě prezidenta?
Když se na to všechno podíváme, tak zjistíme, že v celé skládačce figuruje snaha do celého procesu zatáhnout Rusko (viz. prohlášení syna Andreje Babiše, že jej unesli otcovi lidé na Krym). To znamená, že se u nás začíná přiživovat protiruská hysterie. Ta je primárně namířena proti prezidentovi Miloši Zemanovi a v neposlední řadě také proti předsedovi Poslanecké sněmovny, který tam byl na návštěvě. Připočíst si sem ještě můžeme ocenění Jarka Nohavici a vše nám bude perfektně sedět. Co ale nesedí, je, proč investigativní novináři, kteří vypátrali syna Andreje Babiše, s těmito věcmi nevyšli již třeba před 10 dny? Důvod je jasný: do doby připomenutí 17. listopadu by vše vyšumělo a po této události by neštěkl ani pes.
Nyní si položme otázku: jak je možné, že investigativní novináři ovlivňují politickou scénu? Respektive proč přichází s určitými „bombami“ ve správné načasování? Důvod je jednoduchý. Místo toho, aby média plnila roli hlídacího psa demokracie, tak ji přímo ovlivňují a utváří do své podoby (mediokracie). I tohle je důvod, proč neustále klesá důvěra v demokracii jako celek, protože média stále ukazují, že zřejmě demokracie nefunguje (nefungují instituce, na kterých je postavena – často pod tlakem kapitálu a korporací). Navíc média určují, kdo smí nebo nesmí být v politice a z naší demokracie se tím stává parodie na demokracii. Lidé si pak při volbách musí připadat, jako kdyby si hráli na blázny. Chodí od voleb do voleb a nic se reálně nemění. Když se ale něco chce začít měnit, tak nastupují média v roli ochránců demokracie, že ten nebo onen je zlotřilý. (Nejen) naše demokracie se nachází v hluboké agónii.
Ponechme stranou, že je Andrej Babiš oligarcha nebo zda spáchal dotační podvod. Ať tak nebo onak je současná aféra kolem jeho syna podivná. Navíc je zde určitá paralela z doby první republiky, kdy se také podobnými způsoby snažila média politiky (i bohaté) dostat z politiky jenom proto, že se jim nehodili tak říkajíc „do krámu“. Není to nic nového. Jen mě mrzí, že dnes se k tomu, aby docházelo k eskalaci napětí ve společnosti, využívají i různé historické mezníky z našich dějin (v dějinách se tak dělo opakovaně. Aspoň ve 20. století). Ostatně v sobotu 17.11.2018 se můžeme těšit na to, jak nám někteří politici a média budou neustále předkládat, že jsou Andrej Babiš, Miloš Zeman a Komunistická strana Čech a Moravy velkým nebezpečím pro demokracii. Zapomenou ovšem zmínit, že nebezpečím pro demokracii jsou sama média, která vytváří atmosféru strachu a honbu za senzacemi.

Samojediný

Samojediný

Listopad 12, 2018

Pomalu se nám ke konci blíží osmičkový rok. Mnozí od něj čekali, že dojde k radikálním změnám, tak jako mnohokrát v minulosti. Tentokrát se ale nestalo nic. Lidstvo jako celek jede vesele dál močálem černým kolem bílých skal. Finanční trhy a spekulace vládnou planetě. Vytváří se virtuální demokracie pomocí alternativních zpráv. Sociální sítě jsou novým fenoménem na kterém se mnozí stávají závislými. Korupce na různých úrovních a v různých státech se stala normou. Společnosti sice nesmírně vadí, ale bojovat s ni je jako bojovat s větrnými mlýny. Příští rok nás čeká rok, který bude devítkový. I ten může být zlomový. Budeme si totiž připomínat události před 30 lety, které vedly k nástupu neoliberalismu a pádu reálného socialismu v zemích, které se orientovaly na Sovětský svaz. V té době vítězila liberální demokracie se svoji ideologií volného trhu. Zanikla proti ní alternativa v podobě reálného socialismu a centrálního plánování. To vše dalo vzniknout myšlence o „konci dějin“, kdy všude na světě zavládne klid, mír, rozvoj. Namísto toho se stalo ale úplně něco jiného. Neustále narůstá nerovnost, stále jsou konflikty, chudoba, rozvoj je často jen pro bohaté. Vládne neustálý konzumerismus a politici se honí za nárůstem HDP za každou cenu. Již přes 30 let neexistuje proti současnému tržnímu fundamentalismus (pácháme totiž všichni společně sebevraždu) relevantní alternativa.
Současný systém je dnes samojediným vládcem pokroku a rozvoje. Samozřejmě za velkou cenu – ohrožení životního prostředí. Rozvoj pohání neustálé nakupování, chrámy konzumu jsou přeplněné k prasknutí zbožím a luxusem. Oproti roku 1989 nárůst o mnoho set procent. Je dostatek všeho. Jenže tento neustálý konzum je vytvořen dluhem společnosti. Reálný socialismus na tento problém vymyslel pouze jednu věc – centrálně plánovanou ekonomiku. To byla pojistka proti nárůstu konzumu, která později selhala, protože nebyla schopna rychle reagovat na nové podmínky. Lidé jsou totiž od přírody většinou hrabiví, chtějí konzumovat, mít všechno. A můžeme si o tom myslet, co chceme. Většina lidí chce vždy více, ještě více, chce mít požitky nejen z nakupování. Ideologie nakupování ve vztahu: splníme ti veškerá tvoje přání, je mantrou dnešních dní.
Až nastane kolaps naší civilizace, tak teprve poté mnoho lidí pochopí, co vše můžeme lehce ztratit. Mám ale obavu, že to už bude pozdě. Změny, které může nastartovat velká změna, například v podobě masivního výpadku energie nebo internetu, budou nevratné. Jsme totiž stále více závislí na moderních technologií. Je na tom postavena celá naše civilizace – od zásobování chrámů konzumu, přes mobilní komunikaci, až po řízení letového provozu. Umíte si někdo představit, že by tyto věci neexistovaly? Nastal by naprostý kolaps a nejhorší je, že preventivní lék proti tomuto kolapsu je v nedohlednu, protože dnešní samojediný systém neustále obhajuje sebe sama, že je ten nejlepší. Lidé tomu samozřejmě věří, protože jim dává vše, po čem touží a pokud netouží, tak jim to nenápadně podstrčí a vnutí. Změna chápání nastane ve chvíli krize. V onu osudnou chvíli si i politické špičky, které jsou rovněž v zajetí pokroku, uvědomí, že je zde mnoho věcí špatně. Variantou proti kolapsu je ještě výchova lidí. To je ale samo o sobě problém, protože v dnešní zkratkovité době není ani snaha, natož vůle, o něčem přemýšlet. Všude totiž vládne samojediný vládce – peníze prostoupené všemi složkami našeho života. Kdysi na ně existovala jediná věc: regulace. Ta se ale nenosí, protože neoliberální ideologie kapitalismu vždy tyto myšlenky začne dusit a upozaďovat ve vztahu k minulosti. Pokud se ale regulace dělají správně a na patřičných místech, tak jsou spolehlivé. To jen někteří se jich bojí. Já ale ne...
 

Den, kdy to skončilo

Den, kdy to skončilo

Listopad 10, 2018

Patřím ke generaci lidí, kteří se narodili v reálném socialismu začátkem 80.let minulého století. Letmo si pamatuji ona léta svého dětství. Do první školy jsem nastoupil v roce zvratů – 1989. Politice jsem v té době vůbec nerozuměl a tak pro mě bylo nezvyklé, když jsem na začátku školního roku musel učitelkám říkat soudružko učitelko, ale už od prosince jsem směl říkat jen paní učitelko. Přišlo mi to zvláštní a vůbec jsem to nechápal. Stejně jako všichni ostatní prvňáci. Navíc pro děti, které vyrůstaly na venkově, byla změna poměrů kdesi v Praze hodně vzdálená. Nicméně i k nám do malé vesnice dorazil vír převratu a revoluce, která se odehrála v Praze. Nešlo jen o změnu a styl vyučování na základní škole, ale že se vesnice začala rozdělovat na „my“ versus „oni“. K oněm „my“ patřili bývalí kariérní komunisté, kteří rychle běželi do Občanského fóra a cinkat klíči. Naproti tomu „oni“ byli také komunisté, ale tací, kteří věřili ve spravedlivou společnost i sovětský socialismus, které v té době reálně selhával. V KSČ tito lidé nebyli z důvodu kariéry, ale z důvodu, že lze vybudovat spravedlivou společnost. Nastal tedy střet dvou skupin komunistů a vyhrát mohla jen jedna. Vzhledem k tomu, že historický vývoj byl nakloněn změnám, tak zvítězila skupina „my“ a začali si říkat vítězové nad „oni“ poraženými.
Lze říci, že patřím ke generaci, která je poslední generací, která byla letmo dotčena tehdejší reálně socialistickou dobou. Všude nám bylo předkládáno, že je to na vždy. Zářné zítřky, lepší život, všude mír a jistoty. Doba pozdního socialismu, který byl ztělesněn přestavbou a novým myšlením, byla nádhernou dobou. Systém se postupně začal měnit v novou společnost, aby byla zachována důvěra směrem k lidem. Ta byla totiž hodně dlouhou dobu nahlodávána ať už různými represemi, zákazy, vztahem k cestování nebo nemožností „mluvit do všeho“. Jako malé děti jsme neměly ponětí, co dospělí vyvádějí, proč i v rodinách probíhá vzrušená diskuze. Až s odstupem doby, kdy jsem začal chápat svět ve všech barvách – tedy už po převratu a to koncem „tunelářských“ 90. let 20. století – mi došlo, že s pádem reálného socialismu do naší země přišel ryzí kapitalismus. Na vesnici jsme toho stejně moc neměli a trvalo přes 20. let od roku 1989, než se opravdu něco změnilo. Vlastně se něco změnilo hned v převratovém roce: mezilidské vztahy. Ty byly převratem postiženy nejvíce a právě u nich nastalo opravdové přetočení. Do doby roku 1989 měli lidé k sobě blíž. Aspoň na malé vesnici. Byť byli k sobě tmeleni například různými restrikcemi (nutnost sedět na schůzích a poté o tom mluvit u piva). Na onu dobu, která se dnes vykládá jako špatná, nejen já vzpomínám s láskou. Ne snad ani proto, že jsem byl dítě, ale proto, že se jednalo o dobu změn, které člověk zažije maximálně jednou za život.
Pohár nedůvěry k tehdejšímu systému ale přetekl v pátek 17. listopadu 1989. Tento den si pamatuji živě, i když mně bylo sedm let. V následujícím týdnu ve škole došlo k prvním změnám. Už to najednou nebyla doba, kdy by mělo být něco na vždy. Všechno bylo jinak. Přišel totiž den, kdy to skončilo. Začala doba, kdy nic není na vždy. Doba nejistot a života bez alternativ. Snad i právě proto rád vzpomínám na své dětství, kdy sice nebyla alternativa, ale mělo to být na vždy.

Samba v rytmu kapitálu

Samba v rytmu kapitálu

Listopad 03, 2018

Nedávno jsme mohli v médích zaregistrovat informaci, že britská společnost Marks and Spencer se snažila znemožnit svým zaměstnancům, aby nosili na svých rukou tzv. zelený pásek s nápisem „neberte nám svátky“. Dokonce jim dle jejich vyjádření pohrozili „vyhazovem“. Jedná se o iniciativu odborů a zaměstnanci tak mohou protestovat proti snaze zrušit zákon o prodejní době, který v určitých státních svátcích uzavírá obchody. Jakmile se tato informace dostala do médií a na sociální sítě, tak vzbudila vlnu nevole, co si tato nadnárodní korporace vůči zaměstnancům dovoluje. Po několika hodinách mlčení společnost většinu věcí popřela a vše svedla na zaměstnance, kteří prý porušovali jejich dress code, kdy si náramek umístili na jednotnou uniformu. Zajímavé vysvětlení celého příběhu. Už ale vidím, jak si zaměstnanci dávají náramek, který má být na ruce, někam na uniformu. Problém je tedy někde jinde a je mnohem hlubší. Ukazuje se, že se náš management snaží za každou cenu zavděčit vyššímu vedení společnosti. To znamená, že i kdyby o tom nemělo vedení sedící kdesi ve Velké Británii ani potuchy, tak si naši lidé, kteří řídí příslušné pobočky, pravděpodobně dělají, co se jim zlíbí. Je to z důvodu, že se jim nelíbí uzavíraní obchodů o státních svátcích, protože tak klesá jejich zisk. Z tohoto důvodu odmítají různé iniciativy, jako výše uvedený protestní náramek.
Kdyby místo toho společnost řekla, že stojí výhradně na straně zaměstnanců a že jí nevadí, když bude o svátcích zavřeno, tak by zcela jistě v očích lidí zvedla svoji prestiž. Přeci jen u nich stále pracují lidé a ne roboti (i když stále častěji se jedná o lidské roboty). Tito lidé si také chtějí odpočinout, chtějí mít volno, věnovat se koníčkům, rodině, relaxovat a užívat si. Případ, který se odehrál nedávno, ale není prvním případem tohoto typu. Například ve Velké Británii nebo USA se běžně obcházejí zákony, kdy jsou zaměstnanci ve značných nevýhodách – jako příklad si můžeme uvést pracovní smlouvy na nula hodin z důvodu flexibility, kdy jste vlastně v práci pořád. Nadnárodní korporace se různými neetickými způsoby snaží obcházet národní zákony, aby měly co největší zisky. Tančí tak sambu za ziskem, který je poháněn spotřebou. Právě proto potřebují nejlépe prodávat nonstop. Z tohoto důvodu se čím dál častěji přechází na e-shopy a zanikají kamenné prodejny. Vytváří se tak nové pojetí práce, kdy lidé budou pracovat jen ve výdejnách zboží a skladech.
Národní zákony na tuto proměnu musí reagovat, a pokud chceme alespoň nějakým způsobem regulovat narůstající spotřebu, tak se zákaz prodeje o státních svátcích musí vztahovat i na výdejny zboží (případně počet svátku rozšířit, ono se nic nestane). Jinak se nikam nehneme a nadnárodní korporace budou vždy o krok napřed. Přeci nejde o kapitál, ale o lidi, aby si mohli více užívat života, svého volna. Nebo tomu tak není?

Ztráta lidského času

Ztráta lidského času

Listopad 02, 2018

S blížícími se Vánocemi zažíváme ztrátu povědomí o čase. Z mediálního prostoru jsme upozorňováni na to, že se blíží svátky radosti a konzumu. Došlo to tak daleko, že jsme na Vánoce upozorňováni již od konce září, abychom stihli zajistit všechny dárky pro naše blízké. Společnost konzumu si tímto způsobem vytvořila z těchto svátků rituál, kdy jsou přetvořeny ve svátky utrácení a nakupování. Již to není o tom, že si vzpomeneme na své blízké a přineseme jim nějaký ten dárek. Dokonce již existují specializované firmy, které vám dárky vyberou, připraví, ale platíte samozřejmě vy. Vše je důsledkem nevnímání času. Dnes je čas doslova vzácnost. Čím dál více jej máme méně sami na sebe, natož na své blízké.
Důsledky tohoto problému se již dostavují. Nemusíme chodit daleko. Lidé dnes v touze za ziskem, ale mnohdy jsou spíš nuceni jít za ziskem, aby měli obživu, ztrácí pojem o čase. To, co dříve trvalo několik hodin, máme dnes během pár minut a vše se bude ještě zkracovat do řádu vteřin. Lidé nepoznají nudu, protože mají kolem sebe mediální prostor, který vás upozorňuje na uplynulý čas stejně jako na ten budoucí. Nejvýraznější je právě příklad s Vánocemi. Co si myslet o tom, když na vás na každém rohu, na každém webu nebo novinách koukají vánoční ozdoby a slogany, abyste nezapomněli, že se svátky blíží?
Pamatuji si doby, kdy jsem se na Vánoce těšil a těším se na ně pořád. Jen mají úplně jiný význam, než tomu bylo dříve. Kdysi trvalo dlouho, než tyto svátky byly připomínány, že se blíží. Bylo to asi měsíc dopředu. Dnes je to minimálně čtvrt roku a bude hůř. Dojde to tak daleko, že vlastně se svátky budeme žít celý rok. Už se nebude ani jednat o uctění památky, ale bude se jednat o svátky konzumu, na který budeme neustále připravováni po celý rok.
Čas nám utíká všem stejně rychle. Nikdo nestárne rychleji nebo pomaleji, ale ve společnosti propojení vnímáme každou vteřinu jako hodinu. Právě proto se nám zdá, že čas utíká rychleji. Nicméně jako lidé jsme ztratili o čase pojem. V minulosti se táhla i celá hodina, ale dnes se pověstně netáhne ani minuta a spíše se snažíte čas zpomalit. S nastupující digitální érou a chytrými stroji bude čas úplně něco jiného, než jak jej známe dnes. Bude to něco jako virtuální realita, kde budeme pěšáky našich životů, které budeme žít on-line.

Bilance čtvrtstoletí Evropské unie

Bilance čtvrtstoletí Evropské unie

Listopad 01, 2018

Dne 1.11.1993 vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva, která započala existenci projektu zvaném Evropská unie. V té době nikdo netušil, co se za ono 25 - leté období odehraje. Troufnu si tvrdit, že integrační projekt neměl moc vzestupů, ale postupně má jen samé pády. Navíc budí značné kontroverze a to nejen v naší republice, která je členem od roku 2004.
Na samém začátku byla velká očekávání, samé úsměvy mocných té doby. Skončilo dlouhé období studené války a v Evropě započala integrace jednotlivých států v jeden nadnárodní celek. Už nikdy nemělo dojít k velkému válečnému konfliktu. Právě proto byl projekt Evropské unie vytvořen i ve spojení s volným obchodem. Jak šel čas, tak do unie přistupovalo čím dál více států a mnohé z nich musely odevzdat část své suverenity směrem k Bruselu. To se samozřejmě mnohým nelíbilo a došlo to tak daleko, že dnes se EU zmítá v různých krizích, které jsou přímým důsledkem nárůstu byrokracie. Ať už se jedná o vystoupení Velké Británie – Brexit nebo volání řady politických stran v různých státech velících k odchodu z tohoto společenství.
Nárůst byrokracie je vnímán silně negativně zejména v našich podmínkách. Tento typ správy a ovládání věcí veřejných můžeme nazvat bruselskou byrokracií, kterou vytváří nadnárodní korporace (kapitál) a přes bruselské úředníky ji uvádí v život směrem k jednotlivým národním státům. V reálném životě se poté můžeme setkat (a často setkáváme) s různými absurditami a zákazy: například zákaz klasických žárovek nebo zákaz názvů různých nápojů či jídel. To vše budí silné negace ve společnosti. K tomu si ještě můžeme přidat různá projednávání, zda jsou veverky takové nebo onaké. Když je poté médii předkládáno téměř samé negativum, případně absurdita, tak se zvyšuje volání po vystoupení a zrušení tohoto projektu.
Selhávání evropské politiky směrem k migrační krizi, která zde probíhá od roku 2015 je jen další ukázkou, že projekt EU byl sice zamýšlen dobře, ale nikdo nedomyslel důsledky. Nedostatečná ostraha vnějších hranic vede k tomu, že se na území Evropy dostává mnoho nelegálních přistěhovalců. To je posléze využíváno v politické kampani působení směrem na základní lidskou emoci – strach. Nárůst protiimigračních stran a hnutí je jen důsledek dlouhodobého neřešení tohoto problému ze strany elit EU, ale i mnohých národních států.
Projektu evropské integrace nepomohly ani skandály s korupcí, do které byli zapleteni čelní představitelé jako předseda Evropské komise Jean - Claude Juncker, která byla odhalena nejen v rámci WikiLeaks. V tu chvíli bylo jasné, že čelní představitelé využívají EU ke svým vlastním zájmům. Navíc zjištění, že mnoho bank bylo po roce 2008 sanováno z peněz daňových poplatníků členských států EU, nevěstilo nic dobrého.
Vzhledem k tomu, že EU působí značně negativně, tak je nutné ji předělat směrem k lidem a jednotlivým národním státům. Zahájit projekt za socialistickou Evropu. Tvrzení, že dnes je EU socialistická, je falešné, protože toto tvrzení vyžívají zejména pravicoví politici jako obhajobu nemožnosti zavést socialistické prvky. Z jejich pozic je totiž socialismus vnímán jako byrokracie, ale byrokratický je z podstaty kapitalismus. Na příkladu bruselské byrokracie to můžeme vidět nejlépe zejména ve vztahu dotačních titulů.
Projekt EU měl a má jedno velké plus. Zažehnal možnost vzniku velkého konfliktu mezi jednotlivými národními státy. Většinou ale převažují problémy. Unii proto musíme reformovat, než ji bourat nebo vystupovat. Jinak by došlo k tomu, že by nás nadobro pohltil nadnárodní kapitál. Nebyl by to kapitál německý, ale ryze nadnárodní se všemi jeho negativy. Je nutné navázat a prohlubovat ekonomickou spolupráci s Ruskem a Čínou, Afrikou nebo Jižní Amerikou. Svět je přeci multipolární. Není možné, aby EU vydávala sankce vůči někomu, když všichni vědí, že to má špatný vliv na ekonomiky jednotlivých států společenství. Když už v Evropské unii jsme, tak je nutné ji uzdravit, aby měla důvěru lidí a nebylo na ni nahlíženo jako na něco, co je nutné zlikvidovat.

(Ne)důvěra v systém

(Ne)důvěra v systém

Říjen 31, 2018

Všichni kolem sebe pozorujeme, jak je svět rychlejší. Změny doléhají na nás všechny bez rozdílu pohlaví, rasy nebo politického přesvědčení. Hnací silou těchto změn je neoliberalismus, který je spojený s kapitalismem a demokracií. Tento koktejl namíchaný pro většinu lidí však budí i značné negace. Ať už ve vztahu k přírodě, společnosti jako celku, případně individuím. Systém, který se takto vytvořil, ospravedlňuje svoji existenci na základě úspěchů. Prý umožnil dostupnost věcí (služeb, potravin atd.) mnohým lidem na planetě. To ale umožnil i socialismus v letech 1917 - 1991. Pokud vymezíme jeho dobu existencí Sovětským svazem. I v těchto dobách nastal rozvoj, který samozřejmě postupně selhával, a lidé přestali mít důvěru v tento typ socialismu. Nastoupila tedy bezhlavá důvěra v kapitalismus, který nabídl pozlátka v podobě neomezeného konzumu. Lidé vždy buď důvěřují v systém, nebo mu nevěří. V samých počátcích je vždy důvěra vysoká, ale postupně klesá. Dokonce i na západě postupně klesá důvěra v současný model kapitalismu a jeho instituce. Jak je nastartována sestupná tendence důvěry, tak se objevují různé nové modely ekonomiky nebo sdílení informací. Lidé začínají důvěřovat sami sobě a nevěří institucím a mnohdy dokonce nevěří samotné demokracii.
Fake news, alternativní zprávy, polopravdy. To vše utváří dnešní demokracii a její nové pojetí. Generace lidí, která nyní přichází je kompletně vtažena do těchto procesů. Všude kolem ní je přítomný populární cynismus, kdy vesměs pohrdáme vším dobrým. Dokonce i mezilidskými vztahy. K tomu si přičtěme nesmyslné politické výroky, které často hraničí s xenofobií. Vyjadřování se ke všemu a všemi na sociálních sítích vede k tomu, že jsme často uzavřeni ve svých bublinách, kde se utvrzujeme ve svém pojetí pravdy. Jak kolem nás putuje mnoho různých informací, tak se nám vše negativně odráží v našem duševním zdraví. Čím dál více lidí je poté nuceno brát psychofarmaka, aby vůbec zvládali každodenní konzumní život v moderním kapitalismu.
Dnešní systém není vytvořen pro to, aby se nějak solidárně dělil s ostatními. Je postaven na dluhu, konzumu, cynismu, individualismu a v neposlední řadě také na pornografii. I ta je všudypřítomná a deformuje naše vztahy k druhým lidem. Podívejte se třeba na internet, co vám vyhledávač najde pod slovem sex (pohlaví). Vše je spojeno v obhajobu individuality i sexuality ve jménu neoliberalismu, protože i samotný sex je zprivatizován. Dnešní všudypřítomné propojení člověka s člověkem pomocí smartphonů má své klady, ale i zápory. Se zaváděním nových prvků neoliberalismu upevňuje svoji pozici kapitalismus jen díky tomu, že lidem ukazuje jenom vlídnou tvář. Jenže ďábel je skryt v detailu – ničení životního prostředí, chudoba v jiných částech planety, přezaměstnanost nebo podzaměstnanost atd. Ano, i to je realita dnešního světa před kterou často v rámci důvěry v současný systém, zavíráme oči.

Zmařené životy a zavděčení spojencům

Zmařené životy a zavděčení spojencům

Říjen 23, 2018

V Afghánistánu zahynul další český voják. Zařadil se tak na smutný seznam obětí boje proti terorismu. Nicméně vše není, jak se zdá. Do Afghánistánu naši vojáci vlastně jezdit nemusí a vše je na rozhodnutí politické reprezentace, případně jich samotných, zda na to přistoupí. Vše je zaobaleno tak, že se jedná o mírové mise a výcvik místních občanů, aby je neutiskoval Taliban. Jenže poslední útok přišel z „vlastních řad“. Odehrál se přímo na základně, takže nebezpečí číhá přímo tam, kde by jej mělo být co nejméně. Opravdu chceme, aby v Afghánistánu nebo jinde umírali další naši vojáci? Já tohle rozhodně nechci a proto jsme vždy byl proti vojenským misím bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Položme si otázku: proč musí naše armáda plnit roli „pucfleka“ v zahraničních misích? Zdá se, že se chceme jako stát zavděčit někomu jinému. V tomto případě jiným armádám ve vztahu, že by nás přišly ochránit, když by nás někdo napadl. V našem případě je dle výkladu NATO hrozbou Rusko. Jenže opravdu by nás přišla zachránit nějaká cizí vojska? Můžeme si představit různé scénáře, kdy nejpravděpodobnější je, že bychom byli vystaveni útoku prvního sledu. To je nám dáno historicky od doby studené války. Jsme totiž ve středu Evropy, kde se rozdělují stále sféry vlivu.
Chápu, že vojáci v zahraničních misích plní různé úkoly. Dle řady interpretací plní bojové povinnosti a snaží se eliminovat radikalizaci některých lidí směrem k terorismu. Vše je to na vyznamenání, ale vše má svá negativa. Prvním negativem je, že vypravit se na bojové i mírové mise je velice nebezpečné. S tím určitě vojáci jako profesionálové počítají. O tom žádná. Druhým negativem je, že jste daleko od domova a navíc v cizím prostředí, kde jste často vnímáni jako nepřátelé, byť můžete přicházet s bohulibými záměry. Třetí negativum spočívá v tom, že i když kdesi daleko bojujete proti terorismu a pokládáte své životy, tak na druhé straně světa dochází k nástupu nové generace fanatiků a to často za podpory těch samých států, které na oko bojují proti terorismu. Zbrojařská lobby je totiž všude. Jak na straně bojovníků proti terorismu, tak na straně teroristů.
Nedávno jsem slyšel názor, že mám být na vojáky, kteří padli v Afghánistánu hrdý, protože tam bojovali s nepřítelem, který by mohl zaútočit i u nás. Z toho plyne, že ve své podstatě snižují moji obavu (míru strachu), kdyby došlo na našem území k nějakému teroristickému útoku. Jenže není pravda někde jinde? Například v tom zda je legální, když se někam „vtrhne“ bez mandátu RB OSN pod rouškou boje proti terorismu, který se vyskytuje mnohdy jinde, než právě v Afghánistánu? Pokud tomu tak je, tak proč neustále podporujeme státy, které takto působí a vtrhnou vždy někam bez jasného mandátu? Podobný scénář byl přeci v Libyi nebo Iráku. V obou dvou případech dobře zapracovala mediální kampaň vytvořená PR agenturami a to jen proto, aby k útoku mohlo dojít a společnost na ni byla mediálním světem připravena, respektive byla společností legitimizována. Vše pod rouškou boje proti terorismu.
Tvrzení, že naše republika je součástí NATO a proto musí na tyto mise jezdit je naprosto liché. Podívejme se například na jiné členské státy NATO. Zdaleka ne všechny se podílejí na vojenských zahraničních misích. Proč asi? Tady můžete vidět, že to není o tom být v NATO a nutnosti někam vojáky posílat. Vždy je to na rozhodnutí politických a vojenských elit, které v daném státě vládnout. V neposlední řadě hraje významnou roli se nějak zalíbit na mezinárodním poli a to i za cenu nejvyšší – padlých vojáků.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy