Palachové současnosti

Palachové současnosti

Leden 18, 2019

Máme za sebou připomínku činu Jana Palacha a Jana Zajíce. Ti se upálili v lednu roku 1969 na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Je tomu tedy přesně 50 let. Na úvod si musíme říci, že upálení se Janové neprotestovali proti KSČ. To musíme důrazně oddělovat, protože dnešní mediální prostor, který je často „hlásnou troubou“ kapitálu nebo korporací, říká něco jiného. Poté se směšují různé věci, které spolu souvisí jen okrajově. Nyní si však položme zásadní otázku: co je hrdinského na tom, že se někdo upálí? Je to zcela jistě forma protestu, ale skutečný hrdina přeci má bojovat, pokud chce nějakou změnu. V minulosti tuto formu protestu zažili snad ve všech zemích světa. Vždy se někdo upálil na protest vůči něčemu. Nemusíme ani chodit daleko do minulosti. V roce 2003 se na protest proti kapitalistickému, demokratickému systému se na Václavském náměstí upálil student Zdeněk Adamec. Ten chtěl rovněž upozornit na určité bezpráví, které se v našem rádoby právním státě odehrává. Musím se tedy ptát, proč o tomto člověku naše média zevrubně mlčí? Přeci jen se rovněž snažil vyburcovat občany, aby si nějaké věci nenechali líbit. V roce 2018 tomu bylo 15 let od této tragédie, ale v médiích bylo znamenité mlčení.
Když žil Palach se Zajícem, tak v naší zemi vládla pověstná diktatura proletariátu, která prý byla děsivá. Sice nikdo nedokáže vysvětlit, v čem byla děsivá, ale zřejmě si nezadá s dobou dnešní. Dnes totiž máme také diktaturu, ale kapitálu. Právě i současné problémy vedou mnohé lidi k různým činům. Nemusíme je nutně označovat za Palachy současnosti, ale do jisté míry jsou to stejné oběti. Tyto oběti byly dohnány k sebevraždě tlakem diktatury kapitálu, protože se ocitly v beznaději, bezvýchodnosti, bezmoci. O tom se nemluví. Raději se vše přechází ve smyslu, že se to prostě stane. Přitom se jedná o velkou lidskou tragédii. Ta je to především.
Činy, které se odehrály před půl stoletím, jsou jen našimi dějinami. Ty prostě nezměníme. Stejně nezměníme ani to, že se v minulosti někdo upálil na protest proti něčemu. Na závěr si dovolím jednu doušku. Mám těm velkolepým připomínkám smrti Palacha, Zajíce a dalších, rozumět tak, že kdyby se dnes někdo chtěl upálit na protest proti současnému systému, režimu, který potají ničí všechny a všechno, že budou lidé dotyčného uctívat jako ikonu? Myslím si, že by k tomu nedošlo, protože mediální prostor by to přešel vysvětlením, že dotyčný byl buď podivín, protestoval proti nesmyslům atd. Palach se Zajícem jsou rovněž ikonami, ale ikonami minulosti. Osobně si myslím, že jak Palachův, stejně i Zajícův případ, budeme moci objektivně posoudit nejdříve za 50 let, protože se mnohé informace buď zamlčují, zkreslují nebo raději nezmiňují.

Trojzubec

Trojzubec

Leden 18, 2019

S různými letošními výročími se v mediálním prostoru objevují věci, ze kterých jde mnohým lidem hlava kolem. V nedávné době jsem se pustil do diskuze na sociální síti, zpravodajské ČT 24, kde byl vložen přepis pořadu Interview ČT 24 s herečkou, disidentkou, Bárou Štěpánovou. V pořadu řekla, že by se dnes mnozí lidé vzdali svobody za tisícovku měsíčně. Asi tím narážela na to, že lidé v důchodu dostali přidáno a konečně se dočkali i valorizace. Když jsem napsal, že s lidmi, jako je tato rádo by herečka a tehdejší chartistka, byl rok 1989 tragický omyl, začala vřava. Například, to tvrdí komunista, co si to dovoluji atd. Když jsem poukázal na to, že doba po roce 1990 šla utvořit i jinak, než jaká je dnes, tak jsem byl označen za vyznavače nějaké divné organizace a myšlenky, která dnes ve společnosti nemá místo. Když jsem se snažil ozřejmit, že ve zlomovém roce existoval i levicový disent, nikdo to nechtěl slyšet. Moje tvrzení působilo jako trojzubec, který byl vysloveně pekelný a působící co by červený hadr na býka. Diskuze pokračovala dále. Když jsem hodnotil uplynulých 30 let od nabyté svobody, tak se nikdo nezmohl na víc, než jen na to, že vlastně za všechno mohou komunisté. Argument, který se běžně používá, aniž by někdo přiznal i vlastní chyby, případně chyby, která má v sobě současný systém zakódovány.
Nikdo z diskutujících mi nevysvětlil, proč dnes v naší zemi nevlastní stát (až na pár výjimek) žádné podniky, majetek? Vše v rukou drží úzká elita, která se stala prospěcháři v době kuponové privatizace, která naznačila možný konec světa. To, co lidé chtěli v roce 1989, byla změna, ale ne, že dojde k odklonu směrem ke kapitalistické laboratoři západních korporací. Dnes už i dospívající lidé, kteří se musí snažit uživit rodinu stůj co stůj a mít klidně i tři částečné úvazky, dochází k názoru, že někdy v minulosti bylo lépe. Slýchají to od svých rodičů, prarodičů. A tím pádem zde máme generaci, která je označována za ty, kteří se o sebe nedokážou postarat, že se poflakují. Jenže to je pravda jen částečně. Existuje rub i líc a navíc, pokud to systém umožňuje, proč z toho obviňujeme mladé lidi? Pokud by to systém neumožňoval, tak by nemohlo k různým manýrům docházet.
Na základě analýzy minulosti je nutné začít tvořit novou společnost, která bude lepší, než byla ta minulá. Tohle začínají chápat i lidé daleko na západě. Pouze u nás se v případě pokusu o nějakou změnu, vystrčí do popředí chartisté, disidenti a obhajoba ideálů roku 1989 a uvažování o změnách je eliminováno hned v samotném počátku. Je to špatně, protože nám všem má jít o to, abychom současný systém, který se snaží ze všeho a všech „vytřískat“ maximum ku prospěchu někoho jiného, nahradili systémem jiným. Ten se může nazývat klidně znova socialismem, ale i jinak. Nicméně musíme prosazovat jinou společnost, než je ta dnešní „vlkanózní“.

Hybridní agenti Palacký, Dobrovský a ti další

Hybridní agenti Palacký, Dobrovský a ti další

Leden 15, 2019

Bezpečnostní a informační služba našeho státu vydala svoji výroční zprávu za rok 2018 a ta ihned vzbudila velké vzrušení. Naši zpravodajci se totiž bojí hybridní války, zvýšeného vlivu Ruska a Číny. Dle nich to dokonce došlo tak daleko, že různí agenti pronikli i do našich škol, konkrétně do výuky dějepisu. Ocitujme si nyní část z oné zprávy, kde se uvádí. „Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození).“ Když se na onu větu podíváte, tak si ihned začnete myslet, že buď se u nás připravuje nějaký převrat ve výuce moderních dějin, nebo dochází k jistému pomatení smyslů, případně obojímu. Je evidentní, že strach z Ruska a Číny prostoupil už tak hluboko, že se bude hledat nepřítel i v minulosti. Co by na to všechno asi řekli představitelé národního obrození jako František Palacký, František Ladislav Čelakovský a další? Ještě, že se dnešní doby tito velikáni naší historie nedožili. Možná totiž budou brzy označeni za hybridní agenty minulosti, protože tíhli k Rusku. To ale nemusí být zdaleka všechno. Pokud dojde k revoluci (případně převratu) ve výuce moderních dějin, tak se musím ptát, jak se dějiny budou vyučovat? Přebereme americký model výuky nebo budeme dějiny upravovat, případně se minulostí promlčovat? I takové manýry má naše vlast již za sebou.
Jak to asi celé dopadne, když nakonec studenti budou upozorňováni na to, že nemají číst Puškina, Gogola, Tolstého? Když se zeptají proč, tak bude řečeno, že jsou to Rusové a ti se číst nesmí, protože vedou hybridní válku? Kam jsme to dopracovali? Velikáni naší historie, stejně i historie Ruska se dnes musejí obracet v hrobě, případně plakat. To ale není zdaleka všechno. Co když se stane, že nadaní studenti najdou zalíbení v Mendělejevově soustavě prvků nebo budou chtít studovat Pavlovův efekt? To je také ruská, případně sovětská, propaganda, jak uvádí BIS? Bude se snad lidem zamezovat přístup k dílům těchto lidí a to jen proto, že to byli Rusové? Případně, že před několika staletími, někteří naši velikáni k němu tíhli a viděli v něm vzor? Tohle už přeci není normální.
Bezpečnostní a informační služba má upozorňovat na případné hrozby plynoucí pro náš stát. Pokud jako nebezpečí vnímá to, že se v dějinách mluví o Rusku, případně Sovětském svazu jako o vzoru slovanství, tak je to hodně smutné a na pováženou. Tím jsme se totiž dostali do sfér protiruské a protičínské propagandy, kterou často chrlí nejen naše média, ale i někteří politici. Celé mi to přijde, že někdo má za úkol z naší minulosti odstranit vztah k Rusku, případně žákům a studentům „nalít“ do hlav, že jsou to jen nepřátelé. To je hodně nebezpečné a je mi z toho smutno.
 

Různá jména a Palachův týden 1989

Různá jména a Palachův týden 1989

Leden 14, 2019

Je neděle 15. ledna roku 1989. Na Václavském náměstí mají být položeny květiny u sochy svatého Václava. Jedná se o pietní akt k připomínce upálení Jana Palacha před 20 lety. Bezpečnostní složky jsou v plné pohotovosti, protože je jasné, že toto výročí zneužije a využije tehdejší disent ke svolání protestů proti vládnoucí KSČ. Zatímco v neděli se jednalo o přetahovanou s bezpečnostními složkami, tak dny následující zasévají sémě velkých problémů. Bylo evidentní, že tehdejší systém zažívá svůj kolaps. Veřejnost byla nespokojena s cestou přestavby a demokratizace. To vše vyústilo v tzv. Palachův týden, který odstartovala právě ona osudná neděle před 30 lety. Nemá význam dnes říkat, co by kdyby. Je nutné na ony události nahlížet střízlivýma očima.
Pravdou je, že tehdejší systém byl primárně postaven na různých represáliích. Dával to docela patřičně najevo právě v případě potlačování různých demonstrací, kde se provolávala slova jako svobodu nebo ať žije Havel. Systém chyboval i v tom, že si sám vytvářel skupinu disidentů, kteří se spolčili v Chartě 77. Ti později přeberou moc na konci roku 1989, kdy se hlava disentu Václav Havel stane posledním prezidentem jak Československa, tak prezidentem, který přísahá na socialistickou ústavu. Historie je plná paradoxů a ta naše obzvlášť. Když si s odstupem času prohlídneme televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že na mnohých demonstracích se nám nacházejí dnes velice známé tváře: Alexandr Vondra, Bára Štěpánová, Stanislav Devátý, Martin Bursík, Šimon Pánek, Petr Placák a mnoho dalších, kteří se později objeví v politice nebo showbyznysu, případně neziskovém sektoru. Z tohoto pohledu lze na události před 30 lety nahlížet jako na zradu pracujících lidí, protože se do popředí dostanou ti, kteří posléze využijí situace ve svůj soukromý prospěch.
Lze polemizovat, zda byl zásah proti tehdejším demonstracím v pořádku z hlediska síly. Pokud probíhá poklidná demonstrace, tak se nikdy nic dít nemusí. Ale pokud se v ní vyskytnou nějací chuligáni, kteří dělají nepořádek, tak je potřeba zakročit. Není pochyb, že i v oné době se mezi těmi, kteří jen pokojně demonstrovali, vyskytly různé podivné kriminální živly a právě proto tehdejší pořádkové síly zasahovaly. Byť u toho samozřejmě spláchli nebo zpacifikovali i zcela klidné demonstranty. Tak to bohužel na demonstracích, kde se objeví i „chuligáni“ prostě bývá.
Událost, která se dnes nazývá Palachův týden, dala vzniknout i různým fámám a polopravdám. Jisté ale je, že doba následná si jako své rukojmí vzala „děti revoluce“ a ta je posléze začala sama „požírat“. Snad i právě proto je dnes často volání, že bychom si z roku 1989 měli dát reparát. Tenkrát se říkalo: všechna moc patří pracujícímu lidu. To dnes už neplatí. Dnes patří všechna moc korporacím, případně neziskovým organizacím. Navíc ve většině z nich jsou určitým způsobem zakomponováni členové a členky disentu z doby před 30 lety, případně jejich děti. Nebo vám snad výše uvedená jména z doby roku 1989 nic neříkají?

Pirátský nápad na čínskou špionáž

Pirátský nápad na čínskou špionáž

Leden 13, 2019

Pirátská strana ústy své poslankyně Olgy Richterové v pořadu České televize Otázky Václava Moravce dne 13.1.2018 přišla s nápadem, jak zamezit čínskému sledování v kauzách Huawei a ZTE. Na úvod si musíme říci, že výše uvedeným společnostem zatím nikdo nic nedokázal a tak tvrzení, že provádí špionáž pro Čínskou lidovou republiku, se zakládají pouze na spekulacích, které primárně pocházejí z USA. Vraťme se ale zpátky k vyjádření paní poslankyně. Ta tvrdí, že musíme mít kontrolu nad tím, jak to vlastně Čína vyrábí a jaké součástky do elektroniky dává. Z jejího vyjádření plyne, že by nejraději Piráti intervenovali na cizí státní území (Piráti to z logiky věci asi dělají často. Z minulosti známe několik takových případů) a šťourat tam. Už vidím, jak jim cizí stát povolí, aby kontrolovali jeho byznys, obchod. Každý stát si totiž bude chránit svoje know – how.
Pokud však paní poslankyni (a nejen jí) čínské zařízení vadí, protože mu nedůvěřuje, tak si jej přeci nemusí kupovat. Nikdo jí neříká, že si má kupovat tuhle nebo tamto značku. To je vysloveně na jejím uvážení. Pokud chce vlastnit mobilní telefon vyrobený v EU nebo USA, tak je to její záležitost. Akorát si za ono zařízení bude muset mnohem více připlatit. To je celé, ale tvářit se, že by mně poté třeba nikdo nesledoval je naprosto bláhové. Dnešní elektronika je totiž natolik propojená, že vás pomocí GPS, zpráv, telefonování, internetu dokáže sledovat kde kdo.
Nyní si představme, že by někdo obvinil ze špionáže nějakou společnost, která pochází z EU nebo USA. Co by poté následovalo? Také by Piráti a další politické strany rychle brojily proti takovým společnostem? Záleželo by asi na tom, pro koho by špionáž společnosti prováděly. Ale pokud chci nějakou firmu na globálním trhu poškodit, tak ji označím za nedůvěryhodnou a případně špionážní. Takhle to přesně praktikuje americký prezident Donald Trump, který se tímto způsobem snaží chránit americké koncerny. Umíte si představit, že by právě Donald Trump pustil na své území Piráty, aby mu tam šťourali a hledali, odkud pochází ta či ona součástka? Já tedy neumím. Respektive trochu ano, ale dopadlo by to asi tak, že by dotyčné americký prezident rychle vypoklonkoval. Spíš si ale myslím, že by vůbec nedostali vízum.
Na globálním tržišti těžko budete kontrolovat, odkud pochází některá ze součástek. Ta se dnes vyrobí třeba v USA, ale přístroj se smontuje například v Číně. Jak by tedy asi Piráti zdůvodňovali, že našli součástku, která byla vyrobena v USA a provádí špionáž v EU pro Čínu, prostřednictvím USA? Zajímavý logický rozpor.

Všichni lžou?

Všichni lžou?

Leden 12, 2019

Nejen naší politickou scénou otřásá uměle vytvořená kauza čínských firem Huawei a ZTE. Všichni na povel mají zkontrolovat své mobilní telefony, tablety, notebooky a jiná zařízení. Co kdyby je totiž čínský velký bratr odposlouchával? Odezva ze strany Číny na sebe nenechala dlouho čekat. Není divu, protože elektronické firmy dnes hrají prim na globálním trhu. Zdá se tedy, že někdo někde lže. Připomeňme si, kdo začal očerňovat firmu Huawei? Ano, byl to americký prezident Donald Trump. Jeho logika mu totiž velí, aby očerňoval každého, kdo by byl jen o něco úspěšnější, než korporace z USA. Co je v tomto případně nejjednodušší? Někoho obvinit ze špionáže. Tvrzení, že se v elektronice Huawei a ZTE nachází sledovací program, se nezakládá na reálné pravdě, ale na domněnkách. Když si to celé dáme dohromady, tak zjistíme, že Donald Trump bojuje za korporace v USA, které jsou postupně vytlačovány z globálního trhu. Lhát je tedy dnes na denním pořádku. Vytváření alternativních pravd dává tušit, že náš svět bude ještě více ovlivňovat umělá pravda, která se bude vyskytovat hlavně na internetu.
Co na celou kauzu říkají další země, kde mělo dojít k nějakému „špehování“? Nejradikálněji zasáhlo Polsko, kde byl zatčen šéf tamní divize firmy Huawei. Prý se dopustil špionáže. Možná vás zarazí, proč zašlo Polsko až takhle daleko? Když se podíváme do minulosti, tak jediným skutečným přítelem Polska jsou totiž právě USA. Stačí si připomenout, jakým způsobem bylo Polsko zakomponováno do boje proti terorismu, když se na jejich území tajně přepravovali a mučili vězni z věznice Guantanámo. Je tedy patrné, že aby se Polsko zalíbilo USA, tak raději hned někoho zatkne. Naše úřady zatím takhle daleko nejdou a věřím, že nepůjdou, protože vše se zakládá na smyšlenkách. Obchodní válka se rozeběhla.
Nebo si snad opravdu někdo myslíte, že nás nikdo nesleduje? Kupříkladu Americká bezpečnostní agentura (NSA) sleduje všechny a všude. Ochotně na web, sociální sítě, vkládáme tolik dat, že si o nás mohou všichni přečíst všechno. Dokonce už ani nemusíme ke zpovědi, když něco provedeme. Svěříme se na síti a velký bratr nám řekne, co máme dělat, případně nás polituje. Tímto chováním na síti zanecháváme svoji digitální stopu, která je běžně dohledaná. Už je vám tedy jasné, proč se vytváří umělá bublina kolem čínských firem? Už vidím, jak v pořadníku „očernění“ je další čínská společnost. Tentokrát Lenovo, které se daří prodávat počítače daleko lépe, než společnostem v USA. Už jen očekávám, až Donald Trup opět zabije na poplach k ochraně zájmů USA a řada států začne poslušně panáčkovat……

Spor o dobu minulou

Spor o dobu minulou

Leden 06, 2019

Stále více jsme konfrontováni s výkladem doby minulé, stejně tak i té současné. O budoucnosti se raději moc nemluví, protože jen málo vizionářů dokáže odhadnout, co přinese. Právě proto se nejen politické elity raději „babrají“ v minulosti a říkají, co by se stalo, kdyby. Jenže historie nezná žádné kdyby. Dějiny proběhly prostě, jak proběhly a změnit to nikdo nedokáže. Ani stroj času, po kterém lidstvo tolik touží. Dějiny vždy píší vítězové. V tu chvíli nastává časový paradox, kdy vítězové ve snaze co nejvíce očerňovat minulost, která dle jejich výkladu byla většinově negativní, zachází i do takových absurdit, že se tomu diví i sama společnost. Ano, narážím zde na výklad doby 1948 – 1990. V dnešní společnosti se má za to, že výše uvedená doby byla jen dobou zla, politických procesů, mlácení demonstrantů, společnost chudoby, bez vývoje. Tento obraz minulosti pomohla utvořit skupina vítězů po roce 1989, včetně disidentů, médií, stejně i vyučujících ve škole. Obraz doby minulé je souběžně utvářen i obrazy doby současné. Máme příliš krátkou paměť a hodně rychle zapomínáme. Navíc mladí lidé, kteří se narodili po roce 1989, stále více věří jen oněm mýtům a často se nesnaží najít určitou rovnováhu. Osnovy ve školách se o tématu reálného socialismu raději nezmiňují. Co kdyby v tom totiž někdo našel zalíbení a snažil se stát disidentem dnešní doby. Nemalou úlohu v tomto procesu sehrává i Ústav pro studium totalitních režimů, kde jsou zabydleni buď bývalí disidenti, nebo lidé, kteří nechtějí připustit, že i systém před rokem 1989 měl svůj vývoj, dynamiku. Minulost není černobílá, ale je barevná.
Stále častěji se setkávám s názorem, že dnešním třicátníkům bylo před rokem 1989 ublíženo a nemohli studovat. Ano, to je částečně pravda. Studovat nemohli, protože se narodili na konci existence reálného socialismu. Z toho plyne, že jim nemohlo být ublíženo. Komu mohlo být ublíženo, byla jejich rodina, nebo přátelé. Jenže takhle to nelze paušalizovat. Vždy vás názor mladých lidí pobaví, jak jsou mytizováni a zároveň je to celé k pláči. Nechci zde obhajovat dobu před rokem 1989. Ani já ji nezažil v její plné síle, kráse i negativu, ale vadí mi, že je pořád neustále očerňována jako nejhorší období našich dějin. To přeci není pravda. Osobně jako nejhorší období vnímám rok 1939 a druhou světovou válku, kdy se rozhodovalo o našem bytí nebo nebytí jako národa. Jenže to je minulost už hodně daleká a vítězům po roce 1989 se ji nechce moc připomínat, abychom si například neznepřátelili Německo. To raději budeme rozdmýchávat protiruskou hysterii ve vztahu k událostem po roce 1968, případně současnosti, kdy nám prý ze strany Ruska hrozí velké nebezpečí. Jako národ jsme vždy byli lokajové, služky, služební. Podívejme se hlouběji do minulosti a zjistíme, že jsme většinou byli v područí nějakého jiného národa. Co je však horší, tak jsme se z toho nikdy nepoučili. A nepoučili jsme se ani po roce 1989, kdy z nabyté svobody přišla spíš diktatura, ale ne proletariátu, ale kapitálu a strach z minulosti určil další směřování našeho státu. Ne směrem na východ, který nás podle vítězů, kteří zvítězili v roce 1989, zničil, ani k neutralitě, ale na západ, který nás v roce 1938 zradil.

Záblesky minulosti

Záblesky minulosti

Leden 03, 2019

Letošní rok nám přinese několik kulatých výročí. Tato výročí jsou lemována jak dobou minulou, stejně dobou nedávnou. Když se zaměříme do minulosti, zjistíme, že nejvíce se ozve rok 1969 a sebeupálení studenta Jana Palacha. To bude rezonovat ve vztahu k roku 1968 a následnému pobytu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa. Se stejnou intenzitou budou předkládány i události, které se odehrály v lednu 1989, kdy se opět ozvalo výročí Jana Palacha v podobě Palachova týdnů a demonstracemi v Praze. Právě události před 30 lety přemění směřování naší země. Odkloníme se od různých podob socialismu směrem ke kapitalismu. Disent, který postupně přebíral moc, nakonec selhal, protože se do jeho řad infiltrovalo mnoho bývalých členů KSČ, stejně i mnoho lidí, kteří si uvědomili změnu doby a možnost získat vliv nebo majetek. Jak se disent postupně měnil a rozpadal, tak došlo k umlčení levicového disentu. Na povrch se dostali jen ti, kdo chtěli naprosté odlišení od doby reálného socialismu. Společnosti bylo předloženo, že minulost byla ve všech směrech špatná a ta tuto představu akceptovala. Tehdejší euforie byla neúprosná a mnohdy negativní. Tento způsob myšlení se přesunul do dnešní doby, kdy jsme neustále konfrontováni s tím, že za vše vlastně mohou komunisté. Jenže jak by za něco mohli, když po roce 1990 zde vládli lidé v uvozovkách s disentu. Byť se často jednalo o bývalé členy KSČ. Pokud použijeme tuto logiku výkladu, tak skutečně za něco mohou bývalí komunisté, ale ti kariérní a prahnoucí po moci a majetku. Jako příklad nám může posloužit Vladimír Dlouhý, který v rozhovoru pro Českou televizi dne 16. 11. 2012 směrem ke svému členství v KSČ prohlásil: „byl jsem mladý a blbý“. Toto vždy říkají ti nejrovnější mezi rovnými, napravení a hlavně se jedná o typické zdůvodnění kariérního člena KSČ.
Záblesk z minulosti v podobě událostí kolem úmrtí studenta Jana Palacha nám podává indicie k přemýšlení, zda doba minulá byla opravdu taková, jak je nám předkládáno prizmatem doby současné. Každá doba si k obhájení své vlastní existence vytváří mýty, případně minulost vykládá takovým způsobem, aby současnost nebyla ohrožena. Stalo se to po roce 1918, stejně po roce 1948, 1968, ale zejména 1989. Vždy jsme si jako národ zadali s přejmenováváním měst, ulic, zastávek atd. A to jen proto, abychom se odlišili od doby předcházející. Možná je nám to přisouzeno, že se nám vždy chce odlišovat od vlastní minulosti. Jenže kormidlo dějin vždy v rukou třímají politické elity a ty určují jak vztah k minulosti, stejně i vztah k současnosti a možným alternativám budoucnosti.

Pražská lednová strkanice

Pražská lednová strkanice

Leden 02, 2019

Leden před 30 lety. Mrazivé počasí, že by psa nevyhnal. Společnost je v kvasu. Nakupilo se tolik neřešených problémů a to nemluvím o mezinárodních vztazích. V polovině měsíce začnou demonstrace u příležitosti výročí sebeupálení studenta Jana Palacha v roce 1969. Jedni si chtějí připomenout tuto lidskou pochodeň, která vzplála jako protest proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Druzí to ale vnímají jako pokus odstranit reálný socialismus sovětského typu a do centra Prahy jsou povolány bezpečnostní složky, aby zajistily pořádek a klid. Ať už se Jan Palach upálil na protest nebo z mladické nerozvážnosti, tak jeho oběť byla využita pro věci příští. Celý týden se v Praze protestuje s voláním svobodu, svobodu. Demonstrace ale nejsou povoleny a tak zasahují pořádkové jednotky. Na tom není nic neobvyklého. Stejný postup totiž volí i západní země, když se konají nepovolené demonstrace. Stačí si připomenout Velkou Británii a demonstrace odborů, Francii nebo tehdejší Západní Německo, kde lidé protestují proti očesávání sociálních práv. V tehdejším socialistickém Československu je ale situace obrácená. Všichni volají po svobodě a demokracii, ale v zákrytu se připravuje likvidování sociálních práv, jakož i státního majetku. Když se podíváme na televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že ve své podstatě do sebe lidé strkali a nechtěli se hýbat, když jim to pořádkové síly nařídily. Nechci a nebudu se zastávat tehdejšího systému, který měl plno chyb a vážných deformací, ale je potřeba se na celou věc dívat objektivně.
Neschopnost tehdejšího vedení KSČ reálně posoudit situaci posléze vede k tomu, že společnost se od strany odklonila. Přestala jí důvěřovat, na což poukazovaly tehdejší sociologické výzkumy, které byly tajné. Nikdo si tenkrát nechtěl připustit, že nastává problém. Lidé si žádali změny, které šly příliš pomalu. I právě proto demonstrovali. Jen je zarážející, že se k demonstracím dochází hlavně v Praze. Lze tedy usuzovat na nespokojenost Pražanů. Je to ale s podivem, protože statistické údaje říkají, že počet členů KSČ v Praze byl k 1.1.1989 necelých 157 tisíc. Celkem na začátku roku 1989 měl tehdejší KSČ celkem 1 721 085 členů, což je obrovské číslo. Jednalo se o velký kolos, který ale posléze stál na hliněných nohou a nebyl schopen pružné reakce, což se posléze ukazovalo v celém průběhu posledního roku existence reálného socialismu. Z celkového počtu členů KSČ v Praze určitě několik tisíc chodilo na tehdejší demonstrace. Ať už z důvodu, že se chtěli zviditelnit a ventilovat svůj hněv, který nedokázali říci na schůzích nebo právě z důvodu snahy něco změnit. Právě v tuto chvíli se na scéně začínají objevovat kariérní komunisté, kteří do šuplíku začínají připravovat věci příští, které naši zemi uvrhnou do náruče kapitalismu.
Tisíce lidí, kteří se začnou v lednu roku 1989 srocovat na Václavském náměstí v Praze, poslouží jako užitečný komparz v cizím zájmu. Zcela jistě si to téměř nikdo neuvědomoval, ale někteří věděli. Moc se začala povalovat na ulici a stačilo ji zvednout. To, že ji posléze zvedne disent, který čítal jak intelektuály, tak pochybné existence, způsobí nárůst moci jednotlivců. Pražská strkanice z ledna se natolik nepovede, že ke konci roku dojde k další, mnohem větší. Leden zasel sémě listopadu. Změna by určitě přišla, ale označování všeho za špatné vedlo jen k tomu, že se k moci poté dostanou prospěcháři, tuneláři a další, kteří se budou snažit zemi rozkrást. Nakonec se jim to bohužel podaří a dokonce si k tomu vytvoří i zákony. V lednu roku 1989 to ale nikdo z komparzistů, kteří se pohybovali po Václavském náměstí, netušil. Cizí zájem převážil a započala nové éra budování našeho státu na rozkládající se morálce a nakonec i samotném Československu.
 

Vliv bohatých na politiku: Česká variace na globální téma

Vliv bohatých na politiku: Česká variace na globální téma

Prosinec 27, 2018

Na konci roku 2018 se stále rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Nerovnost roste neustále, neklesá. Nejen, že roste nerovnost mezi bohatými a chudými, ale začíná růst nerovnost mezi nerovnými. Největší problém mají Spojené státy americké, ale s vysokou koncentrací bohatství jednotlivců se potýkají i státy v Evropě. Jako příklad nám může posloužit Francie, kdy autor knihy Kapitál ve 21. století ekonom Thomas Piketty ukazuje na to, že se z jeho země stává čím dál více nerovnostářská země. Krize dokonce zasáhla i sociální státy jako je Německo nebo Švédsko. Všude se začínají vyskytovat superboháči. V České republice jsme mírně pozadu, protože do roku 1989 zde existoval určitý rovnostářský systém, který po svém selhání dal volný prostor pro vznik boháčů, kteří vznikli na troskách privatizace. Od nástupu Donalda Trumpa v USA se začíná ukazovat, že bohatí lidé, kteří kdysi ovlivňovali politiku prostřednictvím volených politiků, sami vstupují do vrcholové politiky a začínají ji ovládat. Podobný případ najdeme u nás, i na Slovensku. Zatímco na Slovensku je takový člověkem prezident Andrej Kiska, tak v naší zemi je to Andrej Babiš. Všichni tito nadmíru bohatí lidé jsou označováni za oligarchy. Za roky v zákrytu politiků se osmělili, a když někteří politici přestali plnit jejich vize, tak vyrazili do politických klání a téměř vždy zvítězili. Jedná se o nebezpečí, které na nás číhá, když nám budou vládnout bohatí a superbohatí? Koncentrace bohatství v rukou jednotlivců nebo úzké skupiny lidí je vždy špatná, protože bohatí lidé neznají problémy chudých lidí, byť často mluví jejich jazykem. Zde nastává onen paradox, kdy bohaté lidi v politice často volí nižší a střední třída s myšlenkou, že už mají dost peněz a nebudou se snažit nic „krást“ pro sebe. Na jednu stranu to může být pravda, ale na druhou nemusí, protože oligarchie si bez hlídačů pravidel často dělala, co chtěla. Ba co více. Snažila se posléze upravit pravidla vládnutí tak, aby už posléze nemohla být nahrazena něčím jiným. Z tohoto důvodu je nutné, aby vládnoucí bohatí měli bezpečnostní prvek, který může být ztělesněn nějakou politickou stranou, která bude s oligarchou v koalici. Někdo může namítnout, že je to polibek smrti. Může se to tak zdát, ale pokud je vše řádně vysvětleno, tak rozhodně není.
Pokud však bezpečností prvek selže, tak dojde k jevu, kdy oligarchie rozvine své pole působnosti. Dokonce i v naší zemi se odehrává určitá variace na globální téma, kterým je právě nárůst bohatých lidí v politice. Znepokojení a únava z demokracie nahrává těmto lidem, kteří posléze mohou upravit pravidla hry. Neříkám, že k tomu dojde u nás, ale je nutné na tento problém poukazovat. Nejsme totiž jedinou zemí, kde se toto odehrává. V mnoha ohledech mají země, kde do politiky přišli bohatí, jedno společné: politici zapomněli na řešení problémů lidí z nižší a střední třídy. Téměř vždy byli pod tlakem právě oněch bohatých, kteří tahali za nitky v zákulisí. Stalo se to jak v USA, Francii i České republice. Odpovězme si na otázku, kdo zapříčinil nástup Andreje Babiše do politiky? Předně to byly strany TOP09, ODS a ČSSD, které se nechávaly sponzorovat netransparentními oligarchy v pozadí (kmotry) a hrály jejich hru, a zřejmě neuvědomily, že ničí politické prostředí naší země.
 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy